ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.175.2018:44
sp. zn. 3 As 175/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 8, Ledčická 649/15, proti žalovanému
Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí
1245, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 10. 2018, č. j. 29 A 7/2017-73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2017, č. j. MUDK-ODP/47442-2017/dum 34350-2016/dum,
uznal Městský úřad Dvůr Králové nad Labem (dále jen „městský úřad“) ve společném řízení
žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a uložil jí pokutu
v celkové výši 5.000,- Kč. Tohoto správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že jako
provozovatelka motorového vozidla tovární značky X, r. z. X, v rozporu s ustanovením §10
zákona o silničním provozu, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem, a to v těchto případech:
1) dne 31. 7. 2016 v 08:26 hod na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště,
silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IZ 4a - „Obec“ a IZ
4b - „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil neznámý řidič nejvyšší dovolenou rychlost
jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, neboť automatizovaným
technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007,
mu byla naměřena rychlost jízdy 95 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši
±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 92 km/h, čímž řidič porušil
ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku dle ustanovení §125c
odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu,
2) dne 31. 7. 2016 v 08:29 hod na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37 směr
Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IZ 4a - „Obec“ a IZ 4b - „Konec obce“,
při řízení uvedeného vozidla překročil neznámý řidič nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci
stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, neboť automatizovaným technickým
prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, mu byla naměřena
rychlost jízdy 82 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla
naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 79 km/h, čímž řidič porušil ustanovení §18 odst. 4
zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3
zákona o silničním provozu.
[2] Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí městského úřadu zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 23. 8. 2017, č. j. KUKHK-22943/DS/2017/VaD, a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 29 A 7/2017-73, zamítl.
[3] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ke dni rozhodování žalovaného
již neexistoval správní delikt, za jehož spáchání byla uznána vinnou. Skutkovou podstatu tohoto
deliktu, jakož i výši sankce, kterou lze uložit, totiž převzala i nová právní úprava obsažená
v zákoně č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon
č. 183/2017 Sb.“). Tímto zákonem došlo pouze k úpravě pojmosloví v návaznosti na přijetí
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“), a zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen
„zákon o některých přestupcích“). Vzhledem k tomu, že skutková podstata správního deliktu
a přestupku provozovatele vozidla je shodná, vedlo by použití pozdějšího zákona ke shodnému
výsledku jako použití zákona účinného v době spáchání protiprávního jednání; žalovaný tudíž
správně aplikoval právní úpravu účinnou v době spáchání deliktního jednání.
[4] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že mělo být zkoumáno zavinění žalobkyně,
neboť v určitém časovém úseku mělo být zavinění znakem skutkové podstaty. Zákonodárce
z důvodů, které podrobně popsal v důvodové zprávě, využil možnosti zkrácení legisvakační doby
tak, aby zákon č. 183/2017 Sb. nabyl účinnosti spolu se zákonem o odpovědnosti za přestupky
a zákonem o některých přestupcích. Krom toho, jak původní, tak novelizovaná úprava zákona
o silničním provozu obsahují ustanovení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla;
úprava, podle které by mělo být zkoumáno jeho zavinění, nikdy účinná nebyla.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že z výroku napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné,
podle kterého zákonného ustanovení správní orgán stanovil výši pokuty. Žalovaný v souladu
s přechodným ustanovením §112 zákona o odpovědnosti za přestupky dospěl k závěru,
že druh a výměra správního trestu by byla stejná podle zákona účinného v době spáchání deliktu
(§125f odst. 3 zákona o silničním provozu) i podle zákona účinného v době rozhodování (§125f
odst. 4 tohoto zákona), a proto použil úpravu účinnou ke dni spáchání deliktního jednání.
Žalobkyně nemohla mít pochybnosti o stanovené sankci, neboť se její úprava nijak nezměnila.
[6] Ani důvody pro použití zásady retroaktivity ve prospěch pachatele z hlediska mimořádného
snížení výměry trestu podle §44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky krajský soud
neshledal. Uvedl, že v žalobě uváděné skutečnosti samy o sobě nenaplňují důvody
pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici, jedná se o zcela standardní případ deliktního
jednání. Tyto skutečnosti byly žalovaným správně vyhodnoceny tak, že odůvodňují uložení
pokuty na spodní hranici zákonné výměry.
[7] Námitku, že se jednalo o delikt pokračující, nebo trvající, shledal krajský soud zcela
irelevantní. Poukázal na fakt, že městský úřad spojil řízení o obou projednávaných věcech
a při respektování absorpční zásady uložil trest za spojené delikty na spodní hranici závažnějšího
z nich. S ohledem na objektivní odpovědnost provozovatele vozidla absentuje v projednávané
věci již první znak pokračování ve správním deliktu, kterým je jednota záměru. Jakýkoli případný
záměr je popřen také samotnou žalobou, v níž žalobkyně popírá jak spáchání přestupku,
tak správního deliktu. Žalobkyně svoji námitku sama vyvrací též tím, že u každého z přestupků
označila jinou osobu, která měla vozidlo řídit. Pokud jde o výrok rozhodnutí městského úřadu,
nezpůsobuje ani označení každého z deliktů číslem 1) nepřezkoumatelnost rozhodnutí
v tom smyslu, že by nebylo zřejmé, zda správní orgán rozhodoval o jednom nebo o dvou
deliktech; jedná se o zřejmou písařskou chybu.
[8] Krajský soud dále konstatoval, že výrok napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům
§68 odst. 2 správního řádu i ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu; nepřisvědčil
proto námitce, že ve výroku nebyl uveden též §125e odst. 2 zákona o silničním provozu.
Povinnost přihlédnout k závažnosti spáchaného správního deliktu, zejména ke způsobu jeho
spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, normovaná v citovaném
ustanovení, je otázkou odůvodnění rozhodnutí. Tomuto požadavku městský úřad dostál, neboť
kritéria, kterými se řídil při ukládání pokuty, podrobně popsal.
[9] Nedůvodná byla také námitka, že místo spáchání deliktu nebylo dostatečně přesně určeno
a že celý měřený úsek neprocházel zastavěným územím obce. Krajský soud uvedl, že podle §2
písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec
je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami. Pro naplnění skutkové
podstaty daného deliktu je tedy relevantní, že se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona
o silničním provozu, nikoli, zda celý úsek probíhal zastavěným územím obce. Že se měřený úsek
skutečně nachází v obci mezi dopravními značkami IZ 4a „Obec“ a IZ 4b „Konec obce“, vyplývá
z přesné specifikace tohoto úseku v obou správních rozhodnutích, ale také z důkazů
provedených mimo ústní jednání. Tvrzení žalobkyně, že umístění dopravního značení na začátku
a na konci obce nebylo prokázáno, je pouze ničím nepodloženou spekulací. Tyto skutečnosti
žalobkyně ve správním ani soudním řízení nijak nevyvrátila a ani se o to nesnažila, neboť svá
tvrzení nepodložila jediným důkazem.
[10] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[11] Kasační stížnost obsahuje celkem čtyři okruhy námitek. Zaprvé stěžovatelka vytýká
krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky ve vztahu k aplikaci pozdější právní úpravy
s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius. Trvá na tom, že použití zákona o silničním provozu
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného, ve spojení se zákonem o odpovědnosti
za přestupky, by pro ni bylo příznivější z hlediska hmotného i procesního práva; poukazuje
například na právo na konání ústního jednání, výhodnější prekluzivní lhůty, možnost
mimořádného snížení výměry pokuty, možnost upuštění od správního trestu a širší přezkum
prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem ex officio. Úvahu o tom, zda je nová právní
úprava stěžovatelce příznivější, měl provést již správní orgán. Stěžovatelka vyjádřila
přesvědčení, že nemohla být trestána za naplnění již neexistující skutkové podstaty správního
deliktu provozovatele vozidla, neboť ta ke dni právní moci rozhodnutí žalovaného
již neexistovala.
[12] Krajský soud podle názoru stěžovatelky též nedostatečně vypořádal právní otázku,
ke kterému dni nabyl účinnosti změnový zákon č. 183/2017 Sb.; dostatečně neodůvodnil, v čem
byl spatřován naléhavý právní zájem na tom, aby tento zákon nabyl účinnosti 1. 7. 2017.
Stěžovatelka trvá na tom, že tento zákon nabyl účinnosti až 14. 7. 2017, proto v období
od 1. 7. do 13. 7. 2017 bylo zavinění znakem skutkové podstaty. K tomu měl žalovaný
v odvolacím řízení přihlédnout jako k okolnosti příznivější pro stěžovatelku, a zkoumat tedy její
zavinění.
[13] Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem, že v jejím případě nebyly naplněny podmínky
pro mimořádné snížení pokuty podle §44 odst. 1 zákona o přestupcích. Má za to, že se žalovaný
možností mimořádného snížení výměry trestu vůbec nezabýval, ač k tomu byl s ohledem
na zásadu retroaktivity ve prospěch pachatele povinen. Na rozdíl od krajského soudu
se stěžovatelka domnívá, že v žalobě uvedla důvody pro mimořádné snížení sankce,
a sice že ve věci nebyly dány žádné přitěžující okolnosti.
[14] Závěrem prvního okruhu námitek stěžovatelka namítá, že §125f odst. 3 zákona o silničním
provozu neupravoval sankci za spáchaný delikt; toto bylo upraveno v §125f odst. 4 citovaného
zákona, který ke dni rozhodování žalovaného stanoví možnost uložit pokutu fakultativně.
I v tomto ohledu je proto pozdější právní úprava pro stěžovatelku příznivější.
[15] Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení
právní otázky povinnosti uvést §125e odst. 2 zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí.
Namítá, že ani uvedení kritérií, podle kterých správní orgán rozhoduje o sankci, jej nezbavuje
povinnosti ve výroku vymezit, podle jakých ustanovení postupoval, neboť jinak nemůže
účastník řízení přezkoumat, zda skutečně rozhodoval podle daného ustanovení. Stěžovatelka
má za to, že správní orgán v rozhodnutí neobsáhl §125e odst. 2 zákona o silničním provozu,
neboť nepřihlížel k okolnostem, za nichž byl skutek spáchán.
[16] Zatřetí stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se nejednalo o pokračující
nebo trvající delikt. Skutečnost, že byla uplatněna zásada absorpční, je irelevantní, neboť je-li
rozhodnuto o jednom trvajícím skutku jako o dvou samostatných, představuje to v případě
druhého z nich překážku věci rozhodnuté. Není správný ani názor krajského soudu,
že jednotný záměr je vyloučen s ohledem na objektivní odpovědnost. Není-li záměr zkoumán,
znamená to, že se k tomuto kritériu pro posouzení, zda jde o pokračující či trvající delikt,
nepřihlédne. Opačný výklad by vedl k tomu, že například u parkovacího deliktu by byl řidič
sankcionován za každou minutu nesprávného parkování. Tvrzení krajského soudu,
že stěžovatelka vyloučila jednotný záměr tím, že jednak popírala spáchání vytýkaného jednání
a jednak označila více řidičů, je ryze účelové; stěžovatelka totiž byla za spáchání správního
deliktu pravomocně uznána vinnou a s ohledem na objektivní odpovědnost je irelevantní,
kdo ve skutečnosti čin spáchal. Pokud pak krajský soud označil její tvrzení za účelová, je otázkou,
jak z nich poté mohl vycházet.
[17] Ve čtvrtém okruhu námitek stěžovatelka polemizuje s krajským soudem v otázce přesného
určení místa spáchání deliktního jednání. To, zda k překročení rychlosti došlo v zastavěném
území, považuje za zásadní, neboť tam, kde není zástavba, se nejedná o obec ve smyslu zákona
o silničním provozu; zákonodárce stanovil podmínku zastavěnosti zvlášť, vedle podmínky
osazení dopravními značkami. Krajský soud taktéž zatížil rozsudek vadou, neboť neprovedl
stěžovatelkou navrhovaný důkaz mapou místa, ani svůj postup neodůvodnil.
[18] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud přistoupil nejprve k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, ke kterému je povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez
námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
má za to, že tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud v nyní posuzované věci řádně
a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, pečlivě se vypořádal se všemi žalobními
námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací (viz str. 7-17
napadeného rozsudku). Nepominul přitom ani námitky týkající se zkrácení legisvakační doby
u zákona č. 183/2017 Sb., či vad v určení místa spáchání deliktu. O tom, že je napadený rozsudek
opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěry
věcně polemizuje na více než devíti stranách kasační stížnosti. Kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[22] Nejvyšší správní soud předesílá, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelkou
vznesené námitky uplatňuje její zástupce typizovaně, v mnoha jiných obdobných případech,
přičemž tyto námitky byly již judikaturou tohoto soudu opakovaně vyvráceny (jak bude
rozvedeno dále). Kasační soud proto s ohledem na princip hospodárnosti řízení tyto
stereotypně uplatňované námitky zodpoví toliko stručně a odkáže přitom na judikaturu,
která se s odpovídající argumentací dostatečně vypořádala (viz rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 7. 2018 7 As 187/2018-30; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[23] V prvním okruhu věcných námitek se stěžovatelka dovolává použití zásady retroaktivity
in mitius. Především namítá, že neměla být trestána za správní delikt provozovatele vozidla,
neboť ke dni rozhodování žalovaného již taková skutková podstata neexistovala. Dále tvrdí,
že použití pozdější úpravy by pro ni bylo příznivější, neboť projednání přestupku
je pro obviněného z procesního i hmotněprávního hlediska výhodnější, než projednání správního
deliktu. Obdobným souborem námitek se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudcích
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49, ze dne 22. 8. 2019, č. j. 9 As 69/2018-58, či ze dne
31. 1. 2020, č. j. 4 As 74/2018-38. V rozsudku č. j. 9 As 69/2018-58, s odkazem na svoji dřívější
judikaturu konstatoval, že skutková podstata přestupku provozovatele vozidla je totožná
se skutkovou podstatou správního deliktu provozovatele vozidla; zachována zůstala i objektivní
odpovědnost nepodnikající fyzické osoby, jakož i výše možné sankce. Je proto nedůvodná
námitka, že stěžovatelka byla sankcionována za naplnění již neexistující skutkové podstaty,
neboť jednání, kterého se dopustila, bylo postihováno stejně před nabytím účinnosti
zákona o odpovědnosti za přestupky (1. 7. 2017) i po něm. Ve shodě se závěry rozsudku
č. j. 9 As 69/2018-58, proto lze uzavřít, že nová právní úprava pro stěžovatelku příznivější není.
[24] S argumentací týkající se dne nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb. a existence
zákonného požadavku zavinění ve skutkové podstatě přestupku provozovatele vozidla
se Nejvyšší správní soud vypořádal v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 8 As 201/2017-39.
Z tohoto rozhodnutí se podává, že s názorem, podle něhož citovaný zákon dne 1. 7. 2017
účinnosti nenabyl, souhlasit nelze. Avšak ani kdyby jej „Nejvyšší správní soud sdílel, nemohl by jen
z toho vyvodit, že může čl. CCLVII zákona č. 183/2017 Sb. nerespektovat a v rozporu s ním sám považovat
tento zákon za účinný až dnem 13. 7. 2017. Také temporální ustanovení jsou součástí zákona a i jimi je soud
dle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán; teprve měl-li by je za rozporná s ústavním pořádkem (což není tento případ) mohl
by (a musel) věc předložit dle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť jen ten by stěžovatelem sporované
zákonné ustanovení mohl zrušit. […] Nově přijatá právní úprava kontinuálně navázala na předcházející právní
úpravu a žádný prostor pro příznivější právní úpravu, kterou by mohl soud ve prospěch stěžovatele uplatnit,
tudíž nevznikl.“ Námitka, že žalovaný měl zkoumat zavinění stěžovatelky, je také nedůvodná,
neboť zavinění jako znak přestupku (či dříve správního deliktu) provozovatele vozidla není
obsaženo ani v použitém znění právní úpravy, ani v zákoně o odpovědnosti za přestupky,
jehož aplikace se stěžovatelka setrvale dovolává (srov. také rozsudek č. j. 4 As 74/2018-38).
[25] V souvislosti s uplatněním zásady retroaktivity ve prospěch pachatele stěžovatelka
žalovanému, potažmo krajskému soudu, vytýká, že nezohlednili §44 odst. 1 zákona
o odpovědnosti za přestupky, který upravuje mimořádné snížení výměry pokuty. Ani této námitce
nelze přisvědčit. Již krajský soud zcela přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45, podle něhož jde o mimořádný institut; i s přihlédnutím
k zásadě procesní ekonomie proto není na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém
jednotlivém případě odůvodňovaly, proč jej neaplikovaly. Okolnosti odůvodňující mimořádné
snížení výměry pokuty dle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky jsou odlišné
od polehčujících okolností, které je správní orgán povinen při stanovení výměry sankce zvážit.
Stěžovatelka v průběhu správního řízení žádné z těchto okolností předpokládaných v §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky neuvedla, její aktivita v řízení před městským úřadem spočívala
toliko v tom, že označila řidiče, kterým nebylo možné doručovat; proti rozhodnutí městského
úřadu pak podala blanketní odvolání. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že z obsahu
správního spisu se nepodávaly žádné okolnosti odůvodňující mimořádné snížení výměry pokuty.
Domnívá-li se stěžovatelka, že důvodem pro aplikaci §44 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky je (již jen) neexistence přitěžujících okolností, postačí odkázat na rozsudek tohoto
soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49, podle něhož tyto okolnosti nemají takový
charakter, aby zakládaly potřebu úvahy o aplikaci mimořádného institutu snížení výměry sankce
(srov. též bod [43] rozsudku č. j. 4 As 74/2018-38).
[26] Námitka stěžovatelky, že rozhodování o sankci podle §125f odst. 3 zákona o silničním
provozu ve znění účinném ke dni spáchání deliktního jednání pro ni bylo méně výhodné,
než právní úprava sankcí ke dni rozhodování žalovaného, kdy se sankce za přestupek
provozovatele vozidla upravená v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu („pokutu lze uložit “ )
lišila oproti dřívější formulaci §125f odst. 3 téhož zákona („se uloží pokuta“), je nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatelka nevznesla v řízení před krajským soudem,
ačkoli jí v tom nic nebránilo.
[27] Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nebylo
pochybením městského úřadu, pokud ve výroku svého rozhodnutí neuvedl odkaz na §125e
odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého byla stěžovatelce udělena pokuta. I tato výtka
byla judikaturou kasačního soudu vyčerpávajícím způsobem vypořádána. Podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46,
č. 3656/2018 Sb. NSS, musí být výrok rozhodnutí o správním deliktu „formulován tak, aby z něho
bylo patrno, jakého správního deliktu (skutkové podstaty) se pachatel dopustil a podle jakého ustanovení právního
předpisu mu byla stanovena správní sankce“. V rozsudku ze dne 7. 5. 2019, č. j. 6 As 371/2018-57,
pak zdejší soud vyslovil závěr, že nevidí nejmenší důvod pro to, „aby v rámci výroku o trestu správní
orgány výslovně odkazovaly na obecné ustanovení [§125e odst. 2 zákona o silničním provozu] obsahující
výčet kritérií, k nimž se má při výměře pokuty přihlédnout “ ; ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší
správní soud také v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 As 206/2019-28. Výčet těchto kritérií
(a odkaz na citované ustanovení) má být součástí odůvodnění rozhodnutí; této povinnosti
prvoinstanční správní orgán dostál. Uvedená námitka je proto taktéž nedůvodná.
[28] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani třetí skupinu námitek, kterými stěžovatelka
zpochybňuje, že by se v jejím případě nemělo jednat o trvající nebo pokračující delikt. Předně
je třeba uvést, že není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že krajský soud označil předmětné námitky
za účelové. Taková formulace se ve vztahu k její žalobní argumentaci nikde v napadeném
rozsudku nevyskytuje. V bodu 59. rozsudku krajský soud pouze konfrontoval procesní obranu
stěžovatelky ve správním řízení s jejími žalobními námitkami; dospěl přitom k závěru,
že předmětné námitky jsou vyvráceny mimo jiné tím, že v řízení před městským úřadem označila
jako pachatele dva různé řidiče.
[29] Problematikou pokračujícího a trvajícího deliktu na půdorysu totožných námitek jako
v nyní projednávané věci se Nejvyšší správní soud obsáhle zabýval v rozsudku ze dne 14. 6. 2019,
č. j. 6 As 379/2019-40, v němž posuzoval obdobný případ překročení nejvyšší dovolené rychlosti
v obcích Choustníkovo Hradiště a Vlčkovice, a to ve čtyřech případech během jediného dne, u tří
z nich dokonce v rozmezí několika minut. Stejně jako v případě stěžovatelky byla i ve věci
souzené šestým senátem dovozena objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Z rozsudku se podává, že „ z pouhé mnohosti skutků
a případné blízké časové souvislosti nelze dovozovat naplnění všech znaků pokračujícího správního deliktu,
a to konkrétně jednotného záměru. […] Stěžovatel v tomto směru v průběhu správního řízení ničeho nenamítal
a neuváděl, přičemž z obsahu správního spisu rovněž jakkoli nevyplývá, že by stěžovatel měl jednotný záměr vést
jednotlivé dílčí útoky k naplnění skutkové podstaty téhož správního deliktu, tedy že by se stejným záměrem
porušoval svou povinnost zabránit, aby konkrétní řidiči porušovali zákon o silničním provozu, resp. že by je přímo
k takovému protiprávnímu jednání naváděl.“ Tyto závěry lze beze zbytku vztáhnout i na nyní
projednávanou věc, neboť ani stěžovatelka ve správním řízení žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly závěru o spáchání pokračujícího deliktu, netvrdila. Jakýkoli záměr
skutečného řidiče (či řidičů), který se v projednávané věci skutečně dopustil překročení nejvyšší
dovolené rychlosti, je přitom irelevantní, neboť stěžovatelka nebyla trestána jako řidič
předmětného vozidla za „rychlou jízdu“, ale jako provozovatel motorového vozidla, který
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Záměry třetí osoby (řidiče motorového vozidla) nelze s ohledem na zásadu individuální
odpovědnosti přičítat při posuzování naplnění znaků pokračování jiné osobě (stěžovatelce),
vystupující zde v pozici provozovatele motorového vozidla (srov. bod [12] rozsudku
č. j. 6 As 379/2019-40).
[30] Ve čtvrté skupině námitek stěžovatelka krajskému soud vytýká nesprávný výklad pojmu
„obec“ ve smyslu zákona o silničním provozu a neprovedení důkazu mapou měřeného úseku.
Interpretací uvedeného pojmu a otázkou, zda je pro rychlostní limit v obci rozhodující existence
zástavby, se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudcích ze dne 7. 3. 2018,
č. j. 6 As 293/2017-26, ze dne 14. 6. 2019, č. j. 6 As 379/2018-40, ze dne 2. 10. 2019,
č. j. 6 As 53/2019-41, či ze dne 28. 1. 2020, č. j. 1 As 357/2019-36. Postačí proto stručně uvést,
že správní orgány, jakož i správní soud, jsou zásadně vázány místní úpravou provedenou
příslušným opatřením obecné povahy (dopravní značkou) a jsou povinny z tohoto dopravního
značení vycházet. V řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla týkajícího
se překročení nejvyšší dovolené rychlosti tak není nutno zabývat se tím, zda je dané území
územím reálně zastavěným či nikoli, důležitá je pouze skutečnost, že je rozhodné území obce
osazeno dopravní značkou. Správní orgány přitom nejsou povinny do správního spisu zakládat
důkazy o existenci těchto značek, ale je to naopak obviněný ze správního deliktu, respektive
přestupku, kdo je v řízení povinen předložit takové důkazy, jimiž svá tvrzení, že se řidič vozidla
pohyboval v území neoznačeném značkami, doloží (viz bod [21] rozsudku č. j. 6 As 53/2019-41).
[31] Stěžovatelce lze toliko přisvědčit v tom, že krajský soud neprovedl jí navrhovaný důkaz
mapou měřeného úseku v obci Choustníkovo Hradiště, aniž by pro to uvedl důvody. Toto dílčí
pochybení však nemělo vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť, jak již bylo výše uvedeno,
existence zástavby není pro povinnost dodržovat v obci maximální dovolenou rychlost 50 km/h
relevantní. Osazení předmětného úseku dopravními značkami IZ 4a „Obec“ a IZ 4b „Konec obce“
pak z navrženého důkazního prostředku nevyplývá. Krajský soud proto nepochybil, pokud
uzavřel, že stěžovatelka své tvrzení, že celý měřený úsek neprobíhal územím obce, nijak
nedoložila.
[32] Lze tak uzavřít, že není naplněn ani kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[33] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[34] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v soudním řízení
před Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu