ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.110.2019:39
sp. zn. 3 Azs 110/2019 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: T. M., zastoupená Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 3, Baranova 1026/33, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 1 Az 19/2018-46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2018, č. j. OAM-595/ZA-ZA11-VL11-2017, neudělil žalovaný
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 1 Az 19/2018-46.
[2] Městský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně podala dne
20. 7. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany, k níž při pohovoru mimo jiné uvedla,
že pochází z Ukrajiny, má vysokoškolské vzdělání a naposledy pracovala ve skladě ve městě D.;
oficiálně má pobyt hlášený v městě N. Na Ukrajinu se vrátit nechce, neboť naposledy bydlela 80
km od místa, kde probíhaly tvrdé boje. Dokud nebyla válka, problémy neměla, nyní však jsou
v celém městě vojáci, kteří jsou často opilí a pod vlivem drog. Rozhodla se opustit Ukrajinu poté,
co ji jednou vojáci začali obtěžovat na ulici. Chytili ji a měli na ni narážky, jeden z nich do ní
strčil, ona upadla a zlomila si ruku; se zraněním byla 3 měsíce v nemocnici. Uvedla také, že státní
policie se vojáků bojí. Žalobkyně přemýšlela, že odjede do jiné části Ukrajiny, ale podle jejího
názoru byla země vždy rozdělena na východní a západní část, žalobkyně pochází z té východní.
Její známí odjeli do západní Ukrajiny, dostalo se jim ale chladného přijetí. Lidé na západě si myslí,
že za konflikt mohou lidé z východu. Žalobkyně v České republice byla již v roce 2015, tehdy zde
pracovala 6 měsíců brigádně na polské vízum. Do země původu se bojí vrátit, neboť se tam
podle jejího názoru nic nezměnilo, Česká republika je jí blízká.
[3] Městský soud se neztotožnil s námitkami žalobkyně týkajícími se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu ohledně bezpečnostní situace na Ukrajině a nerespektování judikatury
Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila,
že je ruské národnosti a že se řadí k ruskému či ruskojazyčnému obyvatelstvu. Naopak uvedla,
že je ukrajinské národnosti a že hovoří ukrajinsky a rusky. Přestože uvedla, že pochází z východu
Ukrajiny, k trvalému pobytu je přihlášena v městě N. v D. V tomto ohledu proto není přiléhavý
její odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016-87,
v němž se tento soud zabýval tím, jaké okolnosti musí být u ruskojazyčných osob pocházejících
nedaleko od míst, kde dochází k ozbrojenému konfliktu, zjišťovány z pohledu jejich možného
pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ze strany různých paramilitárních skupin,
či i dalších potenciálních původců pronásledování či vážné újmy v daném regionu, a z pohledu
schopnosti a ochoty ukrajinských orgánů zajistit těmto osobám ochranu. Z výpovědi žalobkyně
totiž nevyplývá, že by byla příslušnicí sociální skupiny ruskojazyčného obyvatelstva.
[4] Naopak městský soud nepřisvědčil žalovanému, že se v případě potyčky žalobkyně
s vojáky jednalo o náhodný incident. Toto tvrzení je pouhou spekulací; z ničeho totiž neplyne,
že by voják strčil žalobkyni neúmyslně. Ani přesto však zmíněný incident nedosahuje intenzity
pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu. Žalobkyně sice měla zlomenou ruku,
ale jinak její tělesná integrita ohrožena nebyla a k jiným podobným událostem již nedošlo. Jednání
popsané žalobkyní by mohlo dosahovat požadované intenzity, pokud by bylo spojeno s dalším
obdobným jednáním. Krom toho k úrazu žalobkyně došlo již v roce 2014. S ohledem na uvedené
neshledal městský soud u žalobkyně naplnění podmínky důvodnosti strachu
z pronásledování ani azylově relevantní důvod takového pronásledování. Z hlediska udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu proto nejsou relevantní ani námitky stran nemožnosti využití
vnitřního přesídlení.
[5] Městský soud neshledal ani naplnění podmínek udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Ze zpráv o zemi původu sice vyplývá, že Doněcká oblast, kde žalobkyně
před odjezdem z Ukrajiny pracovala ve městě D., je pod kontrolou povstalců z Doněcké lidové
republiky, boje s ukrajinskou armádou se koncentrují na linii dotyku a bezpečnostní situace je
v této oblasti nadále problematická, žalobkyně je ale hlášena k pobytu v městě N., které (ačkoli
spadá do Dněpropetrovské oblasti) se nachází blíže Záporoží, kde od roku 2014 k žádným
incidentům nedocházelo. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobkyně skutečně nemá
důvod vracet se do města D., kde došlo k incidentu s vojáky, neboť mnohem delší dobu
pobývala v N. (od roku 1991 do roku 2012), kde se také léčila se zlomenou rukou. V souvislosti
s bezpečnostní situací v Dněpropetrovské oblasti odkázal na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 85/2017-37, či ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017-27.
[6] Městský soud dále upozornil, že žalobkyně, náležející do skupiny osamělých žen bez
doprovodu, neuvedla žádnou konkrétní zkušenost, na jejímž základě by bylo možné podle
judikatury její obavy ze sexuálního násilí ze strany vojáků považovat za opodstatněné. Vyjádřila
sice obavu z neoznačených vojáků, kteří do ní strčili ve městě D., tato obava však pro udělení
mezinárodní ochrany nepostačuje; jednání vojáků jednak nedosahovalo intenzity požadované §
12 písm. b) zákona o azylu, jednak v něm nebyl zjištěn ani azylově relevantní důvod. Z hlediska
doplňkové ochrany není tato obava dostačující proto, že se žalobkyně může vrátit do N.
Žalobkyně je ženou v produktivním věku, nemá žádné zdravotní problémy a disponuje
vysokoškolským vzděláním, proto si může i snáze najít zaměstnání. Z České republiky navíc mezi
lety 2015 až 2016 odcestovala na Ukrajinu a zpět se vrátila až v červnu 2016. Tvrdila sice, že se
situace na Ukrajině nijak nezměnila, neuváděla však žádné konkrétní důvody, které ji k odchodu
ze země vedly, tedy například nějaké další incidenty. Před zhoršenou bezpečnostní situací stále
může nalézt ochranu ve své domovské zemi; mezinárodní ochrana je vůči této ochraně
subsidiární. Nelze pominout ani skutečnost, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až
v červenci 2017, ačkoli tak mohla učinit již v roce 2015 nebo 2016.
[7] Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí není podle městského soudu
ani skutečnost, že žalovaný žalobkyni, respektive jejímu právnímu zástupci nesdělil, kde lze
na internetu dohledat zprávu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 13. 6. 2017,
která monitoruje období od 16. 2. 2017 do 15. 5. 2017. Žalobkyně byla totiž prokazatelně dne
11. 10. 2017 seznámena s podklady pro rozhodnutí ve věci, včetně uvedené zprávy. Následně sice
žádala o sdělení, kde je zpráva Vysokého komisaře dohledatelná, nesdělením této informace však
(jakkoli by v duchu §4 odst. 1 správního řádu bylo vhodné, aby žalovaný vyšel žalobkyni vstříc)
k porušení práv žalobkyně nedošlo, neboť měla reálnou možnost se s ní seznámit. Žalobkyně
také mohla svoji žádost na žalovaném znovu urgovat.
[8] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka se domnívá, že její kasační stížnost by měla být přijata k meritornímu
přezkumu proto, že se městský soud vůbec nezabýval její příslušností k sociální skupině
osamělých žen bez doprovodu, a odchýlil se tak od ustálené judikatury správních soudů
k této problematice. Pominul také příslušnost stěžovatelky k ruské, respektive ruskojazyčné
menšině na Ukrajině. Otázka identifikace její příslušnosti k této menšině z pohledu třetích osob
je přitom v dané věci rozhodující. Vytýkaná pochybení městského soudu mohla mít podle názoru
stěžovatelky dopad do jejího hmotně právního postavení.
[10] Městský soud podle stěžovatelky také nesprávně vyhodnotil možnost vnitřního přesídlení.
Nezabýval se otázkou, zda by stěžovatelce, jako osamělé ženě bez doprovodu, mohla být
zajištěna elementární bezpečnost, a zda po ní lze přesídlení vůbec spravedlivě požadovat,
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016-94).
Stěžovatelka odmítá, že by řešením situace bylo přesídlení do N. Připomněla, že kvůli incidentu
v Azovském moři byl vyhlášen válečný stav; hrozí tak, že se konflikt na východě Ukrajiny opět
rozšíří a eskaluje; s tím se zvýší i riziko násilí včetně sexuálního.
[11] Žalovaný ani městský soud se také nezabývali otázkou, zda by stěžovatelka i přes
deklarovanou ukrajinskou národnost nebyla okolím považována za příslušnici ruské menšiny.
Prvním jazykem je pro stěžovatelku ruština a každý Ukrajinec ihned pozná, že ukrajinština není
jejím rodným jazykem. Ukrajinské ozbrojené síly, včetně paramilitárních jednotek
a dobrovolnických praporů jsou tvořeny ukrajinskými nacionalisty, kteří používání ruského jazyka
považují za projev neloajality k Ukrajině. Za zásadní považuje stěžovatelka skutečnost, zda bude
jako Ruska na Ukrajině obyvateli vnímána. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016-87. I tato okolnost je z hlediska možnosti
vnitřního přesídlení podstatná, neboť stěžovatelka bude mezi Ukrajinci bez ohledu na národnost,
jakou se označí, vnímána jako Moskal, tedy Ruska, a může být z tohoto důvodu pronásledována.
Stěžovatelka již má negativní zkušenost s útokem ze strany představitelů neuniformovaných
jednotek, který mohl být motivován jednak tím, že je osamělou ženou, jakož i tím, že ji Ukrajinci
identifikují jako Rusku. Situace na Ukrajině se dosud nezměnila a v případě svého návratu
má stěžovatelka obavy, že by se útok opakoval. Pokud by žalovaný i městský soud hodnotili
všechny výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu, dospěli by k závěru, že v případě
stěžovatelky jsou naplněny důvody udělení mezinárodní ochrany z důvodu podle §12 písm. b)
zákona o azylu.
[12] Konečně stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že nedohledatelnost
zprávy Vysokého komisaře ze dne 13. 6. 2017 nemůže zakládat nezákonnost napadeného
rozhodnutí a že mohla případně svoji žádost urgovat. Tento závěr považuje za příliš
formalistický. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany totiž nemůže až do dne vydání rozhodnutí
vědět, zda rozhodnutí bude skutečně vydáno anebo zda bude opětovně vyzván k seznámení
se s (doplněnými) podklady pro vydání rozhodnutí.
[13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem městského soudu. Uvedl,
že v průběhu správního řízení byl řádně zjištěn skutečný stav věci a žádost stěžovatelky byla
důkladně posouzena na základě dostatečně aktuálních podkladů. Stěžovatelka v kasační stížnosti
uplatnila z velké části totožné námitky jako v žalobě; s těmito námitkami se městský soud řádně
vypořádal. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto by měla být jako
nepřijatelná odmítnuta.
[14] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[15] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[16] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz) „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
[17] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku,
k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury. Stěžovatelkou uváděné
„pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatelky“ by sice
obecně mohlo být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, tento důvod je však vyhrazen
jen pro zjevné excesy a natolik hrubá pochybení v postupu či v rozhodnutí soudu, jejichž
existence by mohla mít alespoň potenciálně vliv na rozhodnutí ve věci samé
(viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006-67, nebo usnesení
ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 Azs 189/2016-19). K takovým pochybením v projednávané věci
evidentně nedošlo. Městský soud ve věci postupoval standardně, v rozsudku s poukazem
na provedené důkazy a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu srozumitelně vysvětlil,
proč nepovažuje podanou žalobu za důvodnou a nepominul také žádnou z podstatných námitek
uplatněných stěžovatelkou. To, že vyhodnotil důkazy jinak, než by si stěžovatelka představovala,
samo o sobě žádnou vadu řízení, natož hrubou, nezpůsobuje.
[18] Tvrzení stěžovatelky, že městský soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi
kasačního soudu je zcela liché. Městský soud v napadeném rozsudku vycházel
z přiléhavé judikatury Nejvyššího správního soudu, a to především z rozsudku dne 21. 9. 2018,
č. j. 6 Azs 220/2018-30, v němž se zdejší soud zabýval kasační stížností této stěžovatelky ve věci
správního vyhoštění, které jí bylo uděleno za to, že se v den, kdy požádala o mezinárodní
ochranu v nyní projednávané věci, prokázala při pasové kontrole na letišti cestovním dokladem
s vízem, u něhož bylo pozměněno datum platnosti. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní
soud podrobně vyjádřil k možnosti vycestování stěžovatelky do země původu. Uvedl přitom,
že z podkladů, na jejichž základě ministr vnitra potvrdil závazné stanovisko o možnosti
vycestování stěžovatelky, nevyplývá žádné konkrétní nebezpečí pro rusky mluvící osoby
v Dněpropetrovské oblasti. Vzhledem k tomu, že městský soud u stěžovatelky neshledal azylově
relevantní důvod pronásledování (ruská národnost či příslušnost k ruskojazyčné skupině), nelze
mu ani vytýkat, že se blíže nezabýval otázkou, zda stěžovatelku jako Rusku vnímají ostatní
obyvatelé Ukrajiny.
[19] Nelze přisvědčit ani námitce, že se městský soud nezabýval tvrzením stěžovatelky,
že je osamělou ženou bez mužského doprovodu. V této souvislosti městský soud především
uvedl, že popsaný incident s vojáky nedosahuje intenzity pronásledování, ztotožnil se přitom
se závěry shora citovaného rozsudku č. j. 6 Azs 220/2018-30, z něhož se podává, že stěžovatelka
má na Ukrajině k dispozici dostatek právních prostředků, kterými se může před obdobným
jednáním ochránit. Těmto závěrům nemá Nejvyšší správní soud čeho vytknout, neboť jsou plně
v souladu relevantní judikaturou tohoto soudu vztahující se k uvedené problematice. Pro úplnost
lze zcela odkázat na rozsudek ze dne 13. 7. 2018, č. j. 3 Azs 168/2017-41, v němž tento soud
vyložil, že namítá-li stěžovatelka ohrožení (sexuálním) násilím ze strany příslušníků ozbrojených
sborů pouze v obecné rovině, a to pouze vůči původnímu místu pobytu ve východní části
Ukrajiny, z něhož se přestěhovala do místa, vůči němuž již žádné ohrožení neuvádí,
a neposkytne-li jakékoli relevantní informace v rámci jejího azylového příběhu, které by
indikovaly, že se mohla cítit z důvodu svého pohlaví, respektive pro svou příslušnost k sociální
skupině (osamělých) žen, azylově relevantním způsobem více zranitelná (ohrožená), a neuvede-li
současně ani žádnou plausibilní skutečnost, která by mohla založit její nedůvěru ve státní orgány,
nelze správnímu orgánu potažmo soudu vytýkat, že se blíže nezabývaly jednak možností
pronásledování z důvodu pohlaví, respektive pro možnou příslušnost k sociální skupině
(osamělých) žen, a jednak otázkou, zda tyto ženy mají přístup k účinné ochraně ze strany státních
orgánů proti svévolnému násilí.
[20] Co se týče situace ve východní Ukrajině odkazuje Nejvyšší správní soud na svoji četnou
judikaturu, z níž vyplývá, že tamní ozbrojený konflikt není „totálním konfliktem“, který by sám
o sobě zakládal důvod udělení mezinárodní ochrany (viz např. usnesení ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 372/2018-31, ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 Azs 410/2018-38, ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 1 Azs 412/2018-28, či ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Azs 456/2019-30). Rovněž Dněpropetrovská
oblast, která sousedí s oblastmi zasaženými konfliktem (Doněckou a Luhanskou), je nadále
bezpečnou zónou, což vyplývá například z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 101/2019-24. Konečně ani přechodné vyhlášení válečného stavu v době
od 26. 11. 2018 do 26. 12. 2018 v souvislosti s incidenty v Azovském moři nemělo
na bezpečnostní situaci v Dněpropetrovské oblasti vliv (viz usnesení tohot soudu ze dne
25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 340/2018-68, a ze dne 13. 6. 2019, č. j. 1 Azs 450/2018-43).
[21] Městský soud se důkladně zabýval i potyčkou s vojáky, v důsledku které stěžovatelka
utrpěla zranění. V této souvislosti uvedl, že popsané jednání nedosahuje intenzity pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, a neshledal ani azylově relevantní důvod takového
jednání. Strčení do stěžovatelky, i kdyby bylo úmyslné, by mohlo naplňovat znaky pronásledování
pouze tehdy, bylo-li by spojeno s dalším obdobným jednáním, které by zakládalo pronásledování
ve svém souběhu. Zohlednil také, že se stěžovatelka i po tomto incidentu na Ukrajinu vrátila;
při pohovoru ke své žádosti o mezinárodní ochranu pak neuvedla, že by kdykoli poté vůči
ní k obdobnému jednání došlo. K tomuto posouzení nemá Nejvyšší správní soud žádných
výhrad, neboť je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí kasačního soudu (zejména
rozsudek ze dne 14. 6. 2012, č. j. 6 Azs 4/2012-67), z níž se podává, že za azylově relevantní lze
ústrky či útoky v zemi původu nedosahující požadované intenzity či systematičnosti považovat
teprve v jejich souhrnu (tzv. pronásledování na kumulativním základě).
[22] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem
nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky, proto ji podle výše citovaného ustanovení
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[23] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu