ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.208.2020:45
sp. zn. 4 Afs 208/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: EFE cz, s.r.o.,
IČ 25901605, se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zast. Mgr. Ing. Martinem Janotou,
advokátem, se sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2019,
č. j. 39964/19/5100-41452-711893, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 22 Af 60/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi Mgr. Ing. Martinu Janotovi
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení
o kasační stížnosti ve výši 8.228 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) platebními výměry
ze dne 6. 2. 2019, č. j. 409402/19/3202-50521-804551 a č. j. 409403/19/3202-50521-804551,
podle §101h odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), uložil žalobkyni pokuty
za opožděné podání kontrolního hlášení ve výši 1.000 Kč za každé ze zdaňovacích období říjen
a listopad 2018.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019, č. j. 39964/19/5100-41452-711893, podle §116
odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a podle
zákona o DPH platební výměry správce daně změnil tak, že jejich výroky doplnil o údaje, za jaká
zdaňovací období byly pokuty za opožděné kontrolní hlášení vyměřeny, kdy uběhly lhůty
pro podání kontrolních hlášení a kdy žalobkyně bez výzvy správce daně kontrolní hlášení
skutečně podala. V ostatním zůstaly odvoláním napadené platební výměry správce daně
nezměněny.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 22 Af 60/2019 - 33, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že zákonná úprava kontrolního hlášení,
jež stanoví povinnost plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) podat každý měsíc
ve stanovené lhůtě kontrolní hlášení, je jednoznačná a zároveň bezvýhradná. Splnění
této povinnosti současně nezávisí na skutečnosti, zda takové kontrolní hlášení daňového subjektu
obsahuje nějaké kontrolovatelné skutečnosti, či nikoli, ač se to může žalobkyni zdát
jako nesmyslné.
[5] Krajský soud dále uvedl, že správce daně nemá v případě aplikace §101h odst. 1
písm. a) zákona o DPH žádný prostor pro správní uvážení. Jestliže tak žalobkyně nesplnila její
zákonem stanovenou povinnost podat včas kontrolní hlášení, na její jednání ze zákona dopadá
sankce, kterou správce daně následně vyměřil platebním výměrem. Zákon o DPH správci daně
nedává žádnou možnost posoudit, z jakých důvodů došlo k prodlení s podáním kontrolního
hlášení. Vydal-li tak žalovaný platební výměr na pokutu za opožděné podání kontrolního hlášení,
jeho rozhodnutí je pouze deklaratorním vyjádřením zákonem stanovené sankce za porušení
povinností plátce DPH.
[6] Podle krajského soudu dále postup správce daně, jenž v období od ledna 2016 do července
2017 za obdobný postup žalobkyni nepokutoval, mohl v žalobkyni vyvolat přesvědčení
o správnosti jejího postupu. Za porušení povinnosti podat včas kontrolní hlášení totiž vzniká
sankce přímo ze zákona, přičemž skutečnost, že správce daně žalobkyni za porušení
této povinnosti v předmětném období nevyměřil pokutu, na tom nemůže ničeho změnit. Správce
daně v tomto případě neposuzuje zákonnost postupu plátce DPH, nýbrž pouze deklaruje vznik
sankce stanovené přímo zákonem o DPH. V postupu správce daně současně podle krajského
soudu, jakkoliv je nekonzistentní, nelze spatřovat libovůli či nepředvídatelnost, jelikož v podstatě
prospíval žalobkyni. Jako takový současně není způsobilý založit legitimní očekávání žalobkyně,
že za porušení obdobné povinnosti nebude ani v budoucnu pokutována, přičemž
v této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 - 39, a ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 As 321/2018 - 31.
[7] Krajský soud následně odmítl odkazy žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000,
sp. zn. III. ÚS 545/99, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 112/2007 - 92, jako nepřípadné. Dále zdůraznil, že z právní úpravy lhůt definovaných
ve znění §101i odst. 2 zákona o DPH nelze dovodit, že správce daně není povinen uložit pokutu
za opožděné kontrolní hlášení, jelikož uvedené ustanovení pouze určuje lhůty spojené se zánikem
povinností souvisejících s kontrolním hlášením. Závěrem krajský soud odkázal na skutkově
obdobné věci žalobkyně a zdůraznil, že ke stejným závěrům dospěl také Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 - 77.
II. Obsah kasační stížnosti včetně jejího doplnění a vyjádření žalovaného
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, v níž výslovně neoznačila její konkrétní důvody. Z obsahu kasační stížnosti
však vyplývá, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených
v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že správce daně měl v souladu se zásadami správy
daní uplatnit vůči ní vstřícný postup a pokutu za opožděné kontrolní hlášení neuložit. Uvedené
platí podle stěžovatelky tím spíš, pokud v období od ledna 2016 do července 2017 za obdobná
porušení jejích povinností nebyla pokutována. Tím současně správce daně, resp. žalovaný, porušil
zásadu legitimního očekávání spočívající v očekávání stěžovatelky, že ani v budoucnu za obdobné
jednání nebude sankcionována. Navíc žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nevysvětlil, z jakého
důvodu začal správce daně jednání stěžovatelky pokutovat, čímž rovněž porušil zásadu šetřit
práva subjektů nabytá v dobré víře.
[10] Stěžovatelka dále uvedla, že ustanovení §101 bylo do zákona o DPH zařazeno za účelem
boje proti karuselovým podvodům na DPH. To však není její případ. Dále poukázala
na skutečnost, že fyzická osoba v kvartálním režimu plátce DPH podává kontrolní hlášení taktéž
kvartálně, právnická osoba v kvartálním režimu plátce DPH je však povinna kontrolní hlášení
podávat měsíčně. Zákonná úprava kontrolního hlášení tak podle stěžovatelky tvoří bezdůvodné
překážky podnikání a činí nedůvodné rozdíly, což stěžovatelka namítala již v podané správní
žalobě, avšak krajský soud tyto žalobní body řádně nevypořádal.
[11] Podle stěžovatelky současně výměry pokut stanovené v §101h odst. 1 zákona o DPH mají
odpovídat povaze a závažnosti porušení ustanovení zákona plátcem DPH. V posuzovaném
případě stěžovatelka podala kontrolní hlášení opožděně, avšak bez vyzvání, a to před samotným
zahájením daňového řízení. Kontrolní hlášení navíc neobsahovalo žádné kontrolovatelné
skutečnosti. Stěžovatelka tak v uložení pokuty spatřuje znaky přepjatého formalismu a postup
v rozporu se zásadami správy daní. Krajský soud se však uvedenými skutečnostmi
nezabýval a nevypořádal námitku, že postup spočívající v uložení pokuty stěžovatelce
je nezákonný, nebylo-li na základě kontrolního hlášení co kontrolovat. Stěžovatelka následně
odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 112/2007 - 92, jež podle stěžovatelky
obsahují výklad posuzování prodlení plátce DPH s podáním kontrolního hlášení.
[12] Stěžovatelka následně namítla, že z jazykového vyjádření ustanovení §101h odst. 1 a §101i
odst. 2 a 3 zákona o DPH vyplývá, že povinnost plátce DPH uhradit pokutu vzniká až vydáním
platebního výměru správcem daně, nikoliv ze zákona. Pokud správce daně takový platební výměr
nevydá, povinnost uhradit pokutu daňovému subjektu nevznikne. Správce daně tak má možnost
pokutu nevyměřit, což v posuzovaném případě správce daně neučinil, ačkoli později podané
kontrolní hlášení prokázalo, že stěžovatelka nic ke kontrole neměla.
[13] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí
žalovaného a správce daně.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 - 77,
jenž se věnuje obdobné věci stěžovatelky ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím. Dále podotkl,
že stěžovatelka zjištěný skutkový stav věci ani samotné opožděné kontrolní hlášení nerozporuje,
nýbrž pouze polemizuje se závěry krajského soudu.
[15] Podle žalovaného institut kontrolního hlášení slouží k získání údajů o transakcích
vymezených v §101c zákona o DPH. Tato povinnost je bezpodmínečná a platí pro všechny
plátce DPH, přičemž správce daně není oprávněn dále zkoumat důvody, které plátce DPH vedly
k jeho nepodání či podání opožděnému. Současně není oprávněn rozhodnout, která porušení
zákonem stanovených povinností plátcem daně bude pokutovat a která nikoliv.
[16] Žalovaný doplnil, že ústavnost zákonného sankčního mechanismu shledal také Ústavní soud
v nálezu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15. Sankce za opožděné kontrolní hlášení
vzniká ze zákona, aniž by měl správce daně ohledně jejího uložení jakékoli správní uvážení,
a to ani ve vztahu k obsahu předmětného kontrolního hlášení, přičemž v této souvislosti žalovaný
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 Afs 206/208 - 27.
Žalovaný následně vyloučil legitimní očekávání či dobrou víru stěžovatelky ve vztahu k jejímu
jednání, jímž porušovala ustanovení zákona o DPH, přičemž o jejích zákonných povinnostech
měla sama vědět, případně si měla být vědoma případných následků jejich neplnění. Stěžovatelka
navíc ani nenabyla v dobré víře žádné právo, podle něhož by neměla povinnost uhradit pokutu
za opožděné kontrolní hlášení. Námitku diskriminace právnických osob zákonem o DPH
při podávání kontrolního hlášení stěžovatelka neuplatnila řádně již v žalobě a navíc
je bezpředmětná, jelikož zákon povinnosti fyzických i právnických osob stanoví bezvýhradně.
Závěrem se žalovaný ztotožnil s právním názorem krajského soudu a odkázal na odůvodnění
jeho rozsudku.
[17] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[18] Stěžovatelka následně v doplnění kasační stížnosti uvedla, že zákon o DPH stanoví všem
právnickým osobám, tedy i těm, jež jsou podle §99a odst. 1 zákona o DPH čtvrtletními plátci
DPH, povinnost podávat kontrolní hlášení měsíčně, ačkoli fyzickým osobám, jež jsou taktéž
čtvrtletními plátci DPH, tuto povinnost stanoví čtvrtletně. Zákon o DPH tak vytváří diskriminaci
právnických osob, jež musí na rozdíl od fyzických osob za čtvrtletí podat tři kontrolní hlášení.
Stěžovatelka dále poukázala na ústavní princip rovnosti a doplnila, že jako právnická osoba
požívá některá základní práva a jako taková se tak může taktéž dovolávat diskriminace. Zákon
o DPH přitom tyto právnické osoby diskriminuje, aniž by pro to měl jakýkoliv důvod.
Podle stěžovatelky je současně zřejmé, že účelu zákonné úpravy kontrolního hlášení
by dosahovalo také kontrolní hlášení podávané čtvrtletně. Výše uvedená nerovnost tak zakládá
nedůvodné rozdíly i ve vztahu k ukládání sankcí podle §101h zákona o DPH. Pokud by totiž
byla stěžovatelka fyzickou osobou, za podávání kontrolního hlášení čtvrtletně by nebyla nijak
sankcionována. Na uvedenou námitku stěžovatelky však krajský soud v odůvodnění rozsudku
nijak nereagoval ani nevyzval k jejímu rozvedení či doplnění, pokud ji nepovažoval (obdobně
jako Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 9 Afs 67/2020) za dostatečně srozumitelnou.
[19] Žalovaný následně ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že ve stěžovatelkou
zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že námitka diskriminace uplatněná
stěžovatelkou je nesrozumitelná. V posuzovaném případě však stěžovatelka diskriminaci
nenamítala vůbec, resp. z kusých formulací použitých stěžovatelkou ve správní žalobě nelze
tuto námitku dovodit. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS.
Vzhledem k výše uvedenému je tak předmětná námitka stěžovatelky podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná, jelikož ji stěžovatelka neuplatnila již v řízení před krajským soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla námitky podřaditelné pod důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[21] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[22] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[23] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na dřívější závěry formulované v rozsudku ze dne
14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 - 77, jenž se zabýval skutkově a právně obdobnou věcí
stěžovatelky a jehož závěry lze plně využít i v nyní posuzovaném případě. Ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozsudku přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 8. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 1770/20.
[25] Stěžovatelka nijak nerozporuje, že uvedená kontrolní hlášení, která byla povinna učinit podle
§101c zákona o DPH, podala opožděně. Tím naplnila podmínky pro uložení pokuty podle
§101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH, který stanoví, že pokud plátce nepodá kontrolní hlášení
ve stanovené lhůtě, vzniká mu povinnost uhradit pokutu ve výši 1 000 Kč, pokud jej dodatečně podá, aniž
by k tomu byl vyzván.
[26] Citované ustanovení přitom neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti
pochybení plátce DPH, například posouzení toho, zda „bylo co kontrolovat“, jak stěžovatelka
opakovaně uvádí. Znění zákona je jednoznačné a povinnost plátce DPH z řad právnických osob
podat kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně.
Plnění této povinnosti plátcem DPH není závislé na tom, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné
skutečnosti či nikoliv, jak potvrdil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 1 Afs 206/2018 - 27, podle kterého „ustanovení §101h odst. 1 zákona o DPH nekonstruuje udělení
pokuty jakožto sankci za neodstranění pochybností správce daně, ale za nesplnění povinnosti podat kontrolní
hlášení ve stanovené lhůtě. Toto ustanovení koresponduje s obecným účelem právní úpravy týkající se kontrolního
hlášení, tedy zájmem na včasnosti zjištění správcem daně požadovaných údajů (srov. bod 59 a 60 nálezu
Pl. ÚS 32/15).“
[27] Z výše uvedeného je zřejmé, že poruší-li plátce DPH povinnost podat včas kontrolní hlášení,
vzniká ze zákona sankce za porušení této povinnosti, jejíž úhradu následně předepíše správce
daně platebním výměrem na pokutu za opožděné kontrolní hlášení.
[28] Důvodem údajného prostoru pro správní uvážení nemůže být ani skutečnost, že správce
daně stěžovatelce pokutu za pozdní odevzdání kontrolního hlášení v období od ledna 2016
do července 2017 nejprve nevyměřoval, a to až do 11. 1. 2018, kdy jí zpětně vyměřil pokutu
za srpen 2017. Tato dřívější pasivita správce daně však není nyní předmětem soudního přezkumu,
a lze tak jen odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou kupříkladu
rozsudky ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 - 39, nebo ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 6 As 321/2018 - 31, podle nichž správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu,
byť je k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, ještě bez dalšího neaprobuje jako správné
a souladné se zákonem. Pouhá nečinnost veřejné správy v oblasti postihování deliktního jednání
bez dalšího nezakládá legitimní očekávání, že dosud nepostihované jednání není protiprávní
povahy, resp. že nebude postihováno ani nadále. V souladu s judikaturou Soudního dvora
Evropské unie je současně podstatné, že stěžovatelce se osobně nedostalo žádného konkrétního
ujištění ze strany žalovaného, resp. správce daně, že jedná v souladu s právem,
což je předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání (viz rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata proti Komisi, C-414/08, Sb. rozh.,
s. I-2559).
[29] Stěžovatelka dále namítla, že se krajský soud opomněl zabývat její žalobní námitkou ohledně
údajné diskriminace právnických osob. Podle stěžovatelky právní úprava odlišně stanovených
lhůt pro podávání kontrolního hlášení fyzickými a právnickými osobami zakládá nepřípustnou
překážku podnikání a diskriminaci právnických osob, jež musí podávat kontrolní hlášení měsíčně.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že otázkou, zda toto odlišné zacházení s právnickými a fyzickými
osobami, které jsou tzv. čtvrtletními plátci DPH, mezi nimi nezakládá nepřípustnou diskriminaci,
se krajský soud nezabýval. To je však způsobeno tím, že takovou námitku stěžovatelka v žalobě
nevznesla. Ostatní žalobní námitky přitom krajský soud náležitě posoudil.
[30] Odkazy stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 112/2007 - 92, jež podle
ní obsahují výklad posuzování prodlení plátce DPH s podáním kontrolního hlášení, Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem odmítl jako nepřípadné, jelikož se nijak netýkají
problematiky podávání kontrolního hlášení, a tedy ani nedopadají na nyní posuzovaný případ.
[31] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud správně posoudil výše uvedenou právní
otázku a současně řádně vypořádal všechny žalobní námitky stěžovatelky, a proto napadený
rozsudek není nezákonný ani nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Důvody kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
[33] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2020, č. j. 4 Afs 208/2020 - 11,
byl stěžovatelce ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ing. Martin Janota. Zástupci, který
byl stěžovatelce ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto
případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační
stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. b), d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby poskytnuté stěžovatelce v řízení o kasační
stížnosti (první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění kasační
stížnosti) po 3.100 Kč, tedy v celkové výši 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál)
činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených dvou úkonů, tj. je celkem
600 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, a proto se odměna a náhrada hotových výdajů
zvyšuje o tuto daň ve výši 1.428 Kč, tj. 21 % z částky 6.800 Kč (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna
a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti činí celkem
8.228 Kč a odpovídá požadavkům ustanoveného zástupce, jemuž bude tato částka vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu