ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.211.2020:27
sp. zn. 4 As 211/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: A. H., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1163/DS/2017, JID: 71858/2017/KUUK/Lin, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
10. 6. 2020, č. j. 15 A 170/2017 - 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 15 A 170/2017 - 72,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 1. 2017,
č. j. MmM/012635/2017/OSČ-Př/MK/ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle §125f odst. 3 v návaznosti na §125c odst. 5
písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), uložil žalobkyni pokutu 1.500 Kč za správní delikt
podle §125f odst. 1 tohoto zákona spočívající v tom, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla
v rozporu s §10 odst. 3 tohoto zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené
zákonem. Skutek spočíval v tom, že dne 25. 11. 2015 ve 12:25 hodin v Mostě, na ulici
Radniční, stál blíže nezjištěný řidič s motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Passat,
reg. zn. X, bez povolení v působnosti svislé dopravní značky IP 12 „vyhrazené parkoviště“
s dodatkovou tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most“, čímž porušil §4 písm. c) zákona
o silničním provozu. Správní orgán I. stupně současně uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítla nepřezkoumatelnost
závěru správního orgánu I. stupně, že došlo k porušení dopravní značky IP 12 „vyhrazené
parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most“, když z důkazů, o které
se správní orgán opřel, tedy výpisu z centrálního registru vozidel a fotodokumentace, vyplynulo
pouze to, že žalobkyně byla provozovatelkou předmětného vozidla a že toto vozidlo stálo
v úseku platnosti příslušného dopravního značení. Z fotodokumentace však nebylo možné
dovodit, že řidič vozidla nebo vozidlo žalobkyně neměli povolení od „MgM Most“,
nadto z příslušné dopravní značky nevyplývala povinnost umístit povolení viditelným způsobem
na čelní sklo vozidla, pročež bylo třeba provést další dokazování za účelem zjištění, zda správní
orgán I. stupně udělil řidiči vozidla žalobkyně příslušné povolení. Dále žalobkyně namítla
nesrozumitelnost a neurčitost výroku prvostupňového rozhodnutí spočívající v tom, že ve výroku
nebylo dostatečně vymezeno místo údajného protiprávního jednání, neboť z výroku
nelze dovodit, kde přesně v rámci ulice Radniční v Mostě mělo vozidlo žalobkyně stát. Správní
orgán I. stupně se dále ve výroku ani v odůvodnění nezabýval skutečností, zda měl správní delikt
za následek dopravní nehodu podle §125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu. Z výroku
a odůvodnění dále nevyplývá ani to, že skutek kladený žalobkyni za vinu vykazoval známky
přestupku ve smyslu §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, dále ani o jaký přestupek
se mělo jednat a jeho právní kvalifikace. Žalobkyně dále namítla nezákonnost uložené pokuty,
neboť správní orgán nezohlednil zákonná kritéria dle §125e odst. 2 zákona o silničním provozu.
[3] Žalobkyně dále namítla, že byla zkrácena na svých právech, jelikož správní orgán I. stupně
před vydáním prvostupňového rozhodnutí věděl, že se žalobkyně mohla dopustit dvou dalších
správních deliktů podle §125f zákona o silničním provozu, avšak tyto věci nespojil
do společného řízení. Žalobkyně poukázala, že samotná skutková podstata správního deliktu
provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu je v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními principy a základními právy.
Akcentovala, že uvedené ustanovení zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla
za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem, a obsahuje tak pravidlo vyžadující
nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče,
tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Současně žalobkyně namítala porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod,
neboť správní orgány se vůbec nezabývaly otázkou, zda novější úprava, která nabyla účinnosti
po spáchání údajného přestupku, pro ni není výhodnější. V tomto spatřovala nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů stejně jako v tom, že správní orgán nijak neřešil to, zda okolnosti
údajného správního deliktu nesnižovaly jeho závažnost pod míru, která by odůvodňovala
její stíhání, tedy nezabýval se společenskou škodlivostí správního deliktu. Žalobkyně dále namítla,
že správní orgán nenařídil ústní jednání, neprovedl ani dokazování mimo ústní jednání
a žalobkyně nedostala možnost zúčastnit se dokazování.
[4] V replice žalobkyně dále uvedla, že správní spis neobsahuje jediný důkaz, ze kterého
by vyplývalo, že řidič vozidla žalobkyně nebo vozidlo žalobkyně neměli povolení k parkování
na daném místě. Z presumpce neviny podle ní vyplývá, že pokud žádný takový důkaz neexistuje,
je nutné presumovat, že vydáno bylo. Pokud žalovaný konstatoval, že ke spáchání správního
deliktu došlo v místě platnosti předmětné dopravní značky, zaměnil skutkovou a právní
kvalifikaci. Žalobkyně zopakovala svoji námitku, že místo přestupku není ve výroku dostatečně
specifikováno, jelikož z výroku není zřejmé, zda vozidlo žalobkyně skutečně parkovalo v místě,
kde to nebylo možné bez povolení správního orgánu, když na dané ulici platí velké množství
odlišných režimů pro parkování.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem výše označeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí,
přičemž přisvědčil námitce žalobkyně ohledně nedostatečného popisu místa spáchání skutku
ve výroku prvostupňového rozhodnutí, jelikož tento neodpovídá požadavkům
stanoveným judikaturou Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 - 42). Výrok prvostupňového rozhodnutí, kterým byla žalobkyně shledána
vinnou ze spáchání správního deliktu, neobstojí proto, že z něj není patrné, zda jí provozované
vozidlo skutečně stálo v působnosti svislé dopravní značky IP 12 „vyhrazené parkoviště“
s dodatkovou tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most“. Nešlo totiž o případ, kdy by popis místa
spáchání skutku uvedením pouze ulice nezanechával v tomto směru pochybnosti, neboť z řízení
nevyplynulo, že by byl pro celou předmětnou ulici stanoven stejný režim parkování,
přičemž v této souvislosti poukázal krajský soud na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 2 As 249/2016 - 39). Nejednalo se dále ani o případ, kdy by místo spáchání skutku
bylo vymezeno uvedením toho, že vozidlo stálo přímo na parkovišti, jehož režim stanovený
dopravní značkou byl tímto porušen. K tomuto závěru krajský soud odkázal na rozsudek NSS
ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 - 30. V posuzovaném případě bylo dle krajského soudu
třeba místo spáchání skutku s ohledem na možnosti parkování v dané ulici vymezit konkrétněji,
a to například uvedením budovy označené číslem popisným či evidenčním či jiného
významnějšího stálého prvku, v jejichž blízkosti vozidlo stálo, případně pomocí souřadnic GPS.
[6] Ostatní žalobní námitky krajský soud shledal nedůvodnými, přičemž konstatoval,
že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedena jak norma, která měla být porušena řidičem
motorového vozidla, tak norma odkazující na delikt, který měla spáchat žalobkyně, přičemž jsou
zde uvedeny též normy vymezující možnou výši sankce. K námitce žalobkyně, že v rozhodnutí
správních orgánů absentuje odkaz na §125e odst. 2 zákona o silničním provozu, krajský soud
uvedl, že tato vada sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Ačkoli odůvodnění výměry uložené pokuty obsažené v rozhodnutí správních orgánů krajský soud
označil za kusé a obecné, nejednalo se s ohledem na uložení pokuty na spodní hranici zákonné
sazby o vadu řízení, neboť i při obsáhlejším odůvodnění a vyložení úvah správních orgánů
by nemohlo dojít k příznivějšímu rozhodnutí pro žalobkyni. K námitce žalobkyně,
že nebylo dostatečně prokázáno, že vozidlo žalobkyně nedisponovalo příslušným povolením
umožňujícím mu stát v úseku platnosti předmětné dopravní značky, krajský soud uvedl,
že umístění povolení viditelným způsobem např. za čelní sklo vozidla, je považováno
mezi motoristy za notoricky známou skutečnost, kterou není třeba prokazovat.
Pokud snad vozidlu žalobkyně, případně řidiči vozidla takovéto povolení náleželo, mělo
jím být vozidlo viditelně označeno. Nestalo-li se tak a žalobkyně nedoložila příslušné povolení
ani později ve správním řízení, jde to k její tíži. Není tudíž možné správním orgánům vytýkat,
že se až v žalobě vzneseným tvrzením nezabývaly a nevedly dokazování k jeho prověření.
[7] Krajský soud dále uvedl, že skutkový stav byl správními orgány dostatečně zjištěn,
z fotodokumentace založené ve spise je zřejmé, že se skutek stal a že za jeho spáchání odpovídá
žalobkyně. Žalobkyni, která zůstala ve správním řízení pasivní, se v řízení před soudem
nepodařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost důkazů, ze kterých správní orgány
při svém rozhodování vycházely. Dále krajský soud konstatoval, že u správních deliktů obecně
není ústní jednání povinnou součástí správního řízení a že nařízení ústního jednání ve fázi
správního řízení vzhledem ke shromážděným důkazům v daném případě nebylo nezbytné.
Žalobkyně i její zmocněnec nadto měli možnost seznámit se s veškerými podklady pro vydání
rozhodnutí, této však nevyužili. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 - 62, č. 2248/2011 Sb. NSS), dle které je podstatné,
aby při souběhu deliktů docházelo k uplatnění zásady absorpce, shledal krajský soud
nedůvodným požadavek žalobkyně na projednání správních deliktů v jediném řízení. K námitce
žalobkyně, že se správní orgány nezabývaly tím, zda novější úprava, která nabyla účinnosti
po spáchání přestupku, pro ni není výhodnější a správní orgány ani nijak neřešily
to, zda okolnosti přestupku nesnižovaly jeho závažnost pod míru, která by odůvodňovala
jeho stíhání, krajský soud poukázal, že nový přestupkový zákon nabyl účinnosti až po vydání
napadeného rozhodnutí. Správní orgány proto nemohly aplikovat úpravu nového přestupkového
zákona, který v době jejich rozhodování nebyl účinný. Soud dále poukázal, že Ústavní soud České
republiky se návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
a na vyslovení protiústavnosti ustanovení §125f odst. 1 téhož zákona zabýval v nálezu
ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, přičemž neshledal nesoulad napadených ustanovení
s ústavním pořádkem.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností, přičemž považoval za nesprávný závěr krajského soudu, že je místo spáchání skutku
ve výroku prvostupňového rozhodnutí nedostatečně vymezeno. Podle požadavků judikatury
musí být z výroku správního rozhodnutí ve věci správního deliktu spočívajícího ve stání
motorového vozidla na místě vyhrazeného parkoviště bez příslušného povolení patrné,
že vozidlo stálo přímo v místě, kde je režim vyhrazeného parkoviště vymezen dopravní značkou.
Zásadně proto nestačí uvedení ulice, v níž vozidlo takto mělo parkovat, jsou-li v dotyčné ulici
jak vyhrazená, tak i nevyhrazená parkoviště. Stěžovatel však vyjádřil přesvědčení, že správní orgán
I. stupně neoznačil místo spáchání skutku pouze ulicí, ve které mělo ke spáchání skutku dojít.
Dále zdůraznil, že je rozhodující, aby bylo ve výroku určeno, jaký režim dopravního značení
na místě spáchání přestupku platil, přičemž v této souvislosti poukázal na rozsudek NSS
ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 - 30. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedena
informace, že blíže nezjištěný řidič stál na vyhrazeném parkovišti s dodatkovou tabulkou
v působnosti konkrétního dopravního značení. Ze spojení „stál (…) bez povolení v působnosti svislé
dopravní značky (…)“ je jednoznačné, jaký režim dopravního značení na místě v Mostě na ulici
Radniční platil, a je současně zřejmé, že vozidlo stálo vně parkoviště, dokonce v první řadě
parkoviště tam, kde platila dodatková tabulka. Na závěr vyjádřil stěžovatel přesvědčení,
že označil místo spáchání přestupku v souladu s požadavky vyjádřenými v rozsudku
č. j. 1 As 247/2016 - 30.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní
soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Ze správního spisu zdejší soud ověřil, že správní orgán I. stupně obdržel od Městské
policie Most oznámení o podezření ze spáchání správního deliktu ze dne 25. 11. 2015,
č. j. 2015/37698. K tomuto oznámení bylo přiloženo 5 fotografií dokumentujících spáchání
přestupku. Jelikož bylo zjištěno, že provozovatelem předmětného vozidla byla žalobkyně, vyzval
ji správní orgán I. stupně dne 13. 1. 2016 k úhradě částky ve výši 300 Kč ve lhůtě patnácti dnů,
nebo ke sdělení totožnosti řidiče vozidla. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním
doručeným magistrátu dne 13. 2. 2016, v němž uvedla, že předmětné vozidlo řídil pan L. H. N.,
narozen X, bytem X D. B. P., H. P., V. Současně žalobkyně uvedla doručovací adresu údajného
řidiče vozidla v České republice. Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 22. 6. 2016, č. j.
MmM/072004/2016/OSČ-Př/MK, přestupek odložil dle §66 odst. 3 písm. g) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen
„přestupkový zákon“) a dne 24. 8. 2016 vydal příkaz č. j. MmM/094743/2016/OSČ-Př/MK.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce dne 1. 9. 2016
odpor. Vyrozuměním ze dne 9. 11. 2016 byla žalobkyně informována o ukončení shromažďování
podkladů pro vydání rozhodnutí a byl jí stanoven termín k nahlédnutí do spisu. Dne 11. 1. 2017
vydal správní orgán prvostupňové rozhodnutí, které žalobkyně napadla blanketním odvoláním a
které nebylo přes výzvu správního orgánu I. stupně doplněno. Žalovaný pak dne 12. 5. 2017
vydal napadené rozhodnutí, jež dne 26. 5. 2017 nabylo právní moci.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítnul, že krajský soud nesprávně posoudil námitku
nedostatečně určitého vymezení místa jednání vykazujícího znaky přestupku.
[13] Výrok prvostupňového rozhodnutí specifikoval jednání žalobkyně
takto:„jako provozovatel
vozidla tov. zn. Volkswagen Passat, reg. zn. X, v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích. Blíže nezjištěný řidič dne 25. 11. 2015 ve 12:25 hodin, v Mostě, na ulici
Radniční, stál s motorovým vozidlem tov. zn. Volkswagen Passat, reg. zn. X, bez povolení v působnosti svislé
dopravní značky IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most“,
a tím porušil ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu.“
[14] Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na rozsudek ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 As 241/2015 - 41, v jehož bodě 37 zdejší soud vyslovil, že „v zájmu právní jistoty obviněného
musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný
s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní
částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti,
které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Je totiž nezbytné postavit najisto,
za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících
popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení
totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu
za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném
konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srov. rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, nebo ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39).“
[15] Nedostatečný popis skutku ve výrokové části přitom nelze nahrazovat přihlédnutím
k jeho popisu v odůvodnění rozhodnutí či zohledněním obsahu podkladů rozhodnutí založených
ve správním spise (viz výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 As 34/2006 - 73,
nebo také rozsudky NSS ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007 - 479, či ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 - 42). Obecně přitom platí, že není nezbytné ani možné, aby byly ve výroku
uvedeny všechny zjištěné skutečnosti. Je nicméně nutno trvat na splnění požadavku
nezaměnitelnosti s jiným skutkem, a to zpravidla uvedením vlastního jednání
delikventa, místa, času a způsobu spáchání deliktu (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 7 Afs 59/2013 - 35), stejně jako na vymezení toho, jakým způsobem postihovaný
skutek naplnil jednotlivé znaky skutkové podstaty (viz rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 4 As 7/2009 - 66, č. 1975/2010 Sb. NSS).
[16] Přímou otázkou specifikace místa přestupku ve výroku správního rozhodnutí
v souvislosti s nedovoleným parkováním se zabýval Nejvyšší správní soud například ve výše
citovaném rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42, na který přiléhavě odkázal
též krajský soud, přičemž ze závěrů v tomto rozsudku uvedených vyplývá, že pro účely podřazení
skutku pod skutkovou podstatu nedovoleného parkování je nutné vymezit místo spáchání
přestupku tak, aby bylo najisto postaveno, jaký režim parkování byl v místě, kde vozidlo
parkovalo. Bylo by proto nedostatečné, pokud by místo spáchání skutku ve správním rozhodnutí
bylo vymezeno pouhým odkazem na název ulice, bez současného prokázání ve správním řízení,
že by ulice obsahovala zpoplatněná stání po celé délce (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 2 As 249/2016 - 39, kde sice bylo místo označeno pouze ulicí, celá ulice však měla
zpoplatněný režim).
[17] Potud Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu v tom smyslu, že pouhé
uvedení názvu ulice by v posuzovaném případě nemohlo představovat dostatečné vymezení
místa spáchání přestupku a naplnění požadavků na adekvátní vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí ve smyslu §77 přestupkového zákona, jelikož z řízení před správními orgány
nevyplynulo, že by byl pro celou předmětnou ulici stanoven stejný režim parkování.
Nelze však souhlasit se závěrem krajského soudu, že na posuzovaný případ není možné aplikovat
závěry vyjádřené v rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 - 30, ve kterém se soud
zabýval přestupkem provozovatele vozidla spočívajícím ve stání provozovatelova vozidla
na místě placeného stání bez příslušného dokladu o zaplacení. V tomto rozsudku zdejší soud
mimo jiné dospěl k závěru, že místo spáchání skutku bylo dostatečně určitě vymezeno v případě,
kdy označení ulice v konkrétním městě bylo doplněno slovy, že „provozované vozidlo ponechal
neznámý řidič stát v rozporu se svislou dopravní značkou IP 13b ‚Parkoviště s parkovacím kotoučem‘,
když s vozidlem stál na tomto parkovišti.“ Nejvyšší správní soud tak vzal za zřejmé, že spojení
„na tomto parkovišti“ odkazuje na parkoviště s placeným stáním v režimu značky IP 13b.
Z vymezení skutku ve výroku bylo proto seznatelné, jaký režim parkování platil na místě,
kde vozidlo stálo. Na základě takového popisu se nelze domnívat, že skutek, o kterém
bylo rozhodnuto, mohl spočívat ve stání na nezpoplatněném místě.
[18] V posuzovaném případě bylo místo spáchání správního deliktu vymezeno ve výroku
prvostupňového rozhodnutí téměř shodně, jako tomu bylo ve výše citovaném rozsudku
sp. zn. 1 As 247/2016 - 30, pročež lze závěry tohoto rozsudku vztáhnout
též na nyní posuzovanou otázku. Též v nyní posuzovaném případě totiž správní orgán I. stupně
místo spáchání správního deliktu označil nejen názvem příslušné ulice v daném městě (v Mostě,
na ulici Radniční), ale též explicitně odkázal na skutečnost, že vozidlo provozovatele stálo
bez povolení v působnosti svislé dopravní značky IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou
tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most“ (zvýraznění doplněno). Jediný rozdíl tak oproti
situaci ve výše citovaném rozsudku tkví v absenci slovního spojení „když s vozidlem stál
na tomto parkovišti“, přičemž skutečnost, že vozidlo provozované žalobkyní stálo na místě
vyhrazeného parkoviště, však sama o sobě plyne již z pouhé formulace výroku a slovního spojení
„stál (…) bez povolení v působnosti svislé dopravní značky IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou
tabulkou „1. řada jen na povolení MgM Most.“
[19] Adekvátnost vymezení místa spáchání správního deliktu tak měla být v posuzovaném
případě posuzována optikou výše citovaného rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2016. Krajský soud
tedy pochybil, pokud tento odmítl aplikovat s konstatováním, že „[n]ejde dále ani o případ,
kdy by místo spáchání skutku bylo vymezeno uvedením toho, že vozidlo stálo přímo na parkovišti, jehož režim
stanovený dopravní značkou byl tímto porušen.“ Ačkoli obecně lze přijmout za vhodná doporučení,
která předestřel krajský soud v bodu 26. napadeného rozsudku, kdy za účelem vyšší míry
přesnosti správní orgán konkretizuje místo spáchání správního deliktu tím, že například
uvede číslo popisné či evidenční budovy, popřípadě jiného významnějšího stálého prvku,
v jejichž blízkosti vozidlo stálo, či dokonce za pomocí GPS souřadnic, v posuzovaném případě
to nebylo nezbytné, jelikož totožnost skutku byla zajištěna již výše předestřenou formulací výroku
prvostupňového rozhodnutí. Tento závěr ostatně potvrdil zdejší soud též v rozsudku
ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 - 46, v němž konstatoval, že „[d]ostatečná specifikace naplnění
znaků přestupku stanovených v zákoně o silničním provozu, jakožto nezbytné součásti vymezení skutkové
podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, může být učiněna i odkazem na dopravní značení, které nebylo
respektováno.“ K tomu zdejší soud dodává, že užití krajským soudem navržených prostředků
majících za cíl exaktnější specifikaci místa spáchání správního deliktu by se pak jevilo nezbytným
pouze v tom případě, kdy by s přihlédnutím k okolnostem případu nebylo možno ani na základě
výroku formulovaného obdobným způsobem jednoznačně identifikovat místo spáchání deliktu
(přestupku). V nyní posuzované věci tomu však tak není, neboť žalobkyně např. ani netvrdila,
že by dopravní značka, s jejíž pomocí bylo místo spáchání deliktu ve výroku prvostupňového
rozhodnutí vymezeno, byla v ulici Radniční v Mostě umístěna na více místech.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu