ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.289.2018:35
sp. zn. 4 As 289/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. F., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 18. 4. 2016, č. j. 207/2016-160-SPR/3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 1 A 53/2016 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravněsprávních činností (dále jen „správní
orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, č. j. MHMP 1971970/2015/Pav,
(dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), rozhodl, že se žalobce dopustil
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť v rozporu
s §18 odst. 4 zákona o silničním provozu dne 10. 7. 2015 ve 14:31 hod. při jízdě ulicí Plzeňskou
v Praze 5 při řízení motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz, reg. zn. X, překročil nejvyšší
povolenou rychlost v obci, kde řidič smí jet nejvýše rychlostí 50 km/h o 18 km/h (při zohlednění
odchylky o 15 km/h), neboť jel rychlostí 68 km/h (při zohlednění odchylky 65 km/h). Žalobci
byla uložena sankce ve formě pokuty ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady správního
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání,
o němž žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“)
tak, že odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal
zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Městský soud
žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 1 A 53/2016 – 33,
(dále jen „napadený rozsudek“).
[4] Předně městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, který zpochybňoval výrok rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Formulace „byť z nedbalosti“ použitá správním orgánem
prvního stupně ve výroku rozhodnutí není vadou a forma zavinění tudíž byla uvedena. Městský
soud dále doplnil, že s ohledem na judikaturu kasačního soudu nemusí být ani bodové
ohodnocení spáchaného přestupku ve výroku správního rozhodnutí uvedeno.
[5] Městský soud dále shledal, že i přes skutečnost, že správní orgán prvního stupně neuvedl
zcela jasně, zda žalobce jednal v nedbalosti vědomé či nevědomé, tato skutečnost nemá vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí, jelikož žalobce jednal minimálně v nedbalosti nevědomé,
což postačuje k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty spáchaného přestupku.
[6] Městský soud nesouhlasil ani s námitkou nedostatečně provedeného dokazování k určení
osoby řidiče měřeného vozidla. Správní orgány určily řidiče vozidla na základě dostatečného
dokazování, nadto žalobce tuto argumentaci vznesl až v řízení před soudem, ač po celou dobu
správního řízení byl převážně pasivní a uvedenou skutečnost nenamítal.
[7] K žalobcově námitce nesprávně označeného místa, v němž došlo ke změření rychlosti
vozidla, městský soud shrnul, že z provedených důkazů není pochyb o místě, na kterém byl
přestupek spáchán, žalobce tuto skutečnost rozporuje opět až v soudním řízení. Ze strany
žalobce se jedná o typizovanou námitku, kterou jeho zástupce používá v mnoha jiných případech.
[8] K namítané nesprávnosti měření rychlosti městský soud vysvětlil, že záměrný kříž leží
celou svou plochou na zaměřeném vozidle, i když v jeho spodní části u státní poznávací značky
vozidla, měření tudíž proběhlo správně. Bodem, který snímá rychlost, je totiž laserový paprsek,
nikoliv záměrný kříž.
[9] Nedůvodnou je podle městského soudu i námitka, podle níž nebylo v odvolacím řízení
žalobci sděleno před vydáním napadeného rozhodnutí jméno oprávněné úřední osoby, která měla
v jeho věci rozhodovat. Vadou řízení by tato skutečnost byla jen v případě, mohla-li by mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce však nevznesl žádnou konkrétní námitku
ve vztahu k osobě, která o jeho odvolání ve správním řízení rozhodovala.
III.
[10] Proti napadenému rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností.
Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[11] V kasační stížnosti stěžovatel opětovně, shodně jako v žalobě, namítá, že správní orgán
prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování ohledně zjištění osoby řidiče v době spáchání
přestupku. Nesprávně vycházel pouze z oznámení o spáchání přestupku přesto, že správní
orgány musejí mít více důkazů. Městský soud pochybil, pokud za správné považoval napadené
rozhodnutí, které vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Samotný úřední záznam
nelze brát jako další důkaz vedle oznámení o spáchání přestupku, jelikož je svým obsahem stejný
jako oznámení o spáchání přestupku, sepsala jej stejná osoba a jedinou odlišností je nadpis této
listiny. Vozidlo v daném případě řídila jiná osoba než žalobce, která měla strach z testu
na přítomnost omamných či psychotropních látek. Na místě řidiče se proto se žalobcem
vyměnila.
[12] Ani závěr městského soudu o tom, že měření rychlosti vozidla proběhlo řádně, není
správný. Podle fotografie záměrný kříž neleží zcela na vozidle. S odkazem na vyjádření Českého
metrologického institutu připojeného již k žalobě má stěžovatel za to, že záměrný kříž nesmí ležet
při měření na vozidle jen z části, jak tomu bylo nyní. Fotografie pořízená při měření vozidla nadto
není kvalitní. Měření, při němž záměrný kříž ležel částečně mimo vozidlo, tudíž mělo být
anulováno. Městský soud měl pro uvedené napadené rozhodnutí zrušit.
[13] Podle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil i otázku zavinění. Správní orgány
neuvedly jednoznačně ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí, zda byl přestupek spáchán
ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé. Městský soud dospěl k závěru, že se jednalo
o zavinění ve formě nedbalosti nevědomé, avšak správní orgány uvedly, že se jednalo o nedbalost
vědomou. V případě, kdy by správní orgány uvedenou otázku postavily najisto, mohl stěžovatel
argumentovat i ve prospěch nižší sankce v souladu se zákonem o odpovědnosti za přestupky,
který umožňuje snížit pokutu pod spodní hranici sazby.
IV.
[14] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel podle obsahu v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
[18] Zejména vytýká, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], pokud jde o osobu řidiče vozidla. Má za to, že správní orgány při dokazování
uvedené sporné otázky pochybily a městský soud nesprávně považoval jejich nedostatečná
skutková zjištění za vyhovující pro závěr o tom, kdo byl v době spáchání přestupku řidičem.
[19] Nejvyšší správní soud již nyní uvádí, že se beze zbytku ztotožňuje se správným
posouzením této námitky (kterou stěžovatel uplatnil shodně v žalobě) městským soudem.
Ze správního spisu se podává, že v průběhu správního řízení žádná pochybnost o osobě řidiče
vozidla nevyvstala. Správní orgány vyšly z obsahu těch listin, které měly k dispozici. Totožnost
řidiče byla zřejmá jednak z údajů z úředního záznamu ze dne 13. 7. 2015, podle něhož Policie
České republiky dne 10. 7. 2015 ve 14:31 hod. provedla měření vozidla tov. zn. Mercedes Benz,
reg. zn. X, kterému byla po odečtení tolerance naměřena rychlost 65 km/h. Policejní hlídka podle
úředního záznamu s vozidlem po celou dobu od změření až po jeho zastavení neztratila oční
kontakt, tudíž nemohlo dojít k zastavení jiného vozidla, ani k záměně řidičů. Policejní hlídka výše
uvedené vozidlo odstavila a vyzvala řidiče k prokázání totožnosti a k předložení dokladů. Úřední
záznam obsahoval kromě označení osoby stěžovatele jako řidiče vozidla i údaj o jím předloženém
dokladu totožnosti (občanském průkazu). Údaje o řidiči vozidla (včetně identifikace jeho
občanského a řidičského průkazu) obsahovalo také oznámení přestupku ze dne 10. 7. 2015, které
správní orgán prvního stupně obdržel od Policie České republiky dne 17. 7. 2015. Součástí
správního spisu jako podkladu rozhodnutí byla i fotografie vozidla tov. zn. Mercedes Benz, reg.
zn. X, které bylo změřeno, a fotografie obsahovala i viditelnou registrační značku, jakž i
znatelnou polohu záměrného kříže ležícího celou svou plochou na vozidle v místě registrační
značky. Součástí správního spisu byl též ověřovací list použitého silničního laserového
rychloměru MicroDigiCam LTI č. 8012-OL-70320-14 a výřez z mapy dokládající situaci v místě
měření a zastavení vozidla, stejně jako výpis z evidenční karty řidiče. Všechny tyto listiny vzaly
správní orgány při posouzení věci za podklad svého rozhodnutí.
[20] Jak již shora uvedeno, o osobě řidiče a jeho totožnosti v době spáchání přestupku
nepanovaly v průběhu správního řízení žádné pochyby. Uvedenou námitku o výměně řidičů
stěžovatel dříve neuplatňoval a použil ji poprvé až v žalobě. Pro uvedené nebylo povinností
správních orgánů tuto skutečnost (totožnost řidiče) zpochybňovat, jestliže tak ve správním řízení
neučinil ani stěžovatel sám. S ohledem na uvedené se jeví tato námitka jako účelová.
[21] V podrobnostech tak lze odkázat na správné odůvodnění téže námitky městským soudem
v odstavcích 24. a 25. napadeného rozsudku, a to včetně odkazu na přiléhavou judikaturu
kasačního soudu. Tyto úvahy netřeba nyní znovu opakovat. Namítá-li tedy stěžovatel, že úřední
záznam není dostačující jako jediný důkaz k prokázání osoby řidiče, je třeba stěžovatele
upozornit, že ani správní orgány nevycházely toliko z úředního záznamu Policie České republiky,
jak již shora uvedeno. Nezbývá než znovu upozornit na relevantní judikaturu k otázce listin,
zpravidla postačujících k vydání rozhodnutí o přestupku, například na městským soudem
odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 - 61,
jehož závěry aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14
(srov. citace v odstavci 25. napadeného rozsudku in fine).
[22] Nejvyšší správní soud již také vyjevil své názory na postup pachatele protiprávního
jednání, který své věcné námitky uplatní poprvé až v řízení před soudem a po celou dobu
správního řízení je převážně pasivní. V takovém případě, „jestliže obviněný ve správním řízená určitou
skutečnost žádným způsobem nezpochybňuje, nejsou správní orgány povinny se jí preventivně zabývat ani v řízení
odvolacím.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2017, č. j. 6 As 73/2016 - 40).
To se plně uplatní i v nynějším případě. Nikoliv nepřiléhavý je ostatně i poukaz městského soudu
na závěry vyplývající z rozsudku kasačního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 7 As 308/2016 - 80,
podle nějž „účelem soudního řízení pak není hledat sebemenší pochybení správních orgánů, ale zjistit, zda
stěžovatelovy námitky mohly vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti jimi zjištěného skutkového stavu.“
Stěžovatel ani ve správním řízení ani v řízení o žalobě nenavrhl žádný důkaz na podporu svých
tvrzení o totožnosti řidiče vozidla, které by byly způsobilé zjištěný skutkový stav vyvrátit,
nýbrž uplatňoval pouze typizované, účelově a veskrze obecné námitky.
[23] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační námitka o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu není důvodná, kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. naplněn nebyl,
skutková zjištění týkající se osoby řidiče měřeného vozidla byla dostatečná pro závěr o osobě
pachatele přestupku a městský soud při posouzení této sporné otázky nepochybil.
[24] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou o nesprávném měření rychlosti vozidla.
Z fotografie měřeného vozidla je seznatelné, o jaké vozidlo se jedná, neboť je čitelná jeho
registrační značka. Rovněž je na fotografii viditelná celá plocha záměrného kříže, který leží celou
svou plochou na měřeném vozidle. Mírně snížená kvalita fotografie tudíž nemohla mít na polohu
záměrného kříže vliv (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 6 As 301/2016 - 36). V nynější věci nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti o řádném
provedení měření rychlosti. Takové pochybnosti nemohla nastolit ani stěžovatelova obecná
argumentace, v níž napadal průběh měření rychlosti vozidla, nadto opět teprve v průběhu řízení
o žalobě.
[25] Dovolával-li se stěžovatel při své argumentaci o nesprávně provedeném měření též
nedatovaného vyjádření Českého metrologického institutu, které připojil k žalobě, ve shodě
s městským soudem i Nejvyšší správní soud dodává, že z tohoto vyjádření nelze seznat, k jakému
konkrétnímu typu rychloměru a k jaké konkrétní situaci se vztahuje, ani zda se vyjadřuje
k umístění záměrného kříže v situaci srovnatelné s posuzovaným případem. Pro posouzení věci
je tudíž tato listina bez významu, ač j i vystavila uvedená ověřovací autorita (viz také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 4 As 135/2017 - 42). V souzené věci
z fotografie, jež je součástí správního spisu, vyplývá, že záměrný kříž leží celou svou plochou
na měřeném vozidle a kvalita této fotografie je dostatečná i z hlediska určení vozidla,
jehož rychlost byla měřena. Městský soud tuto otázku posoudil správně a stížnostní námitka
je nedůvodná.
[26] Kasační soud se konečně zabýval tvrzeným nesprávným posouzením formy zavinění
protiprávního jednání spáchaného stěžovatelem. Jak sám stěžovatel upozornil, k uvedení formy
zavinění ve správním rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v rozsudku
ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37. V něm vysvětlil, že „výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též (…), formu zavinění, (…). Forma zavinění
přitom bude z povahy věci součástí výroku o vině. Podle §3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek
postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá,
že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit
stěžovateli, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou
a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost [srov. znění §4 odst. 1
zákona o přestupcích: Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší
nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.]. To sice neznamená, že by správní
orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť jde
o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však plně
postačí, promítne-li se takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, což v projednávané věci bylo
splněno“. Uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci.
[27] Správní orgán prvního stupně v nynějším případě ve výroku rozhodnutí uvedl,
že stěžovatel je „vinen, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla byť i z nedbalosti překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h
-1
“. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil,
že se stěžovatel „dopustil přestupku vědomým nedbalostním jednáním (zdůraznění přidáno soudem),
neboť věděl nebo měl vědět, že v případě, kdy při řízení vozidla překročí nejvyšší povolenou rychlost jízdy,
se dopouští přestupku“. Dále vyslovil, že „k naplnění skutkové podstaty přestupků podle ustanovení §125c
odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona (…) není třeba úmyslného zavinění, ale naopak postačuje i zavinění
v minimální formě nevědomé nedbalosti (…) každý účastník silničního provozu je povinen mít znalost zákona
o silničním provozu, kterým jsou upraveny práva a povinnosti účastníků silničního provozu, a tak není důvod
pochybovat, že přinejmenším tato minimální forma zavinění u obviněného dána byla“. Proti tomuto
odůvodnění se nikterak nevymezil ani žalovaný. Doplnil-li, že není pochyb o tom, že minimální
forma zavinění (rozuměj nevědomá nedbalost – poznámka kasačního soudu) byla v souzené věci
naplněna, pak tím nikterak nezpochybňoval či neměnil předchozí, zcela určitý, závěr správního
orgánu prvního stupně o existenci nedbalosti vědomé.
[28] Ani městský soud neshledal uvedený závěr chybným a uzavřel, že „je pravdou, že správní
orgán prvního stupně neuvedl zcela jasně, zda žalobce jednal v nedbalosti vědomé, či nevědomé. Nicméně
toto pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť správní orgán prvního stupně nemaje
dostatek důkazů pro závěr o závažnější formě zavinění (úmyslu), se „spokojil“ s posouzením jednání žalobce
jako zaviněným ve formě nedbalosti. Přestože žalovaný nejprve uvedl, že žalobce jednal v nedbalosti vědomé,
z dalšího odůvodnění lze seznat, že byla prokázána pouze minimální forma zavinění, tedy nedbalost nevědomá“.
[29] Podle Nejvyššího správního soudu je však z výše citovaného odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, jež bylo potvrzeno žalovaným, zřejmé, že správní orgány
dospěly k nepochybnému závěru, že stěžovatelovo jednání bylo zaviněné ve formě nedbalosti
vědomé. To vyslovil správní orgán v samém úvodu odůvodnění svého rozhodnutí. V další části
tohoto odůvodnění při úvahách o jednotlivých znacích skutkové podstaty přestupku vyplývající
z §125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o silničním provozu pak pouze připomněl, že by v tomto
případě byl uvedený znak skutkové podstaty (subjektivní stránka) naplněn i tehdy, byl-li
by spáchán z nedbalosti nevědomé. Tento dovětek však nikterak nerelativizoval původní
a jednoznačný závěr o spáchání přestupku zaviněným jednání v podobě vědomé nedbalosti.
[30] Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud korigoval závěry městského soudu,
jež v napadeném rozsudku vyslovil ve vztahu ke konkrétní formě zavinění v souzené věci.
To však na druhou stranu nemá žádný vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť o naplnění
uvedeného znaku skutkové podstaty a o konkrétní formě zavinění a jejím uvedení v rozhodnutích
správních orgánů nebylo v souzené věci od počátku pochyb. Tudíž dílem nesprávný závěr
městského soudu v této otázce na správné úvaze správních orgánů ničeho nezměnil. Skutečnost,
že stěžovatel jednal zaviněně nedbalostním jednáním, byla uvedena ve výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Konkrétní forma zavinění (vědomá nedbalost) byla upřesněna
v odůvodnění tohoto rozhodnutí. To je podle Nejvyšší správního soudu plně dostačující
a v souladu s ustálenou judikaturou.
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani tvrzením, že správní orgán prvního stupně uvedl
údaj o formě zavinění rozporně, jelikož vedle úvahy, že ke spáchání přestupku došlo z vědomé
nedbalosti, dále uvedl, že stěžovatel „věděl nebo měl vědět, že (…)“ (viz citace výše v odst. [27]),
což však podle stěžovatele směřuje k nedbalosti nevědomé. Jakkoliv správní orgán prvního
stupně ve svém rozhodnutí nedefinoval vědomou nedbalost striktně v souladu s §4 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích, důležitá byla ona vědomostní složka, tedy skutečnost,
že o porušení pravidel silničního provozu stěžovatel věděl. Tato skutečnost vyvrácena v řízení
nebyla, a přitom jistá nepřesnost, které se správní orgán dopustil v použití slov „měl vědět“,
kterými v odůvodnění svého rozhodnutí toliko doplňoval zcela jednoznačný závěr o existenci
nedbalosti vědomé, opět odkazuje z hlediska formy zavinění na existenci této vědomostní složky
stěžovatelova jednání. V tom je rozdíl oproti nedbalosti nevědomé.
[32] Kasační soud tedy shrnuje, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je zcela srozumitelné a vytrhávání jednotlivých slov z kontextu celého obsahu, jak činí stěžovatel,
je ryze účelové. Nejvyšší správní soud nehodlá na tuto stěžovatelovu nikam vedoucí argumentaci
přistoupit a považuje rozhodnutí správních orgánů v otázce zavinění a uvedení jeho konkrétní
formy za jasné, určité a dostatečně odůvodněné. S ohledem na právě vyslovené tak nemůže
obstát ani doplňující stěžovatelův argument, že v důsledku neupřesnění konkrétní formy zavinění
mu bylo znemožněno argumentovat ve prospěch nižší sankce. Kasační námitka týkající
se zavinění je rovněž nedůvodná, a ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
proto nebyl naplněn.
VI.
[33] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[34] Výrok o náhradě nákladů o kasační stížnosti řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalovanému jako v řízení o kasační stížnosti úspěšnému účastníku žádné náklady
tohoto řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu