ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.138.2019:34
sp. zn. 4 Azs 138/2019 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Jiřím
Burešem, advokátem, se sídlem Na Březince 1232/16, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 7. 2016, č. j. OAM-333/ZA-ZA11-ZA08-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 2 Az 48/2016 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl, že se žalobci neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem
zamítl.
[3] Ve shodě s žalovaným totiž neshledal naplnění žádného z důvodů, pro který by žalobci
bylo možné udělit mezinárodní ochranu. Městský soud rovněž uzavřel, že napadené rozhodnutí
není nepřezkoumatelné a žalovaný v něm vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu
podepřeného aktuálními zprávami o situaci na Ukrajině, jakož i dalšími podklady opatřenými
v průběhu správního řízení, z nichž učinil odpovídající skutková zjištění a na základě nichž dospěl
ke správným závěrům.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený
rozsudek a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení, alternativně zrušit napadený rozsudek
i napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s., neboť městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zásadně pochybil
při výkladu hmotného a procesního práva, přičemž nerespektoval ustálenou judikaturu vztahující
se k problematice doplňkové ochrany a osob tzv. vnitřně přesídlených v rámci Ukrajiny.
Svým významem tudíž podle stěžovatele kasační stížnost přesahuje jeho zájmy.
[6] Stěžovatel má za to, že v jeho případě byly naplněny podmínky k udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť by mu v případě návratu do státu, jehož je státním
občanem (Ukrajina), hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v probíhajícím
ozbrojeném konfliktu na území tohoto státu, přičemž vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny
nepovažuje za možné. Městskému soudu proto vytýká nesprávné posouzení této otázky a také
zdůrazňuje, že závěr o nepřiznání doplňkové ochrany by měl být opřen o koherentní,
přezkoumatelnou a logickou argumentaci založenou na detailní znalosti aktuálních poměrů
v zemi původu.
[7] K otázce vnitřního přesídlení stěžovatel předesílá, že vnitřně přesídlené osoby mají
na Ukrajině velké administrativní potíže, rozsah vládní pomoci není takový, aby zajistil pomoc
všem, a podmínky v provizorních střediscích nejsou udržitelné (což, jak stěžovatel uvádí, vyplývá
i ze zpráv Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016 a 9. 12. 2016).
Dále také poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k posuzování
problematiky vnitřního přesídlení (vnitřní ochrany), konkrétně na rozsudek ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, na usnesení ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 Azs 147/2015 – 52, a na rozsudek
ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74. V posledně uvedeném rozhodnutí přitom kasační
soud formuloval čtyři kritéria, která by měl správní orgán rozhodující o udělení mezinárodní
ochrany s ohledem na možnost vnitřního přesídlení zvážit a která by měla být naplněna
kumulativně. V nyní posuzované věci však podle stěžovatele všechna tato kritéria naplněna
nebyla.
[8] Stěžovatel žalovanému a městskému soudu vytýká i to, že nevycházeli z dostatečně
zjištěného skutkového stavu a řádně nezkoumali a nevěnovali se faktickým problémům
a životním podmínkám stěžovatele v případě jeho návratu na Ukrajinu, a to zejména s ohledem
na možnost vnitřního přesídlení. Podle stěžovatele je proto napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Městský soud rovněž pochybil, neboť se v napadeném rozsudku nikterak
nevypořádal s důkazy (novinovými články ohledně aktuální situace na Ukrajině), které stěžovatel
předložil k žalobě.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti napadeného
rozhodnutí. Má za to, že se dostatečně a přezkoumatelně zabýval všemi skutečnostmi sdělenými
stěžovatelem v průběhu správního řízení, kterými odůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu,
a podrobně, dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu s platným právem tuto žádost vyhodnotil.
Podle žalovaného je v souladu s právními předpisy i napadený rozsudek.
[10] Žalovaný dále poukázal na to, že kasační argumentaci ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu uvedl stěžovatel pouze v obecné rovině bez uvedení konkrétních porušení
zákonných norem ze strany žalovaného a městského soudu. Žalovaný se s poukazem na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, neztotožnil s tvrzením
stěžovatele, že kasační stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, a je tudíž přijatelná. Žalovaný
ani městský soud se nedopustili namítaného odklonu od ustálené judikatury správních soudů
v otázce hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině, plnění vojenských povinností či možnosti
vnitřního přesídlení osob v rámci Ukrajiny.
[11] Žalovaný nakonec k tvrzenému nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu uvedl,
že se on sám i městský soud v dostatečné míře zabývali ve svých rozhodnutích
možným naplněním všech forem mezinárodní ochrany stěžovatele, včetně doplňkové ochrany,
a to i ve vazbě na možnost vnitřního přesídlení; dospěli však po zvážení stěžovatelova azylového
příběhu k závěru, že nelze žádnou z forem mezinárodní ochrany udělit. Žalovaný také vysvětlil,
že nerozporuje otázku ne příliš bezpečné situace v Doněcku, rozhodně v napadeném rozhodnutí
netvrdil, že v případě návratu se může stěžovatel bezpečně vrátit do této oblasti, ale poukázal
na to, že může využít možnost vnitřního přesídlení, což následně potvrdil i městský soud
v napadeném rozsudku.
[12] Žalovaný s ohledem na uvedené skutečnosti navrhl zamítnutí kasační stížnosti,
nebo její odmítnutí pro nepřijatelnost.
V.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[15] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[16] Nejvyšší správní soud však podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto
judikaturních závěrů v nyní posuzované věci nedovodil.
[17] Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti spatřoval v tom, že městský soud při posouzení
naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu kvůli probíhajícímu
ozbrojenému konfliktu na území Ukrajiny (a související možnosti stěžovatele na Ukrajině vnitřně
přesídlit) zásadně pochybil při výkladu hmotného a procesního práva a rovněž nerespektoval
ustálenou judikaturu vztahující se k této problematice. Stěžovatel rovněž žalovanému
a městskému soudu vytkl, že dostatečně nezjistili skutkový stav věci ohledně aktuální
bezpečnostní situace na Ukrajině a možnosti vnitřního přesídlení a své závěry ohledně
této problematiky ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnili. Městský soud také
podle stěžovatele pochybil tím, že se nevypořádal s listinami (zprávami o aktuální situaci
na Ukrajině), které předložil k žalobě.
[18] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel namítá mimo jiné nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Konkrétně městskému soudu vytýká,
že se v napadeném rozsudku řádně nezabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro udělení
doplňkově ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, zejména se dostatečně nevěnoval
reálné možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny.
[19] Nejvyšší správní soud stěžovatelově argumentaci nepřisvědčil. Nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Městský soud v nyní posuzované věci výstižně popsal skutkový stav
věci, stanoviska účastníků řízení, vypořádal se se všemi uplatněnými žalobními námitkami
a dostatečně své závěry odůvodnil.
[20] Konkrétně (ne)naplněním podmínek pro udělení doplňkové ochrany (včetně
problematiky vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny) podle §14a zákona o azylu se městský
soud podrobně zabýval v odstavcích 21-32 napadeného rozsudku; aplikoval přitom
přiléhavá ustanovení zákona o azylu a související judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti se závěrem městského soudu ohledně naplnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle citovaného ustanovení polemizuje, svědčí to naopak
o tom, že napadený rozsudek je v tomto ohledu přezkoumatelný a stěžovatel pouze
nesouhlasí se zde uvedeným právním hodnocením. Nesouhlas stěžovatele se závěry
městského soudu však nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 – 30,
nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Lze proto shrnout, že napadený rozsudek
netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[21] Stěžovatel zdůvodňoval přijatelnost kasační stížnosti také tím, že městský soud v jeho
případě pochybil při posouzení naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 zákona o azylu ve spojení s §14a odst. 2 písm. c) téhož zákona z důvodu probíhajícího
ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny (a související možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele
na Ukrajině) a rovněž nerespektoval ustálenou judikaturu vztahující se k této problematice.
Uvedené stěžovatelovy výtky však Nejvyšší správní soud nesdílí.
[22] Městský soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že ani existence konfliktu
na Ukrajině, který nemá charakter tzv. totálního konfliktu, ani stěžovatelova obava z nástupu
výkonu vojenské služby (obojí stěžovatelem uváděné ve správním řízení jako azylově relevantní
důvody), nemůže naplnit důvod vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Městský soud tudíž přisvědčil žalovanému, že stěžovateli nelze udělit doplňkovou ochranu
podle citovaného ustanovení zákona o azylu.
[23] Bezpečnostní situací na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval
a vyhodnotil, že ani dříve, ani v současné době nelze situaci na Ukrajině klasifikovat jako
tzv. totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný ve východní části Ukrajiny, přičemž jeho
intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 9 Azs 287/2015 - 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 - 36). Situace na Ukrajině
se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila.
[24] K tomu Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že v případě konfliktu nemajícího
charakter tzv. totálního konfliktu nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze existence
ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadatel o mezinárodní ochranu musí
prokázat skutečné nebezpečí vážné újmy dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné
újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém
skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země či (3) že jsou u něj dány
jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68).
[25] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že ačkoliv je stěžovatel
původem z východní Ukrajiny, konkrétně z Doněcké oblasti (města Mauriupol), tj. z té části
země, kde se vnitřní konflikt geograficky ustálil, stěžovatel nikterak neprokázal, že by jemu
konkrétně ve smyslu výše citované judikatury hrozilo po návratu na Ukrajinu skutečné nebezpečí
vážné újmy. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom složité bezpečnostní i ekonomické
situace na Ukrajině, na kterou se stěžovatel z lidsky pochopitelných důvodů vrátit nechce.
Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že na Ukrajině neprobíhá tzv. totální konflikt (jak výše
uvedeno) a ve vztahu k objektivně rizikové oblasti, z níž stěžovatel pochází, je zde reálná,
přiměřená, rozumná a smysluplná možnost vnitřního přesídlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, nebo ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74).
[26] Stěžovatel nepatří mezi zranitelné osoby. Jde o dospělého a zdravého muže, který
Ukrajinu opustil před 5 lety, nelze u něj tedy předpokládat, že by nebyl schopen běžného života
na Ukrajině v rámci vnitřního přesídlení. Pokud jde o stěžovatelovu rodinu (družku, dceru, matku
přítelkyně), se kterou na území České republiky pobývá, poukazuje Nejvyšší správní soud
na to, že k legalizaci pobytu na území České republiky stěžovatel mohl a nadále může využít
nástroje upravené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Prostřednictvím azylového řízení
nelze usilovat o legalizaci pobytu na území České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55). Stěžovatel k nemožnosti vnitřního
přesídlení pouze obecně namítal, že vnitřně přesídlené osoby čelí sociálním a ekonomickým
obtížím a že v jeho případě nejsou naplněny podmínky k tomu, aby mohl vnitřní přesídlení
uskutečnit. Uvedená obecná tvrzení však nevyvrací skutečnosti, jež žalovaný i městský soud
zjistili o reálné možnosti vnitřního přesídlení ze zpráv o zemi původu, jež byly podkladem
napadeného rozhodnutí. Z nich naopak možnost vnitřního přesídlení dovodit lze.
[27] Pokud jde o stěžovatelovu obavu z výkonu vojenské služby na Ukrajině, kterou
se městský soud v napadeném rozsudku také zabýval (neboť i tu stěžovatel v průběhu správního
řízení tvrdil), uvádí k ní Nejvyšší správní soud jen ve stručnosti (neboť se konkrétně k tomuto
důvodu pro udělení doplňkové ochrany sám stěžovatel již v kasační stížnosti blíže nevyjádřil
a poukazoval jen obecně na špatnou bezpečnostní situaci a probíhající ozbrojený konflikt),
že tuto otázku městský soud na podkladě judikatury kasačního soudu posoudil rovněž správně,
tedy že se nejedná samo o sobě o důvod pro udělení doplňkové ochrany (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či rozsudek téhož soudu
ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44).
[28] Městský soud tedy nepochybil, dospěl-li ve shodě s žalovaným k závěru,
že ve stěžovatelově případě nelze bezpečnostní situaci na Ukrajině ani jeho obavu z nástupu
výkonu vojenské služby na Ukrajině podřadit pod definici „vážné újmy“ podle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu, a tudíž mu z těchto důvodů nelze udělit doplňkovou ochranu.
[29] Stěžovatelovu obecnou námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ohledně aktuální situace na Ukrajině Nejvyšší správní soud vypořádal v míře obecnosti
odpovídající míře obecnosti stěžovatelovy argumentace; není totiž oprávněn za stěžovatele
domýšlet jeho argumenty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017,
č. j. 7 As 208/2017 - 20). Dospěl přitom k závěru, že žalovaný vycházel z náležitě zjištěného
skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele uvedená ve správním řízení, která
jsou primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41), a na aktuální zprávy
z důvěryhodných zdrojů o situaci na Ukrajině (viz 4. odstavec napadeného rozsudku).
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovateli byla ve správním řízení dána možnost seznámit
se s informacemi, které představovaly podklad pro vydání napadeného rozhodnutí, vyjádřit
se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací
a způsobu jejich získání. Stěžovatel se s podklady seznámil dne 14. 6. 2016, jejich doplnění
však nenavrhl, ani se nevyjádřil ke zdrojům informací a způsobu jejich využití (viz protokol
o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 14. 6. 2016).
Také ve vztahu k napadenému rozsudku kasační soud neshledal pochybení, městský soud v něm
vycházel ze skutkového stavu, který má oporu ve správním spise. Ostatně sám stěžovatel
v kasační stížnosti nekonkretizoval, v jakém ohledu považuje dosavadní zjištění za nedostatečná.
Námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany žalovaného,
příp. městského soudu, jsou proto podle Nejvyššího správního soudu nedůvodné a přijatelnost
kasační stížnosti nemohou založit.
[30] Kasační soud nakonec nepřisvědčil ani námitce, že se městský soud nevypořádal
s „důkazy“ (novinovými články týkajícími se situace na Ukrajině), které stěžovatel přiložil k žalobě.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že ze žaloby nelze dovodit, že stěžovatel přílohy připojené
k žalobě navrhuje v řízení o žalobě jako důkazy. Stěžovatel tyto listiny v žalobě za důkazy
výslovně neoznačil, konkrétní listiny nepřiřadil ke konkrétním tvrzením [srov. §71 odst. 1
písm. e) s. ř. s.], neuvedl, jaké určité skutečnosti se těmito jednotlivými listinami snaží prokázat.
V žalobě pouze obecně uvedl, že „ke své žalobě doplňuje aktuální informace o bezpečnostní situaci v zemi
jeho původu a především v místě jeho bydliště“ a že „[n]ovinové články dále hovoří o zesílení odstřelování,
kde o život přichází i civilní obyvatelstvo.“ Za předpokladu, že tyto listiny měly svědčit o aktuální
(v době podání žaloby – 16. 8. 2016) situaci v místě bývalého bydliště stěžovatele na Ukrajině
a svědčit o tom, že se nachází v zóně, kde stále dochází ke konfliktu, je třeba poukázat
na skutečnost, že ani žalovaný ani městský soud uvedenou skutečnost nezpochybnili.
Ani stěžovatel ostatně netvrdí, že by tyto přílohy žaloby byly v rozporu s tím, co vyplývá ze zpráv
o zemi původu, z nichž vycházel žalovaný v napadeném rozhodnutí a poté i městský soud.
Skutečnost, že se těmito listinami městský soud blíže nezabýval, tak s ohledem na právě uvedené
nepředstavuje v nynější věci pochybení, které by mohlo zakládat přijatelnost kasační stížnosti.
[31] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů), není zde ani jiná vada
řízení před městským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
městský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu
hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď
na stěžovatelovy námitky uplatněné v kasační stížnosti.
VI.
[32] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3, větou
první, s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu