ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.287.2015:20
sp. zn. 9 Azs 287/2015 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. Ch.,
zast. Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 11. 2014, č. j. OAM-417/ZA-ZA04-K08-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2015,
č. j. 29 Az 52/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Stěžovatel opustil Ukrajinu na pozvání své sestry, která má státní příslušnost ČR a žije
trvale v Hradci Králové, a to poté, co mu bylo doručeno předvolání k mobilizaci. Je přesvědčen,
že žalovaný ani krajský soud dostatečně nezhodnotili jím uváděné skutečnosti a nevyvodili
správné závěry z politické a bezpečnostní situace na Ukrajině.
[3] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 2. 9. 2014,
uvedl, že je státním občanem Ukrajiny, téže národnosti, je rozvedený, jeho rodiče žijí na Ukrajině
v Oděské oblasti, sestra v Hradci Králové a dva nezletilí synové s bývalou manželkou na Krymu.
Dále pak uvedl, že do května 2014 žil v Oděse, poté čtyři měsíce v Serbeji a od 16. 8. 2014
pobývá v ČR. Je pravoslavného vyznání, nikdy nebyl politicky organizován, má VŠ vzdělání.
Odborné předpoklady má k výkonu povolání tesaře, stolaře, pracoval ve stavebnictví. Z vlasti
odešel v srpnu 2014, protože odmítá jít bojovat na východ, přišlo mu předvolání, ale na Ukrajině
není stabilita. Od r. 2000 pracoval v Oděse, situace se tam ale začala vyhrocovat, dne 2. 5. 2014
tam zemřelo 47 lidí, začal mít problémy s prací, pracoval na opravách bytů. Lidé přestali dávat
peníze do staveb, kvůli problémům s prací proto odjel do rodné vesnice, život v Oděse byl drahý.
Na vesnici problémy neměl, ale není tam žádná práce. Na vesnicích žijí důchodci z penze, mladí
žijí ve městech. Dne 14. 8. 2014 dostal vízum, měl pozvání od sestry, vycestoval autobusem.
[4] O azyl žádá proto, že odmítá bojovat. Za odmítnutí jít bojovat mu hrozí trest 5 let vězení,
je v postavení dezertéra. Povolávací rozkaz dostal 24. 7. 2014 a dostavit se měl 28. 7. 2014
na vojenskou správu Kodymského okrsku. Dále uvedl, že jiné potíže na Ukrajině neměl,
je v kontaktu s rodiči, o synech nic neví. Jeho sestra dříve přicestovala do ČR s manželem, jehož
matka se zde provdala a měla zde trvalý pobyt, žije zde více než 20 let.
[5] Krajský soud uvedl, že pokud Ukrajina jako stát vyhlásila brannou povinnost v určité
situaci, jedná se o její vnitřní opatření, jehož oprávněnost nemůže krajský soud přezkoumávat.
Judikatura českých soudů na takovou situaci již opakovaně reagovala a z rozhodnutí, učiněných
v tomto smyslu i Nejvyšším správním soudem v Brně, těžil i žalovaný při svém odůvodnění
rozhodnutí, a to na str. 4 – 6.
[6] Žalovaný porovnal stěžovatelem uváděnou situaci s Úmluvou o právním postavení
uprchlíků, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a s Úmluvou o ochraně
lidských práv a svobod, či se stanoviskem Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(UNHCR) ze dne 1. 10. 1999. Krajský soud se s vyčerpávajícím stanoviskem žalovaného
ztotožnil. Averze stěžovatele vůči vojenské službě nemůže být za dané situace chápána jako
azylově relevantní obavy. Ani podle Ženevské konvence není vyhýbání se nástupu vojenské
služby důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
[7] Nejedná se o azylově relevantní pronásledování ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu
a na posuzovaný případ nelze aplikovat ani §12 písm. b) ve smyslu určité sociální skupiny, která
by mohla pociťovat důvodné obavy z povolání k vojenské službě. O možnosti existence sociální
skupiny v tomto smyslu rozhodoval dříve Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 - 52, ovšem za zcela odlišných skutkových okolností, kdy branci v Alžíru
vyhrožovaly teroristické skupiny a stát ho nebyl schopen adekvátně ochránit.
[8] Ohledně namítané bezpečnostní situace v Oděse je soudu z úřední činnosti známo
i aktuální vyjádření MZV ČR z října 2015, které bezpečnostní situaci v Oděse hodnotí jako
zklidněnou, kterou nelze označit z azylového pohledu jako nebezpečnou.
[9] Krajský soud nepřisvědčil námitce napadající neudělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Na udělení tohoto druhu mezinárodní ochrany není právní nárok, jeho
zhodnocení je plně v kompetenci správní úvahy žalovaného a soud je oprávněn přezkoumat
pouze skutečnost, zda žalovaný měl dostatečné podklady a zda nedošlo k překročení mezí této
úvahy. Skutečnost, že bývalá manželka s dětmi žije na Krymu a stěžovatel je nebude moci vídat,
nemůže být azylově relevantním důvodem ve smyslu §14 zákona o azylu. Udělení mezinárodní
ochrany by z tohoto pohledu zcela jistě k stěžovatelem namítané situaci nijak nepřispělo, nehledě
na skutečnost, že uvedená situace se jistě dotkla obdobným způsobem mnoha rodin, je však
pouze na nich, jak ji vyřeší a jistě nelze v takových situacích předpokládat, že se tak může stát
udělením azylu dalšími nezúčastněnými státy. Tuto námitku soud vyhodnotil jako zcela lichou.
[10] Problém případného nástupu k výkonu vojenské služby není důvodem ani pro udělení
mezinárodní ochrany z pohledu ochrany doplňkové. Bezpečnostní situace na Ukrajině byla
zhodnocena žalovaným v souvislosti s možností bezpečného návratu stěžovatele do vlasti na
str. 8 – 10 rozhodnutí Z podkladových zpráv nevyplynulo žádné nebezpečí azylově relevantní
vážné újmy. K podrobnému odůvodnění žalovaného soud doplnil, že současná situace
je z bezpečnostního pohledu proti době, kterou žalovaný aktuálně hodnotil, prakticky před
rokem, v ohrožených východních oblastech Ukrajiny příznivější a klidnější.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[11] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[12] Správní orgán porušil zásadu materiální pravdy, nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a neprovedl řádně všechna potřebná zjištění k objasnění všech okolností rozhodných pro
posouzení věci.
[13] Správní orgán nepřezkoumal a ani se řádně nezabýval všemi tvrzeními, z nichž je patrno,
že napadené rozhodnutí je zjevně nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života
stěžovatele a jeho synů. Ti žijí v současné době s bývalou manželkou na Krymu a stěžovatel
k nim má vyživovací povinnost. Dle ustálené judikatury jsou všechny soudy povinny zkoumat
přiměřenost dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života.
[14] V případě návratu na Ukrajinu, by stěžovatel musel plnit brannou povinnost, která
neodpovídá jeho občanskému a zejména morálnímu přesvědčení. S ohledem na jeho averzi
k vojenské službě, která je zcela nesmyslným a kontraproduktivním řešením vzniklé politické
situace, by se mělo jednat o azylově relevantní obavu ve smyslu §12 písm. a), případně §12
písm. b) zákona o azylu. Krajský soudem uváděná judikatura na jeho případ nedopadá.
[15] Závěr týkající se bezpečnostní situace v Oděse nemá oporu v provedeném dokazování.
Jedná se o neurčitý obecný závěr, o který nelze rozhodovací důvody opřít.
[16] Stěžovatel je přesvědčen, že jeho situace opravňuje žalovaného k udělení humanitárního
azylu, i když na toto udělení není právní nárok.
[17] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na průběh správního řízení a své rozhodnutí,
ztotožnil se s napadeným rozsudkem. Zdůraznil, že kasační námitky jsou zjevně účelové, neboť
směřují pouze k legalizaci pobytu stěžovatele v ČR.
[19] Obdobně námitky napadající nedostatečné zjištění skutkového stavu jsou účelové a ničím
nepodložené. Stěžovatel nemůže být úspěšný, pokud neuvede, v čem konkrétně namítaná
nedostatečnost spočívá. Žalovaný naopak skutkový stav a faktický azylový příběh stěžovatele
posoudil komplexně a v souladu se zákonem. Z informačních zdrojů si zabezpečil aktuální
a důvěryhodné informace o zemi původu.
[20] Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná není podle
ustálené judikatury azylově relevantním důvodem ve smyslu §12 zákona o azylu (srov. rozsudek
NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49). V rozsudku ze dne 7. 8. 2012 Nejvyšší správní
soud zdůraznil, že odmítání vojenské služby nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování
podle §12 písm. b) uvedeného zákona, ani tehdy, pokud by byl výkon vojenské služby spojen
s rizikem účasti při bojových akcí ve válečném konfliktu. Může je zakládat, pokud je odůvodněno
reálně politickým nebo náboženským přesvědčením. Takové skutečnosti nebyly v projednávané
věci zjištěny.
[21] V otázce humanitárního azylu odkazuje na ustálenou judikaturu, dle které není na udělení
humanitárního azylu právní nárok a nedopadá na situace obdobné situaci stěžovatele
v projednávané věci (viz rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 3 Azs 12/2003, nebo usnesení
NSS ze dne 2. 9. 2015, č. j. 1 Azs 178/2015 - 7).
[22] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně
zamítl pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro
vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[25] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to
v mezích vytyčených výše uvedeným usnesením prvního senátu.
[26] Zásadní námitkou stěžovatele je obava z výkonu vojenské služby. Tato obava však není
sama o sobě azylově relevantním důvodem. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, podle kterého samotné povolání k výkonu vojenské
služby nemá za důsledek pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité společenské skupině nebo politického přesvědčení, byť by výkon této služby byl spojen
s rizikem účasti při bojových akcích či válečném konfliktu. Problematikou služby v armádě
se opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, dospěl k závěru,
že samotné odmítání této služby není azylově relevantní. Může jím být tehdy, pokud
je odůvodněno reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením, ovšem ani jedna
z těchto situací nebyla ve stěžovatelově případě dána.
[27] Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu je natolik obecná, že z ní vůbec nelze
dovodit, jaké konkrétní nedostatky zjištěný skutkový stav vykazuje. Nejvyšší správní soud proto
pouze v obecné rovině konstatuje, že žádné deficity ohledně zjištěného skutkového stavu
nenalezl. Žalovaný vycházel jak z informací a dokumentů poskytnutých samotným stěžovatelem
v průběhu správního řízení, tak z informací, které sám shromáždil a které jsou založeny
ve správním spisu [např. informace Ministerstva zahraničních věcí z dubna, května a srpna 2014,
Informace Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ze dne 23. dubna 2014, Informace
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti
s vývojem na Ukrajině ze dne 1. července 2014, Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská
práva o stavu lidských práv na Ukrajině (období od 21. listopadu 2013 do 5. září 2014),
Infobanka ČTK Země světa-Ukrajina, dekret Prezidenta Ukrajiny č. 303/2014 ze dne 17. března
2014 a č. 454/2014 ze dne 6. května 2014 O částečné mobilizaci a jiné].
[28] Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je seznatelným způsobem zřejmé, které skutečnosti
byly jeho podkladem i jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Rovněž je z něj zřejmé, proč žalovaný
stěžovateli azyl neudělil. Žalovaný své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, dostál
a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí.
[29] Bezpečnostní situace na Ukrajině byla vyhodnocena správně. K této otázce se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde
konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své
přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např.
usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69,
či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
[30] Obdobně je zcela obecná také námitka napadající nedostatečné zhodnocení dopadů
neudělení mezinárodní ochrany do soukromého a rodinného života. Stěžovatel žádné konkrétní
důvody, pro které by se mělo v jeho případě jednat o zjevně nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života ani neuvedl, ani nenaznačil. Jak žalovaný, tak krajský soud naopak dopady
do rodinného a soukromého života vyhodnotili správně. Stěžovatel je rozvedený, jeho bývalá
manželka s dětmi žijí na Krymu a udělení mezinárodní ochrany by z tohoto pohledu zcela jistě
tento stav nijak nezměnilo.
[31] Také ve věci neudělení humanitárního azylu se stěžovatel v kasační stížnosti omezil
na ničím nepodložené tvrzení, že jeho situace opravňuje žalovaného k udělení humanitárního
azylu.
[32] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze
zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, rozsudek ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
[33] Soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že žalovaný se problematikou udělení
humanitárního azylu zabýval a své závěry dostatečně zdůvodnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu