ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.15.2020:71
sp. zn. 4 Azs 15/2020 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A. M., zast. JUDr. Vítem
Biolkem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-II, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73, se od m ít á .
II. Rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 73,
se v rozsahu I. a II. výroku zru š u j e.
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-II,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M.,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Ten shora označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o žalobě (výrok II.) a ustanovenému
zástupci žalobkyně JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M., přiznal odměnu za zastupování
v žalobním řízení (výrok III.).
[3] Krajský soud především neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Následně
nepřisvědčil výtce žalobkyně, že pohovor k důvodům jí podané žádosti o mezinárodní ochranu
nebyl s její matkou (která ji ve správním řízení ještě jako nezletilou zastupovala) proveden v jejím
rodném ázerbájdžánském jazyce, ale v jazyce tureckém, kterým se dorozumí pouze částečně.
Poukázal přitom na obsah protokolu o pohovoru ze dne 15. 2. 2017, z něhož plyne, že matka
žalobkyně s provedením pohovoru v tureckém jazyce výslovně souhlasila. Z obsahu protokolu
také vyplývá, že matka žalobkyně odpovídala na položené otázky adekvátně, žádná otázka
jí nemusela být zopakována a z jejích odpovědí je zřejmé, že dotazům porozuměla. Na závěr
pohovoru byla matka žalobkyně rovněž dotázána, zda žádá o opětovné přetlumočení všech
otázek a jejích odpovědí za účelem kontroly; této možnosti však nevyužila. Krajský soud
s ohledem na tyto skutečnosti neshledal, že by v průběhu správního řízení došlo k porušení
procesních práv žalobkyně. Uvedl také to, že nevznesla-li žalobkyně, resp. její matka,
námitku nesprávného tlumočení již v průběhu správního řízení, shledává uplatnění této námitky
až v řízení o žalobě účelovým.
[4] Krajský soud dále uzavřel, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí situací žalobkyně
podrobně zabýval, přičemž posuzoval její azylový příběh jednak na podkladě výpovědi její matky
učiněné ve správním řízení (zejména zhodnotil tvrzené politické problémy otce stěžovatelky
v Ázerbájdžánské republice) a jednak na základě dostatečných, objektivních a přiměřeně
aktuálních informací o zemi původu. Žalovaný podle krajského soudu ve správním řízení náležitě
zjistil skutkový stav věci a řádně a správně odůvodnil, proč žalobkyni nelze udělit některou
z forem mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.
III.
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka namítá, že žalovaný ve správním řízení porušil §3 správního řádu,
neboť nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a také §22 zákona
o azylu, podle nějž má účastník řízení právo jednat v mateřském jazyce nebo jazyce, ve kterém
je schopen se dorozumět. Poukazuje přitom na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ve věci sp. zn. 59 Az 389/2003 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 580/1993,
v nichž se soudy vyjádřily k související problematice. Stěžovatelka namítá, že ve správním řízení
nebyla její matka, která ji jako nezletilou zastupovala, poučena o možnosti provedení pohovoru
před správním orgánem v jejím rodném jazyce (ázerbájdžánském), a proto (z důvodu neznalosti
jejích práv) souhlasila s provedením pohovoru v jazyce tureckém. Stěžovatelka zdůrazňuje,
že její matka nerozuměla tureckému jazyku do té míry, aby byla schopná vylíčit všechny
pro azylové řízení podstatné skutečnosti. Pro bezvadné azylové řízení je přitom podle
stěžovatelky stěžejní, aby správní orgán vedl pohovor s žadatelem o azyl v jeho rodném jazyce,
ve kterém je schopen se dorozumět. Prováděl-li v nynější věci žalovaný pohovor v jiném,
než rodném jazyce matky stěžovatelky, je stěží přezkoumatelná otázka, zda tato byla skutečně
poučena o možnosti provedení pohovoru v rodném jazyce. Jelikož matka stěžovatelky
nerozuměla tlumočníkovi, nelze přihlížet k jejímu prohlášení v protokole o pohovoru, že si přeje
konat pohovor v tureckém jazyce, ani k poukazu žalovaného a krajského soudu na to, že matka
stěžovatelky nedala žalovanému v průběhu pohovoru najevo, že má s tureckým jazykem problém.
Tím, že žalovaný vedl pohovor s matkou stěžovatelky v tureckém jazyce, nebyla stěžovatelce
ve správním řízení poskytnuta příležitost k osvětlení zásadních skutečností a souvislostí,
v důsledku čehož zjištění žalovaného nedosahují požadovaného standardu, který je vyžadován
v azylovém řízení pro zjištění skutečných a úplných informací o stavu věci. Správní řízení tudíž
bylo podle stěžovatelky zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Jelikož krajský soud pro tuto vadu napadené rozhodnutí nezrušil, zatížil vadou
nezákonnosti i napadený rozsudek.
[7] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že její žalobní argumentaci, že by mohla
být v zemi původu využita jako nástroj k vydírání jejího otce, vypořádal pouhým poukazem
na to, že se jedná o spekulaci. Uvedené přitom podle stěžovatelky svědčí o tom, že má důvodné
obavy z toho, že v zemi původu utrpí vážnou újmu v návaznosti na její rodinný vztah k otci,
neboť ten je tam trestně stíhán z politických důvodů. Krajský soud rovněž nepřihlédl
ke stěžovatelkou předestřenému testu tzv. reálného nebezpečí a ani jej neaplikoval.
[8] Stěžovatelka nakonec poukazuje i na to, že žalovaný v průběhu správního řízení nezvážil
aktuální situaci v Ázerbájdžánské republice.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí
dostatečně zabýval všemi relevantními okolnostmi případu, pečlivě je vyhodnotil a svůj závěr,
že azylový příběh stěžovatelky neodůvodňoval udělení mezinárodní ochrany, řádně odůvodnil.
K námitce stěžovatelky, že její matka neměla v době pohovou k žádosti o mezinárodní ochranu
dostatečné znalosti tureckého jazyka, žalovaný uvedl, že pohovor byl s její matkou v tomto jazyce
veden na její žádost, proti čemuž ostatně v průběhu pohovoru ničeho nenamítala. Žalovaný dále
zdůraznil, že při posuzování věci vycházel z dostatečně aktuálních a věrohodných informací
o zemi původu stěžovatelky. Uzavřel, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány
v souladu s právními předpisy, a plně setrval na svém právním názoru.
[10] Z právě uvedených důvodů žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační
stížnost zamítl.
V.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Ohledně přípustnosti kasační stížnosti však dospěl k závěru,
že proti výroku III. napadeného rozsudku (jímž krajský soud přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatelky odměnu za zastupování v řízení o žalobě), není kasační stížnost přípustná,
neboť se v tomto rozsahu jedná toliko o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v části směřující proti
výroku III. napadeného rozsudku odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Ve zbylém rozsahu shledal kasační stížnost přípustnou.
[12] S ohledem na to, že se jedná o řízení ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se dále
Nejvyšší správní soud otázkou, zda je kasační stížnost proti výrokům I. a II. napadeného
rozsudku přijatelná. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako
neurčitého právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší
správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
Na tam uvedené závěry kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[13] Pro nynější případ je podstatná zejména skutečnost, že Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 Azs 15/2020 - 84, shledal přijatelnost
kasační stížnosti otce, matky a bratra stěžovatelky z důvodu, že se jejich kasační stížnost
dotýkala právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Tímto rozsudkem současně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 32 Az 3/2018 - 124, a taktéž rozhodnutí
žalovaného ze dne3. 1. 2018, č. j. OAM-121/ZA-ZA12-ZA05-2017, a ze dne 3. 1. 2018,
č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017-I, týkající se zmíněných rodinných příslušníků stěžovatelky
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož se v právě posuzované věci jedná o kasační
stížnost členky téže rodiny, vycházel kasační soud při posouzení otázky přijatelnosti
(ale i důvodnosti) kasační stížnosti stěžovatelky ze závěrů formulovaných v citovaném rozsudku
č. j. 3 Azs 15/2020 - 84. S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k dílčímu závěru,
že kasační stížnost stěžovatelky je přijatelná, a proto přistoupil k posouzení její důvodnosti.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal výroky I. a II. napadeného rozsudku v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku uplatněnou s poukazem na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé,
pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou
vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud ji stěžovatel
nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů. Konkrétně krajskému soudu vytýká, že se v napadeném
rozsudku řádně nezabýval její žalobní námitkou, že by mohla být po návratu do země původu
využita jako nástroj k vydírání jejího otce, a také, že nikterak nezohlednil a neaplikoval
jí předestřený test tzv. reálného nebezpečí.
[17] Problematice nepřezkoumatelnosti rozsudků pro nedostatek důvodů se již Nejvyšší
správní soudu ve své judikatuře mnohokráte věnoval. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty
účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných
v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy
však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém
rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech
konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[18] Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud výstižně popsal skutkový
stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými
stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Ostatně sama stěžovatelka se závěry krajského soudu
v kasační stížnosti podrobně polemizuje, což by u nepřezkoumatelného rozsudku nebylo možné.
Nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry a jejich odůvodněním přitom nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, ale ani pro nesrozumitelnost a neshledal ani jinou
vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost jím vydaného rozsudku,
dospěl k závěru, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[20] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že námitkou členů rodiny stěžovatelky, že s nimi
žalovaný vedl pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu v jazyce, kterému dostatečně nerozuměli
a nemohli tak uvést všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně,
se zabýval již ve výše zmíněném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84. Zde poukázal mimo jiné
na závěry uvedené v rozsudku ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66, podle
nichž, aby žadatel účinně zpochybnil kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní
ochrany, musí nejpozději v žalobě uvést konkrétní body, které podle něj byly přetlumočeny
chybně.
[21] Krajský soud nynější věc posoudil v souladu s citovanou judikaturou a správně poukázal
na to, že matka stěžovatelky (se kterou žalovaný vedl pohovor namísto nezletilé stěžovatelky)
souhlasila s vedením pohovoru dne 15. 2. 2017 v tureckém jazyce, v průběhu pohovoru
se nezmínila o tom, že nerozumí pokládaným otázkám či že se nemůže plně vyjádřit, a na závěr
protokol o pohovoru bez připomínek dobrovolně podepsala. Krajskému soudu lze přisvědčit
v tom, že z obsahu protokolu ani náznakem nevyplývá, že by stěžovatelčina matka měla problém
s tlumočením a nemohla řádně vyjádřit své stanovisko, respektive detailně vypovědět azylový
příběh své dcery. O tom nesvědčí ani jiné dokumenty založené ve správním spise. Stěžovatelka
(resp. její matka) v průběhu správního řízení ohledně vedení pohovoru a tlumočení ničeho
nenamítala. Je nepochybné, že pokud by matka stěžovatelky nerozuměla pokládaným otázkám
a měla zásadní problém s jazykem, v němž byl pohovor veden, projevilo by se to v protokolu
o pohovoru, například tím, že by jí tlumočník musel otázky pokládat vícekrát, byl by nucen
je přeformulovat, matka stěžovatelky by se vyjádřila tak, že otázce nerozumí, její
odpovědi na položené otázky by byly nepřiléhavé apod. Nic takového ovšem v protokolu
ze dne 15. 2. 2017 zachyceno není. Naopak průběh pohovoru byl standardní a nic nenasvědčuje
tomu, že by matka stěžovatelky nemohla uvést vše podstatné. Kasační námitku stran pochybení
žalovaného při vedení pohovoru se stěžovatelkou, resp. s její matkou, tudíž shledal kasační soud
nedůvodnou.
[22] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvádí, že její azylový příběh se přímo odvíjí od potíží,
jež měl v zemi původu její otec, přičemž jeho problémy považuje za vlastní. Uvádí také,
že v případě jejího návratu do Ázerbájdžánské republiky by se mohla stát nástrojem přímého
ovlivňování a nátlaku na jejího otce. Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně odkazuje
na své závěry vyslovené v citovaném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84, podle nichž žalovaný
v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany otci stěžovatelky nesprávně vyhodnotil
skutečnost, že negativní postoj otce stěžovatelky, byť veřejně nevyjádřený, k užívání násilí
v činnosti politické strany může představovat (v závislosti na dalších okolnostech) zastávání
určitého politického názoru ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, resp. přesvědčení ohledně postupu
původců pronásledování ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany,
o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (kvalifikační směrnice). Kasační soud ve věci
sp. zn. 3 Azs 15/2020 uzavřel, že závěry žalovaného ohledně tvrzených potíží otce stěžovatelky
v Ázerbájdžánské republice s ohledem na zjištěný skutkový stav věci neobstály,
přičemž shromážděný spisový materiál neobsahoval ani oporu pro jednoznačný závěr, který
by ve svém důsledku vedl k neudělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud proto ve zrušujícím rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84 zavázal žalovaného,
aby v dalším řízení doplnil dokazování tak, aby tato otázka mohla být postavena najisto.
[23] Žalovaný tak má v dalším řízení o žádosti o mezinárodní ochranu otce stěžovatelky
i jejích ostatních rodinných příslušníků (tj. matky a bratra) zjistit bližší okolnosti a podrobnosti
toho, proč otec stěžovatelky vstoupil do politické strany YAP („Yeni Azerbaycan Partiyasi“,
tedy „Strana Nový Ázerbájdžán“), jaké má politické přesvědčení, k jakým formám spolupráce
s vládní stranou konkrétně přistoupil, na jakých konkrétních praktikách strany a v jaké míře
se podílel a především z jakých důvodů se po určité době začal od metod strany YAP distancovat
a proč s ní chtěl další spolupráci ukončit.
[24] Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 3 Azs 15/2020 přistoupil nejen ke zrušení
rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany otci stěžovatelky, ale i rozhodnutí
žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany matce a bratru stěžovatelky, jelikož obě rozhodnutí
trpěla stejnými nedostatky. Podle závěrů citovaného rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84 dále platí,
že žádost otce stěžovatelky o mezinárodní ochranu a jeho azylový příběh je v úzké spojitosti
s žádostí jeho ostatních rodinných příslušníků, kteří de facto nemají vlastní azylový příběh,
ale jejich tvrzené problémy v zemi původu přímo a bezprostředně souvisejí s otcem rodiny
a s jeho pronásledováním. Ostatně některé popisované incidenty se týkaly přímo i jich (prohlídky
u stěžovatelky doma, údajný pokus o únos jejího bratra, údajné opaření stěžovatelky horkou
vodou apod.), a jejich případ tak nelze od žádosti otce stěžovatelky mechanicky oddělit,
naopak je třeba žádosti těchto rodinných příslušníků posuzovat ve vzájemných souvislostech.
Postavení stěžovatelky je tudíž v rozhodující míře závislé na vyhodnocení situace jejího otce.
Uvedené platí tím spíš, pokud stěžovatelka pro případ jejího návratu do vlasti vyjádřila obavu
z jejího zneužití jako prostředku nátlaku na jejího otce. Vzhledem k podstatným okolnostem
případu tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu závisí
na posouzení azylového příběhu jejího otce, od jehož potíží ve vlasti odvozuje stěžovatelka
vlastní obavy z návratu do Ázerbájdžánské republiky.
[25] Nejvyšší správní soud proto v nynějším případě neshledal důvod odchýlit se od výše
uvedených závěrů formulovaných třetím senátem ve věci kasační stížnosti otce, matky a bratra
stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutím ministerstva o neudělení mezinárodní ochrany. Ve shodě s tímto rozsudkem
tudíž Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci byl naplněn důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
VI.
[26] Pro výše uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud výroky I. a II. napadeného rozsudku
podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil. Jelikož již v žalobním řízení byly
dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud by v novém žalobním řízení
nemohl učinit nic jiného, než toto rozhodnutí zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší
správní soud o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §76 odst. 1 písm. b) a §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. současně se zrušením výroku I. a II. napadeného rozsudku zrušil pro vady řízení
také napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu
s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) téhož zákona vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení se tedy nejen
na základě doplněného dokazování ohledně podstatných skutkových okolností věci k otázkám
uvedeným výše v odst. [23] bude taktéž důkladně zabývat tvrzenými obavami stěžovatelky
z návratu do země původu proto, že by mohla být zneužita jako prostředek nátlaku na svého
otce.
[27] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o dané věci rozhoduje, a proto musí
rozhodnout i o náhradě nákladů celého soudního řízení. Stěžovatelka má vůči žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§60
odst. 1 věta první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona). Ze spisů krajského soudu ani Nejvyššího
správního soudu však nevyplývá, že by stěžovatelce v soudním řízení jakékoliv důvodně
vynaložené náklady vznikly, ostatně v tomto ohledu stěžovatelka ani žádný požadavek nevznesla.
I vzhledem k zákonnému osvobození stěžovatelky od placení soudních poplatků a ustanovení
zástupce soudem jí žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším
správním soudem nelze přiznat, neboť jedinými náklady řízení jsou odměna a náhrada hotových
výdajů ustanoveného zástupce, které hradí podle §35 odst. 10 s. ř. s. stát. Žalovaný neměl ve věci
úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační
stížnosti.
[28] Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018, č. j. 32 Az 5/2018 - 22,
byl stěžovatelce ustanoven zástupcem advokát JUDr. Vít Biolek, MBA, LL.M,
přičemž toto zastoupení trvá i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.).
Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovatelce (sepsání kasační stížnosti),
a to ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4
advokátního tarifu 300 Kč za uvedený úkon. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň.
[29] Odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 4.114 Kč bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. O odměně ustanoveného
zástupce v řízení o žalobě již rozhodl krajský soud výrokem III. napadeného rozsudku, který
není tímto zrušujícím rozsudkem dotčen, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu