ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.157.2019:21
sp. zn. 4 Azs 157/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Y. P., zast. Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26668-2/ČJ-2018-930310-V244 a ze dne 10.
1. 2019, č. j. CPR-26668-3/ČJ-2018-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019, č. j. 17 A 14/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje (dále jen „správní
orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 24. 7. 2018, č. j. KRPP-74028-19/ČJ-2018-
030022 (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), uložila žalobci správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovila dobu,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6
měsíců. Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26668-2/ČJ-2018-930310-V244
(dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“), zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí o správním
vyhoštění potvrdila.
[2] Správní orgán prvního stupně dne 24. 7. 2018 vydal také rozhodnutí č. j. KRPP-
74028-20/ČJ-2018-030022 (dále také jen „rozhodnutí o nákladech řízení“), kterým uložil
žalobci uhradit náklady řízení ve věci správního vyhoštění v e výši 1.000 Kč, a to ve lhůtě 15-ti
dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 1.
2019, č. j. CPR-26668-3/ČJ-2018-930310-V244 (dále jen „napadené rozhodnutí č. 2“), zamítla
odvolání žalobce a uvedené rozhodnutí o nákladech řízení potvrdila.
II.
[3] Žalobce napadl obě rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji shora specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud shledal, že pracovní činnost žalobce na území České republiky
byla závislou prací pro společnost Penny Market s.r.o. a nejednalo se tudíž o přeshraniční
poskytování služeb ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice“).
Žalobce, přestože uzavřel pracovní smlouvu s polskou společností ASSU SP. Z O.O.
(dále jen „ASSU“), u tohoto polského zaměstnavatele nikdy nepracoval, neměl ani v úmyslu
nikdy pracovat na území Polské republiky a věděl, že bude pra covat v České republice.
Ačkoliv společnost ASSU uzavřela smlouvu o poskytování služeb se společností FRESA
solution s.r.o. (dále jen „FRESA“), sídlící na území České republiky a snažila se tak navodit
dojem přeshraničního poskytování služeb, fakticky se jednalo o vysílání cizích státních
příslušníků za prací do České republiky a ASSU tak vlastně působila jako pracovní agentura .
Krajský soud uzavřel, že v případě žalobce se nejednalo o činnost, již by bylo možno
podřadit pod výjimku vyplývající z §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Žalobce tedy potřeboval pro výkon práce na území
České republiky povolení k zaměstnání, neboť na základě víza vydaného orgány Polské
republiky nebyl oprávněn práci na území České republiky vykonávat .
[5] Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány zjistily skutkový stav věci dostatečně
a v souladu se zákonem vyhodnotily jednání žalobce jako protiprávní, splňující podmínky
pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců.
[6] K napadenému rozhodnutí č. 2 krajský soud doplnil, že žalobce neuvedl žádný
žalobní bod, jímž by toto rozhodnutí napadal. Krajský soud tak v obecnosti shrnul,
že toto rozhodnutí je úzce spjato s rozhodnutím o správním vyhoštění a jelikož neshledal
důvod pro jeho zrušení, nepovažoval za nezákonné ani rozhodnutí o nákladech řízení;
to považoval za souladné s §79 odst. 5 správního řádu. Ani žalovaná proto nepochybila,
pokud napadeným rozhodnutím č. 2 odvolání žalobce proti rozhodnutí o nákladech řízení
zamítla a uvedené rozhodnutí potvrdila.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále jen „napadený
rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel setrvale zastává názor předestřený již v žalobě, že nevykonával na území České
republiky práci neoprávněně. Má za to, že správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti, jakož i směrnici. Stěžovatel opakuje, že byl zaměstnancem
polské společnosti ASSU a do České republiky byl vyslán v rámci přeshraničního poskytování
služeb k plnění zakázky pro společnost FRESA na základě smlouvy o poskytování služeb
uzavřené mezi těmito dvěma společnostmi. Správní orgán neakceptoval důkazy k prokázání
těchto skutečností, jež stěžovatel předkládal.
[9] Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že v obchodních vztazích nelze vyloučit,
že zaměstnanec je přijat do zaměstnání a v podstatě ihned je vyslán v souladu s předpisy
EU k výkonu práce v jiném členském státě, jak tomu bylo i v jeho případě. Krajský soud založil
své závěry jen na výpovědi stěžovatele neznalého smluvních a obchodních vztahů zúčastněných
společností. Případné nejasnosti mohly být odstraněny, pokud by správní orgány provedly důkazy
stěžovatelem navrhované.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na spisový materiál navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti. K závěrům krajského soudu obsaženým v napadeném rozsudku
se nevyjadřuje.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jakkoliv stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné uplatňuje kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétní námitky podřaditelné pod uvedený kasační důvod nenabízí.
Jelikož ale je Nejvyšší správní soud k vadám naplňujícím uvedený kasační důvod
povinen přihlížet i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.), přes chybějící tvrzení posuzoval,
zda napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pro nedostatek důvodů,
či zda zde není taková vada řízení před krajským soudem, jež by mohla mít vliv na zákonnost
jeho rozsudku.
[14] Nejvyšší správní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jestliže neobsahuje určitý výrok, nesplňuje formální
náležitosti dle §54 odst. 2 s. ř. s., nebo také, nelze-li z rozsudku rozpoznat jeho jednotlivé části
(záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), jakož i tehdy, chybí-li věcný a obsahový soulad
výrokové část napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, nebo absentuje-li odkaz na použité
právní normy, na nichž správní soud založil právní hodnocení v souzené věci (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
nebo ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 - 60). Tyto vady zcela zjevně napadený rozsudek
nevykazuje.
[15] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí,
u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52)
nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy však nemají povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí
věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[16] Také právě uvedeným požadavkům napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud výstižně
popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní
závěry, kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Obecný stěžovatelův nesouhlas
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[17] Kasační soud tedy neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Současně nezjistil ani jiné vady, jež by mohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tudíž není naplněn.
[18] Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukazuje zejména na skutečnost, že nejasnosti
týkající se povahy jeho činnosti pro společnost ASSU mohly vyjasnit důkazy, které
ve správním řízení navrhoval. Tato argumentace je podřaditelná pod kasační důvod
vyplývající z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[19] Z obsahu správního spisu se podává, že ve správním řízení ve svém vyjádření
stěžovatel předložil listiny, jimiž hodlal prokázat jím tvrzené skutečnosti. Těmito listinami
byly: polské vízum; smlouva o poskytování příhraničních služeb mezi ASSU a FRESA
ze dne 1. 11. 2017; pracovní smlouva, již stěžovatel uzavřel se společností ASSU
ze dne 9. 5. 2018; dodatek k uvedené pracovní smlouvě; rámcová smlouva o dílo uzavřená
mezi společností FRESA a Penny Market s.r.o. ze dne 13. 2. 2018; podnájemní smlouva mezi
týmiž společnostmi ze dne 26. 2. 2018; informace o vyslání k plnění úkolů vyplývajících
z uzavřené pracovní smlouvy; osvědčení týkající se předpisů v oblasti sociálního zabezpečení;
svědecké výpovědi O. G. (statutární zástupce společnosti FRESA) a A. K. (jednatele
společnosti ASSU); dotaz na příslušný krajský úřad práce za účelem zjištění, že by la splněna
ohlašovací povinnost podle §87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti; vyjádření Evropské komise
ze dne 31. 3. 2017 (vydané pro společnost OVD -TEMYRTRANS SP. Z O.O.).
[20] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o správním vyhoštění tyto listiny
neopomněl, jako podklad svého rozhodnutí je však neoznačil (viz strana 3 uvedeného
rozhodnutí) a považoval je z hlediska posouzení věci za bezpředmětné (viz strana 5
téhož rozhodnutí). Přesto ve svých závěrech vzal v úvahu i smlouvu uzavřenou mezi ASSU
a stěžovatelem dne 9. 5. 2018. Její existenci totiž stěžovatel potvrdil při svém výslechu
dne 16. 5. 2018. Správní orgán prvního stupně vyšel zejména z toho, že stěžovatel disponoval
pouze polským vízem typu „D“, účel pobytu „05A“, které jej opravňovalo toliko
ke krátkodobému pobytu na území České republiky, nikoliv k výkonu zaměstnání na tomto
území. Stěžovatel zde tudíž mohl pracovat pouze na základě platné zaměstnanecké
karty, modré karty či platného povolení k zaměstnání, jimiž ale nedisponoval. Důvody,
pro něž se stěžovatelem předloženými listinami, resp. i navrženými výslechy svědků
nezabýval, správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o správním vyhoštění uvedl
(v podrobnostech viz dále odst. [22]).
[21] Stěžovatel následně v podaném odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění
opětovně ve své argumentaci odkazoval na výše uvedené důkazy (srov. odst. [19]). Žalova ná
přisvědčila postupu správního orgánu prvního stupně a jeho závěry dále rozvinula a doplnila.
Konkrétně se pak k námitce, že se správní orgán prvního stupně navrženými důkazy
nezabýval, žalovaná vyjádřila na straně 10 napadeného rozhodnutí. Ve shodě se s právním
orgánem prvního stupně přisvědčila úvaze, že stěžovatel nesplňoval definici „vyslaného
pracovníka“ podle čl. 2 směrnice a nebyl oprávněn na území České republiky bez příslušných
povolení (zaměstnanecké karty, modré karty či platného povolení k zaměstnání) vykonávat
pracovní činnost a uvedené skutečnosti vyplývaly již ze stěžovatelovy výpovědi a z pracovní
smlouvy, kterou měl dne 9. 5. 2018 uzavřít se společn ostí ASSU. Žalovaná ve shodě
se správními orgánem prvního stupně dovodila, že ve stěžovatelově případě nejde
o přeshraniční poskytování služeb ze strany ASSU, nýbrž jedná se o obcházení zákona.
V uvedené společnosti stěžovatel nikdy práci nevykonával, jak sám vypověděl a výjimka
podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti tak na stěžovatele nedopadá.
[22] S těmito závěry se ztotožnil následně i krajský soud a nyní jim přitakává i soud kasační.
Pro přehlednost lze shrnout, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel
vykonával závislou práci ve skladu ve společnosti Penny Market s.r.o., a to aniž by k tomu
měl potřebné povolení. Stěžovatel nikdy nevykonával svou hlavní činnost v Polské republice,
kde měla sídlo společnost ASSU, s níž uzavřel pracovní smlouvu. Do České republiky
totiž stěžovatel přicestoval přímo z Ukrajiny (disponoval vstupním razítkem na Slovensko
ze dne 8. 5. 2018) na základě polského víza, které si sám obstaral na Ukrajině. Na území České
republiky byl před pobytovou kontrolou provedenou dne 15. 5. 2018 správním orgánem prvního
stupně nejvýše týden a pracoval ve společnosti Penny Market s.r.o. nejvýše 4 dny (krajský soud
v napadeném rozsudku uvedl, že k uvedenému došlo v dubnu roku 2018, ač ze správního spisu
vyplývá, že se tak stalo teprve v květnu téhož roku – poznámka kasačního soudu).
Vše pro stěžovatele zajišťoval V. M. Ten měl být podle stěžovatele koordinátorem společnosti
ASSU, ve správním řízení však zástupce společnosti FRESA uvedenou osobu označil za svého
zaměstnance, jehož úkolem bylo evidovat pro FRESA docházku zaměstnanců. Nejvyšší správní
soud souhlasí s krajským soudem i správními orgány, že již tyto skutečnosti postačují k učinění
závěru, že společnost ASSU fakticky působila jako agentura práce vysílající stěžovatele na
manuální práci do České republiky. Pro právě uvedené nemá Nejvyšší správní soud důvod v nyní
posuzované věci rozporovat postup správních orgánů, které nedoplňovaly dokazování za účelem
zjištění konkrétních vztahů mezi jednotlivými zúčastněnými společnostmi, jak navrhoval
stěžovatel.
[23] Nejvyšší správní soud zde souhlasí se správními orgány, že i kdyby byly vzaty
jako podklady správních rozhodnutí i další listiny stěžovatelem předložené,
popřípadě i provedeny výslechy svědků, na závěru, že stěžovatel vykonával závislou činnost
bez příslušného povolení a že polské vízum udělené ke krátkodo bému pobytu jej k výkonu
takové činnosti na území České republiky neopravňovalo a že na stěžovatele současně
nedopadala výjimka vyplývající z §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, tyto další podklady
či důkazy nemohly ničeho změnit. Skutkový stav věci tak byl zjištěn v rozsahu dostatečném
pro posouzení věci.
[24] Ani krajský soud ostatně nepovažoval postup zvolený správními orgán y za vadný,
což lze implicitně dovodit ze skutečnosti, že se věcně zabýval stěžejní žalobní argumentací
o nesprávném posouzení věci týkající se uloženého správního vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Tudíž ani námitka nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není důvodná.
[25] Nakonec se Nejvyšší správní soud stručně vyjádří i k tvrzenému nesprávnému
právnímu posouzení věci, byť nutno zdůraznit, že stěžovatel v kasační stížnosti fakticky
nebrojí proti úvahám krajského soudu, na nichž je nap adený rozsudek vystavěn.
Naopak ve shodě se žalobou vytýká i v kasační stížnosti vadnost závěrů správních orgánů
o nemožnosti stěžovatele vykonávat práci na území České republiky. Ve smyslu §106 odst. 1
s. ř. s. však kasační stížnost musí mimo jiné obsahovat vymezení, z jakých důvodů stěžovatel
napadá rozhodnutí (zde rozsudek) krajského soudu. Mělo by se tedy jednat o polemiku
s konkrétními právními či skutkovými závěry, které krajský soud v napadeném rozsudku
učinil, nikoliv o opakování žalobních námitek, které již byly krajským soudem vypořádány,
aniž by současně vymezil, zda a v čem je toto jeho posouzení vadné. Z uvedeného důvodu
tak v podstatě v tomto směru chybí předmět přezkumu.
[26] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že výkon závislé práce cizincem, který
není občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně
na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré
karty nebo povolení k zaměstnání (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto
pravidla představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle nějž povolení k zaměstnání,
zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona
nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.
[27] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se velmi podrobně zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, na jehož závěry
lze nyní pro stručnost odkázat. V uvedeném rozsudku dospěl pomocí systematického výkladu
zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že výjimka z obecné
povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání,
zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti,
se vztahuje jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele,
tak i na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky,
že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel
sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.
[28] V souzené věci však, jak již shora uvedeno, polský zaměstnavatel fakticky jednal
jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo Evropskou unii pouze zprostředkovala
zaměstnání na území České republiky (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenými
smluvními vztahy v podobě pracovní smlouvy mezi polským zaměstnavatelem a cizincem).
Na tuto situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[29] Krajský soud proto správně tyto okolnosti posoudil jako faktický výkon agenturního
zaměstnávání. Správně dovodil, že na případ stěžovatele, který nikdy pro tvrzeného polského
zaměstnavatele ASSU na území Polské republiky nepracoval a žádnou pracovní činnost
tam pro něj nevykonával, nýbrž přímo z Ukrajiny přicestoval na území České republiky
(jak sám stěžovatel potvrdil), disponoval pouze polským vízem ke krátkodobému pobytu, které
jej k pracovní činnosti na území České republiky bez dalšího neopravňovalo, výjimka podle §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti dopadat nemůže (v podrobnostech viz opět citovaný rozsudek
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31). Za nedůvodnou proto kasační soud považuje i veskrze obecnou
námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[30] Již jen pro doplnění lze upozornit, že skutkově a právně obdobným případem,
v němž jiný stěžovatel, zastoupený však týmž právním zástupcem (uplatňujícím obdobnou
žalobní i kasační argumentaci), vykonával závislou činnost ve společnosti Penny Market s.r.o.,
ve skladu v Dobřanech, na základě pracovní smlouvy uzavřené se společností ASSU ve stejném
časovém období, jak tomu bylo i v souzené věci, se Nejvyšší správní soud v nedávné době
zabýval například v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 – 14; dospěl
v něm ke shodným závěrům, jež byly předestřeny i v této věci.
[31] Nejvyšší správní soud nakonec stručně doplňuje, že ač stěžovatel brojí proti napadenému
rozsudku v celém jeho rozsahu (a předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem
bylo i napadené rozhodnutí č. 2 týkající se nákladů řízení o správním vyhoštění), žádnou
konkrétní kasační námitku v tomto směru neuplatnil a tudíž kasační soud nyní nemá na základě
čeho napadený rozsudek v uvedené části přezkoumat. Pro přehlednost však dodává, že úvahy
krajského soudu vyjádřené v tomto směru v odst. 22 napadeného rozsudku jsou zcela správné
a není jim co vytknout.
VI.
[32] Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou, proto kasační
stížnost zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud
jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu