ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.69.2020:34
sp. zn. 4 Azs 69/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. V., zast. Mgr. Pavlem
Štanglem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2019, č. j. CPR-26469-6/ČJ-2019-930310-V241, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, č. j. 4 A
76/2019 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 11. 6. 2019, č. j. KRPA-
143482-27/ČJ-2019-000022-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobkyni
podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o
změně některých zákonů (dále jen„zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na šest
měsíců. Dle správních orgánů došlo v posuzovaném případě k naplnění podmínek správního
vyhoštění, jelikož žalobkyně pobývala od 24. 2. 2019 do 8. 4. 2019 na území České republiky
neoprávněně bez platného víza.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítla, že správní orgány
nezjistily stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a neopatřily si dostatečné
podklady pro svá rozhodnutí. Správní orgány neměly rozhodnout o správním vyhoštění,
ale v souladu s návrhem žalobkyně o povinnosti opustit území České republiky podle §50a
zákona o pobytu cizinců. Dále správní orgán opomněl konstatovat, že žalobkyně nevěděla
o tom, že jí skončil legální pobyt na území České republiky. Dostavila se sama na Ministerstvo
vnitra za účelem řešení své pobytové situace. Uložené správní vyhoštění je v tomto případě
nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně má na území České
republiky své příbuzné, kteří zde mají povolen dlouhodobý pobyt. Žalobkyně dále nesouhlasila
se závěry závazného stanoviska ministra vnitra, dle kterého neexistují důvody, které
by znemožňovaly vycestování žalobkyně do země původu.
[3] Městský soud v Praze označeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž dospěl k závěru,
že správní orgány dostatečně zjistily stav věci a opatřily si potřebné doklady pro své rozhodnutí.
I v případě, že žalobkyně nebyla informována svým zmocněncem o rozhodnutí,
jímž bylo zastaveno řízení týkající se žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, je nesporné,
že na území pobývala bez oprávnění k pobytu. Soud se dále ztotožnil se závěry správních orgánů,
že správní vyhoštění žalobkyně bude citelným zásahem do rodinného a soukromého života
žalobkyně, avšak jedná se o zásah přiměřený. Dodal, že zhoršená bezpečnostní situace panuje
pouze ve dvou oblastech Ukrajiny a ve zbytku země je bezpečnostní situace zcela stabilní a tento
stav trvá již třetím rokem i přes občasné porušování minských dohod, a to na obou stranách zóny
dotyku. Přisvědčil správním orgánům, že Ivanofrankovská oblast, v níž má žalobkyně trvalé
bydliště, není střety mezi vládními vojsky a separatisty zasažena.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla výše uvedený rozsudek městského soudu
kasační stížností. Namítla jeho nepřezkoumatelnost, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správních orgánů. Správní orgán I. stupně předně nezkoumal skutečnost, že se do celé situace
stěžovatelka dostala pochybením svého zástupce, který ji neinformoval o zastavení řízení
týkajícího se žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Soud se touto námitkou
rovněž dostatečně nezabýval, když pouze formalisticky zhodnotil, že stěžovatelka pobývala
na území České republiky nelegálně po dobu dvou měsíců. Správní orgány hodnotily důkazy
selektivně v neprospěch stěžovatelky, a přestože je důkazní povinnost na straně správních
orgánů, tyto si neobstaraly žádné důkazní prostředky na podporu svých tvrzení. Správní orgány
tak vycházely pouze z protokolu o výslechu stěžovatelky, který je naprosto nedostatečný a vůbec
neodpovídá požadavkům správního řízení.
[5] Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením přiměřenosti rozhodnutí o jejím vyhoštění,
a to jak ze strany správních orgánů, tak ze strany soudu. Správní orgány dostatečně nezohlednily
specifika celého případu, což je v rozporu se zákonem a správní praxí. Soud se s těmito
námitkami stěžovatelky nevypořádal a bez dalších úvah rozhodnutí správních orgánů potvrdil.
Stěžovatelka spatřovala nepřiměřenost napadeného rozsudku a rozhodnutí správních orgánů
v tom, že délka správního vyhoštění po dobu jednoho roku je zjevně excesivní vzhledem ke všem
okolnostem daného případu, zejména vzhledem k velmi nízké společenské nebezpečnosti
protiprávního jednání stěžovatelky. Celou úvahu stran zásahu do soukromého a rodinného života
provedl soud velmi okleštěně, a nenaplnil tak požadavky dle §174a zákona o pobytu cizinců.
Zabýval se totiž pouze zásahem rozhodnutí o vyhoštění do ekonomické sféry stěžovatelky,
co se však týče zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky, jsou úvahy soudu
naprosto nedostačující. V posuzovaném případě nebylo nutné ukončení pobytu stěžovatelky
na území České republiky, který trvá již více než deset let. Stěžovatelka má na území České
republiky vytvořeno zázemí, má zde mnoho přátel a je plně přivyklá zdejšímu způsobu života,
nucené vycestování by tak znamenalo velmi citelný zásah do jejího rodinného a soukromého
života.
[6] Správní orgány dále pochybily, když nezjistily, že syn stěžovatelky, pan S. V., který žije na
území České republiky, je občanem Rumunska, přestože tato skutečnost musí být v evidencích
správních orgánů. Správní orgány a následně městský soud nepřihlédly k tomu, že stěžovatelku je
nutné považovat za rodinného příslušníka občana EU, kterého jen v případě krátkého
nevědomého nelegálního pobytu není možné vyhostit.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Současně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Z ustálené judikatury kasačního soudu přitom vyplývá,
že pokud krajský soud věcně přezkoumá správní rozhodnutí, trpící vadou nepřezkoumatelnosti,
založí tím vadu nepřezkoumatelnosti svého rozsudku.
[10] K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, v němž NSS konstatoval, že „[o]bsahem odůvodnění rozhodnutí je především
rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení
řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení,
jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ V odstavci 18. rozsudku
ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 - 21, pak NSS uvedl, že „podle §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání,
úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění
je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí
jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997,
sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“ Není-li z odůvodnění zřejmé, proč odvolací orgán
nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho námitky považoval za liché,
mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho nesouhlasu
(srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 11/2010 - 80).
[11] Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že se správní orgán zabýval
i tvrzením stěžovatelky, že nebyla informována svým zmocněncem o zastavení řízení
týkajícího se žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (s. 3 prvostupňového rozhodnutí).
Městský soud pak správně konstatoval, že stěžovatelka byla v řízení před správními orgány
zastoupena zmocněncem, takže výše uvedené rozhodnutí nebylo doručováno na její adresu,
ale bylo doručováno na adresu zmocněnce, který ji měl o výsledku řízení informovat.
Tento postup je ostatně zcela v souladu s §34 odst. 2 správního řádu, dle kterého v případě,
že má účastník řízení zástupce, doručuje se pouze tomuto zástupci. Výjimkou jsou pouze případy,
kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat, což ovšem v posuzované věci nenastalo. Práva
a povinnosti z úkonů zástupce v řízení vznikají přímo zastoupenému účastníkovi (§34 odst. 1
správního řádu).
[12] K tvrzení stěžovatelky stran selektivního hodnocení důkazů lze podotknout,
že stěžovatelka nespecifikovala, jaké důkazy měly být hodnoceny selektivně, přičemž zdejší soud
zdůrazňuje, že není povinností soudu domýšlet argumenty za stěžovatelku (srov. rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudky
NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46,
ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Není ani pravdou, že správní orgány založily svoje
rozhodnutí pouze na protokolu o výslechu stěžovatelky, neboť z odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů vyplývá, že tyto vycházely též z dalších podkladů.
[13] Stěžovatelka dále spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se městský soud nevypořádal s námitkami stěžovatelky stran nesprávného posouzení
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění správními orgány a bez dalších úvah rozhodnutí
správních orgánů potvrdil. Ani tuto námitku však zdejší soud neshledal důvodnou. Městský soud
k namítané nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky v bodu 15. napadeného
rozsudku konstatoval, že se správní orgány zabývaly námitkami, jež jsou shodné s námitkami
uvedenými v žalobě, přičemž odkázal na závěry správních orgánů. Takový postup však nezakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že smyslem
soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech
shody názoru soudu a odůvodnění napadeného rozhodnutí může krajský soud odkazovat
právě na toto odůvodnění (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
[14] Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že rozhodnutí správních orgánů ani napadený
rozsudek městského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Správní orgány dostatečně
specifikovaly, z jakých podkladů vychází, tyto podklady řádně vyhodnotily a odůvodnily závěry
z nich vyvozené. Městský soud pak vypořádal veškerou žalobní argumentaci stěžovatelky,
přičemž svoje závěry taktéž řádně odůvodnil.
[15] Zdejší soud se dále zabýval související námitkou stěžovatelky, že je nesprávný
závěr správních orgánů ohledně přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatelky. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že řízení o žádosti stěžovatelky
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu bylo zastaveno usnesením Ministerstva
vnitra č. j. OAM-17513-17/DP-2017, jež nabylo právní moci dne 6. 12. 2018. Stěžovatelka
se dne 8. 4. 2019 dostavila na Odbor azylové a migrační politiky za účelem podání žádosti
o vízum, jelikož měla v úmyslu na krátkou dobu odcestovat na Ukrajinu. Správními orgány
bylo zjištěno, že stěžovatelka pobývá na území České republiky neoprávněně od 24. 2. 2019
(k tomuto datu byla ukončena platnost víza), a bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
Následně bylo prvostupňovým rozhodnutím uloženo stěžovatelce správní vyhoštění a doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na šest
měsíců. Rozhodnutím žalované bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
[16] Pro posouzení výše uvedené námitky je klíčové objasnit, zda správní orgány postupovaly
v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické
poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník
řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení
přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
[17] Nejvyšší správní soud připomíná, že „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění musí sledovat zásadu
proporcionality, která spočívá v požadavku, aby intenzita zásahu do práv cizince byla přiměřená významu
veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah, reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit.
Ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování
o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a
zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán
nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku,
aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu
neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec
může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě
proto za specifické. Sám rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku.
Není pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní orgán
výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba samostatně
hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince“ (viz rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 8 As 109/2013 – 34).
[18] Stěžovatelka koncipovala kasační stížnost poměrně obecně, co se týče tvrzené
nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Nastínila v ní svou představu o tom,
jak by správní orgány měly aplikovat §174a zákona o pobytu cizinců, a namítla nedostatečné
posouzení přiměřenosti správního vyhoštění s ohledem na její soukromý a rodinný život,
nezohlednění dalších kritérií uvedených v §174a zákona o pobytu cizinců nenamítala. Nejvyšší
správní soud však neshledal, že by správní orgány pochybily při hodnocení jednotlivých kritérií
obsažených ve výše citovaném ustanovení, přičemž správní spis obsahuje dostatečné podklady
pro posouzení otázky přiměřenosti dopadů vyhoštění do stěžovatelčina života. Ze samotného
rozhodnutí o vyhoštění vyplývá, že se správní orgán prvního stupně zabýval kritérii důležitými
pro posouzení vyhoštění, tj. délkou pobytu stěžovatelky v České republice, věkem stěžovatelky
a jejím zdravotním stavem, povahou a pevností rodinných vztahů a ekonomickými poměry
stěžovatelky, jejími společenskými a kulturními vazbami navázanými na území České
republiky, jakož i intenzitou vazeb k Ukrajině. Nejvyšší správní soud má vzhledem k výše
uvedenému za to, že správní orgány postupovaly v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců.
Rovněž městský soud zohlednil zákonem předpokládaná kritéria, přičemž odkázal na rozhodnutí
správních orgánů, kterýžto postup je v souladu s judikaturou zdejšího soudu (viz výše).
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítla nepřiměřenost doby jednoho roku, na kterou
jí byl uložen zákaz vstupu na území členských států EU. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že rozhodnutími správních orgánů jí byl uložen zákaz vstupu na území v délce šesti měsíců,
přičemž tuto dobu lze považovat za přiměřenou vzhledem k okolnostem případu.
[19] Stěžovatelka dále namítala pochybení správních orgánů, když tyto nezjistily, že syn
stěžovatelky, pan S. V., je občanem Rumunska, a žije na území České republiky. Stěžovatelku je
nutné považovat za rodinného příslušníka občana EU, kterého není možné v případě krátkého
nelegálního pobytu vyhostit. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že tuto námitku stěžovatelka
uvedla poprvé až v doplnění kasační stížnosti, přičemž jí v uplatnění tohoto důvodu v řízení o
žalobě nic nebránilo. Tato námitka je tedy nepřípustná dle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nedůvodná. Z tohoto důvodu soud
dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[21] Zároveň soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení
proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu