ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.133.2019:23
sp. zn. 5 Ads 133/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
JUDr. Martinou Mervartovou, PhD., advokátkou se sídlem Václavské náměstí 11, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 57 Ad 1/2018 –
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 9. 2017, č. j. 520 605 125/315-LO zamítla námitky
žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 18. 7. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). V souladu s potvrzením od zaměstnavatele, organizace DIAMO st. p. žalovaná
stěžovateli nově započetla 2 122 dnů zaměstnání v I. AA pracovní kategorii v uranu a 90 dnů
zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Přílohu rozhodnutí tvořil osobní list důchodového
pojištění stěžovatele ze dne 1. 9. 2017.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná přiznala žalobci od 5. 6. 2017 starobní důchod
ve výši 15 197 Kč měsíčně. Přílohou tohoto rozhodnutí byl osobní list důchodového pojištění
ze dne 8. 6. 2017, podle nějž byla žalobci uznána doba pojištění v kategorii I.AA – uran v době
od 6. 8. 1973 do 10. 1. 1979 (1 984 dnů) a byly mu započteny i příjmy odpovídající vyplaceným
náhradám za ztrátu na výdělku (připadajícím na nevyloučené doby).
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Městského soudu v Praze, následně
postoupenou usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 Ad 41/2017 - 13, Krajskému soudu v Praze
(dále jen ,,krajský soud‘‘) jako soudu místně příslušnému.
[4] Krajský soud žalobu zamítl; uvedl, že napadené rozhodnutí velmi podrobně popisuje
výpočet výše starobního důchodu žalobce; vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí výslovně
odkazuje na osobní list důchodového pojištění ze dne 1. 9. 2017, je třeba v něm uvedené údaje
považovat za součást odůvodnění. Krajský soud sice připustil, že napadené rozhodnutí zpravidla
výslovně neoznačuje listiny, z nichž byly čerpány vstupní údaje pro výpočet důchodu, to však
nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost, neboť tyto podklady lze dovodit přímo z rozhodné
právní úpravy, žalobce se s nimi mohl seznámit při nahlížení do spisu a v námitkách ani
nezpochybňoval jejich správnost či úplnost. Pokud žalobce správnost určité skutkové otázky
zpochybnil (konkrétně dobu pojištění získanou v kategorii I.AA – uran), napadené rozhodnutí
výslovně popsalo, z jakého důkazního prostředku žalovaná vycházela – konkrétně z potvrzení
státního podniku DIAMO ze dne 3. 8. 2017.
[5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že měl nárok na snížení
důchodového věku na 55 let, neboť nesplnil podmínky podle §21 odst. 1 a §174 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen ,,zákon
o sociálním zabezpečení‘‘); žalobce v kategorii I.AA – uran odpracoval pouze 5 roků a 297 dnů,
tedy dobu, která mu podle právních předpisů žádné zvýhodnění nezakládá. Skutečnost,
že nedosažení stanovené doby v rizikovém zaměstnání nezavinil on, nýbrž se tak stalo následkem
pracovního úrazu, nepředstavuje dle soudu skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly
možnost poskytnutí nějaké výjimky či zvýhodněného zacházení, a nemůže tedy být žalobci
ku prospěchu.
[6] Dle krajského soudu žalobci nebyl starobní důchod v konečném důsledku vyměřen
na základě vyměřovacích základů dosažených v době před přiznáním starobního důchodu, neboť
v případě žalobce nastala situace, na niž pamatuje §19 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o důchodovém
pojištění‘‘), tj. že výpočtový základ starobního důchodu byl nižší než vyměřovací základ
(aktualizovaný koeficientem nárůstu), z něhož byl v minulosti vyměřen invalidní důchod.
Krajský soud rovněž poukázal na v čase rozdílné způsoby výpočtu vyměřovacího základu;
zatímco do 31. 12. 1995 spadal mezi započítávané hrubé výdělky podle §11 odst. 2 písm. b)
a §11a odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. též částečný invalidní důchod, a to ve výši, v níž byl
vyplacen, po 1. 1. 1996 se tvoří vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zákona
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
(dále jen „pojistný zákon“); ten v §5 odst. 1 odvozuje vyměřovací základ od základu daně
z příjmů fyzických osob, od které jsou však příjmy v podobě dávek důchodového pojištění podle
zákona o důchodovém pojištění (tedy i invalidní důchody) na základě §4 odst. 1 písm. h) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, až do stanovené částky osvobozeny. Počínaje rokem 1996
tedy žalovaná vyplacený invalidní důchod do vyměřovacích základů nezahrnula zcela oprávněně.
[7] Krajský soud shledal v souladu se zákonem i postup žalované, která do výpočtu ročních
vyměřovacích základů zahrnula v souladu s §16 odst. 3 větou čtvrtou zákona o důchodovém
pojištění i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní schopnosti náležející žalobci
za pracovní úraz, a to od roku 1996 v plné výši. V období do 31. 12. 1995 žalovaná vyplacené
náhrady do ročních vyměřovacích základů také zahrnula, avšak jejich výši krátila v poměru
odpovídajícím počtu dnů vyloučených dob v tom kterém kalendářním roce, jak to zachycují
rukou psané poznámky na potvrzení ze dne 27. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl
ve svých žalobních bodech nijak konkrétnější, soud se dále detailněji výpočtem přiznaného
důchodu nezabýval.
[8] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností; krajskému
soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] Stěžovatel má za to, že se krajský soud v napadeném rozsudku řádně nevypořádal
se všemi námitkami; konkrétně uvádí, že rozhodnutí žalované v odůvodnění v žádné své části
neodkazuje na osobní list důchodového pojištění ze dne 1. 9. 2017; pouze ve svém závěru uvádí,
že žalovaná v reakci na námitky stěžovatele vyhotovila osobní list s tím, že přehodnotila 138 dnů
zaměstnání ze III. do I. AA pracovní kategorie – uran. Není tedy pravdou, jak konstatoval krajský
soud, že by v rámci napadeného rozhodnutí bylo na osobní list důchodového pojištění
stěžovatele odkazováno a v rámci odůvodnění z něj šlo vyvodit jakékoliv další skutečnosti,
které by rozhodnutí činily přezkoumatelným. Navíc sám soud v bodě 14. rozsudku konstatoval,
že údaje uvedené v osobním listu jsou obtížněji srozumitelné; takový výklad dle stěžovatele není
udržitelný, neboť soud v předmětné věci v podstatě konstatuje, že stěžovatel údajům uvedeným
v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nemusel zcela porozumět, nicméně s ohledem
na složitou problematiku se jednalo o přijatelné řešení, neboť jiné řešení by rozhodnutí činilo
příliš obsáhlým, a ještě méně srozumitelným. K tomu stěžovatel připomíná náležitosti
odůvodnění správního rozhodnutí a pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011 – 118. S ohledem na uvedené, stěžovatel trvá
na svém názoru, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, přičemž krajský soud v rámci
odůvodnění uváděl údaje, které byly v rozporu se skutkovým stavem věci, nevycházel přitom
z relevantní judikatury a částečně připustil nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, aniž
by tento nedostatek odstranil.
[10] Stěžovatel dále považuje za neudržitelný i názor soudu stran neuvedení podkladů pro
vydání napadeného rozhodnutí žalované. Krajský soud dle stěžovatele nebere vůbec v úvahu
skutkový stav v dané věci, tj. vychází z toho, že pokud jsou v příslušném právním předpise
uvedeny konkrétní podklady, jsou tyto automaticky využity. Stěžovatel má však za to,
že i v tomto bodě platí, že musí být brány v úvahu konkrétní okolnosti každého případu.
Skutečnost, že má správní orgán postupovat dle právní úpravy určitým způsobem, neznamená,
že tak automaticky skutečně postupoval. Z odůvodnění rozhodnutí žalované není patrné,
z jakých podkladů při svém rozhodování vycházela, přičemž tvrzení, že tyto podklady jsou
uvedeny v příslušné právní úpravě, je irelevantní, neboť popírá samotný důvod existence
odůvodnění správního rozhodnutí, tj. vysvětlení toho, z čeho správní orgán při svém
rozhodování vycházel a proč.
[11] Závěrem stěžovatel zopakoval, že v průběhu jeho pracovní činnosti byl jak ze strany
zaměstnavatele, tak ze strany žalované opakovaně ujišťován o jeho nároku na dosažení nároku
na starobní důchod v 55 letech věku ve smyslu §21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení,
přičemž o skutečnosti, že tento nárok údajně nemá být naplněn, se stěžovatel dozvěděl teprve
v rámci prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel nadále trvá na tom, že na jeho straně šlo
o legitimní očekávání, neboť měl za to, že žalovaná disponuje úplnými a správnými informacemi.
Dle právního názoru stěžovatele tak došlo k porušení jeho práva na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že došlo
k nesprávnému výpočtu starobního důchodu stěžovatele, a v důsledku toho k přiznání nižší
částky starobního důchodu. Stěžovatel proto navrhuje zrušení rozhodnutí žalované, alternativně
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru zmínka
o osobním listu důchodového pojištění nečiní námitkové rozhodnutí nepřezkoumatelným
z důvodu, že mu dle stěžovatele nebyla věnována velká část odůvodnění. Podle žalované jsou
všechny detaily výpočtu důchodu stěžovatele podrobně rozvedeny a vysvětleny v námitkovém
rozhodnutí.
[13] S žalobním bodem týkajícím se podkladů pro rozhodování se soud dle názoru žalované
dostatečně vypořádal v bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku, s tím, že podkladem pro
výpočet doby pojištění pro nárok na starobní důchod jsou evidenční listy důchodového pojištění.
Pro hodnocení náhrady za ztrátu na výdělku do vyměřovacího základu pak žalovaná vycházela
z potvrzení zaměstnavatele stěžovatele společnosti DIAMO, st. p., ze dne 27. 3. 2017, které byl
zaměstnavatel povinen vystavit na základě §37 odst. 2 písm. a) zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení. K tvrzení stěžovatele ohledně opakovaného ujišťování o jeho nároku
na starobní důchod v 55 letech věku, žalovaná doplňuje, že i kdyby stěžovatel považoval své
očekávání na snížení svého důchodového věku na 55 let za legitimní, tak proto zjevně nesplňuje
podmínky. Důchodový věk byl stěžovateli stanoven dle §32 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[14] K vyjádření žalované zaslal stěžovatel repliku. Upřesnil, že v rámci kasační stížnosti
netvrdil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalované s ohledem na to, že by zmínka
o osobním listu důchodového pojištění byla nedostatečná. Stěžovatel upozornil, že žalovaná
v rozhodnutí na osobní list vůbec neodkazovala, ačkoliv soud v napadeném rozsudku
nepochopitelně dospěl k opačnému závěru. Žalovaná v rámci vyjádření trvala na tvrzení,
že všechny detaily výpočtu důchodu žalobce jsou podrobně rozvedeny a vysvětleny
v námitkovém rozhodnutí, aniž by se jakkoliv vypořádala s námitkami stěžovatele. Stejně tak
se žalovaná nijak nevypořádala s námitkami stěžovatele ohledně rozporu v rozsudku, kdy soud
na jednu stranu potvrzuje absenci podkladů a na druhou stranu konstatuje, že vychází z příslušné
právní úpravy.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů; současně zkoumal, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti, a dospěl k názoru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tvrzenou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li
by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené
na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[18] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění dotčeného rozhodnutí
zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75,
ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.). Současně je ovšem nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp.
soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene -
li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají
povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na po drobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[19] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu. Z výroků rozsudku lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl,
rozsudek obsahuje výrok, který není vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe
rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu nemůže sám o sobě znamenat
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů
krajský soud dospěl k závěru o nedůvodné žalobní argumentaci stěžovatele. Krajský soud
v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a vypořádal všechny
základní námitky stěžovatele.
[20] Spatřuje-li stěžovatel nepřezkoumatenost napadeného rozsudku v tom, že soud připustil
rozsáhlost vstupních dat a relativní složitost výpočtu důchodů v přiloženém osobním listu
důchodového pojištění stěžovatele, pak Nejvyšší správní soud tuto námitku vnitřní rozpornosti
závěrů krajského soudu nesdílí, jelikož stěžovatelem uplatněná argumentace pouze vytrhuje
z kontextu dílčí pasáže z rozsudku. Při posouzení argumentace krajského soudu z hlediska
komplexního, je jeho závěr zcela zřejmý. Lze z něj usoudit, že napadené rozhodnutí žalované
velmi podrobně popisuje výpočet výše starobního důchodu stěžovatele, včetně základních
vstupních údajů a v podrobnostech pak odkazuje na osobní list důchodového pojištění
stěžovatele ze dne 1. 9. 2017, který tento výpočet zachycuje do detailu. Nejvyšší správní soud
předesílá, že §38 zákona o organizaci sociálního zabezpečení upravuje jako primární důkazní
prostředek sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů zejména
evidenční list důchodového pojištění, dříve evidenční list důchodového zabezpečení. Současně
podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní
řád‘‘), je řízení před orgánem rozhodujícím o dávce důchodového pojištění ovládáno zásadou
materiální pravdy. Správní orgán je podle této zásady odpovědný za zjištění skutkového stavu,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů
s požadavky dle §2 správního řádu. Ustanovení §12 a 13 zákona o organizaci sociálního
zabezpečení nadto svěřuje orgánům sociálního zabezpečení výrazné pravomoci nejen k získávání
(vyžádání) podkladů pro rozhodnutí od jiných subjektů, ale také k jejich hodnocení a kontrole.
Podklady si správní orgán opatřuje především jednak z údajů uvedených v evidenčních listech
důchodového pojištění a jednak na základě šetření prováděného podle §11 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2011,
č. j. 3 Ads 81/2010 - 493). Správní orgán může pro větší srozumitelnost a přehlednost odkázat
na přílohu rozhodnutí ; judikatura přip ouští i používání aplikačního programu pro rozhodování
správních orgánů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 3 Ads 33/2012 - 30, a ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 Ads 22/2013 - 30). V posuzované věci tvoří
osobní list důchodového pojištění stěžovatele nedílnou součást napadeného rozhodnutí, přičemž
tato listina byla podle obsahu správního spisu stěžovateli doručena společně s rozhodnutím.
Z výše uvedeného je tedy úvaha krajského soudu zcela srozumitelná a přezkoumatelná, a proto
stěžovatelova námitka není důvodná.
[21] Další skupina námitek spočívá v nesouhlasu stěžovatele s přiznanou dobou pojištění
v I. AA pracovní kategorii. Stěžovatel má za to, že došlo k nesprávnému výpočtu starobního
důchodu, a v důsledku toho k přiznání jeho nižší částky. Současně stěžovatel namítá, že byl
opakovaně ujišťován jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany žalované o jeho nároku
na dosažení starobního důchodu v 55 letech věku.
[22] Z hlediska skutkového stavu z obsahu správního a soudního spisu plyne, že stěžovatel byl
v období od 6. 8. 1973 do 2. 6. 1979 zaměstnán v I. AA pracovní kategorii v uranu u organizace
DIAMO st. p. Výkon vybraného zaměstnání v hornictví skončil dne 2. 6. 1979, kdy stěžovatel
utrpěl pracovní úraz a dostal zákaz pokračovat v I. AA pracovní kategorii, nadále však
u zaměstnavatele pracoval na jiných pracovních pozicích.
[23] Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná rozhodla o přiznání starobního důchodu
stěžovateli ve výši 15 197 Kč. Nedílnou součást tohoto rozhodnutí tvoří připojený osobní list
důchodového pojištění stěžovatele; žalovaná započetla stěžovateli 1 984 dnů zaměstnání v I. AA
pracovní kategorii v uranu a 233 dnů zaměstnání ve III. pracovní kategorii.
[24] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, v rámci nichž shrnul své působení
v I. AA pracovní kategorii, a požádal o nové posouzení nároku na starobní důchod
se zohledněním zdravotních důvodů, pro které musel předčasně ukončit výkon zaměstnání
v hornictví. Stěžovatel uvedl, že organizací DIAMO st. p. mu bylo sděleno, že dovršením
55 let mu vznikne nárok na důchod ; současně žádal o odstranění tvrdosti zákona podle
dodatku č. 4 k příkazu ministra č. 30/2006. Napadeným rozhodnutím ze dne 21. 9. 2017, č. j. X
žalovaná námitky stěžovatele zamítla. V souladu s potvrzením od zaměstnavatele DIAMO st. p.
žalovaná přehodnotila 138 dnů zaměstnání ze III. do I. AA pracovní kategorie – uran a
stěžovateli nově započetla 2 122 dnů zaměstnání v I. AA pracovní kategorii v uranu a 90 dnů
zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Přílohou rozhodnutí je osobní list důchodového pojištění
stěžovatele ze dne 1. 9. 2017.
[25] Žádost o odstranění tvrdosti žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 11. 2017, č. j. X zamítla;
konstatovala, že i po přehodnocení stěžovateli chybí více než 364 dnů pro získání potřebné doby
zaměstnání v I. AA pracovní kategorii a podmínky pro odstranění tvrdosti zákona tak nesplňuje.
[26] Podle §14 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, zaměstnání jsou pro účely
důchodového zabezpečení zařazena do 31. prosince 1992 podle druhu vykonávaných prací do tří
pracovních kategorií. Zaměstnání I. a II. pracovní kategorie jsou uvedena v resortních seznamech
zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie vydaných před 1. červnem 1992;
do III. pracovní kategorie patří zaměstnání, která nejsou zařazena do I. nebo II. pracovní
kategorie. Do I. pracovní kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně
a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým
poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to kromě
jiných také ,,zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, ostatní zaměstnání
v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech.“ [§14 odst. 2 písm. a) a b) zákona o sociálním
zabezpečení].
[27] Věk odchodu do důchodu pro osoby zaměstnané v tzv. I. pracovní kategorii je v zákoně
o sociálním zabezpečení, stanoven v §21 tak, že občan musel být zaměstnán nejméně 25 roků
a dosáhnout věku aspoň:
a) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a) nebo
nejméně 10 roků v takovém zaměstnání v uranových dolech,
b) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b),
jestliže byl z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn z důvodů uvedených v §12 odst. 3
písm. d) a e),
c) 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h).
[28] Podle §14 odst. 5 věty první zákona o sociálním zabezpečení, „jako doba zaměstnání I. (II.)
pracovní kategorie se za dobu před 1. lednem 1993 započítává doba výkonu práce podle popisu pracovní činnosti
uvedeného v příslušném resortním seznamu a další doby za podmínek a v rozsahu stanovených v předpisech
platných před 1. červnem 1992; organizace pro tyto účely vedou příslušnou evidenci.“
[29] Podle §174 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení občan, který vykonával před
1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí,
má po 31. prosinci 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků
a dosáhl minimálního věku určeného různě (od 56 do 59 let) podle toho, jak dlouho vykonával
zaměstnání zařaditelné do těchto kategorií. Délka výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii zde
stanovená byla kratší než v obecném ustanovení §21 téhož zákona. V případě stěžovatele
připadal v úvahu §174 odst. 1 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení: ,,Občan … má nárok
na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň 59 let, byl-li zaměstnán
nejméně 11 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a), popřípadě 7,5 roku, jde-li o takové zaměstnání
v uranových dolech, nebo 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až l) anebo 15 roků ve službě
I. nebo II. kategorie funkcí“. Podmínkou pro vznik nároku na starobní důchod podle odstavce 1 je,
že zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni
31. prosince 1992. Podle §175 zákona o sociálním zabezpečení se nároky vyplývající ze zařazení
zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie nebo služby do I. a II. kategorie funkcí přiznávají
do 31. prosince 2016.
[30] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že stěžovatel nesplnil
podmínky vyžadované zákonem o sociálním zabezpečení pro snížení věku odchodu do důchodu
na 55 let, neboť neodpracoval alespoň 10 roků v uranových dolech na pracovišti v podzemí,
a nesplnil ani podmínky pro snížení důchodového věku na 59 let, protože v uranových dolech
na pracovišti v podzemí neodpracoval ani 7,5 roku. V kategorii I.AA - uran, odpracoval 2122 dnů
(tj. necelých 6 let), tedy dobu, která mu podle právních předpisů žádné zvýhodnění nezakládá.
Byť se stěžovatel domnívá opak, skutečnost, že nedosažení stanovené doby v rizikovém
zaměstnání nezavinil on, nýbrž se tak stalo následkem pracovního úrazu, není pro posouzení jeho
zákonného nároku na starobní důchod relevantní. Uvedená skutečnost byla předmětem
posouzení stěžovatelovy žádosti ve smyslu §4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení; avšak žalovaná i v tomto případě shledala, že stěžovatel pro nedostatek potřebné
doby zaměstnání v I. AA pracovní kategorii podmínky pro odstranění tvrdosti zákona nesplňuje.
[31] Obdobně není důvodná ani námitka stěžovatele ohledně jeho ujištění tehdejším
zaměstnavatelem DIAMO st. p., o nároku na snížení důchodového věku na 55 let. Stěžovatel
toto tvrzení ničím nedoložil a domáhat se legitimního očekávání by stěžovatel mohl jen v případě
poskytnutí konkrétních ujištění ze strany správních orgánů. To v projednávané věci nenastalo ;
navíc stěžovatel zjevně nesplňuje podmínky pro snížení důchodového věku na 55, resp. 59 let.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy nechť si každý střeží svá práva; s ohledem na zásadu
dispoziční proto není možné, aby byla v tomto ohledu ze strany soudu vyvíjena iniciativa směrem
k vytváření argumentace za stěžovatele (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37).
[32] Ke zbývajícím obecně formulovaným kasačním námitkám jako celku Nejvyšší správní
soud uvádí, že v zásadě představují prosté popírání závěrů žalované a krajského soudu
a nepřinášejí žádnou otázku, která již nebyla v předchozím řízení přesvědčivě zodpovězena
a uzavřena.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal
s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu.
[34] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[35] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 2
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalované, byť měla ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu