ECLI:CZ:NSS:2020:5.AFS.189.2019:37
sp. zn. 5 Afs 189/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně:
GODOTEX s.r.o., se sídlem Pražská 988/35, Hořovice, zast. JUDr. Karlem Polákem,
advokátem se sídlem Sokolovská 87/95, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 54 Af 33/2018 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty
její žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2015, č. j. 2798/15/5200-20442-707271
a č. j. 2799/15/5200-20442-707271.
[2] Rozhodnutím, č. j. 2798/15/5200-20442-707271, žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí (dodatečné platební výměry) Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále
jen „správce daně“) ze dne 25. 4. 2014:
- č. j. 2294930/14/2109-05701-203764, jímž byla stěžovatelce za zdaňovací období září 2013
doměřena podle pomůcek daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 1 681 021 Kč
a současně jí byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 336 204 Kč, a
- č. j. 2295084/14/2109-05701-203764, jímž byla stěžovatelce za zdaňovací období říjen 2013
doměřena podle pomůcek DPH ve výši 4 007 416 Kč a současně jí byla uložena povinnost
uhradit penále ve výši 801 483 Kč.
[3] Rozhodnutím, č. j. 2799/15/5200-20442-707271, žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí (platební výměry) správce daně ze dne 5. 5. 2014:
- č. j. 2518188/14/2109-05701-203764, jímž byla stěžovatelce za zdaňovací období listopad
2013 vyměřena podle pomůcek DPH ve výši 6 363 651 Kč,
- č. j. 2519996/14/2109-05701-203764, jímž byla stěžovatelce za zdaňovací období prosinec
2013 vyměřena podle pomůcek DPH ve výši 7 218 626 Kč, a
- č. j. 2521027/14/2109-05701-203764, jímž byla stěžovatelce za zdaňovací období leden
2014 vyměřena podle pomůcek DPH ve výši 1 294 742 Kč.
[4] Stanovení daně podle pomůcek předcházela zjištění správce daně, podle kterých
stěžovatelka za zdaňovací období září až prosinec 2013 vykazovala vysoký nárůst přijatých
a uskutečněných zdanitelných plnění oproti předcházejícím zdaňovacím obdobím, v nichž
nevykazovala zdanitelná plnění žádná; objem zdanitelných plnění také neodpovídal jejím
majetkovým ani personálním poměrům a zázemí. Správce daně nejprve stěžovatelce přípisem
ze dne 6. 2. 2014 oznámil, že s ní zahájí daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období září
až prosinec 2013 zaměřenou na prokázání uskutečnění zdanitelných plnění na vstupu a stanovil
termín zahájení na den 24. 2. 2014. Současně ji poučil o tom, že podle §86 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), je povinna
zahájení a provedení daňové kontroly umožnit. Dne 18. 2. 2014 jednatel stěžovatelky Michal
Liška telefonicky sdělil správci daně, že se k zahájení daňové kontroly nemůže dostavit, avšak
v návaznosti na žádost o prokázání důvodů této nemožnosti svou účast přislíbil. K zahájení
daňové kontroly se ovšem bez omluvy nedostavil. Správce daně se následně stěžovatelku (jejího
jednatele) snažil kontaktovat prostřednictvím e-mailu i formou SMS zprávy a opětovně jej
písemně vyzval k dostavení se k zahájení daňové kontroly dne 10. 3. 2014. Jednatel stěžovatelky
se ve stanoveném termínu opět nedostavil a snahy správce daně jej telefonicky kontaktovat byly
neúspěšně.
[5] Vzhledem k dosavadnímu postupu jednatele stěžovatelky proto správce daně dne
20. 3. 2014 stěžovatelku podle §87 odst. 2 daňového řádu vyzval k zahájení daňové kontroly
na DPH za zdaňovací období září a říjen 2013 a k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení
sdělila správci daně den a hodinu, kdy je k zahájení daňové kontroly připravena. Současně
stěžovatelku poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude jí správce daně moci stanovit daň podle
pomůcek nebo daň sjednat. Po marném uplynutí této lhůty správce daně dne 11. 4. 2014
stěžovatelce zaslal přípis o zahájení doměřovacího řízení a následně shora citovanými
dodatečnými platebními výměry ze dne 25. 4. 2014 stěžovatelce stanovil DPH za zdaňovací
období září a říjen 2013 podle pomůcek.
[6] Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím listopad a prosinec 2013 a nově i leden 2014 správce
daně podle §89 odst. 1 daňového řádu vyzval stěžovatelku k odstranění pochybností
o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů o přijatých zdanitelných plněních a poučil ji o tom,
že v případě nesoučinnosti jí může být daň stanovena podle pomůcek. Stěžovatelka na tuto výzvu
nereagovala. Správce daně proto snížil hodnoty na řádcích 40, resp. 41 daňových přiznání
stěžovatelky, načež jí stanovil daň v tomu odpovídající výši (viz shora). Úřední záznamy
o výsledcích postupů k odstranění pochybností zaslal správce daně stěžovatelce dne 11. 4. 2014
a současně ji poučil o právu podat do 15 dnů návrh na pokračování dokazování. Stěžovatelka
takový návrh nepodala, načež správce daně vydal dne 5. 5. 2014 výše citované platební výměry
na DPH za zdaňovací období listopad 2013 až leden 2014.
[7] Proti jednotlivým rozhodnutím správce daně podala stěžovatelka odvolání, v nichž
namítala, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s řadou ustanovení daňového řádu, Ústavy, Listiny
základních práv a svobod a dalších lidskoprávních dokumentů. Podle stěžovatelky jí nelze dávat
k tíži, že nemá zaměstnance, nepřiznává silniční daň nebo že se v místě její kanceláře při místních
šetřeních nikdo nenacházel. Uváděla také, že při nahlížení do spisu jí byly zatajeny písemnosti
došlé z dožádání, a žádala, aby tyto dokumenty byly převedeny do příslušné složky a aby jimi bylo
provedeno dokazování, neboť vypovídaly o tom, že obchody byly skutečně realizovány.
[8] Žalovaný výše citovanými rozhodnutími všechna odvolání stěžovatelky zamítl. Zdůraznil,
že správce daně stanovil daň podle pomůcek z důvodu naprosté nesoučinnosti stěžovatelky při
snaze správce daně o zahájení daňové kontroly, resp. z důvodu, že stěžovatelka nijak nereagovala
na výzvy k odstranění pochybností. Daň nebyla stanovena podle pomůcek proto, že se v sídle
stěžovatelky při místním šetření nikdo nenacházel, či proto, že ta neměla zaměstnance ani vlastní
majetek, nebo že nepřiznává silniční daň. A skutečnost, že správce daně neumožnil stěžovatelce
nahlédnout do vyhledávácí části spisu týkající se daně na výstupu, neměla vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, neboť ta se týkala daně na vstupu. Správce daně tedy z důkazních prostředků
obsažených ve vyhledávací části spisu nevycházel, a proto namítané neumožnění nahlédnout
do části spisu nemělo za následek nezákonné stanovení daně.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[9] Proti rozhodnutím žalovaného podala stěžovatelka dvě žaloby ze dne 6. 4. 2015, které
byly posléze usneseními Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 6 Af 24/2015 – 63,
a č. j. 6 Af 25/2015 – 63, postoupeny krajskému soudu jako soudu místně příslušnému.
V podaných žalobách stěžovatelka namítala, že rozhodnutí žalovaného a řízení, která jim
předcházela, byla zatížena vadami, nezákonnostmi, uplatňováním „tajných opatření“ či zneužíváním
ústavně nekonformních ustanovení. Stejně jako v odvolání namítala porušení celé řady
ustanovení právních předpisů a mezinárodních smluv, jež ovšem pouze vyjmenovala. V obou
žalobách stěžovatelka současně předestřela okruh osob zúčastněných na řízení, kterými
podle ní jsou Ministerstvo financí, jehož součástí je Finančně analytický útvar (dále jen „FAÚ“),
správce daně, který rozhodoval v prvním stupni, a společnost Triosan s.r.o., která byla jedním
z dodavatelů stěžovatelky.
[10] Podstatná část žalobní argumentace se týkala toho, že v řízeních před správcem daně byla
podle stěžovatelky činěna „tajná opatření“, jež měla dokládat zejména zapojení FAÚ. Ten totiž
jejímu tehdejšímu obchodnímu partnerovi, společnosti Triosan s.r.o. zablokoval finanční
prostředky ve výši přesahující 9,6 milionů Kč. Účty stěžovatelky byly navíc dne 19. 2. 2014
postiženy zajišťovacím příkazem a exekučními příkazy a byly jí zablokovány milionové částky;
vydání zajišťovacích příkazů bylo přitom podle stěžovatelky odůvodněno právě obchodní
spoluprací se společností Triosan s.r.o. Útok FAÚ měla podle stěžovatelky dokládat i skutečnost,
že ten na ni podal trestní oznámení a Policie ČR usnesením ze dne 25. 6. 2014 zablokovala účet
jejího jednatele pod záminkou krácení prostředků správce daně; prostředky jsou zablokovány
dodnes. Za této situace mělo být vyhověno požadavku stěžovatelky na umožnění nahlížení
do jejích kompletních spisů vedených u správce daně. Zásah FAÚ byl podle stěžovatelky
neoprávněný, označila jej za nebezpečí pro demokracii, neboť tento útvar vznikl pouze
organizačním opatřením Ministerstva financí, a nikoli zákonem. Navrhla, aby si krajský soud
vyžádal od FAÚ veškeré související podklady a provedl je jako důkaz. Stejně tak navrhla provést
důkaz článkem na serveru IHNED.cz s názvem „Další problém pro ministra Babiše? FAÚ mocný
nástroj v byznysu i politice“, konkursními novinami ze dne 27. 5. 2014 a návrhem na změnu zákona
č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu (dále jen „zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti“), včetně důvodové zprávy.
[11] Další námitky se pak týkaly samotného postupu správce daně. Stěžovatelce nebylo
zřejmé, kdy a čím se správce daně vlastně snažil zahájit daňovou kontrolu, když důvody
pro takový postup z ničeho nevyplývaly, a rovněž oznámení o zahájení postupu k odstranění
pochybností podle stěžovatelky neobsahovaly žádné konkrétní důvody či skutečnosti. Ve vztahu
ke zdaňovacím obdobím září a říjen 2013 stěžovatelka namítala, že jí správce daně nedal
možnost seznámit se s konstrukcí pomůcek. Stěžovatelka nesouhlasila ani s oznámením
o zahájení řízení o prohlášení stěžovatelky nespolehlivým plátcem DPH ze dne 25. 4. 2014,
č. j. 1954444/14/2100-14300203605, a namítla, že správce daně v tomto oznámení sám uvedl
významné částky na vstupu a na výstupu. Stěžovatelka ve svých žalobách dále navrhla provedení
důkazu přílohami jejích žalob, úplným daňovým spisem stěžovatelky, vč. vyhledávací a neveřejné
části, dokumentací ke spisu č. j. 3624/15/5200-20445-711478, který se týká společnosti Triosan,
s.r.o. a výslechem svědků Ing. P. Š., Ing. D. J. a Ing. J. M., úředních osob správce daně, resp.
žalovaného.
[12] Poté, co žalovaný ve svých vyjádřeních veškeré žalobní námitky odmítl, stěžovatelka
v následných replikách mj. navrhla, aby bylo dokazováno důvodovou zprávou k zákonu
č. 166/2015 Sb., včetně všech připomínek, a aby byla vyslechnuta Ing. E. N., ředitelka
žalovaného. V dalším podání ze dne 9. 6. 2019 pak stěžovatelka namítla, že žalovaný neměl při
projednání odvolání k dispozici kompletní spisy správce daně, což má plynout z obsahu
předkládací zprávy ze dne 2. 7. 2014, která navíc obsahuje vnitřně rozporná tvrzení a zatajuje
důležité důkazy. Stěžovatelka také opakovaně žádala provést dokazování obsáhlou vyhledávací
částí správního spisu obsahující dokumenty získané správcem daně z úřední povinnosti, které
před ní byly zatajeny a které mají dokládat uskutečnění zdanitelných plnění. Stěžovatelka též
poukazovala na rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2018 ve věci daňového subjektu CANCER,
v němž daňová správa v reakci na neposkytnutí informace daňovým subjektem dovolávajícím se
mlčenlivosti sama doplnila dokazování a rozhodla ve prospěch daňového subjektu; stěžovatelka
zde zdůraznila, že správce daně má z úřední povinnosti sledovat cíl správného stanovení a zjištění
daně a má-li možnost si obstarat příslušné důkazy, je povinen tak učinit a tyto důkazy použít, aniž
by je zatajoval. Stěžovatelka k důkazu navrhla i prezentaci ze školení daňové správy ze dne 3. –
5. 12. 2014, z níž podle ní plyne, že pracovníci správce daně jsou hmotně zainteresováni na
doměření daně; podle stěžovatelky se správce daně v této souvislosti vůči ní dopouštěl
diskriminace na základě rodu, majetku, přesvědčení a světového názoru.
[13] Podané žaloby krajský soud nejdříve spojil ke společnému projednání. Ve věci následně
nařídil jednání, v jehož průběhu provedl dokazování stěžovatelkou předloženým sdělením FAÚ
ze dne 17. 12. 2013, adresovaným Generálnímu finančnímu ředitelství, o odložení splnění příkazu
klienta nebo o zajištění majetku podle §20 zákona o legalizaci výnosů z trestné činnosti,
v rozhodném znění, učiněném ve vztahu ke společnosti Triosan s.r.o., dále usnesením Policie
České republiky ze dne 25. 6. 2014 o zajištění finančních prostředků na bankovním účtu jednatele
stěžovatelky a oznámením správce daně ze dne 25. 4. 2014 o zahájení řízení ve věci určení
stěžovatelky nespolehlivým plátcem DPH; ostatní důkazní návrhy zamítl. Napadeným rozsudkem
poté obě žaloby podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl, neboť je neshledal důvodnými.
[14] Krajský soud v rozsudku nejprve konstatoval, že pouhé vyjmenování porušených
ustanovení zákona či mezinárodní smlouvy není řádným žalobním bodem ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přičemž na nízkou kvalitu žaloby krajský soud poukázal i na dalších místech
napadeného rozsudku. Z napadeného rozsudku se dále podává, že krajský soud nepovažoval
za nutné provádět ve věci dokazování obsahem daňových spisů, neboť seznámení se s obsahem
správního spisu není dokazováním. Krajský soud zamítl též návrh na provedení dokazování
listinami ze spisu společnosti Triosan s.r.o., spisem FAÚ, novelou zákona proti legalizaci výnosů
včetně důvodové zprávy a připomínek, článkem ze serveru IHNED.cz i konkursními novinami,
neboť se tyto důkazní návrhy vztahovaly k argumentaci, jíž se soud v tomto řízení nemohl
zabývat (navržený výslech zaměstnanců finanční správy pak krajský soud neprovedl, neboť
stěžovatelka neozřejmila, jaká tvrzení by měla být jejich výpovědí prokázána).
[15] Krajský soud připomněl, že předmětem soudního přezkumu v této věci byla pouze
odvolací rozhodnutí žalovaného, a proto se krajský soud nemohl zabývat zajištěním finančních
prostředků na účtu společnosti Triosan s.r.o., tím, zda bylo této společnosti odepřeno nahlížet
do spisu, ani zmíněnými zajišťovacími a exekučními příkazy. Krajský soud se nemohl zabývat
ani zákonností usnesení Policie České republiky ze dne 25. 6. 2014 o zajištění peněžních
prostředků na účtu jednatele stěžovatelky, stejně tak ani obecným nesouhlasem stěžovatelky
s oznámením ze dne 25. 4. 2014 o zahájení řízení ve věci vydání rozhodnutí o nespolehlivém
plátci DPH. Do předmětu řízení podle krajského soudu nespadal ani postup a rozhodnutí FAÚ
podle zákona proti legalizaci výnosů. K tomu krajský soud uvedl, že ze sdělení FAÚ ze dne
17. 12. 2013, jakož i ze správního spisu je navíc patrné, že FAÚ do řízení o vyměření a doměření
DPH nijak nezasahoval a neovlivňoval jej. Krajský soud k tomu také uvedl, že ani případná
aktivita FAÚ by nemohla nijak ovlivnit výsledek řízení, pro nějž byla stěžejní naprostá pasivita
stěžovatelky při tvrzení a prokazování rozhodných skutečností (což vedlo ke stanovení daně
na základě pomůcek) a následně též i pasivita, pokud jde o tvrzení a prokazování eventuální
neadekvátnosti uplatněných pomůcek, což byla za dané situace již prakticky jediná relevantní
věcná obrana stěžovatelky.
[16] K argumentaci, podle které mělo být stěžovatelce umožněno vzhledem k postupu správce
daně, FAÚ i Policie České republiky nahlédnout do vyhledávací části spisu, krajský soud uvedl,
že skutečnost, že je majetek daňového subjektu stižen opatřeními, jako je zajišťovací či exekuční
příkaz, není důvodem pro zpřístupnění vyhledávací části spisu týkající se doměření a vyměření
DPH podle §66 odst. 3 daňového řádu, neboť předčasné zpřístupnění vyhledávací části spisu
by mohlo za takových okolností vést ke zmaření zajištění úhrady daně. Krajský soud naopak zcela
aproboval postup správce daně a žalovaného, kteří neumožnění nahlédnutí do vyhledávací části
spisu odůvodnili tím, že v ní nejsou žádné listiny, jež by se týkaly daně na vstupu (vztahovaly
se hlavně ke zdanitelným plněním na výstupu), a zdůraznil, že správce daně žádné dokazování na
základě vyhledávací části spisu neprováděl. Sám také ve vyhledávací části spisu nenalezl žádný
dokument způsobilý prokázat faktické přijetí sporných zdanitelných plnění. Z tohoto důvodu
také krajský soud neprovedl důkaz listinami z vyhledávací části spisu, neboť nebyly pro věc
samotnou relevantní (tvrzení o plněních poskytnutých na výstupu nezpochybnil správce daně
a ani sama stěžovatelka).
[17] Pokud jde o samotné doměření a vyměření daně, krajský soud nepřisvědčil námitce,
že není zřejmé, kdy a čím se správce daně pokusil zahájit daňovou kontrolu, neboť správce daně
se o zahájení daňové kontroly pokusil dne 24. 2. 2014, o čemž jednatele stěžovatelky předem
vyrozuměl. Po marných pokusech o kontaktování jednatele, vyzval správce daně stěžovatelku
k zahájení daňové kontroly podle §87 odst. 2 daňového řádu. Krajský soud neshledal důvodnou
ani výtku, že ve vztahu ke zdaňovacím obdobím září a říjen 2013 správce daně stěžovatelku
neseznámil s konstrukcí pomůcek, neboť před vlastním vydáním dodatečných platebních výměrů
jí zaslal úřední záznam o stanovení daně podle pomůcek, v němž objasnil, které pomůcky zvolil
a jak vysokou DPH stanovil. Krajský soud rovněž odmítl, že oznámení o zahájení postupů
k odstranění pochybností ohledně zdaňovacích období listopad 2013 až leden 2014 neobsahovala
konkrétní důvody a skutečnosti odůvodňující zahájení tohoto postupu. Ani námitky týkající
se samotného doměření a vyměření daně tak krajský soud neshledal důvodnými.
[18] Z napadeného rozsudku pak ještě vyplývá, že krajský soud se nezabýval námitkami
uplatněnými v pozdějších podáních stěžovatelky, které posoudil jako opožděné. Proto soud
neprovedl důkaz prezentací z interního školení Finanční správy ze dne 3. – 5. 12. 2014 ani
rozhodnutími žalovaného ve věci občanského sdružení CANCER, přičemž ty se navíc týkaly
subjektu, který na výzvy správce daně reagoval a nevytvořil tak situaci nutící správce daně
stanovit daň na základě pomůcek.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[19] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka (resp. její obecný zmocněnec, který
ji zastupoval v řízení před krajským soudem) kasační stížnost, v níž zároveň navrhla přerušení
řízení o této kasační stížnosti. Zástupce stěžovatelky totiž uvedl, že není schopen spojit
se s jednatelem stěžovatelky, a to zřejmě z důvodu policejního šetření a uvalené vazby.
[20] Pokud jde o vlastní kasační námitky, stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že nijak
nerozhodl o vedlejších účastnících řízení, ačkoli je v žalobách řádně označila. Krajský soud podle
stěžovatelky nesprávně rozhodl i o jejím podání ze dne 9. 6. 2019, které následně soudu
předložila u ústního jednání v originále, neboť toto podání bylo rozvedením a upřesněním
původních žalobních bodů, nikoli podáním žalobních bodů nových. Toto podání mělo být
projednáno a navržené důkazy měly být provedeny. V této souvislosti dále stěžovatelka namítala,
že v řízení nebyly provedeny žádné navržené důkazy, což znamená, že krajský soud nemohl
hodnotit jejich důvodnost či nedůvodnost. Stěžovatelka poukázala na to, že krajský soud měl
provést důkazy z neveřejné části spisu, což ovšem, aniž by dané listiny k důkazu provedl, „odbyl“
tvrzením, že v této části spisu žádné důkazy podporující žalobu nejsou; stěžovatelka podle svých
slov ovšem důkazy z neveřejné části spisu viděla a tento názor soudu nesdílí.
[21] Dále stěžovatelka namítala, že v postupu krajského soudu shledala porušení zásady
nezávislosti a nestrannosti soudu, neboť během ústního jednání vyplynulo, že krajský soud věděl
o policejním stíhání stěžovatelky a jejího jednatele. Podle stěžovatelky je tedy možné, že došlo
k ovlivnění soudu třetí stranou ve smyslu pomoci státnímu orgánu. Stěžovatelka konečně
namítala, že ve zvukovém záznamu z ústního jednání krajského soudu není zachyceno vyhlášení
rozsudku. Ten je proto nutné vyhlásit znovu.
[22] Nad rámec těchto kasačních námitek stěžovatelka poukázala na strukturální problémy
českého právního řádu ve vztahu k primárnímu právu Evropské unie a Evropské úmluvě
na ochranu lidských práv a základních svobod (zde zdůraznila význam nezávislého a nestranného
soudu a také práva účastníka řízení nahlížet do příslušných spisů) a povzdechla si, že v České
republice dochází v řadě „caus“ k porušování principů materiálního právního státu,
že právnickým a fyzickým osobám (až na oligarchistické skupiny) jsou ukládány stále nové
povinnosti a přitom řada daňových skandálů je řešena liknavě a netransparentně. Na základě výše
uvedeného pak stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu.
[23] Žalovaný ve svém vyjádření k jednotlivým kasačním námitkám uvedl, že skutečnost,
že stěžovatelka v žalobě některé subjekty označila jako vedlejší účastníky řízení, neznamená,
že se o účastníky řízení skutečně jednalo. K podání stěžovatelky ze dne 9. 6. 2019 žalovaný
ve shodě s krajským soudem uvedl, že v tomto podání byly vzneseny zcela nové žalobní body,
jimiž se krajský soud vzhledem ke koncentraci řízení nemohl zabývat. Pokud jde o neprovedení
důkazů krajským soudem, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
[24] Žalovaný odmítl rovněž námitku týkající se údajného porušení nezávislosti a nestrannosti
krajského soudu jako obecnou a nepodloženou a doplnil, že eventuální trestní stíhání
stěžovatelky či jejího jednatele je zcela irelevantní pro posouzení zákonnosti žalobou napadených
rozhodnutí žalovaného. K námitce týkající se neúplného záznamu z jednání pak žalovaný uvedl,
že případná absence vyhlášení rozsudku ve zvukovém záznamu neznamená, že k vyhlášení
rozsudku fakticky nedošlo; tento případný technický nedostatek nemůže založit nezákonnost
napadeného rozsudku.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k následujícímu závěru.
[26] Kasační stížnost není důvodná.
[27] Předně však Nejvyšší správní soud pro pořádek uvádí, že neshledal důvod k přerušení
řízení o kasační stížnosti. V tomto případě by přicházelo v úvahu pouze přerušení řízení
z důvodu stanoveného v §48 odst. 3 písm. c) s. ř. s., podle kterého může být řízení přerušeno,
jestliže navrhovatel je neznámého pobytu nebo sídla nebo se nemůže řízení účastnit pro překážku
trvalejší povahy. Žádný z těchto předpokladů ovšem ve věci dán není. Stěžovatelka je v řízení
o kasační stížnosti nyní (po výzvě Nejvyššího správního soudu) řádně zastoupena advokátem,
přičemž její kasační stížnost je odůvodněná a projednatelná. Vzhledem k tomu, že plná moc byla
advokátovi JUDr. Karlu Polákovi udělena novým jednatelem stěžovatelky Mirazem Talibovem,
lze mít navíc za to, že zvolený advokát je s jednatelem stěžovatelky v kontaktu. Podle Nejvyššího
správního soudu jsou tedy práva stěžovatelky dostatečným způsobem hájena a není důvod řízení
o kasační stížnosti přerušovat.
[28] Pokud jde o samotné kasační námitky, stěžovatelka předně namítala, že krajský soud
nerozhodl o vedlejších účastnících řízení. Přestože to není v kasační stížnosti výslovně uvedeno,
Nejvyšší správní soud dovozuje, že zřejmě měla na mysli osoby, které ve svých žalobách označila
jako osoby zúčastněné na řízení: Ministerstvo financí, správce daně a společnost Triosan s.r.o.
K tomu však Nejvyšší správní soud uvádí, že za řádné stanovení okruhu osob zúčastněných
na řízení nese odpovědnost soud, nikoli žalobce – zde: stěžovatelka. Soud si musí sám učinit
úsudek o tom, zda daná osoba byla přímo dotčena ve svých právech a povinnostech vydáním
napadeného rozhodnutí nebo zda může být přímo dotčena jeho zrušením, a tedy zda splňuje
materiální podmínku účastenství v řízení ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s.; teprve poté danou osobu
vyzve k oznámení, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud však soud dojde
k závěru, že zde přímé dotčení zjevně není dáno, označenou osobu vůbec nevyzývá a ani v tomto
směru nevydává žádné rozhodnutí (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2013, č. j. 4 As 80/2013 - 49). Krajský soud proto nepochybil, pokud o procesním
postavení stěžovatelkou označených osob a orgánů nerozhodl. Nejvyšší správní soud k tomu pro
úplnost dodává, že tyto osoby a orgány z povahy věci nebyly žalobami napadenými rozhodnutími
přímo dotčeny na svých právech a povinnostech a nemohly by být dotčeny ani jejich zrušením.
Nesplňují proto podmínky stanovené v §34 s. ř. s., a tudíž s nimi krajský soud správně nejednal
jako s osobami zúčastněnými na řízení. Předmětná námitka je nedůvodná.
[29] Další námitka se týkala podání stěžovatelky ze dne 9. 6. 2019, které krajskému soudu
předložila v originále na jednání dne 11. 6. 2019. Stěžovatelka namítala, že v tomto podání
neuplatnila nové žalobní body, jak dovodil krajský soud, ale pouze rozhojnila žalobní body
již uplatněné. Nejvyšší správní soud s tímto tvrzením nesouhlasí. Jak uvedl již krajský soud, řízení
ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Podle §71 odst. 2 věty
druhé s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit. Podle věty třetí „rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání
žaloby.“ K tomu je nutné uvést, že podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí již samotná žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Žalobu lze podle výše citovaného ustanovení dále doplňovat (rozšiřovat) o nové
žalobní body, ale pouze ve lhůtě pro podání žaloby, jež v souladu s §72 odst. 1 s. ř. s. obecně činí
dva měsíce ode dne oznámení napadeného rozhodnutí. Po uplynutí této lhůty již nové žalobní
body (námitky) uplatňovat nelze.
[30] Popsaná koncentrace řízení samozřejmě nebrání tomu, aby byly řádně a včas uplatněné
žalobní body argumentačně rozvíjeny a rozhojňovány i po uplynutí lhůty k podání žaloby,
neboť na to §71 odst. 2 s. ř. s. nedopadá (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, č. 685/2005 Sb. NSS). To však není případ
stěžovatelky. Ze spisu krajského soudu totiž vyplývá, že v původních žalobách ze dne 6. 4. 2015
(k obsahu žalob viz body 9 až 11 tohoto rozsudku) se – a to ani v obecnější rovině – neobjevují
námitky obsažené v podání ze dne 9. 6. 2019, tj. námitky týkající se předkládací zprávy správce
daně k odvolání, finanční zainteresovanosti úředních osob na výsledku daňového řízení
se stěžovatelkou či diskriminačního přístupu žalovaného. Stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti
ani nespecifikovala, o rozhojnění kterých žalobních bodů mělo v tomto případě vlastně jít.
[31] Pokud snad mělo jít o rozhojnění zcela obecně namítaných nezákonností (že rozhodnutí
žalovaného a jim předcházející řízení jsou zasažena vadami, nezákonnostmi, uplatňováním
„tajných opatření“ atd.), k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že přípustnost rozhojnění žalobních
bodů takto široce pojímat nelze. Tato možnost totiž neznamená, že by žalobce mohl ve lhůtě pro
podání žaloby předestřít zcela obecné, až bezobsažné námitky, které by pak kdykoli za řízení
libovolně naplňoval konkrétním obsahem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, č. j. 8 Afs 91/2007 - 407 nebo ze dne 31. 8. 2017, č. j. 10 Afs 330/2016 - 36).
Krajskému soudu tak nelze vytýkat, že se námitkami nově uplatněnými v podání stěžovatelky
ze dne 9. 6. 2019 s odkazem na §71 odst. 2 s. ř. s. věcně nezabýval a že v tomto směru nevedl
žádné dokazování. Pro úplnost lze k této kasační námitce říci, že s další námitkou obsaženou
v předmětném podání týkající se rozhodnutí žalovaného ve věci občanského sdružení CANCER
se krajský soud přezkoumatelným způsobem vypořádal a dostatečně zdůvodnil její irelevantnost
pro posuzovanou věc.
[32] Otázky dokazování před krajským soudem se týkala i další kasační námitka, že krajský
soud odmítl provést všechny navržené důkazy a přitom ve svém rozsudku hodnotil jejich
důvodnost. K této dosti neobratně formulované námitce Nejvyšší správní soud nejprve obecně
uvádí, že z výše předestřené rekapitulace vyplývá, že krajský soud neodmítl provést všechny
navržené důkazy. Stejně tak považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že krajský soud
se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi důkazními návrhy a vždy podrobně zdůvodnil,
proč dané důkazy neprovedl. To platí i pro návrh stěžovatelky na dokazování listinami
obsaženými ve vyhledávací části spisu.
[33] V tomto směru se krajský soud za použití relevantní právní úpravy (srov. §65 odst. 3
a §66 daňového řádu) nejprve zabýval možností zpřístupnění vyhledávací části daňového spisu
účastníkovi řízení a následně se ztotožnil s postupem správce daně a žalovaného, kteří
vyhledávací část spisu stěžovatelce nezpřístupnili. Jestliže v této souvislosti krajský soud dospěl
na základě přezkoumání vyhledávací části spisu k závěru, že obsahuje jen listiny, které se netýkají
daně na vstupu, ale zejména daně na výstupu, která nebyla v řízení sporná, a že jimi tedy daňové
orgány vůbec nedokazovaly, ze stejného důvodu jimi logicky nedokazoval ani krajský soud.
V této souvislosti nelze nepřipomenout, že správní orgány ani správní soudy nejsou povinny
provést každý navržený důkaz, jestliže náležitě zdůvodní, že je pro věc irelevantní, například
proto, že skutečnost, která by jím měla být dokázána, již byla v řízení prokázána, nebo nebyla
vůbec sporná či rozhodná (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS). To krajský soud v projednávané věci
splnil.
[34] Pokud k tomu stěžovatelka namítá, že krajský soud nemohl posuzovat obsah vyhledávací
části spisu, aniž by jednotlivé listiny provedl k důkazu, Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský
soud z daných listin nečinil žádná skutková zjištění pro věc samu, pouze z pohledu žalobních
námitek ověřil správnost argumentace správce daně a žalovaného (tj. irelevantnost těchto
listin pro posouzení věci). Vzhledem ke specifické – neveřejné – povaze vyhledávací části spisu
zde přitom krajský soud musel „suplovat“ možnou procesní aktivitu stěžovatelky, sám
se s vyhledávací částí daňového spisu seznámit a zhodnotit její obsah v kontextu žalobních
námitek, jimiž se stěžovatelka domáhala použití těchto listin jako důkazů (obdobně srov.
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 - 230, č. 3335/2016 Sb.
NSS). Krajský soud tuto povinnost zodpovědně splnil a Nejvyšší správní soud se po ověření
obsahu vyhledávací části daňového spisu ztotožňuje s jeho hodnocením, že se tyto dokumenty
nijak netýkají přijatých zdanitelných plnění, tj. sporné daně na vstupu a jsou proto pro věc
irelevantní.
[35] K námitce, že ve věci došlo k porušení zásady nezávislosti a nestrannosti soudu, neboť
krajský soud věděl o trestním stíhání stěžovatelky a jejího jednatele, Nejvyšší správní soud uvádí,
že tuto námitku – obdobně jako i námitky ostatní – stěžovatelka nijak blíže nerozvinula, zejména
neřekla, z čeho konkrétně tuto skutečnost dovozuje. To není Nejvyššímu správnímu soudu
zřejmé ani poté, co si přehrál záznam z ústního jednání před krajským soudem obsažený
v přiloženém soudním spise, z něhož nevyplývá, že by krajský soud sám hovořil o trestním
stíhání stěžovatelky a jejího jednatele a jakýmkoliv způsobem z této skutečnosti ve svých závěrech
vycházel. Jestliže pochybnosti stěžovatelky mají vyplývat z provedení důkazu usnesením Policie
ČR ze dne 25. 6. 2014, nutno podotknout, že toto usnesení přiložila ke své žalobě sama
stěžovatelka. Byla to tedy primárně ona, kdo krajský soud o postupu Policie ČR informoval.
[36] Pokud jde o námitku neúplného záznamu z jednání, Nejvyšší správní soud dává
stěžovatelce za pravdu, že na nahrávce obsažené na nosiči (CD) založeném ve spise krajského
soudu, skutečně není zachyceno vyhlášení rozsudku, ale jen jednání soudu, které mu předcházelo.
Tato skutečnost (absence zvukového záznamu o vyhlášení rozsudku) ovšem bez dalšího
nezakládá nezákonnost napadeného rozsudku. Absence zvukového záznamu totiž ještě sama
o sobě neznamená, že k řádnému vyhlášení rozsudku nedošlo. K tomu je potřeba uvést,
že ve spise krajského soudu se nachází písemný záznam o jednání, z něhož se podává, že krajský
soud rozsudek vyhlásil, načež zjistil, že došlo k chybě nahrávacího zařízení. Citovaný písemný
záznam tedy vysvětluje, že absence vyhlášení rozsudku na zvukovém záznamu z jednání je pouze
důsledkem technické chyby nahrávacího zařízení. Vzhledem k tomu nemá Nejvyšší správní soud
důvod pochybovat o tom, že napadený rozsudek byl řádně vyhlášen. To ostatně potvrzuje
i skutečnost, že stěžovatelka – přestože její zástupce byl na jednání přítomen – vůbec nenamítala,
že by k vyhlášení rozsudku nedošlo, ale pouze to, že vyhlášení rozsudku není zachyceno
na zvukovém záznamu. Samotná technická chyba nahrávacího řízení však nic nemění
na veřejném vyhlášení rozsudku a jeho účincích, a proto rozhodně není potřeba vyhlášení
rozsudku opakovat. Ani tato námitka tak není důvodná.
[37] Ostatní části kasační stížnosti se pak již nedotýkají přímo případu stěžovatelky,
ale představují spíše obecnou kritiku poměrů v České republice, české daňové legislativy a její
aplikace, a zjevně tak překračují předmět tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že se tyto otázky nijak
přímo nedotýkají právní sféry stěžovatelky, Nejvyšší správní soud se jimi již blíže nezabýval,
stejně jako se obdobnými tvrzeními v žalobě nezabýval ani krajský soud.
[38] Nejvyšší správní soud na závěr dodává, že relevantním tvrzením týkajícím se obsahu
vyhledávací části daňového spisu i vlastní podstaty věci, tj. splnění podmínek pro přechod
na pomůcky podle §98 odst. 1 daňového řádu, se naopak krajský soud podrobně věnoval
a všechny námitky stěžovatelky zcela vyvrátil. Nelze přitom přehlédnout, že jej v tomto ohledu
limitovala nízká úroveň žaloby, jež se navíc ve značné míře s podstatou věci míjela.
To samozřejmě ovlivnilo i podobu přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, stejně jako
i nízká kvalita samotné kasační stížnosti, která obsahovala jen obecné a místy hůře srozumitelné
kasační námitky. V takovém případě potom platí, že kvalita a preciznost kasačních námitek nutně
předurčuje také kvalitu a rozsah jejich vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26).
V. Závěr a náklady řízení
[39] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti v tomto řízení nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu