ECLI:CZ:NSS:2020:5.AFS.446.2019:58
sp. zn. 5 Afs 446/2019 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: EFE cz, s.r.o.,
se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zast. Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem
28. října 1727/108, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 Af 46/2018 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ing. Martina Janoty se ur č uj í
částkou 8 228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ze dne 7. 11. 2018,
č. j. 49871/18/5100-41456-711893. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“)
ze dne 11. 1. 2018, č. j. 59143/18/3202-50521-804551, kterým byla žalobkyni uložena pokuta
za opožděné podání kontrolního hlášení za období srpna 2017 ve výši 1000 Kč podle §101h
odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o DPH“), neboť žalobkyně podala předmětné kontrolní hlášení dne 6. 10. 2017,
tedy až po uplynutí lhůty pro jeho podání, která dle §101e odst. 1 zákona o DPH uplynula
dne 25. 9. 2017.
[2] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zákon nedává správci daně
prostor pro správní uvážení ohledně výše či samotného uložení pokuty za uvedené jednání. Nelze
tedy zohlednit, jaké údaje daňový subjekt uvedl v kontrolním hlášení podaném po uplynutí
zákonné lhůty. Domněnku žalobkyně, že jí podávaná kontrolní hlášení jsou bez kontrolního
smyslu, neboť v nich není vykazován žádný odklon od dlouhodobého průměru ani žádný doklad
na částku převyšující 10 000 Kč, shledal žalovaný nepodloženou, jelikož institut kontrolního
hlášení slouží k získání údajů o transakcích vymezených v §101c zákona o DPH, nikoliv pouze
o transakcích vybočujících z průměru či převyšujících určitou hodnotu. Žalovaný připustil,
že ačkoliv žalobkyně porušovala povinnost podat kontrolní hlášení v zákonné lhůtě opakovaně,
pokuta jí byla uložena až v souvislosti s porušením této povinnosti v období srpna 2017. To však
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného platebního výměru. Argumentaci žalobkyně
nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, a rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 112/2007 – 92 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), žalovaný odmítl, neboť uvedená
judikatura nijak nesouvisí s projednávanou věcí.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu
v Ostravě, který ji napadeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud odmítl názor žalobkyně, podle něhož opožděné podání kontrolního hlášení
za situace, kdy nebylo dle žalobkyně co kontrolovat, nemůže naplnit skutkovou podstatu §101h
odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Dikce zákona je jednoznačná a povinnost plátce DPH podat
kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně. Plnění této
povinnosti není závislé na tom, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné skutečnosti či nikoliv.
Krajský soud připomněl, že §101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neumožňuje žádné správní
uvážení. Jestliže subjekt povinný k podání kontrolního hlášení toto podání v zákonné lhůtě
neučiní a podá je až po uplynutí lhůty, dopadá na jeho jednání ze zákona sankce a správce daně
je povinen ji vyměřit. Rozhodnutí správce daně vydané formou platebního výměru pouze
deklaruje existenci povinnosti, jež je však sama o sobě dána již zákonem. K tvrzení žalobkyně,
že v měsících ledna 2016 až července 2017 rovněž podávala opožděná kontrolní hlášení
a za porušení svých povinností pokutována nebyla, krajský soud připustil, že benevolence
či opomenutí správce daně v předchozím období v ní mohla vyvolat zdání, že nepostupuje
v rozporu se zákonem. To však nic nemění na skutečnosti, že opožděné podání kontrolního
hlášení je v rozporu se zákonem, který stanoví za takové porušení povinnosti sankci. Pro
posouzení nynější žaloby je podstatné, že v nyní posuzovaném období byl postup správce daně
souladný se zákonem a žalobkyni byl za porušení zákonné povinnosti po právu vydán platební
výměr na pokutu. To, že správce daně v případě předchozího porušení zákonných povinností
nekonal, ač konat měl, proto nemohlo založit legitimní očekávání žalobkyně, že je její postup
v souladu se zákonem. Krajský soud se neztotožnil ani se žalobní námitkou, podle níž
byla žalobkyní zmiňovaná judikatura nesprávně pochopena. Žalobkyní namítaná judikatura
se vztahuje k otázce přihlašování pohledávek do konkursního řízení ve smyslu zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, proto je na předmětnou
věc nepoužitelná. Pokud jde o časovou náročnost podávání kontrolních hlášení v měsíčním
cyklu, krajský soud pouze zopakoval, že tato povinnost je jednoznačně stanovena zákonem.
Je věcí žalobkyně, aby si personálně a časově zorganizovala plnění svých povinností.
II.
Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[5] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační
stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka měla ze vstřícného postupu správce daně uplatňovaného do července 2017
za to, že postupuje v souladu se zákonem, je tedy nepřípustné, aby správce daně následně
rozhodoval o skutkově obdobných případech odlišně. Zákonodárce v boji proti karuselovým
podvodům na DPH založil od 1. 1. 2016 povinnost párové kontroly dokladů nad 10 000 Kč,
případně nadměrných odpočtů. Stěžovatelka jako právnická osoba bez limitu výše obratu
má v režimu čtvrtletního plátce DPH podávat kontrolní sestavu měsíčně, zatímco fyzická osoba
by ji podávala pouze čtvrtletně. Fyzická osoba by tedy nedostala pokutu za to, že činila podání
ve stejné frekvenci jako stěžovatelka, tedy čtvrtletně, současně s přiznáním k DPH. To dle
stěžovatelky zakládá diskriminaci. Ukládání pokut má vycházet ze stupně závažnosti důsledků
činu. Nepodání kontrolního hlášení, když nic ke kontrole není, nemůže ohrozit kontrolu
vypořádání DPH, takže nemá být pokutováno. Správce daně pokutu stěžovatelce nevyměřoval
od počátku této povinnosti, tedy od 1. 1. 2016, až do 11. 1. 2018. Stěžovatelka měla od uzákonění
povinnosti celé dva roky dobrou víru v to, že jí aplikovaný způsob pokutován není. Navrhuje
proto, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, popřípadě
aby Nejvyšší správní soud sám zrušil i napadené rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě,
neboť stěžovatelka v podstatě pouze opakuje žalobní námitky. Připomněl, že kontrolní hlášení
slouží k získání údajů o transakcích vymezených v §101c zákona o DPH, tj. nikoli pouze
o transakcích vybočujících z běžného průměru, popř. transakcích převyšujících určitou hodnotu,
ale údajů o všech transakcích, při nichž plátce uskutečnil zdanitelné plnění s místem plnění
v tuzemsku, nebo přijal úplatu přede dnem uskutečnění tohoto plnění, nebo přijal zdanitelné
plnění s místem plnění v tuzemsku, nebo poskytl úplatu přede dnem uskutečnění tohoto plnění,
popř. dalších transakcí uskutečněných ve zvláštním režimu pro investiční zlato. Odmítá dohady
stěžovatelky o tom, co má být a co nemá být pokutováno, neboť tato povinnost je zcela
bezpodmínečně a jasně stanovena zákonem. Stěžovatelka měla zákonnou povinnost podat
kontrolní hlášení každý měsíc ve stanovené lhůtě, kontrolní hlášení však podala opožděně.
Tím byla naplněna hypotéza §101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH, tudíž jí vznikla povinnost
uhradit sankci. Otázku zákonodárcem nastaveného sankčního mechanismu dle §101h zákona
o DPH přezkoumal rovněž Ústavní soud a v nálezu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15
(č. 40/2017 Sb.), jej neshledal neústavním. Žalovaný odmítá i údajnou dobrou víru stěžovatelky
plynoucí z toho, že po určitou dobu nebyla za pozdní podávání kontrolních hlášení postihována.
Nemohla mít dobrou víru, když řádně a včas neplnila svou zákonnou povinnost. O svých
zákonných povinnostech věděla nebo měla vědět, a je tedy zřejmé, že nemohla být v dobré víře.
Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[8] Stěžovatelka následně zaslala repliku k tomuto vyjádření nadepsanou jako doplnění
kasační stížnosti (žalovaný na ně vzápětí zareagoval stručným vyjádřením). V ní připomněla,
že je tzv. čtvrtletním plátcem DPH. Zákon o DPH v §101e nelogicky, nesystémově
a protiústavně stanoví lhůty pro podání kontrolního hlášení odlišně nikoliv pro měsíční
a čtvrtletní plátce, jak by bylo očekávatelné, ale pro plátce právnické osoby, u nichž je stanovena
bez výjimky měsíční lhůta pro podání kontrolního hlášení, a plátce fyzické osoby, pro které
je lhůta pro podání kontrolního hlášení stanovena shodně jako lhůta pro podání daňového
přiznání, jak plyne z §101e odst. 2 zákona o DPH. Důsledkem této nijak neodůvodněné
diferenciace je, že čtvrtletnímu plátci – fyzické osobě zákon stanoví lhůtu pro podání kontrolního
hlášení taktéž čtvrtletně, zatímco čtvrtletnímu plátci – právnické osobě stanoví lhůtu pro podání
kontrolního hlášení měsíčně. To odporuje principu rovnosti vyplývajícímu z judikatury Ústavního
soudu a z čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro rozlišování mezi
fyzickými a právnickými osobami ve vztahu k určení lhůt pro podávání kontrolního hlášení není
jakýkoliv důvod a tato nerovnost je projevem libovůle zákonodárce. Nerovnost v otázce lhůt
pro podání kontrolního hlášení ve spojení s §101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH zakládá
nerovnost také ve vztahu k sankci za pozdní podání kontrolního hlášení. Na námitku
diskriminace však krajský soud nijak nereagoval.
[9] Krajský soud také chybně posoudil otázku vyloučení vzniku pokuty za nepodání
kontrolního hlášení dle §101j zákona o DPH, který stanoví: „Povinnost uhradit pokutu podle §101h
odst. 1 písm. a) nevzniká, pokud v daném kalendářním roce nedošlo u plátce k jinému prodlení při podání
kontrolního hlášení. Účelem citované právní úpravy je odstranit tvrdost zákona, aby každé
pochybení plátce nebylo bez dalšího sankcionováno. K tomu, aby tento účel byl skutečně
naplněn, je potřeba, aby plátce vůbec byl o tomto prvém pochybení správcem daně informován.
Pokud správce daně zjistil, že postup stěžovatelky není správný, měl ji v souladu s principem
dobré správy o tomto pochybení informovat a zároveň jí sdělit, že v souladu s §101j zákona
o DPH „pro tentokrát“ nebude sankcionována, nicméně při dalším pochybení již na toto
dobrodiní nemůže spoléhat. Jen tento postup totiž naplní účel citovaného ustanovení. Namísto
toho se stěžovatelka dozvěděla, ve kterých obdobích měla podat řádné kontrolní hlášení,
až ze samotného rozhodnutí, kterým jí byla uložena pokuta. Správce daně si také nemohl
nevšimnout na první pohled patrné systematičnosti jednání stěžovatelky, když její „pochybení“
evidoval vždy v případě kontrolních hlášení podávaných v průběhu čtvrtletního zdaňovacího
období, zatímco kontrolní hlášení podávaná společně s řádným přiznáním k DPH evidoval
jako řádně podaná.
[10] Žalovaný na doplnění kasační stížnosti reagoval replikou, v níž odmítl argumentaci, podle
níž měl správce daně stěžovatelku o jejím prvním pochybení informovat. Žalovaný, ani správce
daně, není povinen jakkoliv plátce upozorňovat na jeho první prodlení ohledně podání
kontrolního hlášení. Dále žalovaný zopakoval svou argumentaci ohledně tvrzené dobré víry
stěžovatelky. Zbývající argumenty stěžovatelky nejsou dle žalovaného pro předmětnou věc
relevantní.
[11] Dne 26. 10. 2020 doručila stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu podání, k němuž
přiložila přípis, kterým se Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i. (dále jen
„Ústav pro jazyk český“), vyjadřuje k dotazu stěžovatelky ohledně srozumitelnosti následující
formulace uvedené v žalobě: „K prokázání nezákonnosti počínání poukazujeme na způsoby podání
u fyzické osoby, která není pokutována za to učiní-li podání byť i s kontrolním smyslem totožně jako nyní
pokutovaná právnická osoba učinila tzn. kvartálně při podání přiznání DPH. Jde o diskriminaci. Dle ústavního
soudu mají mít právnické osoby určitá práva totožná jako fyzické.“ Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud uvedené vyjádření Ústavu pro jazyk český provedl jako důkaz srozumitelnosti
citované žalobní argumentace.
III.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že se obdobnou věcí téže stěžovatelky zabýval již
v rozsudku ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 – 77, kdy stěžovatelka brojila proti uložení
pokut za opožděné podání kontrolních hlášení za období října 2017 a února, dubna, května,
července a srpna 2018, a v rozsudku ze dne 15. 12. 2020, č. j. 4 Afs 208/2020 – 45,
kdy stěžovatelka brojila proti uložení pokut za opožděná podání kontrolních hlášení za období
října a listopadu 2018. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší správní soud neshledal důvody
odchýlit se od závěrů, k nimž dospěl v uvedených rozsudcích.
[14] Ani v nyní posuzované věci stěžovatelka nijak nerozporuje, že předmětné kontrolní
hlášení podle §101c zákona o DPH podala opožděně. Tím stěžovatelka naplnila podmínky
pro uložení pokuty podle §101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH: „Pokud plátce nepodá kontrolní
hlášení ve stanovené lhůtě, vzniká mu povinnost uhradit pokutu ve výši a) 1 000 Kč, pokud jej dodatečně podá,
aniž by k tomu byl vyzván (…).“
[15] Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbývá než odkázat na závěry, k nimž zdejší soud
dospěl v již zmiňovaném rozsudku ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 – 77:
„NSS se ztotožňuje s krajským soudem a žalovaným, že citované ustanovení neposkytuje prostor
pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, například pro zvažování toho, zda „bylo co kontrolovat“,
jak stěžovatelka opakovaně uvádí. Znění zákona je jednoznačné a povinnost plátce DPH podat kontrolní hlášení
každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně. Plnění této povinnosti plátcem DPH není
závislé na tom, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné skutečnosti či nikoliv, jak potvrdil i NSS v rozsudku ze dne
22. 11. 2018, č. j. 1 Afs 206/2018 - 27: „Ustanovení §101h odst. 1 zákona o DPH nekonstruuje udělení
pokuty jakožto sankci za neodstranění pochybností správce daně, ale za nesplnění povinnosti podat kontrolní
hlášení ve stanovené lhůtě. Toto ustanovení koresponduje s obecným účelem právní úpravy týkající se kontrolního
hlášení, tedy zájmem na včasnosti zjištění správcem daně požadovaných údajů (srov. bod 59 a 60 nálezu
Pl. ÚS 32/15).“
Důkazem údajného prostoru pro správní uvážení nemůže být to, že správce daně stěžovatelce pokutu
za pozdní odevzdání kontrolního hlášení nejprve nevyměřoval, a to až do 11. 1. 2018, kdy jí zpětně vyměřil
pokutu za srpen 2017 (…). Tato jeho dřívější pasivita není nyní předmětem soudního přezkumu, a lze tak pouze
odkázat na judikaturu NSS (viz rozsudky ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 - 39, nebo ze dne
24. 4. 2019, č. j. 6 As 321/2018 - 31), podle níž správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu,
byť je k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, takové jednání ještě bez dalšího neaprobuje jako správné
a souladné se zákonem. Pouhá nečinnost veřejné správy v oblasti postihování deliktního jednání bez dalšího
nezakládá legitimní očekávání, že dosud nepostihované jednání není deliktním jednáním, resp. že nebude
postihováno ani nadále.“
[16] V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž k námitce, podle níž
krajský soud nevypořádal žalobní námitku diskriminace mezi fyzickými a právnickými osobami:
„Dále stěžovatelka namítá, že se krajský soud opomněl zabývat žalobní námitkou diskriminace mezi
fyzickými a právnickými osobami. V nyní posuzovaném případě je tato odlišnost v určení periodicity podávání
kontrolních hlášení stanovena v §101e zákona o DPH, na něž odkazuje v replice k vyjádření žalovaného:
(1) Plátce, který je právnickou osobou, podává kontrolní hlášení za kalendářní měsíc, a to do 25 dnů po skončení
kalendářního měsíce.
(2) Plátce, který je fyzickou osobou, podává kontrolní hlášení ve lhůtě pro podání daňového přiznání.
(3) Lhůty podle odstavců 1 a 2 nelze prodloužit.
Stěžovatelka má pravdu v tom, že otázkou, zda toto odlišné zacházení s právnickými a fyzickými
osobami, které jsou tzv. čtvrtletními plátci DPH, nezakládá mezi nimi nepřípustnou diskriminaci, se krajský
soud nezabýval. To je však způsobeno tím, že takovou námitku v žalobě platně nevznesla. Stěžovatelka patrně
odkazuje na pátý odstavec druhé strany své žaloby, který zněl: „K uvážení nezákonnosti poukazujeme
na způsoby u fyzické osoby, která není pokutována za učinění podání byť i s kontrolním smyslem stejně jako nyní
pokutovaná právnická osoba učinila kvartálně při přiznání DPH. Právnická osoba je diskriminována.
Dle ústavního soudu mají mít právnické osoby určitá práva totožná jako fyzické.“ NSS však musí konstatovat,
že takto formulovaná námitka je nesrozumitelná, respektive smysl dává až pohledem svého rozpracování v kasační
stížnosti a zejména následně v replice k vyjádření žalovaného, jak bylo rekapitulováno výše. Ty ovšem krajský
soud pochopitelně neměl k dispozici a z právě citovaných tří vět skutečně nelze přečtením shledat, že stěžovatelka
spatřovala diskriminaci v tom, že fyzické osoby, které jsou čtvrtletními plátci DPH, podávají kontrolní hlášení
čtvrtletně, zatímco právnické osoby, které jsou čtvrtletními plátci, mají povinnost podávat kontrolní hlášení každý
měsíc a v případě jejího porušení jsou postiženy pokutou, jak se stalo i stěžovatelce.
Celá žaloba byla napsána na samé hraně srozumitelnosti a krajskému soudu je třeba přiznat, že tam,
kde to bylo možné, žalobní námitky přeformuloval do srozumitelné podoby a věcně je posoudil. Právě citovaná
námitka však již byla za hranou srozumitelnosti, a krajskému soudu tedy nelze vyčítat, že se otázkou
diskriminace nezabýval. Za této situace se stěžovatelčinou argumentací ohledně tvrzené diskriminace mezi
fyzickými osobami a právnickými osobami, které jsou čtvrtletními plátci DPH, jak byla propracována zejména
v replice k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, nemůže zabývat ani NSS.“
[17] Žaloba podaná v nyní projednávané věci obsahuje téměř shodnou, již citovanou pasáž:
„K prokázání nezákonnosti počínání poukazujeme na způsoby podání u fyzické osoby, která není pokutována
za to učiní-li podání byť i s kontrolním smyslem totožně jako nyní pokutovaná právnická osoba učinila
tzn. kvartálně při podání přiznání DPH. Jde o diskriminaci. Dle ústavního soudu mají mít právnické osoby
určitá práva totožná jako fyzické.“ Drobné formulační odlišnosti nic nemění na tom, že citovaná
pasáž žaloby je nesrozumitelná, a krajský soud tedy nepochybil, pokud se otázkou diskriminace
nezabýval. Ani Nejvyšší správní soud se tedy touto otázkou nemůže zabývat (§104 odst. 4
s. ř. s.). Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené stanovisko Ústavu pro jazyk
český. Obsah žaloby není skutkovou okolností, ohledně níž by bylo třeba vést dokazování.
Nejvyšší správní soud uvedenou listinu jako důkaz neprovedl. Je na žalobci, aby žalobní body
formuloval srozumitelně tak, aby z nich bylo zřejmé, v čem spatřuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Stanovisko Ústavu pro jazyk český v této věci není pro soud závazné. Soud vycházel
rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1770/20, jímž Ústavní
soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky proti citovanému
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 – 77, přičemž
ke shora uvedené obdobné formulaci stěžovatelky v žalobě ve věci sp. zn. 9 Afs 67/2020
konstatoval:
„(…) Nejvyšší správní soud se řádně vypořádal se všemi (v průběhu řízení) vznesenými námitkami
stěžovatelky, když tento též ústavně konformně odůvodnil (srov. body 13 až 15 napadeného rozsudku Nejvyššího
správního soudu), že stěžovatelka námitku týkající se odlišného zacházení s právnickými a fyzickými osobami
v žalobě platně nevznesla. Za této situace se stěžovatelčinou argumentací ohledně tvrzené diskriminace nemohl
zabývat ani Nejvyšší správní soud.
Předmětná námitka však není přípustná ani v řízení před Ústavním soudem, jelikož ji stěžovatelka
řádně neuplatnila ve své žalobě u krajského soudu, přestože jí v tom nebránily žádné zvláštní okolnosti.
Za zvláštní okolnost pak nelze považovat to, že nebyla právně zastoupena, jelikož tuto možnost nepochybně
měla.“
[18] V rozsudku ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 – 77, se Nejvyšší správní soud vyjádřil
i k námitce, podle níž je uložení pokuty v předmětné věci vyloučeno dle §101j zákona o DPH:
„Námitku vyloučení vzniku pokuty za nepodání kontrolního hlášení dle §101j zákona o DPH stěžovatelka
v řízení před krajským soudem neuplatnila vůbec; stručně se citovaným ustanovením zabýval pouze žalovaný
ve svém vyjádření k žalobě. Jde tedy o námitku opřenou o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před
krajským soudem, ač tak učinit mohla. Taková námitka je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.“ Ani v nyní
posuzovaném případě nemá uvedená námitka svůj předobraz v žalobě a je tedy nepřípustná,
přičemž její přípustnost nemůže založit ani skutečnost, že předmětem nyní posuzované věci
je první pokuta, jež byla stěžovatelce za opožděné podání kontrolního hlášení uložena.
IV.
Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovatelce
právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
[21] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti na její návrh
zástupce z řad advokátů, Mgr. Ing. Martina Janotu; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35
odst. 10 a §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony
právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu (první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti). Za každý tento úkon náleží
jmenovanému odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5.
advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního
tarifu], celkem tedy 6800 Kč. Ustanovený zástupce sice ve vyčíslení odměny a náhrady hotových
výdajů ze dne 14. 5. 2020 uvádí, že požaduje paušální náhradu hotových výdajů za tři úkony
právní služby, jde však o zjevnou písařskou chybu, neboť nárokuje odměnu pouze za zmiňované
dva úkony právní služby, přičemž celkovou odměnu a náhradu hotových výdajů vyčíslil právě
na 6800 Kč. Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna a náhrada
hotových výdajů tedy činí částku ve výši 8228 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu