ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.184.2018:38
sp. zn. 5 As 184/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Korunní dvůr Popice, s. r. o.,
se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem
Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, čj. KUJI 44878/2016,
ODSH 627/2016 Ves, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 4. 2018, čj. 31 A 81/2016-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
12. 4. 2016, čj. MMJ-OD/25344/2014-28 JID: 61321/2016/MMJ, byla žalobci za spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), uložena pokuta
ve výši 2 100 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 31. 5. 2016 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Správní orgány
dospěly k závěru, že se neznámý řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalobce,
dne 6. 10. 2014 dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu
porušením §4 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že nerespektoval dopravní značku IP 12
„vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou E 13 „A“. Dále správní orgány dospěly k závěru,
že se neznámý řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalobce, dne 17. 8. 2015
dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu porušením §25 odst. 1
písm. a) a §4 písm. c) zákona o silničním provozu - řidič smí zastavit a stát jen vpravo ve směru
jízdy co nejblíže k okraji pozemní komunikace; současně nerespektoval vodorovnou dopravní
značku V 13a „šikmé rovnoběžné čáry“.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel namítl, že skutek ze dne 6. 10. 2014 nebyl dostatečně prokázán, dále prekluzi
správního deliktu a neprovedení jím navrženého důkazu (výslechu svědka Kocourka) správními
orgány. V poslední námitce stěžovatel namítl nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce,
a to zejména pominutí polehčujících okolností.
[4] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] NSS předně podotýká, že kasační námitky se téměř shodují s žalobními námitkami,
s jejichž posouzením krajským soudem stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje. NSS však
neshledal v závěrech krajského soudu žádné pochybení, neboť krajský soud se s žalobními
námitkami řádně a podrobně vypořádal. Zdejší soud se přitom s hodnocením krajského soudu
ztotožňuje, pouze v některých podrobnostech je s ohledem na vývoj judikatury doplňuje
(např. v otázce posouzení příznivější právní úpravy) a v podrobnostech na napadený rozsudek
odkazuje.
[7] Stěžovatel nejprve namítal, že skutek ze dne 6. 10. 2014 nebyl prokázán,
neboť skutečnost, že řidič stěžovatelova vozidla parkoval mimo vyhrazené parkoviště, vyplývá
pouze z úředního záznamu. Krajský soud k této námitce v bodu 89 rozsudku uvedl, že „[n]ení
pravdou, že správní orgány vycházely pouze z úředního záznamu o spáchání přestupku. Prvostupňový orgán
rozhodoval na základě oznámení o přestupku, výpisu z karty vozidla RZ „X“, kopie výzvy pro osobu podezřelou
ze spáchání přestupku, záznamu o přestupku a fotografií z místa, které následně doplnil o snímky z veřejně
dostupného portálu www.google.cz/maps/place/Palack, prokazující, že fotografie vozidla žalobce na č. l. 5
správního spisu byla pořízena na ulici Palackého v obci Jihlava u domu č. p. 1, dále o mapový doklad (ulice
Palackého v obci Jihlava) dokládající, že tato ulice je osazena mimo jiné i dopravní značkou IP 12 „vyhrazené
parkoviště“ s dodatkovou tabulkou E 13 „A“, a nařízení statutárního města Jihlavy č. 2/2014 o placeném
stání silničních motorových vozidel na místních komunikacích ve vymezených oblastech města včetně přílohy č. 2 k
tomuto nařízení“. V kasační stížnosti stěžovatel následně vysvětloval, z jakých důvodů jednotlivé
důkazy uvedené krajským soudem nemohly prokázat, že se skutek ze dne 6. 10. 2014 stal.
[8] NSS k této námitce v obecné rovině konstatuje, že jednotlivé důkazy samy o sobě
zpravidla nejsou schopny prokázat, že se skutek stal. Každý důkaz je však třeba v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů posuzovat nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu
a vzájemných souvislostech. Po takovém vyhodnocení lze shodně se správními orgány a krajským
soudem uzavřít, že se skutek ze dne 6. 10. 2014 stal. V tomto směru lze plně odkázat
na hodnocení důkazů, které provedly správní orgány a krajský soud.
[9] K námitce, že uvedení času „v 14.30 hod.“ v rozhodnutí správního orgánu I. stupně
evokuje, že stěžovatel neparkoval (tj. nestál - pozn. NSS), ale spíše pouze zastavil, NSS podotýká,
že z celého spisu, jakož i rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že se skutek týká parkování
(stání). Uvedení konkrétního času na tomto závěru nemůže podle názoru NSS nic změnit,
neboť vypovídá pouze o tom, kdy byl skutek zjištěn. Nelze po policistech požadovat,
aby vždy vymezili přesný čas parkování - stání (to by museli na daném místě hlídkovat celou
dobu, zaznamenat čas zaparkování a odjezdu; takový požadavek je zjevně absurdní). Stěžovatel
však především ani sám konkrétně netvrdí žádné věrohodné skutečnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat pouze na zastavení vozidla. Námitku stěžovatele nelze vyhodnotit jinak než jako zjevně
účelovou, a tedy nedůvodnou.
[10] Stěžovatel dále namítl prekluzi správního deliktu ze dne 6. 10. 2014. Podle jeho názoru
se při posuzování prekluze správního deliktu mělo vycházet z promlčecí doby, která je upravena
v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“), jejíž délka činí pouze 1 rok, a je tedy oproti úpravě obsažené
v zákoně o silničním provozu pro pachatele příznivější (srov §125e odst. 3 zákona o silničním
provozu a §29 a násl. a §112 zákona o odpovědnosti za přestupky).
[11] Dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní
delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm
dozvěděl, nejpozději však do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán.
[12] Podle §30 zákona o odpovědnosti za přestupky, který nabyl účinnosti 1. 7. 2017, činí
promlčecí doba 1 rok.
[13] V projednávané věci je pro posouzení otázky prekluze rozhodující, že správní delikt
byl spáchán dne 6. 10. 2014, správní orgán I. stupně rozhodl dne 12. 4. 2016 a žalovaný dne
31. 5. 2016. Oba správní orgány tedy rozhodovaly ještě před nabytím účinnosti zákona
o odpovědnosti za přestupky.
[14] Touto otázkou se NSS nedávno zabýval v rozsudku ze dne 15. 5. 2020,
čj. 9 As 142/2018-52, s jehož závěry se rovněž desátý senát ztotožňuje a přebírá je.
[15] Ve shodě s označeným rozsudkem tak lze konstatovat, že v aktuálním nálezu ze dne
4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, Ústavní soud vyložil pojem trestnosti činu jako možnost,
že pachatel určitého trestného činu bude uznán vinným a bude mu uložen trest či vyvozena
trestní odpovědnost. Pod takto vymezený pojem trestnosti činu tedy spadají otázky jejího vzniku,
trvání i zániku. Ve světle těchto závěrů NSS souhlasí s názorem, že pod pojem trestnost je nutno
zahrnout rovněž úpravu prekluzivních lhůt vedoucích k zániku odpovědnosti za delikt,
který způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele.
[16] Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46,
přitom platí, že „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito,
byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě
druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá
podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.
[17] Závěry rozšířeného senátu nicméně nelze aplikovat zcela mechanicky. Ratio decidendi
názoru vysloveného rozšířeným senátem lze shrnout tak, že pokud se zákonodárce v důsledku
posunu v názoru společnosti na nepatřičnost či míru škodlivosti určitých jednání rozhodne
tato jednání nadále nepostihovat či postihovat mírněji, měl by se tento příznivější náhled
promítnout při soudním přezkumu i na jednání, která byla posuzována podle předchozí,
pro pachatele nepříznivější, úpravy, bez ohledu na to, že ke změně úpravy došlo
až po pravomocném skončení správního (sankčního) řízení. Snaha stěžovatele vztáhnout tento
přístup i na aplikaci prekluzivních lhůt stanovených pro projednání správních deliktů se ovšem
s důvody, které rozšířený senát vedly k vyslovení shora citovaného názoru, míjí.
Nelze přehlédnout, že „smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv,
resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích“ (nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 33/97; obdobně též například jeho usnesení ze dne 2. 10. 2018,
sp. zn. III. ÚS 3078/18). Smyslem prekluzivních lhůt stanovených pro ukládání správních trestů
je tedy určit pevný časový rámec, v němž musí být deliktní jednání projednáno a postiženo. Není
pochyb o tom, že stanovení prekluzivních lhůt v oblasti správního trestání směřuje k ochraně
osob, které se dopustily protiprávního jednání, před postihem, který by mohl být pro větší časový
odstup považován již za nepřiměřený; stejně tak NSS připouští, že změny v délce takových lhůt
rovněž odpovídají změně ve společenském náhledu na intenzitu, s níž by některá závadná jednání
měla být postihována. Nelze ovšem přehlédnout, že každá lhůta představuje právní skutečnost
založenou na běhu času, nezávisle na lidské vůli (právní událost). Její počátek a konec jsou tedy
pevně ukotveny v čase a jejím uplynutím lhůta zaniká. Stane-li se tak ještě před účinností nové
právní úpravy, která délku takové lhůty mění, nelze z povahy věci do již zkonzumované lhůty
jakkoli zpětně zasahovat. Snaha „přenést“ novou (pro pachatele deliktu příznivější) lhůtu z nové
úpravy zpět v čase a navázat ji na okamžik, kterým počala běžet lhůta původní, je nemyslitelná.
[18] Právě o takový případ se jedná také v nyní projednávané věci, kdy v rámci tehdy
stanovené lhůty dvou let od zjištění spáchání správního deliktu bylo nejen správní řízení
zahájeno, ale i skončeno, a to v době do nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.
K tomuto dni (1. 7. 2017) tak již v dané věci neběžela žádná lhůta, v níž by mělo být řízení
zahájeno, respektive skončeno. Z tohoto důvodu je i vyloučeno nahlížet na daný případ optikou
úvah vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým byla
zrušena druhá věta §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky pro jeho kolizi s čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť aplikace tohoto přechodného ustanovení,
řešícího interakci stávajících lhůt pro projednání správních deliktů a lhůty nově zavedené
pro projednání přestupků, mohla vést v některých případech ke zpřísnění podmínek trestnosti.
Právě (a pouze) v případech, kdy při zavedení nových prekluzivních lhůt pro projednání
přestupků dosud nedoběhly lhůty dříve stanovené (přičemž správní řízení o těchto skutcích
nebylo doposud skončeno, případně ani zahájeno), může být nastolena otázka, jaká lhůta má být
na daný případ aplikována z pohledu její příznivosti pro obviněného.
[19] Namítá-li dále stěžovatel, že v průběhu řízení nabyla účinnosti novela silničního zákona
č. 183/2017 Sb., kterou byla zavedena skutková podstata přestupku provozovatele vozidla,
postihující identické protiprávní jednání (přičemž prekluzivní lhůta pro jeho projednání
je pro stěžovatele příznivější), pročež měl správní orgán, „s ohledem na skutečnost, že ke dni
rozhodování žalovaného nadále neexistovala v platném právní[m] řádu skutková podstata správního deliktu
provozovatele vozidla, na posuzované jednání hledět jako na přestupek provozovatele vozidla“, jde o tvrzení
nesmyslné, neboť předmětné správní řízení pravomocně skončilo již v roce 2016. Je tedy zcela
evidentní, že správní orgány nemohly v dané věci aplikovat úpravu, která dosud neexistovala.
Argument, že „[s]ilniční zákon stanovil dvouletou subjektivní lhůtu k zahájení řízení a čtyřletou objektivní
lhůtu k zahájení řízení“, je nesrozumitelný. Čtyřletá lhůta byla ustanovením §125e odst. 3 zákona
o silničním provozu stanovena jako hraniční lhůta pro (pravomocné) rozhodnutí o správním
deliktu provozovatele vozidla a odvíjela se od okamžiku jeho spáchání. Není tedy pravdivé
tvrzení stěžovatele, že „silniční zákon nestanovil žádnou lhůtu k projednání věci“; nadto není zřejmé,
kam stěžovatel tímto tvrzením míří.
[20] Nepřípadná je konečně též argumentace stěžovatele závěry uvedenými v rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018, čj. 73 A 54/2017-37, neboť v posuzované věci
v době nabytí účinnosti nového přestupkového zákona dosud probíhalo řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla a neuběhla zákonem stanovená lhůta k jeho projednání. Jedná se tedy
o typově odlišný případ od věci nyní projednávané.
[21] NSS uzavírá, že s ohledem na to, kdy byl správní delikt spáchán a kdy o něm správní
orgány rozhodly, je zřejmé, že správní delikt stěžovatele ze dne 6. 10. 2014 nebyl prekludován.
Správní orgány věc projednaly a rozhodly o ní ve lhůtách podle §125e odst. 3 zákona o silničním
provozu.
[22] Stěžovatel v průběhu správního řízení o jím spáchaném správním deliktu označil P. K.
jako osobu, které dne 6. 10. 2014 zapůjčil dané vozidlo, a navrhl, aby byl vyslechnut jako svědek a
byla zjištěna motivace k jeho jednání.
[23] Soudy ani správní orgány nejsou návrhy účastníků na provedení důkazů vázány.
Ve správním řízení se uplatňuje především zásada vyhledávací a zásada materiální pravdy,
podle které podklady pro rozhodnutí opatřuje v potřebném rozsahu zásadně správní orgán
(srov. §3, §50 odst. 2 věta první a §50 odst. 3 správního řádu). S důkazy navrženými účastníky
řízení je správní orgán povinen se vypořádat, tj. tyto důkazy provést, anebo zdůvodnit, proč
navržené důkazy neprovedl. V rozsudku ze dne 2. 12. 2009, čj. 1 Afs 77/2009-114, NSS
konstatoval, že „otázce odmítnutí návrhu na provedení konkrétních důkazů ve správním (jakož i soudním)
řízení se zdejší soud mnohokráte vyjadřoval, vycházeje rovněž ze zcela konzistentní judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud k otázce tzv. opomenutého důkazu uvedl, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost
účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud (a tedy ani správní
orgán) sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout,
a pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené
důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. ÚS, sv. 3, s. 51, obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb. ÚS, sv. 22,
s. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sb. ÚS, sv. 22, s. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, Sb. ÚS,
sv. 21, s. 153; dostupné též na http//nalus.usoud.cz)“.
[24] Stěžovatel namítal, že neoznačil řidiče za účelem obnovení přestupkového řízení. Chtěl,
aby byla zjištěna pouze motivace k jeho jednání a rovněž to, zda byla naplněna příslušná skutková
podstata. V tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2018,
čj. 29 A 69/2016-36, dle kterého nelze bez dalšího odmítnout výslech řidiče v řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla.
[25] Ve stěžovatelem označeném rozsudku výslechem řidiče mělo být zjištěno, zda řidič
zaplatil parkovné prostřednictvím sms, což bylo podstatné z hlediska naplnění skutkové podstaty
správního deliktu.
[26] K této námitce NSS zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci však stěžovatel v návrhu
na výslech svědka pouze uvedl, že má být zjištěna motivace řidiče k jeho jednání. Takto obecné
tvrzení nebylo schopné zpochybnit závěry ohledně naplnění skutkové podstaty správního deliktu
stěžovatele. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, pokud tento navržený důkaz neprovedl.
[27] V kasační stížnosti stěžovatel také tvrdí, že výslechem řidiče mohlo být zjištěno,
zda příslušná značka nebyla překrytá či zda řidič neměl nějakou technickou závadu na vozidle.
Tuto argumentaci NSS vyhodnotil jako obstrukční. Účelové „domýšlení“, co všechno
by se vlastně mohlo stát, není řádným zdůvodněním důkazního návrhu (tj. uvedením,
co konkrétně má být prokázáno), ale pouhou spekulací.
[28] Stěžovatel dále namítl nedostatečné odůvodnění výše sankce. Podle jeho názoru správní
orgán I. stupně považoval za přitěžující okolnost skutečnost, že stěžovatel nesdělil totožnost
řidiče. Uvedeným se dle stěžovatele měl správní orgán I. stupně dopustit dvojího přičítání téhož,
neboť v důsledku neoznačení řidiče byl stěžovatel postižen odpovědností provozovatele vozidla.
Správní orgán I. stupně navíc nepřihlédl k žádné polehčující okolnosti.
[29] NSS k této námitce uvádí, že správní orgán I. stupně neposoudil skutečnost, že stěžovatel
nesdělil totožnost řidiče, jako přitěžující okolnost. Ze strany 6 rozhodnutí správního orgánu
I. stupně vyplývá, že na základě této skutečnosti pouze obecně vyvodil odpovědnost
provozovatele vozidla za skutek spáchaný řidičem vozidla; z tohoto důvodu je provozovatel
obecně povinen nést i riziko sankce. Tato námitka je tedy nedůvodná.
[30] K polehčujícím okolnostem již krajský soud uvedl, že v rozhodnutí správního orgánu
I. stupně skutečně nejsou vymezeny žádné polehčující okolnosti. Krajský soud k tomu dále
poznamenal, že by bylo vhodné, aby správní orgány v rozhodnutích uvedly, že žádné polehčující
okolnosti při rozhodování o sankci neshledaly. V případě, kdy ze správního spisu neplynou žádné
polehčující okolnosti ani je účastník řízení netvrdí, by bylo podle krajského soudu příliš
formalistické, aby rozhodnutí správních orgánů rušil pouze proto, aby správní orgány doplnily
do rozhodnutí větu, že žádné polehčující okolnosti ve věci shledány nebyly. S hodnocením
krajského soudu se NSS ztotožňuje.
[31] Stěžovatel k této otázce v kasační stížnosti namítal, že v žalobě uváděl řadu polehčujících
okolností - např. aktivně se neúčastnil porušení právních předpisů, pouze si neohlídal splnění
určité povinnosti, a protiprávní jednání nemělo žádný protiprávní následek.
[32] NSS k tomu konstatuje, že za situace, v níž stěžovatel skutečnosti, ve kterých spatřoval
polehčující okolnosti, uvedl až v žalobě, nemohly se s nimi logicky správní orgány
jakkoli vypořádat. Dále je možné k této otázce zdůraznit, že u tohoto typu odpovědnosti
se nepředpokládá jakékoli aktivní jednání provozovatele vozidla. Podstatné je to, že řidič vozidla
se dopustil protiprávního jednání, což přirozeně nelze brát v úvahu jako polehčující okolnost.
Provozovatel vozidla je sankcionován za to, že nezajistil, aby při provozu na pozemních
komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče.
[33] K námitce týkající se výše pokuty NSS uvádí, že při stanovení výše pokuty se použije
rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky vykazuje porušení povinností řidiče nebo pravidel
provozu na pozemních komunikacích. V projednávané věci bylo možné uložit pokutu v rozmezí
od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Stěžovateli byla uložena za dva souběžně projednávané správní delikty
pokuta ve výši 2 100 Kč, tedy přibližně v polovině zákonného rozmezí. NSS proto uzavírá,
že uložená sankce byla uložena v přiměřené výši.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[35] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu