ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.279.2020:30
sp. zn. 5 As 279/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 8.
2020, č. j. 60 A 18/2016 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016, č. j. KUOK 44794/2016, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen ,,správní orgán I.
stupně‘‘) ze dne 1. 3. 2016, č. j. SMOL/047244/2016/OARMV/DPD/Reg, jímž byl žalobce
shledán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v tehdejším znění (dále
jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil porušením §18 odst. 3 zákona o silničním
provozu tím, že dne 2. 12. 2015 v 15:38 hodin na 259. km rychlostní komunikace R35 (nyní D35)
ve směru jízdy na obec Mohelnice nerespektoval při řízení motorového vozidla zn. AUDI, RZ X,
nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním předpisem na 130 km/h; byla
mu naměřena rychlost 169 km/h, při zvážení možné odchylky 163 km/h, čímž překročil nejvyšší
povolenou rychlost o 33 km/h, za což mu byla udělena pokuta ve výši 3500 Kč. Proti rozhodnutí
žalovaného se žalobce bránil žalobou.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen ,,krajský soud‘‘) rozsudkem
ze dne 7. 1. 2019, č. j. 60 A 18/2016 – 24, žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 43/2019 – 22, vyhověl; se závěry krajského soudu
se neztotožnil; označil napadený rozsudek krajského soudu za dílem založený na nesprávném
posouzení věci, dílem za nepřezkoumatelný pro vnitřní rozpory. Nejvyšší správní soud poukázal
na to, že záznam o přestupku je kompaktním dokumentem, jenž je zpracováván přímo
v softwaru měřícího zařízení; fotografie zachycená při měření rychlosti se ukládá do měřícího
zařízení v nezměnitelné podobě a záznam o přestupku lze následně vygenerovat a vytisknout
pouze přímo z radarového softwaru. Policista záznam může ovlivnit pouze tím, že přímo v tomto
programu zhotoví 1-2 výřezy (zvětšeniny) původní fotografie, které se následně stanou součástí
záznamu o přestupku. Krajský soud při hodnocení dokumentů ve správním spise bez potřebné
znalosti postupů policie činil předběžné závěry a nezohlednil výše nastíněný zcela běžný postup
policie a standard celistvosti záznamu o přestupku. Krajskému soudu Nejvyšší správní soud vytkl,
že ve svých úvahách fakticky zpochybnil důkaz provedený policisty (resp. jej považoval za
nezákonný); již však neuvedl, na základě čeho tak dovozuje; posuzoval jednotlivé fotografie
jednak na základě mylně dovozeného postupu při jejich zpracování a jednak izolovaně, aniž by je
v kontextu vyhodnotil ve vztahu k dalším podkladům pro rozhodnutí; zcela pak pominul přímou
souvislost mezi fotografií č. 1 a následnou výsečí obsahující zadní část vozidla prokazující zjevně
značku - Audi (č. 2) a registrační značku (č. 3) a skutečností, že po změření rychlosti vozidla bylo
toto zastaveno a řidič byl s vozidlem ztotožněn. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na
nesrozumitelnost vysloveného závazného právního názoru, jímž krajský soud ve zrušujícím
rozsudku zavázal žalovaného. Krajský soud na stranu jednu konstatoval závažné procesní
pochybení spočívající v tom, že ve spise není založen návod k obsluze, přičemž se k němu
žalobce nemohl vyjádřit – na stranu druhou uvedl, že není třeba jej jako důkaz provést, zjistí-li
se skutkový stav jinak. O zjištěném skutkovém stavu však krajský soud neměl pochyb. Nejvyšší
správní soud se závazným právním názorem vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaný se při
neprovedení důkazu výslechem svědka – spolujezdce žalobce - o zapnutí tempomatu nedopustil
procesní vady; prokázání nastavení rychlosti 150 km/h na tachometru ve vozidle žalobce by totiž
nemohlo zvrátit údaje zjištěné užitým kalibrovaným měřicím zařízením, pokud by současně
nebylo prokázáno, že rychloměr mohl v konkrétně posuzovaném případě zjistit nesprávnou
hodnotu. K relevanci užívání tempomatu odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 7 As 65/2010-51.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že zjištěný skutkový stav má oporu ve správním spisu,
zejména v záznamu o přestupku, a je dostatečný pro závěr, že byly naplněny znaky skutkové
podstaty přestupku. Vedle úředního záznamu a oznámení přestupku je klíčovým důkazem
záznam z rychloměru s čitelnou fotografií vozidla za světla a dobré viditelnosti (v 15.38 h).
I s ohledem na zaznamenanou rychlost vozidla (169 km/h) je čitelná registrační značka
ve výřezech z fotografie (na druhém a třetím snímku). Soud připomněl, že součástí správního
spisu (č. l. 5) je i ověřovací list č. 70/15 ze dne 27. 4. 2015, ze kterého vyplývá, že rychloměr byl
ověřen a lze jej používat k měření rychlosti. Ověřovací list je veřejnou listinou, u níž se presumuje
správnost (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 -77).
[6] Krajský soud dále odmítl námitku o nesprávnosti měření z důvodu reflexe. O reflexi
při měření rychlosti se jednat nemohlo, což vyplývá z postavení měřicího a měřeného vozidla,
mezi kterými podle fotografie na záznamu z rychloměru žádná překážka nebyla. Pokud by došlo
k nežádoucí reflexi, nebo byla mezi měřeným vozidlem a rychloměrem překážka, měření
by rychloměr vyhodnotil jako technicky nemožné a neprovedl by jej (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017-32).
[7] Krajský soud shledal nedůvodnými i námitky týkající se sankce; správní orgán
I. stupně nezneužil správní uvážení, ani nepřekročil jeho meze, vzal v úvahu zákonná kritéria pro
ukládání pokuty a přezkoumatelným způsobem podrobně vysvětlil, že přihlédl k tomu, že žalobce
je držitelem řidičského oprávnění od roku 2003, dopustil se deseti evidovaných přestupků,
a z toho šesti za poslední tři roky.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností a
domáhá se jeho zrušení Krajskému soudu vytýkají nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č.
150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]; a vady řízení spočívající v tom, že
skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] Stěžovatel krajskému soudu přisvědčuje v tom, že prosté prokázání rychlosti
na tempomatu by samo o sobě nevyvracelo důkaz výstupem z rychloměru. Mohlo by však
odůvodnit provádění dalšího dokazování ve vztahu ke správnosti měření, a dále by podporovalo
argumentaci stěžovatele spočívající v nesprávném ustavení měřicího vozidla a možné záměně
měřeného vozidla. V této souvislosti stěžovatel rozporuje odkaz krajského soudu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 65/2010 – 51, neboť v nyní posuzované věci se nejednalo
o prosté tvrzení stěžovatele; bylo podloženo navrženým důkazem; nadto byla správnost měření
zpochybňována též dalšími argumenty. Proto je stěžovatel přesvědčen, že krajský soud měl
napadený rozsudek zrušit, zavázat správní orgány provedením důkazu svědeckou výpovědí, a tuto
následně vyhodnotit vzájemně s dalšími důkazy.
[10] Dále stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním jeho námitky poukazující na vnitřní nesoulad
fotodokumentace; krajský soud aproboval rozhodnutí, jehož skutkový stav nemá oporu
v důkazech. Ty totiž spolehlivě neprokazují, že vozidlo na snímku je právě vozidlem stěžovatele.
Jakkoli stěžovatel respektuje názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 5 As 43/2019 -
22, je nutno konstatovat, že v posuzované věci nebylo dokazováno, že by software vylučoval
zásah člověka, ač bylo sporu právě o otázce souvislosti malé fotografie s fotografií hlavní. Nadto
se tak ani nejeví, když ve výstupu z rychloměru je vyplněn například typ vozidla (Audi A5)
či barva vozidla (šedá), což nutně muselo být doplněno člověkem, tedy se s jistotou nejedná
o takový software, o kterém pojednával Nejvyšší správní soud. Stěžovatel dále poukazuje
na skutečnost, že na hlavním snímku nejsou viditelné ani žádné obrysy písmen na registrační
značce, nejde tedy o zlepšení čitelnosti značky, ale o údajné získání obrazových informací
ze zdroje, ve kterém však tyto obrazové informace nejsou. Rozsudek krajského soudu je též
nepřezkoumatelný, neboť žalovaný ke svému posuzování vycházel z návodu k obsluze
(příslušného software), aniž by stěžovatele s tímto seznámil a umožnil mu, se k němu vyjádřit.
Shledal-li krajský soud provedení důkazu návodem software nadbytečným, pak nesprávně
posoudil právní otázku, neboť žalovaný argumentoval zjištěními z tohoto návodu, které vlastním
způsobem interpretoval.
[11] Závěrem stěžovatel namítá nevypořádání jeho námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného, neboť stěžovatel již v řízení před správním orgánem I. stupně vznesl námitky
do provedeného měření, uvedl důvody, pro které měření bylo provedeno v rozporu s návodem
k obsluze měřícího zařízení, a svá tvrzení podložil relevantními důkazními návrhy. Správní orgán
I. stupně tyto důkazní návrhy a odmítl prohlášením, ze kterého nebylo vůbec seznatelné,
z jakého důvodu považoval tyto námitky za liché, mylné, nebo vyvrácené. Jinak řečeno, již
rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo přezkoumatelné, což stěžovatel namítl v podaném
odvolání. Žalovaný se však k této žalobní námitce nevyjádřil, a proto i jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 – 84).
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že součástí správního spisu
je i ověřovací list č. 70/15 ze dne 27. 4. 2015, ze kterého vyplývá, že rychloměr byl ověřen a lze
jej používat k měření rychlosti. Ke zpochybnění správnosti ověřovacího listu musí existovat
konkrétní skutkové či právní důvody vyvolávající rozumnou pochybnost, k čemuž
v projednávané věci nedošlo. K námitce stěžovatele, že nelze usuzovat, že se jednalo o jeho
vozidlo, se žalovaný ztotožňuje s názorem krajského soudu, že vedle úředního záznamu a
oznámení přestupku je klíčovým důkazem záznam z rychloměru s čitelnou fotografií vozidla za
světla a dobré viditelnosti (v 15.38 h). I s ohledem na zaznamenanou rychlost vozidla (169 km/h)
je čitelná registrační značka ve výřezech z fotografie (na druhém a třetím snímku).
Software, který vylučuje zásah člověkem, umožňuje přiblížení registrační značky vozidla
a převedení části snímku do čitelnější podoby. Závěrem žalovaný uvedl, že z postoje stěžovatele
je zřejmá rozporuplnost; sice se domáhá toho, aby byl návod k obsluze součástí správního spisu,
aby se s ním mohl seznámit, současně však argumentuje měřením v rozporu s návodem
k obsluze; zjevně mu tedy návod k obsluze byl znám. K údajnému nevypořádání námitek před
správním orgánem I. stupně žalovaný zopakoval odůvodnění krajského soudu k námitce o
nesprávnosti měření z důvodu reflexe, a dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017-32, ve kterém byl srozumitelně vysvětlen průběh automatických
korekcí měřicího přístroje RAMER 10 C. Z uvedených důvodů by proto provedení důkazu
návodem k obsluze měřicího přístroje RAMER 10 C před správními orgány či soudem bylo
nadbytečné. Žalovaný považuje rozsudek krajského soudu za zákonný a správný, a navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je
kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupeni advokátem dle
§105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle
§106 s. ř. s.
[14] Poté Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v rozsahu a z důvodů, které
stěžovatel uplatnil; současně zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř., s.); dospěl k závěru, že
kasační stížnost není důvodná.
[15] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
namítanou nepřezkoumatelností. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci
samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či
založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Tuto námitku
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[16] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění dotčeného rozhodnutí
zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.). Současně je ovšem nutné zdůraznit, že
nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném
smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti
libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou
námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za
správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty
vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-
li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají
povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na po drobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení skutkových otázek, které stěžovatel
předestírá v kasační stížnosti, je úlohou především krajského soudu, který primárně je povolán
zhodnotit žalované rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si učiní
úsudek sám, nezávisle na skutkových závěrech žalovaného. Intervence ze strany kasačního soudu
je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na závažné vady řízení a dokazování ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) či d) s. ř. s. [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6
As 256/2016 – 79].
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se, byť stručně, vypořádal se všemi
stěžovatelovými námitkami. V kasační stížnosti pak stěžovatel v zásadě opakuje stejná tvrzení,
která uplatnil již v žalobě, s tím, že jeho výtky nemíří pouze proti žalovanému, ale proti
žalovanému a krajskému soudu. Krajský soud konstatoval, že zjištěný skutkový stav má oporu
ve správním spisu, zejména v záznamu o přestupku, a je dostatečný pro závěr, že byly naplněny
znaky skutkové podstaty přestupku.
[19] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl dne 2. 12. 2015 v 15:38 hodin na 259.
kilometru rychlostní komunikace R35 (nyní D35), ve směru jízdy na obec Mohelnice, zastaven,
ztotožněn a kontrolován hlídkou Policie ČR jako řidič motorového vozidla tov. zn. AUDI,
RZ: X, a to z důvodu překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec. V měřeném úseku byla
vozidlu silničním rychloměrem RAMER10 C naměřena rychlost 169 km/h,
při zvážení možné odchylky ±3%, byla jako nejnižší možná skutečná rychlost naměřena rychlost
163 km/h. Stěžovatel nesouhlasil s vyřešením přestupku na místě v blokovém řízení, hlídka
Policie ČR tak sepsala se stěžovatelem oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu, které stěžovatel po řádném poučení nepodepsal a nevyužil možnosti
se vyjádřit. Policie ČR vyhotovila dne 2. 12. 2015 úřední záznam, a spolu s oznámením
o přestupku, záznamem o přestupku ze silničního rychloměru a ověřovacím listem rychloměru
věc předala správnímu orgánu I. stupně.
[20] Správní orgán I. stupně ve věci zahájil správní řízení a nařídil k projednání přestupku ústní
jednání, na které se dostavila zmocněnkyně stěžovatele; stěžovatel jejím prostřednictvím posléze
zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření, ve kterém vznesl námitku nastaveného tempomatu
na 150km/h, a dále zpochybňoval nastavení a použití silničního radarového rychloměru. Správní
orgán I. stupně v rozhodnutí, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku, označil
tvrzení stěžovatele jako účelová; odkázal na spisový materiál a námitky stěžovatele odmítl s tím,
že tvrzení o nastavení tempomatu neodpovídá skutečnosti a návrh na doplnění dokazování
v podobě čtení návodu k obsluze rychloměru je nadbytečný; policisté provádějící měření jsou
proškoleni a užití rychloměru je vždy v souladu s návodem k obsluze.
[21] Podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla ,,překročí nejvyšší
dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více.‘‘
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní spis poskytuje jednoznačnou oporu
pro závěry správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §125c
odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. V tomto ohledu neobstojí ani námitky
stěžovatele ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
neboť není pravdou, že důkazní návrhy stěžovatele odmítl prohlášením, ze kterého nebylo vůbec
seznatelné, z jakého důvodu považoval tyto námitky za liché. Správní orgán I. stupně a později
žalovaný konstatoval, že s ohledem na provedený způsob měření v posuzovaném případě
nevznikly žádné pochybnosti o měření neproškolenými či špatně proškolenými policisty,
či o měření v rozporu s návodem k obsluze, nebo měření nesprávně ustaveným vozidlem.
Na záznamu o přestupku ze dne 2. 12. 2015 je na fotografii zachyceno vozidlo stěžovatele
s výřezem detailu registrační značky, a dále jsou zde zaznamenány skutečnosti týkající se měření,
jako je naměřená rychlost, datum a čas prováděného měření, vzdálenost měření, nejvyšší
dovolená rychlost v místě měření a jméno policisty, který nastavoval rychloměr. V tomto ohledu
lze shodně s krajským soudem odkázat na vysvětlení průběhu automatických korekcí měřicího
přístroje RAMER 10 C v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As
40/2017-32. Platnost a přesnost měření použitého silničního radarového rychloměru byla řádně
doložena ověřovacím listem. Ke zpochybnění správnosti ověřovacího listu musí existovat
konkrétní skutkové či právní důvody vyvolávající rozumnou pochybnost, to se v případě
stěžovatele nestalo.
[23] Namítá-li dále stěžovatel, že se popsaného protiprávního jednání nemohl dopustit, neboť
měl nastavený tempomat na rychlost 150 km/h, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud s názorem
krajského soudu, jenž označil postup správních orgánů za správný; prokázání nastavení rychlosti
150 km/h na tachometru ve vozidle stěžovatele by totiž nebylo způsobilé zvrátit údaje zjištěné
užitým kalibrovaným měřicím zařízením, pokud by současně nebylo prokázáno, že rychloměr
mohl v konkrétně posuzovaném případě zjistit nesprávnou hodnotu; to nakonec stěžovatel ani
netvrdí. K tomu lze opětovně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9.
2010, č. j. 7 As 65/2010-51, ve kterém soud vyslovil, že ,,[p]ouhé ničím nepodložené tvrzení stěžovatele,
že měl
ve vozidle zapnutý tempomat na jinou než policií naměřenou rychlost, nemůže samo o sobě zpochybnit skutečnosti
vyplývající ze shromážděných důkazů, zejména výsledek měření použitým silničním rychloměrem a způsobit
nastoupení zásady in dubio pro reo, neboť žádná relevantní pochybnost, kvůli níž by bylo na místě věc posoudit
příznivěji pro stěžovatele, nevyšla najevo.“ Nelze samozřejmě vyloučit, že v některém z případů může
dojít k poruše na měřícím zařízení; v daném případě však žádné skutkové okolnosti
nenasvědčovaly tomu, že by silniční laserový rychloměr naměřil nesprávnou hodnotu, viz
ověřovací list (č. l. 5 ve správním spisu).
[24] S ohledem na uvedené, nevyvstala ve věci potřeba nějakým způsobem doplnit dokazování
pro to, aby mohl správní orgán I. stupně ve věci rozhodnout bez důvodných pochybností.
Tvrzení stěžovatele o zapnutém tempomatu s nastavením rychlosti 150 km/h za situace, kdy
projížděl rychlostní komunikací R35 (nyní D35) s nejvyšší dovolenou rychlostí mimo obec
stanovenou zvláštním předpisem na 130 km/h, naopak spíše potvrzuje zjištění správního orgánu
I. stupně o spáchání přestupku.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem
se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani
z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu; kasační stížnost proto ze shora uvedených
důvodů podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[26] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu v řízení o kasační stížnosti
náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevznikly,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu