ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.293.2018:51
sp. zn. 5 As 293/2018 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. Z.,
zastoupen Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Moskevská 532/60, Praha 10, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za
účasti: České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti společnosti České dráhy, a.s., jakožto osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 A 142/2016 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Osoba zúčastněná na řízení je po v i nna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
částku 4114 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
právního zástupce Mgr. Filipa Hajného, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2016, č. j. 838/2016-025, společnost České dráhy, a.s. (dále
též „původní žalovaný“ nebo „stěžovatel“) odmítla žádost žalobce o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v relevantním znění (dále jen
„zákon o svobodném přístupu k informacím“). Na základě odvolání žalobce předseda
představenstva původního žalovaného rozhodnutím ze dne 9. 6. 2016, č. j. 57142/2016-KMP,
rozhodnutí původního žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí předsedy představenstva
původního žalovaného u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 2. 8. 2018,
č. j. 6 A 142/2016 – 30, rozhodnutí předsedy představenstva původního žalovaného zrušil a věc
vrátil původnímu žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Jak konstatoval městský soud, ze správního spisu vyplynulo, že dne 6. 12. 2015 podal
žalobce žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž žádal
poskytnutí následujících informací: „Veškeré dokumentace (předané dokumenty atd.) o poskytnutých
právních službách právničky JUDr. R. K., která pro České dráhy dle informací z veřejných zdrojů pracovala
mezi lety 2011 až 2015. Pakliže danou dokumentaci nemáte, upozorňuji vás tímto, že si ji můžete vyžádat od
JUDr. R. K., která jakožto advokátka má povinnost o poskytnutých právních službách vést přiměřenou
dokumentaci a na vyžádání ji svému klientovi předložit. Pakliže záznamy o obdržené službě nemáte, dle mého
názoru tím porušujete zásadu péče řádného hospodáře, protože potom by bylo neověřitelné, zda peníze na tyto
právní služby byly vynaloženy hospodárně.“
[4] Rozhodnutím původního žalovaného ze dne 7. 12. 2015, č. j. 4855/2015-025, byla
žádost o poskytnutí informací odmítnuta, a to z důvodu, že směřuje k poskytnutí informací
a dokumentů z oblasti obchodního tajemství, ochrany osobních údajů a jde o informace vzniklé
bez použití veřejných prostředků.
[5] K odvolání žalobce předseda představenstva původního žalovaného rozhodnutím ze dne
14. 1. 2016, č. j. 55111/2016-025, zrušil rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 7. 12. 2015 a věc
vrátil původnímu žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Předseda představenstva
původnímu žalovanému doporučil, aby znovu celé své rozhodnutí přezkoumal, zejména aby lépe
argumentačně zdůvodnil výluku z práva na informace, především v části vztahující se k ochraně
osobních údajů a obchodního tajemství. Uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti výroku
rozhodnutí o odmítnutí žádosti, avšak je nutné za použití ustálené praxe soudů a komentářové
literatury odůvodnit, proč požadovanou informaci nelze vydat.
[6] Rozhodnutím původního žalovaného ze dne 8. 2. 2016, č. j. 99/2016-025, byla žádost
o poskytnutí informací znovu odmítnuta, a to ze stejných důvodů. Původní žalovaný
pouze do odůvodnění doplnil odkaz na odbornou literaturu od autorů JUDr. Václava Bartíka
a JUDr. Evy Janečkové.
[7] K odvolání žalobce předseda představenstva původního žalovaného rozhodnutím ze dne
1. 4. 2016, č. j. 56216/2016-025, zrušil rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 8. 2. 2016 a věc
opět vrátil původnímu žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutí obsahovalo
v podstatě totožné odůvodnění jako předchozí zrušující rozhodnutí ze dne 14. 1. 2016.
[8] Rozhodnutím původního žalovaného ze dne 18. 4. 2016, č. j. 838/2016-025, byla žádost
o poskytnutí informací opětovně odmítnuta, a to ze stejných důvodů. Původní žalovaný
do odůvodnění pouze doplnil odkaz na judikaturu Soudního dvora Evropské unie k ochraně
osobních údajů.
[9] K odvolání žalobce předseda představenstva původního žalovaného žalobou napadeným
rozhodnutím ze dne 9. 6. 2016, č. j. 57142/2016-KMP, zrušil rozhodnutí o odmítnutí žádosti
ze dne 18. 4. 2016 a věc opět vrátil původnímu žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Rozhodnutí obsahovalo v podstatě totožné odůvodnění jako předchozí dvě zrušující rozhodnutí.
[10] Rozhodnutím původního žalovaného ze dne 24. 6. 2016, č. j. 257/2016-KMP, byla žádost
o poskytnutí informací opětovně odmítnuta, a to opět ze stejných důvodů. Původní žalovaný
do odůvodnění svého rozhodnutí doplnil odkaz na obecné nařízení EU o ochraně osobních
údajů.
[11] Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy představenstva původního žalovaného ze dne
9. 6. 2016, č. j. 57142/2016-KMP, žalobu, protože považoval postup předsedy představenstva
původního žalovaného za obstrukční. Praktiky původního žalovaného a předsedy představenstva
podle žalobce směřovaly k tomu, aby se nedomohl požadovaných informací. Původní žalovaný
navíc stále opakoval v podstatě jediný důvod, proč požadované informace neposkytne
(v posledních rozhodnutích zúžil svou argumentaci na ochranu osobních údajů). Podle žalobce
v tomto případě ochrana osobních údajů JUDr. R. K. není důvodem pro odepření informací.
JUDr. K. je totiž podnikatelka, a kdyby bylo zapotřebí některé údaje chránit (což podle žalobce
potřeba není), měl původní žalovaný podle §12 zákona o svobodném přístupu k informacím tyto
údaje vyloučit a zbytek informací poskytnout. Žalobce považoval svou žalobu za přípustnou:
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 – 35
(všechny zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), lze totiž
soudně přezkoumat i rušící rozhodnutí odvolacího orgánu, aby se zamezilo tzv. procesnímu „ping-
pongu“.
[12] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba proti rušícímu rozhodnutí předsedy
představenstva je přípustná. Žalobce se totiž řídil názorem, který byl při posuzování přípustnosti
žaloby v typově obdobných věcech v judikatuře většinově zastáván. Soud proto nepovažoval
za nutné čekat, až se k věci vyjádří rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a žalobu
projednal. Soud zjistil, že původní žalovaný ani předseda jeho představenstva v průběhu
posuzování žádosti o poskytnutí informace nekontaktovali JUDr. K., která byla dotčenou
osobou. JUDr. K. se tak nemohla k věci vyjádřit a hájit svá práva. Soud považoval tuto
skutečnost za vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, a proto
rozhodnutí předsedy představenstva ze dne 9. 6. 2016, č. j. 57142/2016-KMP, zrušil a vrátil věc
původnímu žalovanému k dalšímu řízení.
[13] Soud nepostupoval podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím,
v tehdejším znění, tj. nenařídil původnímu žalovanému, aby informace poskytl, protože shledal
rozhodnutí vydaná v obou stupních nepřezkoumatelnými. Původní žalovaný totiž své odmítavé
rozhodnutí odůvodňoval pouze citacemi judikatury a odborné literatury, aniž z nich vyvodil
konkrétní závěry pro tuto věc. Předseda představenstva původního žalovaného pak jen
velmi obecně (opakovaně) konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí původního žalovaného
je nedostatečné. Ani poté, co původní žalovaný napotřetí nezdůvodnil své rozhodnutí dostatečně,
předseda představenstva nenaznačil, jakými právními úvahami by se původní žalovaný měl
při svém rozhodování zabývat, a nevyužil ani možnost změnit rozhodnutí původního žalovaného
a sám ve věci rozhodnout.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[14] Původní žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž poukazuje na to, že v jiném soudním řízení jinému žalobci již poskytl informace, od kdy
do kdy trval smluvní vztah mezi ním a JUDr. K., jaké služby mu JUDr. K. poskytovala a kolik
peněz za ně dostávala. Tyto informace stěžovatel městskému soudu zaslal a žalobce se s nimi
seznámil. Přesto se městský soud nevypořádal se stěžovatelovým návrhem na zastavení řízení
opřeným o to, že informace již byly poskytnuty a jednalo by se o rozhodování v téže věci.
[15] Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu také proto, že soud nevzal v potaz
jeho argumentaci týkající se obchodního tajemství. Informace (dokumenty), které žalobce
požadoval, obsahují konkurenčně významné skutečnosti, jež souvisejí se stěžovatelovou činností
a nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné. Kdyby stěžovatel tyto informace neutajoval
a nechránil, nejednal by s péčí řádného hospodáře. Stěžovatel se také smluvně zavázal, že bez
předchozího písemného souhlasu neposkytne třetím osobám údaje představující obchodní
tajemství. Podle stěžovatele rovněž není vyloučeno, aby některé informace byly označeny
jako důvěrné a zároveň představovaly obchodní tajemství. Z těchto důvodů nemá žalobce právo
na poskytnutí požadovaných informací.
[16] Stěžovatel rovněž namítá, že nepanuje shoda na tom, zda je, či není povinným subjektem.
Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 8 A 80/2017 - 50,
totiž stěžovatel povinným subjektem není. Tento názor je v souladu s názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 311/2017 - 39, podle
něhož soudy nemohou ve vztahu k soukromoprávním subjektům doplňovat kritéria, na jejichž
základě mohou být tyto subjekty považovány za „veřejné instituce“ podle zákona o svobodném
přístupu k informacím.
[17] Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud téměř doslovně převzal v nyní napadeném
rozsudku svůj předcházející rozsudek ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 A 81/2016 – 42, „ve stejné věci“,
proti němuž podal stěžovatel kasační stížnost vedenou Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 10 As 227/2018, a to, aniž by obě řízení spojil.
[18] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na nález Ústavního soudu
ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17, který má dle jeho názoru zásadní význam
pro posouzení otázky, zda je stěžovatel povinným subjektem. Nespojení věcí sp. zn. 6 A 14/2016
a sp. zn. 9 A 81/2016 dle žalobce nijak nezkrátilo právo stěžovatele na spravedlivý proces, navíc
stěžovatel ani takový postup nenavrhoval. Stěžovatel si v kasační stížnosti protiřečí, když uvádí,
že na jedné straně byly požadované informace již zveřejněny a na straně druhé mají podléhat
obchodnímu tajemství. Navíc zveřejnění těchto informací stěžovatel ani ničím nedoložil a soudu
je vůbec nepředložil. Žalobce se též domnívá, že v daném případě nebylo třeba vyžadovat souhlas
smluvního partnera stěžovatele s poskytnutím informací ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím.
III. Změna v osobě žalovaného a jeho vyjádření
[19] Nejvyšší správní soud uvádí, že na základě článku XV bodu 17 zákona č. 111/2019 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů
(dále jen „zákon č. 111/2019 Sb.“), byl novelizován §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Dle §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění
předcházejícím této novele, nebylo-li podle dřívější úpravy možné určit nadřízený orgán dle §178
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
rozhodoval v odvolacím řízení a řízení o stížnosti ten, kdo stál v čele povinného subjektu (tedy
v nyní posuzované věci předseda představenstva původního žalovaného). Dle novelizovaného
znění §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím v takových případech rozhoduje
v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. Dřívější úpravu
§20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo možno použít jen do 1. 1. 2020
(čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.), počínaje následujícím dnem se proto použije úprava nová,
a to i na probíhající řízení, včetně řízení o kasační stížnosti.
[20] Stěžovatel (České dráhy, a.s.), na něhož se žalobce obrátil jako na povinný subjekt,
je akciovou společností – v jejím případě tak není možné určit podle §178 správního řádu,
kdo je jejím nadřízeným správním orgánem. V projednávané věci tedy s účinností od 2. 1. 2020
přešla ze zákona působnost rozhodovat v odvolacím řízení na Úřad pro ochranu osobních údajů.
Samotné rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozsudek městského soudu uvedený v záhlaví však
byly vydány před účinností této novely, tedy v souladu s tehdejší úpravou. Dle §69 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Ustanovení §69 s. ř. s. tak upravuje specifický
případ procesního nástupnictví ex lege, odlišný od úpravy obsažené v §107 a §107a zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Při přechodu působnosti
v důsledku změny zákona proto soud musí jednat se správním orgánem, na který přešla
působnost. Neučiní-li tak, zatíží řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí
o věci samé (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020,
č. j. 4 As 155/2020 - 42, body 9 až 15).
[21] Tyto závěry lze aplikovat také na řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ve shora
označené věci dospěl k závěru, že na místo původního žalovaného do řízení vstoupil Úřad
pro ochranu osobních údajů. Společnost České dráhy, a.s. byla účastníkem původního řízení před
městským soudem v pozici žalovaného, jedná se o stěžovatele ve smyslu §105 odst. 1 s. ř. s.
a současně je nadále v postavení povinného subjektu podle §2 odst. 1 zákona o svobodném
přístupu k informacím, což se – pokud jde o samotnou existenci této povinnosti – dotýká jejích
základních práv a svobod [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16
(N 101/85 SbNU 679), bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372)] v takové míře, že se povinné osoby soukromého práva dostávají
do pozice osoby oprávněné podat ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že –
vedle procesních práv – v úvahu přichází především základní právo takové právnické či fyzické
osoby na informační sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 11. 2020, č. j. 3 As 288/2020 – 40, „[z] pohledu
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces povinného subjektu si nelze představit situaci, kdy by správní soud
takovémuto subjektu – právnické či fyzické osobě – uložil povinnost poskytnout informace, aniž by byl tento
subjekt účasten na řízení a mohl se k věci vyjádřit“. Nejvyšší správní soud proto ve věci sp. zn.
3 As 288/2020 dospěl k závěru, že původní žalovaný jako povinný subjekt bude v dalším řízení
před krajským, resp. městským soudem osobou zúčastněnou na řízení. Obdobně Nejvyšší správní
soud judikoval rovněž ve svých rozsudcích ze dne 19. 11. 2020, č. j. 10 As 244/2020 – 40,
a ze dne 26. 11. 2020, č. j. 10 As 217/2020 – 74.
[22] V nyní projednávané věci má tedy Nejvyšší správní soud za to, že přestože stěžovatel
(České dráhy, a.s.) ztratil i v řízení o kasační stížnosti postavení žalovaného a žalovaným a tudíž
i účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem se stal Úřad pro ochranu osobních údajů,
o kasační stížnosti původního žalovaného lze i nadále meritorně rozhodnout, neboť v případě
pokračování v řízení před městským soudem by mu nově svědčilo postavení osoby zúčastněné
na řízení, přičemž dle §102 s. ř. s. je kasační stížnost oprávněna podat i osoba zúčastněná
na řízení, která se v takovém případě jakožto stěžovatel stává účastníkem řízení o své kasační
stížnosti.
[23] Nejvyšší správní soud ještě dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že ve skutkově
i právně obdobné věci, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2020,
č. j. 10 As 227/2018 – 41 (viz dále), soud opomenul zohlednit novelizované znění §20 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. vůbec se k této otázce nevyjádřil. Pokud
ovšem i v některých dalších případech takto mimoděk došlo k nerespektování platné procesní
úpravy, nezavazuje to Nejvyšší správní soud k tomu, aby v tomto chybném postupu pokračoval
i v dalších věcech. Rovněž to nepředstavuje důvod pro případné předložení věci rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu, neboť nyní rozhodující senát zdejšího soudu se zcela
ztotožňuje s výkladem §17 odst. 1 s. ř. s. uvedeným v komentářové literatuře (Kühn, Z.,
Kocourek, T.: Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, Praha 2019, komentář k §17,
bod 9, cit. dle systému ASPI): „Judikatorní rozpor podle mě nevzniká, pokud by jeden z údajně rozporných
právních názorů byl toliko názorem implicitním, v odůvodnění skrytým. Jde tedy o nevyřčenou premisu dalších
argumentačních kroků, kterou lze v odůvodnění soudu snad tušit, kterou však soud výslovně jako takovou
neformuloval. Rozhodné je to, co soud ve svém rozhodnutí řekl, nikoliv to nevyřčené, co snad můžeme mezi řádky
tušit.“ (srov. obdobně již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020,
č. j. 4 As 155/2020 - 42, bod 14)
[24] Nejvyšší správní soud zároveň přípisem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 5 As 293/2018 – 39,
informoval o řízení v této věci Úřad pro ochranu osobních údajů jakožto žalovaného a poskytl
mu možnost se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřit. Žalovaný v tomto vyjádření ze dne 18.
12. 2020 především vyjádřil souhlas s výše uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu,
podle něhož o kasační stížnosti původního žalovaného lze i po 2. 1. 2020 meritorně rozhodnout,
neboť v případě pokračování v řízení před městským soudem by mu svědčilo postavení osoby
zúčastněné na řízení ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, nastoupivší do původního soudního
sporu ve věci rozhodnutí, které nevydal a o němž řízení nevedl, nemůže, dle svých slov, hodnotit
důvodnost či nedůvodnost podané kasační stížnosti. Žalovaný rovněž předpokládá, že správní
řízení, v jehož důsledku byl vydán napadený rozsudek městského soudu, již bylo ukončeno.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[25] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl jakožto původní žalovaný účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí
městského soudu vzešlo, a v případném dalším řízení před městským soudem by měl postavení
osoby zúčastněné na tomto řízení (§102 s. ř. s.). Za stěžovatele rovněž jedná k tomu pověřený
zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[26] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud především neshledává důvodnou námitku stěžovatele, podle
níž měl městský soud porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že z velké části převzal
v odůvodnění nyní posuzovaného rozsudku svůj předcházející rozsudek ze dne 27. 6. 2018,
č. j. 9 A 81/2016 – 42. Sám stěžovatel uvádí, že se jedná o rozhodnutí ve „stejné“ (tedy spíše
obdobné) věci. Je tedy pouze logické, že ke shodným skutkovým i právním otázkám v obdobné
věci mezi týmiž účastníky zaujal týž soud (byť jeho jiný senát) shodný názor a pokud ve svém
rozsudku dostatečně zohlednil případné skutkové odlišnosti obou věcí (přičemž stěžovatel
netvrdí, že by tak městský soud neučinil), není zřejmé, jak měl městský soud uvedeným postupem
zasáhnout do práv stěžovatele. K tomu, aby soud převzal skutkové a právní závěry ze svého
předcházejícího rozhodnutí v obdobné věci, není třeba, aby obě tyto věci spojil do jednoho
řízení. Jak již bylo naznačeno, kasační stížnost stěžovatele proti zmiňovanému rozsudku
městského soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 A 81/2016 – 42, Nejvyšší správní soud zamítl
zmiňovaným rozsudkem ze dne 8. 4. 2020, č. j. 10 As 227/2018 – 41, a tedy obdobně ze závěrů
vyjádřených v tomto rozsudku (po zohlednění změny v osobě žalovaného – viz výše) Nejvyšší
správní soud vycházel i ve věci nyní posuzované.
[28] Pokud jde o otázku přípustnosti žaloby proti rozhodnutí předsedy představenstva
stěžovatele, městský soud se jí zabýval velmi důkladně a pečlivě rozebral závěry judikatury,
které mu byly v době jeho rozhodování známy. Městský soud neopomenul zmínit ani skutečnost,
že rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla předložena otázka, jejíž zodpovězení
mělo osvětlit mj. to, zda lze ve věci žádosti o poskytnutí informací podat žalobu proti rušícímu
rozhodnutí odvolacího orgánu, aby se žadatel vymanil z tzv. procesního „ping-pongu“. Městský
soud kvůli této skutečnosti řízení nepřerušil. Přípustnost žaloby posoudil podle názoru, který
v té době v judikatuře převažoval, tj. že žaloba proti rušícímu rozhodnutí odvolacího orgánu
je přípustná (srov. již zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 - 35). Výsledek
řízení před rozšířeným senátem by totiž nic nemohl změnit na tom, že žalobce oprávněně
spoléhal na převažující názor, podle něhož je jeho žaloba přípustná. Opačný závěr by byl pro
žalobce překvapivý a nespravedlivý.
[29] Nejvyšší správní soud s tímto postupem městského soudu souhlasí. A to přesto,
že se rozšířený senát poté, co městský soud již rozhodl, přiklonil v rozsudku ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 7 As 192/2017 - 35, publ. pod č. 3834/2019 Sb. NSS, k opačnému (tehdejšímu
menšinovému) názoru. Rozšířený senát dospěl k závěru, že neúspěšný žadatel o informace může
podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt znovu odmítl
požadovanou informaci poskytnout poté, co jeho odmítavé rozhodnutí odvolací orgán zrušil.
Není však možné podat žalobu proti rušícímu rozhodnutí odvolacího orgánu, protože takové
rozhodnutí žadatele na jeho právech nijak nezkracuje. Jak však rozšířený senát také konstatoval,
změna právního názoru v judikatuře nemůže zpětně dopadnout na účastníky řízení, kteří
se spoléhali na dosavadní převažující judikatorní proud. Žalobce by v takové situaci až posléze
zjistil, že podal žalobu proti špatnému rozhodnutí. Proti odmítavému rozhodnutí povinného
subjektu by ji však kvůli již uplynulým procesním lhůtám podat nemohl. Žalobci by tak byl odňat
přístup k soudu, ač sám nijak nepochybil (stejný názor zastává Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 71/2018 - 34). Nejvyšší správní soud je proto
přesvědčen, že městský soud v tomto případě správně označil žalobu za přípustnou.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil své pochybnosti o tom, zda je povinným subjektem.
Pokud by nebyl tzv. veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím, pak by nebyl ani správním orgánem podle §4 odst. 1 s. ř. s. a nemohl by být
za neposkytnutí informací žalován podle soudního řádu správního, jak se stalo v původním řízení
před městským soudem. Stěžovatel své pochyby opírá o dva rozsudky, v nichž městský soud
vyjádřil k této otázce dva protichůdné názory. Nutno říci, že stěžovatel tyto pochyby
neformuloval do žádné konkrétní námitky či právní polemiky, již by soud mohl vypořádat, nad
rámec námitky, že se městský soud se svou rozpornou judikaturou dostatečně nevypořádal.
K tomu je ovšem nutno podotknout, že stěžovatel v řízení před městským soudem tuto otázku
vůbec nevznesl. Ani v průběhu řízení o žádosti stěžovatel nedával nijak najevo, že by se necítil
být povinným subjektem. Navíc právní názor Nejvyššího správního soudu, jehož úlohou
je sjednocovat judikaturu správních soudů (to, že některý ze správních soudů ojediněle vybočí
z judikatorní linie zastávané Nejvyšším správním soudem, nepředstavuje změnu judikatury),
na tuto otázku je znám: naposledy jednoznačně zazněl v rozsudku ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 8 As 145/2018 - 64. Protože je však otázka stěžovatelovy pasivní legitimace v původním
řízení před městským soudem otázkou důležitou a vývoj judikatury k problematice veřejných
institucí a povinných subjektů byl vskutku spletitý, Nejvyšší správní soud alespoň stručně shrne
závěry rozsudku ve věci sp. zn. 8 As 145/2018.
[31] Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. 8 As 145/2018 velmi precizně
a komplexně shrnul judikaturu Nejvyššího správního soudu a zejména Ústavního soudu
k výkladu pojmu „veřejná instituce“ podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Připomněl závěry nálezů Ústavního soudu ve věci Letiště Praha (nález ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. I. ÚS 260/06) a ve věci ČEZ (nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16). Podle
prvního z nálezů totiž o povaze instituce (o tom, zda je soukromá, či veřejná) rozhodují tato
kritéria: a) způsob vzniku instituce, b) osoba zřizovatele (tj. zda je zřizovatelem stát), c) subjekt
vytvářející jednotlivé orgány instituce, d) existence státního dohledu nad činností instituce
a e) veřejný účel instituce. Podle nálezu ve věci ČEZ pak nelze povahu veřejné instituce přiznat
obchodní společnosti, která se řídí zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a jejímž
jediným společníkem (jedinými společníky) není stát či jiná veřejnoprávní korporace.
[32] Osmý senát Nejvyššího správního soudu následně vysvětlil, jak se s odlišnými přístupy
v judikatuře Ústavního soudu k pojmu „veřejná instituce“ vypořádal druhý senát Ústavního soudu
v nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18. Osmý senát NSS z nálezu ve věci II. ÚS 618/18
vyvodil, že „k určení toho, zda lze obchodní společnost podřadit pod pojem ,veřejná instituce‘ podle §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, musí být (kumulativně) splněna jak kritéria uvedená v nálezu ČEZ
(v bodech 70 a 71 tohoto nálezu), tak kritéria veřejné instituce, jak byla definována v nálezu Letiště Praha“.
Jinými slovy je zapotřebí, aby akcie či podíly obchodní společnosti byly ze 100 % vlastněny
státem (v širším slova smyslu) a zároveň aby byla splněna kritéria vymezená v nálezu Letiště Praha.
Osmý senát dospěl k závěru, že stěžovatel obě tyto podmínky splňuje (stěžovatel byl již za veřejnou
instituci podle kritérií z nálezu Letiště Praha označen v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 48/2011 - 129). Stěžovatel je tedy veřejnou institucí, která je povinna
vyřizovat žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. I kdyby se tedy
městský soud s touto otázkou dostatečně nevypořádal, nemohla by mít taková případná vada
řízení za následek nezákonnost rozhodnutí městského soudu o věci samé.
[33] Městský soud shledal dva důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí: 1) vadu řízení,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (stěžovatel neoslovil dotčenou osobu),
a 2) nepřezkoumatelnost rozhodnutí napadeného žalobou. Nejvyšší správní soud přitom
nepřehlédl, že v nyní posuzované věci stěžovatel ani s jedním z těchto zrušovacích důvodů vůbec
nepolemizuje, ani Nejvyšší správní soud se jimi tedy nezabýval; pokud jde o jejich obecné
hodnocení, odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj již zmiňovaný rozsudek ze dne 8. 4. 2020,
č. j. 10 As 227/2018 – 41.
[34] Nejvyšší správní soud podotýká, že námitky stěžovatele z velké části vůbec nemíří
ke zpochybnění výroků rozsudku městského soudu ani jeho odůvodnění. Předmětem přezkumu
Nejvyššího správního soudu je přitom pouze napadený rozsudek. Stěžovatelovy námitky se však
týkají toho, proč nebyl povinen požadované informace žalobci poskytnout. Námitky se tak
vztahují k samotnému meritornímu posouzení tohoto případu. K tomu ale městský soud
přistoupit nemohl kvůli tomu, že rozhodnutí předsedy představenstva bylo nepřezkoumatelné,
a ani Nejvyššímu správnímu soudu meritorní posouzení sporu v této fázi řízení nepřísluší.
[35] Nadto nelze pominout skutečnost, že stěžovatel svou argumentaci v kasační stížnosti
(opět velmi nekonkrétně) zaměřuje na to, že informace nemůže poskytnout z důvodu ochrany
obchodního tajemství. V předchozích fázích řízení přitom stěžovatel (zlehka a nedostatečně)
opíral neposkytnutí informace spíše o ochranu osobních údajů dotčené osoby, o smluvní
mlčenlivost, resp. o povinnost mlčenlivosti advokátky apod. Ochranu obchodního tajemství sice
rovněž zmínil, aniž by však tento důvod odepření informace, jak již konstatoval městský soud,
jakkoli zdůvodnil.
[36] Kromě toho stěžovatel ještě namítal, že městský soud nevzal v potaz to, že stěžovatel
žalobci již požadované informace údajně poskytl, a nezastavil řízení. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že jednak stěžovatelem údajně poskytnuté informace (viz výše) a informace, jež
žalobce požadoval poskytnout v nyní posuzované věci [„veškerá dokumentace (předané dokumenty atd.)
o poskytnutých právních službách právničky JUDr. R. K., která pro České dráhy dle informací z veřejných
zdrojů pracovala mezi lety 2011 až 2015“], se zjevně neshodují, a jednak není ze spisu městského
soudu zřejmé, že by stěžovatel v tomto řízení požadoval jeho zastavení. Dále platí, co uvedl
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 4. 2020, č. j. 10 As 227/2018 – 41, tedy, že
§47 s. ř. s. neumožňuje správním soudům zastavit řízení na návrh (tehdejšího) žalovaného
ani jim soudní řád správní neukládá povinnost o takovém návrhu rozhodnout. Nejvyšší správní
soud proto uzavírá, že ani tato námitka není důvodná.
[37] Závěrem Nejvyšší správní soud i v této věci konstatuje, že ze stěžovatelova postupu
při posuzování žádosti o informace, z jeho způsobu odůvodňování rozhodnutí i z argumentace
v řízení před soudy lze vyčíst snahu znemožnit poskytnutí požadované informace různými
obstrukčními praktikami. Nejvyšší správní soud proto i v tomto případě vyslovuje politování nad
tím, že je takto mařen smysl a účel zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon
přitom skýtá řadu nástrojů, které povinným subjektům umožňují neposkytnout určitý druh
informací. Je však zapotřebí využívat těchto nástrojů v souladu s účelem zákona, kterým
je mj. veřejná kontrola orgánů veřejné správy (v širším slova smyslu) a jejich nakládání
s veřejnými prostředky. Pokud se s těmito nástroji nakládá v rozporu s tímto účelem, může
se jednat o svévolný postup.
V. Závěr a náklady řízení
[38] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[39] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, má tedy vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil. Tyto náklady
se sestávají z odměny zástupce žalobce Mgr. Filipa Hajného ve výši 3100 Kč za jeden úkon
právní služby v podobě vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrady hotových výdajů
zástupce podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, a z částky odpovídající DPH
ve výši 21 %, celkem tedy 4114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit do třiceti (30) dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. Filipa Hajného,
advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu