ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.94.2019:33
sp. zn. 5 Azs 94/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. D. N., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č.
j. 11 A 101/2017 – 37,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 11 A 101/2017 – 37,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2017, č. j. MV-27651-4/SO-2017, se ruší
a se jí v r ací k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna uhradit k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka
náhradu nákladů soudních řízení ve výši 24 456 Kč, a to do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2017, č. j. MV - 27651-4/SO-2017, ve věci zrušení
povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
[2] Stěžovatel získal trvalý pobyt v České republice na základě sňatku s českou státní
občankou ze dne 21. 12. 2005. V roce 2016 se stěžovatel rozvedl; od roku 2007 žije s družkou,
občankou Vietnamské republiky, která má na území České republiky trvalý pobyt; dne 18. 3. 2013
se jim narodila dcera.
[3] Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 7 T 4/2014, potažmo
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 12 To 108/2014, byl stěžovatel
pravomocně odsouzen za spáchání přípravy k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v délce 3 let; s ohledem na pracovní, sociální a rodinné zázemí bylo odvolacím
soudem upuštěno od trestu vyhoštění.
[4] Ministerstvo vnitra se stěžovatelem na základě uvedeného zahájilo oznámením ze dne
4. 5. 2015 z moci úřední řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka
občana EU dle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen zákon o pobytu cizinců). Jednání stěžovatele vyhodnotil správní orgán
jako aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti; pročež vzal
za splněné podmínky pro zrušení trvalého pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců.
[5] K podkladům shromážděným pro vydání rozhodnutí stěžovatel písemně uvedl,
že na území ČR má nezletilé dítě s trvalým pobytem, jehož matka je družkou stěžovatele; dále
uvedl, co se týče jeho trestné činnosti, že se jednalo o jeho jediný exces v jinak řádném způsobu
života a proto by zrušení trvalého pobytu bylo pro něj nepřiměřeným zásahem do rodinného
a soukromého života; navrhl provést výslech matky dítěte za účelem prokázání rodinných vazeb
a zájmů dítěte a vyžádání stanoviska OSPOD. Správní orgán navrhované důkazy pro
nadbytečnost neprovedl, neboť o tvrzených rodinných vazbách neměl pochyby; tyto byly
potvrzeny rovněž závěry opakované pobytové kontroly v březnu 2016. Správní orgán
konstatoval, že však s ohledem k závažnosti trestné činnosti a délce uloženého nepodmíněného
trestu nelze rodinné vazby považovat za důvod pro zohlednění rodinného a soukromého života;
dle jeho názoru svým jednáním stěžovatel jasně prokázal svůj negativní postoj k právnímu řádu
České republiky; rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu považuje proto za zcela přiměřené.
Poukázal na rozhodnutí městského soudu sp. zn. 11 A 85/2014, dle kterého je vždy v moci
cizince své jednání ovládat a zdržet se ho ve svém zájmu a pokud se rozhodne jinak, je na něm,
aby následky svého jednání nesl; dodal, že stěžovatel sám dobrovolně přesídlil do České
republiky, a pokud přerušil vazby s domovským státem, je to jen jeho rozhodnutí a tuto situaci
nelze klást správnímu orgánu k tíži; v České republice mu bylo umožněno se usadit, pokud
se rozhodl nerespektovat platné zákony, musí počítat s možností odebrání pobytového
oprávnění. Správní orgán rovněž v souvislosti s posouzením přiměřenosti dopadu vydaného
rozhodnutí podotkl, s odkazem na rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 46/2008, že intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, které si za dobu svého
života v České republice vytvořil, dosahuje jen dlouhodobý zákaz pobytu; skutečnost
že stěžovateli bylo odebráno povolení k trvalému pobytu, aniž by mu bylo uloženo vyhoštění,
nijak nebrání kontaktu a patřičnému přizpůsobení rodinných vztahů; toto rozhodnutí zasáhne
do práv družky a nezletilé dcery jen nepřímo, nijak nedojde k zásahu do jejich pobytových
statusů. Zrušením pobytového oprávnění dle správního orgánu nedojde k porušení Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
[6] Podané odvolání, v němž stěžovatel namítal především nepřezkoumatelnost
prvostupňového rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav co se týče závěrů
o (ne)přiměřenosti dopadů odnětí pobytového oprávnění, žalovaná zamítla; konstatovala,
že je s obsahu spisu zcela zřejmé, že se stěžovatel dopustil porušení veřejného pořádku,
a to zvlášť závažným jednáním; přiklonila se rovněž k závěru, že zásah není nepřiměřený.
Poukázala mimo jiné též na zřejmou účelovost sňatku s českou občankou v roce 2005 a zcela
formální manželství. Uvedla, že stěžovateli nebylo uděleno správní vyhoštění, ale byl mu vydán
výjezdní příkaz, přičemž mu není bráněno, aby se s družkou a dcerou v České republice stýkal
na základě krátkodobých víz; zrušením povolení k trvalému pobytu jsou mu pouze odepřeny
výhody, které se k tomuto pobytovému oprávnění vážou. Dále podotkla, že u stěžovatele nebyly
zjištěny žádné pracovní, ekonomické nebo kulturní vazby, které by mohly být rozhodné
ve vztahu k posouzení zásahu do jeho soukromého života. Odmítla provedení opětovně
navrhovaných stejných důkazů pro jejich nadbytečnost, neboť o existenci rodinných vazeb není
pochyb, nicméně byla konstatována přednost veřejnému zájmu a jeho ochraně před rodinnými
a soukromými zájmy stěžovatele. Žalovaná se zabývala při hodnocení zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele Úmluvou o právech dítěte, poukázala na právo dítěte
odděleného od rodičů udržovat s nimi pravidelné osobní kontakty. Dle názoru žalované byl
skutkový stav zjištěn v potřebném rozsahu dle §3 správního řádu; skutečnost, že na území České
republiky má stěžovatel družku a nezletilé dítě, není bez dalšího důvodem, pro který by nebylo
možno pobytové oprávnění zrušit.
[7] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, v ní namítal nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci, zejména vytkl žalované, že neposoudila otázku přiměřenosti rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému
životu dostatečně; tyto informace přitom musí zjišťovat z moci úřední. Správní orgán
nezjišťoval okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, ale pouze v jeho neprospěch; poukázal
na to, že se nachází na území ČR již od roku 2005 a celá rodina, jakož i veškeré jeho statky
jsou v současné době na území ČR, ve Vietnamu již nemá žádných vazeb ani rodinných
ani majetkových. V ČR žije ve společné domácnosti se svou družkou a nezletilou dcerou. Správní
orgán neučinil jediný krok, kterým by zjistil podstatné okolnosti pro posouzení možných dopadů
do soukromého a rodinného života, ačkoli měl možnost provést vypracování stanoviska
OSPOD, výslech družky; poukázal rovněž na mezinárodní závazky České republiky, týkající
se práv dítěte. Uvedl, že po zrušení povolení k trvalému pobytu si nemůže upravit svůj pobyt
jiným způsobem, vyjma víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu po dobu řízení
o zrušení trvalého pobytu. Ve vztahu k podmínce, pro kterou byl zrušen jeho pobyt, namítal
nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné odůvodnění rozhodnutí, poukázal
na rozhodnutí NSS č. j. 8 As 68/2012 - 39, ze kterého vyplývají faktory, které je třeba brát
při rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu v potaz; poukázal na to, že žije v ČR již více než
11 let a vazby na území domovského státu jsou téměř nulové.
[8] Městský soud neshledal žalobu důvodnou. Konstatoval, že rozhodnutí žalované
je přezkoumatelné, skutkový stav byl dostatečně zjištěn; z rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně i ze žalobou napadeného rozhodnutí žalované jednoznačně vyplývá, že trvalý pobyt byl
stěžovateli zrušen podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu, že závažným
způsobem narušil veřejný pořádek (a současně nebylo zahájeno řízení o správním vyhoštění),
neboť byl pravomocně odsouzen pro spáchání přípravy ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené
výroby a nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy dle §20 odst. 1 k §283 odst. 1, 2
písm. a) trestního zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k čemuž
byl zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem.
[9] Městský soud uvedl, že ačkoli stěžovatel výslovně nenamítal, že svým jednáním nenarušil
závažným způsobem veřejný pořádek, soud se touto otázkou zabýval s ohledem na to, aby mohl
posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele
s ohledem na kritéria vymezená rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 – 39, dle něhož ze samotné podstaty pojmu „přiměřenost“ obsaženého v §87l
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, vyplývá, že je třeba poměřovat minimálně dvě hodnoty,
a to konkrétně oprávněný zájem státu na dodržování jeho právních předpisů a zájem na ochraně
veřejného pořádku státu na straně jedné, a právo na soukromý a rodinný život cizince na straně
druhé. Městský soud posoudil jednání stěžovatele z hlediska naplnění podmínky závažného
narušení veřejného pořádku v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména
vycházel z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151,
a dále odkázal na rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 – 146, ze dne 14. 3. 2017,
č. j. 5 Azs 274/2016 - 42, či ze dne 14. 9. 2017, č. j. 1 Azs 173/2017 - 39. V návaznosti na obsah
správního spisu dospěl k závěru, že v případě stěžovatele se jednalo o závažnou trestnou činnost,
konkrétně pěstování konopí v rámci organizované skupiny vietnamských občanů; odkázal
na obsah trestních rozsudků, z nichž vyplývá rozsah činnosti a podíl jednotlivých osob, a z nichž
nelze dovodit, že by stěžovatel byl „v nesprávnou dobu na nesprávném místě“, jak se snaží na svou
obranu uvádět. Správní orgány trestnou činnost, jíž se žalobce dopustil, hodnotily jako jednání,
které představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti,
a s tímto závěrem se soud ztotožnil.
[10] Městský soud se dále zabýval otázkou, zda jsou důsledky zrušení povolení k trvalému
pobytu stěžovatele na území České republiky přiměřené, a to s ohledem na dopady do jeho
soukromého a rodinného života. Nepřisvědčil stěžovateli v námitce, že žalovaná nezjišťovala
okolnosti v jeho prospěch, hodnotila pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch; co se týče
návrhů na doplnění dokazování vypracováním stanoviska OSPOD, výslechem stěžovatele a jeho
družky, soud zdůraznil, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl, jaké konkrétní
skutečnosti měly být těmito důkazními prostředky prokázány. Pokud uvedl, že jimi měly být
ujasněny rodinné vazby a eventuální zájem dítěte na pobytu svého otce na území ČR, zdůraznil
soud, že ze správního spisu vyplývá, že žádný ze správních orgánů tyto skutečnosti
nezpochybňoval; jestliže za této situace doplnění dokazování těmito důkazy správní orgán
považoval za nadbytečné, lze s tímto závěrem souhlasit. Dle městského soudu žalovaná dospěla
ke správnému závěru, že byť má stěžovatel má na území České republiky dceru a družku,
spáchaná trestná činnost, délka trestu, způsobená škoda a újma jednoznačně převažuje nad
touto skutečností. V dalším odůvodnění městský soud shodně se správními orgány poukázal
na závažnost trestné činnosti s obrovským negativním dopadem pro celou společnost. Dále
uvedl, že stěžovatel se sám dobrovolně rozhodl přesídlit do ČR, přerušení vazeb s domovským
státem bylo čistě jeho rozhodnutí, veškeré negativní následky jdou proto výhradně k jeho tíži.
Městský soud uzavřel, že se žalovaná i ministerstvo přiměřeností dopadu napadeného rozhodnutí
do života stěžovatele podrobně zabývaly, jeho rodinný život nijak nezpochybnily, naopak
ve svých rozhodnutích připustily, že zrušení trvalého pobytu bude mít dopady do života
stěžovatele, za ty si však může sám. Městský soud současně konstatoval, že stěžovatel není
zbaven možnosti realizovat rodinný život; v úvahu přichází jak varianta praktického odloučení
od družky a nezletilé dcery, tak i možnost přestěhování rodiny do země jeho původu.
[11] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v ní tvrdí,
že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje podrobné vypořádání se s jednotlivými
žalobními námitkami a velmi stručně toliko přebírá argumentaci žalovaného správního orgánu;
městský soud zcela pomíjí jednoznačně prokázané skutečnosti a hodnotí je způsobem, který
nereflektuje skutečný a aktuální stav věci a bez zvážení okolností celého případu, nereaguje
na žalobní námitky a na místo toho odkazuje na závěry správního orgánu, tedy ty samé závěry,
které stěžovatel svou žalobou napadá. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí spatřuje
stěžovatel především v tom, že správní soud a správní orgány neodůvodnily svůj závěr o tom,
v čem spatřují aktuálně trvající a intenzivní ohrožení některého ze základních zájmů společností,
resp. existenci jeho důvodného nebezpečí ze strany stěžovatele, a dále v tom, že se správní orgány
ani soud nevypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se přiměřenosti rozhodnutí správních
orgánu především ve vztahu k zájmům nezletilé dcery.
[12] Stěžejními body předmětné věci je posouzení právní otázky, 1. zda v případě stěžovatele
došlo k naplnění podmínky důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem
narušit veřejný pořádek, a dále 2. zda rozhodnutími správních orgánů obou stupňů a soudu
nedošlo k porušení základního práva dítěte na pobyt společně se svými rodiči v souladu s čl. 9
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, jako i §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a tím i ke zjevné nepřiměřenosti
a nezákonnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že důležitým vodítkem
pro výklad tohoto pojmu poskytuje čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států, podle kterého „opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo
veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování
dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“ Podle
znění tohoto ustanovení se odůvodnění ve smyslu generální prevence nesmí připouštět a chování
dotyčné osoby musí představovat reálné, aktuálně trvající a dostatečně intenzivní ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti. Takový pohled sdílí i Nejvyšší správní soud např.
v rozsudku č. j. 1 As 175/2012 - 34, ze dne 6. 2. 2013, kde uvádí, že naplnění pojmu závažné
narušení veřejného pořádku lze ztotožnit pouze s intenzivním poruchovým jednáním, nikoli
s triviálním prohřeškem. Dle stěžovatele správní orgány ani soud přezkoumatelným způsobem
neodůvodnily existenci aktuálně trvajícího ohrožení veřejného pořádku ze strany stěžovatele
v takové intenzitě, že by skutečně šlo o naplnění neurčitého právního pojmu „závažné ohrožení
veřejného pořádku“, a to především z důvodu uplatnění časového hlediska; soud se vůbec
nezabýval posouzením intenzity a aktuality protiprávního jednání stěžovatele v kontextu plynutí
času. Stěžovatel poukazuje na to, že i v rámci trestního práva v případě nejtěžších zločinů
a uložení výjimečného trestu s postupem času intenzita a aktualita ohrožení základních zájmů
společnosti ze strany odsouzeného jistě klesá, a při splnění určitých podmínek existuje možnost
zmírnění trestu či prominutí jeho zbytku tak, aby odsouzený měl šanci se začlenit zpátky
do společnosti. Tedy není jasné, v čem správní orgány a soud spatřují onu aktuálnost tvrzeného
nebezpečí dalšího protiprávního jednání a narušení některého ze základních zájmů společnosti.
[13] Stěžovatel opakovaně odkazuje na čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2
a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterých dítě může být odděleno od rodičů
proti jejich vůli pouze v zájmu dítěte a jen rozhodnutím soudu na základě zákona. V této
souvislosti je stěžovatel přesvědčen, že správní orgány ani soud nikterak nepřihlédly k zájmům
jeho nezletilé dcery. Z odůvodnění soudního rozsudku, ani z odůvodnění rozhodnutí správních
orgánů, na které soud odkazuje, nelze pochopit, proč v případě nezletilé dcery stěžovatele neplatí
výše uvedené obecně závazné právní předpisy a proč je v tomto případě možné jejich porušení.
Stěžovatel opakovaně uvádí, že žije na území ČR od roku 2005, tedy více než polovinu svého
dospělého života. Spolu se stěžovatelem žije celá jeho rodina, a to družka a nezletilá dcera,
všichni mají na území povolen trvalý pobyt. Celá rodina je do české společnosti pevně
integrována. Dcera stěžovatele vyrůstala ve zdejších poměrech a objektivně nenese žádnou vinu
za případné protiprávní jednání svého otce. Rozhodně není v jejím zájmu odloučení otce
od rodiny; pokud by soud zastával opačný názor, měl to zdůvodnit. To však neučinil, a proto
rovněž z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na rozsudek městského soudu, který považuje za souladný se zákonem; kasační
námitky neshledala důvodné a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
[15] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zkoumal rovněž,
zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku; shledal-li by ji důvodnou, již tato skutečnost by sama
o sobě bránila věcnému přezkumu. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé,
jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené
musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen
prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu rozhodující orgán vyšel
a jak o něm uvážil. Povinností soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací
(srov. rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž i Ústavní soud
ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního
rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý
proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné
právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01).
[17] V projednávané věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potažmo rozhodnutí
žalované vadou nepřezkoumatelnosti netrpí; je zjevné, jaký skutkový stav vzala žalovaná
za prokázaný; na něm poté setrval i městský soud, který její závěry aproboval. Posouzení
správnosti skutkových a právních úvah, na kterých žalovaná své rozhodnutí založila (a tyto soud
převzal), je však otázkou zákonnosti. Pokud se tedy městský soud ztotožnil s odůvodněním
žalované, jinými slovy, vzal za své rovněž úvahy a hodnocení zjištěného skutkového stavu,
právní úvahy žalované včetně její argumentace ohledně přiměřenosti zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele, nelze jeho rozsudek označit za nepřezkoumatelný. Nejvyššímu
správnímu soudu tedy nic nebránilo zabývat se dále jeho zákonností.
[18] V kasační stížnosti stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak žalovaná, jejíž hodnocení
poté převzal městský soud, posoudila dopad rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu do rodinného
a soukromého života; je rovněž přesvědčen, že jeho trestná činnost nedosahovala takové
intenzity, aby bylo nutné odnětí jeho pobytového oprávnění.
[19] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší povolení
k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska
zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.
[20] Výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu
zákona o pobytu cizinců se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu,
a to v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb.
NSS, na něž lze odkázat. Rozšířený senát konstatoval, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp.
„závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet
i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.
Narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout
k jeho celkové životní situaci.“ Veřejný pořádek je tedy nutno chápat a vykládat v kontextu dané
právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu. Byť v citovaném usnesení se zabýval zdejší soud
výkladem tohoto pojmu ve vztahu k §119 zákona o pobytu cizinců, považuje Nejvyšší správní
soud závěry zde obsažené za přiměřeně použitelné i v projednávané věci, neboť nespatřuje
racionální důvod pro to, aby stejné právní pojmy (užité navíc ve stejném zákoně, v normách
sledujících stejné cíle) byly vykládány různým způsobem. To zcela jistě neznamená, že závěry
o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu
k §119 zákona o pobytu cizinců, lze zcela bez dalšího přebírat v případě stěžovatele při výkladu
§§87l odst. 1 písm. a) citované normy, nýbrž je třeba přihlížet k individuálním okolnostem
jednotlivých případů. Tomu žalovaná jakož i městský soud dostály.
[21] Správní orgán musí přihlížet ke všem relevantním okolnostem, jež mohou mít vliv
na závažnost jednání stěžovatele; mezi takové skutečnosti patří zejména charakter a závažnost
spáchané trestné činnosti. Žalovaná v případě stěžovatele zcela důvodně přihlédla zejména
k závažnosti a škodlivosti spáchané trestné činnosti. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl
pravomocně odsouzen za přípravu k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a nakládání
s omamnými psychotropními látkami a jedy k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, k čemuž byl
zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem. Nejméně od listopadu 2012 do svého zadržení
v lednu 2013 s dalšími osobami vietnamské národnosti zřídili a provozovali účelně vybavenou
pěstírnu konopí setého, jejichž provoz zajišťovali zejména zajištěním pronájmu prostor, jejich
úpravou, instalováním podružného rozvodu elektřiny, rozmístěním zdrojů tepla a světla, květníků
s rostlinami a dalších komponentů, čímž se jim podařilo vypěstovat nejméně 289 kusů rostlin
konopí v různém stádiu růstu o celkové váze 84,48 g rostlinného materiálu obsahujícího 1,794 g
delta-9-THC a pouze zásahem Policie ČR se jim nepodařilo rostliny dopěstovat, usušit
a distribuovat dalším osobám. Chování stěžovatele žalovaná, která řízení se stěžovatelem zahájila
bezprostředně po pravomocném odsouzení stěžovatele (v roce 2014) a jeho nástupu k výkonu
trestu, zcela důvodně vyhodnotila jako aktuální, skutečné a dostatečné závažné ohrožení
základních) zájmů společnosti: stěžovatel se zabýval pěstováním drog ve značném rozsahu,
po dlouhou dobu a za účelem zisku.
[22] Správní orgány, jakož i městský soud, se při posuzování přiměřenosti zrušení povolení
k trvalému pobytu stěžovatele zabývaly téměř výlučně otázkou závažnosti jeho trestné činnosti,
o níž jistě nelze pochybovat. Nejvyšší správní soud se se závěry žalované stran hodnocení
závažnosti chování stěžovatele z hlediska závažného narušení veřejného pořádku, které aproboval
i městský soud, ztotožnil. Neztotožnil se však již s otázkou hodnocení přiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života stěžovatele. Ačkoli žalovaná, stejně jako městský soud
v napadeném rozsudku zdůrazňují, že při posuzování přiměřenosti zrušení povolení k trvalému
pobytu cizince z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života se poměřuje „něco
k něčemu“, ve skutečnosti se zaměřily jen na vyhodnocení a posouzení škodlivosti jednání
stěžovatele, resp. otázku veřejného pořádku, nicméně „k čemu“ tento zájem na veřejném
pořádku poměřovaly - otázku soukromého a zejména rodinného života stěžovatele –
přezkoumatelným způsobem nevymezily.
[23] Žalovaná - stejně jako městský soud - sice nezpochybňovala existenci rodinných vazeb
stěžovatele, ale dostatečně, resp. vůbec, se nezabývala jejich intenzitou, resp. rozsahem, v jakém
by mohl být narušen rodinný život stěžovatele zrušením povolení k trvalému pobytu. Na tomto
místě je vhodné zdůraznit, že je nutné rozlišovat mezi důvody, pro které bylo stěžovateli zrušeno
povolení k trvalému pobytu (spáchání úmyslného trestného činu, resp. narušení veřejného
pořádku) a kritérii přiměřenosti dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Žalovaná se však, stejně jako poté i městský soud, obšírně zabývala především
povahou a závažností dotčeného veřejného zájmu a společenskou škodlivostí, rodinný život
stěžovatele však nezkoumala.
[24] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 - 41, uvedl:
„Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění
apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi intenzitou
porušení normy a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah do soukromého a rodinného
života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen
„Úmluva“). Posouzení intenzity narušení veřejného zájmu je tak neodmyslitelně spjato s posouzením, jakým
způsobem bude vydávaným rozhodnutím zasaženo do soukromého a rodinného života cizince.“ Rovněž
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 - 41, se uvádí:
„Bylo-by naopak absurdní, aby v projednávaném případě posuzovaná závažná trestná činnost páchaná
před samotným rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu byla ve vztahu k hodnocení chování cizince bez jakékoliv
relevance. Je-li zkoumáno naplnění pojmu opakované narušení veřejného pořádku, nemusí být nijak významné,
že se cizinec právě v době rozhodování správního orgánu dalšího narušení veřejného pořádku nedopouští.“
K problematice posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života se Nejvyšší
správní soud dále podrobně vyjádřil např. v rozsudku dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40,
ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, nebo ze dne 23. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 – 33;
na závěry zde učiněné lze odkázat.
[25] Shodně s žalovanou i městským soudem Nejvyšší správní soud nezpochybňuje,
že s ohledem na dobu, po kterou stěžovatel v České republice pobývá, přičemž zde má
i příbuzenské vazby, k zásahu do jeho soukromého a rodinného života nepochybně dojde.
Intenzita zásahu v případě zrušení trvalého pobytu není nevýznamná, neboť s tím souvisí i určité
omezení výhod spojených s trvalým pobytem, jeho práv a zhoršení jeho postavení, např. v oblasti
zaměstnanosti, sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění, a dále riziko, že jiný druh
pobytového oprávnění v České republice nemusí získat a bude nucen vycestovat.
[26] Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu
dítěte přenáší Evropský soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování zásahů smluvních stran
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8
Úmluvy, jež se dotýkají (především nezletilých) dětí, a přisuzuje mu zejména ve své recentní
judikatuře zcela zásadní význam, byť ne v tom smyslu, že by musela vždy a za všech okolností
převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především z hlediska procesního, tedy
ESLP posuzuje, zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost
hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny v konkrétní věci
také definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto svou úvahu ve svých
rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016 - 49, uvedl: „Nejlepší zájem dítěte neznamená, že je třeba přijmout
všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy, nicméně soudy členských států musí přiznat tomuto
zájmu rozhodující význam. Při určení nejlepšího zájmu dítěte státy používají prostor pro uvážení. Rozpor
s článkem 8 Úmluvy nastane za situace, kdy odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí jsou nedostatečná a neobsahují
posouzení protichůdných zájmů (rozsudek ESLP ze dne 8. listopadu 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost
č. 56971/10, bod 46-47).“ V případě stěžovatele k takovému rozporu právě došlo, neboť správní
orgány a soud se omezily na konstatování, že z jejich hlediska vzhledem k protiprávnímu jednání
stěžovatele rozhodnutí správního orgánu je naprosto přiměřené. Správní orgány ani soud
se nevypořádaly s otázkou přiměřenosti z hlediska nejlepších zájmů nezletilé dcery stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se otázkou práv dítěte v daném kontextu podrobně zabýval např.
v citovaném rozsudku sp. zn. 5 Azs 383/2019 – 40, v němž odkázal na četnou judikaturu ESLP,
která podrobně vymezila kriteria, jimiž se mají státy při svém rozhodování při posouzení
nezbytnosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince řídit.
[27] Z uvedené judikatury vyplývá, že určujícím kriteriem v posuzování přiměřenosti
správního rozhodnutí je zájem dítěte. V zájmu dítěte zcela jistě, zejména v případech páchané
trestné činnosti (především v oblasti obchodování s drogami a jinými omamnými látkami),
nemusí být vždy setrvat s oběma rodiči. Nicméně zájem dítěte v každém jednotlivém případě
musí správní orgán především definovat a zjistit veškeré skutkové okolnosti v té které věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, ze dne 25. 5. 2016,
ve kterém soud uvedl, že přiměřenost dopadů rozhodnutí je nutné zkoumat nejen ve vztahu
k žadatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům, a dále, že možné dopady rozhodnutí je třeba
nejprve jasně vymezit a až následně je poměřit). Takto však žalovaná v daném případě
nepostupovala a na zjištění rozhodných skutečností týkajících se rodinného života stěžovatele
rezignovala.
[28] Městský soud postavil závěr o přiměřenosti správního rozhodnutí na skutečnosti,
že rodinné vazby a majetkové a finanční poměry stěžovatele a jeho rodiny měly správní orgány
za prokázané, připustil, že zrušení trvalého pobytu bude mít dopad do života stěžovatele,
nicméně již nikterak nehodnotil zájem nezletilého dítěte. Městský soud ustal rovněž
na konstatování, že stěžovatel není zbaven možnosti realizovat rodinný život, přičemž v úvahu
přichází jak varianta odloučení od družky a nezletilého dítěte, tak i přestěhování celé rodiny
do země původu stěžovatele, přičemž dle městského soudu tomu nic nebrání; k tomu, zda tato
možnost je vůbec reálná, se městský soud nikterak nevyslovil.
[29] Nejvyšší správní soud dodává, že zcela jistě nelze bagatelizovat zájmy státu, neboť
respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního
systému. Jak už několikrát zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1147/13 nebo ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04), žádné subjektivní ústavně
zaručené právo cizince na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu,
za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Nejvyšší správní soud přisvědčil
žalované, která konstatovala, že v případě cizince, jenž trestnou činností narušuje závažným
způsobem chráněný zájem státu, zde existuje veřejný zájem na tom, aby takový cizinec na území
České republiky nepobýval. Z hlediska tohoto kritéria jde tedy o hodnocení hovořící ve výrazný
neprospěch stěžovatele. Na stranu druhou však musí být závěry o přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života cizince, o jehož zrušení trvalého pobytu se jedná, opřeny
o dostatečně zjištěný skutkový stav.
[30] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány jakož i městský soud dospěly
k závěru o přiměřenosti zásahu do soukromého a zejména rodinného života stěžovatele, aniž
by jej však vůbec definovaly a učinily relevantní skutková zjištění. Rozhodnutí žalované, resp.
správní řízení, na základě něhož rozhodnutí vydala, bylo stiženo vadami při zjišťování
skutkového stavu, pro které mělo být městským soudem zrušeno. Vzhledem k tomu, že tak
městský soud neučinil, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[31] S ohledem na skutečnost, že vady, pro které přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení
rozsudku městského soudu, se týkaly již rozhodnutí žalované, Nejvyšší správní soud postupoval
dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a současně zrušil rovněž
rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení; v něm je žalovaná vázána dle §78 odst. 5
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[32] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem.
[33] Stěžovatel v řízení před městským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč
za podání žaloby; v řízení před kasačním soudem pak stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši
5000 Kč za podání kasační stížnosti a ve výši 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku.
Vzhledem k tomu, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl Nejvyšším
správním soudem zamítnut, nelze soudní poplatek za tento návrh ve výši 1000 Kč považovat
za důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti.
[34] Stěžovatel vynaložil rovněž náklady na právní zastoupení. V řízení před krajským soudem
i před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem,
proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Náklady stěžovatele za řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně
advokátovi za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení, podání žaloby a účast na jednání [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši
3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy
náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení před městským soudem
činí 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se tato částka
o 2142 Kč (DPH ve výši 21 %), tedy na 12 342 Kč. Dále stěžovateli přísluší náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající
odměně advokátovi zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační
stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále
v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní
zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3400 Kč. Tato částka se zvyšuje
o částku 714 Kč (DPH ve výši 21 %), tedy na 4114 Kč. Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada
nákladů řízení ve výši 24 456 Kč; k její úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalované
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu