ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.272.2019:28
sp. zn. 6 Azs 272/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. N. D., zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22,
Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. září 2019
č. j. CPR-11945-6/ČJ-2018-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2019 č. j. 75 A 24/2019 - 25
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce v České republice v minulosti pobýval na základě povolení k dlouhodobému
pobytu, jehož platnost skončila dne 1. října 2015. Dne 25. října 2017 se žalobce dostavil
na oddělení cizinecké policie, kde bylo zjištěno, že žalobce nejméně od 2. října 2015 pobývá
v České republice neoprávněně, a proto s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobce v září roku 2016 žádal o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, tuto žádost však Ministerstvo vnitra vyhodnotilo jako opožděnou.
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) též zjistila, že žalobce byl Zemským soudem Gera odsouzen dne 7. května 2015
k trestu odnětí svobody na 2 a půl roku za nepovolený dovoz omamných látek v nemalém
množství (téměř tři kilogramy metamfetaminu) a napomáhání při nepovolené distribuci
omamných látek v nemalém množství. Trest mu byl podmíněně odložen do 20. března 2020.
Od 17. července 2014 do 29. června 2016 byl žalobce ve vyšetřovací vazbě. Syn a manželka
žalobce mají povolen trvalý pobyt na území České republiky.
[2] Žalobce při výslechu uvedl, že byl v minulosti vazebně stíhán v Německu za převážení
marihuany. Trest mu byl podmíněně odložen. Během pobytu ve vazbě mohl přijímat návštěvy,
neměl žádné omezení v komunikaci. V České republice žije jeho manželka a syn, který dříve
navštěvoval základní školu v Mostě, nyní se učí doma česky. Manželka podniká, má obchod
s potravinami, kde má k ruce na výpomoc jednu Češku, a zajišťuje potřebný příjem pro rodinu.
Manželství žalobce trvá dvacet let. Žádné kulturní či společenské vazby k České republice žalobce
nemá. Pokud by musel vycestovat, byla by manželka na obchod úplně sama a nezvládla by to,
vycestování žalobce by ovlivnilo i jeho dítě. Když byl žalobce ve vazbě v Německu, měla
manželka v obchodě stejnou výpomoc jako nyní. Během pobytu v České republice žalobce
navštívil Vietnam třikrát nebo čtyřikrát, jezdil za synem, který tam tehdy bydlel u tety.
[3] Manželka žalobce vypověděla, že jej ve vazbě v Německu několikrát navštívila, přibližně
jednou za měsíc si telefonovali, také si psali. O to, proč je žalobce ve vazbě, se moc nezajímala.
Nemohla by žalobce následovat do Vietnamu, protože tam nemají žádné zázemí, v České
republice mají obchod, kde jí manžel pomáhá. Během pobytu žalobce ve vazbě vedla obchod
sama se společníkem. Když je v obchodě, dělá žalobce veškeré domácí práce. Na výchově syna
se podílí oba stejnou měrou. Syn neměl ve škole příliš dobrý prospěch, učí se doma česky.
[4] Žalobcův syn (narozený v roce X) uvedl, že žalobce pomáhá při vedení obchodu
své manželky. Žalobcovo nucené opuštění České republiky by byl zásah do rodinného
a soukromého života, jeho syn však nedokáže přesně vyjádřit v jakém směru. V době, kdy byl
žalobce v Německu, jeho syn ještě nebyl v České republice. Žalobce jej v době, kdy ještě pobýval
ve Vietnamu, navštěvoval jednou ročně, někdy to ale trvalo dva nebo tři roky, než přijel.
[5] Rozhodnutím ze dne 20. února 2018 č. j. KRPU-210441-40/ČJ-2017-040026-SV-CV
uložil správní orgán žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném do 30. července 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), spojené se zákazem
vstupu na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku. Správní orgán prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobce pobýval na území České republiky od 2. října 2015 na území
České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Uznal, že správní vyhoštění zasáhne
do soukromého a rodinného života žalobce, tento zásah však považuje za přiměřený.
[6] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zkrátil dobu, po niž žalobci nebude umožněn
vstup na území členských států Evropské unie, na deset měsíců. Korigoval totiž závěry správního
orgánu prvního stupně ohledně doby, po niž žalobce pobýval v České republice neoprávněně,
neboť správní orgán prvního stupně nezohlednil, že až do 29. června 2016 se žalobce nacházel
ve vyšetřovací vazbě v Německu, přičemž neoprávněný pobyt po tuto dobu mu nelze vytýkat.
Žalovaný dále konstatoval, že žalobce i přes několikaletý pobyt v České republice neovládá český
jazyk a nenavázal zde žádné hlubší vztahy a vazby. Rovněž skutečnost, že se žalobce
v jiném členském státě Evropské unie dopustil trestné činnosti, svědčí o nízké míře
jeho integrace. Naopak, žalobce má stále vazby na domovský stát. Žalovaný dospěl k závěru,
že mezi žalobcem a jeho manželkou a synem nejsou tak intenzivní vztahy, aby bylo uložení
správního vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jejich soukromého a rodinného života. Po dobu
zákazu vstupu žalobce na území členských států Evropské unie může rodina žít ve Vietnamu,
či v jiném státu, popřípadě mohou zůstat v kontaktu prostřednictvím návštěv a prostředků
komunikace na dálku. Žalovaný též konstatoval, že žalobcův syn již dosáhl zletilosti a podstatnou
část svého života strávil ve Vietnamu, kde jej žalobce navštěvoval nejvýše jednou do roka,
žalobce byl navíc od rodiny odloučen v době, kdy byl ve vazbě v Německu. V té době manželka
žalobce vedla obchod sama, bez jeho přičinění. Žalovaný dále podotkl, že žalobce představuje
hrozbu pro veřejný pořádek vzhledem k trestné činnosti, jíž se dopustil.
[7] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví. Dle názoru krajského soudu není
manželství žalobce překážkou jeho správního vyhoštění, neboť toto manželství bylo již jednou
poznamenáno nucenou odlukou v důsledku téměř dvouletého pobytu žalobce ve vyšetřovací
vazbě. Krajský soud předpokládá, že pokud za těchto okolností manželství žalobce vydrželo,
je zde předpoklad, že se vztahy mezi manžely nezpřetrhají ani po dobu správního vyhoštění
žalobce, která je kratší než doba, kdy byl žalobce ve vazbě. Krajský soud též zohlednil, že žalobce
má ve Vietnamu příbuzné. Dále soud zdůraznil, že žalobce významně porušil veřejný pořádek
tím, že na území členského státu Evropské unie spáchal trestný čin spojený s nepovoleným
nakládáním s omamnými látkami. Žalobce si měl být vědom toho, že mu trestná činnost
zkomplikuje pobytový status. Zadržení žalobce ve vazbě proto nelze vzít jako polehčující
okolnost. Krajský soud rovněž podotkl, že manželka a syn žalobce jej mohou následovat
do Vietnamu, popřípadě mohou na území České republiky vyčkat jeho návratu, přičemž
po tuto dobu mohou udržovat kontakt prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků.
Z uvedených důvodů nepovažoval krajský soud správní vyhoštění za nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života žalobce.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal, že se krajský soud nesprávně
vypořádal s otázkou zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zopakoval,
že na území České republiky sdílí společnou domácnost se svou manželkou a synem,
svými nejbližšími příbuznými. Úvahu krajského soudu, že odloučení nenaruší manželství
stěžovatele, které již poznamenal jeho pobyt ve vazbě, považuje stěžovatel za nepřiměřenou
a nepodloženou. Není jisté, že v důsledku dalšího narušení kontaktu nedojde k zániku manželství.
Tyto úvahy navíc stěžovatel nepovažuje za relevantní. Krajský soud se měl zabývat tím,
zda v důsledku vycestování stěžovatele bude narušen jeho soukromý a rodinný život, či nikoli.
Rodinný život stěžovatele není omezen na existenci manželství, nýbrž zahrnuje i pravidelný
osobní a fyzický kontakt. Stěžovatel též nesouhlasí s tím, že jsou jeho manželka a syn nuceni volit
mezi opuštěním České republiky a odloučením od stěžovatele. Závěr soudu, že stěžovatel
může zůstat se svou rodinou v kontaktu prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků,
považuje stěžovatele za neuctivý ke svému soukromému a rodinnému životu,
neboť takový kontakt kvalitativně neodpovídá osobnímu kontaktu.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na shromážděný spisový
materiál a vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu se všemi právními předpisy.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že o kasační stížnosti rozhodl bezodkladně,
ještě před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku podle §73
odst. 4 ve spojení s §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
která začala běžet až od okamžiku doplnění potřebných náležitostí kasační stížnosti,
tedy od 12. února 2020 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2012
č. j. 6 Ads 73/2012 - 17 či ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 6 Azs 216/2016 - 44). Návrh na přiznání
odkladného účinku se tak stal bezpředmětným.
[12] Podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území [České republiky] přechodně, s dobou, po kterou nelze
cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného
oprávnění k pobytu. Stěžovatel nezpochybňuje, že na území České republiky pobýval bez platného
oprávnění k pobytu, domáhá se však aplikace §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
podle něhož nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života cizince. Kritéria, která je při posuzování přiměřenosti
správního vyhoštění ve vztahu k soukromému a rodinnému životu cizince třeba vzít v úvahu,
stanoví §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vyplývají též z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. například
rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99
body 57–58, či rozsudky ze dne 31. ledna 2006 ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, a ze dne 28. června 2011 ve věci Nunez
proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70; dále viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. března 2013 č. j. 8 As 118/2012 - 45, ze dne 30. července 2013 č. j. 1 As 50/2013 - 48
či ze dne 3. července 2013 č. j. 1 As 17/2013 - 50).
[13] Dle názoru stěžovatele brání jeho správnímu vyhoštění skutečnost, že na území České
republiky žije jeho manželka a syn, kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Nejvyšší správní soud
se stěžovatelem souhlasí v tom, že nucené vycestování z České republiky a s ním spojený zákaz
opětovného vstupu po určitou dobu bude představovat zásah do jeho soukromého a rodinného
života. Avšak s ohledem na další okolnosti případu neshledal nic nesprávného na závěru
krajského soudu, že nepůjde o nepřiměřený zásah, který by bránil vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukazuje v prvé řadě na to,
že ačkoli stěžovatel v České republice pobývá od konce roku 2008 (jak vyplývá ze správního
spisu), neovládá český jazyk a, jak ve správním řízení sám uvedl, nevytvořil si zde žádné
společenské či kulturní vazby. Vzhledem k tomu, že manželka i syn stěžovatele jsou vietnamské
národnosti, oba ve Vietnamu dlouhou dobu žili, ovládají vietnamský jazyk a znají tamní
společnost a kulturu, je možné po nich požadovat, aby stěžovatele následovali do Vietnamu.
V případě, že by manželka a syn stěžovatele tuto variantu odmítli, mohou stěžovatele
ve Vietnamu navštěvovat. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že dopady
nuceného odloučení mohou zmírnit prostředky dálkové komunikace, které by stěžovateli
umožnily zůstat s rodinou v každodenním kontaktu. Žalovaný dostatečně odůvodnil,
že stěžovatelova nepřítomnost by neměla závažné důsledky ani pro podnikání jeho manželky
v České republice (neboť byla schopná obchod vést bez stěžovatelovy pomoci již v době, kdy byl
stěžovatel ve vazbě). Nelze též přehlížet, že stěžovatelův syn žil až do roku 2014
(tedy do svých čtrnácti let) ve Vietnamu u jiných příbuzných a se stěžovatelem se vídal
maximálně jednou za rok. V době, kdy se přestěhoval do České republiky, byl stěžovatel zadržen
pro podezření ze spáchání trestného činu v Německu, kde strávil téměř dva roky ve vazbě,
aniž by se se synem vídal. S ohledem na to nelze považovat desetiměsíční odloučení stěžovatele
od jeho (v době rozhodování žalovaného již dospělého) syna za nepřiměřený zásah.
V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu,
popřípadě napadených správních rozhodnutí.
[14] K námitce, že je rodina stěžovatele nucena volit mezi odloučením od stěžovatele
a opuštěním České republiky, Nejvyšší správní soud již jen stručně uvádí, že Listina základních
práv a svobod ani mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, jí neukládají
všeobecnou povinnost respektovat volbu osob ohledně země jejich společného pobytu
(srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012
č. j. 2 Azs 38/2011 - 47, ze dne 17. září 2010 č. j. 2 Azs 14/2010 - 96 či ze dne 11. června 2009
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65; citovaná rozhodnutí se sice týkají primárně mezinárodní ochrany,
předestřený výklad čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však lze aplikovat
obecněji).
[15] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že argumentace krajského
soudu (převzatá od žalovaného), že stěžovatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek,
je poněkud zavádějící. Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění za neoprávněný pobyt [§119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců], nikoli proto, že by představoval nebezpečí
pro veřejný pořádek [§119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. Otázka, zda je
stěžovatel nebezpečím pro veřejný pořádek, tak nebyla pro posuzování přiměřenosti správního
vyhoštění uloženého z důvodu neoprávněného pobytu příliš relevantní. Respektive, trestnou
činnost stěžovatele bylo možné zohlednit především jako okolnost svědčící o nízkém stupni
integrace stěžovatele v české společnosti, popřípadě v tom směru, že umístění stěžovatele
ve vazbě nelze považovat za okolnost svědčící v jeho prospěch (jak krajský soud učinil na konci
odstavce 20 svého rozsudku). Nejvyšší správní soud dále podotýká, že rozsudek
ze dne 10. října 2016 č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, kterým krajský soud v tomto směru argumentoval,
se týkal zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném do 17. prosince 2015, tedy z důvodu odsouzení cizince k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, a závěry tehdy vyslovené Nejvyšším
správním soudem proto na projednávanou věc nelze vztahovat. Tato dílčí nepřiléhavost
argumentace se však na zákonnosti rozsudku krajského soudu nijak neprojevila.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a náhrada
nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu