ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.36.2020:35
sp. zn. 6 Azs 36/2020 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) nezl. N.
S., b) nezl. R. S., c) nezl. M. F., zastoupených advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským,
Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
24. 9. 2018, č. j. OAM-499/ZA-ZA14-K01-PD1-2014, č. j. OAM-500/ZA-ZA14-K01-PD1-2014
a č. j. OAM-501/ZA-ZA14-K01-PD1-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) až c) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 1 Az 64/2018 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutími ze dne 16. 2. 2015 udělil žalovaný žalobcům a), b) a c) (dále jen „žalobci“)
na dobu 24 měsíců doplňkovou ochranu dle §14a odst. 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Žalovaný posoudil reálnou možnost matky žalobců o ně pečovat za tehdy špatné
bezpečnostní a ekonomické situace na Ukrajině s tím, že matka nemá ve vlasti žádné zázemí,
bývalý manžel a její otec mají problémy s alkoholem, její matka zemřela, prarodiče ze strany
bývalého manžela jsou již staří a sami vyžadují péči, nemůže se obrátit ani na svého bratra.
Žalovaný uvedl, že za tehdejší situace na Ukrajině by mohlo hrozit, že si matka nebude schopna
najít práci, nebylo proto možné vyloučit, že by se následně nebyla s to postarat o své tři děti.
Žalobci by tímto mohli být vystaveni nepřiměřenému tlaku, který by mohl ohrozit jejich zdravý
psychosociální vývoj, zdraví a život. Vycestování matky a dětí na Ukrajinu by tak mohlo být
v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
[2] Dne 15. 2. 2017 požádali žalobci prostřednictvím matky o prodloužení doplňkové
ochrany podle §53a zákona o azylu. Rozhodnutími ze dne 24. 9. 2018, č. j. OAM-499/ZA-
ZA14-K01-PD1-2014, č. j. OAM-500/ZA-ZA14-K01-PD1-2014 a č. j. OAM-501/ZA-ZA14-
K01-PD1-2014, žalovaný doplňkovou ochranu žalobcům podle §53a odst. 4 zákona o azylu
neprodloužil.
[3] Za zásadní žalovaný považoval, že situace se od roku 2014 na Ukrajině podstatným
způsobem prokazatelně zlepšila, jak dokládají nově obstarané podklady. Konflikt na části území
žalovaný nepopírá, avšak naprostá většina Ukrajiny je bezpečná, stabilizovaná a umožňuje
bezpečný návrat rodiny do země. Změnila se též osobní situace na straně celé rodiny. Matka je
předně nyní již schopná si najít zaměstnání, neboť pominula nestabilní a nevyzpytatelná situace
v zemi. K tomu se přidává skutečnost, že všechny tři děti jsou nyní již starší (v době rozhodování
žalovaného, tedy v roce 2018, konkrétně 15, 13 a 8 let), matka neuvedla žádné dlouhodobé
významné zdravotní omezení či problémy, nejstarší dcera jí navíc již vypomáhá. Objektivně
neexistuje dle žalovaného překážka, pro kterou by nemohla být matka výdělečně činná. Může
navíc využít i případné podpory ze strany sociálního systému a může se též o pomoc obrátit
na další rodinné příslušníky, konkrétně jejího bratra či bývalého manžela. Podporu může matka
hledat též u otce mladšího syna.
[4] Žalobci brojili proti rozhodnutím žalovaného u Městského soudu v Praze, který jejich
žaloby usnesením ze dne 31. 1. 2020, č. j. 1 Az 64/2018 - 27, spojil ke společnému projednání
a následně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl jako nedůvodné.
[5] Soud považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný, žalovaný se zabýval všemi tvrzeními
žalobců a zároveň sám zjišťoval veškeré potřebné skutečnosti. K namítanému nedostatečnému
posouzení změn subjektivních skutečností na straně žalobců a nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek důvodů rozhodnutí soud uvedl, že tyto skutečnosti v minulosti samy o sobě nezaložily
důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť tato byla udělena na pozadí a v kontextu změn
v zemi, kdy nebylo možné předvídat politický vývoj na Ukrajině, a hrozilo, že by matka v případě
jejího návratu spolu s dětmi nebyla s to se o ně postarat, a v důsledku toho by mohly být
ohroženy. V situaci, kdy je bezpečnostní situace na Ukrajině již předvídatelná a doznala takového
zlepšení, že již žalobcům nehrozí v případě návratu nebezpečí vážné újmy, jsou subjektivní
okolnosti jiného významu.
[6] Žalovaný se dle soudu zabýval všemi konkrétními skutečnostmi žalobců, které by mohly
mít vliv na prodloužení doplňkové ochrany, i možnými ekonomickými a sociálními dopady.
Ekonomická migrace nepředstavuje azylově relevantní důvod a nemůže být důvodem ani
pro prodloužení doplňkové ochrany. Soud nepopřel, že návratem na Ukrajinu by mohlo dojít
k jistému zhoršení životní úrovně rodiny, avšak tato situace již není způsobena nestálostí poměrů
na Ukrajině. Jelikož již nedochází k ohrožení žalobců, nedojde ani k porušení mezinárodních
závazků ČR, a tedy ani porušení tvrzených čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte.
[7] Neprodloužení doplňkové ochrany dle soudu obstojí i ve světle tzv. extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy, k čemuž odkázal na rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65.
Žalovaný zjistil, že návrat žalobců do vlasti je možný; nebylo prokázáno, že by nemohli své
rodinné vazby realizovat na Ukrajině. Bývalý manžel i otec nejmladšího žalobce jsou ukrajinské
státní příslušnosti. Případná složitost volby, zda se odstěhovat na Ukrajinu, či zůstat v ČR
nezakládá porušení mezinárodních závazků ČR.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
[9] Dle stěžovatelů se městský soud nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami
a přezkum provedl pouze formálně.
[10] Stěžovatelé namítají, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a neposoudil tak
komplexně jejich situaci. Oproti roku 2014, kdy byla podána první žádost o mezinárodní
ochranu, byli stěžovatelé v roce 2018 již dostatečně vyspělí, aby sami vypověděli o své situaci.
[11] Byť subjektivní skutečnosti nemusely být v minulosti samy o sobě důvodem pro udělení
doplňkové ochrany, není vyloučeno, že v době vydání nového rozhodnutí tomu tak je. Setrváním
stěžovatelů na území ČR v posledních 4 letech byly zpřetrhány jejich poslední vazby k Ukrajině.
Stěžovatelé nyní hovoří plynule česky, navštěvují školská zařízení a jsou plně integrováni
do společnosti. Naopak na Ukrajině nemají žádné zázemí a nejsou sami schopni si ho zajistit.
Matka stěžovatelů navíc v této době získala oprávnění k trvalému pobytu na území ČR a nelze od
ní požadovat, aby se jej de facto zřekla dlouhodobým odcestováním. Vyřizování oprávnění by
znamenalo dlouhodobé odloučení stěžovatelů od matky a jejího aktuálního partnera, který je
finančně zajišťuje a dětem funguje jako otec. Soud v tomto směru neprovedl dostatečný přezkum
správního rozhodnutí a neposoudil, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k nepřiměřenému
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelů. K tomu stěžovatelé odkazují na rozsudek
ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28.
[12] Správní orgán dostatečně neposoudil, zda stěžovatelům vycestováním hrozí skutečné
nebezpečí. Aby mohly soudy přezkoumat správní uvážení, musí být patřičným způsobem
odůvodněno.
[13] Stěžovatelé namítali neaktuálnost a nedostatečnost zjištěných informací. Správní orgán
a následně správní soud se drželi toliko obecné reflexe situace na Ukrajině a hlavních míst boje,
které však nejsou tvrzeným zdrojem hrozícího nebezpečí. Správní orgán se nevyjádřil
k potenciálnímu místu bydliště stěžovatelů. Soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene,
neboť správní orgán nemohl shromáždit dostatek důkazů, které by odůvodňovaly jeho závěry.
[14] Stěžovatelé jsou jako děti chráněni mezinárodními lidsko-právními dokumenty. Vzhledem
k reálné situaci na Ukrajině, kde sice existuje formálně řada zákonů, ale jejich řádná aplikace je
otázkou náhody či konexí, reálně hrozí riziko, že stěžovatelům, potažmo jejich matce nebude
umožněno profitovat z hospodářské a sociální ochrany a podpory státu, jak tvrdí žalovaný.
Toto hrozí o to více v kontextu aktuální pandemické krize a očekávané hospodářské krize.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá vyjádření k žalobám,
která zrekapituloval. Žalovaný má za to, že soud dostatečně ozřejmil důvody svého rozhodnutí
ve vztahu k žalobním námitkám. Pokud se ztotožnil se závěry správního orgánu, je takový postup
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve vztahu k argumentaci koronavirovou
pandemií odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 53 Az 2/2019-65.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelů. Není-li
tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[17] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] Stěžovatelé k přijatelnosti své kasační stížnosti nic neuvedli a Nejvyšší správní soud
naplnění žádného z výše uvedených kritérii přijatelnosti neshledal. Ustálená a vnitřně jednotná
judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační
námitky. Zároveň Nejvyšší správní soud nenalezl v postupu městského soudu takové pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
[19] Městský soud se dostatečně a přezkoumatelným způsobem vyjádřil ke všem žalobním
námitkám. Nesouhlas stěžovatelů se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného
rozsudku pro nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[20] Námitka, že žalovaný měl provést pohovor se samotnými stěžovateli (ne pouze s jejich
matkou) je dle §1 04 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatelé neuplatnili v řízení
před městským soudem, ač tak učinit mohli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155).
[21] Institut prodloužení doplňkové ochrany je založen na klauzuli rebus sic stantibus,
tedy jestliže se situace nezmění. V prodlužovacím řízení se zejména posuzuje, zda a jak se změnily
okolnosti, jež vedly k původnímu udělení doplňkové ochrany. Tehdejší skutkový stav
se konfrontuje s aktuální situací v zemi původu cizince (srov. např. rozsudek NSS ze dne
16. 5. 2018, č. j. 5 Azs 34/2018 - 29 či ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, či usnesení
ze dne 4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 - 41).
[22] V nyní projednávané věci žalovaný v souladu se zákonem a judikaturou hodnotil,
zda trvají důvody, pro které byla stěžovatelům udělena doplňková ochrana dle §14a zákona
o azylu. Zároveň se vypořádal s tvrzeními, která stěžovatelé uvedli jako důvody pro prodloužení
doplňkové ochrany. Nedospěl k závěru, že by jim v případě návratu do vlasti hrozilo přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle §14a zákona o azylu.
[23] Ke stěžovatelům vytýkané nedostatečnosti a neaktuálnosti podkladů, ze kterých žalovaný
vycházel, se vyjádřil již městský soud, a to tak, že shromážděné podklady vyhovují kritériím
vyjádřeným v judikatuře NSS (rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009
Sb. NSS).
[24] Stejně tak městský soud posoudil v intencích judikatury námitku týkající se
nepřiměřeného zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelů a z toho
plynoucího porušení mezinárodních závazků České republiky (k tomu viz městským soudem
citovaný rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65).
[25] Námitka týkající se správního uvážení je zcela bezpředmětná, neboť udělení,
resp. prodloužení doplňkové ochrany není závislé na správním uvážení. Při splnění zákonných
podmínek je doplňková ochrana přiznána, resp. prodloužena (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 9 Azs 314/2018 – 41). Žalovaný tak žádné správní
uvážení neprováděl.
[26] Námitka zhoršeného postavení stěžovatelů a jejich matky z důvodu vypuknutí pandemie
koronaviru SARS-CoV-2 je novou skutečností, která k době rozhodování žalovaného
ani městského soudu nebyla známa. Domnívají-li se stěžovatelé, že se jedná o azylově relevantní
skutečnost, mohou podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany dle §11a a násl. zákona
o azylu.
[27] Nejvyšší správní soud dodává, že neprodloužení doplňkové ochrany žalobcům nemusí
mít nutně za následek ani rozdělení rodiny ani nutnost vycestování matky žalobců. Jak ale také
vyplývá z dlouhodobé a konstantní judikatury správních soudů, prostředky mezinárodní ochrany
nemohou sloužit k nahrazování pobytového režimu cizinců podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Proto kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[29] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu