ECLI:CZ:NSS:2020:7.ADS.474.2018:27
sp. zn. 7 Ads 474/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupena JUDr.
Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 10. 2018,
č. j. 72 Ad 32/2017 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2017, č. j. X, žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila
své rozhodnutí č. II ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, jímž byla od 18. 4. 2017 žalobkyni snížena výše
vdovského důchodu. Námitkami žalobkyně brojila proti způsobu výpočtu příplatku ke
starobnímu důchodu jejího zemřelého manžela za období výkonu trestu odnětí svobody, ve
kterém konal práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich
posuzování jako zaměstnání I. pracovní kategorie dle §25 odst. 7 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Dle žalobkyně žalovaná použila chybnou
metodiku při zaokrouhlování dílčí doby věznění, výše tohoto příplatku tak nemá činit 534 Kč,
nýbrž 535 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017 podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu
v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“). Stejně jako v předešlých námitkách
žalované vytkla způsob zaokrouhlování, jež měl za následek chybné stanovení výše sporného
příplatku k důchodu (534 Kč namísto 535 Kč).
[3] Podáním ze dne 23. 4. 2018 požádala žalovaná krajský soud o zapůjčení dávkového spisu
k posouzení, zda lze vydat nové rozhodnutí za účelem uspokojení žalobkyně ve smyslu §62
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s“).
Žalovaná totiž v mezičase na základě judikatury Nejvyššího správního soudu změnila napadenou
metodiku zaokrouhlování.
[4] Dne 19. 6. 2018 žalovaná informovala krajský soud, že provedla přepočet sporného
příplatku k důchodu v souladu s novou metodikou, a i když tímto jeho výše vzrostla z 534 Kč
na 535 Kč, nemělo to vliv na konečnou výši vdovského důchodu žalobkyně. Žalovaná proto
nevydala nové rozhodnutí ve smyslu §62 s. ř. s.
[5] Podáním ze dne 1. 7. 2018 žalobkyně sdělila krajskému soudu, že žalovaná vydala dne
13. 6. 2018 rozhodnutí, jímž znovu zamítla novou žádost žalobkyně o stanovení nové výše
vdovského důchodu ze dne 7. 5. 2018. V tomto rozhodnutí již žalovaná upravila výpočet
sporného příplatku k důchodu, čímž byl tento zvýšen na 720 Kč (185 Kč v souvislosti s výkonem
trestu ve III. kategorii a 535 Kč v souvislosti s výkonem trestu v I. kategorii). Žalobkyně je však
tímto rozhodnutím uspokojena jen částečně, neboť dle jejího názoru žalovaná nesprávně
vypočetla příplatek v souvislosti s výkonem trestu ve III. kategorii. Proto proti němu podala
námitky.
[6] Podáním ze dne 28. 8. 2018 žalobkyně sdělila krajskému soudu, že její námitky proti
rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2018 žalovaná zamítla. Žalobkyně konstatovala, že již nemá
důvod brojit proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017, protože žalovaná v této věci vydala
nová rozhodnutí ve dnech 13. 6. 2018 a 28. 8. 2018. Proto žalobu proti rozhodnutí žalované
ze dne 3. 7. 2017, č. j. X, vzala zpět a krajskému soudu navrhla, aby řízení o ní zastavil. Dále
uvedla, že žaloba nově směřuje proti rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018 (rozhodnutí o nové žádosti
žalobkyně o stanovení nové výše vdovského důchodu ze dne 7. 5. 2018, pozn. soudu) a 28. 8.
2018 (rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí ze dne 13. 6. 2018, pozn. soudu) a navrhla, aby
obě tato rozhodnutí krajský soud zrušil.
II.
[7] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil podle §47 písm. a) s. ř. s. řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017, č. j. X, (výrok I.) a žádnému z účastníků
nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Konstatoval, že žalobkyně vzala žalobu zpět a
současně nejsou splněny podmínky podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. pro to, aby jí přiznal
náhradu nákladů řízení. Žalovanou provedený přepočet příplatku náležejícího ke starobnímu
důchodu zemřelého manžela žalobkyně totiž neměl žádný vliv na výši jejího vdovského důchodu.
III.
[8] Kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení uvedeného
usnesení krajského soudu. Namítá, že vzala žalobu zpět v rozsahu rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017,
č. j. X, neboť toto rozhodnutí žalovaná změnila vydáním nových rozhodnutí. Nadále jsou však
sporná rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2018 a 28. 8. 2018, proti nimž brojila svým podáním ze
dne 28. 8. 2018. Krajský soud měl tedy nejprve rozhodnout o přípustnosti změny žaloby a poté
rozhodnout ve věci samé. Dále brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobu totiž
vzala zpět právě proto, že žalovaná vydala nová rozhodnutí ještě předtím, než krajský soud o
žalobě rozhodl. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
IV.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti provedla rekapitulaci průběhu řízení. Uvedla,
že nové rozhodnutí ve smyslu §62 s. ř. s. nevydala, neboť v souvislosti se změnou metody
zaokrouhlování se nezměnila výše vdovského důchodu stěžovatelky. Přepočet tak neměl vliv
na zákonnost rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017, č. j. X. Z tohoto důvodu nebyly splněny ani
podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Teprve námitkami ze dne 1. 7. 2018
zpochybnila stěžovatelka způsob výpočtu délky doby („denin“), za kterou má být příplatek
poskytován. Tyto nové námitky jsou předmětem řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn.
72 Ad 47/2018. Žalovaná považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatelka totiž
nezpochybnila samotné zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017,
č. j. X, tj. výrok I. napadeného usnesení. Zbývající výrok II. se týká náhrady nákladů řízení. Pokud
by ovšem stěžovatelka ve své kasační stížnosti věcně napadala pouze výrok II. usnesení krajského
soudu, musel by Nejvyšší správní soud aplikovat §104 odst. 2 s. ř. s., dle něhož [k]asační stížnost,
která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
[12] Otázkou (ne)přípustnosti kasační stížnosti dle §104 odst. 2 s. ř. s. se opakovaně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné především
jeho usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS.
[13] V uvedeném usnesení dospěl rozšířený senát k závěru, že: „Ustanovení §104 odst. 2 soudního
řádu správního, se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení.“ Tehdy
posuzovanou otázkou bylo, zda lze připustit kasační stížnost proti výroku o nákladech řízení
(jež by sama o sobě byla nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s.), pokud směřuje i proti
rozhodnutí ve věci samé (taková kasační stížnost by byla jinak přípustná). Rozšířený senát uvedl,
že: „Kasační stížnost je totiž přípustná jen tehdy, je-li podána z důvodů uvedených v §103 s. ř. s.; a contrario
neopírá-li se o takové důvody, tj. opírá-li se jen o důvody jiné, přípustná není. Jinak řečeno, jsou-li uplatněny
v kasační stížnosti jak důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s., tak důvody jiné, zde neuvedené, je kasační stížnost
přípustná. (…) Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti
výroku o nákladech řízení. Jinými slovy, zákon nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem
napadení výroku o nákladech řízení. Pokud by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) podobě,
musela by být pro nepřípustnost odmítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu
o nákladech řízení není správné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004,
č. j. 4 Ans 1/2004 - 53, podle něhož ‘nelze za stávající právní úpravy ve správním soudnictví napravit
soudem rozhodujícím o kasační stížnosti případné nesprávné rozhodnutí krajských soudů
o nákladech řízení, pokud není současně kasační stížností napaden též výrok o věci samé‘). Jinak
řečeno, pokud je kasační stížností napaden též jiný výrok, je kasační stížnost zásadně přípustná.“ (…)
Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku
o nákladech řízení. Logicky vzato, bude-li nepřípustná kasační stížnost do výroku o věci samé z některého
z důvodů zde uvedených, pak osud této kasační stížnosti směřující proti výroku ve věci samé bude následován i tou
její částí, kterou bude napaden výrok o nákladech řízení.“
[14] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že kasační stížnost je nepřípustná jen
tehdy, pokud směřuje výlučně proti nákladovému výroku, resp. když sice směřuje současně proti
hlavnímu výroku, na němž je nákladový výrok závislý, avšak kasační stížnost proti tomuto
hlavnímu výroku (zde výroku o zastavení řízení) je nepřípustná. Rozšířený senát přitom opřel svůj
názor především o gramatické vyjádření pravidla dle §104 odst. 2 s. ř. s., tedy že kasační stížnost
směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná.
[15] Postatou kasační stížnosti stěžovatelky není nesouhlas s tím, že soudní řízení ve vztahu
k rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017, č. j. X, bylo zastaveno, což by na první pohled
znamenalo, že stěžovatelka napadá de facto pouze nákladový výrok. Stěžovatelka však namítá, že
současně měl krajský soud rozhodnout o jejích námitkách vůči následným rozhodnutím žalované
vydaných ve dnech 13. 6. 2018 a 28. 8. 2018, které uplatnila rovněž v podání ze dne 28. 8. 2018.
To znamená, že stěžovatelka nebrojí čistě proti nákladovému výroku, ale namítá i jinou vadu
řízení před soudem. Aplikace §104 odst. 2 s. ř. s. proto není s ohledem na výše uvedené na místě.
[16] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost stěžovatelky projednal a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[17] Kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě podle §47 písm. a) s. ř. s.
[18] Podle uvedeného ustanovení soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět;
šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů
usnesením na vědomí.
[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybňuje, že podanou žalobu vzala zpět. Stalo
se tak podáním ze dne 28. 8. 2018, v němž výslovně uvedla, že: „nemá důvod dále brojit proti
rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017, které napadla žalobou, protože žalovaná v mezidobí vydala nová rozhodnutí, a to
ze dne 13. 6. 2018 a 20. 8. 2018. Žalobkyně proto bere žalobu proti rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017 zpět. Nově
žaloba směřuje proti rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018 a 20. 8. 2018.“ Závěrem podání pak stěžovatelka
výslovně navrhla, aby řízení o žalobě bylo zastaveno. S ohledem na obsah uvedeného podání tedy
krajský soud nepochybil, pokud postupoval podle §47 písm. a) s. ř. s. a řízení zastavil. V dané
věci bylo učiněno jednoznačné zpětvzetí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017,
č. j. X. Právní úprava krajskému soudu neukládá zkoumat, jaké důvody vedou žalobce ke
zpětvzetí žaloby. Pokud žalobce (před rozhodnutí věci soudem) učiní zpětvzetí žaloby, nemá
soud jinou možnost než řízení o žalobě zastavit. Řízení před správními soudy je totiž ovládáno
zásadou dispoziční, která umožňuje žalobci disponovat s jím podaným návrhem. Povinností
soudu v případě zpětvzetí není ani zkoumat, zda byly splněny podmínky pro věcné projednání
žaloby. V případě, že je soudu doručen jednoznačný projev vůle, ze kterého je patrno, že
úmyslem podatele jen vzít žalobu zpět, soud řízení bez dalšího zastaví (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 8 As 24/2005 - 69, ze dne 16. 5. 2012, č. j. 4 As 24/2012 - 18, či ze dne 16. 5. 2012,
č. j. 4 As 24/2012 - 18). Uvedené potvrdil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020,
sp. zn. I. ÚS 338/20.
[20] Krajský soud napadeným usnesením vyhověl požadavku stěžovatelky na zastavení řízení
ve věci přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017, č. j. X. Stěžovatelka v kasační stížnosti
brojí proti tomu, že krajský soud napadeným usnesením dále nerozhodl o přípustnosti jejího
údajného návrhu na změnu žaloby ze dne 28. 8. 2018 a nerozhodl o žalobě v takto změněné
podobě. Pro posouzení této námitky je klíčové, že stěžovatelka svou žalobou ze dne 16. 7. 2017
napadla toliko rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017, č. j. X, a domáhala se jeho zrušení. Před
krajským soudem tak bylo vedeno řízení o žalobě proti tomuto konkrétnímu rozhodnutí
žalované. Svým podáním ze dne 28. 8. 2018 stěžovatelka vzala jednoznačně žalobu v rozsahu
celého jejího předmětu (napadeného rozhodnutí žalované) zpět, čímž vyvolala zastavení řízení o
přezkumu uvedeného rozhodnutí správního orgánu.
[21] Krom zpětvzetí obsahovalo podání stěžovatelky ze dne 28. 8. 2018 ještě druhý procesní
návrh, jímž se domáhala zrušení rozhodnutí žalované vydaných ve dnech 13. 6. 2018
a 28. 8. 2018. Stěžovatelka dovozuje, že se jednalo o změnu žaloby, o jejíž přípustnosti byl krajský
soud povinen rozhodnout v napadeném rozhodnutí. Teprve poté měl rozhodnout ve věci samé.
Tomuto náhledu nelze přisvědčit. V posuzovaném případě nelze uvažovat o tom, že by popsaná
situace představovala změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem přezkumné činnosti krajského soudu totiž
bylo dle jeho vymezení v žalobě rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017. Vzala-li následně
stěžovatelka žalobu vůči tomuto rozhodnutí žalované zpět, vedlo to v souladu s §47 písm. a)
s. ř. s. k zastavení řízení o tomto předmětu a z logiky věci zde nezůstalo nic, co by mohlo být
změněno. Jestliže tedy stěžovatelka za této situace v podání ze dne 28. 8. 2018 vznesla námitky
proti dalším rozhodnutím žalované, nejednalo se o změnu žaloby, ale o zahájení nového (dalšího)
řízení s novým předmětem, jímž byla rozhodnutí žalované vydaná ve dnech 13. 6. 2018
a 28. 8. 2018.
[22] Takto (správně) posoudil obsah uvedeného podání rovněž krajský soud, který zahájil
o tomto druhém procesním návrhu samostatné řízení. Jak vyplývá z přípisu krajského soudu
ze dne 18. 2. 2020, č. j. 7 Ads 474/2018 - 23, řízení ve věci rozhodnutí žalované ze dne
20. 8. 2018, č. j. X, a ze dne 13. 6. 2018, č. j. X, je vedeno pod sp. zn. 72 Ad 47/2018. Krajský
soud sice nevydal v projednávané věci procesní usnesení dle §39 odst. 2 s. ř. s., jímž by tento
návrh (žalobu proti rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018 a 20. 8. 2018) vyloučil k samostatnému
projednání, otázka správnosti jeho procesního postupu v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ads
474/2018 však není předmětem tohoto řízení.
[23] Nově napadená rozhodnutí žalované přitom nepředstavovala nová rozhodnutí ve smyslu
§62 s. ř. s., která by žalovaná vydala za účelem uspokojení stěžovatelky. Žalovaná sice o tomto
postupu uvažovala, jak vyplývá z jejího podání krajskému soudu ze dne 23. 4. 2018, avšak
po přepočtu sporného příplatku v souladu s novou metodikou k němu nepřistoupila, o čemž
krajský soud informovala podáním ze dne 19. 6. 2018. Stěžovatelkou označená „nová
rozhodnutí“ tak nebyla vydána z iniciativy žalované související s řízením proti jejímu rozhodnutí
ze dne 3. 7. 2017, ale na základě další žádosti stěžovatelky o přepočet důchodu ze dne 7. 5. 2018.
[24] Krajský soud tedy správně konstatoval, že ze strany žalované nedošlo k aktivitě, kterou by
bylo možno podřadit pod §60 odst. 3 větu druhou s. ř. s. Dle uvedeného ustanovení platí,
že [v]zal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno
pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka
poukazuje na to, že v posuzované věci vedlo ke zpětvzetí žaloby právě pozdější chování žalované
spočívající ve vydání nových rozhodnutí předtím, než soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí
ze dne 3. 7. 2017. V rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 7 As 424/2018 - 21, Nejvyšší správní soud
k pojmu „pozdější chování odpůrce“ uvedl, že: „Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud se nemůže
bez dalšího spoléhat na tvrzení žalobce uvedená ve zpětvzetí, ale musí vždy zkoumat, zda existuje souvislost mezi
zpětvzetím návrhu (zde žaloby) a pozdějším chováním odpůrce (zde žalovaného). Zabývá se tedy tím, zda
k označenému chování došlo až po podání žaloby (1. podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení)
a v souvislosti s ní (2. podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení). Zjistí-li soud, že žalobce vzal své podání
zpět bez ohledu na chování žalovaného nebo že chování žalovaného nemělo objektivně žádnou souvislost s podáním
žaloby, nemůže náhradu nákladů přiznat, byť by žalobce tvrdil opak nebo byl o opaku subjektivně přesvědčen.“
(důraz přidán). Rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2018, jímž znovu zamítla žádost stěžovatelky
o stanovení nové výše vdovského důchodu (a navazující rozhodnutí o námitkách proti němu ze
dne 28. 8. 2018), nelze považovat za procesní aktivitu, která by mohla být chápána jako „pozdější
chování“ ve smyslu §60 odst. 3, věty druhé s. ř. s. Jakkoliv k tomuto „pozdějšímu chování“ došlo
až po podání žaloby, žalovaná nejednala z vlastní iniciativy. Její postup byl vyvolán žádostí
samotné stěžovatelky o přepočet důchodu ze dne 7. 5. 2018. Žalovaná tak nevydala dne
13. 6. 2018 rozhodnutí ve věci vdovského důchodu stěžovatelky v reakci na podanou žalobu či
v souvislosti s ní, ale proto, že rozhodovala o nové žádosti stěžovatelky. Ostatně, žalovaná
po provedení přepočtu sporného příplatku k důchodu krajskému soudu sdělila, že ze své
iniciativy nové rozhodnutí nevydá, neboť požadovaný přepočet neměl vliv na konečnou výši
vdovského důchodu stěžovatelky a současně novou žádost stěžovatelky znovu zamítla. Jelikož
stěžovatelkou označené chování žalované (vydání rozhodnutí ze dne 13. 6. 2018 a 28. 8. 2018)
nemělo přímou souvislost s podáním žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2017,
nemohla být z tohoto důvodu stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení.
[25] Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud dodává, že námitky proti obsahu „nových“
rozhodnutí ze dne 13. 6. 2018 a 28. 8. 2018 nebyly uplatněny v žalobě. Ta směřovala vůči
způsobu zaokrouhlování u výpočtu příplatku náležejícího ke starobnímu důchodu zemřelého
manžela stěžovatelky za období výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém konal práce za zvlášť
obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání
I. pracovní kategorie. Přestože tento přepočet žalovaná provedla, nemělo to žádný vliv na výši
důchodu stěžovatelky.
[26] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n en í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu