ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.19.2020:20
sp. zn. 7 As 19/2020 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: M. K., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 11. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhala přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2019, č. j. MPSV-2019/6749-923. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl její odvolání a rovněž odvolání Statutárního města Ostrava, městského obvodu
Ostrava - Jih, proti rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2018, č. j. 952226/18/OT
a č. j. 952292/18/OT, a tato rozhodnutí potvrdil. Posledně uvedenými rozhodnutími rozhodl
správní orgán prvního stupně o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory – příspěvku
na bydlení – ve výši 4 461 Kč a o povinnosti žalobkyně a Statutárního města Ostrava, městského
obvodu Ostrava – Jih, uhradit tento přeplatek společně a nerozdílně do 31. 10. 2018. Správní
orgán prvního stupně totiž zjistil, že žalobkyně ode dne 1. 12. 2016 užívala byt č. 6 na adrese X,
bez právního důvodu. V žalobě žalobkyně požádala soud o osvobození od soudních poplatků
a navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 – 24, žalobkyni nepřiznal
osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce, neboť dospěl
k závěru, že žalobkyně v tomto řízení se svou žalobou zjevně nemůže být úspěšná. Proti výroku
II uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení
zástupce, podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako
nedůvodnou rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 1 As 165/2019 – 25.
[3] Žalobkyně poté v dalším průběhu řízení před krajským soudem znovu podala žádost
o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Krajský soud usnesením
ze dne 4. 11. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 - 81, tyto návrhy žalobkyně odmítl.
[4] Žalobkyně následně v podání, které bylo doručeno krajskému soudu dne 21. 11. 2019,
podala další (v pořadí tedy již třetí) žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh
na ustanovení zástupce. Krajský soud usnesením ze dne 22. 11. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 – 88,
uvedené návrhy žalobkyně odmítl. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala žalobkyně
kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 3 As 18/2020 – 18, neboť nebyly splněny podmínky řízení.
[5] Dne 25. 11. 2019 žalobkyně podala další (v pořadí tedy již čtvrtou) žádost o osvobození
od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce, kterou krajský soud v záhlaví označeným
usnesením znovu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konstatoval přitom existenci
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, který spočívá v tom, že o žádostech žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce již bylo v řízení před krajským
soudem pravomocně rozhodnuto (usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 – 24, které
nabylo právní moci dne 27. 4. 2019).
[6] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost. Současně podala žádost o osvobození od soudních poplatků a navrhla, aby jí byl
ustanoven konkrétní zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkami řízení a shledal, že nejsou splněny.
[8] Ze spisu krajského soudu totiž zdejší soud zjistil, že krajský soud rozsudkem ze dne
26. 11. 2019, č. j. 19 Ad 13/2019 – 102, který nabyl právní moci dne 6. 1. 2020, žalobu žalobkyně
zamítl a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Skončení řízení před krajským soudem představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení
o kasační stížnosti proti procesnímu usnesení krajského soudu vydanému v rámci tohoto řízení.
Kasační soud nemůže rozhodovat o procesních návrzích učiněných stěžovatelkou v řízení před
krajským soudem, které již bylo pravomocně skončeno. I pokud by totiž shledal nynější kasační
stížnost přípustnou a posléze důvodnou a zrušil napadené usnesení, nemohlo by se tím „otevřít“
pravomocně ukončené řízení před krajským soudem. Věcné projednání kasační stížnosti
tak nemůže vést k účinné ochraně práv stěžovatelky.
[9] Meritorní rozhodnutí o nyní předložené kasační stížnosti by nemohlo být ani podkladem
pro případnou obnovu řízení ve smyslu §114 odst. 1 s. ř. s., a nemohlo by být z povahy věci
ani podkladem pro případnou náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím (pokud by byla shledána nezákonnost napadeného usnesení krajského
soudu). Případná škoda by totiž mohla být eventuelně způsobena pouze rozhodnutím ve věci
samé. Za těchto okolností nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka objektivně nemůže
mít z rozhodnutí o nyní předložené kasační stížnosti jakýkoli užitek.
[10] Uvedený závěr neznamená, že by stěžovatelka namítající nezákonnost napadeného
usnesení zůstala po skončení řízení před krajským soudem bez možnosti dosáhnout nápravy
případného pochybení krajského soudu. V takovém případě byla oprávněna podat kasační
stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, což ostatně také učinila, jak je zdejšímu
soudu známo z úřední činnosti i z předloženého spisu krajského soudu. Řízení o kasační stížnosti
stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 13/2019 – 102 je vedeno pod
sp. zn. 6 Ads 8/2020. V kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu lze
namítat i jiné vady řízení před krajským soudem, jestliže mohly mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [viz §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[11] Obdobnou procesní situací se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne
18. 1. 2018, č. j. 4 As 195/2017 – 23, nebo ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 As 314/2017 – 22. V těchto
případech bylo kasační stížností napadeno usnesení o ustanovení zástupce v řízení před krajským
soudem a kasační stížnost byla následně odmítnuta, neboť než o ní kasační soud rozhodl, bylo
řízení před krajským soudem pravomocně ukončeno (aniž by rozhodnutí, kterým se končí řízení,
bylo napadeno kasační stížností). V těchto rozhodnutích přitom Nejvyšší správní soud vyšel
ze své předchozí judikatury vztahující se k obdobné procesní otázce – v situaci podání kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu o nepřiznání postavení osoby zúčastněné na řízení,
zatímco v průběhu řízení o kasační stížnosti bylo řízení před krajským soudem ukončeno (srovnej
např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 As 23/2005 – 146, nebo
ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 As 124/2016 – 25). Na podporu závěrů uvedených v tomto usnesení lze
rovněž odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2019,
č. j. 4 As 365/2019 – 37.
[12] Kasační soud závěrem podotýká, že si je vědom faktu, že ve výše citovaných případech
stěžovatel nepodal kasační stížnost proti konečnému (meritornímu) rozhodnutí krajského soudu.
Oproti tomu v nyní posuzované věci tak stěžovatelka učinila. Podle názoru soudu to však
na uvedených závěrech nic nemění – podmínky řízení o této kasační stížnosti nejsou splněny
a zdejší soud nyní nemůže předjímat, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti stěžovatelky
ve věci samé. Vliv by mohlo mít jen zrušení rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 13/2019 – 102
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, v takové situaci by ovšem řízení dále probíhalo
a stěžovatelka by v něm případně mohla opětovně uplatňovat svoje procesní návrhy.
[13] Neexistující předmět řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, Nejvyšší
správní soud proto odmítl kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití
§120 téhož zákona.
[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že nerozhodoval o žádosti stěžovatelky
o osvobození od soudních poplatků a o jejím návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti, neboť s ohledem na nutné odmítnutí kasační stížnosti by takové rozhodnutí bylo
nadbytečné a neúčelné.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu