ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.279.2019:23
sp. zn. 7 As 279/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: T. P., zastoupen
JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642, Liberec, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
8. 7. 2019, č. j. 58 A 10/2018 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018, č. j. OD 407/18-2/67.1/18099/Li, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 28. 3. 2018, č. j. 28567/2018, kterým Magistrát
města Jablonec nad Nisou (dále též „správní orgán I. stupně“), shledal žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním
provozu“), kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 24. 1. 2018 v 15:15 hod., v obci
Jablonec nad Nisou, nejméně v ulici 5. května, po silnici I/14, směrem ke křižovatce s kruhovým
objezdem ulic 5. května, Lesní a Mostecká a dále ve směru ke křižovatce s ulicí SNP, po ulici
5. května, řídil vozidlo ŠKODA FELICIA LXI, registrační značky X a při řízení vozidla nebyl
za jízdy řádně připoután bezpečnostním pásem, čímž porušil povinnost podle §6 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu. Za přestupek byla žalobci podle §35 písm. b) a §46 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti
za přestupky“) a §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši
1 500 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Konstatoval, že nepřipoutání bezpečnostním pásem patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým
okem. Věrohodné svědectví policistů v takovém případě představuje zpravidla dostatečný důkaz
o jeho spáchání. Kromě svědeckých výpovědí policistů měly správní orgány v dané věci
k dispozici rovněž videozáznam, který jejich svědecké výpovědi potvrzuje. Výpovědi policistů
v projednávaném případě netrpí žádnými nedostatky, které by zakládaly důvodné obavy o jejich
nestrannosti. Jsou konzistentní, bez vážných rozporů. Postup při kontrole byl rovněž korektní,
bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání vůči žalobci. Nepřesnost ohledně barvy žalobcova
oblečení nezakládá pochybnosti o věrohodnosti výpovědi policistů. V daném případě navíc bylo
možné posoudit připoutání či nepřipoutání žalobce bez ohledu na barvu jeho oblečení. Fakt,
že se spona pásu běžně nachází ve vozidle pod úrovní hrany okna řidiče, nemůže sloužit jako
důkaz pro konkrétní specifickou situaci. Fotografie zachycující sponu bezpečnostního pásu
v úrovni pod oknem řidiče, které žalobce jako zainteresovaná osoba pořídil následně, tedy nemusí
svědčit o situaci v době spáchání přestupku. Proto jimi soud neprováděl dokazování.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Úvodem zdůraznil, že osobě
obviněné z přestupku náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného
činu. Napadený rozsudek trpí podstatnými vadami řízení, jelikož nereflektuje garantovaná práva
stěžovatele na spravedlivý proces. Závěr o vině stěžovatele nemá oporu ve spise, neboť skutkový
stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. V řízení nebylo ani s jistotou prokázáno, že by se
předmětný skutek stal. Krajský soud uzavřel, že svědecké výpovědi policistů netrpí nedostatky,
které by zakládaly pochybnosti o jejich nestrannosti. Stěžovatel však předložil fotografie,
které jednoznačně vyvrací jejich tvrzení, že viděli viset přezku bezpečnostního pásu. Závěr
krajského soudu, že fotografie neprokazují polohu přezky v době spáchání přestupku,
je nezákonný, spekulativní a nevypořádává se s předloženým důkazem. Rozsudek je proto
nepřezkoumatelný. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že v posuzovaném případě bylo možné
registrovat, zda není připoután, bez ohledu na barvu oblečení. Dle judikatury Nejvyššího soudu
může být kontrast mezi barvou oblečení a barvou bezpečnostního pásu zásadní okolností.
I v této části je rozsudek zcela nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Dále stěžovatel zpochybnil
pravděpodobnost tvrzení, že se oba policisté ve stejném časovém úseku 2 - 3 sekund pohledem
přes levé přední okno přesvědčili, že stěžovatel v kolem projíždějícím voze není připoután. Jeden
z policistů se navíc musel věnovat řízení. Rovněž je méně pravděpodobné tvrzení policistů,
že stěžovatel před zastavením vozu manipuloval s pásem a po zastavení již nebyl připoután,
než jeho verze, že byl připoután po celou dobu a po zastavení se odpoutal. Ani tímto se krajský
soud nezabýval, a jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále připomněl judikaturu
Nejvyššího správního soudu zabývající se nároky na přesvědčivost důkazů v případě obtížně
zachytitelných přestupků pozorovatelných pouhým okem. S odkazem na ni dovodil, že v jeho
případě nebyly svědecké výpovědi policistů dostatečně věrohodné ani konkrétní. Provedené
důkazy tak nemohly vést k závěru, že spáchal předmětný přestupek. Pouhá pravděpodobnost
není v oblasti správního trestání dostačující. Existuje totiž nikoli zcela nepravděpodobná
možnost, že stěžovatel mohl být připoután. Závěrem uvedl, že nebyla naplněna ani materiální
stránka přestupku, když nebylo dosaženo požadovaného stupně nebezpečnosti činu.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákonnost řízení byla dodržena,
odkázal na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu a navrhl kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Tento dostál požadavkům ustálené judikatury kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS,
a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76).
[8] Stěžovatel vytýká krajskému soudu konkrétně to, že se nevypořádal se zásadním
rozporem mezi výpověďmi policistů, že při pohledu do vozidla viděli přezku bezpečnostního
pásu, ačkoliv dle jím předložených fotografií to nebylo objektivně možné. Krajský soud se však
se stěžovatelem předloženými fotografiemi řádně zabýval a zdůvodnil, proč podle jeho názoru
nemohou vyvrátit obsah svědeckých výpovědí policistů. Poukázal v zásadě na to, že samotný
fakt, že spona bezpečnostního pásu se běžně nachází pod úrovní hrany okna řidiče (jak bylo
zachyceno na předložených fotografiích), neprokazuje polohu této spony v průběhu předmětné
jízdy. Stěžovatel ostatně s tímto závěrem krajského soudu v kasační stížnosti poměrně obsáhle
polemizuje. Nejvyšší správní soud neshledal nijak nesrozumitelným ani závěr krajského soudu,
že nepřipoutání stěžovatele bezpečnostním pásem bylo možné registrovat bez ohledu na barvu
jeho oblečení. Dle krajského soudu nebyla barva oblečení v daném případě relevantní z toho
důvodu, že zasahující policisté ověřovali, zda je stěžovatel připoután či nikoliv, rovněž pohledem
zezadu jeho vozu. Oba přitom shodně uvedli, že viděli sponu bezpečnostního pásu viset v horní
části sloupku dveří. Na této úvaze nespatřuje Nejvyšší správní soud nic nesrozumitelného.
Je zcela logické, že vycházel-li krajský soud z výpovědi policistů, že se spona bezpečnostního
pásu nacházela v horní části sloupku dveří, nemohla mít barva oblečení stěžovatele na posouzení
toho, zda byl připoután, prakticky žádný vliv.
[9] Konečně má stěžovatel za to, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, neboť
nijak nereaguje na rozpor spočívající v tom, že dle výpovědí policistů stěžovatel před zastavením
vozidla s bezpečnostním pásem manipuloval (měl se připoutávat), avšak současně po zastavení
vozidla nebyl připoután, což je méně pravděpodobné než skutková verze stěžovatele, že byl
řádně připoután a po zastavení vozidla se odpoutal. Stěžovatel však v žalobě na uvedený údajný
rozpor nijak neupozorňoval. Poukázal toliko na to, že „policisté nesprávně tvrdili, že jsem jel ve výše
uvedeném úseku nepřipoután a že jsem po zastavení vozidla manipuloval s pásem a teprve se připoutával. Toto
tvrzení není absolutně podložené a z kamerového záznamu z kamery umístěné ve služebním vozidle také nic
takového nevyplývá.“ Stěžovatel tedy zjevně touto svou argumentací zpochybňoval věrohodnost
výpovědí policistů, nikoliv snad to, že by byly vnitřně rozporné či nelogické. Sám stěžovatel tedy
žádný logický rozpor v popisu událostí ze strany policistů v tomto ohledu v žalobě neoznačil.
Výpověďmi policistů se přitom krajský soud řádně zabýval. Posuzoval jejich konzistentnost
i vzájemnou rozpornost. Jelikož ve vztahu k manipulaci stěžovatele s pásem po zastavení vozidla
ve výpovědích policistů žádné rozpory nebyly označeny a ani shledány, nebylo nutné,
aby se krajský soud touto otázkou podrobněji zabýval. Jak ostatně vyplývá z výše citované pasáže
v žalobě, podle samotného stěžovatele policisté vypovídali o manipulaci s pásem po zastavení
vozidla, nikoliv před jeho zastavením. Nadto je pro daný případ relevantní především to, zda byl
stěžovatel připoután v době jízdy, nikoliv jakým způsobem s bezpečnostním pásem manipuloval
po zastavení, nejsou-li v této části výpovědi policistů významně rozporné a nezamezují závěru
o tom, že stěžovatel řídil své vozidlo, aniž by byl bezpečnostním pásem připoután. Není rovněž
pravdou, jak uváděl stěžovatel, že by policisté vypovídali, že se stěžovatel po zastavení vozidla
připoutal. Policisté pouze uvedli, že stěžovatel s pásem manipuloval za účelem vytvoření dojmu,
že byl připoután.
[10] Nejvyšší správní soud shrnuje, že ačkoliv si jistě lze představit podrobnější a pregnantnější
vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem i s ohledem
na uplatněné žalobní námitky nutnost zrušení jeho rozsudku. Odůvodnění rozsudku dostálo
požadavkům shora uvedené judikatury.
[11] Jak uvedl již krajský soud, přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem patří mezi
přestupky pozorovatelné pouhým okem. Je však třeba souhlasit se stěžovatelem, že se jedná
o obtížněji zachytitelný přestupek, neboť se odehrává uvnitř jedoucího vozidla, a je tedy třeba
klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů. Pro učinění kvalifikovaného závěru o tom, zda řidič
během jízdy skutečně nebyl připoután bezpečnostním pásem, je proto nutné brát v úvahu
všechny relevantní okolnosti daného případu, a není možné vycházet pouze z obecností (typicky
pouhého tvrzení policistů, že řidič nebyl připoután), aniž by byly brány v úvahu další faktory, jako
je např. doba, po kterou policisté vůz viděli, vzdálenost, úhel, kvalita výhledu, dopravní situace,
přibližná rychlost vozidla, viditelnost a další relevantní podmínky, ale rovněž již zmiňovaná
bezrozpornost ve výpovědích policistů, jejich podrobnost a další relevantní skutečnosti (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25, ze dne
18. 5. 2016, č. j. 2 As 16/2016 - 27, ze dne 8. 11. 2017, č. j. 4 As 190/2017 - 24 a ze dne
7. 3. 2018, č. j. 3 As 99/2017 - 17). Podstatou kasační stížnosti stěžovatele je právě
zpochybňování věrohodnosti výpovědí zasahujících policistů.
[12] V projednávaném případě ze správního spisu, především pak z kamerového záznamu
z policejního vozidla, vyplývá, že policejní hlídka měla možnost zkontrolovat připoutání
stěžovatele bezpečnostními pásy de facto dvakrát. Poprvé, když jela na kruhovém objezdu
a spatřila automobil stěžovatele, který přijížděl na kruhový objezd. Bylo to na dobu cca tří vteřin
z krátké vzdálenosti, kdy měla náhled na místo řidiče v automobilu stěžovatele skrze jeho čelní
sklo a okénko u řidiče. Následně se za stěžovatelovo vozidlo zařadila po obkroužení kruhového
objezdu a jela přímo za ním po dobu cca deseti vteřin, než se jej rozhodla zastavit. V této době
měla náhled do automobilu stěžovatele prostřednictvím jeho zadního okna. Po celou dobu se obě
vozidla pohybovala poměrně nízkou rychlostí, která nepřesáhla 40 km/h, po většinu času byla
nižší. Viditelnost nebyla po celou dobu ničím omezována. Dopravní situace rovněž nebyla ani
v jednom z uvedených okamžiků nikterak komplikovaná.
[13] Podle svědecké výpovědi policisty, který byl rovněž řidičem policejního vozidla, zasahující
policisté zaregistrovali nepřipoutaného řidiče ve vozidle, které se mělo napojit na kruhový objezd.
Sami kruhový objezd obkroužili a napojili se za uvedené vozidlo, aby se přesvědčili, zda je jeho
řidič připoután bezpečnostním pásem. Všimli si, že kovová přezka bezpečnostního pásu visí
u horního sloupku dveří. Když bylo zcela zřejmé, že řidič připoután není, vozidlo zastavili.
Po zastavení si řidič vozidla začal natahovat pás, s tím, že po přistoupení policisty k vozidlu si pás
odepínal. K dotazu na barvu oblečení řidiče policista uvedl, že se jednalo o šedivou mikinu.
Provoz z důvodu malé rychlosti nesledoval zcela. Druhý ze zasahujících policistů uvedl,
že posádka vozu zaregistrovala vozidlo, které se mělo napojit na kruhový objezd, přičemž jeho
řidič nebyl připoután. Na to, že řidič není připoután, usoudil podle toho, že do vozidla bylo řádně
vidět a bezpečnostní pás visel zavěšený na sloupku a byla vidět přezka bezpečnostního pásu.
Zřetelně viděl, že řidič přes sebe neměl pás. Za vozidlo se napojili po obkroužení kruhového
objezdu, aby se přesvědčili, že skutečně není připoután. Po zastavení šli s druhým zasahujícím
policistou společně k řidiči vozidla, kdy bylo vidět, že nějakým způsobem manipuluje
s bezpečnostním pásem, osobně však pouze viděl, jak se bezpečnostní pás zakymácel. Uvedl,
že řidič měl na sobě šedou nebo černou mikinu. Při pozdější otázce stěžovatele na barvu oblečení
uvedl, že se jednalo o světlou nebo tmavou mikinu, zkrátka tmavé oblečení.
[14] Z uvedeného vyplývá, že v provedeném případě byly dány podmínky pro to,
aby zasahující policisté zaznamenali přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem pouhým
okem. Rovněž jejich výpovědi spolu vzájemně korespondují a korespondují rovněž s kamerovým
záznamem. Dílčí rozpor v barvě oblečení stěžovatele nelze považovat za natolik závažný,
aby na základě něj byly výpovědi policistů shledány jako nevěrohodné. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27 uvedl, že „v řadě svých rozsudků odmítl pokusy
dovozovat nevěrohodnost policistů pouze z nepodstatných nesrovnalostí ve výpovědích, neboť ty lze vzhledem
k obvyklému časovému odstupu mezi spácháním přestupu a konáním výslechu považovat za přirozené.“ Policisté
uvedli řadu skutečností, na nichž se shodli, a které nepředstavovaly pouhé tvrzení o nepřipoutání
stěžovatele bezpečnostními pásy. Jednalo se o okamžik zaregistrování přestupku, následné
obkroužení kruhového objezdu a napojení se za vozidlo stěžovatele, visící přezku, která je
v nepřipoutání utvrdila i popis událostí po zastavení vozidla stěžovatele.
[15] Judikatura zdejšího soudu v obecné rovině zdůrazňuje, že o věrohodnosti výpovědi
policisty není důvod pochybovat, neplyne-li z okolností konkrétního případu, že má zájem
na výsledku přestupkového řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 3. 2018, č. j. 3 As 99/2017 - 17). Posoudit výpověď policisty jako nevěrohodnou by bylo
možné také tehdy, pokud by při kontrole postupoval vůči stěžovateli způsobem naznačujícím
zaujatost, např. pokud by provedl neopodstatněnou důkladnou kontrolu poté, co stěžovatel
odmítl projednání přestupku v blokovém řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 68). Takové skutečnosti však ze správního spisu nevyplývají a ani
stěžovatel žádnou takovou skutečnost nenamítal.
[16] Námitky stěžovatele o relevantnosti barvy jeho oblečení ve spojení s tím, že policisté tuto
barvu zcela přesně neidentifikovali, nemohou mít žádný vliv na průkaznost jejich výpovědí
ve vztahu k předmětnému přestupku. Jednoduchou logickou úvahou lze dojít k závěru, že krajský
soud považoval barvu oblečení stěžovatele za irelevantní, neboť policisté se přesvědčovali o tom,
že nebyl připoután rovněž pohledem zezadu, přičemž oba zaznamenali volně visící přezku
bezpečnostního pásu, která je v závěru o nepřipoutání stěžovatele utvrdila. Stěžovatelův obecný
odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může být barva oblečení zásadní okolností
pro posouzení kontrastu s barvou bezpečnostního pásu, tak není přiléhavý na projednávaný
případ.
[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje i se způsobem, jímž se krajský soud vypořádal
s námitkami poukazujícími na nemožnost zaznamenat přezku bezpečnostního pásu v tvrzené
poloze (v horní části sloupku dveří) a k tomu předloženými fotografiemi interiéru vozidla, které
stěžovatel pořídil po spáchání přestupku a doložil ve správním řízení. Již v rozsudku ze dne
24. 6. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25, Nejvyšší správní soud uvedl, že osoba, jíž hrozí postih
za přestupek, bude tvrdit takové skutečnosti, které jí jsou primárně ku prospěchu. Na základě
fotografií předložených stěžovatelem nelze usuzovat na to, že v době spáchání přestupku přezka
bezpečnostního pásu nemohla být viditelná. Tato se totiž mohla v době spáchání přestupku
nacházet v jiné poloze než na stěžovatelem pořízených fotografiích, a mohla tak být viditelná.
Je zcela běžné, že se přezka bezpečnostního pásu tzv. „zasekne“ v horní části bezpečnostního
pásu a nesklouzne po něm až k zarážce, která se nachází pod úrovní hrany okna řidiče. Doložené
fotografie tak nemohou samy o sobě zpochybnit výpověď zasahujících policistů. Ve výše
uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval totožnou situací, přičemž v nyní
posuzované věci neshledal důvody se od svých dřívějších závěrů odchýlit.
[18] Námitky poukazující na nenaplnění všech zákonných znaků přestupku, především pak
materiálního znaku přestupku, uplatnil stěžovatel poprvé až v řízení o kasační stížnosti. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu nicméně ve svém aktuálním usnesení ze dne 18. 2. 2020,
č. j. 10 As 156/2018 - 110, vyslovil, že „také v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým
byl uložen správní trest za přestupek (jiný správní delikt), soud přezkoumává rozhodnutí v mezích žalobních
bodů dle §75 odst. 2 s. ř. s., uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud nepřihlíží
k žalobcem neuplatněným důvodům nezákonnosti napadeného rozhodnutí, včetně nenaplnění materiálního znaku
přestupku (deliktu).“ Krajský soud tedy nebyl povinen zkoumat z vlastní iniciativy, zda byl naplněn
materiální znak přestupku. Sám stěžovatel naplnění materiálního znaku přestupku v žalobě
nikterak nezpochybňoval. Tyto námitky tak nebyly vzneseny v řízení před krajským soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tomu nic nebránilo. Nejvyšší správní soud se při jejich
hodnocení proto přidržel ustálené judikatury. Například ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155 (publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS) uvedl, že „[u]stanovení §104 odst. 4
s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování
kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního
řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního
rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené. Korektiv takto
zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy »ač tak učinit mohl«, je naplněn nejen tehdy, když žalobce určitou
námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy, kdy by její (objektivně možné) uplatnění
nebylo, s ohledem na kontext věci, racionální. O takový případ jde za situace, kdy v době podání žaloby existuje
k určité otázce ustálená a jednotná soudní judikatura, avšak v mezidobí dojde k jejímu zásadnímu
a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat.
Odkazuje-li nově uplatněná kasační námitka na tento případ, nelze ji odmítnout jako nepřípustnou dle §104
odst. 4 s. ř. s.“ (obdobně též např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2004 č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publ.
pod č. 419/2004 Sb. NSS). V souzeném případě stěžovatel neuvádí žádné okolnosti, které mu
zabránily uplatnit jím tvrzené námitky již v řízení před krajským soudem, a nenamítá ani existenci
zásadního a překvapivého obratu ustálené soudní judikatury.
[19] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu