ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.436.2018:38
sp. zn. 7 As 436/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ing. L. S., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.
9. 2018, č. j. 30 A 30/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2016, č. j. KUKHK-38378/DS/2016/Er, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem (dále též
„správní orgán“) ze dne 16. 9. 2016, č. j. ODP/83069-2016/dum 17302-2016/dum/12. Správní
orgán shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“),
neboť jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil,
aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích. Porušení pravidel silničního provozu spočívalo
v překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy dne 21. 2. 2016, v 11:00 hod. v obci Choustníkovo
Hradiště, na silnici I/37, ve směru Trutnov. Rychlost naměřená automatizovaným technickým
prostředkem činila 82 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení 79 km/h. Za to mu
správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1 000 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že správní
orgán provedl všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4
písm. a) zákona o silničním provozu. Jelikož v zákonné lhůtě nezjistil skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti D. P., jež byl označen za řidiče vozidla, nezbylo mu než věc odložit.
Označení D. P. za řidiče soud považoval za obstrukci, neboť provozovatelé vozidel jej označují
za přestupce opakovaně i v jiných správních řízeních, avšak on je na udávané adrese nekontaktní.
Krajský soud doplnil, že D. P. je opakovaně označován za řidiče zástupcem ODVOZ VOZU s.
r. o. i v obdobných řízeních, která jsou před ním vedena. Dále uvedl, že pro naplnění skutkové
podstaty daného deliktu je relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o
silničním provozu, nikoliv zda se nachází v zastavěném území obce. Předpisy stavebního práva
na danou problematiku vůbec nedopadají. Že se měřený úsek skutečně nacházel mezi dopravními
značkami „Obec“ a „Konec obce“ vyplývá nejen z jeho přesné specifikace ve správních
rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem. Tuto skutečnost žalobce ani
nijak nevyvracel. Případné výkyvy rychlosti v měřeném úseku jsou irelevantní, neboť překročení
rychlosti v měřeném úseku tvoří jeden přestupek, který byl ve výroku popsán srozumitelně, určitě
a nezaměnitelně. Skutečnost, že byl v daném případě použit automatizovaný technický prostředek
bez obsluhy (dále též „automat“), spolehlivě prokazují důkazy založené ve správním spise.
Přestože některé listinné důkazy nebyly provedeny formálně procesně správným způsobem,
nedošlo k dotčení hmotných ani procesních práv žalobce, neboť mu bylo umožněno seznámit se
s podklady rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Rozhodnutí o odvolání pro něj nemohlo být ani
překvapivé. Žalovaný sice dříve rušil rozhodnutí v případě formálních pochybení při dokazování,
avšak tuto svou původní nesprávnou praxi korigoval pod vlivem judikatury. Tento stav je
zástupci žalobce znám. Původní správní praxe pak nemohla založit legitimní očekávání. Za
ustálenou správní praxi totiž nelze považovat postup v několika případech nebo po určité
období, který vybočuje ze zákonem stanovených mezí, nebo je v rozporu s výkladem zákona dle
judikatury. Krajský soud proto neprovedl pro nadbytečnost jako důkaz analýzu všech zrušujících
rozhodnutí žalovaného v tomto typu správního řízení za rok 2016. Oprávnění strážníků Městské
policie Dvůr Králové nad Labem k měření rychlosti v daném místě má oporu v důkazech
obsažených ve správním spise. Na závěr o spáchání přestupku nemá vliv nedoložení toho, že
měření proběhlo za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Žalobce
si rovněž nesprávně vyložil obsah výzvy správního orgánu k seznámení se s podklady rozhodnutí
a vyjádření se k nim. Uvedená výzva neomezuje využití tohoto práva pouze na osobní návštěvu
v určitém čase a místě, ale tuto možnost naopak poskytuje. Dle krajského soudu nedošlo ani k
porušení zásady bezprostřednosti. Nebylo nezbytné, aby správní orgán nařizoval za účelem
provedení důkazů ústní jednání. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými
ve spise, s nimiž se žalobce mohl seznámit při nahlížení do spisu nebo při seznámení se
s podklady pro rozhodnutí. Rovněž se mohl zúčastnit dokazování mimo ústní jednání. Zůstal
však pasivní. Ustanovení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nelze považovat za protiústavní
s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Ustanovení §67
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“)
pak na daný případ nedopadá. Skutkový stav byl zjištěn tak, aby nebylo pochybností o tom, že se
daný přestupek stal. Správní orgán není povinen vyvracet všechny hypotetické pochybnosti a
prokazovat negativní skutečnosti. Žalobce nedoložil žádná relevantní konkurenční tvrzení či
důkazy. Jeho argumentaci, že mu D . P. sdělil, že v daný čas bylo předmětné vozidlo daleko od
obce Choustníkovo Hradiště, soud označil za vnitřně rozpornou a účelovou. Na jednu stranu
totiž zpochybnil tvrzení D. P., že vozidlo neřídil, na druhou stranu uvedl, že přestupek spáchat
ani nemohl, jelikož se s vozidlem nacházel na jiném místě.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Dle stěžovatele existovaly důvodné
indicie, že jím označený řidič je skutečným řidičem vozidla. Odložení věci tedy nebylo možné
založit na tom, že tato skutečnost nebyla prokázána. K zahájení správního řízení postačí alespoň
malá pravděpodobnost, že označená osoba je řidičem. Nelze je limitovat jejím doznáním. Stojí-li
proti sobě dvě protichůdná tvrzení, je třeba zahájit správní řízení a zkoumat jejich věrohodnost.
Krajský soud aproboval formalistický postup správních orgánů a nedůvodně označil postup
stěžovatele za obstrukční. Dále krajský soud nesprávně posoudil námitky poukazující na nepřesné
určení místa spáchání údajného správního deliktu. Omezení rychlosti dle zákona o silničním
provozu totiž platí pouze v obci, tj. v zastavěném území, které je označeno dopravními značkami.
Měřený úsek se však zčásti nacházel mimo zástavbu. Krajský soud vystavěl svůj závěr o tom,
že měření proběhlo v zastavěném území pouze na tezi, že v opačném případě by zde opatřením
obecné povahy nemohla být umístněna značka „obec“. Dokazování tímto aktem však neprovedl.
Nadto k umístění dané značky opatření obecné povahy vůbec neexistuje, neboť ta se vydávají
až v posledních letech, avšak daná značka je starší. Nebyla tak řádně zjištěna skutečnost,
zda měření proběhlo v zastavěném území, neboť skutkový stav je založen na neexistujícím a jako
důkaz neprovedeném opatření obecné povahy. Krajský soud rovněž nesprávně posoudil,
zda měřící zařízení splňovalo definiční znaky automatu. Jím označené důkazy tuto skutečnost
neprokazují. Měření automatem je však jednou z podmínek odpovědnosti provozovatele vozidla,
jejíž splnění správní orgán musí posoudit. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že žalovaný postupem
v rozporu se svou dřívější praxí neporušil zásadu legitimního očekávání. Krajský soud potvrdil,
že žalovaný dříve rozhodoval jinak (rušil rozhodnutí správních orgánů, neprovedly-li všechny
podklady rozhodnutí jako důkaz). Jakkoliv se jednalo o důsledek judikaturního vývoje, žalovaný
změnu svého stanoviska ani nenaznačil. Doposud přitom nerozhodoval v rozporu s judikaturou.
Ta totiž nerozporuje, že důkazy je třeba provést v souladu se zákonem, pouze dovozuje,
že nedodržení tohoto postupu nepředstavuje vadu, pro kterou by soud rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel se tak mohl spoléhat na stejný postup ve své věci. Poukázal-li krajský soud na to,
že se jednalo pouze o několik případů po určité období, měl tento závěr důkazně podložit
navrhovanou analýzou obdobných rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel na závěr namítl omezení
svých procesních práv. Z vyrozumění správního orgánu o právu seznámit se s podklady
rozhodnutí a vyjádřit se k nim nevyplývalo, že by stěžovatel mohl činit svá podání i písemně.
Správní orgán určil, že toto právo může realizovat v sídle správního orgánu v určitých hodinách.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Co se týče kroků učiněných správním orgánem za účelem zjištění pachatele přestupku,
respektive zahájení řízení vůči osobě označené stěžovatelem jako řidič vozidla, shrnul krajský
soud podrobně skutkový stav v bodech 17 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud na toto shrnutí pro stručnost odkazuje. Pro daný případ je relevantní především to,
že správní orgán i přes značné obtíže dokázal kontaktovat stěžovatelem označeného řidiče,
který k věci podal vysvětlení. V něm se vyjádřil k celkem 16 přestupkům, u nichž byl označen
jako řidič (včetně projednávané věci) s tím, že řidičem uvedených vozidel nebyl, nezná jejich
provozovatele a ani zmocněnce stěžovatele ODVOZ VOZU s. r. o ., o němž se dozvěděl
až od městských úřadů.
[8] Jak správně uvedl krajský soud, smyslem §125f odst. 5 zákona o silničním provozu není
vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující ke zjištění totožnosti přestupce
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 2 As 125/2018 - 46, ze dne
4. 7. 2018, č. j. 10 As 18/2018 - 59, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne
24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 - 46, nebo ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40). Krajský
soud rovněž správně odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2019,
č. j. 7 As 129/2016 - 35, z nějž vyplývá, že nebude-li jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době
spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle §125f a násl.
zákona o silničním provozu. Provozovatel sice může označit údajného řidiče vozidla z doby
spáchání přestupku, a tím zabránit tomuto řízení, nejedná se však pouze o formální úkon,
ale o úkon, který musí vést ke zjištění řidiče vozidla v době přestupku.
[9] V projednávané věci správní orgán disponoval pouze sdělením stěžovatele, že údajným
řidičem vozidla byl D. P. Správní spis však neobsahuje žádné další důkazy či alespoň indicie
o tom, že by D. P. skutečně byl řidičem vozidla v době spáchání přestupku. Ani stěžovatel tuto
skutečnost nijak nedoložil (na rozdíl např. od věci řešené krajským soudem v rozsudku ze dne
28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013 - 27, kde byla provozovatelem vozidla autopůjčovna, která
na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání
přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu). V obdobných věcech
přitom běžně dochází k tomu, že označení řidiči odepřou podání vysvětlení, jelikož by sobě nebo
osobám blízkým způsobili nebezpečí postihu za přestupek, či se nevyjádří vůbec. Takový postup
přitom nemůže sám o sobě vést k zahájení řízení o spáchání přestupku (srov. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46,
ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015 - 32, či ze dne 6. 12. 2018, č. j. 10 As 17/2018 - 48). Zdejší
soud aproboval nezahájení řízení o přestupku i v situaci, kdy označený řidič ve vyjádření uvedl,
že přestupek spáchal, avšak odepřel podání vysvětlení, jelikož by to vedlo k jeho obvinění.
Při posouzení důvodnosti zahájení řízení vůči označenému řidiči považuje zdejší soud
za relevantní rovněž to, zda byl daný řidič označen jako pachatel přestupku v řadě obdobných
případů, a na požadavek ověření totožnosti u písemného prohlášení, že přestupek spáchal,
reagoval negativně. Zdejší soud dovodil, že se jedná o zjevné procesní obstrukce, které nepožívají
právní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2019,
č. j. 2 As 125/2018 - 46, či ze dne 17. 9. 2019, č. j. 5 As 120 2018 - 56). Pokud zdejší soud
považoval podmínky §125f odst. 5 zákona o silničním provozu pro zahájení řízení
s provozovatelem vozidla za splněné v uvedených věcech, pak je zřejmé, že tyto byly naplněny
i nyní v situaci, kdy stěžovatelem označený řidič D. P. podal vysvětlení, v němž uvedl,
že přestupek nespáchal a provozovatele vozidla ani nezná, a zároveň v řízení nevyšly najevo
žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že označený řidič je pachatelem projednávaného
přestupku. Správní orgán zjevně nedisponoval žádnými důkazy, které by mohly vést k zahájení
řízení o přestupku s D. P. Postupoval tedy správně, pokud řízení o přestupku této osoby
nezahájil a věc v souladu s tehdy platným zákonem o přestupcích odložil. Je-li nadto D. P.
opakovaně označován jako přestupce různými provozovateli vozidel, přičemž zároveň je
na označované adrese nekontaktní, a obecně je složitě dosažitelný, lze souhlasit i se závěrem
správních orgánů a krajského soudu, že projednávaná věc vykazuje znaky procesních obstrukcí.
Námitka týkající se neučinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku dle §125f odst. 5
zákona o silničním provozu, je tak nedůvodná.
[10] Stěžovatel dále namítá, že nebylo prokázáno, že by celý měřený úsek vedl zastavěným
územím obce, tudíž nebylo prokázáno, že řidič vozidla musel po celém úseku dodržovat
maximální předepsanou rychlost 50 km/h. Vypořádání této námitky ze strany krajského soudu
v napadeném rozsudku je zcela totožné s odůvodněním obsaženým v jeho rozsudku ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 30 A 165/2016. V obou případech bylo konstatováno, že je relevantní,
zda se měřené úseky nacházejí v obci ve smyslu silničního zákona, nikoliv zda celé měřené úseky
probíhaly jejich zastavěným územím v kontextu stavebního zákona, neboť aplikace stavebního
zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu zastavěné území není v takovém
případě na místě. Předpisy stavebního práva totiž na danou problematiku vůbec nedopadají.
Správnost tohoto posouzení již aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2018,
č. j. 7 As 84/2018 - 46. Již v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 As 177/2017 - 49, je uvedeno,
že „podle §2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěné území vymezené dopravními značkami.
Není přitom pochyb o tom, že Židlochovice jsou obcí ve smyslu citovaného ustanovení, neboť jejich území je osazeno
dopravními značkami upravujícími začátek a konec obce. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že úsek
pozemní komunikace, na němž byla v projednávané věci měřena rychlost, je, jak uvedl krajský soud, nezastavěný.
Rozhodné je, že se tento úsek nachází v obci. Skutečnost, že některé části obce jsou nezastavěny, totiž nemění nic
na tom, že obec Židlochovice je ve smyslu zákona o silničním provozu jako celek zastavěným územím vymezeným
dopravními značkami a je tedy nutno na (celém) jejím území dodržovat §18 odst. 4 zákona o silničním provozu
stanovenou nejvyšší dovolenou rychlost.“ Zdejší soud se přitom plně ztotožňuje rovněž s přiléhavým
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, č. j. 33 A 82/2015 - 41, v němž je
uvedeno, že „vymezení obce pro účely zákona o silničním provozu je třeba považovat za autonomní definici,
která sleduje čistě potřeby úpravy pravidel provozu na pozemních komunikacích. ‘Zastavěné území‘ představuje
obecný (z hlediska logiky ‘rodový‘) formální znak obce ve smyslu zákona o silničním provozu, který znamená
toliko, že obec by měla být vymezována na pozemních komunikacích dopravními značkami v zásadě
v zastavěném území (tzv. intravilánu), nikoliv mimo ně. Z hlediska působení pravidel silničního provozu je ovšem
zásadní, v jakém úseku je obec na pozemní komunikaci skutečně dopravními značkami vyznačena, nikoliv zda
se skutečně jedná či nejedná o zastavěné území. To neplatí pouze na účelových komunikacích, kde se obec dopravní
značkou nevymezuje a kde se musí účastník silničního provozu orientovat podle charakteru okolí, případně
v situacích, kdy by z jiných důvodů dopravní značka vymezující ‘obec‘ na předmětné pozemní komunikaci chyběla
(viz k tomu podrobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.3.2013, č.j. 1 As 183/2012 - 50).
Z hlediska jízdy po silnici první třídy, o kterou se v posuzované věci jednalo, při níž došlo k překročení nejvyšší
povolené rychlosti, však může mít skutečnost, že její část dopravní značkou vyznačená jako ‘obec‘ nevede
zastavěným územím, vliv pouze z hlediska hodnocení společenské nebezpečnosti (škodlivosti) spáchaného
přestupku, nikoliv však na samotnou kvalifikaci pod příslušnou skutkovou podstatu překročení nejvyšší povolené
rychlosti v obci.“
[11] Z výše uvedeného plyne, že území vymezené za příslušnou dopravní značkou je obcí
ve smyslu zákona o silničním provozu. Jestliže bylo z listin založených ve správním spise
prokázáno, že měřený úsek se nachází na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště,
silnice I/37 směr Trutnov, okres Trutnov, mezi dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS
12b „Konec obce“, tak nebylo nezbytné dokazovat, zda se měřený úsek nachází v zastavěném
území ve smyslu stavebního zákona; navíc je opět třeba při posuzování odůvodnění napadeného
rozhodnutí brát v potaz, že stěžovatel toto nenamítal již v řízení před správními orgány.
Posouzení této otázky ze strany krajského soudu proto Nejvyšší správní soud považuje
za správné; kasační námitka je nedůvodná. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 293/2017 - 26, ze dne 14. 6. 2019, č. j. 6 As 379/2018 - 40, či ze dne
24. 1. 2019, č. j. 2 As 145/2018 - 43.
[12] Důkazy obsažené ve správním spise rovněž spolehlivě prokazují, že měření rychlosti bylo
provedeno „automatizovaným technickým prostředkem“ ve smyslu §125f odst. 2 písm. a)
zákona o silničním provozu. Tato skutečnost vyplývá především z oznámení o přestupku
v dopravě Městské policie Dvůr Králové nad Labem ze dne 20. 3. 2016 a pořízené fotografie,
dále z ověřovacího listu č. 8012-OL-70076-15 Českého metrologického institutu ze dne
16. 3. 2015, veřejnoprávní smlouvy č. KTÚ/VERJ-2013/590 uzavřené mezi městem Dvůr
Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště dne 12. 6. 2013, rozhodnutí Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, č. j. 11801/VZ/2013-2, vyjádření Policie České
republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu ze dne 21. 12. 2015, č. j. KRPH-
433-207/Čj-2015-051006, či ze zprávy Městské policie Dvůr Králové nad Labem ze dne
18. 12. 2015. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018,
č. j. 4 As 114/2018 - 49, jsou v tomto směru dostatečné informace o rychloměru jako
automatizovaném technickém prostředku vyplývající z oznámení podezření o přestupcích
a ze záznamu o přestupku: „[s]kutečnost, že na ověřovacím listu rychloměru není žádná indicie, zda se jedná
o automat či nikoliv, na kterou poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, proto považuje Nejvyšší správní soud
za zcela nepodstatnou. Podstatné naproti tomu je, že ověřovací list č. 69/16 ze dne 4. 4. 2016 prokazuje,
že použitý automat byl vyzkoušen, ověřen a certifikován, a tudíž byl plně způsobilý k měření rychlosti. S ohledem
na výše uvedené nevidí Nejvyšší správní soud v posuzované věci jakýkoli důvod k posuzování toho, co je to
‘automat‘ v rozhodnutí správních orgánů.“ I v projednávané věci ze správního spisu jednoznačně
vyplývá, že rychloměr pracoval v automatizovaném režimu bez obsluhy. Tato skutečnost je
výslovně uvedena v oznámení o přestupku, ověřovací list rychloměru pak potvrzuje jeho
způsobilost k měření rychlosti. Že měření provedl automat, respektive že tento byl přímo
na místě nainstalován, nadto jednoznačně vyplývá i z posloupnosti uvedených důkazů. Stěžovatel
nepředložil žádné relevantní konkurenční tvrzení, které by uvedený řetězec listinných důkazů
zpochybňovalo. Byla tak splněna podmínka uvedená v §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu. I tato námitka je nedůvodná.
[13] Stěžovatel v postupu žalovaného spatřuje zásah do jeho legitimního očekávání. Ten totiž
nezrušil rozhodnutí správního orgánu, přestože mimo ústní jednání nebyly provedeny jako důkaz
některé listiny, na jejichž základě správní orgán rozhodoval. Stěžovatel se spoléhal na to,
že pro tuto chybu bude rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Nesouhlasí s nepodloženým
tvrzením krajského soudu, že žalovaný přistoupil ke zrušení rozhodnutí správních orgánů pouze
v několika případech po určité období. K podpoře takového tvrzení měl krajský soud provést
stěžovatelem navržený důkaz obdobnými rozhodnutími žalovaného za rok 2016.
[14] V posuzované věci je na č. l. 28 správního spisu založen protokol o provedení důkazů
mimo ústní jednání sepsaný podle §18 odst. 1 správního řádu. Dle jeho obsahu provedla úřední
osoba dokazování těmito listinami: oznámení o přestupku v dopravě, fotodokumentace a výpis
z karty osobního motorového vozidla. Správní orgán v protokolu popsal, co z uvedených důkazů
zjistil. K dalším listinným důkazům založeným ve správním spise (na č. l. 20 až 25) správní orgán
protokol ani záznam ve smyslu §53 odst. 6 správního řádu neprovedl, přestože na jejich základě
rozhodoval. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 2 As 258/2017 - 48, platí, že „[p]okud správní orgán neprovede důkaz listinou v souladu s §53 odst. 6
správního řádu, jedná se zpravidla o vadu řízení. Tato vada nicméně nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci
samé za situace, že listina byla součástí správního spisu, s jehož kompletním obsahem se mohl účastník řízení
seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí.“ Jak již uvedl krajský soud, uvedené pochybení
správního orgánu nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, protože stěžovateli bylo umožněno,
aby se s podklady rozhodnutí seznámil a vyjádřil se k nim (viz přípis ze dne 12. 8. 2016, č. l. 26
správního spisu). Tohoto práva stěžovatel nevyužil. Nemohl tak vědět o vadě řízení spočívající
v neprovedení listin založených na č. l. 20 až 25 jako důkazů v souladu s §18 odst. 1 správního
řádu resp. §53 odst. 6 správního řádu. To reflektuje i fakt, že v podaném odvolání uvedenou
skutečnost nenamítal. Stěžovatel se tak dovolává legitimního očekávání, jež mu však za dané
situace objektivně svědčit nemohlo. Pasivita stěžovatele ve vztahu k provádění dokazování
a seznámení se s podklady rozhodnutí v řízení před správním orgánem mu nemohla založit žádné
legitimní očekávání, že žalovaný rozhodnutí správního orgánu zruší pro vady, o nichž stěžovatel
ani nemohl vědět. Zjištění, že k této vadě řízení došlo, nemohlo vyvolat jakékoliv legitimní
očekávání stěžovatele zpětně.
[15] Závěrem stěžovatel namítal omezení svých procesních práv, neboť dle jeho názoru směl
realizovat právo na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim pouze v určité
hodiny v sídle správního orgánu.
[16] Text relevantní části poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí
zní následovně: „Po provedení důkazu mimo ústní jednání bude mít správní orgán shromážděny všechny
podklady pro vydání rozhodnutí. V souladu s ustanovením §36 odst. 3 správního řádu máte možnost před
vydáním rozhodnutí se k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Podle ustanovení §36 správního řádu jste oprávněn
navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí a vyjádřit v řízení své
stanovisko. K využití práva na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního
řádu Vám stanovuji lhůtu 5 pracovních dnů ode dne provedení důkazů mimo ústní jednání, nejpozději však
do dne 15.09.2016 včetně. (…) Nedostavíte-li se ve stanovenou dobu, popř. nepověříte právního nebo jiného
zástupce plnou mocí, bude bráno za to, že se tohoto práva vzdáváte a nechcete se k podkladům rozhodnutí
vyjadřovat. Po uplynutí lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí bude ve věci vydáno rozhodnutí. Za účelem
seznámení se se spisovým materiálem a vyjádření k podkladům se můžete dostavit na hlavní budovu Městského
úřadu, náměstí T. G. Masaryka čp. 38, odbor dopravy a silničního hospodářství, dopravní přestupky č. dveří
104, a to v uvedených dnech a úředních hodinách: Pondělí - 08:00 do 17:00 hod., Úterý - 08:00 do 11:30 hod.,
Středa - 08:00 do 17:00 hod., Čtvrtek - 08:00 do 11:30 hod., Pátek - 08:00 do 11:30 hod.“
[17] Jak již uvedl krajský soud, z první části textu, včetně odkazu na §36 správního řádu
jednoznačně vyplývá možnost učinit vyjádření před vydáním rozhodnutí jakoukoliv formou
bez omezení, tj. včetně písemného podání. V druhé části textu správní orgán pouze dále uvedl,
že stěžovatel může („můžete“) uvedené vyjádření poskytnout osobně v sídle správního orgánu
ve stanovenou dobu. Jedná se však zřetelně stále pouze o možnost, nikoliv o omezení formy
vyjádření pouze na tento způsob. Zdejší soud se tak plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že stěžovatel na svých právech uvedeným poučením omezen nebyl.
[18] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu