ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.175.2019:24
sp. zn. 7 Azs 175/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Y. C. R., zastoupen
Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Korunní 957/35, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 52 Az 7/2018 – 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 52 Az 7/2018 – 50, se z r ušuj e
a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2018, č. j. OAM-59/ZA-ZA05-VL18-PD1-2015, žalovaný
rozhodl podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), že se žalobci neprodlužuje doplňková ochrana.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 52 Az 7/2018 – 50, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud poukázal na skutečnost, že důvodem udělení doplňkové ochrany žalobci
rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2015 byla hrozící újma ze strany kubánských úřadů
v důsledku toho, že žalobce přesáhl po vycestování z vlasti dobu, po kterou měl vycestování
povolené. Podle názoru krajského soudu žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, pokud jde
o nebezpečí, které žalobci může hrozit v případě jeho návratu na Kubu. Zprávy mezinárodních
organizací shromážděné žalovaným o dodržování lidských práv nepodporují jeho tvrzení,
že v současné době nehrozí žalobci v případě jeho návratu na Kubu vážná újma. Ze žádné zprávy
ani důkazu nevyplývá, že změny, ke kterým došlo na Kubě přijetím novely migračního zákona
č. 1312 ze dne 20. 9. 1976, provedené dekretem č. 205 ze dne 26. 10. 2012, jsou trvalé a podle
názoru krajského soudu, takovou skutečnost ani tvrdit nelze. Žalovaný konkrétně neuvedl žádné
„zásadní a trvalé změny situace v zemi státní příslušnosti žalobce“ ve vztahu k důvodům,
pro které byla doplňková ochrana žalobci udělena. Skutečnost, že došlo ke změně migračního
zákona, nemůže být sama o sobě důvodem, pro který lze žalobci odejmout doplňkovou ochranu,
která mu byla udělena v roce 2015, kdy již novela migračního zákona byla více jak dva roky
účinná. Podle krajského soudu z dosavadních zjištění vyplývá, že návrat žalobce do vlasti
i za účinnosti novely migračního zákona nemusí být bezproblémový, neboť stále v zákoně
existují ustanovení, na základě kterých po návratu do země může být žalobce označen
za nežádoucí osobu se všemi důsledky, které pro tuto osobu mohou plynout, může mu být
i odmítnuto vycestování ze země, pokud jako emigrant do země vstoupí.
III.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel poukázal na to, že žádná z námitek uplatněných v žalobě nesměřovala proti
jeho závěru, že na Kubě došlo k takovým zásadním a trvalým změnám situace ve vztahu
k důvodům, pro které žalobci byla původně udělena doplňková ochrana, že udělené doplňkové
ochrany již v tomto směru není zapotřebí. Námitky žalobce podle názoru stěžovatele pro svou
obecnost a neexistenci vztahu k projednávané věci nemohly být způsobilé zpochybnit zákonnost
a správnost vydaného správního rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany žalobci. Přesto,
aniž tuto námitku vznesl ve své žalobě sám žalobce, krajský soud ve svém rozsudku dospěl
k závěru, že ze strany stěžovatele nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť z podkladů
shromážděných v průběhu správního řízení nevyplývá, že změny, ke kterým došlo přijetím novely
migračního zákona, jsou trvalé. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že závěry
stěžovatele ohledně změn přístupu kubánských orgánů k vlastním emigrantům po přijetí novely
migračního zákona, které jsou podle krajského soudu učiněny na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, jsou jediným důvodem, pro který krajský soud přistoupil ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. V daném případě s ohledem na žalobcem vymezené žalobní body
se krajský soud neměl zabývat skutečnostmi, na nichž postavil důvod pro zrušení správního
rozhodnutí, neboť vymezené žalobní body do této oblasti nesměřovaly, přičemž se ani nejednalo
o situaci, kdy by soud měl žalobou napadené správní rozhodnutí hodnotit i nad rámec žaloby.
Takový postup krajského soudu popírá uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví
a zasahuje i do principu rovnosti účastníků řízení, neboť žalovanému správnímu orgánu,
vzhledem k odlišné žalobní argumentaci a uplatněným žalobním bodům, bylo odepřeno právo
vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které posléze vzal krajský soud za určující pro své
zrušující rozhodnutí.
[6] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud se při svém rozhodování neřídil aktuální,
konstantní a nerozpornou judikaturou Nejvyššího správního soudu, který se otázkou aplikace
novelizovaného kubánského migračního zákona již několikrát zabýval (viz např. usnesení ze dne
14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 – 41, či usnesení ze dne 16. 10. 2018, č. j. 2 Azs 200/2018 - 36).
V uvedených případech byly přitom řešeny věci obdobné, a to jak v důvodech, pro něž byla
doplňková ochrana původně udělena, tak i v důvodech, pro které doplňková ochrana pozdějším
rozhodnutím správního orgánu prodloužena nebyla. V uvedených usneseních Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že ačkoli byl nový migrační zákon v účinnosti již před rozhodnutím
o udělení doplňkové ochrany, není v rozporu se zákonem, že teprve odstup několika let umožnil
správnímu orgánu vyhodnotit, jakým způsobem je nový migrační zákon aplikován. Podle názoru
stěžovatele je nadto z odůvodnění správního rozhodnutí zřejmé, že důvodem neprodloužení
doplňkové ochrany žalobci nebyla toliko sama o sobě ta skutečnost, že došlo ke změně
migračního zákona. Stěžovatel ve vydaném rozhodnutí nezpochybňoval skutečnost, že politický
režim na Kubě nadále zůstává značně uzavřený a že stále pokračuje omezování práva
např. na svobodu projevu, shromažďování a pohybu. Tyto skutečnosti nicméně nedokládají,
že by konkrétně osoba žalobce měla být v případě návratu do vlasti vystavena nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[7] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že procesní postup krajského soudu
předcházející vydání napadeného rozsudku i závěry soudu vyjádřené v odůvodnění předmětného
rozsudku jsou správné a prosté jakýchkoli vad či nedostatků, které by případně mohly mít vliv
na jeho zákonnost. Předmětný rozsudek je po hmotněprávní stránce věcně správný a řádně
a pečlivě odůvodněný. Poukaz stěžovatele na nesrozumitelnost části odůvodnění rozsudku je
podle žalobce proto lichý a účelový. K tvrzenému porušení dispoziční zásady v řízení
před krajským soudem žalobce uvedl, že není pravdou, že by krajský soud z vlastní iniciativy
přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. Krajský soud jako zásadní důvod
svého rozhodnutí shledal pochybení na straně stěžovatele spočívající v tom, že tento si pro své
rozhodnutí nezjistil dostatečně skutkový stav věci, zejména nezajistil aktuální informace stran
nebezpečí, které může žalobci hrozit v případě jeho návratu na Kubu. Tímto krajský soud
reagoval na explicitně vyjádřenou námitku žalobce v předmětné žalobě, kde jednoznačně napadl
porušení zásady materiální pravdy stěžovatelem tím, že tento si nezajistil, resp. neshromáždil
dostatečné, přesné a především aktuální informace o zemi původu žalobce, a tedy nedostatečně
zjistil skutkový stav věci. Navíc žalobce v předmětné žalobě výslovně zpochybnil závěr
stěžovatele o trvalých a zásadních změnách situace, k nimž mělo v mezidobí na Kubě dojít. Co
se týče nerespektování aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce aplikace
novelizovaného kubánského migračního zákona ze strany krajského soudu, žalobce odkázal
na závěry krajského soudu obsažené v jeho rozsudku, zejména pak v bodě 38, s nimiž se zcela
ztotožňuje. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud na úvod uvádí, že nepřisvědčil kasační námitce ohledně porušení
dispoziční zásady ze strany krajského soudu. Podaná žaloba obsahuje žalobní bod, ve kterém
žalobce namítal, že stěžovatel nezjistil řádně skutkový stav věci, nezohlednil aktuální situaci
na Kubě, a proto nemohl ani řádně posoudit, zda i nadále existuje skutečné nebezpečí vážné újmy
v případě nuceného návratu žalobce do země jeho původu (viz bod 4 podané žaloby). Na základě
takto řádně uplatněného žalobního bodu krajský soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí
a dospěl k závěru, že stěžovatel nezjistil dostatečně skutkový stav, pokud jde o nebezpečí vážné
újmy, které může žalobci hrozit v případě jeho návratu na Kubu po uplynutí doby povoleného
pobytu v zahraničí, a to zejména ve vztahu k aplikaci novelizovaného kubánského migračního
zákona v praxi. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud neporušil dispoziční zásadu,
neboť přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů.
[12] Jako důvodnou však shledal Nejvyšší správní soud námitku, že krajský soud se při svém
rozhodování neřídil aktuální, konstantní a nerozpornou judikaturou zdejšího soudu.
[13] Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byla rozhodnutím ze dne 23. 4. 2015, č. j. OAM-
59/ZA-ZA05-HA18-2015, udělena doplňková ochrana ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu, a to na dobu 24 měsíců. Jediným důvodem udělení doplňkové ochrany byly důvodné
obavy, že v případě návratu do vlasti žalobci hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy,
neboť pobýval v zahraničí delší dobu, než na kterou měl vycestování povolené, a bude tak s ním
ze strany kubánských úřadů zacházeno jako s emigrantem. V žalobou napadeném rozhodnutí
stěžovatel odůvodnil neprodloužení doplňkové ochrany zejména tím, že ze shromážděných
aktuálních informací o situaci na Kubě vyplývá, že v mezidobí došlo na Kubě k podstatným
změnám v možnosti vycestování a návratu kubánských občanů do vlasti. V případě návratu
do země původu po uplynutí doby, na kterou bylo vycestování povoleno, tak tito občané již
automaticky nečelí závažným problémům a nebezpečí vážné újmy. V této souvislosti stěžovatel
poukázal na to, že žalobce nebyl podle svého tvrzení na Kubě nikdy trestně stíhán ani tam neměl
žádné problémy politického charakteru. Z vlasti vycestoval s platným cestovním dokladem, přes
oficiální hraniční přechod a bez jakýchkoliv problémů s kubánskými státními orgány. Na Kubě
má přitom stále značné množství příbuzných (rodiče, prarodiče, nezletilého syna, bratra a mnoho
strýců a bratranců), se kterými je v kontaktu a kteří mu mohou v případě návratu do vlasti
pomoci se zapojením se do běžného života na Kubě. Stěžovatel proto uzavřel, že s ohledem
na aktuální právní úpravu možnosti návratu kubánských občanů do vlasti, která je podle
zjištěných informací v drtivé většině případů kubánskými státními orgány v praxi respektována,
tak již neexistují důvody, proč by se žalobce nemohl do země původu vrátit.
[14] Nejvyšší správní soud soud již v minulosti posuzoval rozhodnutí o neprodloužení
doplňkové ochrany občance Kubánské republiky odůvodněné podobně jako v projednávaném
případě, přičemž dospěl k závěru, že „skutečnost, že žalovaný v minulosti doplňkovou ochranu stěžovatelce
udělil, a poté rozhodl o jejím neprodloužení, sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že nový migrační zákon byl v Kubánské republice přijat již v roce 2012
(s účinností od počátku roku 2013), tedy před vydáním prvního rozhodnutí, kterým byla doplňková ochrana
stěžovatelce udělena. Je třeba vzít v úvahu, že informace o zemi původu je možné z logiky věci získat až s určitým
zpožděním. Tyto informace se vždy vztahují k minulosti, byť s ohledem na požadavek aktuálnosti informací
o zemi původu k minulosti bezprostředně předcházející rozhodnutí. Pokud navíc v zemi původu dojde ke změně
zákona, která může mít vliv na okolnosti odůvodňující udělení doplňkové ochrany, je na místě jistá obezřetnost
správního orgánu ohledně zkoumání, zda se tato formální změna promítne též adekvátním způsobem v jednání
státních orgánů. […] Odstup několika let umožnil žalovanému vyhodnotit, jakým způsobem je nový migrační
zákon aplikován. Doplňková ochrana byla stěžovatelce udělena v době, kdy nebylo možné učinit zcela
jednoznačný závěr o tom, jak v jednotlivých případech státní úřady postupují vůči navracejícím se osobám,
ve sporném případě tedy postupoval ve prospěch stěžovatelky jako žadatelky o udělení mezinárodní ochrany“
(usnesení ze dne 14. 3. 2018 č. j. 6 Azs 369/2017 - 41). V uvedeném případě Nejvyšší správní
soud nezjistil přiměřenou pravděpodobnost, že by tehdejší stěžovatelka byla po návratu na Kubu
uvězněna nebo že by u ní bylo dáno reálné nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení pouze
v důsledku skutečnosti, že byla v postavení emigranta (stejně jako žalobce). Z informace
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 15. 3. 2017, č. j. 913285/2017-LPTP, z níž vycházel
stěžovatel i v nyní projednávané věci, totiž vyplývá, „že i když kubánský občan překročí dvouletou lhůtu
pobytu v zahraničí (po jejímž uplynutí je považován za emigranta), může na kubánském zastupitelském úřadě
vyřídit obnovení trvalého pobytu na Kubě, případně odcestovat na Kubu, kde může pobývat 90 dní a trvalý pobyt
obnovit tam. Takový občan by se neměl setkat na Kubě s negativními důsledky předchozího pobytu v zahraničí,
práva osob dle nového migračního zákona jsou respektována. Ke svévolnému výkladu zákona dochází pouze
v případě opozičních aktivistů a státní úřady dále omezují svobodu vycestování vysoce kvalifikovaných pracovníků
a zaměstnanců bezpečnostních složek“ (kromě citovaného usnesení srov. též rozsudek ze dne
29. 5. 2019, č. j. 6 Azs 335/2015 – 35, a usnesení ze dne 6. 6. 2019, č. j. 4 Azs 68/2019 - 54,
ze dne 16. 10. 2018, č. j. 2 Azs 200/2018 - 36, ze dne 24. 7. 2019, č. j. 4 Azs 112/2019 – 46,
ze dne 5. 12. 2018, č. j. 10 Azs 244/2018 – 58, nebo ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 6 Azs 197/2019 - 45). Uvedené závěry lze přitom aplikovat i na nyní posuzovanou věc,
neboť se jednalo o skutkově obdobné případy. Stejně jako v případě žalobce, ani stěžovatelé
jmenovaní v uvedených rozhodnutích zdejšího soudu nebyli na Kubě v minulosti nikdy trestně
stíháni a ani před opuštěním své vlasti v ní dříve neměli žádné problémy politického charakteru.
Všichni pak z vlasti vycestovali za pomoci platného dokladu, přes oficiální hraniční přechod
a bez jakýchkoli problémů s kubánskými státními orgány či bezpečnostními složkami. V případě
všech, stejně jako u žalobce, správní orgán pak s ohledem na novou kubánskou právní úpravu
možnosti návratu kubánských občanů do vlasti shledal, že v současné době již neexistují důvody,
proč by se nemohli do země své státní příslušnosti vrátit. Ve všech případech pak správní orgán
rovněž čerpal ze stejných shromážděných informací o zemi původu. Nelze proto souhlasit
se závěrem krajského soudu o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu pokud jde o nebezpečí
vážné újmy, které žalobci může hrozit v případě jeho návratu na Kubu z toho důvodu,
že překročil povolenou dobu pobytu v zahraničí.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu