ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.4.2020:59
sp. zn. 7 Azs 4/2020 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen
JUDr. Marošem Matiaškem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 11. 2019, č. j. 16 A 9/2019 - 115,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2019, č. j. KRPA-52517-18/ČJ-2019-000022-MIG, žalovaný
zajistil žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „nařízení Dublin III“).
Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále
též „městský soud“), v níž namítal především to, že je nezletilou osobou bez doprovodu. Měl být
proto umístěn do specializovaného zařízení pro děti, nikoliv do zařízení pro zajištění cizinců
Balková. Dále namítal, že pro zajištění nebyla naplněna podmínka vážného nebezpečí útěku.
[3] Městský soud shledal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 28. 2. 2019,
č. j. 16 A 9/2019 - 34, zrušil rozhodnutí žalovaného. Dle městského soudu nebylo v řízení
před žalovaným bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce je osobou zletilou. Žalovaný
vycházel z vlastního správního uvážení o fyzické vyspělosti žalobce a z lékařské zprávy ze dne
4. 2. 2019 hodnotící kostní věk žalobce. Ze stanoviska MUDr. K. předloženého žalobcem
a z veřejně dostupných pramenů však plyne, že se zvyšujícím se věkem klesá přesnost určení
kalendářního věku pomocí metody zjišťování kostního věku s odchylkou 2 až 3 roky dle použité
metody. Pouze na základě lékařské zprávy ze dne 4. 2. 2019 tak nebylo možné vyloučit
pochybnosti o věku žalobce, zejména pokud udával věk blížící se zletilosti. Žalovaný měl
postupovat dle §129 odst. 5 věty druhé zákona o pobytu cizinců. To by mu umožnilo zjistit věk
žalobce ve lhůtě delší než 48 hodin, např. dotazem na Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky
(dále též „BAMF“), který dle zprávy k možnosti převzetí žalobce ze dne 13. 2. 2019 (dále též
„zpráva BAMF“) u této osoby eviduje 3 různé roky narození (2000, 2001 a 2002), což by
prokázalo nevěrohodnost žalobce a v kombinaci s lékařskou zprávou ze dne 4. 2. 2019 a jeho
fyzickým vzhledem vedlo ke zjištění věku, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tvrzení žalobce,
že datum narození uvedené ve zprávě BAMF určila sama německá policie, vyhodnotil městský
soud jako nevěrohodné, nicméně je nepovažoval za natolik zásadní, aby na základě zcela nových
podkladů nahradil správní úvahu o věrohodnosti tvrzení žalobce o jeho věku. Městský soud
proto konstatoval, že jestliže nebylo v době rozhodování žalovaného bez důvodných pochybností
prokázáno, že žalobce je zletilý, nemohl jej žalovaný zajistit dle §129 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců.
[4] Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu ke kasační stížnosti žalovaného
rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 7 Azs 87/2019 - 22 (dále též „předchozí rozsudek“), zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaný
neshromáždil dostatečné podklady k tomu, aby mohl učinit jednoznačný závěr o zletilosti
žalobce. Jednoznačnou odpověď nedala ani ambulantní zpráva o lékařském vyšetření ze dne
4. 2. 2019, ze které žalovaný vycházel. Za tohoto stavu tedy měl žalovaný provést další
dokazování, a to např. získáním relevantních informací ze země původu, potažmo ze země,
ze které žalobce do České republiky přicestoval (Německo). Zdejší soud se však neztotožnil
se způsobem, jakým městský soud provedl důkaz zprávou BAMF. Zdůraznil, že důkaz zprávou
BAMF byl proveden, přičemž tato zpráva zletilost žalobce potvrdila. Žalobce podle uvedené
zprávy vystupuje pod třemi identitami lišícími se roky narození (data narození 15. 1. 2000,
15. 1. 2001, 15. 1. 2002), přičemž zpráva považuje za rozhodné datum 15. 1. 2000. Tvrzení
žalobce o jeho věku tak neodpovídá dalším skutkovým zjištěním; je v rozporu se závěrem
lékařského vyšetření a především s informacemi plynoucími ze zprávy BAMF. Na základě
uvedených důkazů bylo možné učinit závěr, že žalobce byl v době vydání rozhodnutí žalovaného
zletilý. Za situace, kdy provedené důkazy vyvracely věrohodnost tvrzení žalobce o jeho
nezletilosti, bylo na žalobci, aby osvědčil svou nezletilost, respektive pravdivost svých tvrzení.
Kasační soud proto zavázal městský soud, aby v souladu s rozsudkem ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 2 Azs 38/2017 - 28, v dalším řízení poskytl žalobci prostor pro doložení jeho tvrzení
o nezletilosti.
[5] Městský soud v souladu se závazným názorem umožnil žalobci doplnit dokazování
za účelem doložení jeho tvrzení o nezletilosti. Žalobce jako důkaz předložil zejména lékařskou
zprávu kliniky zobrazovacích metod FN Motol ze dne 28. 3. 2019 (dále též „lékařská zpráva
ze dne 28. 3. 2019“) a psychologický posudek o posouzení věku dítěte - cizince ze dne 15. 5. 2019
(dále též „psychologický posudek“). Městský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem
žalobu zamítl. Vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu
nepovažoval za důvodnou námitku, že žalobce nebylo možno zajistit na základě informací,
kterými žalovaný disponoval ke dni zajištění. Tuto vadu řízení totiž zhojila následně zajištěná
zpráva BAMF. Ani nová odborná zjištění nevyvrátila závěr žalovaného o zletilosti žalobce. Proto
nadále platí, že jeho tvrzení o různých datech narození během jeho pobytu v Evropě zakládají
natolik silnou pochybnost o jeho věrohodnosti, že je tím dána i nevěrohodnost jím tvrzeného
věku, a je třeba na něj hledět jako na zletilého. Lze přitom vyloučit opakované nedorozumění
v rozsahu čistě odlišného roku narození, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce hovoří
plynule francouzsky a ze soudního jednání ani z psychologického vyšetření nevyplynula
nedostatečná schopnost orientace a vzdělání. Stupňovité navyšování roku narození naopak
odpovídá účelové snaze zachovat si výhodnější postavení nezletilého žadatele o azyl. Městský
soud dále zrekapituloval právní úpravu a judikaturu týkající se možnosti zajištění cizince.
Poukázal na to, že žalobce uprchl ze zařízení pro cizince v Itálii do Švýcarska a poté do Německa,
kde požádal o azyl. S tím spojenou povinnost zdržovat se v zemi podání žádosti o azyl zřejmě
nerespektoval a vstoupil neoprávněně na území ČR. Byla tak dána důvodná obava, že žalobce
neposkytne součinnost k návratu do Německa. Proto nebylo možné přistoupit k přijetí zvláštního
opatření za účelem vycestování cizince. Umístění žalobce v jakémkoliv jiném ubytovacím zařízení
s volným pohybem mimo zařízení by nezabránilo tomu, aby pokračoval ve svém exitovém
počínání, jakmile by měl být realizován jeho návrat do Německa. Nelze přisuzovat jakýkoliv
význam dobrovolnému dostavení se žalobce k policii, neboť tento byl motivován zajištěním
životních potřeb pro nezletilé cizince. Zajištění žalobce bylo dle městského soudu nezbytné
a přiměřené.
III.
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[7] Dle stěžovatele městský soud nesprávně vyhodnotil předložené důkazy jako nedostatečné
k vyvrácení nevěrohodnosti stěžovatele. Městský soud měl přihlédnout k tomu, že byly dány
důvodné pochybnosti o věku stěžovatele, a použít princip „v pochybnostech ve prospěch“
nezletilosti. Takový postup odpovídá příručce UNHCR. Uvedený princip byl převzat i do čl. 25
odst. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále též
„procedurální směrnice“) a staví na něm i příručka Evropského úřadu pro otázky azylu (dále též
„EASO“). Dle příručky EASO má být za věk osoby považován nejnižší věk plynoucí z jeho
zkoumání v různých členských státech. Jestliže zpráva BAMF obsahuje tři data narození, mělo
být považováno za rozhodující datum 15. 1. 2002. Pravdivost tohoto údaje potvrzují i lékařská
zpráva ze dne 28. 3. 2019 a psychologický posudek. Oba podklady shodně připouští, že je
stěžovateli 17 let. Psychologický pohovor nadto naplňuje principy multidisciplinárního přístupu
k posuzování věku a věrohodnosti tvrzení nezletilých osob. Městský soud mu měl proto přiložit
největší váhu. Rovněž měl řádně provést test věrohodnosti, jehož principy obsahuje čl. 4 odst. 5
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále též „kvalifikační směrnice“).
Městský soud založil závěr o nevěrohodnosti stěžovatele jen na zprávě BAMF, aniž by vzal
v potaz další okolnosti (úsilí k prokázání svého věku, uspokojivé vysvětlení chybějících
náležitostí, konzistentnost výpovědí stěžovatele, dobrovolné dostavení se na policii apod.).
Zpráva BAMF navíc obsahuje tři data narození, včetně data uváděného stěžovatelem
při kontaktu s českými úřady. Navíc nebylo vůbec objasněno, proč byl stěžovatel evidován
v Německu pod třemi různými identitami. Soudy mylně vycházely z předpokladu, že tato data
uvedl v Německu sám stěžovatel.
[8] Stěžovatel dále v kasační stížnosti zpochybnil závěry předchozího rozsudku kasačního
soudu. Namítl, že Nejvyšší správní soud chybně vycházel ze svého rozsudku ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 2 Azs 38/2017 - 28. Ten se skutkově od případu stěžovatele podstatně liší, neboť stěžovatel
se sám dostavil na služebnu policie a v průběhu řízení konzistentně uváděl jedno datum narození.
Nadto neodpovídají závěry rozsudku č. j. 2 Azs 38/2017 - 28 o přenesení důkazního břemene
v otázce dokazování věku cizinců mezinárodním standardům, dle kterých mají státní orgány
zvýšenou povinnost poskytnout dětem pomoc a asistenci při doložení jejich tvrzení. Závěry
tohoto rozsudku neměly být v případě stěžovatele aplikovány. Bylo na místě dále se určením věku
zabývat a konfrontovat stěžovatele po obdržení zprávy BAMF s jejím obsahem, případně věc
vyjasnit s německými orgány.
[9] Stěžovatel se dále ohradil proti přesunu posuzování věrohodnosti ze správního orgánu
na soud. Rozhodnutí žalovaného úvahu o nevěrohodnosti stěžovatele vůbec neobsahuje, neboť
v daném čase žalovaný ještě zprávou BAMF nedisponoval. Stěžovatel byl zajištěn jako zletilý
pouze na základě první lékařské zprávy a pozorování žalovaného. Stále tak existovaly důvodné
pochybnosti o věku stěžovatele, a žalovaný měl postupovat podle §129 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců. Zpráva BAMF byla předložena až v řízení před městským soudem, který ji správně
nevzal v potaz. Nejvyšší správní soud postupoval chybně, pokud zprávu BAMF jako důkaz
připustil na základě rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28, dle kterého §75
odst. 1 s. ř. s. nebrání tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly
až po vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí, pokud popisují stav, jež ke dni
rozhodování správního orgánu objektivně existoval. Uvedený rozsudek nelze uplatnit na otázku
posouzení věrohodnosti stěžovatele v řízení o zajištění. Nadto je posuzována otázka zletilosti
stěžovatele v době vydání rozhodnutí žalovaného, kterou zpráva BAMF nijak nevyjasnila.
Dle stěžovatele rovněž není možné, aby věrohodnost posoudil zpětně soud na základě jedné
zprávy. Tímto byl nekoncepčně aprobován nesprávný postup žalovaného. Byly-li v době zajištění
dány pochybnosti o věku stěžovatele, nelze zpětně činit závěry o jeho zletilosti na základě
nevěrohodnosti jeho tvrzení. Stěžovatel požádal, aby Nejvyšší správní soud korigoval závěry
předchozího rozsudku. Dle stěžovatele mělo být i v jeho případě uplatněno obecné pravidlo,
že se v případě pochybností o věku postupuje dle §129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. V jeho
případě byly tyto pochybnosti dány tím, že tvrzení o věku bylo shledáno nevěrohodným.
Tento postup potvrzují i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2020,
č. j. 2 Azs 198/2019 - 81, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 - 46.
[10] Závěrem stěžovatel namítl, že u něj nebylo prokázáno vážné nebezpečí útěku, pročež
měla být aplikována zvláštní opatření za účelem vycestování. Dle stěžovatele je právní úprava
§129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nekvalitní a neurčitá. U stěžovatele nedošlo k posouzení
každého jednotlivého případu ve smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, nebezpečí útěku bylo
shledáno paušálně. Žalovaný ani městský soud nezohlednili, že se stěžovatel dostavil dobrovolně
a sám na služebnu policie, z čehož lze usuzovat na jeho spolupráci s českými úřady. Připustil,
že jeho minulé migrační jednání nemusí vzbuzovat důvěru, je však mladou osobou
s traumatizující minulostí. Závěr o existenci váženého nebezpečí útěku nelze opírat
o předpokládanou nevoli stěžovatele vrátit se do Německa. V době vydání rozhodnutí o zajištění
nadto nebylo dublinské řízení ani zahájeno. Stěžovatele by bylo možno zajistit až v případě,
že by bylo o jeho předání do Německa pravomocně rozhodnuto a on se tomu bránil. Neobstojí
ani závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření k vycestování z důvodu chování stěžovatele
a absence jeho vazeb na Českou republiku. V situaci, kdy se cizinec dobrovolně dostaví
na služebnu policie, jej nelze zbavit svobody, pokud zákon předpokládá mírnější opatření.
Stěžovatel měl být umístěn do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu,
kde měl vyčkat výsledků dublinského řízení.
[11] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Jelikož se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí, kterým městský soud
rozhodl ve věci opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek Nejvyšším správním soudem
zrušen, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Výklad uvedeného ustanovení vychází z toho, že po stěžovateli lze spravedlivě
požadovat, aby uplatnil veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu, již v první kasační stížnosti, pokud tak učinit může (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Ze zákazu
opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, kdy první kasační stížnost podával žalovaný,
zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce, jako je tomu právě v nyní
posuzovaném případě. Žalobce nemohl ovlivnit, které vady napadal žalovaný v předchozím
řízení před Nejvyšším správním soudem, a jeho nynější kasační stížnost je první příležitostí,
kdy rozhodnutí krajského soudu napadá on, a vymezuje tak rámec kasačního přezkumu.
Odmítnutí této kasační stížnosti by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by
účelu a smyslu správního soudnictví. Kasační stížnost je tedy nutno považovat za přípustnou
a posoudit ji meritorně.
[16] Stěžovatel sice uvedl, že kasační stížnost podává rovněž z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak nijak blíže nespecifikoval, proč považuje rozsudek městského soudu
za nepřezkoumatelný. Veškeré jeho námitky směřují proti právnímu posouzení věci. Přitom platí,
že pokud by takovou vadou rozsudek městského soudu skutečně trpěl, musel by k ní Nejvyšší
správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). K tomuto postupu
nicméně neshledal žádný důvod. Rozsudek městského soudu plně vyhovuje požadavkům
na přezkoumatelnost stanoveným bohatou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního
soudu (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS; nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z jeho
odůvodnění je zcela zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně
odůvodněn a je plně srozumitelný. O tom ostatně svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatel
v kasační stížnosti obsáhle polemizuje.
[17] Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se jedná o druhou kasační stížnost (byť
první kasační stížnost stěžovatele), v níž se stěžovatel především domáhá změny právního názoru
vyjádřeného v předchozím rozsudku kasačního soudu, je třeba připomenout závěry usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 As 3/2018 - 50.
Zde rozšířený senát vyslovil, že Nejvyšší správní soud je v konkrétní věci („kasačně“) vázán
právním názorem obsaženým v jeho dříve v této věci vydaném rozhodnutí, a to i v případech,
kdy právní názor v dříve vydaném rozhodnutí lze považovat za judikaturní exces. Závaznost
v konkrétní věci je překonána toliko odchylnou judikaturou soudů precedenčně nadřazených
Nejvyššímu správnímu soudu. Senát Nejvyššího správního soudu však nemůže usilovat
o překonání vázanosti svým vlastním předchozím názorem v téže věci tím, že věc předloží
rozšířenému senátu. Nejvyšší správní soud tedy v daném případě nemá prostor k revidování
svého názoru, či předložení věci rozšířenému senátu. Jak ovšem bude vysvětleno dále, zdejší soud
ani v posuzovaném případě nemá důvod k odchýlení se od svého předchozího právního názoru
a revidování závěrů rozsudku č. j. 7 Azs 87/2019 - 22.
[18] Před vypořádáním jednotlivých námitek považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
zdůraznit, že předmětem posouzení městského soudu byla zákonnost rozhodnutí, jímž žalovaný
zajistil stěžovatele na 30 dnů za účelem jeho předání podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
a to na podkladě a v rozsahu žalobních námitek. V žalobě přitom stěžovatel uplatnil dva okruhy
námitek. V tom prvním napadal závěr žalovaného o jeho zletilosti, protože tento byl založen
na jediném důkazu - výsledcích lékařského vyšetření ze dne 4. 2. 2019, při němž byl proveden
rentgen zápěstí rukou s konstatováním: „vzhledem k plně prostavěným růstovým štěrbinám všech
metakarpů, ulny i radia se dle kostního věku jedná o jedince staršího 18 let“ a s výsledkem, že podle
kostního věku a plného vyvinutí sekundárních pohlavních znaků „se zřejmě jedná o dospělou osobu“.
Stěžovatel zpochybňoval průkaznost tohoto důkazu z hlediska prokázání zletilosti s poukazem
na přesnost dané metody (určení kostního věku). V druhém okruhu námitek se pak vymezoval
proti závěru žalovaného, že je v jeho případě dáno vážné nebezpečí útěku.
[19] Městský soud provedl v předcházejícím řízení na návrh stěžovatele i žalovaného několik
dalších důkazů k prokázání skutkového stavu v otázce zletilosti stěžovatele. Dokazování byly
přítomny obě strany, včetně samotného stěžovatele. Mimo jiné byla jako důkaz provedena zpráva
BAMF ze dne 13. 2. 2019, z níž vyplynulo, že stěžovatel byl německými orgány evidován s datem
narození 15. 1. 2000 (alias 15. 1. 2001 a 15. 1. 2002), tj. již jako zletilý. Městský soud však ve svém
původním rozsudku nezařadil skutková zjištění vyplývající z tohoto důkazu do posouzení
důvodnosti žaloby. Nepovažoval sice za věrohodné tvrzení stěžovatele, že datum jeho narození
určila německá policie sama, avšak neshledal důvod provést na základě zcela nových podkladů
novou úvahu o věrohodnosti stěžovatele namísto žalovaného. Nejvyšší správní soud
se s posouzením městského soudu neztotožnil. Podle jeho názoru bylo totiž namístě posoudit
důvodnost v žalobě uplatněných námitek i na základě důkazů o identitě stěžovatele provedených
teprve v řízení před městským soudem (s nimiž byly obě strany seznámeny a mohly se k nim
vyjádřit), neboť se jedná o důkazy týkající se stavu, který objektivně existoval ke dni vydání
rozhodnutí o zajištění stěžovatele.
[20] Podstatu závěrů předchozího rozsudku tohoto soudu č. j. 7 Azs 87/2019 - 22 přitom
stěžovatel v kasační stížnosti poněkud zkresluje. Vychází z toho, že zdejší soud sám výslovně
konstatoval, že v době vydání rozhodnutí žalovaného byly dány důvodné pochybnosti o věku
stěžovatele, přičemž původní rozsudek městského soudu zrušil především proto, že na základě
zprávy BAMF bylo znevěrohodněno tvrzení stěžovatele o jeho věku. To však neodpovídá
obsahu rozsudku č. j. 7 Azs 87/2019 - 22. Původní rozsudek městského soudu nebyl zrušen
proto, že by byla zjištěna nevěrohodnost stěžovatele, ale proto, že na základě doplněných důkazů
o identitě stěžovatele (zpráva BAMF) ve spojení s lékařskou zprávou ze dne 4. 2. 2019 byla
v řízení před městským soudem dostatečně prokázána zletilost stěžovatele (viz bod 24
předchozího rozsudku). Nejvyšší správní soud sice připustil, že ke dni vydání rozhodnutí
o zajištění měl mít žalovaný o věku stěžovatele pochybnosti, neboť uvedená lékařská zpráva
nebyla k prokázání zletilosti dostatečná, nicméně s ohledem na doplnění dokazování o zprávu
BAMF bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí zletilý,
a rozhodnutí žalovaného by tak z hlediska zákonnosti obstálo. Na základě zprávy BAMF tedy
Nejvyšší správní soud nedovozoval toliko nevěrohodnost tvrzení stěžovatele, ale považoval ji
(ve spojení s lékařskou zprávou ze dne 4. 2. 2019) za dostatečný důkaz o tom, jaký věk (resp.
datum narození) má být v případě stěžovatele považován za rozhodný. Zpráva BAMF tedy není
důkazem, který by pouze snižoval věrohodnost stěžovatele, ale tvoří součást důkazů vyvracejících
tvrzení stěžovatele o jeho nezletilosti.
[21] Stěžovatel reagoval na závěry Nejvyššího správního soudu v dalším řízení předložením
nových důkazů, konkrétně lékařské zprávy ze dne 28. 3. 2019 a psychologického posudku.
Městský soud tyto důkazy v souladu se závazným právním názorem provedl s tím, že tyto ani
ve svém souhrnu nepostačují k revizi závěru o zletilosti stěžovatele.
[22] V kasační stížnosti stěžovatel předně namítl, že jím doplněné důkazy byly dostatečné
pro vyvrácení domněnky o jeho nevěrohodnosti, potvrzují pravdivost jím uvedeného data
narození (15. 1. 2002), a proto měl městský soud postupovat dle zásady „v pochybnostech
ve prospěch“. Jak ovšem bylo zdůrazněno výše, v posuzovaném případě nebylo předmětem
dalšího řízení před městským soudem posouzení věrohodnosti tvrzení stěžovatele. V tomto řízení
byl dán stěžovateli prostor k tomu, aby případně předložil další důkazy prokazující jeho tvrzení
o nezletilosti ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, neboť dosud provedené důkazy svědčily
naopak o jeho zletilosti. Nešlo tedy pouze o to, aby stěžovatel zpochybnil skutečnosti svědčící
o jeho nevěrohodnosti, ale aby proti důkazům svědčícím o jeho zletilosti nabídl alespoň
relevantní skutkovou verzi svědčící o jeho nezletilosti. S ohledem na standardy dokazování
ve věcech cizinců sice nelze předpokládat, že by stěžovatel mohl disponovat jednoznačnými
důkazy v podobě úředních listin, nicméně požadavek na předestření racionální skutkové verze
a její případné podpoření alespoň přiměřeně relevantními důkazy považuje tento soud
za přiměřený.
[23] Žádnou takovou racionální verzi ani důkazy ovšem stěžovatel nedoložil. Jím předložená
lékařská zpráva ze dne 28. 3. 2019 a psychologický posudek ani ve svém výsledku nevedly
k upřesnění věku stěžovatele. Lékařská zpráva je velmi stručná a obsahuje toliko následující
sdělení: „Kalendářní věk je 18, 19 let. Kostní věk dle atlasu GP-Z odpovídá věku 19 či více let. Zobrazený
skelet je bez zřetelných strukturálních či tvarových změn. Snímky byly odeslány k vyhodnocení do programu
BoneExpert - GP 18,76 let, TW3 16,48 let.“ Psychologický posudek uvádí, že: „V rámci posouzení
věku nevyšly najevo okolnosti umožňující stanovit přesný věk cizince. Nelze vyloučit, že posuzovaná osoba je
nezletilá. Jeho současný fyzický i mentální věk jeho uváděnému chronologickému věku odpovídá. Kvalifikovaný
psychologický odhad věku cizince se pohybuje v rozpětí 17 - 19 let.“ Ani jeden ze stěžovatelem doplněných
důkazů tedy nijak průkazně neosvědčuje, jaký byl jeho věk ke dni vydání rozhodnutí o zajištění.
Na tuto otázku totiž neposkytují jednoznačnou odpověď. Oba pracují s rozpětím, které odpovídá
jak tvrzení stěžovatele, tak závěru žalovaného. Stěžovatel sice klade důraz na věk zjištěný
metodou TW3 (který je pro něj ostatně nejpříznivější), sám však při podání žaloby předložil
stanovisko Doc. RNDr. H. K., CSc, dle kterého se kalendářní věk od takto stanoveného kostního
věku může lišit až o dva roky.
[24] Stěžovatelem doplněnými důkazy tedy nebyla nijak oslabena hodnota zprávy BAMF,
dle které stěžovatel v průběhu svého dvouletého pobytu v EU (převážně v Německu) vystupoval
pod třemi různými identitami lišícími se toliko rokem narození, přičemž za rozhodné je zjevně
bezpochyby považováno datum 15. 1. 2000 (jak bylo vysvětleno v bodě 22 předchozího rozsudku
č. j. 7 Azs 87/2019 - 22). Oba důkazy předložené stěžovatelem tomuto datu narození konvenují.
Zdejší soud nadále nemá s ohledem na učiněná skutková zjištění pochybnosti o tom,
že stěžovatel byl v Německu k rozhodnému datu považován za zletilého. Tomu, že stěžovatel
dle evidence německých orgánů již dosáhl zletilosti, ostatně korespondoval i výpis ze systému
CIS, v němž nebyl stěžovatel evidován jako pohřešovaný nezletilý. Stěžovatel přitom nepředložil
žádnou relevantní skutkovou verzi, která by údaje o jeho identitě ve zprávě BAMF (včetně
rozhodného data narození) zpochybnila. Po konfrontaci s obsahem zprávy BAMF při jednání
dne 28. 2. 2019 stěžovatel uvedl, že si údaje o jeho identitě vymyslela sama německá policie. Poté
ve vyjádření ze dne 8. 10. 2019 uvedl: „Je pravdou, že žalobce uváděl různá data narození od příchodu
do Evropy. Jeho věrohodnost byla tedy značně oslabena. Z psychologického posudku však vyplývá, že »jde o jedince
zvýšeně zranitelného vzhledem k četným a opakovaným traumatům v osobní historii. Pravděpodobně se jedná
o komplexní psychické trauma.« (…) Nelze také vyloučit, že v Německu došlo k nedorozumění, například
při tlumočení.“ Stěžovatel tedy nebyl ani s to předestřít jednoznačnou konzistentní verzi svého
příběhu, když k tomu postupně předkládal různá vysvětlení (a to i v rámci jednoho podání). Tato
vysvětlení městský soud zcela správně vyhodnotil jako nepřesvědčivá. Skutečně lze jen stěží
uvěřit tomu, že by si německé orgány samy vymyslely datum narození stěžovatele (resp. samy
různě upravovaly rok jeho narození) či že by docházelo k opakovanému nedorozumění pouze
ohledně údaje o roku narození, jestliže stěžovatel hovoří plynně francouzsky a je podle všeho
plně orientován. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s posouzením městského soudu,
že důkazy doplněné stěžovatelem nejsou s to zpochybnit rozhodné datum narození vyplývající
ze zprávy BAMF. Pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ proto v posuzovaném
případě nebyl důvod. Nově předložené důkazy nezpochybnily datum narození stěžovatele
uvedené ve zprávě BAMF, které svědčí o jeho zletilosti.
[25] S ohledem na výše uvedené městský soud nepochybil ani tím, že dále nezkoumal, proč byl
stěžovatel evidován v Německu s různými daty narození. Ve shodě s městským soudem považuje
Nejvyšší správní soud za podstatné, které datum narození je uvedeno jako rozhodné,
tj. 15. 1. 2000. Sám stěžovatel ostatně v jednom ze svých vysvětlení k různosti údajů ve zprávě
BAMF připustil, že uváděl různá data narození od příchodu do Evropy. Městský soud pak
výstižně poukázal na nepřehlédnutelnou charakteristiku roků narození uvedených ve zprávě
BAMF, a to konkrétně jejich postupné navyšování o jeden rok. Nelze než přisvědčit jeho závěru,
že „stupňovité navyšování roku narození odpovídá účelové snaze zachovat si výhodnějšího postavení nezletilého
žadatele o azyl.“
[26] V další části kasační stížnosti stěžovatel brojil proti předchozímu rozsudku kasačního
soudu. Přestože takový postup není účelem kasační stížnosti, a jak bylo vysvětleno výše, nemůže
být ze své podstaty ani úspěšný, považuje zdejší soud za vhodné se k jednotlivým námitkám
alespoň stručně vyjádřit, neboť předchozí rozsudek v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. do značné
míry určil podobu napadeného rozsudku městského soudu.
[27] Stěžovatel odmítl podobnost nynější věci s tou, která byla řešena v rozsudku
č. j. 2 Azs 38/2017 - 28. Podstatné skutkové odlišnosti spatřuje v tom, že tamější cizinec byl
policií zajištěn po odhalení v úkrytu kamionu a postupně českým úřadům uváděl různá data
narození. Naproti tomu stěžovatel se dostavil na služebnu policie dobrovolně (v doprovodu
zaměstnance Organizace pro pomoc uprchlíkům) a před českými orgány konzistentně tvrdil
stejné datum narození. Stěžovatelem vyzdvihované rozdíly nepovažuje Nejvyšší správní soud
za podstatné. Je totiž nutné zohlednit celou známou pobytovou historii stěžovatele. Tento podle
svých vlastních sdělení (viz protokol ze dne 4. 2. 2019 a záznam z jednání před městským
soudem ze dne 28. 2. 2019) postupně utekl ze zařízení pro cizince na Sicílii, ve Švýcarsku
i v Německu. Jeho původním cílem bylo Holandsko. Po setkání s kamarádem z Guiney
se rozhodl odcestovat do České republiky, neboť se nechtěl dále stýkat s asistentkou, která mu
byla v Německu přidělena. Na území EU mu byly postupně celkem třikrát sejmuty otisky prstů
(v Itálii a dvakrát v Německu). Dle zprávy BAMF je pak evidován pod třemi identitami lišícími
se rokem narození (2000 - 2002). Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na uvedené skutkové
okolnosti případ stěžovatele srovnatelný s tím, který byl posuzován druhým senátem. Okolnost,
že stěžovatel vystupoval relativně konzistentně vůči českým úřadům, nemůže být rozhodující.
Pohyboval-li se stěžovatel na území Evropské unie již od února 2017, přičemž jeho zajištění bylo
provedeno právě za účelem předání do státu příslušného k posouzení jeho azylové žádosti, není
racionálního důvodu posuzovat jeho pobytovou historii izolovaně. Naopak je třeba ji zohlednit
jako celek. Připustil-li by soud, že postačí uvádět konzistentně datum narození toliko vůči českým
úřadům, fakticky by to znamenalo nemožnost přihlédnout k jednání cizinců vůči orgánům
ostatních států Evropské unie, přestože cílem společné azylové politiky, resp. společného
evropského azylového systému je rovněž zajištění spolehlivé spolupráce v rámci nařízení
Dublin III, jakož i vytváření vzájemné důvěry mezi členskými státy. Těmto cílům neodpovídá
požadavek stěžovatele na odhlédnutí od jeho pobytové historie před příchodem do České
republiky. Takový požadavek by naopak ve výsledku umožňoval cizincům, kteří získali dostatečné
zkušenosti v azylovém řízení na území jednoho státu, zneužívat své zkušenosti v řízeních
na území ostatních států. Nyní posuzovaný případ je tak podle názoru Nejvyššího správního
soudu v podstatných rysech srovnatelný s tím, který byl posuzován v rozsudku
č. j. 2 Azs 38/2017 - 28, a proto jsou závěry tohoto rozsudku přiměřeně aplikovatelné i nyní.
Jelikož žalovaný zajistil dostatečné důkazy o zletilosti stěžovatele, které nadto odpovídají účelové
snaze zachovat si výhodnější postavení nezletilého žadatele o azyl, nebyl to nadále žalovaný, koho
tížilo důkazní břemeno. Za tohoto stavu bylo na stěžovateli, aby byl schopen předložit relevantní
důkazy nebo alespoň přesvědčivou skutkovou verzi, kterou by bylo možné následně prověřit.
Jak nicméně bylo uvedeno výše, stěžovatel nic takového neučinil.
[28] Stěžovatel dále namítl, že došlo k přesunu posuzování věrohodnosti ze správního orgánu
na městský soud. Jak ovšem bylo uvedeno výše, podstatou předchozího rozsudku kasačního
soudu byl závěr o prokázání zletilosti stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, soud
se nezabýval posuzováním věrohodnosti stěžovatele jako takové. Nevěrohodnost stěžovatele
ve vztahu k jím tvrzenému datu narození je pak pouze logickým důsledkem výsledku dokazování
před žalovaným a městským soudem. Nejedná se o přesun posuzování věrohodnosti
ze správního orgánu na městský soud, jak se snaží tvrdit stěžovatel.
[29] Na tom nic nemění, že zpráva BAMF byla předložena až v řízení před městským soudem.
Jak vysvětlil kasační soud v předchozím rozsudku, žalovaný stěžovatele zajistil jako zletilého,
přičemž o jeho zletilosti neměl pochybnosti. Podstatou celé věci tedy je, zda byl stěžovatel
v okamžiku zajištění skutečně zletilý, či nikoli. Právě tato klíčová otázka byla posuzována
a dokazována. K prokázání této skutečnosti je pak možno využít všech důkazních prostředků,
které dokládají stav věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Průkaznost zprávy BAMF
se v tomto ohledu nijak neliší od lékařské zprávy ze dne 28. 3. 2019 a psychologického posudku.
Všechny tyto důkazy objasňují skutkový stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí, a není proto
důvod k nim nepřihlížet. Skutečnost, že takový postup (prokazování skutkového stavu ke dni
vydání rozhodnutí později vzniknuvšími důkazy) byl aprobován judikaturou týkající se stavebního
řízení, na tomto obecném východisku nic nemění.
[30] Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku v obecné rovině přisvědčil stěžovateli,
že v posuzovaném případě nebyly ke dni vydání rozhodnutí žalovaného odstraněny pochybnosti
o jeho věku, neboť zprávu BAMF žalovaný obdržel až dne 13. 2. 2019. Nepostupoval tedy
procesně správně, když stěžovatele zajistil podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Bylo
namístě zajistit stěžovatele postupem podle §129 odst. 5 věty druhé téhož zákona (Policie je
oprávněna v případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, takového cizince zajistit
do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk). Aby však mohla být námitka poukazující na vady správního
řízení procesně úspěšná, muselo by se jednat o takovou vadu, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [srov. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Stěžovatel přitom v žalobě
(ani při jednání před městským soudem) neoznačil žádné konkrétní důsledky nesprávného
procesního postupu žalovaného, tedy jak byl dotčen na svých veřejných subjektivních právech
tím, že jej žalovaný považoval za zletilého a nikoliv za osobu, u níž jsou dány důvodné
pochybnosti, že jde o nezletilého cizince (což stěžovatel navrhoval). K poukazu stěžovatele
na rozsudky zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 - 81, a ze dne 25. 6. 2020,
č. j. 5 Azs 107/2020 - 46, je třeba zdůraznit, že v obou věcech byla zákonnost rozhodnutí
správního orgánu posuzována optikou žalobních námitek poukazujících na absenci účinného
prostředku nápravy poté, kdy správní orgán dokončí zjišťování skutečného věku cizince,
resp. Na excesivní stanovení doby zajištění. Stěžovatel však v žalobě žádné takové dopady
do svých veřejných subjektivních práv neoznačil. Tímto dopadem přitom nemůže být pouze to,
že stěžovatel měl být dle svého názoru umístěn v zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová,
nikoliv Balková. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku
č. j. 5 Azs 107/2020 - 46: „Samotné umístění stěžovatele do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová
ani jeho následné přemístění do jiného zařízení (Balková a Vyšní Lhoty) tedy není možné napadat v rámci žaloby
proti rozhodnutí o zajištění. Jakkoli je zde dána určitá souvislost, nelze přehlížet, že zákonná úprava
je nastavena tak, že předmět rozhodnutí o zajištění je do značné míry jiný a míjí se s tím, do jakého konkrétního
zařízení bude cizinec umístěn. Pokud cizinec se svým umístěním do určitého zařízení pro zajištění cizinců, příp.
s následným přemístěním do jiného zařízení nesouhlasí, je třeba, aby využil jiných prostředků nápravy – a to
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§82 s. ř. s.). Dlužno ovšem dodat, že tvrzený zásah nemůže
spočívat v prostém umístění či přemístění do konkrétního zařízení pro zajištění cizinců určeného Správou
uprchlických zařízení, ale v porušení některého z režimových opatření v tomto zařízení, která jsou dána zákonem
o pobytu cizinců.“ Nejvyšší správní soud připomíná, že správní soud není povinen ani oprávněn
domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím
sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne
27. 10. 02010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, a ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Jelikož zákonnost rozhodnutí žalovaného o věci samé
se stěžovateli zpochybnit nepodařilo, nemůže být důvodem pro jeho zrušení toliko formálně
nesprávný postup žalovaného.
[31] V poslední části kasačních námitek stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávné
posouzení existence vážného nebezpečí útěku a alternativ zajištění. Namítl, že jeho případ nebyl
posouzen individuálně, nýbrž paušálně. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Žalovaný při posouzení nutnosti zajištění zohlednil pobytovou historii stěžovatele na území
členských států, zejména Německa, a přihlédl také k jeho majetkové a bytové situaci. Obdobně
postupoval i městský soud, který rovněž vycházel z pobytové historie stěžovatele. Poukázal
na jeho opakované útěky, porušení povinnosti žadatele o azyl zdržovat se v zemi podání žádosti,
neoprávněný pohyb po schengenském prostoru, absenci zázemí v České republice a motivaci
k dobrovolnému dostavení se na cizineckou policii. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje
se závěrem žalovaného a městského soudu, že u stěžovatele nebylo možné s ohledem na jeho
pobytovou historii usuzovat na to, že by nepokračoval ve svém exitovém počínání. V době
vydání napadeného rozhodnutí tedy existovalo vážné nebezpečí útěku (přiměřeně srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2019, č. j. 5 Azs 109/2018 - 31). Skutečnost, že se stěžovatel
na služebnu policie dostavil dobrovolně, nemohla za zjištěného skutkového stavu existenci
nebezpečí útěku vyloučit. Obstojí rovněž odůvodnění nemožnosti uplatnit zvláštní opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel neměl žádné finanční prostředky, což ostatně
sám uvedl, neměl nijak vyřešenou pobytovou situaci v České republice, respektive neměl
na území České republiky žádné relevantní vazby. S ohledem na jeho pobytovou historii na území
států Evropské unie, kdy opakovaně svévolně přecházel hranice, přičemž při odchodu
z Německa bez vážného důvodu ani nevyčkal skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
nebylo možné uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území podle §123b
zákona o pobytu cizinců. Závěry žalovaného a městského soudu tedy i v tomto obstojí a ani tato
námitka není důvodná.
[32] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu