ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.426.2019:38
sp. zn. 7 Azs 426/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupena
Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č. j. 52 A 14/2019 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. et. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. se ur č uj e
částkou 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 10. 2019, č. j. OAM-441/LE-BE01-VL11-PS-2019,
byla žalobkyně podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“) zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců. Doba trvání zajištění
byla stanovena do 20. 1. 2020.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Praze (dále
též „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. V něm se ztotožnil se závěry
žalovaného ohledně nemožnosti uložení zvláštních opatření. Žalobkyně sama uvedla, že nechce
z České republiky vycestovat a její dosavadní jednání neskýtá jakoukoliv záruku dodržování
uložených povinností. Žalovaný přitom přihlédl k řadě okolností, nikoliv pouze k tomu,
že žalobkyně není zranitelnou osobou. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že účelovost její
žádosti o mezinárodní ochranu byla dovozena pouze z jejího neoprávněného pobytu na území
České republiky. Zdůraznil, že stěžejním důvodem bylo podání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany po 14 letech od první neúspěšné žádosti a vzápětí poté, co byla zajištěna
za účelem vyhoštění. Vedle toho žalovaný zohlednil, že žalobkyně nerespektovala žádné soudní
ani správní rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný nepochybil ani tím, že o zajištění rozhodl pouze
na základě dosavadních skutkových zjištění Policie ČR s ohledem na krátkou zákonnou lhůtu
pro rozhodnutí. Ostatně žalobkyně ani neuvedla, jaká konkrétní zjištění v úvahách žalovaného
chybí. Rovněž žalovaným stanovená doba zajištění je zcela přiměřená a pečlivě odůvodněná. Tato
se z podstaty věci musí odvíjet od předpokládané délky trvání řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu. Věk žalobkyně není ve vztahu k určení délky zajištění relevantní.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že žalovaný
postavil závěr o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu pouze na tom, že o ni požádala
až po čtrnácti letech od její původní žádosti, což je nepřípustné. Žádné jiné okolnosti žalovaný
neuvedl. Krajský soud tak směšoval odůvodnění účelovosti s odůvodněním nemožnosti uložení
zvláštních opatření. Stejně jako žalovaný přitom pominul skutečnost, že stěžovatelka je osobou
s uděleným správním vyhoštěním, a dřívější podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
by bezpochyby vedlo k jejímu zajištění. Nadto se také změnila bezpečnostní situace v zemi
původu. Krajský soud dále nezohlednil vnitřní rozpor v rozhodnutí žalovaného, který na případ
stěžovatelky neaplikoval §16 zákona o azylu, ale přitom ji zajistil dle §46a odst. 1 písm. e) téhož
zákona. Pro tuto vadu měl rozhodnutí žalovaného zrušit, namísto toho se snažil tyto nedostatky
zhojit.
[4] Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud nepřezkoumal, zda je
rozhodnutí žalovaného v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále
též „přijímací směrnice“), na jejíž preambuli stěžovatelka v žalobě odkázala, a s článkem 5
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též „Úmluva“). K tomu byl povinen
i bez výslovného uvedení argumentace v žalobě, neboť předpisy v oblasti zajištění musí být
vykládány eurokonformně. Při takovém výkladu plyne z dikce §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu souvislost mezi předběžným posouzením důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu
a zbavením svobody žadatele. To totiž dává smysl pouze za situace, že žadatel pravděpodobně
nesplní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Nelze tedy přihlížet pouze k chování
stěžovatelky s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu k §124 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
[5] Stěžovatelka dále uvádí, že sám žalovaný popřel realizovatelnost vyhoštění, tedy i účel
zbavení svobody stěžovatelky, když uzavřel, že nelze předpokládat ukončení řízení o mezinárodní
ochraně v nadcházejících 105 dnech. K tomu odkázala na usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, dle nějž musí být mimo jiné správní vyhoštění alespoň
potenciálně možné. Tak tomu v daném případě dle stěžovatelky nebylo, a úvahy o stanovení
délky zajištění, které provedl žalovaný, jsou nepřezkoumatelné a předčasné. Vymezuje se rovněž
proti stanovení maximální délky zajištění, a to s odkazem na pravidelný soudní přezkum zbavení
osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a k tomu relevantní judikaturu. Vzhledem k výše
uvedenému navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného zrušil.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky nejsou důvodné.
Postupoval v souladu se zákonem o azylu, když zjistil skutečný stav věci a stěžovatelku důvodně
zajistil. Ta vědomě nerespektovala zákonné povinnosti během svého pobytu na území České
republiky a žádost o mezinárodní ochranu podala účelově s cílem odvrátit hrozící vyhoštění nebo
je pozdržet, ačkoliv o mezinárodní ochranu mohla požádat dříve. Z rozhodnutí je přitom zřejmé,
z jakých podkladů žalovaný vycházel při zajištění stěžovatelky. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká rozsudku krajského soudu krom jiného rovněž
nepřezkoumatelnost. Konkrétně dle jejího názoru krajský soud pochybil, když nepřezkoumal, zda
je rozhodnutí žalovaného v souladu s přijímací směrnicí a s článkem 5 Úmluvy, ač to měl učinit
i bez výslovné žalobní námitky. V rozhodnutí žalovaného přitom nebylo provedeno předběžné
posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu, což je pochybením, jelikož zbavení
svobody žadatele o mezinárodní ochranu může nastat pouze v případě, pokud pravděpodobně
nesplní podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
[10] Napadený rozsudek dostojí požadavkům na přezkoumatelnost vyplývajícím z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž
jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozsudku je totiž zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nebylo
naopak povinností soudu zabývat se ex offo předběžným posouzením důvodnosti žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, jak dovozuje stěžovatelka s odkazem na eurokonformní výklad.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s.
soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Citované ustanovení
s. ř. s. vyjadřuje jednu ze zásadních zásad správního soudnictví, tj. dispoziční zásadu. Rozsah
přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen
žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona.
Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu.
Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů nepředstavuje nástroj ke všeobecné kontrole
zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů. Přezkoumá-li soud žalobou napadené
rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený §75
odst. 2 s. ř. s. Překročit její rozsah je soud oprávněn pouze v případě, že se jedná o rozhodnutí
nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.), nebo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek
důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vylučující přezkum z hlediska žalobních námitek. Soud je
proto vázán rozsahem a důvody žaloby, a pouze v jejich rámci přezkoumává správní rozhodnutí
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, část IV.). Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63), že je jinou vadou
řízení před soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu,
který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen
popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah
do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním
otázkám, které vzal soud za určující pro své rozhodnutí. Stěžovatelka v žalobě námitku absence
předběžného posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu neuplatnila. Nejedná se ani
o skutečnost, kterou by měl krajský soud vypořádat ze zákona. Z důvodu absence žalobního
bodu se tak danou námitkou zabývat nemohl. Povinnost eurokonformního výkladu
nezahrnuje povinnost krajského soudu bez opory v konkrétní žalobní námitce posuzovat, zda
správní rozhodnutí vyhovuje unijním předpisům v dané oblasti, či nikoli.
[11] Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
chybně posouzena jako účelová pouze z toho důvodu, že požádala o její udělení až po 14 letech
od pravomocného skončení řízení o její první žádosti o mezinárodní ochranu. Ve své podstatě
tak stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že aproboval rozhodnutí žalovaného, které trpělo
nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje,
že přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo
přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, či ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 As 110/2008 - 99). Shledal-li by nyní Nejvyšší správní soud, že rozhodnutí žalovaného
skutečně nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, byl by dán důvod pro zrušení napadeného
rozsudku.
[12] Vypořádání této námitky se neobejde bez stručné rekapitulace obsahu správního spisu
a rozhodnutí žalovaného. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla zajištěna při pobytové
kontrole dne 3. 10. 2019. Dle jejího vyjádření poskytnutého v řízení o správním vyhoštění
přicestovala na území České republiky naposledy v roce 2000 a od tohoto okamžiku zde pobývá
nepřetržitě dodnes. Cestovní pas jí ukradli v roce 2001, náhradní si nevyřídila. Do ČR odjela
za prací. Ví o tom, že jí bylo několikrát uloženo vyhoštění, ale nevycestovala. Chce zůstat v ČR
a nikam neodejde. Dle dalších zjištění Policie ČR bylo stěžovatelce v letech 2004 až 2014 dvakrát
uloženo správní a třikrát soudní vyhoštění. Byla rovněž zařazena do evidence nežádoucích osob
(od 9. 7. 2015 do 8. 7. 2017) na základě soudního rozhodnutí, jímž jí bylo mimo trestu odnětí
svobody s podmíněným odkladem uloženo vyhoštění na dobu dvou let. Rozhodnutím ze dne
3. 10. 2019 uložila Policie ČR stěžovatelce správní vyhoštění na 4 roky a současně ji za tímto
účelem zajistila. Dne 4. 10. 2019 stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany.
V návaznosti na to ji žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019 zajistil podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
[13] Stěžovatelce nelze přisvědčit, že žalovaný založil svůj závěr o účelovosti její žádosti pouze
na skutečnosti, že žádost o mezinárodní ochranu podala po 14 letech a krajský soud následně
v tomto směru odstraňoval nedostatky jeho rozhodnutí. Žalovaný ve svém rozhodnutí nejprve
odcitoval na str. 2 právní úpravu zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany (§46a zákona
o azylu). Poté uvedl, že posoudil zjištěné skutečnosti týkající se stěžovatelky a jejího dosavadního
pobytu na území ČR, které jsou relevantní z hlediska aplikace §46a zákona o azylu a odůvodňují
nezbytnost ponechat stěžovatelku během probíhajícího správního řízení ve věci její opakované
žádosti o mezinárodní ochranu v zajištění. Poukázal na to, že stěžovatelka neuvedla žádné
objektivní překážky jejího vycestování do vlasti, naopak se vyjádřila v tom smyslu, že vycestovat
nehodlá. Dále zmínil, že stěžovatelka na území ČR vykonávala nelegálně pracovní aktivity, tedy
nerespektovala právní úpravu zaměstnávání cizinců. Na území ČR nemá žádné rodinné vazby ani
vyživovací povinnost, nebyla zde hlášena k pobytu. Je zdravotně v pořádku a s ničím se neléčí.
Ve správním řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatelky v roce 2012 bylo zjištěno,
že se prokazovala padělaným cestovním dokladem Bulharska. Po pravomocném skončení řízení
o její předchozí žádosti o udělení azylu pobývala na území ČR neoprávněně, čehož si byla
vědoma. Na závěr žalovaný uvedl, že stěžovatelka „navíc o udělení mezinárodní ochrany opakovaně
požádala až po více než 14 letech od pravomocného ukončení jejího prvního řízení a až po zadržení Policií ČR,
zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC.“ Dle žalovaného veškeré tyto skutečnosti
prokazují, že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatelka podala opakovanou žádost
o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet
[konkrétně žalovaný uvádí na str. 3 svého rozhodnutí k účelovosti žádosti stěžovatelky,
že „(s) ohledem na výše uvedené má správní orgán za prokázané (…) žádost o mezinárodní ochranu byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění“]. Není tak pravdou, že by žalovaný odkazoval pouze
na jeden z těchto důvodů.
[14] Obecně pak platí, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany po 14 letech pobytu
na území, nadto jeden den poté, co byl žadatel zajištěn za účelem správního vyhoštění, je velice
silnou indicií k tomu, že žádost byla podána pouze za účelem zabránit hrozícímu vyhoštění.
Zdejší soud k tomuto závěru dospěl opakovaně i v případech, v nichž byla prodleva mezi
možností požádat o udělení mezinárodní ochrany a samotnou žádostí významně kratší
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 Azs 243/2019 - 32,
a ze dne 13. 3. 2019, č. j. 8 Azs 308/2018 - 42). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, č. 1724/2008 Sb. NSS, na nějž odkazoval
rovněž žalovaný ve vyjádření k žalobě, „v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy
žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“. Stěžovatelka přitom
neuvedla žádné relevantní důvody, které by účelovost žádosti zpochybňovaly. Poukazovala toliko
obecně na změnu bezpečnostní situace na Ukrajině. Jak nicméně sama opakovaně konstatovala,
tato změna nastala již 5 let před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejedná se tedy
o žádnou konkrétní recentní změnu, která by se dotýkala přímo jí a která je azylově relevantní.
V kasační stížnosti pak doplnila, že sama nepodávala žádost, neboť by byla bezpochyby zajištěna,
jelikož jí bylo opakovaně uděleno vyhoštění. Je pravdou, že opakované nerespektování uloženého
správního vyhoštění cizincem, navíc za situace, kdy na území České republiky pobývá
bez platného cestovního dokladu (jehož ztrátu nehlásil), obecně judikatura uznává jako důvod
pro setrvání v zařízení pro zajištění cizinců, neboť se jedná o intenzivnější protizákonné
jednání cizince, než je samotný nelegální pobyt ve spojení s nerespektováním rozhodnutí
o správním vyhoštění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2015,
č. j. 4 Azs 57/2015 - 37, ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 37/2016 - 55, ze dne 2. 6. 2016,
č. j. 7 Azs 55/2016 - 55, či ze dne 15. 8. 2016, č. j. 8 Azs 85/2016 - 47). Ani tato skutečnost však
není relevantní, jelikož stěžovatelka dobrovolně nerespektující rozhodnutí správních orgánů
a soudů musí být připravena nést následky takového svého vědomého jednání.
[15] Stěžovatelka dále shledává vnitřní rozpor odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
který neshledal naplnění podmínek pro postup dle §16 zákona o azylu (zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné), ale zároveň stěžovatelku zajistil dle §46a
odst. 1 písm. e) téhož zákona, tj. pro účelové podání žádosti. Má za to, že neexistence důvodů
pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, popírá současně, že by tato žádost byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv cizinec mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[16] Vztahem §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu k §46a odst. 1 písm. e) téhož zákona se již
Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 - 35, v němž
potvrdil správnost závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 75 Az 42/2016,
že „je nutno rozlišovat mezi pojmy ‘zjevně nedůvodná‘ žádost o mezinárodní ochranu a ‘účelová žádost‘ coby
důvod pro zajištění cizince. Pro naplnění důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž
postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová.
Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona navíc prokázáno,
že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být účelová, přesto nemusí být zjevně
nedůvodná. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31,
doplnil, že: „Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců
uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak nevylučuje postup
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění postupem podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
závisí na objektivních okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost
o mezinárodní ochranu je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.).
To odpovídá účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení
o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu.“ Z uvedeného
tedy zřetelně vyplývá, že na samotné zajištění cizince nemá vliv to, zda se žalovaný bude
meritorně zabývat důvodností žádosti o mezinárodní ochranu. Žádost o mezinárodní ochranu
podaná s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, kterou žadatel mohl podat dříve, zůstává pouze
účelovou, i když je žadatelem vážně míněna, jelikož za těchto okolností je motivací žadatele snaha
vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2017, č. j. 7 Azs 47/2017 - 26, či ze dne 21. 6. 2017, č. j. 3 Azs 287/2016 - 27). Nejvyšší
správní soud nemá důvod se od tohoto právního názoru v nyní posuzované věci odchýlit
a v podrobnostech odkazuje na citovanou judikaturu. Z uvedených důvodů rozhodnutí
žalovaného netrpí tvrzenou vnitřní rozporností.
[17] Dále stěžovatelka činí spornou délku zajištění. Při jejím stanovení žalovaný zohlednil
zejména očekávanou délku řízení o mezinárodní ochraně. V rozhodnutí popsal procesní aspekty
řízení o mezinárodní ochraně a vyjádřil, proč nelze předpokládat, že by o mezinárodní ochraně
bylo rozhodnuto ve zrychleném řízení ve smyslu §27 odst. 5 zákona o azylu. Stanovení doby
zajištění je zdůvodněno kromě předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně (zhruba 90
dnů), i prodloužením o 15 dnů v souvislosti se lhůtou pro podání žaloby ve správním soudnictví
a prodloužením o další 4 dny, které představují průměrnou lhůtu pro doručování v soudním
řízení. Stěžovatelka považuje tuto úvahu žalovaného za nesprávnou s ohledem na to,
že se žalovaný nezabýval realizovatelností vyhoštění, a tedy i účelem zbavení svobody. Dále dle
stěžovatelky žalovaný v rozhodnutí de facto tvrdí, že stanovuje takto dlouho dobu, protože
pravděpodobně nebude možné řízení o mezinárodní ochraně v dané době skončit, a realizovat
tak účel zajištění.
[18] Stěžovatelka ve svých úvahách vychází z toho, že účelem jejího zajištění je dosažení
realizovatelnosti správního vyhoštění. Tak tomu ovšem není. Stěžovatelka nebyla zajištěna podle
zákona o pobytu cizinců, ale podle §46a zákona o azylu. Účelem §46a zákona o azylu není, tak
jako v případě zajištění za účelem správního vyhoštění, zajistit výkon vyhoštění. Cílem zajištění
dle zákona o azylu je zamezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci či
jiné nelegální aktivity (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2017,
č. j. 3 Azs 287/2016 - 27, a ze dne 5. 3. 2013, č. j. 3 Azs 24/2013 - 42). Účel zajištění podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu je tak z povahy věci provázán s délkou řízení
o mezinárodní ochraně. Jak konstatoval kasační soud již v rozsudku ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 1 Azs 363/2017 - 38, zpravidla „nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní
ochraně, přičemž opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu.“ Stanovená doba zajištění v délce 109 dnů přitom nezpůsobuje zánik potenciality
dokončit řízení o mezinárodní ochraně, jak dovozuje stěžovatelka. Žalovaný má dále v případě
potřeby možnost prodloužit uvedenou dobu zajištění až na 120 dnů, jak stanovuje §46a odst. 5
zákona o azylu, a jak sám ve svém rozhodnutí avizoval. Naopak, za situace, kdy by byla
stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana dříve, než stanovená doba zajištění uplyne, odpadne
zákonný důvod trvání zajištění podle §46a odst. 13 písm. d) zákona o azylu, a zajištění tak bude
ze zákona ukončeno.
[19] K samotnému stanovení doby zajištění dle §46a zákona o azylu se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku č. j. 3 Azs 24/2013 - 42. Konstatoval, že „[z] jazykového výkladu daného
ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu
kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.“ Ve shodě s krajským soudem považuje Nejvyšší
správní soud zdůvodnění doby zajištění s ohledem na zdroje dostupné žalovanému a vzhledem
k závěrům vysloveným v rozsudku č. j. 1 Azs 363/2017 - 38, za dostatečné. Stěžovatelka v nyní
projednávané věci (na rozdíl od případu posuzovaného tímto soudem v rozsudku ze dne
30. 8. 2017, č. j. 6 Azs 162/2017 - 44), ani nenamítala žádné konkrétní okolnosti, které by
žalovaný při stanovení délky zajištění opomenul zohlednit a které by činily zdůvodnění této
stanovené doby nepřiměřeným či nepřezkoumatelným. Setrvala z hlediska formulace kasační
námitky pouze v obecné rovině.
[20] Související námitka požadavku na periodický přezkum důvodů zajištění, kterému dle
stěžovatelky stanovená maximální doba zajištění de facto brání, je námitkou uplatněnou poprvé až
v řízení před Nejvyšším správním soudem, ač z ničeho neplyne, že by ji stěžovatelka nemohla
uplatnit dříve. Taková námitka je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Nad rámec odůvodnění
však Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka může v zajištění požádat žalovaného
o opětovné posouzení důvodů zajištění dle §46a odst. 10 zákona o azylu (blíže viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 53). O tomto právu byla
stěžovatelka řádně poučena v rozhodnutí žalovaného.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Usnesením zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 7 Azs 426/2019 - 18, byl stěžovatelce
na žádost dle §35 odst. 10 s. ř. s. ustanoven zástupcem Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát
se sídlem Ovenecká 78/33, Praha. Pokud jde o hotové výdaje ustanoveného zástupce a odměnu
za zastupování, platí tyto stát (srov. §35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.). Odměna
za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti sestává z odměny advokáta za dva úkony
právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“)
a doplnění kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Výše odměny za jeden
úkon právní služby je 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Za oba úkony celkem tedy 6 200 Kč. Náhrada hotových výdajů je stanovena paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), dohromady tedy
600 Kč za náhradu hotových výdajů. Jelikož ustanovený zástupce doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba celkovou přiznanou částku 6 800 Kč zvýšit o daň,
která z ní má být odvedena, tj. o 1 428 Kč, dohromady tedy 8 228 Kč. Tato částka bude
ustanovenému zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu