ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.8.2019:65
sp. zn. 7 Azs 8/2019 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: B. N. B., zastoupen
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem U Klavírky 1351/8, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 4 Az 14/2017
- 85,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2017, č. j. OAM-354/ZA-ZA06-K01-2012, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 4 Az 14/2017 - 85. Rozsudek městského
soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítal, že správní orgán i městský soud učinily mylný závěr o neexistenci
pronásledování stěžovatele z důvodu uplatňování politických práv a svobod, neboť stěžovatel
vyjadřoval názory na současnou situaci v Konžské republice a komunikoval s konzulem
a pracovníky ambasády. Jeho otec byl politicky aktivní, přičemž proti němu a matce po jejich
návratu do vlasti bylo použito násilí a došlo k jejich zmizení. V případě stěžovatele nelze vyloučit
riziko, které mu v tomto směru v zemi původu hrozí. Dále namítal, že správní orgán i městský
soud učinily mylný závěr o neexistenci pronásledování stěžovatele z důvodu příslušnosti k etnické
skupině Lari, které hrozí pronásledování ze strany vládnoucího kmene Mboši, přičemž země
původu by stěžovateli nebyla schopna poskytnout v případě ohrožení pomoc. K humanitárnímu
azylu uvedl, že Konžská republika nemá v současné době zdravotnictví a lékařský systém
na takové úrovni, aby mu byla poskytnuta potřebná léčba. Stěžovatel rovněž setrval na svém
tvrzení, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy podle §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Rozpory ve svých tvrzeních stěžovatel odůvodňoval dlouhou
dobou mezi konanými pohovory. Při pohovoru mohlo dojít i k některým nesrovnalostem
a nedorozuměním, které plynou z psychického stavu stěžovatele, neznalosti prostředí a právního
řádu České republiky. Správní orgán pak pochybil, když se nepokusil jím namítané rozpory
odstranit.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Že přitom zaujal stejný právní názor, jaký vyjádřil žalovaný v napadeném
rozhodnutí, nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti jeho vlastního rozhodnutí. Požadovat
po městském soudu, aby vlastními a jinými slovy přeformuloval již jednou vyjádřené, by bylo
zbytečné a neúčelné. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne
22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 31, kde uvedl: „Jestliže soud v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. shledá
právní názor správního orgánu správným, je logické, že tento názor do odůvodnění svého rozhodnutí převezme.
Převyprávěním téhož, jen jinými slovy, by soud k ochraně práv stěžovatele nikterak nepřispěl.“
[9] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, případně doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) téhož zákona z důvodu
uplatňování politických práv a svobod, pak je třeba ve shodě s městským soudem poukázat na to,
že v průběhu správního řízení se ve výpovědích stěžovatele objevovaly zásadní rozpory,
které nelze omluvit ani špatnou pamětí, ani dlouhou časovou prodlevou mezi prvním a druhým
pohovorem před žalovaným. Stěžovatel rozdílně hovořil nejen o svých politických aktivitách,
ale i o situaci svých rodičů po jejich návratu do vlasti, tedy o skutečnostech, které podle jeho
názoru měly mít zásadní vliv na jeho rozhodnutí požádat o udělení mezinárodní ochrany v České
republice. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru provedeném 4. 12. 2012
uváděl, že prezidentovi své země předal prostřednictvím konzula dva otevřené dopisy kritizující
konžskou vládu, což označil za důvod, pro nějž mu v zemi původu hrozí trest smrti.
Při doplňujícím pohovoru konaném dne 30. 3. 2016 se však přes mnoho otázek žalovaného
o těchto otevřených dopisech vůbec nezmínil a své politické aktivity popisoval odlišným
způsobem. Rozdílně pak stěžovatel popisoval také obavy ve vztahu ke svým rodičům, zejména
pak otci, jehož příjmení nosí a který byl podle jeho tvrzení členem opoziční strany a při svém
návratu z Francie měl být spolu s matkou stěžovatele zabit, což dovozoval na základě skutečnosti,
že rodiče cestovali zpět do vlasti, ale poté zmizeli a ani se neobjevili na letišti, kde je čekali jejich
příbuzní. Nejprve tvrdil, že jeho rodiče získali ve Francii mezinárodní ochranu, která jim byla
udělena právě na základě politické angažovanosti jeho otce (viz pohovor provedený dne
4. 12. 2012), aby posléze sdělil, že jeho rodiče se ve Francii nacházeli v postavení žadatelů o azyl,
o který žádali z humanitárních důvodů, protože v zemi ztratili kvůli tamějšímu válečnému
konfliktu veškerý majetek (viz pohovor provedený dne 30. 3. 2016). Rovněž tak nejprve uváděl,
že jeho rodiče se do země vraceli a měli být zabiti v roce 2008, aby následně žalovanému sdělil,
že to vlastně bylo mezi roky 2010 - 2011. Tvrzení o zabití rodičů je však v přímém rozporu
s tvrzením, které stěžovatel učinil do protokolu ze dne 25. 12. 2010 před orgánem cizinecké
policie v rámci řízení o správním vyhoštění, že mu další peníze posílají jeho rodiče, kteří v Kongu
podnikají. V průběhu doplňujícího pohovoru, kdy byl na tyto rozpory ve svých tvrzeních
dotazován, přitom nebyl schopen tyto věrohodně vysvětlit. Žalovaný se s těmito rozpory velmi
podrobně vypořádal na stranách 10 až 13 žalobou napadeného rozhodnutí a městský soud
na stranách 9 až 11 svého rozsudku. Závěr žalovaného a městského soudu o nevěrohodnosti
a účelovosti příběhu stěžovatele je pak správný, neboť rozpory v jeho tvrzeních lze označit
za natolik zásadní, že mohou být považovány za důkaz o nevěrohodnosti celého jeho příběhu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl,
že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou
z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil
skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak
ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení
azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu,
které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní, a to
buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností
nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo
totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu,
neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých podmínek
pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu. Jsou-li tvrzení rozporná, nelze
učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve vztahu k jednotlivým
podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky pro udělení azylu.
Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat
u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení
mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech žadatele
o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím
uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.“
[10] Pokud jde o stěžovatelovy obavy z pronásledování pro svou příslušnost k etnické skupině
Lari, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí žalovaného (str. 11 a 12) a na rozsudek
městského soudu (str. 6 a 7), kde žalovaný i městský soud podrobně posuzovali postavení etnika
Lari v zemi původu, přičemž na základě shromážděných informací nezjistili, že by toto etnikum
bylo vystaveno jednání, které lze označit za cílenou každodenní plošnou diskriminaci každého
příslušníka tohoto etnika ve všech oblastech života, které by svou intenzitou mohlo být označeno
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. K tomu lze dodat, že stěžovatel v případě návratu
do Konžské republiky může žít na územích obývaných příslušníky tohoto etnika, které je
etnickou podskupinou nejpočetnější skupiny obyvatel Konga Bakongo (48 % obyvatelstva).
K otázce vnitřní ochrany (někdy též označované jako „možnost vnitřního útěku“ či „možnost
vnitřního přesídlení“) rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura (srov. rozsudky ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74). Nejvyšší
správní soud k této otázce v usnesení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 Azs 19/2012 – 22, konstatoval,
že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady
subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout
nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 - 70, dostupné na www.nssoud.cz).“
[11] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně stavu demokracie a dodržování
základních lidských práv v Kongu je problematická. V této souvislosti však odkazuje na rozsudek
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven
žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování
nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním
způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
[12] Stěžovatel rovněž namítal, že mu měl být udělen humanitární azyl s ohledem na jeho
zdravotní potíže. Institutem humanitárního azylu se zabýval Nejvyšší správní soud v řadě svých
rozhodnutí (např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Z této judikatury
vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv; míra volnosti
uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. V daném případě se žalovaný
na str. 14 a 15 podrobně zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl
i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Podle názoru žalovaného je stěžovatel dospělou, plně právně
způsobilou a práceschopnou osobou, přičemž ani z jeho sdělení a doložených lékařských zpráv
nelze nikterak dovodit, že by se nacházel ve stavu ohrožujícím život nebo že by v České republice
podstupoval nějakou speciální a v jeho vlasti nedostupnou léčbu. Žalovaný dále uvedl,
že stěžovatel trpí chronickou prostatitidou a lékaře v České republice vyhledával rovněž
v souvislosti s povrchním poraněním nohy a kotníku, bolestmi břicha a řidší stolicí, očními
potížemi, kdy mu bylo doporučeno aplikovat umělé slzy, a pro svědění ucha, dráždění v nose
a bolesti hlavy se zvracením, tedy s poměrně běžnými a nijak život ohrožujícími potížemi
odpovídajícími jeho věku. Žalovaný dále ohledně možnosti využití lékařské péče v stěžovatelově
vlasti odkázal na Informaci Belgického úřadu pro cizince získanou prostřednictvím Projektu
lékařských informací o zemích původu ze dne 28. 3. 2014 s tím, že v Konžské republice
neexistuje v oblasti poskytování péče žádná diskriminace a byť je lékařská péče striktně placená,
rozhodně nelze na základě těchto zpráv konstatovat, že by nebyla stěžovateli v jeho vlasti
poskytnuta péče jako všem ostatním občanům země. Žalovaný rovněž dodal, že stěžovatel má
ve vlasti rozvětvenou rodinu, jejíž pomoci může po svém příjezdu do země k začlenění
do tamější společnosti využít. Z uvedených důvodů žalovaný dospěl k závěru, že u stěžovatele
nejde o případ hodný zvláštního zřetele. V této souvislosti Nejvyšší správní soud navíc uvádí,
že lepší zdravotní péče není zákonným důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
(srov. rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69).
[13] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatele.
Prostřednictvím azylového řízení však nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice,
neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona
o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický
institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou,
nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců
na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu, když stěžovatel
ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální pobyt v České republice. Pokud má
stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím
institutů zákona o pobytu cizinců.
[14] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu