ECLI:CZ:NSS:2020:8.ADS.136.2019:38
sp. zn. 8 Ads 136/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. M., zastoupený Mgr. Patrikem Jizerou,
advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 6. 2017, čj. MPSV-2017/98927-421/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2019, čj. 75 Ad 41/2017-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Úřadu práce – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
10. 3. 2017, čj. ULA-1432/2017-E1, kterým správní orgán I. stupně vyřadil dle §30 odst. 2
písm. f) ve spojení s §30 odst. 3 a §31 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále
jen „zákon o zaměstnanosti“), žalobce ode dne 24. 11. 2016 z evidence uchazečů o zaměstnání
z důvodu maření součinnosti. Maření součinnosti správní orgány shledaly v tom, že žalobce
zmařil zprostředkování zaměstnání neprojevením vážného zájmu v rámci pracovního pohovoru
zprostředkovaného správním orgánem I. stupně, neboť při pohovoru sdělil, že o nabízenou práci
má zájem pouze „z nouze“. Kvůli tomu a „neprojevení nadšení“ jej zprostředkovaný zaměstnavatel
nepřijal.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro jeho vyškrtnutí z evidence uchazečů o zaměstnání. Nesouhlasí,
že zprostředkované zaměstnání bylo vhodné ve smyslu §20 zákona o zaměstnanosti. Žalobce
trpí posttraumatickou stresovou poruchou a s ní souvisejícími psychickými problémy a dané
zaměstnání neodpovídalo jeho zdravotnímu stavu a psychické zdatnosti. Onemocnění
se projevuje zejm. v jednání s lidmi, není schopen zvládat konfliktní a stresové situace.
Na to upozorňoval jak správní orgán I. stupně, tak zprostředkovaného zaměstnavatele. Správní
orgány tuto skutečnost nezohlednily a konstatovaly, že nedoložil žádné lékařské potvrzení
dokládající nemožnost vykonávat zprostředkované zaměstnání. Žalobce však v průběhu
správního řízení opakovaně žádal o odborné lékařské posouzení své osoby a uvedl konkrétní
termín, kdy se má k lékaři dostavit. Výsledkem vyšetření se správní orgány nezabývaly
a ani se nesnažily zjistit skutečný stav věci. Podle žalobce bylo nanejvýš vhodné, aby správní
orgán I. stupně i zaměstnavatele upozornil, že s nejvyšší mírou pravděpodobnosti nebude
schopen plnit požadavky kladené na pozici operátora telefonních panelů, který je běžně vystaven
konfliktním situacím.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že skutkový stav,
který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a vyžaduje zásadní
doplnění. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyšel z toho, že vážný zdravotní
důvod dle §5 písm. c) bodu 6 zákona o zaměstnanosti je nutné prokázat lékařským posudkem,
avšak povinnost doložit tento posudek neleží jen na žalobci jako uchazeči o zaměstnání. Pokud
žalobce takový vážný důvod tvrdil, bylo povinností správních orgánů vyzvat jej k doložení svého
tvrzení. Tato primární žalobcova povinnost navíc nezbavuje správní orgány možnosti,
aby si z vlastní iniciativy v rámci ekonomie řízení a zjišťování skutkového stavu vyžádaly lékařské
posouzení zdravotní způsobilosti k rozhodnému dni, v němž měl žalobce plnit své povinnosti.
Soud odmítl závěr žalovaného, dle kterého nelze zpětně zjistit, zda byl žalobce dne 24. 11. 2016
psychicky způsobilý k výkonu zprostředkované práce. Daný závěr je otázkou lékařského
posouzení a pokles pracovní schopnosti v důsledku negativních změn zdravotního stavu je běžně
posuzován zpětně k určitému datu (např. v řízení o přiznání nároku na invalidní důchod). Sám
žalovaný ostatně za tímto účelem zřizuje posudkové komise. Závěr, že žalobce byl způsobilý
k výkonu zprostředkovaného zaměstnání, byl tedy předčasný. Pokud by však lékaři usoudili,
že již nelze zdravotní způsobilost zpětně posoudit, jde tento závěr k tíži žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Trvá na tom, že nepochybil, když neprovedl žalobcem dne 20. 1. 2017 navržený důkaz
aktuálním vyjádřením odborného lékaře. Vyjádření by bylo možné získat až dne 28. 2. 2017,
kdy byl žalobce objednán do psychiatrické ambulance. Má za to, že navíc nebyl důvod zdravotní
způsobilost žalobce ve správním řízení zkoumat, protože nevyvstala žádná pochybnost o jeho
zdravotním stavu. Žalobce až do výběrového řízení žádné zdravotní omezení nesdělil, ačkoliv
k tomu byl podle §21 zákona o zaměstnanosti povinen. Žalobce měl také povinnost své omezení
doložit lékařským posudkem.
[5] V žádosti o zprostředkování zaměstnání v roce 2011 uvedl jako jediné zdravotní omezení
„sedavé zaměstnání bez nutnosti delšího přecházení“, což potvrzuje i zpráva MUDr. K. z 9. 6. 2015.
Žalobce v žádosti podpisem stvrdil, že žádá o zprostředkování zaměstnání, protože chce a může
pracovat a o práci se uchází, tedy mimo jiné, že mu nic kromě výše uvedeného omezení nebrání
v součinnosti při zprostředkování a v přijetí do zaměstnání. Změnu uvedeného stavu po dobu
pěti let netvrdil a neprokazoval. Byl poučen o povinnostech uchazeče o zaměstnání
a bez předložení relevantního lékařského posudku se nemůže účinně dovolávat nemožnosti
výkonu zprostředkovaného zaměstnání. Stěžovatel k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2003, čj. 5 A 173/2000-39. Údajné psychické problémy začal
žalobce tvrdit až v okamžiku, kdy zjistil, že by mohl být pro své jednání u výběrového řízení
vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Ačkoliv nebyl ve správním řízení proveden
navrhovaný důkaz lékařským posudkem, je stěžovatel přesvědčen, že z lékařské zprávy přiložené
k žalobě neplyne neschopnost žalobce vykonávat dané zaměstnání. Žalobce jednal při pohovoru
účelově tak, aby navodil dojem, že zprostředkované zaměstnání pro něj nebylo vhodné.
[6] Stěžovatel dále poukázal na žalobcovo vyjádření ze dne 17. 2. 2017, ve kterém reagoval
na usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 30. 1. 2017, kterým nevyhověl žádosti o přerušení
řízení za účelem získání posudku psychiatra. Žalobce v něm uvedl, že se nebude odvolávat,
protože posudek nezpochybní schopnost konat danou práci, ale má mít pouze podpůrný
charakter dokazující, že námitka nevhodnosti profese nebyla činěna ve zlém úmyslu. Z toho
je zřejmé, že žalobce nepovažoval zprostředkované zaměstnání za nevhodné ve smyslu §20
zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel také odkázal na vyjádření žalobce ze správního řízení, v němž
vyzdvihoval své schopnosti a tvrdil, že „zaměstnavatel měl důvod jej ‚lanařit‘“, což je zjevně v rozporu
s dalšími tvrzeními žalobce.
[7] K lékařské zprávě MUDr. J. G. ze dne 28. 2. 2017 nelze podle stěžovatele přihlížet. Tato
zpráva je vystavena po více než čtvrt roce od výběrového řízení. Stěžovatel se navíc nedomnívá,
že i přes skutečnost, že žalobce nepřiměřeně reaguje na stres, má sníženou frustrační toleranci a
trpí paranoidní poruchou osobnosti, by bylo zprostředkované zaměstnání (operátor telefonních
panelů na pracovní pozici specialista zákaznického centra) zvlášť náročné na psychiku. Větší či
menší nároky na psychiku skýtá každé zaměstnání. Ke zjištění způsobilosti k výkonu zaměstnání
navíc slouží vstupní lékařská prohlídka, kterou mohl žalobce absolvovat. Pokud by jeho zdravotní
stav výkon práce nedovoloval, nebyl by pracovněprávní vztah uzavřen. Za účelem zjištění
vlastních schopností slouží také institut zkušební doby, během níž by žalobce teprve mohl
konstatovat, zda je schopen dané zaměstnání vykonávat. Pokud jde o závěr krajského soudu, dle
kterého je zdravotní stav zkoumán zpětně např. v řízení o přiznání invalidního důchodu,
stěžovatel poukázal na to, že žalobce se dožadoval přezkoumání především toho, zda jeho
jednání u pohovoru nebylo zapříčiněno zdravotním stavem. Podle stěžovatele je zkoumání
konkrétního jednání staršího více než tři měsíce irelevantní. Odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2018, čj. 6 Ads 287/2017-77, ve kterém soud shledal
za nadbytečné lékařské závěry o zdravotním stavu uchazeče o zaměstnání vyhotovené několik
měsíců po jednání, kterým uchazeč mařil součinnost
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti ani přes výzvu nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel uplatnil kasační námitky zpochybňující posouzení právní otázky krajským
soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Má za to, že skutkový stav zjistil
dostatečně a nebylo jeho povinností provádět další dokazování ve vztahu k posouzení
zdravotního stavu žalobce. Trvá na tom, že žalobce mařil součinnost při zprostředkování
zaměstnání a jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání proto bylo v souladu se zákonem.
[12] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil následující skutečnosti. Žalobce byl
evidovaný jako uchazeč o zaměstnání. V žádosti o zprostředkování zaměstnání v roce 2011
uvedl, že potřebuje sedavé zaměstnání bez nutnosti delšího přecházení. Pro danou věc je dále
významné, že správní orgán I. stupně žalobce pozval k výběrovému řízení na zaměstnance
společnosti O2 Czech Republic a.s., konkrétně na pozici Specialista zákaznického centra. Žalobce
se daného výběrového řízení dne 24. 11. 2016 zúčastnil, ovšem ze záznamu zaměstnavatele plyne,
že jej nepřijal, protože „neprojevil nadšení, z nouze příjme zaměstnání“. Z vyžádaného vyjádření
zástupkyně zaměstnavatele, která vedla dané výběrové řízení, vyplynulo, že žalobce „působil velice
odměřeně a z jeho chování bylo zřejmé, že o pozici nemá zájem. Při osobním pohovoru uvedl, že neví, zda bude
schopen jednat se zákazníky mile a slušně, což má potvrzeno i z psychických testů z armády – jedná s lidmi,
tak jak oni s ním.“ Z daného vyjádření dále vyplynulo, že žalobce na dotaz, zda má o pozici zájem,
odpověděl, že „z nouze by do zaměstnání nastoupil.“ Když zástupkyně zaměstnavatele namítla,
že o zaměstnance nastupující pouze z nouze nemají zájem, začal se žalobce chovat arogantně.
Obdobně líčí průběh pohovoru také další osoby (zástupkyně zaměstnavatele i pracovnice
správního orgánu I. stupně). Podáním z 20. 1. 2017 požádal žalobce o přerušení řízení o vyřazení
z evidence s tím, že se správní řízení dotýká jeho chování a jeho způsobilosti k výkonu nabízené
profese. Pociťuje problémy se zvládáním stresové a konfliktní zátěže v návaznosti
na posttraumatický stresový problém v minulosti. Rozhodl se proto požádat o pomoc a vyjádření
odborníka na lidské chování a jeho poruchy. Požádal o přerušení řízení do 28. 2. 2017,
kdy je objednán do psychiatrické ambulance k MUDr. G., což doložil objednací kartičkou.
Správní orgán I. stupně dne 2. 2. 2017 jeho žádost o přerušení řízení usnesením zamítl. Žalobce
na usnesení reagoval podáním ze dne 17. 2. 2017, ve kterém sdělil: „Posudek nezpochybní schopnost
konat danou práci, ale má mít podpůrný charakter dokazující, že námitka nevhodnosti profese nebyla činěna
ve zlém úmyslu, nepovažuji za účelné se odvolávat proti usnesení Úřadu práce. Podřizuji se rozhodnutí, dále
se vyjadřuji k předloženým podkladům, jejich shromažďování tímto považuji za ukončené.“ Poté, co správní
orgán I. stupně vydal své rozhodnutí, napadl jej žalobce odvoláním. V něm tvrdí, že zamítnutí
žádosti o přerušení řízení „nerozporoval neznaje důvody. Po vyšetření jsem byl schopen posoudit relevantnost
požadavku na vypracování odborného lékařského posudku (…)“, k nabízené pozici pociťoval „určitý vnitřní
psychický odpor a snažil se uvědomit zaměstnavatele o nevhodnosti své osoby a osobnosti pro danou profesi,
z důvodu obtíží při jednání s lidmi, zejména daného konkrétního charakteru a intenzity jednání nutného v dané
profesi, a předkládal argument psychologických překážek na základě dřívějšího testování“. Teprve
po 28. 2. 2017, tedy datu vyšetření, „zjistil možnost činit, že nedošlo k maření ve smyslu zákona
o zaměstnanosti, z důvodu mého specifického zdravotního problému. Po později učiněném zjištění o neoprávněnosti
UP ke sdílení lékařského tajemství, podávám a přikládám návrh na provedení dokazování zadáním vypracování
odborného lékařského posudku.“
[13] Pro posouzení věci jsou podstatná zejm. následující ustanovení zákona o zaměstnanosti.
Podle §30 odst. 2 písm. f) „uchazeče o zaměstnání krajská pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů
o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu maří součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce
(§31).“ Podle §31 písm. e) „uchazeč o zaměstnání maří součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce, jestliže
jiným jednáním zmaří zprostředkování zaměstnání nebo nástup do zaměstnání.“ Vážnými důvody, o nichž
hovoří výše citované ustanovení, se podle §5 písm. c) bodu 6 rozumí „důvody spočívající
ve zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost
součinnosti (…) při zprostředkování zaměstnání“.
[14] Podle Nejvyššího správního soudu je podstatné úvodem zdůraznit, že důvodem,
pro který krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatele, jsou vady řízení
dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu,
který vyžaduje zásadní doplnění. Krajský soud se nezabýval samotným věcným posouzením toho,
zda žalobce mařil součinnost se správním orgánem I. stupně a nezavázal stěžovatele v tomto
směru žádným závazným právním názorem. Krajský soud ani neprováděl dokazování žalobcem
předloženou lékařskou zprávou, neboť (jak sám uvedl) by tím nahrazoval úvahu, která náleží
primárně správním orgánům. Úlohou Nejvyššího správního soudu je přezkum pravomocných
rozhodnutí krajských soudů, tedy právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí stojí.
Ani Nejvyšší správní soud se proto v nyní posuzované nemůže zabývat věcným přezkumem
závěrů správních rozhodnutí a otázkou, zda žalobce svým jednáním zmařil zprostředkování
zaměstnání, resp. zda psychickým onemocněním skutečně trpí a zda je dané onemocnění takové
povahy, aby mu znemožňovalo výkon zprostředkovaného zaměstnání.
[15] Jak v napadeném rozsudku uvedl již krajský soud, s vedením v evidenci uchazečů nejsou
spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni plnit
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 3 Ads 33/2011-90, ze dne
8. 2. 2012, čj. 3 Ads 182/2011-93, a ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ads 173/2008-144). Je třeba
respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí, ale jejím
primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit mu opětovně
se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Snaha o získání zprostředkovaného zaměstnání
tak vyjadřuje smysl a účel zákona o zaměstnanosti, neboť může vést k tomu, že uchazeč získá
zaměstnání, a tím naplní účel, pro který je v evidenci úřadu veden. Jinými slovy, potřebnou
součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci
i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2014, čj. 5 Ads 42/2014-19).
[16] V návaznosti na uplatněnou kasační argumentaci je tedy třeba v nyní projednávané věci
vyjasnit, zda obstojí závěr krajského soudu, podle něhož byly úvahy správních orgánů předčasné.
Lze shrnout, že z výše uvedené právní úpravy plyne, že důvodem vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání je maření součinnosti s krajskou pobočkou Úřadu práce, čímž se rozumí také
jednání uchazeče, který svým jednáním zmaří zprostředkování zaměstnání nebo nástupu
do zaměstnání. Tomuto nepříznivému následku se však může uchazeč o zaměstnání vyhnout,
pokud měl pro své jednání některý z vážných důvodů stanovených zákonem o zaměstnanosti.
Jedním z takových důvodů jsou i zdravotní důvody bránící výkonu zaměstnání nebo plnění
povinnosti součinnosti při zprostředkování zaměstnání. Tyto zdravotní důvody nicméně musí
být podložené lékařským posudkem. Současně platí, že uchazeč o zaměstnání právo
na zprostředkování vhodného zaměstnání, což mj. znamená, že musí odpovídat jeho zdravotní
způsobilosti a schopnostem [§20 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti].
[17] Úřad práce musí vždy dbát svého poslání, kterým je zprostředkování zaměstnání.
K tomuto účelu má veškerá činnost úřadu vést. Správní orgán by proto měl pro zajištění této
své primární funkce před vydáním rozhodnutí o vyřazení zjišťovat veškeré relevantní okolnosti,
které by svědčily pro případné vážné důvody na straně uchazeče, neboť účelem činnost úřadu
práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání a nikoli je vyřazovat. Tento postup je krajním
opatřením a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce. Nečiní-li tak, dopouští
se porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a oprávněných zájmů osob vyslovené
v §2 odst. 3 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009,
čj. 4 Ads 161/2008-101). Nejvyšší správní soud rovněž považuje za podstatné připomenout
rozsudek ze dne čj. 4 Ads 20/2008-58, podle kterého je při rozhodování o vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání „vždy […] potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého
případu. […] správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob (účastníků řízení)
co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě
první §4 odst. 1 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti. Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti
to platí dvojnásob - správní orgány by se zde měly snažit nezaměstnanému co nejvíce pomoci v jeho situaci na trhu
práce. Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade
vší pochybnost splněny podmínky, jež zákon o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
stanoví. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto
vyřazeného uchazeče (úřad práce totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona
o zaměstnanosti - nezprostředkovává pomoc při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit
rekvalifikace organizované úřadem práce, nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná
podpora v rekvalifikaci).“
[18] Jak plyne z výše již citovaného rozsudku sp. zn. 3 Ads 33/2011, na který v žalobou
napadené rozhodnutí odkazoval rovněž žalovaný, „potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci
uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání,
což znamená, že se uchazeč musí o zprostředkování zaměstnání skutečně aktivně ucházet,
a to již v zaměstnavatelem vyhlášeném výběrovým řízením, které je předpokladem pro nástup do zaměstnání.
Je nutno dále vzít na vědomí, že úřad práce uchazečům nezajišťuje zaměstnání, které by jim komplexně
vyhovovalo, postačí, že je limitováno kritériem vhodnosti podle §20“. Současně však připustil, že „je možno
poukázat na důvody, které uchazeči zaměstnání znesnadňují vykonávat, nicméně tyto by neměly vést k navození
situace, kdy lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat jeho nepřijetí do zaměstnání, přičemž zákon
dostatečně pamatuje na závažné důvody ve smyslu ust. §5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., které musí správní
orgán akceptovat“.
[19] Pokud jde o existenci vážných důvodů, je rozhodující, zda byly správnímu orgánu
I. stupně známy v době rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, nikoliv
v době, kdy mělo dojít k nesplnění povinnosti dle individuálního akčního plánu. Pokud jsou
mu takové skutečnosti známé, ale má je za neprokázané, je jeho povinností učinit potřebné úkony
k řádnému zjištění skutkového stavu a případně vyzvat účastníka řízení k doložení
tvrzených skutečností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015,
čj. 7 Ads 268/2015-30).
[20] V nyní projednávané věci je s ohledem na výše uvedené nejprve třeba posoudit,
zda správní orgány měly v době svého rozhodování informace svědčící o tom, že v případě
žalobce může být dán některý z vážných důvodů podle §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
V opačném případě by jim nebylo možné klást k tíži, že vycházely z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Z výše rekapitulovaného obsahu správního spisu (konkrétně z e-mailové
komunikace zástupkyně zaměstnavatele a pracovnice správního orgánu I. stupně) je zjevné,
že žalobce již při výběrovém řízení upozorňoval na to, že trpí psychickými problémy,
které mu mohou znemožňovat výkon daného zaměstnání a které má podložené „psychickými testy
z armády“. Daného pohovoru se ostatně pracovnice správního orgánu I. stupně osobně také
účastnila, tudíž lze předpokládat, že už v době pohovoru byla s tímto tvrzením žalobce
seznámena. V kombinaci s tím, že žalobce již v žádosti o zprostředkování zaměstnání uváděl jako
poslední ukončenou činnost před podáním žádosti „AČR“, měl správní orgán I. stupně
dostatečné indicie k tomu, aby toto tvrzení mohl považovat za relevantní.
[21] Pochybnosti o způsobilosti k výkonu nabízeného zaměstnání později stěžovatel zřetelně
vyjádřil i v žádosti o přerušení řízení za účelem odborného vyšetření u psychiatra.
Byť lze připustit, že podání žalobce mohlo na některých místech působit zmatečně (z vyjádření
k zamítavému usnesení žalobce lze nabýt dojmu, že se posudek neměl týkat schopnosti konat
danou práci, ale jeho psychického stavu v době, kdy tuto námitku vznesl, tj. při pohovoru),
na věci to nic nemění. Vážné důvody podle §5 písm. c) bodu 6 zákona o zaměstnanosti se totiž
mohou týkat jak nemožnosti vykonávat zaměstnání, tak samotného (ne)plnění součinnosti
se správním orgánem I. stupně, které je žalobci nyní vytýkáno (konkrétně jeho jednání
při sjednaném výběrovém řízení). Jestliže však správní orgán I. stupně považoval v tomto směru
vyjádření žalobce za nejasné a tuto nejasnost pokládal za podstatnou pro rozhodnutí o dalším
procesním postupu, bylo ve shodě s výše zdůrazňovanou zásadou vzájemné součinnosti
a spolupráce jeho povinností žalobce v tomto ohledu vyzvat k objasnění této otázky, případně
v tomto směru činit vlastní zjištění.
[22] Ani závěry stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn 6 Ads 287/2017 nejsou s ohledem na skutkovou odlišnost nyní posuzované věci přiléhavé.
V dané věci účastník dokládal lékařskou zprávou z března 2016, že nebyl schopen se dostavit
v prosinci 2015 na sjednanou schůzku u správního orgánu I. stupně. Správní orgán však
disponoval lékařskou zprávou z listopadu 2015, která účastníka označila za zdravotně
způsobilého. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že účastník nedoložil zprávou z relevantní
doby, že by se jeho zdravotní stav v době sjednané schůzky zhoršil. V nyní posuzované věci však
správní orgány žádnou takovou zprávou psychiatra vydanou krátce před pohovorem nedisponují.
Daný rozsudek ale zejména nepředstavuje ani oporu pro kategorické tvrzení stěžovatele,
dle kterého nelze zdravotní stav žalobce zkoumat několik měsíců zpětně a posouzení jeho stavu
by bylo irelevantní. V dané věci pouze správní orgány a následně také soudy dospěly k závěru,
že stěžovatelem předložená zpráva vydaná několik měsíců po sjednané schůzce sama o sobě
v kontextu dalších důkazů není dostatečná k prokázání tvrzení o zdravotním stavu.
[23] Ve shodě s krajským soudem proto lze učinit dílčí závěr, že správnímu orgánu I. stupně
již v době jeho rozhodování muselo být zřejmé, že stěžovatel uvádí skutečnosti, které by mohly
představovat vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) bod 6 zákona. Naopak se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje se stěžovatelem, že nevyvstala žádná pochybnost o zdravotním stavu žalobce.
Ve světle výše citované judikatury (srov. zejm. výše již citovaný rozsudek sp. zn. 7 Ads 268/2015)
není důvodná ani argumentace, ve které stěžovatel zdůrazňoval, že žalobce až do zmiňovaného
výběrového řízení onemocnění psychiatrického rázu neuváděl, resp. nesplnil svou povinnost
o zdravotním stavu informovat, a proto se ve správním řízení nemohl účinně dovolávat
nemožnosti výkonu zprostředkovaného zaměstnání. Pro posouzení věci je totiž určující,
zda informací o existenci vážných důvodů správní orgány disponovaly v době svého
rozhodování, a nikoliv již v době, kdy došlo k porušení součinnosti. Jistě by nebylo možné
akceptovat, aby se zájemce o zaměstnání účelově (ex post) tvrzeními o svém zdravotním stavu
vyhýbal bez hrozícího vyřazení z evidence zaměstnáním, která by mu podle jeho názoru
nevyhovovala. V takovém případě však správní orgány musí takové okolnosti dostatečně popsat
a vysvětlit, což však v nynější věci neučinily. Lze si představit, že by postup správních orgánů
obstál typicky v situaci, kdy by žalobce v minulosti zprostředkování zaměstnání opakovaně mařil
námitkami nevhodnosti zprostředkovaného zaměstnání, které by odůvodňoval stále novými
(do té doby v rámci jeho evidence neuváděnými) onemocněními. Tím spíše, pokud
by se následně ukázaly jako nepodložené. Takové (ani jiné obdobné) předchozí jednání však
v případě žalobce z listin založených ve správním spisu neplyne a nelze je dovodit ani ze zprávy
praktické lékařky (z roku 2015), která je součástí spisu a týká se požadavku žalobce na sedavé
zaměstnání.
[24] Nejvyšší správní soud se v návaznosti na výše uvedené zabýval také kasační námitkou,
dle které bylo povinností žalobce, aby své zdravotní potíže doložil, ale ani této námitce nemohl
vyhovět. Předně nelze přehlédnout, že žalobce uvedené skutečnosti hodlal prokazovat a za tímto
účelem se objednal k odbornému lékaři, což také doložil. Správní orgán I. stupně nevyhověl
žádosti o přerušení řízení a namísto toho ve věci rozhodl. Nejvyšší správní soud se ve shodě
s krajským soudem neztotožňuje ani s tím, že by povinnosti při objasňování dané skutečnosti
tížily výlučně žalobce. V případě vážných důvodů dle §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti totiž
„není na místě požadavek doložení tvrzených skutečností. Tuto podmínku uvádí explicitně pouze ustanovení §5
písm. c) bod 7 (ve znění účinném do 31. 12. 2008, pozn. NSS), body 1-6 ji (doložení skutečností)
pro přípustnost tvrzení vážného důvodu nestanoví. Bod 6 uvádí, že je nutné toto tvrzení prokázat na podkladě
lékařského posudku, nicméně není zřejmé, že by povinnost tento posudek doložit ležela pouze na uchazeči,
a že by jej byl uchazeč povinen bezprostředně bez dalšího vyzvání ze strany úřadu práce předložit. Minimálně
pro tuto nezřetelnost zákonného ustanovení a v souladu se základní zásadou správního řízení uvedenou v §3
správního řádu (Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2.), měl úřad práce, či posléze žalovaný vyzvat stěžovatelku k doložení svého tvrzení, aby dostál požadavku
na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz výše již citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Ads 161/2008). Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává,
že v situaci, kdy si správní orgán I. stupně nesplnil své povinnosti ve smyslu ustanovení §3
správního řádu, se nemůže uplatnit ani koncentrační zásada uvedená v ustanovení §82 odst. 4
správního řádu (srov. výše již citovaný rozsudek sp. zn. 5 Ads 42/2014). Povinnosti řádně zjistit
skutkový stav ve správním řízení ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se stěžovatel
nemůže zprostit ani odkazem na některé instituty pracovního práva (vstupní lékařská prohlídka,
zkušební doba), jejichž smyslem může být z hlediska zaměstnavatele prověření zdravotního stavu
a schopností nově přijímaného zaměstnance.
[25] Pokud jde o stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 A 173/2000, ten na nynější věc také nedopadá, neboť v dané věci uchazeč o zaměstnání
odmítl zprostředkované zaměstnání bez vážných důvodů, neboť takové důvody po celou dobu
správního řízení pouze tvrdil, ale nijak neprokazoval. O takovou situaci se však s ohledem
na výše uvedené v nyní posuzované věci nejedná, neboť žalobce zde své onemocnění (údajně)
znemožňující výkon zprostředkovaného zaměstnání hodlal prokazovat.
[26] Lze dodat, že Nejvyšší správní soud se nyní nemůže zabývat kasační argumentací týkající
se lékařského posudku MUDr. G., který stěžovatel přiložil k žalobě. Krajský soud jej jako důkaz
neprovedl a jeho obsahem se blíže nezabýval. Za takové situace se ani Nejvyšší správní soudu
nemůže vyjadřovat k tomu, zda z posudku plyne schopnost žalobce vykonávat dané zaměstnání
či nikoli. Kasační argumentace je v tomto ohledu navíc vnitřně rozporná, neboť stěžovatel v ní
na jiném místě současně tvrdí, že k danému lékařskému posudku nelze přihlížet.
[27] Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl, že žalobce byl v evidenci uchazečů
zaměstnání evidován od roku 2011, tj. v době rozhodování stěžovatele 6 let, což může vyvolávat
pochybnosti o jeho skutečné ochotě najít si zaměstnání. I za takové situace je však nutné trvat na
požadavku, aby správní řízení o vyřazení žalobce z evidence probíhalo v souladu se zákonem
a závěry byly činěny na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Jestliže tedy žalobce
v průběhu řízení poukázal na okolnosti (uplatnil námitku) týkající se tzv. vážných důvodů
ve smyslu zákona o zaměstnanosti, bylo nutné, aby mu správní orgány daly možnost takto
tvrzené důvody doložit nebo v tomto směru samy učinily kroky vedoucí k jejich ověření. Teprve
na základě takto řádně zjištěného stavu bylo možné, aby učinily závěry o důvodnosti popřípadě
účelovosti jednání žalobce. V tomto ohledu napadené závěry krajského soudu plně obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelem uplatněné námitky nedůvodnými,
a kasační stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona. Žalobce měl ve věci úspěch, avšak právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani
ze spisu nevyplynulo, že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoliv
náklady řízení. Ve věci neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. října 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu