ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.370.2018:30
sp. zn. 8 As 370/2018-30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Aleše Sabola v právní věci žalobce: Ing. V. Š., proti žalovanému: ministr obrany,
se sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 19. 12. 2014,
čj. 340-48/2013-1140, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 10. 2018, čj. 10 Ad 3/2015-100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
III. Žalovaný ne má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce zrušil platový výměr
ředitele Vojenského zpravodajství z 1. 10. 2008, čj. 4-13/3-345/2008-5847, kterým byly nově
stanoveny jednotlivé složky platu žalobce v souvislosti s jeho přeložením. Žalobce podal proti
platovému výměru odvolání, jelikož nesouhlasil se stanovením výše osobního příplatku. Žalovaný
platový výměr zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti, jelikož neobsahoval odůvodnění, ze kterého
by vyplývaly úvahy vedoucí ke snížení osobního příplatku. Žalovaný současně řízení zastavil,
neboť služební poměr žalobce v mezidobí dne 31. 10. 2010 zanikl.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“). Tvrdil, že žalovaný nerozhodl o jeho návrhu, kterým se domáhal jednak toho, aby správní
orgány upustily od nerovného zacházení, a jednak odstranění důsledků tohoto jednání formou
navrácení původní výše osobního příplatku. Zároveň brojil proti tomu, že se k věci nemohl
osobně a ústně vyjádřit.
[3] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví zrušil rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s žalovaným, že odůvodnění změny výše osobního
příplatku bylo nepřezkoumatelné, tudíž žalovaný správně platový výměr v této části nezměnil, ale
zrušil. Bez znalosti podkladů a úvah správního orgánu I. stupně žalovaný nemohl posoudit, zda
správní orgán I. stupně skutečně porušil právo na rovné zacházení, jehož důsledky by bylo možné
odstranit. Městský soud se však neztotožnil se závěrem žalovaného, že bylo nezbytné správní
řízení zastavit. Podle §152 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon
o vojácích z povolání“), se v řízení ve věcech služebního poměru postupuje i tehdy, pokud
služební poměr zanikl. Městský soud i s odkazem na svou dřívější judikaturu dospěl k závěru,
že personální rozkaz stanovující služební plat je rozhodnutím ve věcech služebního poměru.
Tomu odpovídá i §145a odst. 1 písm. m) zákona o vojácích z povolání, dle kterého bylo
rozhodováno o poskytnutí platu personálním rozkazem ve věcech služebního poměru. Samotný
zánik služebního poměru tak nebrání tomu, aby byla věc po skončení platového výměru vrácena
k novému posouzení výše osobního příplatku za určité období.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž
předně namítl, že městský soud nesprávně označil jako žalovaného Ministerstvo obrany, přičemž
žalovaným je v posuzované věci ministr jakožto služební orgán.
[5] Pokud jde o otázku zastavení řízení, stěžovatel poukázal na to, že městským soudem
odkazované znění §152 zákona o vojácích z povolání nabylo účinnosti až 1. 10. 2009. V daném
případě však bylo správní řízení zahájeno dne 1. 10. 2008, kdy byl žalobci vydán platový výměr,
který je v souladu s judikaturou správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozsudek městského soudu ze dne
22. 6. 2017, čj. 10 Ad 13/2013-42, na který uvedený soud v odůvodnění napadeného rozsudku
rovněž odkazoval, byl vydán až sedm let po vydání platového výměru, a tudíž jej nelze
na posuzovanou věc použít. Stěžovatel proto postupoval správně, pokud v souladu
s §90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), řízení zastavil.
V daném případě totiž zjistil, že nastala skutečnost odůvodňující zastavení řízení podle §66
správního řádu, neboť služební poměr žalobce skončil ke dni 31. 10. 2010.
[6] Stěžovatel dodal, že sice neměl od správního orgánu I. stupně žádné podklady, ale
z úřední činnosti je mu znám účel vydání platového výměru. Tím bylo stanovení platu na novém
služebním místě a v souvislosti s tímto zařazením na nové služební místo nemohlo přicházet
v úvahu, že by se měla změnit výše osobního příplatku žalobce. Správní řízení stěžovatel zastavil,
protože o osobním příplatku v dané době nemohlo být rozhodnuto. Důvodem byla skutečnost,
že služební hodnocení žalobce se mělo zpracovat až na konci roku 2008 a služební hodnocení
žalobce z roku 2007 bylo zohledněno již v jeho předchozím platovém výměru ve výši osobního
příplatku ke dni 1. 5. 2008.
[7] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je
kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 téhož
zákona zastoupen zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel předně vznesl kasační námitku, která se týká nesprávného označení žalovaného
správního orgánu, kterým nemělo být Ministerstvo obrany, ale ministr obrany. Druhou spornou
otázkou je pak posouzení toho, zda bylo na místě zastavit řízení s ohledem na zánik služebního
poměru žalobce.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou označení stěžovatele v napadeném
rozsudku. Jak stěžovatel správně upozornil, žalovaným je ve věcech služebního poměru služební
funkcionář (ministr) a nikoliv správní orgán jako takový (ministerstvo). Nejvyšší správní soud
si je vědom toho, že z jeho judikatury vyplývá též požadavek na to, aby správní soudy v takovém
případě jednaly jako s žalovaným přímo se služebním orgánem, resp. funkcionářem, který v dané
věci rozhodoval. Pokud tak nečiní a jednají toliko se správním orgánem, k němuž služební
funkcionář náleží, může se jednat o vadu řízení představující důvod pro zrušení soudního
rozhodnutí vydaného v takovém řízení (viz rozsudek ze dne 12. 9. 2018, čj. 1 As 110/2018-37,
č. 3804/2018 Sb. NSS). Jak nicméně plyne ze spisu městského soudu, v nyní napadeném
rozsudku je sice jako žalované nesprávně označeno ministerstvo, žalobu však městský soud
adresoval k vyjádření přímo ministru obrany (ten byl v příslušné soudní výzvě jako žalovaný také
označen). Nebyla mu tudíž upřena jeho procesní práva (především právo se k věci vyjádřit), nic
takového ostatně ani stěžovatel nenamítá. Samotné nesprávné označení žalovaného orgánu
v hlavičce napadeného rozsudku tak podle Nejvyššího správního soudu není (na rozdíl od výše
citované judikatury) vadou takové intenzity, že by zde byl dán důvod pro zrušení rozsudku
(shodně viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 34/2005-61,
či ze dne 28. 6. 2017, čj. 3 As 192/2016-61).
[12] Stěžejní kasační námitka se v dané věci týká toho, zda měl žalovaný po zrušení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně věc tomuto orgánu vrátit k novému projednání, nebo zda
bylo na místě řízení současně zastavit. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný řízení zastavit
nemohl, jelikož se jednalo o řízení ve věci služebního poměru, v němž se postupuje i poté,
co služební poměr zanikl. Stěžovateli je třeba dát v tomto ohledu za pravdu v tom, že městským
soudem citovaná ustanovení [§145a odst. 1 písm. m) a §152 zákona o vojácích z povolání]
nemohou být pro posouzení dané věci určující. Ustanovení §152 (v nyní účinném znění) se totiž
stalo součástí zákona teprve v důsledku novelizace provedené zákonem č. 272/2009 Sb. Tato
novela v přechodných ustanoveních výslovně stanovila, že „řízení ve věcech služebního poměru podle
§144 až 158 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, které bylo
zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 221/1999 Sb., ve znění
účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (viz čl. II bod 7.). Pro posouzení dané věci tak
je rozhodné znění zákona o vojácích z povolání z doby před nabytím účinnosti této novely
(1. 10. 2009), jelikož správní řízení bylo zahájeno již vydáním platového výměru dne 1. 10. 2008.
Stejně tak §145a odst. 1 písm. m) zákona o vojácích z povolání nemůže být z téhož důvodu
na věc aplikovatelný, neboť v citovaném ustanovení upravený institut personálního rozkazu byl
do zákona vložen až novelou provedenou zákonem č. 122/2012 Sb. a účinnou od 1. 6. 2012.
I v případě této novelizace přechodná ustanovení předpokládají, že „řízení ve věcech služebního
poměru, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 221/1999 Sb.,
ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (viz čl. II. bod 1.).
[13] Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pro posouzení dané věci bylo určující znění zákona
o vojácích z povolání účinné k 1. 10. 2008. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že tento
zákon již v dané době obsahoval §158, podle něhož „v řízení o věcech služebního poměru se postupuje
podle části deváté tohoto zákona i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl“. Jedná se tedy o shodné
pravidlo, jako plyne z §152 téhož zákona ve znění účinném od 1. 10. 2009. Ačkoliv rozhodné
znění zákona neobsahovalo (ani obdobné) ustanovení, jakým je výše zmiňovaný §145a odst. 1,
z nějž vyplývá, v jakých záležitostech se jedná o rozhodnutí ve věci služebního poměru, nelze mít
podle Nejvyššího správního soudu pochyby o tom, že z povahy věci i před nabytím účinnosti
daného ustanovení bylo třeba změnu výše platu (resp. některé z jeho složek) považovat za „věc
služebního poměru“ ve smyslu výše citovaného §158 zákona o vojácích z povolání. Jde totiž
o podstatnou náležitost služebněprávního vztahu [viz §5 odst. 1 písm. g) z ákona o vojácích
z povolání, podle něhož byly platové náležitosti součástí rozhodnutí o povolání do služebního
poměru, změna služebního zařazení tak představuje modifikaci tohoto rozhodnutí, obdobně viz
odst. [27] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, čj. 3 Ads 164/2011-73].
[14] Ačkoliv městský soud závěry napadeného rozsudku opřel o nesprávné znění zákona
o vojácích z povolání, ve světle uplatněné kasační argumentace jeho závěry obstojí. Ze shora
uvedených důvodů totiž i přes námitky stěžovatele lze akceptovat závěry městského soudu, podle
něhož bylo možno vést řízení ve věci služebního poměru i poté, co v jeho průběhu služební
poměr žalobce zanikl. Pravidlo, podle něhož se postupuje v řízení o služebním poměru i po jeho
zániku, totiž bylo součástí zákona již v době zahájení daného řízení (byť v jiném ustanovení).
Skutečnost, že řízením ve věci služebního poměru je i rozhodování o (služebním) platu, sice
nebyla v době rozhodování správního orgánu I. stupně v zákoně takto výslovně uvedena, jak již
nicméně bylo výše předestřeno, k tomuto závěru lze dospět i bez výslovné zákonné úpravy.
Ostatně ani sám stěžovatel věcně tuto skutečnost nezpochybňuje (kdyby tak činil, fakticky
by zpochybňoval svoji pravomoc vydat žalobou napadené rozhodnutí). K výše uvedenému lze
ještě dodat, že není ani nic neobvyklého na tom, pokud je v podobě výkladového vodítka pro
řešení určité sporné situace přihlédnuto též k právní úpravě (či judikatuře) pozdější, než je úprava
ve znění rozhodném pro určitou věc. Jak již navíc vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu, „použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové
rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na
věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž“ (usnesení ze dne 28. 7. 2009,
čj. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS). Lze tedy v této souvislosti uzavřít, že zrušující
důvody městského soudu v podstatné míře obstojí, tedy není důvod napadený rozsudek rušit
(srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[15] Na výše uvedeném nemohou nic změnit ani skutečnosti tvrzené stěžovatelem v kasační
stížnosti, které Nejvyšší správní soud rekapituloval v odst. [6] tohoto rozsudku, a jež se týkají
dalších okolností vydání platového výměru známých stěžovateli z úřední činnosti. Jak nicméně
sám stěžovatel již dříve připustil a jak především plyne ze žalobou napadeného rozhodnutí, neměl
v tomto směru od správního orgánu I. stupně dostatečné podklady. Nejedná se proto
o skutečnosti, které by se mohly zohledňovat při soudním přezkumu, navíc vznáší-li je stěžovatel
až nyní. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že nedostatky odůvodnění správního
rozhodnutí nelze dodatečně zhojit v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí
(srov. například rozsudky ze dne 18. 9. 20013, čj. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS, ze dne
19. 12. 2008, čj. 8 Afs 2008-71, či ze dne 23. 7. 2009, čj. 9 As 71/2008-109). Tím spíše tak nelze
činit až v řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je kasační stížnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelem uplatněné námitky nedůvodnými,
a kasační stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona. Žalobce měl ve věci úspěch, avšak právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani
ze spisu nevyplynulo, že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoliv
náklady řízení. Ve věci neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. ledna 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu