ECLI:CZ:NSS:2020:KONF.41.2017:23
sp. zn. Konf 41/2017 - 23
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka,
Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, rozhodl
o návrhu Energetického regulačního úřadu, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava,
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem
pro Prahu 8, Městským soudem v Praze, Nejvyšším soudem na straně druhé, a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 143/2016,
o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím: žalobkyně ČEPS, a.s., se sídlem
Elektrárenská 774/2, Praha 10, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem
Opletalova 1015/55, Praha 1, a žalované OTE, a.s., se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8,
zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem Milešovská 2137/12, Praha 3,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. P ř í sl uš ný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 27 C 143/2016, o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím,
je s p ráv n í o rg án .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným dne 14. 8. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále též „ERÚ“ nebo „navrhovatel“) domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci žaloby vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 27 C 143/2016 o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím
(dále i jen „kompetenční návrh“).
[2] Z dotčeného soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti.
[3] Žalobkyně (ČEPS, a.s.; dále jen „žalobkyně (ČEPS)“) je provozovatelem přenosové
soustavy ve smyslu §24 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Žalovaná (OTE a.s.; dále jen „žalovaná
(OTE)“) je operátorem trhu ve smyslu §20a energetického zákona. Žalobkyně (ČEPS)
se návrhem na vydání bezdůvodného obohacení, podaným u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne
27. 4. 2016, domáhala vůči žalované (OTE) zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím
a přiznání náhrady nákladů řízení.
[4] Žalovanou částku s příslušenstvím kvalifikovala jako bezdůvodné obohacení,
které žalované (OTE) vzniklo tím, že jí žalobkyně (ČEPS) za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
hradila finanční prostředky odpovídající složce ceny (dále jen „příspěvek na POZE“) za přenos
elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a vysokoúčinné
kombinované výroby elektřiny a tepla (tyto zdroje dále společně jen „POZE“) ve smyslu
§13 odst. 1 a §28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně
některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o POZE“). Žalobkyně (ČEPS) sama
pak tyto částky účtovala výrobcům elektřiny, připojeným k přenosové soustavě jako složku ceny
za přenos elektřiny. Žalovaná (OTE) v rámci příspěvku na POZE účtovala v rozhodném období
žalobkyni (ČEPS) částku, vypočtenou ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně elektřiny
připojené k přenosové soustavě a spotřebované výrobcem elektřiny (dále jen „vlastní spotřeba“).
Stejně tak žalobkyně (ČEPS) účtovala stejně vypočtenou částku výrobcům, připojeným
k přenosové soustavě. Finanční prostředky takto získané žalobkyně dále poskytla žalované (OTE)
coby operátorovi trhu; ta je pak dále rozdělovala výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů
energie.
[5] Jak ovšem následně vyplynulo z rozhodovací praxe ERÚ a jak dovozuje žalobkyně (ČEPS),
předmětem příspěvku na POZE neměly být částky odvozené z vlastní spotřeby výrobce. O takto
vyúčtovanou a zaplacenou složku příspěvku na POZE se tudíž žalovaná (OTE) obohatila
na úkor žalobkyně.
[6] Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4. 5. 2016, čj. 27 C 143/2016-25, řízení
o nároku žalobkyně (ČEPS) zastavil pro svou věcnou nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní
moci usnesení bude věc postoupena ERÚ (výrok II.). Pro nepřezkoumatelnost bylo uvedené
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, čj. 53 Co 239/2016-116. Obvodní soud
pro Prahu 8 znovu o věci rozhodl tak, že usnesením ze dne 1. 3. 2017, čj. 27 C 143/2016-143,
řízení zastavil (výrok I.) s postoupením věci po právní moci usnesení ERÚ (výrok II.),
neboť dospěl k závěru, že je-li předmětem sporu vrácení plateb, které původně tvořily část
příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny, kterou žalobkyně (ČEPS) zaplatila
žalované (OTE) podle §13 odst. 1 zákona o POZE, pak se jedná o otázku přímo spojenou
se státní podporou energie z obnovitelných zdrojů vyplývající z poměrů práva veřejného,
kterou obecný soud podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu neprojednává a ani nejde
o případ podle §7 odst. 2 či podle §7 odst. 3 o. s. ř. Pravomoc věc rozhodnout tak přísluší ERÚ
podle §52 zákona o POZE. S tímto právním závěrem obvodního soudu se ztotožnil i Městský
soud v Praze jako soud odvolací ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2017, čj. 53 Co 125/2017-179
(výrok I.), když uzavřel, že samotným základem sporu je určení výše již splněné platební
povinnosti žalobkyně (ČEPS) jí uložené zvláštním právním předpisem (§13 v návaznosti na §28
zákona o POZE).
[7] Navrhovatel (ERÚ) s postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 (potvrzeným Městským
soudem v Praze) nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního
kompetenčního sporu. V návrhu uvedl, že je podle §52 odst. 1 zákona o POZE oprávněn
rozhodovat spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných
zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla,
což je téměř identické vymezení jeho pravomoci jako v §17 odst. 7 písm. d) energetického
zákona. Podle §52 odst. 2 zákona o POZE pak rozhoduje další spory, jejichž předmětem
je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona,
nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51 citovaného zákona.
Na základě zmíněného zákonného ustanovení je sice oprávněn posuzovat otázku hrazení
příspěvku na POZE, avšak nikoli otázku bezdůvodného obohacení. Podle navrhovatele
je tak předmětem sporu nárok soukromoprávní povahy, kdy se žalobkyně (ČEPS) domáhá vydání
již uskutečněného plnění bez právního důvodu, přičemž k rozhodování ve věci proto není
příslušný navrhovatel, ale obecný soud.
[8] Zvláštnímu senátu bylo známo, že před zahájením řízení navrhovatelem podala dne
23. 6. 2017 žalobkyně proti usnesení městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Řízení bylo
vedeno pod sp. zn. 23 Cdo 4291/2017. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní
postup v nyní posuzované věci, proto zvláštní senát usnesením ze dne 22. 2. 2019,
čj. Konf 41/2017-12, přerušil řízení o kompetenčním návrhu podle §48 odst. 3 písm. d)
soudního řádu správního za použití §4 zákona č. 131/2002 Sb. do doby rozhodnutí Nejvyššího
soudu o předmětném dovolání.
[9] Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2019, čj. 23 Cdo 4291/2017-265, dovolání
žalobkyně odmítl jako nepřípustné (výrok I.). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud
zcela odkázal na závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14,
které podle jeho názoru dopadly i na jím projednávanou věc. Nejvyšší soud uzavřel, že „právní
kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor,
jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z dosahu pravomoci
ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže vyslovil,
že základem sporu je určení výše platební povinnosti žalobkyně dle §13 zákona č. 165/2012 Sb. v návaznosti
na §28 zákona č. 165/2012 Sb., a dospěl tak k závěru, že v předmětné věci je dána pravomoc ERÚ
s odkazem na ust. §52 zákona č. 165/2012 Sb.“ Nejvyšší soud dále ještě poznamenal, že takto
je i překonána část dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se žalob na vydání bezdůvodného
obohacení v případech, kdy není dána pravomoc ERÚ podle §52 odst. 2 zákona
o POZE, nýbrž pravomoc civilního soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 5030/2017).
[10] Vzhledem k tomu, že výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu odpadla překážka
pro přerušení řízení o kompetenčním návrhu, rozhodl zvláštní senát výrokem I. tohoto usnesení
v souladu s §48 odst. 6 s. ř. s. za použití §4 zákona č. 131/2002 Sb. o pokračování v řízení
ve věci samé.
[11] Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor,
ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Obvodní soud pro Prahu 8
i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný
zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
[12] Názor navrhovatele, podle kterého je v posuzované věci založena rozhodovací pravomoc
soudu (v občanském soudním řízení), vychází z premisy, že spor mezi žalobkyní (ČEPS)
a žalovanou (OTE) je povahy soukromoprávní; naopak obvodní soud při svém rozhodování
vycházel z předpokladu, že předmětný spor vychází z poměrů práva veřejného. Dané rozhodnutí
obvodního soudu potvrdil městský soud a ztotožnil se s ním i Nejvyšší soud, který podle názoru
zvláštního senátu přiléhavě aplikoval závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019,
čj. Konf 45/2017-14, i na nyní projednávanou věc navrhovatele.
[13] Z ustanovení §52 odst. 1 zákona o POZE vyplývá, že „Úřad rozhoduje spory týkající
se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné
kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla“. Podle odstavce druhého pak „Úřad rozhoduje další
spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto
zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51“.
[14] Jak již bylo uvedeno výše, zvláštní senát má za to, že i v dané věci navrhovatele
(jak správně dovodil Nejvyšší soud) se uplatní jeho závěr vyjádřený v usnesení ze dne 15. 1. 2019,
čj. Konf 45/2017-14, tedy že „pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité
povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 odst. 2 zákona
č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá,
ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení
sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.“ Tohoto názoru se přidržel zvláštní senát i v dalších
rozhodnutích, týkajících se stejné či příbuzné problematiky (srov. usnesení ze dne 20. 3. 2019,
čj. Konf 44/2018-11 či usnesení ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14).
[15] V nyní posuzované věci je zřejmé, že peněžité plnění, které žalobkyně (ČEPS) poskytla
žalované (OTE) a jehož vrácení se nyní po žalované (OTE) domáhá, bylo poskytnuto
v souvislosti s vyúčtováním poskytnutých služeb přenosu elektřiny, tedy z důvodu existujícího
smluvního vztahu mezi žalobkyní (ČEPS) a výrobci elektřiny připojenými k přenosové soustavě
žalobkyně na základě příslušných smluv. Dále lze konstatovat, že do tohoto smluvního vztahu
a z něj poskytovaných plnění žalovaná (OTE) z pozice operátora trhu nevstupovala; smluvní
vztah existoval pouze mezi žalobkyní (ČEPS) a výrobci elektřiny připojenými k přenosové
soustavě. Spor má tedy sice de facto původ v existenci převážně soukromoprávního vztahu mezi
žalobkyní (ČEPS) a výrobci elektřiny připojenými k přenosové soustavě žalobkyně, nicméně
ve sporu samém jde o částky účtované podle §28 odst. 5 zákona o POZE a o otázku, zda byly
žalovanou (OTE) účtovány oprávněně.
[16] Zvláštní senát při rozhodování nyní projednávané věci vycházel z právního názoru
vysloveného v již zmíněném usnesení čj. Konf 45/2017-14. V uvedené věci se zákazník
distribuce domáhal po operátorovi trhu vrácení plateb složky ceny za distribuci elektřiny
na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby
elektřiny a tepla. Zvláštní senát v tomto rozhodnutí položil důraz na právní základ sporu
(tzn., zda existovala právní povinnost žalobce k placení příspěvku na podporu obnovitelných
zdrojů energie) na rozdíl od „formálního“ pohledu na povahu právního sporu skrze právní titul
(bezdůvodné obohacení), o nějž žalobce svůj nárok opírá. Jak v případě nezaplacení příspěvku
na podporu, tak i v případě jeho zaplacení a následného vymáhání zpět, je nutné vyřešit shodnou
právní otázku; právní základ sporu je proto v obou případech totožný. Zvláštní senát
tak ve shora citovaném usnesení uzavřel, že „pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem
je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 odst. 2
zákona č. 165/2012 Sb.) není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění
této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována
povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě
zákona č. 165/2012 Sb.“
[17] Zvláštní senát konstatuje, že výše uvedený názor je nutné aplikovat i na nyní
projednávanou věc. Je zřejmé, že v judikované věci se sice jednalo o řešení sporu na jiné úrovni,
tedy sporu o bezdůvodné obohacení spočívající v neoprávněně zaplaceném příspěvku na POZE
ze strany zákazníků provozovatele distribuční soustavy, přičemž toto bezdůvodné obohacení
zákazník přímo vymáhal po operátorovi trhu. V nyní projednávané věci je rozdíl pouze v tom,
že žalobcem zde není zákazník provozovatele distribuční soustavy, ale přímo sám provozovatel
přenosové soustavy. Stále se však v jádru jedná o posouzení právní otázky, zda v rozhodném
období existovala právní povinnost k hrazení určitého příspěvku na POZE či nikoli.
Jestliže v citovaném usnesení zvláštní senát rozhodoval v kontextu účtované ceny za distribuci
(nikoli přenos) elektřiny, tento rozdíl je nevýznamný, protože princip příspěvků na POZE
a způsobu jejich placení je v obou případech (distribuce a přenosu) shodný. Veškeré závěry
dosavadní judikatury zvláštního senátu jsou tedy plně použitelné i na nyní projednávaný případ.
[18] Jde tak nepochybně o spor týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů,
kdy je pravomoc k rozhodnutí Energetického regulačního úřadu založena podle §52 odst. 2
zákona o POZE.
[19] S ohledem na výše uvedené zvláštní senát vyslovil, že k rozhodnutí v předmětné věci
je příslušný správní orgán (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
[20] Zvláštní senát závěrem pro úplnost dodává, že si je vědom své předchozí rozhodovací
praxe týkající se řešení sporů z bezdůvodného obohacení, kterou však považuje citovaným
usnesením ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14 a následujícími rozhodnutími (citovanými
výše), za překonanou za podmínek blíže uvedených v tomto usnesení.
[21] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. O žalobkyní uplatněném nároku tedy bude
rozhodnuto Energetickým regulačním úřadem ve správním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. června 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu