ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.107.2021:49
sp. zn. 1 Afs 107/2021 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: TERMOMONT
s. r. o., se sídlem Pernerova 691/42, Praha 8, zastoupena Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem
se sídlem Hanusova 1537/1, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2018, č. j.
39478/18/5200-11434-707700, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2021, č. j. 9 Af 34/2019-14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně odeslala dne 6. 11. 2018 ve 22:32 elektronickou poštou na adresu
podatelna@msoud.pha.justice.cz žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
Žaloba byla opatřena uznávaným elektronickým podpisem. Dne 8. 8. 2019 požádala žalobkyně
městský soud o sdělení spisové značky. K žádosti přiložila „printscreen“ odeslané e-mailové
zprávy a „printscreen“ informace o elektronickém podpisu. Součástí žádosti byla také původní
žaloba. Žalobkyně předpokládala, že pokud odeslala e-mailovou zprávu dne 6. 11. 2018 ve 22:32
hodin, byla zpráva doručena. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn.
II. ÚS 2560/13, není pro zachování lhůty k podání žaloby rozhodné, kdy byla žaloba soudu
doručena, ale naopak to, zda byla ve lhůtě odeslána. Datum a čas odeslání má žalobkyně
za prokázané. Městský soud na žádost reagoval sdělením ze dne 19. 8. 2020, č. j.
Spr 2230/2019-18, že se podání ze dne 6. 11. 2018 v podatelně městského soudu nenachází.
[2] Městský soud žalobu odmítl. Uvedl, že §40 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) vychází z koncepce, že podání musí být ke konci lhůty
doručeno soudu. Lhůta je zachována, je-li podání předáno v poslední den lhůty soudu nebo
mu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo
předáno orgánu, který má povinnost podání doručit. Elektronická podatelna městského soudu
však není ani jedním z těchto „orgánů“, nýbrž pouze technickým prostředkem, kterým dochází
k přenosu elektronických zpráv městskému soudu. Výjimky uvedené v s. ř. s. se na žalobkyni
nevztahují, neboť nepředala podání třetímu subjektu. Naopak sama využila veřejnou síť, coby
technický prostředek. Elektronické podání zaslané e-mailem se stává doručeným v okamžiku,
kdy se stane soudu dostupným, a ten současně neodpovídá za technické nesrovnalosti. Městský
soud také provedl lustraci došlé pošty, v níž však žaloba nalezena nebyla, neboť dne 6. 11. 2018
mezi 22:25 a 22:36 nebylo doručeno žádné podání. Pokud žalobkyně předložila jako důkaz
odeslání žaloby „printscreen“ z e-mailového klienta, ten podle městského soudu neplní funkci
doručenky a neprokazuje doručení na podatelnu soudu. Takovým důkazem může být pouze
potvrzení o doručení na podatelnu, které by žalobkyně od soudu obdržela. Jestliže však
žalobkyně takové potvrzení neobdržela, nemohla si být jista, že její podání bylo skutečně soudu
doručeno. Žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu na věc nedopadá, neboť se v něm
Ústavní soud zabýval situací, kdy bylo e-mailové podání doručeno soudu několik desítek minut
po uplynutí lhůty. V nynější věci žalobkyně žalobu nedoručila soudu vůbec.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností,
a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítla, že odeslání e-mailu má účinky
zachování lhůty, a to podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13.
Podle stěžovatelky z nálezu vyplývá, že pokud prokáže, že podání obsahující návrh na zahájení
řízení odeslala, je takový návrh projednatelný i v případě, že nebyl doručen v úplné podobě.
Stejně tak je lhůta zachována, i když je e-mailové podání doručeno po uplynutí lhůty. Není
přijatelné, aby stěžovatelka nesla zvýšené riziko spojené s tím, že se rozhodla k podání využít
moderní prostředky komunikace. Ostatně riziko nedoručení je v případě e-mailu stejné jako
v případě odeslání prostřednictvím držitele poštovní licence. Městský soud nepřípustně rozlišuje
mezi jednotlivými způsoby doručování písemností, což neodpovídá současnému
technologickému vývoji. Jestliže stěžovatelka byla prostřednictvím „printscreenu“ schopna
prokázat, že žalobu podala včas, není důvod ji věcně neprojednat. Navrhla, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu zrušil.
[4] Žalovaný se s ohledem na procesní charakter sporné otázky blíže nevyjádřil a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Spornou otázkou je v dané věci to, zda má odeslání podání poslední den lhůty
prostřednictvím e-mailové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem účinky zachování lhůty
ve smyslu §40 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nikoliv a že výklad podaný
městským soudem je správný, a tedy zákonný.
[7] Předně je třeba konstatovat, že odpovědnost za volbu formy podání byla na samotné
stěžovatelce. V tomto případě se tedy plně uplatní zásada vigilantibus iura scripta sunt (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006-68 a ze dne 17. 4. 2008, č. j.
5 Afs 1/2007-172). Pokud stěžovatelka namítá, že je třeba přijmout výklad, který více odpovídá
moderním způsobům komunikace, nelze takové námitce přisvědčit. Jestliže zákon spojuje
s určitou formou podání určité účinky, je plně na stěžovatelce, jakou formu využije. Podání
žaloby prostřednictvím veřejné datové sítě je spojeno s povinností příjemce (veřejnoprávního
původce) potvrdit přijetí elektronického podání. Městský soud tak správně uvedl, že stěžovatelka
nemohla nabýt přesvědčení, že její podání bylo doručeno, pokud od městského soudu takové
potvrzení o doručení neobdržela.
[8] Účelem lhůty je stanovení časového prostoru pro provedení určitého procesního úkonu,
aby byly sníženy dopady nejistoty při uplatňování práv (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000,
sp. zn. III. ÚS 545/99). Zachování lhůty je stát schopen garantovat pouze v případě služeb
poskytovaných licencovanými subjekty, tedy držiteli poštovní licence či zvláštní poštovní licence.
Zákon tak předpokládá, že držiteli poštovní licence či zvláštní poštovní licence lze důvěřovat
natolik, že doručení po uplynutí lhůty nemůže jít k tíži podatele. Stejně tak nelze účinky doručení
spojovat s otázkou dojití podání do dispozice soudních osob, neboť to je otázkou vnitřní práce
soudu. Tyto skutečnosti jsou tak mimo sféru vlivu podatele. Zákon však benefit zachování lhůty
nespojuje s každou formou doručování, a to proto, že stát nemůže funkčnost decentralizovaných
služeb garantovat, jako tomu je v případě licencovaného subjektu.
[9] V této souvislosti je třeba poukázat na to, že „garanci“ v případě centralizovaných
(státních) informačních služeb – informačního systému datových schránek – dovodila judikatura,
avšak ve specifických případech. Podání učiněné prostřednictvím informačního systému
datových schránek je doručeno okamžikem dodání zprávy do datové schránky soudu. Lhůta
je tak zachována, je-li podání doručeno během posledního dne této lhůty (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79). Podle judikatury Ústavního soudu je
však lhůta zachována, jestliže je podatel schopen prokázat dvě skutečnosti, a to odeslání podání
(srov. nález ze dne 29. 3. 2012, č. j. II. ÚS 1911/11, č. 66/2012 Sb. ÚS) a také to, že k pozdnímu
doručení došlo z důvodu technické či jiné chyby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 12. 2019, č. j. 10 Ads 183/2018-54). Podle Ústavního soudu se účastník řízení „podle
práva - a ‚právem‘ - spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho
podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen
reálně ovlivnit“. Účinky podání jsou zachovány též v případě pozdního doručení do ePodatelny
soudu. Stěžovatelčina situace je však odlišná, neboť podání prokazatelně doručeno nebylo.
V případě řešeném Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 bylo Nejvyššímu
správnímu soudu doručeno doplnění kasační stížnosti přibližně 30 minut po uplynutí lhůty.
Naopak v nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1911/11, Ústavní soud řešil neúplné doručení
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podle ustálené judikatury Ústavního i kasačního
soudu je tak na podateli, aby podání odeslal včas a předešel tak riziku prodlevy při doručování.
Tyto závěry se při absenci věrohodných tvrzení o závadě elektronického systému přitom uplatní
i v případech, kdy podatel zmešká lhůtu o pouhou vteřinu (rozsudek kasačního soudu č. j.
10 Ads 183/2018-54).
[10] Je tak zřejmé, že citované závěry nelze na nynější věc použít, jak správně uvedl městský
soud. Kasační soud také nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že doručování e-mailem
je „bezrizikové“. Naopak, podání se ve chvíli odeslání nachází na serveru poskytovatele
elektronických poštovních služeb, z nějž „putuje“ přes další servery až na server poštovního
klienta toho kterého soudu. Riziko tak spočívá především ve funkčnosti jednotlivých serverů,
jejich vzájemných blokacích či filtrování (zařazení do nevyžádané pošty apod.). Je tak pravdou,
že i v tomto případě je zpráva okamžikem odeslání mimo sféru vlivu podatele. Pokud však
Ústavní soud konstatoval, že podatel nemůže být odpovědným za to, co nastane mimo sféru jeho
vlivu, stejně tak ovšem nelze tuto odpovědnost paušálně a ve všech případech přenášet na stát.
Je tak třeba rozlišovat mezi systémy, které provozuje nebo jejichž provoz garantuje stát, a dalšími
komunikačními nástroji, jichž je stát pouhým uživatelem jako kdokoliv jiný.
[11] Pokud proto účastník řízení využije k odeslání návrhu na zahájení soudního řízení
prostředky veřejných datových sítí, nemůže se spoléhat na jejich funkčnost a k prokázání
dodržení lhůty nepostačuje důkaz, že podání ze svého zařízení (e-mailového klienta) odeslal. Jinak
je tomu v případě informačního systému datových schránek, který je státem provozovaným
systémem a podatel může očekávat, že systém bude funkční (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 Ads 90/2019-31, č. 3910/2019 Sb. NSS). K obdobným závěrům
lze dojít v případě aplikace ePodatelna, kterou provozuje Ministerstvo spravedlnosti. V těchto
případech tedy odpovědnost za pozdní doručení nemůže nést podatel, pokud skutečně podání
odeslal a prokáže, že k pozdnímu doručení došlo bez jeho přičinění. Taktéž komentářová
literatura dovozuje, že při užití poštovního klienta využívajícího služby třetích stran (tzv. free
server) může soud v případě neprokázání poruchy na přijímacím serveru učinit závěr, že podání
bylo opožděné (JIRSA, J. Občanský soudní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář
k §57).
[12] Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud v obecné rovině sdílí přesvědčení stěžovatelky,
že fungování společnosti a veřejné moci je stále více ovlivňováno informačními technologiemi,
nelze její námitce přitakat. Městský soud neučinil nepřípustné rozdíly mezi jednotlivými druhy
podání, neboť správně vysvětlil, že zákon různým způsobům doručování přiznává různé účinky.
Judikatura Ústavního soudu pak reaguje na specifické situace, ve kterých však nebylo pochybností
o doručení a sporný byl pouze rozsah či čas doručení, nikoliv zda bylo podání soudu vůbec
doručeno. Stěžovatelka přitom nepoukázala na skutečnost, že by doručení bylo zmařeno
poruchou či závadou na straně e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti (např. nedoručení
v důsledku přeplněné schránky apod.). Nejvyšší správní soud proto závěrem ve shodě
s městským soudem shrnuje, že „printscreen“ e-mailového klienta nemá tytéž účinky jako
doručenka v případě podání prostřednictvím informačního systému datových schránek.
Doručenka, na rozdíl od „printscreenu“, prokazuje podání písemnosti do systému a také její
skutečné dodání. Podání zaslané z e-mailového serveru však po odeslání „žije vlastním životem“,
jak již soud vysvětlil výše (bod 10). Pokud stěžovatelka nebyla schopna prokázat nikoliv pouze
odeslání, ale rovněž i doručení původního podání ze dne 6. 11. 2018, pak nelze dospět k jinému
závěru, než že žaloba byla podána až dne 8. 8. 2019, a tedy opožděně.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu