ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.243.2019:53
sp. zn. 1 Afs 243/2019 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: V. S.,
zastoupené JUDr. Alenou Prchalovou, advokátkou se sídlem Husova 25, Jihlava, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2017, č. j. 11610/17/5100-31461-701942, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 29 Af 36/2017 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Aleny Prchalové se u rču je částkou
4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016 vyměřil Finanční úřad pro Kraj Vysočina (správce
daně) žalobkyni daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 32 040 Kč. Žalovaný k odvolání žalobkyně
změnil rozhodnutí správce daně tak, že daň nebyla vyměřena dle pomůcek, ale dokazováním, její
výše ovšem zůstala stejná. Daňová povinnost žalobkyni vznikla v souvislosti s převodem
nemovitých věcí na základě kupní smlouvy uzavřené s insolvenčním správcem dlužníka,
jehož byla žalobkyně současně věřitelkou.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Brně. Ten žalobu
neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] Ze žádného důkazu ani ze správního spisu dle soudu nevyplynulo, že by žalobkyně byla
donucena uzavřít smlouvu o koupi nemovitostí na základě šikanózního jednání či pod nátlakem.
Určení lhůty pro uzavření kupní smlouvy výborem věřitelů je zcela legálním postupem
v insolvenčním řízení, proto takové jednání nemůže být nikomu kladeno k tíži. Pokud žalobkyně
nechtěla uzavřít v tak krátkém časovém období kupní smlouvu, mohla využít svého postavení
věřitele a vyčkat na prodej nemovitostí třetí osobě, jehož výtěžek by následně sloužil k vypořádání
pohledávky žalobkyně. Z usnesení insolvenčního soudu je zjevné, že úpadek V. H. byl řešen
oddlužením, nikoliv reorganizací, a nemohl se proto uplatnit důvod pro osvobození od daně
z nabytí nemovitých věcí ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“).
[4] Soud aproboval též postup žalovaného, který změnil způsob vyměření daně z pomůcek
na dokazování. Z judikatury NSS vyplývá, že daň nelze stanovit pomůckami, není-li daňový
subjekt v předchozím řízení zcela nečinný. Žalobkyně v projednávané věci nečinná nebyla,
žalovaný proto shledal, že daň z nabytí nemovitých věcí měla být vyměřena dokazováním.
Žalovaný při vyměření daně vycházel z údajů, které použil správce daně jako pomůcky (kupní
smlouva ze dne 3. 11. 2015 a vyrozumění katastrálního úřadu o provedení vkladu do katastru
nemovitostí), přičemž s takovým postupem žalobkyni seznámil. Veškeré důkazní prostředky,
použité žalovaným v řízení o odvolání, jsou navíc obsaženy ve veřejných rejstřících.
[5] Žalobkyně dále brojila proti postupu správních orgánů, které její podání učiněná e-mailem
se zaručeným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny považovaly za neúčinná.
Krajský soud uvedl, že podle §73 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu „podání, které je
učiněno prostřednictvím datové zprávy s využitím dálkového přístupu, se přijímá na technickém zařízení správce
daně nebo prostřednictvím datové schránky správce daně.“ Technickým zařízením se přitom myslí aplikace
elektronické podatelny (EPO). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2008, č. j.1 Ans 8/2008 - 105, který se zabýval skutkově obdobnou situací. Žalobkyně
zasílala podání se zaručeným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu správního orgánu
prvního stupně, která, přestože obsahuje ve svém textu slovo „podatelna“, není určena
k přijímání daňových podání. Žalobkyně byla na tuto skutečnost upozorněna, na výzvu však nijak
nereagovala. Krajský soud se tak ztotožnil se žalovaným, že taková podání je třeba považovat
podle §71 odst. 3 daňového řádu za neúčinná.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[7] Stěžovatelka pokládá rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé,
jakým způsobem se soud vypořádal s důkazy navrženými v žalobě a jak je vyhodnotil.
Z nich vyplývá, že stěžovatelka byla k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí donucena.
[8] Stěžovatelka byla krácena na svých právech tím, že žalovaný bez dalšího překvalifikoval
způsob vyměření daně z pomůcek na dokazování, aniž provedl další šetření. To ukazuje
na nesprávný postup správce daně, který nepřípustně kombinoval při vyměření daně pomůcky
a dokazování.
[9] Stěžovatelka se v rámci dokazování snažila být aktivní, její podání však byla formalisticky
odmítnuta. Byla přitom učiněna řádnou formou, neboť opatřením podání zaručeným
elektronickým podpisem byla splněna podmínka vlastnoručního podpisu. Rozsudek
č. j. 1 Ans 8/2008 - 105, kterého se dovolávají žalovaný i krajský soud, je v rozporu se směrnicí
Evropského parlamentu a rady 1999/93/ES ze dne 13. 12. 1999 o zásadách Společenství
pro elektronické podpisy. Stěžovatelka naopak odkazuje na rozsudek č. j. 1 Ans 5/2010 - 5.
Z právních předpisů ani na webových stránkách Ministerstva financí či Finanční správy
se stěžovatelce nepodařilo zjistit, které písemnosti tedy splňují podmínky §71 odst. 1 písm. b)
daňového řádu. Daňový subjekt nemusí zkoumat, zda slovo podatelna znamená místo
pro podání nebo se jedná pouze o komunikační uzel či zda splňuje podmínku technického
zařízení. Veřejná správa je službou, tudíž by právní úprava měla být jednoznačná nebo alespoň
vstřícná.
[10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že zaměstnanci finančního úřadu
vyžadovali komunikaci přes e-mail a běžně s ní řešili doplnění důkazů atd. Pouze když se jednalo
o stížnosti a běžné dotazy, správce daně najednou tvrdil, že se jedná o nesprávné podání. Portál
EPO neměl v dané době žádný formulář pro podání stížností či jiných běžných podání.
[11] Krajský soud dále ignoroval skutečnost, že stále trvá soudní řízení, na které v žalobě
poukazovala – o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem
(řízení vedené u OS v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 79/2017). V případě přiznání bezúplatného
převodu nemovitých věcí jako náhrady dluhu by již stěžovatelka nemohla od správce daně získat
zpět zaplacenou daň.
[12] Nejvyšší správní soud pro pořádek dodává, že podání stěžovatelky ze dne 16. 9. 2019
a ze dne 27. 9. 2019, označená spisovou značkou 1 Afs 243/2019, se svým obsahem týkají
rozhodnutí žalovaného č. j. 16776/17/5200-10423-806032, a tedy stěžovatelčiny věci vedené
u NSS pod sp. zn. 1 Afs 241/2019. Nejvyšší správní soud proto tato podání přeřadil ke správné
spisové značce a jejich obsah v nyní projednávané věci nerekapituluje.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu nepovažuje
za nepřezkoumatelný. Krajský soud se vyjádřil k meritu sporu i všem relevantním žalobním
bodům. Změnou způsobu stanovení daně nebyla stěžovatelka nijak krácena na svých právech.
Žalovaný ji s odlišným právním názorem na způsob vyměření daně a rovněž s provedeným
dokazováním a jeho výsledky seznámil a stěžovatelka uplatnila právo se k věci vyjádřit. Ve vztahu
ke stěžovatelčiným podáním se žalovaný zcela ztotožnil se závěry krajského soudu a též odkázal
na rozsudek č. j. 1 Ans 8/2008 - 105, který nepovažuje za rozporný se stěžovatelkou citovanou
směrnicí. Identita podepsané osoby ve vztahu k podané zprávě nebyla v případě stěžovatelky
jakkoliv rozporována. Způsoby, jakými je možno učinit podání, jsou vyjmenovány v daňovém
řádu, podrobnosti ke způsobu podání učiněného datovou zprávou odeslanou pomocí datové
schránky pak obsahuje zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů.
[14] V doplnění svého vyjádření ze dne 9. 11. 2020 žalovaný reaguje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 Afs 428/2019 - 42, ve kterém soud konstatoval,
že podání podané prostřednictvím elektronické (e-mailové) adresy podatelny, zveřejněné
správcem daně, formou datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem je kvalifikovaným
podáním dle §71 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Žalovaný ovšem trvá na tom, že e-mailová
adresa správce daně není technickým zařízením správce daně podle §73 odst. 2 daňového řádu,
na kterém se přijímají datové zprávy učiněné při správě daní, neboť podle jeho názoru je tímto
technickým zařízením výhradně aplikace „Elektronická podání pro Finanční správu – EPO. Daňový
řád umožňuje správci daně elektronickou adresu podatelny stanovit prostřednictvím aplikace
EPO, která je plně způsobilá být adresou elektronické pošty ve smyslu §2 odst. 3 písm. c)
vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby (dále jen „vyhláška
č. 259/2012 Sb.“), a je i plnohodnotnou elektronickou podatelnou správce daně, který také tuto
adresu zveřejnil v souladu s §56 odst. 1 písm. b) daňového řádu jako adresu elektronické
podatelny, na místo e-mailové adresy.
[15] Jelikož jednotlivé orgány Finanční správy ČR aktuálně neurčily a nezveřejnily
(tj. nepřipustily) dle §56 odst. 1 písm. c) daňového řádu žádné „jiné technické prostředky“ a §73
odst. 2 daňového řádu pro přijímání podání činěných prostřednictvím datové zprávy s využitím
dálkového přístupu určil toliko technické zařízení či datovou schránku správce daně, není
v současnosti obecně (pokud nestanoví zvláštní právní předpis jinak) připuštěna možnost činit
vůči orgánům Finanční správy ČR podání v daňových věcech prostřednictvím e-mailu,
bez ohledu na to, zda je taková zpráva opatřena uznávaným elektronickým podpisem, či nikoliv.
S doručením úkonu prostřednictvím e-mailu proto v zásadě nejsou spojeny účinky podání.
[16] Důvod obecné nemožnosti aplikovat v podmínkách Finanční správy ustanovení §71
odst. 3 daňového řádu na úkony učiněné prostřednictvím e-mailové zprávy spočívá v tom,
že Finanční správa ČR podání učiněná prostřednictvím e-mailu nepřijímá, nikoliv v tom,
že by snad e-mailová zpráva nebyla „datovou zprávou“.
[17] Žalovaný se domnívá, že výklad přijatý v rozsudku 1 Afs 428/2019 vychází jen
z restriktivně pojatého gramatického výkladu §2 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 259/2012 Sb.,
aniž by soud dostatečně přihlédl ke smyslu této právní úpravy, jejímž cílem bylo umožnit
komunikaci s orgány veřejné moci elektronicky a na dálku. Cílem jistě nebylo znemožnit
vytvoření a efektivního využití sofistikovanějších a bezpečnějších systémů pro dálkovou
komunikaci (jako je aplikace EPO) než „prostý“ e-mail. Finanční správa přijímá a zpracovává
ročně řádově miliony podání, a je proto jejím oprávněným zájmem, jakožto organizace,
která se snaží fungovat efektivně, nastavit takový systém, který umožní pracovat s velkými
objemy podání, aniž by každé muselo projít opakovanými ručními zásahy při příjmu datové
zprávy, zde formou e-mailu. Aplikace EPO přitom neklade běžnému uživateli překážku přístupu
k ní a zároveň představuje i bezplatný „generátor“ kvalifikovaných podání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[19] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Soud dále ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Stěžovatelka v žalobě navrhovala důkazy k prokázání svých tvrzení o tom,
že byla donucena k uzavření kupní smlouvy. Tvrdila, že nátlak a šikanózní jednání spočívalo
v poskytnutí toliko dvouměsíční lhůty k rozhodnutí o nákupu nemovitostí ze strany
insolvenčního správce, insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Dle stěžovatelky není zřejmé,
jak se krajský soud vypořádal s jejími důkazními návrhy.
[21] Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02,
ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05, usnesení
ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08)
plyne, že soud nemůže navržené důkazy libovolně opomenout. Pokud tedy nějaké důkazy
nepřipustí, musí uvést konkrétní důvody, proč tak učinil. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího
správního soudu, že „procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost nejen o vznesených
návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim není vyhověno – v rozhodnutí vyložit, proč,
z jakých důvodů, se tak činí.“ (rozsudek ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 66/2018 - 70, bod 52). Ústavní
soud a Nejvyšší správní soud nicméně dovodily, že neprovedení navrženého důkazu může být
odůvodněno i implicitně (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06,
a ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07; a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 - 100, nebo ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016 - 37).
[22] Krajský soud konstatoval, že určení lhůty pro uzavření kupní smlouvy výborem věřitelů je
zcela legálním postupem v insolvenčním řízení, a přistoupila-li žalobkyně na nabídku
insolvenčního správce, nelze takový postup nikomu klást k tíži. Navzdory nepřesné formulaci
v rozsudku krajského soudu „ze žádného důkazu ani ze správního spisu nevyplynulo, že by žalobkyně
šikanózním jednáním či pod nátlakem byla donucena uzavřít smlouvu o koupi“ je zřejmé, že krajský soud
považoval stěžovatelkou navržené důkazy za nadbytečné a pro danou věc nerozhodné. Krajský
soud konstatoval, že stěžovatelkou vytýkaná skutečnost, kterou chtěla navrženými důkazy
prokazovat, tedy určení (dle jejího názoru příliš krátké) lhůty pro rozhodnutí o koupi nemovitostí,
je legálním postupem, a nemůže tak z podstaty věci být šikanózním jednáním či nátlakem.
Pochopitelně pak neměl za potřebné provádět důkazy k prokázání takové skutečnosti.
[23] Stěžovatelka dále namítala, že byla krácena na svých procesních právech tím, že žalovaný
změnil způsob vyměření daně z pomůcek na dokazování. Nejvyšší správní soud podotýká,
že stejnou námitku stěžovatelka uplatnila již v žalobě, krajský soud na ni reagoval a v rozsudku
vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. Stěžovatelka však v kasační stížnosti pouze opakuje svou
argumentaci z žaloby a nijak nebrojí proti závěrům krajského soudu v této věci, není tak zřejmé,
z jakého důvodu jeho posouzení považuje za nesprávné. Nejvyšší správní soud však
přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatelka je proto povinna
uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského
soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, odst. 12, nebo ze dne
29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140).
[24] Nejvyšší správní soud proto pouze stručně konstatuje, že se s posouzením krajského
soudu ztotožňuje. Ač správce daně v prvostupňovém řízení nepostupoval správně, když daň
vyměřil na základě pomůcek dle §98 daňového řádu, žalovaný tuto jeho chybu napravil a zároveň
umožnil stěžovatelce uplatnit její procesní práva a k věci se vyjádřit dle §115 odst. 2 daňového
řádu, čehož využila. Účelem odvolacího řízení a opravných prostředků obecně je napravení
případných předchozích procesních či věcných pochybení. Skutečnost, že to žalovaný učinil
a poukázal na pochybení správce daně, nečiní celé řízení nezákonným, naopak v odvolacím řízení
byla vada zhojena.
[25] K poukazu stěžovatelky na trvání soudního sporu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem pak Nejvyšší správní soud uvádí, že ve věci není
podstatný, neboť z výpisu z katastru nemovitostí, který měl správce daně k dispozici a který je
součástí správního spisu, vyplývá, že na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2015 stěžovatelka
nabyla ke dni 9. 11. 2015 vlastnické právo k nemovitostem (či jejich částem). Předmětem daně
z nabytí nemovitých věcí bylo dle §1 odst. 1 zákonného opatření úplatné nabytí vlastnického
práva k nemovité věci. Zároveň se na stěžovatelčin případ nemohl uplatnit žádný z důvodů
osvobození od daně, měla proto povinnost podat daňové přiznání a zaplatit daň z nabytí těchto
nemovitých věcí. K tomuto závěru dospěl správně též krajský soud. Nadto ze stěžovatelčina
podání správci daně ze dne 16. 5. 2016 vyplývá, že civilní žalobu následně vzala zpět.
[26] Poslední spornou otázkou v projednávané věci zůstává, zda podání učiněné e-mailem
se zaručeným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny finanční správy (správce
daně) je účinným podáním ve smyslu §71 odst. 1 daňového řádu, bez nutnosti jeho potvrzení
či opakovaní podle §71 odst. 3 daňového řádu.
[27] Dle §71 odst. 1 daňového řádu: „Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo datovou
zprávou a) podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, b) odeslanou prostřednictvím datové schránky, nebo
c) s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky.“ Dle §71 odst. 3:
„Účinky podání má rovněž úkon učiněný vůči správci daně za použití datové zprávy bez uznávaného
elektronického podpisu nebo za použití jiných přenosových technik, které je správce daně způsobilý přijmout,
pokud je toto podání do 5 dnů ode dne, kdy došlo správci daně, potvrzeno nebo opakováno způsobem uvedeným
v odstavci 1…“ Dle §71 odst. 4: „Správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup, jaká podání
lze učinit způsobem podle odstavce 1 písm. c).“
[28] Dle §73 odst. 2 daňového řádu: „Podání, které je učiněno prostřednictvím datové zprávy s využitím
dálkového přístupu, se přijímá na technickém zařízení správce daně nebo prostřednictvím datové schránky správce
daně.“
[29] Dle §56 odst. 1 písm. b) daňového řádu: „Správce daně určí a zveřejní elektronickou adresu své
podatelny, formy technického nosiče datových zpráv, jakož i formáty a struktury datových zpráv, které je způsobilý
přijmout.“
[30] K této otázce zaujal Nejvyšší správní soud stanovisko v rozsudku ze dne 20. 10. 2020,
č. j. 1 Afs 428/2019-42. Soud zde vyšel z obecných pravidel pro příjem podání v podatelně
(zákona č. 99/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění do 18. 9. 2016, a prováděcí
vyhlášky č. 259/2012 Sb., ve znění do 31. 3. 2019), které se na orgány finanční správy vztahují.
Veřejnoprávní původci (pod které finanční správa spadá) jsou povinni vybavit podatelny
pro příjem elektronické pošty a zveřejnit elektronickou adresu podatelny, kterou je v souladu s §
2 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 259/2012 Sb. pouze e-mailová adresa. Na této adrese je pak takový
původce povinen přijímat datové zprávy (§2 odst. 2 vyhlášky č. 259/2012 Sb.). Ustanovení §56
odst. 1 písm. b) daňového řádu umožňuje správci daně určit toliko technické aspekty přijímání
datových zpráv [jako to učinil pokynem GFŘ-D-24, č. j. 156035/15/7100-40123-050030,
kterým se stanovuje formát a struktura datové zprávy (dále jen „pokyn GFŘ-D-24“)], nikoliv
znemožnit učinění podání prostřednictvím e-mailové adresy. Daňový řád obsahuje ustanovení,
které správce daně výslovně opravňuje vymezit, jaká podání bude či nebude přijímat určitým
způsobem (§71 odst. 4 daňového řádu). Vztahuje se ovšem pouze k formě podání datovou
zprávou s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky
[§71 odst. 1 písm. c) daňového řádu]. Pro datové zprávy podepsané uznávaným elektronickým
podpisem takové zmocnění chybí.
[31] Nejvyšší správní soud zároveň konstatoval, že rozsudek ze dne 23. 10. 2008,
č. j. 1 Ans 8/2008 - 105, na který v nyní projednávané věci poukazoval i krajský soud, není
možné aplikovat, neboť došlo ke změně právní úpravy. Institut podatelen byl ze zákona
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění do 30. 6. 2012, přesunut do zákona
o archivnictví a jeho prováděcích předpisů, kde získal značně detailnější úpravu, která je odlišná
od úpravy, jíž se soud zabýval ve zmiňovaném rozsudku.
[32] Nejvyšší správní soud tak konstatoval, že podání doručené na adresu elektronické pošty
podatelny zveřejněné správcem daně datovou zprávou (e-mailem) s uznávaným elektronickým
podpisem, je kvalifikovaným podáním ve smyslu §71 odst. 1 daňového řádu.
[33] Na tento závěr reagoval v nyní projednávané věci žalovaný doplněním svého vyjádření
ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však již v citovaném rozsudku uvedl, že §56 odst. 1
písm. b) daňového řádu neumožňuje správci daně vyloučit přijímání emailových datových zpráv,
a vyložil, že na finanční správu se vztahují obecné předpisy o příjmu podání v podatelně. Nemůže
tak sama bez zákonného zmocnění rozhodnout, že podání učiněná prostřednictvím e-mailu
nebude přijímat. Výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu zároveň neznamená, že by bylo
znemožněno využívat jiné systémy pro dálkovou komunikaci (jako aplikace EPO). Finanční
správě nic nebrání v tom, aby systém EPO nabídla adresátům svých služeb, ovšem v případě,
kdy se osoba rozhodne využít pro komunikaci s finanční správou namísto tohoto systému e-mail
se zaručeným elektronickým podpisem, je správce daně jako veřejnoprávní původce podle §3
odst. 1 písm. a) zákona o archivnictví ve spojení s §1 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky, povinen takové podání přijmout jako podání dle §71 odst. 1 daňového
řádu.
[34] V projednávané věci správce daně dne 8. 4. 2016 vyzval stěžovatelku k podání daňového
přiznání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Výzvu stěžovatelka převzala dne 12. 4. 2016
a reagovala na ni e -mailem se zaručeným elektronickým podpisem dne 28. 4. 2016. V tomto e-
mailu uvedla, že má za to, že splňuje podmínky pro osvobození od daně dle §9 odst. 1 písm. a)
zákonného opatření, neboť nemovité věci nabyla v rámci reorganizace, a domnívá se tak, že není
třeba podávat daňové přiznání. Na tento email reagoval správce daně sdělením ze dne 9. 5. 2016,
ve kterém uvedl, že ačkoliv byla poučena o nutnosti potvrdit či opakovat své podání, neučinila
tak, a podání proto nemůže být považováno za podání v daňové věci. Správce daně dále reagoval
na obsah stěžovatelčina e-mailu a konstatoval, že osvobození od daně na její případ aplikovat
nelze, neboť insolvenční soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, nikoliv reorganizací.
Dále uvedl, že výzvou stanovená lhůta k podání daňového přiznání marně uplynula dnem
27. 4. 2016, a pokud stěžovatelka nepodá daňové přiznání ani v následujících 7 dnech po
doručení tohoto sdělení, bude daň stanovena z moci úřední. Dne 17. 5. 2016 zaslala stěžovatelka
správci daně e-mailem podání datované 16. 5. 2016. V tomto podání setrvala na svém závěru
o osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí. Dále uvedla, že její podání nejsou daňovými
podáními, a ze strany správce daně se tak jedná pouze o obstrukci, pokud je nepřijímá.
Správce daně následně platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016 vyměřil stěžovatelce daň
z nabytí nemovitých věcí. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka dne 6. 6. 2016 odvolání,
a to jak e-mailem, tak osobně u správce daně. Dne 4. 8. 2016 bylo stěžovatelce doručeno
Vyrozumění o výsledku šetření stížnosti ze dne 2. 8. 2016 jako reakce na její podání ze dne
16. 5. 2016. Správce daně ve vyrozumění uvedl důvody, pro které stanovil daň z moci úřední
a znovu se vyjádřil k podáním učiněným e-mailovou zprávou. Dále shrnul, že proti platebnímu
výměru stěžovatelka podala odvolání, které je standardním způsobem vyřizováno žalovaným.
Stížnost tak správce daně po jejím přezkoumání vyhodnotil jako nepřípustnou, neboť daňový řád
poskytuje jiný prostředek ochrany, a to odvolání, které stěžovatelka také podala. V odvolacím
řízení žalovaný po přezkoumání prvostupňového řízení zjistil, že daň měla být vyměřena
na základě dokazování, nikoliv pomůcek, stěžovatelku proto seznámil s odlišným právním
hodnocením věci a umožnil jí vyjádřit se k věci dle §115 odst. 2 daňového řádu. To stěžovatelka
učinila podáním, které opět zaslala jak e-mailem, tak osobně podala u správce daně. Následně
žalovaný dne 22. 3. 2017 rozhodl o podaném odvolání.
[35] Z výše uvedeného shrnutí daňového řízení je zřejmé, že ačkoliv správce daně nesprávně
tvrdil, že stěžovatelkou učiněná podání je třeba považovat za neúčinná, na zaslané e-maily vždy
reagoval, a to nejen upozorněním na nutnost podání opakovat, ale i na jejich obsah. Ostatně
stěžovatelkou zasílané e-maily byly též důvodem, proč žalovaný vyhodnotil, že v řízení
před správcem daně nebyla zcela nečinná, a změnil tak způsob vyměření daně z pomůcek
na dokazování. Lze tak shrnout, že v projednávané věci neexistuje podání, které by stěžovatelka
zaslala e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem, kterým by se správce daně věcně
nezabýval. Stěžovatelka tak nebyla nijak zkrácena na svých právech, protože obsahově se správní
orgány s jejími podáními vypořádaly. Není tak důvod ke zrušení jimi vydaných rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
[38] Stěžovatelce byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2019,
č. j. 29 Af 36/2017-99, ustanovena zástupkyní advokátka JUDr. Alena Prchalová. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Soud určil odměnu advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) částkou 3 100 Kč za 1 úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti,
a dále částkou 300 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí celkem 3 400 Kč. K této částce je třeba připočíst
DPH ve výši 21%, tedy 714 Kč, jíž je advokátka plátcem. Celkem tedy bude advokátce vyplaceno
4 114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu