ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.246.2020:38
sp. zn. 1 Afs 246/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. Ř., zastoupen
Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. Máje 97/25, Liberec, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 9. 2016, č. j. 39317/16/5300-22442-709739, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 3 Af 77/2016-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) předepsal žalobci
rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016, č. j. 7381476/15/2006-85856-106689 (dále jen „platební výměr“)
úrok z prodlení úhrady daňových povinností na dani z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku
2012 ve výši 875 Kč, neboť daň byla zaplacena opožděně. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, jež napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl a platební výměr potvrdil.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). V řízení před městským soudem byl žalobce zastoupen daňovou poradkyní
Ing. Jitkou Routkovou. V žalobě namítl, že měl přeplatky na jiných daních, a proto mu správce
daně nebyl oprávněn předepsat úrok z prodlení. Dále uvedl, že správce daně mu neoprávněně
zadržel nadměrný odpočet, v čemž spatřoval porušení zásady daňové neutrality, a současně tvrdil,
že mu náleží úrok z neoprávněně zadržovaného odpočtu. Ten měl správce daně žalobci vrátit
do 25. 5. 2012, avšak tak učinil až 27. 4. 2015. Současně žalobce odkázal na řadu rozhodnutí
Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu, ze kterých bez dalšího dovozoval
svůj nárok na úrok z neoprávněně zadržovaného odpočtu. Platební výměr podle žalobce
neodpovídá běžným standardům vedení správního spisu, neboť z čísla jednacího vyplývá,
že byl vydán v roce 2015, avšak vystaven byl až 6. 1. 2016. Současně žalobce namítl rozpor
se zásadami hospodárnosti a rychlosti, jelikož úrok z prodlení byl předepsán již 31. 10. 2013,
nicméně platební výměr byl žalobci doručen až 21. 1. 2016. Takový postup je v rozporu
se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání.
[3] Při jednání před městským soudem pak žalobce namítl, že správní spis je navíc zřejmě
neúplný, neboť z daňové informační schránky žalobce vyplývá, že měl daňové přeplatky.
Žalovaný totiž žalobci v roce 2015 vrátil nadměrný odpočet za první čtvrtletí roku 2012. V této
souvislosti odkázal na rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 10 Af 25/2016-50,
a současně předložil listiny s vybranými obraty na osobních daňových účtech k dani z přidané
hodnoty a dani z příjmů fyzických osob, dále dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty
za první čtvrtletí roku 2012 a také výzvu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního
pracoviště pro Prahu 6, k poskytnutí nájemních smluv.
[4] Městský soud žalobu zamítl. Uvedl, že námitky vznesené při jednání považuje
za opožděné a listiny předložené žalobcem mohly být uplatněny již ve správním řízení. Dále
poukázal na skutečnost, že žalobcem odkazovaný rozsudek se vztahuje k jinému zdaňovacímu
období, a proto není na danou věc přiléhavý. Taktéž kopie vybraných obratů osobního daňového
účtu žalobce odkazují na pozdější zdaňovací období, a to od 25. 7. 2012 do 30. 4. 2015,
kam nespadá druhé čtvrtletí roku 2012. Jelikož žalobce neuvedl důvody, pro které nemohl tyto
námitky uvést již v žalobě, městský soud se s ohledem na koncentraci žalobních bodů těmito
námitkami nezabýval. Napadené rozhodnutí pak podle městského soudu netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti, neboť stěžovatelem uplatněná odvolací námitka byla obecná, a proto
ji i žalovaný vypořádal obecně. Městský soud dále zdůraznil, že na existenci přeplatku na dani
z přidané hodnoty za první čtvrtletí roku 2012 poukázal až před městským soudem. Současně
uvedl, že přeplatek může vzniknout dnem vystavení platebního výměru správcem daně za dané
období. Ke dni splatnosti daňových povinností za druhé čtvrtletí roku 2012 však správce daně
nadměrný odpočet za první čtvrtletí téhož roku neuznal. Argumentaci týkající se úroku
z vratitelného přeplatku městský soud odmítl jako nesouvisející. Pokud jde o tvrzené přeplatky
na dani z příjmů fyzických osob, městský soud konstatoval, že žalobce konkrétně nedoložil,
z čeho takovou skutečnost dovozuje. Ze správního spisu neplyne, že by takové přeplatky
existovaly ke dni splatnosti daňové povinnosti. Odkazy na rozsudky Evropského soudního dvora
a Nejvyššího správního soudu byly obecné, žalobce neuvedl, jakých skutečností
se z nich dovolává, a městský soud není oprávněn za něj domýšlet žalobní námitky.
[5] Námitku porušení zásad vedení správního spisu vypořádal městský soud tak, že číslo
jednací svědčí o tom, že platební výměr byl vyhotoven v roce 2015, avšak podepsán až 6. 1. 2016.
Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost platebního výměru. V této souvislosti také žalobce
nepředložil žádné důkazy svědčící o nezákonnosti či manipulaci se spisem. K doručení platebního
výměru došlo dne 21. 1. 2016, a to okamžikem přihlášení zástupkyně žalobce do datové schránky.
Pokud jde o předpis úroku až v roce 2016 (ačkoliv daňová povinnost byla splněna
již 29. 1. 2013), nemá tato skutečnost vliv na zákonnost a nemohla porušit princip legitimního
očekávání, neboť úrok dále nenarůstal a žalobce nebyl poškozen na svých právech. Naopak
je zřejmé, že ke splnění daňových povinností došlo teprve po 6 měsících od data splatnosti
(25. 7. 2012). Závěrem městský soud jako obiter dictum uvedl, že soudy by neměly být zatěžovány
bagatelními spory, přičemž v tomto případě se o takový spor jedná, neboť žalobce má majetek
ve výši několika milionů korun a předmětem nynější věci je úrok ve výši 875 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž
důvody opřel o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z důvodu,
že soud se odmítl zabývat důkazy navrženými při jednání. Tyto důkazy přitom nepředstavují
žádné novoty, jak tvrdí městský soud, ale pouze podporují žalobní tvrzení o existenci přeplatku.
Přeplatek na dani z přidané hodnoty za první čtvrtletí roku 2012 byl hlavním argumentem žaloby
a městský soud nesprávně konstatoval, že stěžovatel existenci žádných přeplatků nenamítal. Podle
stěžovatele je běžné, že daňové účty zpětně doznají změn. Městský soud však neprovedl řádně
důkaz správním spisem, aby postavil najisto, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel.
Stěžovatel na jednání avizoval, že do správního spisu bude nahlížet, avšak městský soud
po ukončení řízení vrátil spis žalovanému. Argument městského soudu, že důkazy nelze provést
z důvodu absence žalovaného na jednání, považuje stěžovatel za lichý. Dále stěžovatel
městskému soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou vrácení nesporné části nadměrného
odpočtu. Na jednání před městským soudem předložil důkazy o tom, že nesporná část
nadměrného odpočtu měla být vrácena již 25. 5. 2012 ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne
22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 8198/18 (pozn. soudu: stěžovatel měl zřejmě na mysli nález sp. zn.
II. ÚS 819/18).
[7] Stěžovatel také spatřoval nezákonnost napadeného rozsudku v tom, že městský soud
jej odůvodnil poukazem na bagatelnost sporu. Ze soudního řádu správního takový důvod
zamítnutí žaloby nevyplývá. Současně stěžovatel nesouhlasil s hodnocením pozdního doručení
platebního výměru. Městský soud se vyjádřil pouze k porušení zásady legitimního očekávání
a právní jistoty, avšak opomněl zásady spolupráce, hospodárnosti a rychlosti daňového řízení.
Skutečnost, že úrok dále nenarůstal, není stěžejním aspektem. Stěžovatel se však nemohl bránit
odvoláním, neboť o výši úroku nebyl informován, jeho postavení tak bylo nejisté, a to i ve vztahu
k dalším daním. Pocit nejistoty ohledně vztahů s finanční správou tak představuje kvalitativně
vyšší zásah veřejné moci. Městský soud se nezabýval skutečností, že až do doručení platebního
výměru se stěžovatel nemohl vůči úroku bránit, v čemž shledal porušení svých práv. Závěrem
stěžovatel nesouhlasil s tím, že jím předložené důkazy při jednání se nevztahují k žalovanému
období, za nějž městský soud nepovažoval období od 25. 7. 2012 do 30. 4. 2015. Druhé čtvrtletí
roku 2012 se na účtu daně z přidané hodnoty mohlo projevit právě až dne 25. 7. 2012 či později.
Stěžovatelem předložené důkazy se tak vztahovaly k relevantnímu období. S ohledem
na vše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil také napadené rozhodnutí žalovaného.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitka neprovedení důkazu
správním spisem není na místě, jelikož správní spis není třeba provádět jako důkaz. Pokud
stěžovatel tvrdí, že se nemohl seznámit s obsahem správního spisu, je pak ovšem námitka jeho
neúplnosti poměrně zavádějící. Pokud jde o zohlednění nesporné části nadměrného odpočtu,
takovou námitku stěžovatel v žalobě neuvedl. Současně nelze přezkoumávat jiné než napadené
rozhodnutí. Městský soud také řádně vypořádal námitku pozdního doručení platebního výměru.
Tato žalobní námitka přitom byla zcela obecná, obdobně jako totožná kasační námitka, neboť
stěžovatel neuvedl konkrétní porušení svých práv. Argumentace stěžovatele, že se před vydáním
platebního výměru nemohl bránit odvoláním, je absurdní. Závěrem žalovaný poznamenal,
že souhlasí s úvahou městského soudu o tom, že bagatelní spory nemají být přezkoumávány
soudy. Tuto úvahu učinil městský soud pouze na okraj a netvoří stěžejní část rozsudku. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Z dosavadní judikatury plyne, že nepřezkoumatelná jsou taková rozhodnutí, z nichž
není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003–52), nebo v nichž
soud opřel své závěry o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné v rozporu se zákonem
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75).
Nepřezkoumatelný je i takový rozsudek, jehož odůvodnění si vnitřně odporuje (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008–76). A konečně
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je též rozsudek, ve kterém krajský soud opomene
vypořádat část žalobního návrhu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2013, č. j.
8 As 27/2013–93).
[11] Výše uvedenými vadami však napadený rozsudek netrpí, neboť je zřejmé, jakými úvahami
se městský soud řídil. Z napadeného rozsudku plyne, že městský soud se odmítl zabývat
námitkami a důkazy nově navrženými při jednání. Poukázal přitom na to, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti, jež by mu bránily v uplatnění těchto námitek a navržení důkazů ve lhůtě pro podání
žaloby. Pokud stěžovatel tvrdí, že svými důkazními návrhy chtěl pouze podpořit předchozí
žalobní tvrzení o přeplatku, je třeba konstatovat, že stěžovatelova námitka týkající se přeplatku
byla velmi obecná. Argumentaci, spočívající v tvrzeném nároku na nadměrný odpočet daně
za první čtvrtletí roku 2012, stěžovatel rozvinul až při jednání a současně na podporu svého
tvrzení předložil listiny uvedené výše. Lze souhlasit s městským soudem, že v době splatnosti
daňových povinností daně z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku 2012 nebylo o nadměrném
odpočtu vykázaném za předchozí čtvrtletí rozhodnuto. Správce daně tak nemohl přeplatek použít
na částečnou úhradu dlužné daně, jelikož nárok na jeho vrácení v rozhodné době neexistoval.
Námitka týkající se nadměrného odpočtu se pak v žalobě vyskytuje pouze ve vztahu k údajnému
nároku na úrok z neoprávněně zadržované části tohoto odpočtu. Tato argumentační linie se však
míjí s ostatními žalobními body a městský soud ji správně vyhodnotil jako nesouvisející, a proto
na ni nemohl stěžovatel navázat dalšími tvrzeními. V tomto ohledu tak nelze městskému soudu
vytknout, že tvrzení o existenci nadměrného odpočtu vyhodnotil jako opožděné a důkazy
podporující toto tvrzení jako irelevantní. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dodává,
že námitka týkající se nadměrného odpočtu nepředstavovala ani tzv. zárodek žalobního bodu,
a to ve vztahu k platbě dlužné daně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 11. 2020, č. j. 1 Azs 138/2020-33). Jinými slovy stěžovatel v tomto směru v žalobě nepřednesl
tvrzení, na která by později mohl navázat a rozhojnit je. Z tohoto důvodu je také zjevné, proč
městský soud uvedl v bodě 35, že stěžovatel nedoložil důkazy, z nichž by bylo možné dovodit
existenci přeplatků.
[12] Pokud městský soud odmítl tvrzení o vzniku nároku na úrok z vratitelného přeplatku jako
nesouvisející, je zcela logické, že se detailně nezabýval námitkou vrácení nesporné části
nadměrného odpočtu a judikaturou Ústavního soudu. Městský soud také stěžovatelem
odkazovaný rozsudek téhož soudu v jiné stěžovatelově věci vyhodnotil jako nesouvisející.
Správně poukázal na §75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž soud přezkoumává napadené rozhodnutí
ke dni rozhodování žalovaného. V této věci je tak podstatná existence rozhodnutí
o tom, že stěžovatel nesplnil své daňové povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2005, čj. 1 Afs 137/2004-62, č. 1182/2007 Sb. NSS a ze dne 28. 11. 2008, č. j.
8 Afs 64/2008-51). Z napadeného rozsudku také vyplývá, z jakých důvodů nemá podpis
rozhodnutí v jiném roce, než je uveden v čísle jednacím, vliv na zákonnost takového rozhodnutí.
Rozsudek městského soudu je tak srozumitelný, založený na seznatelných důvodech, a proto
přezkoumatelný.
[13] Stěžovatel dále namítal, že považuje za lichý argument městského soudu, že důkazy nelze
provést z důvodu absence žalovaného na jednání. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem,
že nepřítomnost žalovaného nemůže bez dalšího vyloučit provedení důkazů při jednání.
Nejednalo se však o nosný důvod, pro který městský soud důkazy neprovedl (jím byla
opožděnost žalobní námitky a irelevantnost důkazních návrhů ve vztahu ke včas uplatněné
námitce). Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že městský soud odmítl provést důkazy
pro nadbytečnost, neboť se vztahovaly k pozdě uplatněným námitkám nebo s nyní
projednávanou věcí nesouvisely.
[14] Úvahy stěžovatele o nekompletnosti správního spisu jsou poněkud zarážející, neboť
ze záznamu jednání před městským soudem je zřejmé, že stěžovatelova zástupkyně se s jeho
obsahem neseznámila. S tím souvisí také námitka, že městský soud porušil stěžovatelovo právo
na spravedlivý proces, jestliže jeho zástupkyni při jednání nesdělil, zda jsou listiny ve správním
spisu a listiny předložené stěžovatelem při jednání totožné. V tomto ohledu je třeba odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, z nějž
vyplývá, že při jednání o žalobě ve správním soudnictví není obsah správního spisu považován
bez dalšího za důkaz. Obsah správního spisu je znám žalovanému a současně žalobce
má možnost se s ním seznámit. V nynější věci měl stěžovatel možnost se s obsahem spisu
seznámit po dobu správního řízení a také před jednáním soudu. Kasační soud konstatuje,
že zástupkyně stěžovatele si byla vědoma toho, že do správního spisu nahlížet může, avšak
tak neučinila z důvodu cestovních nákladů, což je také zřejmé ze záznamu z jednání. Skutečnost,
že stěžovatel v den jednání neznal obsah správního spisu, však nelze klást k tíži městskému
soudu. V tomto ohledu je také nedůvodná námitka stěžovatele, že městský soud správní spis
vrátil žalovanému ihned po skončení věci. Naopak, městský soud zástupkyni stěžovatele
při jednání upozornil na možnost nahlížet do spisu. Ze spisu městského vyplývá, že uvědomil
zástupkyni stěžovatele přípisem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 Af 77/2016-47, o tom, že do správního
spisu nepřišla nahlédnout více než 14 dnů od svého požadavku vzneseného při jednání, a proto
byl správní spis vrácen žalovanému.
[15] Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že se při hodnocení doručování platebního
výměru zaměřil pouze na některé ze zásad správního řízení. Taktéž tato námitka není důvodná.
Správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti
tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j.
8 Afs 267/2017-38). Pokud jde o námitku nejistého postavení stěžovatele, souhlasí Nejvyšší
správní soud s městským soudem, že stěžovatelovo legitimní očekávání a právní jistota nemohly
být dotčeny. Je tomu tak proto, že stěžovatel si měl být vědom, že pokud nesplní své daňové
povinnosti včas, vzniká mu povinnost zaplatit úrok z prodlení. Z tohoto důvodu tak neobstojí
tvrzení, že postavení stěžovatele bylo nejisté. Stručně řečeno, do nejistoty ohledně finančních
závazků se stěžovatel mohl dostat pouze v důsledku vlastního jednání. Nejistotu dále stěžovatel
shledal ve skutečnosti, že až do vydání platebního výměru se nemohl bránit odvoláním. Úvaha,
že by se odvoláním mohl bránit proti dosud nevydanému rozhodnutí, je však v rozporu s §109
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. V tomto ohledu je tak třeba souhlasit s městským
soudem, že prodlení správce daně s vydáním platebního výměru na úrok z prodlení je sice
nežádoucí, avšak bez dalšího nevede k jeho nezákonnosti. Současně kasační soud zdůrazňuje,
že tvrzení městského soudu, že „[s]právní spis soudu doložený přitom neobsahuje podklady, z nichž by bylo
zřejmé, z jakých důvodů správce daně nepostupoval důsledně podle §7 odst. 1 daňového řádu a vydal platební
výměr až v konstatovaném časovém úseku“ neznamená, že městský soud snad vyslovil, že správní spis
byl neúplný, jak mylně namítal stěžovatel.
[16] Konečně není důvodná ani námitka, že městský soud chybně vyhodnotil podklady
předložené zástupkyní stěžovatele při jednání jako nevztahující se k nyní řešenému zdaňovacímu
období. Konstatování městského soudu, že listiny se vztahují k období od 25. 7. 2012
do 30. 4. 2015, netvoří stěžejní část argumentace. Městský soud listiny vyhodnotil jako opožděné,
neboť se nevztahovaly k žádnému včas uplatněnému žalobnímu bodu a stěžovatel současně
neosvědčil, jaká skutečnost mu bránila ve včasném předložení těchto důkazů.
[17] Konečně pokud jde o poukaz na majetkové poměry stěžovatele a bagatelnost úroku
z prodlení, nejedná se o rozhodovací důvod (ratio decidendi ), na němž by byl napadený rozsudek
vystavěn. Lze však k těmto úvahám poznamenat, že soud by neměl ani v případě tzv. obiter dicti
dovozovat jakékoliv skutečnosti z listin, jež označil za předložené opožděně, a tedy nepřípustné,
resp. které navzdory návrhu stěžovatele neprovedl jako důkaz.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu