ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.32.2021:64
sp. zn. 1 As 32/2021 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: a) Evropský investiční holding
a.s., se sídlem Keplerova 218/6, Praha 1, zastoupen Mgr. Lucií Hladkou, MA, advokátkou sídlem
Orlí 483/1, Brno, b) Ing. G. F., c) M. F., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Běhounkem,
advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti: I) Česká republika – Ministerstvo
zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, II) Arcibiskupství pražské,
se sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, III) U svatého Michala, a.s., se sídlem
Vladislavova 1390/17, Praha 1, zastoupena JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se
sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, IV) J. J., V) S. W., VI) Ing. M. K., VII) Dkfm. T. W. B., ,
zastoupen JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, VIII)
A. S., zastoupena JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 2818/3, Praha 5,
o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2019, č. j. MHMP 394965/2019, sp. zn.
S-MHMP 1410293/2017/STR, v řízení o kasačních stížnostech žalobců a), b) a c) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 10 A 106/2019 – 107,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamí t aj í .
II. Žalobci ani osoby zúčastněné na řízení ne ma j í p ráv o na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu
[1] Úřad městské části Praha 1 (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 3. 4. 2017 rozhodnutí
č. j. UMCP1 059321/2017, sp. zn. S UMCP1/029633/2015/VÝS-Am-4/112, kterým k žádosti
osoby zúčastněné na řízení III. (dále též „stavebník“) rozhodl o umístění stavby nazvané Rezidence
U sv. Michala – zahradní část nacházející se na pozemcích parc. č. X a 323/1, k. ú. H., P. 1 (dále jen
„stavba“). Jednalo se o stavbu garáží s počtem 19 krytých stání a 6 stání na povrchu, sjezdové
rampy a terasy s vyrovnávacím schodištěm, retenční nádrže a rozvodů inženýrských sítí. Stavba
je inženýrsky propojena s objektem č. p. X, k. ú. H .. Zároveň městský úřad povolil pro tuto
stavbu výjimku z ustanovení čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných
technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen „vyhláška o obecných technických
požadavcích na výstavu“). Tato výjimka spočívala ve zmenšení vyhláškou požadovaných odstupů
navrhované stavby garáže od sousedících staveb pro bydlení – domů č. p. X, X a X v k. ú. H..
[2] Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, která žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítl.
[3] Městský soud poté rozhodl o žalobě žalobce a) a společné žalobě žalobců b) a c)
tak, že řízení o těchto žalobách spojil ke společnému projednání a následně rozsudkem uvedeným
v záhlaví obě žaloby zamítl jako nedůvodné.
[4] Nejprve se městský soud zabýval žalobní argumentací žalobce a). Neshledal přitom
jako oprávněné jeho námitky směřující proti posouzení požární bezpečnosti stavby. Žalovaný
ve svém rozhodnutí správně převzal závěry závazného stanoviska Ministerstva vnitra,
generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 22. 6. 2018 (dále jen „revizní
závazné stanovisko Ministerstva vnitra“), jímž bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno závazné
stanovisko Hasičského sboru hl. města Prahy ze dne 12. 4. 2016 (dále jen „závazné stanovisko
hasičského sboru“). K tvrzení žalobce a), že umisťovaná stavba garáže je vůči okolním stavbám
požárně otevřená s ohledem na otvor ve stropě, kterým budou prorůstat stromy, soud uvedl,
že žalobce a) neuvedl tuto námitku v odvolání, a revizní závazné stanovisko tak nelze považovat
za nepřezkoumatelné jen proto, že se jí nezabývalo. Uvedená otázka je odbornou skutkovou
otázkou, kterou soud nemůže bez příslušného dokazování posoudit. Obecně však poznamenal,
že samotná přítomnost zmiňovaného otvoru ve stropě bez znalosti bližších okolností nemusí
automaticky znamenat, že vnitřní prostory garáže jsou vůči okolí požárně otevřeny.
[5] Žalobce a) rovněž zpochybnil závazná stanoviska na úseku památkové péče (závazné
stanovisko Ministerstva kultury ze dne 7. 1. 2019) a zdravotnictví (závazné stanovisko
Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 9. 2018). Soud i v těchto případech považoval za správný
postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí pouze odkázal na vypořádání odvolacích
námitek uvedených v těchto závazných stanoviscích.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám žalobce a), že napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné z důvodu, že by se žalovaný odmítl zabývat některými odvolacími
námitkami žalobce a), resp. že by je posoudil nedostatečně.
[7] Jako důvodné neshledal městský soud ani žalobní námitky žalobců b) a c). Nepřisvědčil
tak jejich stěžejní argumentaci, že posuzovaný záměr (stavba) není v souladu s územním plánem.
Za opodstatněnou nepovažoval ani toliko obecnou námitku, dle níž nemůže být stavba umístěna
pro rozpor s obecnými cíli územního plánování dle §18 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), tedy se zájmem na ochraně a rozvoji
přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území. Stejně tak neshledal žalobci namítané vady řízení
ve vztahu k závazným stanoviskům; postup nadřízených dotčených orgánů byl v posuzované věci
správný. Soud rovněž uzavřel, že výjimka pro posuzovanou stavbu z minimálních odstupů staveb
podle čl. 8 odst. 2 vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu nebyla povolena
v rozporu se zákonem.
[8] Žalobci se dle soudu mýlili i ve tvrzení, že podmínkou umístění stavby mělo být její
napojení na pozemní komunikaci rozhodnutím silničního správního úřadu podle §10 odst. 4
písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V projednávané věci umísťovaná
stavba s žádnou komunikací nesousedí, a o jejím připojení na ni tedy nelze uvažovat. Přístup
ze stavby k pozemní komunikaci je dle projektové dokumentace zajištěn skrze průjezd v bytovém
domě (č. p. X), jemuž má stavba sloužit.
II. Důvody kasační stížnosti žalobce a)
[9] Žalobce a) [stěžovatel a)] podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek i rozhodnutí správních orgánů.
[10] Na úvod zmínil, že je vlastníkem stavby sousedící s nyní posuzovanou stavbou, ve které
provozuje pětihvězdičkový hotel. Proto je pro něj nezbytné, aby posuzovaná stavba splňovala
všechna bezpečnostní a další kritéria.
[11] První okruh kasačních námitek se týká požární bezpečnosti stavby. Stěžovatel a)
od počátku namítal, že dokumentace stavby z hlediska požárně bezpečnostního řešení není
zpracována dle vyhlášky č. 499/2006 Sb., není z ní patrno stanovení odstupových vzdáleností
a vymezení požárně nebezpečného prostoru, odkud jsou odstupové vzdálenosti počítány. Není
zřejmé, jestli jsou zohledněna okna restaurace hotelu. Stěžovatel a) opakovaně upozorňoval
na nedostatky závazného stanoviska hasičského sboru ze dne 12. 4. 2016 a navazujícího revizního
závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2018. Podle projektové dokumentace má
být ve střeše stavby (garáží) „otvor tvaru elipsy o rozměrech 20,87 m x 18,77 m“ a dle vizualizace tímto
otvorem mají prorůstat stromy. Hasičský sbor a rovněž ministerstvo vnitra však v závazných
stanoviscích bez jakéhokoliv odůvodnění uvedly, že se jedná o požárně uzavřený prostor, a není
proto nutné přesné posouzení odstupových vzdáleností. Nedostatečnost vypořádání s touto
námitkou měl posoudit žalovaný jako odvolací orgán.
[12] Městský soud měl dle stěžovatele a) podrobit závazná stanoviska přezkumu, ne pouze
citovat jejich zjištění. V bodě 40 napadeného rozsudku nesprávně uzavřel, že stěžovatel a)
klíčovou námitku odstupových vzdáleností a otevřeného požárního prostoru neuvedl v odvolání,
a proto se jí nemůže zabývat. Stěžovatel a) přitom na tuto skutečnost soustavně poukazoval
jak v námitkách v rámci územního řízení, tak v odvolacím řízení; příslušné pasáže ze svých
podání v kasační stížnosti odcitoval. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016-65, podle kterého se lze přezkumu závazného
stanoviska domáhat v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí
odvolacího správního orgánu. Sám však přezkum stanoviska, přestože stěžovatel a) jeho věcný
obsah zpochybňoval, neprovedl. Závazné stanovisko přitom nelze napadnout samostatnou
žalobou (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113,
č. 2423/2011 Sb. NSS).
[13] Není dostatečné odůvodnění soudu, že požární bezpečnost nespadá do odbornosti
stavebního úřadu, a z toho důvodu správní orgán nepochybil, pokud se závazným stanoviskem
náležitě nezabýval. Soud nepřezkoumal ani revizní závazné stanovisko ministerstva,
a to se v podstatě stalo nezměnitelným, přestože je dle mínění stěžovatele a) nezákonné.
Žalovaný tak vydal své rozhodnutí na základě nedostatku důvodů a nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Stěžovatel a) rovněž analogicky k posuzování závazných stanovisek odkázal
na judikaturu týkající se znaleckých posudků (viz nález ÚS ze dne 30. 4. 2007, sp. zn.
III. ÚS 299/06, rozsudek NS ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Stěžovatel a)
je přesvědčen, že v odvolání namítal nedostatky odůvodnění revizního závazného stanoviska
Ministerstva vnitra, tudíž jeho nepřezkoumatelnost, byť tak neučinil výslovně. Odvolací orgán
měl proto revizní orgány vyzvat k doplnění stanovisek.
[14] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože soud se nevypořádal s žalobní
námitkou stěžovatele a), dle které se závazné stanovisko hasičského sboru týkalo pouze části
stavby – a to pouze v rozsahu zrušení parkovacích zakladačů – a z toho důvodu se rovněž revizní
stanovisko ministerstva vnitra mohlo zabývat jen posouzením stavby v tomto rozsahu.
[15] Soud se dále dle stěžovatele a) nezabýval žalobní námitkou ohledně prašnosti, která
tak nebyla v průběhu celého správního řízení ani navazujícího soudního řízení náležitě
přezkoumána. Stěžovatel a) v žalobě poukazoval na nezákonnost revizního závazného stanoviska
Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2016, které potvrdilo závazné stanovisko Hygienické
stanice hl. m. Prahy ze dne 28. 7. 2014. Tato stanoviska totiž v úplnosti neřešila vliv stavby
na hlučnost a prašnost vznikající v jejím okolí, ani nebyly vypracovány příslušné studie. Žadatel
o územní rozhodnutí sice ve svém vyjádření z 24. 8. 2015 poznamenal, že byla vypracována
příslušná hluková studie, zároveň však uvedl, že se studie nevztahuje ani na byty ostatních
účastníků řízení ani na hotel Savoy [ve vlastnictví stěžovatele a)], ale pouze na jeden byt v rámci
jeho projektu. K tomuto bylo dále v souhrnné technické zprávě výslovně uvedeno, že hluková
studie nebyla v této fázi provedena. Soud v této otázce odkázal na rozhodnutí žalovaného, který
se však s uvedenou námitkou nevypořádal. Stěžovatel a) si je vědom tvrzení obsaženého
v revizním stanovisku ministerstva zdravotnictví, že posouzení prašnosti provozu nespadá
do kompetence tohoto orgánu; tuto otázku měl tedy řešit příslušný orgán. Případně mělo být
ve správním řízení posouzeno, kdo, zda a v jakém rozsahu se danou problematikou bude zabývat,
nebo zdůvodněno, proč tato otázka neměla být v územním řízení posuzována vůbec. To se však
nestalo. Napadený rozsudek je v tomto ohledu nepřezkoumatelný.
[16] V celém řízení rovněž nebyla řešena namítaná pochybení při posouzení vytváření
tepelných ostrovů a klimatických změn vlivem stavby. Ani soud tyto námitky náležitě
nevypořádal, pokud pouze citoval z rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel a) upozornil, že dle
vyjádření Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, příspěvková organizace, a odboru technické
vybavenosti Magistrátu hl. m. Prahy z územního plánu vyplývá, že jde o plochu - vnitroblok
se zvýšenou ochranou zeleně. Náhradní výsadba přitom nebyla provedena na posuzovaných
pozemcích, ale v úplně jiné oblasti, tím pádem problém klimatických podmínek vůbec neřeší.
V případě uskutečnění projednávaného záměru ve vnitrobloku dojde k přehřívání vnitrobloku
a negativnímu narušení přirozeného vsakování vody.
[17] Soud se nevypořádal ani s námitkami týkajícími se revizního závazného stanoviska
Ministerstva kultury vydaného na úseku památkové péče ze dne 6. 6. 2016 (pozn. NSS: stěžovatel
má patrně na mysli revizní závazné stanovisko ze dne 7. 1. 2019), které potvrdilo závazné
stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. 1. 2015 (pozn. NSS: stěžovatel má patrně na mysli
závazné stanovisko ze dne 6. 6. 2016).
[18] Stěžovatel a) v žalobě namítl použití nesprávných stavebních předpisů; městský soud
se však na základě formálního zúžení námitky touto otázkou nezabýval. Správnost aplikace
právních předpisů má přitom posuzovat z úřední povinnosti. Městský soud si tedy tuto otázku
nesprávně právně posoudil, což může vést k podstatné vadě řízení.
III. Důvody kasační stížnosti žalobců b) a c)
[19] Žalobci b) a c) [stěžovatelé b) a c)] rovněž podali proti rozsudku městského soudu
kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti a navrhli, aby jej Nejvyšší
správní soud ve výrocích II. a IV. zrušil.
[20] Předně namítali, že posuzovaná stavba není v souladu s Územním plánem sídelního
útvaru hl. m. Prahy (dále jen „územní plán“).
[21] Podle jejich názoru nebyla splněna podmínka, podle níž lze v území „OV – všeobecně
obytné“ (v n ěmž se nachází posuzovaná stavba) umisťovat parkovací a odstavné plochy a garáže
pro osobní automobily jako doplňkové funkční využití, a to pokud slouží pro uspokojení potřeb
vymezených danou funkcí. Správní orgány a poté i soud dospěly k nesprávnému závěru,
dle něhož je rozhodné, že účel stavby je v územním rozhodnutí stanoven jako „dovybavení
stávajícího památkově chráněného objektu s funkcí bydlení“. Podle soudu by sice obavy stěžovatelů měly
být rozptýleny tím, že pokud by stavba měla být v budoucnu využívána za jiným účelem
než zajištění dopravy v klidu pro obyvatele domu č. p. X, jednalo by se o porušení účelu stavby.
Toto posouzení však stěžovatelé b) a c) považují za chybné, neboť deklarovaný účel stavby, který
neodpovídá skutečnému stavu věci, stěžovatelům žádnou záruku nepřináší. Dům č. p. X je totiž
řadu let neužívanou zchátralou nemovitou kulturní památkou, a nemůže tak sloužit v bydlení.
Záměr s doplňkovým funkčním využitím dané plochy tak není v souladu s územním plánem.
Rekonstrukci domu č. p. X pro účely bydlení přitom případně lze provést i bez uskutečnění
posuzovaného záměru. Jestliže má být účelem umisťované stavby zajištění dopravy v klidu
pro obyvatele domu č. p. X po jeho rekonstrukci, mělo územní rozhodnutí rovněž stanovit
podmínku, že stavební povolení pro posuzovanou stavbu může být vydáno pouze
za předpokladu vydání stavebního povolení na rekonstrukci domu č. p. X pro účely bydlení.
[22] Stěžovatelé b) a c) rovněž namítli nesprávnost a neodůvodněnost závěru městského
soudu, že stavbu lze umístit ve stabilizovaném území, resp. že splňuje stanovené regulativy. Zcela
nepodložené a nepřezkoumatelné jsou závěry městského soudu, podle nichž stavba představuje
dotvoření a rehabilitaci stávající struktury, a že stavba není samoúčelná, ale má umožnit opětovné
využití zchátralého domu č. p. X pro bydlení, resp. vyřešit potřebu parkovacích míst k tomuto
domu. Dle stěžovatelů není nijak zajištěno, že k rekonstrukci domu č. p. X skutečně dojde.
Značně diskutabilní a ničím nepodložené je odůvodnění povolení stavby na základě vývoje
společenských poměrů v době, kdy prodej automobilů klesá, lidé se stále více uchylují
k alternativním způsobům dopravy (obzvlášť v centru města) a roste obliba sdílených aut.
Městský soud rovněž nijak neodůvodnil svůj závěr, že stavba žádným podstatným způsobem
nenaruší strukturu stávající zástavby, jestliže se touto strukturou nijak nezabýval.
[23] Městský soud dále nesprávně uvedl, že pro závěr, podle něhož stavba představuje
dotvoření stávající urbanistické struktury, není potřeba prokázat její nezbytnost (bod 58
rozsudku). Stěžovatelům b) a c) není jasné, jak podmínka dotvoření stávající urbanistické
struktury souvisí s vhodností stavby k zabezpečení potřeb obyvatel domu č. p. X. Podle
stěžovatelů stavba dotvoření ani rehabilitaci stávající struktury nepředstavuje. Posuzované území
je pokryté klasickou zástavbou typových domů s otevřenými vnitrobloky se zahradami/zelení;
zástavba vnitrobloku jde tak zcela proti stávající urbanistické struktuře a uspořádání zástavby
v daném místě, neboť zcela naruší stávající zelenou plochu. V případě uskutečnění záměru dojde
k nepřípustnému zahušťování stávající zástavby a zrušení jedné z mála zbývajících zelených ploch
v daném území. Stěžovatelům není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěru, že „nepřípustnou
rozsáhlou stavební činnost“ představují pouze funkčně zcela nové stavby; soud tento závěr nijak
nezdůvodnil. Stavba navíc funkčně zcela novou stavbou je, neboť je umístěna ve vnitrobloku,
kde se žádná jiná stavba nenachází. Záměr je umístěn v památkové rezervaci, celou plochu
vnitrobloku tvoří vzrostlá zeleň (zahrada); nenachází se zde žádná stavba ani zpevněná plocha.
[24] Stěžovatelé b) a c) dále upozornili, že řešené území je v územním plánu označeno jako
vnitroblok se zvýšenou ochranou zeleně, přičemž dle jejich názoru je daný vnitroblok zcela
nezastavitelný, čímž je chráněna zde se nacházející zeleň. Městský soud nesprávně uvedl, že tento
regulativ nepředstavuje absolutní nezastavitelnost takového vnitrobloku, a uzavřel, že z hlediska
ochrany zeleně umístění stavby nezpůsobí prakticky žádnou negativní změnu. Podle stěžovatelů
b) a c) naopak povolením záměru dojde k úplné ztrátě tohoto vnitrobloku se zelení, což odporuje
účelu stanovenému v územním plánu. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že by se v daném případě
jednalo o zanedbané území bez kvalitní zeleně, které není třeba chránit. Územní plán nelze
vykládat tak, že má být ochrana poskytována pouze kvalitní zeleni. Městský soud ani žalovaný
se nijak nevypořádali s námitkou stěžovatelů b) a c), že povolení záměru je v podstatě
odůvodněno tím, že žadatel dlouhodobě neudržuje svůj majetek (dotčenou zahradu). Skutečnost,
že se dotčené pozemky nachází ve vnitrobloku se zvýšenou ochranou zeleně, ve svém stanovisku
ze dne 11. 8. 2014 uvedl i Odbor technické vybavenosti Magistrátu hl. m. Prahy. Městský soud
však toto stanovisko vůbec nezohlednil a ani neodůvodnil, proč jej pominul, ačkoliv se na něj
stěžovatelé v žalobě odvolávali. Umístění záměru do vnitrobloku je rovněž v rozporu s čl. 4
odst. 3 vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu; ani tím se však soud
nezabýval.
[25] Stěžovatelé b) a c) rovněž namítli nesoulad záměru s cíli územního plánování [§90 písm.
b) stavebního zákona]. Městský soud se toliko obecně vyjádřil k jejich žalobní námitce, podle
níž je záměr v rozporu s §18 odst. 4 stavebního zákona; ve skutečnosti se touto námitkou věcně
nezabýval.
[26] Městský soud se rovněž nevypořádal s námitkami stěžovatelů b) a c) týkajícími se
odvolacího řízení ve vztahu k závazným stanoviskům. Žalovaný měl dle jejich názoru
přezkoumat všech 10 závazných stanovisek dotčených orgánů, proti nimž materiálně brojili
v odvolání. Soud se však zabýval pouze dvěma těmito závaznými stanovisky (bod 67 a 68
rozsudku).
[27] Stěžovatelé b) a c) dále namítli, že výjimka z minimálního odstupu staveb dle čl. 8 odst. 2
vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu byla povolena v rozporu s §169
stavebního zákona. V důsledku toho bylo povoleno umístění stavby pouhých 8,03 m od průčelí
budovy, ve které se nachází jednotky stěžovatelů, namísto požadovaných 20.07 m. Městský soud
k této otázce pouze uvedl, že striktní dodržení odstupových vzdáleností v Praze v případě
přízemní stavby postrádá smysl. Z rozsudku však není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl.
Správní orgány odůvodnily povolení výjimky potřebami obyvatel domu č. p. X; ten však není
nijak užíván a není jisté, zda k jeho rekonstrukci vůbec dojde. Uvedený důvod dle stěžovatelů
povolení výjimky nezakládá. Stěžovatelé b) a c) proto nesouhlasili se závěrem městského soudu,
že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení.
[28] Nakonec stěžovatelé namítli absenci napojení stavby na místní komunikaci. Přístup
na pozemky parc. č. X a X má být zajištěn nově navrhovaným průjezdem skrze severní křídlo
domu č. p. X; stavební úřad však nijak nezajistil, zejména stanovením podmínky v územním
rozhodnutí, že průjezd do zahrady bude proveden. Stěžovatelé b) a c) považují za nepřijatelný
názor městského soudu, podle něhož by žadatel jako vlastník umisťované stavby a přímo
sousedící stavby domu č. p. X stěží měl důvod nastolit takový stav, aby garáže nebyly přístupné
z pozemní komunikace, neboť by se tím staly nepoužitelnými. Městský soud se nepřípustně
spolehl na to, že žadatel tento požadavek stanovený stavebním zákonem a prováděcími předpisy
následně zajistí.
IV. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[29] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasačním stížnostem nevyjádřili.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud při posuzování kasačních stížností hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnosti mají požadované náležitosti a jsou projednatelné.
Důvodnost kasačních stížností posoudil v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“).
[31] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[32] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, k níž je
soud povinen případně přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a kterou namítali
všichni stěžovatelé. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského (městského) soudu je totiž možný
pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud
rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j.
2 Afs 203/2016-51).
[33] Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje, že krajský (městský) soud nemá povinnost
reagovat na každou dílčí žalobní argumentaci (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle
vyvrátit. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např.
rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém
rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech
konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, či rovněž nález ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1534/08).
[34] Napadený rozsudek kritéria přezkoumatelnosti splňuje, neboť se v něm městský soud
vypořádal se stěžejní žalobní argumentací stěžovatelů a dostatečně vysvětlil, proč ji považoval
za nedůvodnou. K jednotlivým stěžovateli namítaným důvodům nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjádří níže v souvislosti s věcným vypořádáním
konkrétních kasačních námitek.
[35] Kasační soud rovněž na úvod poznamenává, že ani jeho úkolem není obšírně vyvracet
obsáhlou argumentaci vyjádřenou v kasačních stížnostech (a reagovat na každé zde uvedené
tvrzení), kterou se již (v případě většiny námitek) dostatečně zabývaly správní orgány a poté
městský soud v napadeném rozsudku. Místo toho bude stručně formulovat své právní závěry
a reagovat na stěžejní polemiku stěžovatelů se závěry městského soudu.
V.a) Vypořádání kasační stížnosti stěžovatele a)
[36] Nejprve se soud zabýval kasační argumentací stěžovatele a), jejíž podstatná část
je založena na tom, že správní orgány (stavební úřad a žalovaný) a následně městský soud
nedostatečně přezkoumaly závazná stanoviska dotčených orgánů, která byla podkladem
pro vydání napadeného rozhodnutí o umístění stavby a povolení výjimky z obecných technických
požadavků na výstavbu.
[37] Kasační soud připomíná, že pokud byl zpochybněn obsah závazného stanoviska, které
bylo podkladem rozhodnutí stavebního úřadu, odvolací správní orgán (žalovaný) musí
postupovat podle §149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle tohoto
ustanovení, „[j]estliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán
potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému
k vydání závazného stanoviska.“ Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu tímto postupem
v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu,
je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (viz rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 4 As 241/2014 - 30, č. 3214/2015 Sb. NSS).
[38] Nadřízený dotčený orgán státní správy je primárně povolán k věcnému vypořádání
odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku. Odvolacímu správnímu orgánu
pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí
o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska. Je tedy
třeba, aby revizní závazné stanovisko podle §149 odst. 4 správního řádu (nyní §149 odst. 5
správního řádu) obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému
závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření
úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje-li
revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné (viz rozsudek NSS č. j. 2
As 230/2016-65).
[39] Z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2423/2011
Sb. NSS, vyplývá, že závazné stanovisko není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí,
je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu
konečného rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s.
[40] Odůvodnění závazného stanoviska dle §149 správního řádu by mělo alespoň
v základních parametrech odpovídat požadavkům na odůvodnění meritorního rozhodnutí dle
§68 odst. 3 téhož zákona (viz rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150). Musí
z něj tedy být zřejmé, jaké skutkové okolnosti dotčený orgán posuzoval a z jakých úvah vycházel
při svém odborném hodnocení. Odborné posouzení musí být srozumitelné a dostatečně
odůvodněné, jinými slovy musí naplňovat kritéria přezkoumatelnosti (viz rozsudek NSS ze dne
10. 1. 2019, č. j. 1 As 375/2018-26). Na soudu pak tedy je, aby přezkoumal, zda závazná
stanoviska tvořící podklad napadeného rozhodnutí, uvedená kritéria splňují. Pokud dospěje
k závěru, že tomu tak je, tedy že nadřízený dotčený orgán dostatečně a přesvědčivě odůvodnil
své závěry a vyšel přitom z konkrétních skutkových okolností daného případu, může převzít jeho
odborné věcné závěry do odůvodnění svého rozsudku.
[41] Uvedené závěry nemůže zvrátit ani odkaz stěžovatele a) na judikaturu týkající se
posuzování znaleckých posudků. Ani z ní přitom nelze dovodit, že by soudy (resp. orgány činné
v trestním řízení) mohly nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory (viz stěžovatelem
odkazovaný nález ÚS sp. zn. III. ÚS 299/06). Obdobně jako Nejvyšší správní soud k hodnocení
závěrů závazného stanoviska se ostatně staví i Nejvyšší soud k hodnocení znaleckého posudku
v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, na který stěžovatel odkazoval (NS zde uvedl,
že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou
náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky
ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení).
[42] Stěžovatel a) nejprve zpochybnil závěry závazných stanovisek na úseku požární
bezpečnosti stavby. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému poznamenává,
že městský soud nepochybil, pokud odkázal na zjištění revizního závazného stanoviska
Ministerstva vnitra, jestliže je považoval za dostatečně a přesvědčivě odůvodněná, vycházející
ze všech podstatných skutkových okolností věci (za taková je ostatně považuje i NSS).
[43] Konkrétně stěžovatel a) v žalobě namítal, že revizní závazné stanovisko nereagovalo
na jeho námitku, podle které příslušné výkresy neobsahují stanovení odstupových vzdáleností
od sousedních objektů, a stavba garáží ve skutečnosti představuje požárně otevřenou stavbu.
Městskému soudu však lze zcela přisvědčit v tom, že tato žalobní tvrzení postrádala kontext,
bližší vysvětlení a odkazy na konkrétní podklady, z nichž stěžovatel a) tento závěr vyvodil.
Městský soud se těmito námitkami proto nemohl sám podrobněji zabývat. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatel a) nespecifikoval toto své tvrzení ani
v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, a proto jej ani podrobněji nemohlo reflektovat
Ministerstvo vnitra v revizním závazném stanovisku. Stěžovatel a) v odvolání (obdobně jako
později v žalobě) v obecné rovině poznamenal: „V rámci dostupné dokumentace k požárnímu řešení jsou
uváděny rozporné informace s ohledem na výpočty odstupových vzdáleností a nejsou dány jednoznačně výchozí
parametry umožňující ověření. Stavba je současně kvalifikována jako uzavřená i otevřená podle toho, jak je
pro navrhovatele a jeho argumentaci v daném případě potřebné.” Ministerstvo vnitra v reakci na tuto
námitku v revizním závazném stanovisku uvedlo, že jedním z podkladů jeho stanoviska je
požárně bezpečnostní řešení stavby ze dne 15. 12. 2015 vypracované Ing. T. S., Dis., které
obsahuje v části h) stanovení odstupových vzdáleností a vymezení požárně nebezpečného
prostoru, jež je provedeno v souladu s §11 vyhlášky č. 23/2008 Sb. Odstupové vzdálenosti od
navrhované stavby jsou dále zakresleny ve výkresu, který je součástí uvedeného požárně
bezpečnostního řešení. Vyplývá z něj, že požárně nebezpečný prostor posuzovaných požárních
úseků (navrhovaného objektu) nezasahuje do jiných požárních úseků, do jiných objektů (ani
naopak), ani za hranice stavebního pozemku. Ministerstvo vnitra v revizním závazném stanovisku
poznamenalo, že uvedené požárně bezpečnostní řešení sice neobsahuje detailní stanovení
odstupových vzdáleností od sousedních objektů vůči nově navrhované stavbě, to je ovšem
přípustné s ohledem na charakter navrhované stavby, která je vůči okolním objektům stavebně
uzavřená a bez požárně otevřených ploch.
[44] Ministerstvo vnitra tak zjevně neshledalo existenci požárního rizika spočívajícího v tom,
že se ve střeše stavby nachází otvor, kterým prorůstají stromy. S ohledem na požární bezpečnost
považovalo stavbu za uzavřenou. Příslušnou dokumentaci stavby tak neshledalo jako rozpornou.
[45] Nejvyšší správní soud považuje závěry revizního závazného stanoviska za dostatečně
odůvodněné, vypořádání odvolacích námitek stěžovatele a) bylo odpovídající, a toto závazné
stanovisko tak naplňuje kritéria přezkoumatelnosti. Žalovaný proto správně z jeho závěrů
vycházel a nebyl povinen si vyžádat jeho další doplnění. Podstatné rovněž bylo, že stěžovatel a)
v odvolání i v žalobě pouze v obecné rovině zpochybnil závěr dotčených orgánů, že stavba je
vůči okolním stavbám „požárně uzavřená“, aniž by tento svůj závěr jakkoliv podrobněji
zdůvodnil či podložil relevantními podklady. Městský soud proto v této otázce zcela správně
odkázal na (dostatečně zdůvodněné) závěry revizního závazného stanoviska, které stěžovatel
relevantně nezpochybnil. Soud nemohl sám hodnotit věcnou správnost závazného stanoviska,
resp. vyjadřovat svůj názor na odbornou skutkovou otázku, pokud ji považoval (a stejný názor
má i NSS) za dostatečně vyřešenou v závazném stanovisku.
[46] Stěžovateli a) tak nelze přisvědčit, že by žalovaný vydal své rozhodnutí na základě
nedostatku důvodů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[47] Nejvyšší správní soud dále neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku z důvodu, že se v něm městský soud se nevypořádal s žalobní námitkou, dle které se
závazné stanovisko hasičského sboru a rovněž navazující revizní závazné stanovisko týkalo pouze
části stavby – a to pouze v rozsahu zrušení parkovacích zakladačů. Je sice pravda, že městský
soud tuto námitku výslovně nevypořádal; z jeho odůvodnění je však zřejmé, že považoval revizní
závazné stanovisko za úplný a dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí žalovaného o odvolání.
Stěžovatel a) navíc námitku neúplnosti závazného stanoviska hasičského sboru vůbec nevznesl
ve svém odvolání. Ze závazného stanoviska hasičského sboru a revizního závazného stanoviska
Ministerstva vnitra přitom nijak nevyplývá, že by tato stanoviska nehodnotila požární bezpečnost
stavby jako celku.
[48] Ještě před vypořádáním dalších kasačních námitek Nejvyšší správní soud poznamenává,
že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. je postaveno
na dispoziční zásadě (§75 odst. 2 s. ř. s.), podle níž soud přezkoumává výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Je tedy na žalobci, aby předestřel konkrétní důvody, pro které považuje
žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné [k tomu viz §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Obsah
a kvalita žaloby tak v zásadě předurčuje i obsah a rozsah soudního přezkumu. Soud není
oprávněn (a tím méně povinen) za žalobce domýšlet a dotvářet žalobní námitky či různé důvody
nezákonnosti napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Je proto naprosto odpovídající, pokud
soud námitky uplatněné ve zcela obecné rovině (v rovině pouhého obecného tvrzení) vypořádá
rovněž ve stejné míře obecnosti. Tak městský soud správně učinil v řadě žalobních námitek
stěžovatele a) [a následně i stěžovatelů b) a c) – viz níže].
[49] Stěžovatel a) poukázal na nezákonnost revizního závazného stanoviska Ministerstva
zdravotnictví ze dne 23. 3. 2016, a to zejména v otázce vypořádání námitky vlivu stavby
na hlučnost v jejím okolí. Nejvyšší správní soud k tomu zdůrazňuje, že stěžovatel ve své žalobě
toliko obecně uvedl, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkami směřujícími proti
tomuto stanovisku, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Městský soud však v této
souvislosti zcela správně uvedl, že bylo dostatečné, pokud žalovaný odkázal na vypořádání
odvolacích námitek provedených v revizním závazném stanovisku. Jak již soud uvedl výše,
žalovaný není oprávněn se věcně zabývat námitkami směřujícími proti posouzení odborných
otázek spadajících do kompetence příslušných dotčených orgánů, pokud jsou tyto otázky
dostatečně vyřešeny a přesvědčivě odůvodněny v závazném stanovisku, které je podkladem jeho
rozhodnutí. Stěžovatel a) až v kasační stížnosti nepřípustně rozšiřuje svou argumentaci týkající se
této otázky o skutečnost, že nebyla vypracována dostatečná hluková studie. Městskému soudu
však takové argumenty nevznesl, a proto mu nelze vytýkat, že se jimi nezabýval. Pro úplnost
kasační soud dodává, že žalovaný ve svém rozhodnutí k otázce hlučnosti uvedl, že stavební úřad
vzal ve svém rozhodnutí v úvahu předloženou akustickou studii, ze které však vyplynulo,
že provoz stavby nad přípustnou míru nezatíží okolí hlukem ani znečištěním.
[50] Pokud stěžovatel a) namítl, že v celém řízení nebyla nijak řešena namítaná pochybení
při posouzení prašnosti, vytváření tepelných ostrovů a klimatických změn vlivem stavby, Nejvyšší
správní soud přisvědčuje závěru městského soudu, že není pravdou, že by se žalovaný uvedenými
odvolacími námitkami odmítl zabývat. Je totiž třeba vzít v úvahu, že stěžovatel a) svá tvrzení opět
uvedl pouze ve zcela obecné rovině, aniž by konkretizoval, v čem tato pochybení mají spočívat,
případně je podložil relevantními podklady. Správní orgán přitom nebyl povinen za účastníka
řízení domýšlet možná pochybení, která v této souvislosti mohla vzniknout. Bylo tak zcela
dostatečné, pokud žalovaný k této obecné odvolací námitce ve stejné míře obecnosti uvedl,
že mu není zřejmé, na základě jakých podkladů se stěžovatel domnívá, že stavba nepřípustným
způsobem zatíží své okolí, a že v důsledku jejího provedení vzniknou tepelné ostrovy a klimatické
změny v území. Stěžovatel ostatně ani v žalobě tyto své námitky nijak nekonkretizoval (pouze
tvrdil, že posouzení těchto otázek žalovaným je nepřezkoumatelné), proto zcela postačilo, pokud
městský soud odkázal na napadené rozhodnutí žalovaného, který se k nim – v mezích odvolacích
bodů – dostatečně vyjádřil.
[51] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli a) ani v tom, že by se městský soud
nevypořádal s námitkami směřujícími proti reviznímu závaznému stanovisku Ministerstva kultury
na úseku památkové péče ze dne 6. 6. 2016. Městský soud k této obecné žalobní námitce zcela
dostatečně a správně vysvětlil, že požadavek stěžovatele, aby žalovaný sám hodnotil věcné
posouzení odvolacích námitek provedené v odvolacích závazných stanoviscích (pokud jsou jejich
závěry dostatečně odůvodněny a logicky vysvětleny), nelze považovat za důvodný. Žalovaný
by případně mohl dotčený orgán vyzvat k doplnění závazného stanoviska pouze tehdy, pokud
by jej považoval za nepřezkoumatelné.
[52] Městský soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkami týkajícími se ochrany zeleně
ve vnitrobloku, kam má být stavba umisťována. Z odůvodnění rozsudku i rozhodnutí
žalovaného je zřejmé, že v důsledku uskutečnění stavby nedojde k nepřiměřenému přehřívání
vnitrobloku, ani k negativnímu narušení přirozeného vsakování vody [k ochraně zeleně
ve vnitrobloku více viz níže v souvislosti s vypořádáním argumentace stěžovatelů b) a c)].
[53] Nakonec stěžovatel a) zcela obecně konstatoval, že městský soud nesprávně zúžil jeho
žalobní námitku týkající se použití nesprávných stavebních předpisů, neuvedl však, v čem
konkrétně toto „nesprávné zúžení“ spatřuje. Nejvyšší správní soud z žaloby stěžovatele a) ověřil,
že zde argumentoval tím, že v posuzované věci nebyla splněna podmínka stanovená v §85 odst.
1 nařízení č. 10/2016 hl. m. Prahy, podle níž lze postupovat podle vyhlášky č. 26/1999 Sb.,
o obecných požadavcích na výstavbu, za předpokladu, že projektová dokumentace byla
zpracovaná do 30. 9. 2014 a předložená stavebnímu úřadu do 30. 9. 2016. Splnění této podmínky
dle stěžovatele a) ze správního spisu nevyplývalo. Přesně v tomto rozsahu se městský soud
v napadeném rozsudku touto žalobní námitkou zabýval a dospěl k závěru, že uvedená podmínka
byla splněna. Konstatoval, že p rojektová dokumentace zpracovaná společností Schindler Seko
architekti s.r.o. je opatřena datem 26. 9. 2014; stěžovatel a) si tuto skutečnost mohl sám ověřit
nahlédnutím do správního spisu, v němž je tato dokumentace obsažena. Městský soud dodal,
že není rozhodné, že v návaznosti na požadavky některých účastníků správního řízení byla dne
9. 11. 2015 zpracována aktualizace této dokumentace. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá,
že městský soud se touto otázkou zcela dostatečně zabýval; jeho věcné závěry přitom stěžovatel
a) ve své kasační stížnosti nijak nezpochybnil.
V.b) Vypořádání kasační stížnosti stěžovatelů b) a c)
[54] Stěžejní část obsáhlé argumentace stěžovatelů b) a c) (dále rovněž jen „stěžovatelé“)
spočívá ve tvrzeném nesouladu posuzované stavby s územním plánem. Nejvyšší správní soud
tuto argumentaci shodně s městským soudem nepovažuje za důvodnou, jak rozvádí níže.
[55] Městský soud správně vysvětlil, že stavba svým účelem neodporuje povaze území, v němž
se nachází, označeného jako OV – všeobecně obytné, neboť splňuje podmínku využití tohoto území
k umisťování parkovacích a odstavných ploch a garáží pro osobní automobily jako doplňkové
funkční využití.
[56] Kasační soud v této souvislosti považuje shodně s městským soudem za podstatné,
že ve výroku územního rozhodnutí je stanoven jako účel stavby garáží „dovybavení stávajícího
památkově chráněného objektu s funkcí bydlení“. Pokud by tedy stavba garáží měla být v budoucnu
využívána za jiným účelem, než zajištění dopravy v klidu pro obyvatele domu č. p. X, jednalo
by se o porušení účelu stavby. Stěžovatelům je známo (což také uvedli v kasační stížnosti),
že stavebník požádal o vydání stavebního povolení k rekonstrukci domu č. p. X, který má sloužit
k bydlení a k jehož dovybavení má nyní posuzovaná stavba garáží sloužit. Lze tak důvodně
předpokládat, že stavebník zamýšlí tuto rekonstrukci, spolu s nyní posuzovaným záměrem
spočívajícím ve stavbě garáží sloužících k uspokojení parkovacích potřeb obyvatel
zrekonstruovaného domu, provést. Ze spisové dokumentace je rovněž patrné, že přístup
do garáží z pozemní komunikace je možný pouze skrze dům č. p. X, a je tak zřejmé, že tyto
objekty mají být funkčně propojené. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou zcela zřejmé obavy
stěžovatelů, že rekonstrukce domu č. p. X nebude provedena, a tím pádem nebude nyní
posuzovaná stavba splňovat svůj účel. Nicméně i pokud by k uskutečnění rekonstrukce
uvedeného domu nedošlo, územní rozhodnutí jasně stanovuje, že umístění stavby bylo povoleno
pouze za účelem dovybavení domu č. p. X. Jiné využití stavby by tedy odporovalo vydanému
rozhodnutí o umístění stavby. Tyto námitky stěžovatelů se tak kasačnímu soudu jeví spíše jako
spekulativní a účelové. Požadavek stěžovatelů, aby územní rozhodnutí rovněž stanovilo
podmínku, že stavební povolení pro posuzovanou stavbu může být vydáno pouze
za předpokladu vydání stavebního povolení na rekonstrukci domu č. p. X pro účely bydlení,
je tak třeba považovat za nadbytečný. Jak trefně poznamenal městský soud, stěžovatelé nijak
nezpochybnili, že posuzovaná stavba neodpovídá územnímu plánu, resp. odporuje povaze území
(OV – všeobecně obytné), pokud bude sloužit k určenému účelu. Tato námitka tedy není důvodná.
[57] S městským soudem lze rovněž souhlasit, že posuzovaná stavba mohla být umístěna
ve stabilizovaném území, neboť představuje dotvoření a rehabilitaci stávající struktury;
má umožnit opětovné využití zchátralého domu č. p. X pro bydlení, konkrétně uspokojivé
parkování motorových vozidel obyvatel tohoto domu. Stěžovatelé v této souvislosti opět
zpochybnili, že k rekonstrukci domu č. p. X skutečně dojde, což již soud výše označil za toliko
hypotetickou, ničím nepodloženou námitku. Pokud pak stěžovatelé považovali za neodůvodněný
závěr městského soudu týkající se potřeby parkovacích míst s ohledem na vývoj společenských
poměrů, kasační soud k tomu uvádí, že potřebu zajištění parkovacích míst pro rekonstruovaný
dům nebylo nutno nijak podrobněji zdůvodňovat. Je zřejmé, že jestliže má dům č. p. X
po rekonstrukci sloužit k bytovým potřebám, je namístě v jeho blízkosti také vyřešit otázku
parkování motorových vozidel jeho obyvatel. Na tom nic nemohou změnit úvahy stěžovatelů,
že v současnosti prodej automobilů klesá, lidé se stále více uchylují k alternativním způsobům
dopravy a roste obliba sdílených aut. Z uvedeného rozhodně nelze dovodit, že by parkovací místa
k domu určenému k bydlení nebyla potřeba.
[58] Městský soud dostatečně odůvodnil svůj závěr, že posuzovaná stavba nenaruší strukturu
stávající zástavby s odkazem na skutečnost, že se jedná o přízemní stavbu garáží ve vnitrobloku.
Rovněž žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že návrh přístavby garáže z hlediska
urbanistického a architektonického nenaruší stávající hmotovou strukturu staveb v lokalitě
ani stávající prostorové kompoziční vazby, neboť architektonické řešení zachovává charakter
domu, který je nemovitou kulturní památkou. S městským soudem lze dále souhlasit v tom,
že není třeba prokázat nezbytnost stavby k učinění závěru, podle kterého tato stavba představuje
dotvoření stávající urbanistické struktury. V této souvislosti skutečně postačí, že stavba plní účel
spočívající v zabezpečení parkovacích potřeb ke zrekonstruovanému domu č. p. X. Nejvyšší
správní soud rovněž městskému soudu přisvědčuje, že posuzovaná stavba nepředstavuje
nepřípustnou rozsáhlou stavební činnost. Nejedná se totiž o funkčně zcela novou stavbu, která
zásadním způsobem mění poměry v území namísto toho, aby je dotvářela. Obdobné vysvětlení
uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí, kde poznamenal, že navrhovaná stavba svými
půdorysnými rozměry nijak nevybočuje z parametrů půdorysných rozměrů okolních staveb,
a ani zdaleka nedosahuje jejich výšky.
[59] Stěžovatelé dále zdůrazňovali, že řešené území je v územním plánu označeno jako
vnitroblok se zvýšenou ochranou zeleně, který je nezastavitelný. Nejvyšší správní soud však
v této otázce přisvědčuje městskému soudu, že umístění stavby ve vnitrobloku se zvýšenou
ochranou zeleně lze v určitých výjimečných případech povolit, resp. že nezastavitelnost
vnitrobloku nelze chápat zcela absolutně. Na rozdíl od stěžovatelů považuje soud za podstatné,
že stávající zeleň ve vnitrobloku nebyla příliš hodnotná, resp. byla dlouhodobě neudržovaná.
Ačkoliv posuzovaná stavba nahradí dosavadní zeleň nacházející se ve vnitrobloku, územní
rozhodnutí jako podmínku umístění stavby uvádí, že stavba bude pokryta zelení včetně
vysazených stromů. Stěžovatelé tak nemají pravdu, že by v důsledku uskutečnění stavebního
záměru mělo dojít k úplné ztrátě vnitrobloku se zelení, v rozporu s účelem stanoveným
v územním plánu. Současná nekvalitní zeleň naopak bude nahrazena novou výsadbou a vzhled
vnitrobloku se zelení by tak měl být do značné míry zachován.
[60] Nejvyšší správní soud nepovažuje za pochybení městského soudu to, že se výslovně
nevypořádal s žalobní námitkou, dle níž je povolení záměru v podstatě odůvodněno tím,
že žadatel dlouhodobě neudržuje svůj majetek. Tuto námitku lze mít za vypořádanou
konstatováním soudu, podle něhož podmínkou povolení záměru je právě pokrytí stavby zelení
a umístění stavby z hlediska ochrany zeleně nezpůsobí prakticky žádnou negativní změnu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku lze rovněž dovodit, že soud nijak nezpochybňoval umístění
posuzované stavby ve vnitrobloku se zvýšenou ochranou zeleně, a proto zjevně nepovažoval
za nutné se výslovně vypořádat se stanoviskem odboru technické vybavenosti Magistrátu hl. m.
Prahy ze dne 11. 8. 2014, na které v souvislosti s touto skutečností stěžovatelé odkazovali
v žalobě. Nepřezkoumatelnost rozsudku nelze spatřovat ani v tom, že se soud výslovně nevyjádřil
k namítanému rozporu umístění stavby do zeleně vnitrobloku s čl. 4 odst. 3 vyhlášky o obecných
technických požadavcích na výstavbu, podle níž je při umisťování staveb třeba chránit přírodní
plochy a prvky. Tuto námitku městský soud dostatečně vypořádal vysvětlením, že k negativní
změně v otázce ochrany zeleně v důsledku umístění stavby nedojde (viz body 60 - 63 rozsudku
městského soudu).
[61] K tvrzení stěžovatelů, že se městský soud věcně nezabýval námitkou nesouladu záměru
s cíli územního plánování, Nejvyšší správní soud přisvědčuje závěru městského soudu,
že stěžovatelé tuto žalobní námitku uvedli toliko v obecné rovině, bez navázání na konkrétní
okolnosti nyní posuzované věci. Městský soud tuto argumentaci adekvátně vypořádal, pokud
zdůraznil, že účelem §18 odst. 4 stavebního zákona není abstraktní posouzení každé stavby
z hlediska obecných cílů územního plánování, tyto cíle se projevují v konkrétních pravidlech
uvedených jinde ve stavebním zákoně, v prováděcích předpisech a jiných zvláštních předpisech.
Dále uvedl, že se podrobně zabýval jednotlivými stěžovateli namítanými rozpory umístění stavby
s konkrétními pravidly a nelze po něm již požadovat, aby dále sám obecně posuzoval,
zda je stavba v souladu s obecnými cíli územního plánování. S tímto odůvodněním se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje.
[62] Kasační soud nedal stěžovatelům za pravdu ani v tom, že by se městský soud nevypořádal
s jejich námitkami týkajícími se odvolacího řízení ve vztahu k závazným stanoviskům. Městský
soud vysvětlil, proč dle jeho názoru žalovaný v tomto ohledu nepochybil. Konkrétně soud uvedl,
že vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 8. 2014 týkající se úseku životního
prostředí a vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru životního prostředí, ze dne
5. 8. 2014 nejsou závaznými stanovisky, a proto nemohla být podrobena přezkumu v odvolacím
řízení podle §149 odst. 6 správního řádu. Závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy
ze dne 18. 8. 2014 na úseku dopravních agend dle městského soudu stěžovatelé v odvolání nijak
konkrétně nezpochybňovali, a žalovaný tak ani neměl důvod si vyžádat odvolací závazné
stanovisko. Závazná stanoviska na úseku zdravotnictví a požární bezpečnosti byla doplněna
revizními závaznými stanovisky Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 9. 2018 a Ministerstva vnitra
ze dne 22. 6. 2018. Toto vypořádání s uvedenou žalobní argumentací (i s ohledem na její spíše
obecnou povahu) považuje Nejvyšší správní soud za adekvátní. Stěžovatelé přitom ani v kasační
stížnosti nespecifikovali, která stanoviska městský soud opominul, ani neuvedli, z jakých
konkrétních důvodů si měl žalovaný vyžádat jejich přezkum odvolacím dotčeným orgánem
(tj. nezpochybnili jejich obsah).
[63] Stěžovatelům rovněž nelze přisvědčit v tom, že by výjimka z minimálního odstupu staveb
dle čl. 8 odst. 2 vyhlášky o technických požadavcích na výstavbu byla povolena v rozporu s §169
stavebního zákona. Městský soud se správně ztotožnil se závěrem žalovaného, že odstupy
mezi bytovými stavbami jsou primárně určeny pro odstupy mezi dvěma stavbami pro bydlení
a pro ostatní stavby se použijí jen obdobně. Pro posouzení věci bylo podstatné, že stavba garáže
byla umístěna tak, že bude svou výškou v zásadě odpovídat výši ohradní zdi mezi pozemkem
stavby a pozemkem, na němž se nachází stavba stěžovatelů. Městský soud proto dovodil -
s ohledem na výšku posuzované stavby (jedná se o nízkou, toliko pomocnou budovu) - že striktní
dodržení odstupových vzdáleností v případě této přízemní stavby není nutné vyžadovat. Nejvyšší
správní soud je shodně s městským soudem přesvědčen, že žalovaný v napadeném rozhodnutí
dostatečně vysvětlil, proč bylo v daném případě namístě výjimku povolit (viz s. 12 rozhodnutí),
a nelze tak dospět k závěru, že by správní orgány vybočily z mezí správního uvážení. Stěžovatelé
zpochybňují odůvodnění povolení výjimky potřebami obyvatel domu č. p. X z toho důvodu,
že tento dům není (prozatím) nijak užíván a není jisté, zda k jeho rekonstrukci vůbec dojde.
V této souvislosti soud opakovaně uvádí, že účelem posuzované stavby je právě dovybavení
domu č. p. X, stavebník již podal žádost o vydání příslušného stavebního povolení, a je pouhou
spekulací stěžovatelů, že k rekonstrukci tohoto domu možná nedojde.
[64] Nejvyšší správní soud nepovažoval za důvodnou ani poslední námitku stěžovatelů týkající
se absence napojení stavby na místní komunikaci. Městský soud k této námitce správně uvedl,
že rozhodnutí silničního správního úřadu podle §10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních
komunikacích se vyžaduje pouze k připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní
komunikaci. Posuzovaná stavba však s žádnou komunikací nesousedí, a její připojení na ni tedy
nebylo namístě řešit. Stěžovatelé přitom nezpochybnili, že přístup stavby k pozemní komunikaci
je zajištěn skrze průjezd v bytovém domě č. p. X, jemuž má stavba sloužit. Kasační soud
nepovažuje za důvodnou jejich obecnou argumentaci, že se nelze spolehnout na to, že žadatel
tento požadavek – zajištění zmíněného průjezdu – splní. V tomto se zcela ztotožňuje se závěry
městského soudu, že jednak se lze stěží domnívat, že by vlastník umisťované stavby garáží
a přímo sousedící stavby domu č. p. X, které spolu budou funkčně provázány, tento průjezd
nezajistil, a jednak není jasné, jak by se případné nezajištění tohoto průjezdu dotklo práv
stěžovatelů.
VI. Závěr a náklady řízení
[65] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnosti nejsou
důvodné, a proto je podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[66] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasačních stížnostech. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, popř.
jí soud může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení. V daném řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud
uložil, ani nenavrhly, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního
zřetele hodných. Právo na náhradu nákladů řízení tedy nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu