ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.428.2020:39
sp. zn. 1 As 428/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudkyně
Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: M. C., zastoupeného Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2020, č. j. MSK 5409/2020, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 A 12/2020-29,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 10. 2019,
č. j. SMO/591381/19/DSČ/Růž, o přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu proti napadenému rozhodnutí
žalovaného zamítl. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo řádně doručeno,
vyvolalo zamýšlené právní účinky a odvolání odeslané z datové schránky společnosti Pomáháme
a chráníme, s.r.o. (dále jen „společnost“) je odvoláním podaným touto společností v postavení
zmocněnce žalobce. Při doručování právnické osobě, která má povinně zřízenou datovou
schránku, správní orgán nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem, neboť doručuje právnické
osobě a nikoliv jejímu statutárnímu orgánu. Ten je jen osobou oprávněnou k přístupu do datové
schránky a může k tomuto přístupu pověřit jinou fyzickou osobu ve smyslu §8 odst. 6
písm. b) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů
(dále jen „zákon o elektronických úkonech“). V posuzované věci bylo ve smyslu §17 odst. 3
zákona o elektronických úkonech rozhodnutí doručeno okamžikem, kdy se do datové schránky
společnosti přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup
k dodanému dokumentu. Bylo na tvrzeném novém jednateli společnosti, komu umožní činit
úkony za držitele datové schránky.
[3] Nadto podle §12 zákona o elektronických úkonech Ministerstvo vnitra zneplatní
přístupové údaje osoby oprávněné k přístupu do datové schránky neprodleně po jejím oznámení.
Zneplatnění přístupových údajů statutárnímu orgánu, přestane-li být statutárním orgánem
právnické osoby, tedy předpokládá předchozí oznámení. Nic takového ovšem žalobce netvrdil.
Podle žalobce mělo Ministerstvo vnitra zneplatnit přístupové údaje bez dalšího dnem, kdy změna
byla zapsána do obchodního rejstříku, s tím se však soud neztotožnil. Soud neprovedl z důvodu
nadbytečnosti žalobcem navržené důkazy, tj. důkaz datovou zprávou, výpisem z obchodního
rejstříku a písemným stanoviskem Ministerstva vnitra.
[4] K samotnému přestupku krajský soud uvedl, že správní orgány posoudily jeho oznámení,
fotodokumentaci a situační plánek v souladu s §50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Podklady pro rozhodnutí tvořily ucelený důkazní rámec, správní orgán prvního stupně provedl
dostatečné dokazování a vyhověl tak požadavku, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Z §2 písm. o) zákona o silničním provozu nepřímo plyne povinnost řidiče
zajistit (např. svou přítomností u vozidla) neodkladné odstavení zastaveného vozidla, vyžaduje-li
to dopravní situace. Pokud toto řidič nezajistí a vozidlo ponechá v klidu, jedná se již o vozidlo
stojící podle §2 písm. n) téhož zákona. Závěr správních orgánů, že nezjištěný řidič porušil
povinnost danou mu §4 písm. c) a §39 odst. 5 zákona o silničním provozu v návaznosti
na §8 a přílohu č. 5 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla
provozu na pozemních komunikacích, a že uvedené jednání vykazuje znaky přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, je podle krajského soudu správný. Soud
nespatřil vadu výroku rozhodnutí v tom, že odkazuje na ustanovení vyhlášky bez dalšího rozlišení
na odstavce. Výrok obsahuje i konkrétní označení dopravní značky a není proto pochyb, jakou
povinnost blíže nezjištěný řidič porušil.
[5] Krajský soud doplnil, že protiprávní jednání nespočívalo v porušení zákazu vjezdu do pěší
zóny, nýbrž v porušení zákazu stání v pěší zóně mimo vyznačená parkoviště; toto jednání bylo
správně posouzeno jako porušení §39 odst. 5 zákona o silničním provozu; tato skutková
podstata není v rozporu s obsahem správního spisu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se v kasační stížnosti neztotožnil se závěry krajského
soudu ohledně doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a platnosti podaného
odvolání. Statutární orgán jeho zástupce v rozporu se zákonem nedisponoval přístupovými údaji
k datové schránce. Odvolání bylo podáno prostřednictvím přístupových údajů dříve oprávněné
osoby, které již mělo Ministerstvo vnitra zrušit. Krajský soud navíc směšoval přístupové údaje
oprávněné osoby a přístupové údaje pověřené osoby. Zatímco přístupové údaje pověřené osoby
může zřídit osoba oprávněná prostřednictvím svého přístupu v administraci datové schránky,
Přístupové údaje oprávněné osoby generuje na základě zákona Ministerstvo vnitra a stejně
tak je zrušuje. Oprávněná osoba pak může zřídit přístup do datové schránky pověřené osobě.
Statutární orgán společnosti neměl jako oprávněná osoba své přístupové údaje a nemohl zřizovat
přístupové údaje pověřené osoby.
[7] Ustanovení §12 odst. 1 zákona o elektronických úkonech na daný případ nedopadá,
ale je potřeba vycházet z §12 odst. 3 téhož zákona, ze kterého vyplývá povinnost správního
orgánu zneplatnit přístupové údaje statutárnímu orgánu, který přestane být členem statutárního
orgánu, a to „bezodkladně po oznámení této skutečnosti“. Podle názoru stěžovatele je přitom nutné
za „oznámení“ považovat zveřejnění v obchodním rejstříku; tomuto závěru ostatně odpovídá
§6 odst. 2 správního řádu. Podle stěžovatele žalovaný nesprávně posoudil otázku, zda bylo vůbec
podáno odvolání, a otázku doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[8] Stěžovatel dále tvrdí, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je vadný,
neboť v rozporu s §68 odst. 1 správního řádu neodkazuje na relevantní zákonné ustanovení;
s touto žalobní námitkou se krajský soud řádně nevypořádal. „Příloha č. 5“ (vyhlášky č. 294/2015 Sb.), stejně jako „§8“ (vyhlášky č. 294/2015 Sb.) nejsou odkazem na ustanovení, jsou-li tyto dále
děleny do odstavců, tím spíše za situace, kdy žádné z ustanovení §8 neobsahuje zákaz, příkaz,
či dovolení, a tedy vůbec není zřejmé, jak mohlo dojít k jejich porušení.
[9] Stěžovatel tvrdí, že neporušil povinnost podle §4 písm. c) zákona o silničním provozu
řídit se světelnými či akustickými signály, dopravními značkami či dopravními zařízeními. Porušil
zákonný zákaz stání v pěší zóně (podle popisu protiprávního jednání), proto měl být uznán
vinným jen z porušení §39 odst. 5 zákona o silničním provozu, nikoliv §4 písm. c) zákona
o silničním provozu. Tuto právní otázku posoudil krajský soud nesprávně.
[10] Stěžovatel namítá, že z fotografie zaparkovaného vozidla nelze zjistit, zda se jednalo
o stání či zastavení, neboť v obou případech vozidlo stojí na místě. Ani ze situačního plánku
nelze zjistit, zda jde o stání či zastavení, neboť ten pouze určuje místo, kde k jednání došlo.
Na základě shromážděných podkladů totiž bylo stejně tak možné dospět k závěru, že se jednalo
o zastavení. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním posouzením rozdílu mezi pojmem stání a zastavení,
jak jej krajský soud vyložil. Odstavením vozidla je míněno jeho uvedení do klidu na delší dobu
(např. §124c odst. 1 či §118a odst. 1 silničního zákona), přičemž tento pojem není možné použít
pro závěr, že v případě zastavení je povinen řidič zajistit „neodkladné odstavení zastaveného
vozidla“ ve smyslu, jak jej vykládá krajský soud.
[11] Krajský soud nevyvrátil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek
důvodů, podle níž správní orgán nijak neodůvodnil, proč se na základě zjištěného skutkového
stavu jedná o stání, nikoliv zastavení. Skutkový stav, který se navenek projevuje tím, že „vozidlo
s vypnutým motorem se nachází na pozemní komunikaci“, lze podřadit pod oba pojmy. Správní
orgán měl dle zásady in dubio pro reo podřadit skutkový stav pod pojem zastavení nebo odůvodnit,
proč se jedná o stání. Správní orgán neprovedl ani žádnou řádnou, přezkoumatelnou správní
úvahu, pouze na základě projevu libovůle „vybral“ možnost, která je pro žalobce méně výhodná.
Krajský soud přitom již není oprávněn nahrazovat správní úvahu vlastní úvahou. Správní orgán
neprovedl správní úvahu nad tím, zda jednání stěžovatele bylo „stáním“ či „zastavením“, a proto
měl krajský soud zrušit jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[12] V rozsáhlé části kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se zveřejněním osobních
údajů advokáta a stěžovatele na webových stránkách NSS.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se nemožnosti přístupu
do datové schránky společnosti, která ve správním řízení vystupovala jako zástupce řidiče.
Stěžovatel tvrdí, že do datové schránky neměl v rozhodnou dobu přístup aktuální statutární
orgán, a proto nemohlo být řádně doručeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ani podáno odvolání. K tomu lze uvést, že při doručování právnické osobě, která má povinně
zřízenou datovou schránku, není rozhodné, kdo je jejím statutárním orgánem ani další
skutečnosti vztahující se k jeho osobě. Doručuje se právnické osobě, nikoliv jejímu statutárnímu
orgánu, který je jen osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky. Skutečnost, že oprávněná
osoba v dané době nedisponovala platnými údaji pro přístup do datové schránky, případně
že se jí z důvodů na její straně nepodařilo přijatou datovou zprávu otevřít, nemá na účinnost
doručení vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019,
sp. zn. 23 Cdo 641/2019, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012; usnesení ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3981/2011, nebo usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn.
33 Cdo 930/2014).
[17] V posuzované věci je ale podstatné, že tvrzené problémy s přístupem do datové schránky
společnosti se v přestupkovém řízení nijak neprojevily. Ke změně statutárního orgánu společnosti
došlo ke dni 14. 6. 2019, kdy byla původní jednatelka Pavla Dvořáková nahrazena spolkem
Ochrana řidičů o. s., jehož měl při výkonu funkce zastupovat Mike Pán. I po tomto datu
společnost prostřednictvím své datové schránky se správním orgánem prvního stupně
bez problémů komunikovala. Svědčí o tom například vyjádření stěžovatele ze dne 20. 8. 2019,
zaslané z datové schránky společnosti. Společnosti bylo dále dne 4. 11. 2019 doručeno
rozhodnutí o přestupku tak, že se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Dne
19. 11. 2019 bylo z datové schránky společnosti odesláno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Veškeré písemnosti zasílané správními orgány společnosti jako
zástupkyni stěžovatele byly doručeny tak, že se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba;
nedocházelo k doručování fikcí. Nebylo tedy důvodu, aby měly správní orgány pochybnosti
o tom, že jménem stěžovatele řádně jedná jeho zástupce. Ze správního spisu tedy nelze dovodit,
že by společnost byla paralyzována v možnosti činit úkony prostřednictvím datové schránky.
[18] Na účinnost doručení právnické osobě, která ve správním řízení vystupovala jako
zástupce stěžovatele, v tomto případě nemůže nic změnit otázka způsobu zneplatnění
přihlašovacích údajů Ministerstvem vnitra. Kasační soud v tomto ohledu jednak připomíná,
že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, zejména při nakládání
s přístupovými údaji (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j.
4 As 160/2015 - 43, či ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44. Pokud snad vznikl problém
s přidělením přihlašovacích údajů oprávněné osobě ze strany Ministerstva vnitra, měl tuto
skutečnost v souladu se zásadami bdělosti a péče řádného hospodáře bez zbytečného odkladu
řešit ten, kdo byl oprávněn jednat jménem nového jednatele. Ustanovení §12 odst. 3 zákona
o elektronických úkonech umožňuje aktivitu nového statutárního orgánu v otázce zneplatnění
přístupových údajů.
[19] Ke stěžovatelem namítaným vadám výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
kasační soud konstatuje, že zmíněný výrok netrpí vadami, které by měly vliv na jeho zákonnost.
Ne každá žalobcem tvrzená nedokonalost či vada správního rozhodnutí má vést k jeho zrušení.
Nezákonnost je totiž pojmem užším než vada (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, nebo ze dne 19. 12. 2019, č. j. 2 Azs 226/2018-29). Výrok
dostatečně konkrétně specifikuje ustanovení, která byla porušena, a krajský soud při posouzení
této otázky nepochybil. Na tom nemůže nic změnit ani subjektivní přesvědčení stěžovatele,
že by bylo možné dané ustanovení formálně specifikovat ještě podrobněji, neboť z dané
formulace je nepochybné, jaká pravidla stěžovatel porušil (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 Afs 24/2013-43, či ze dne 2. 5. 2018, č. j. 6 Afs 351/2017-64).
[20] Podle §4 písm. c) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních
komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály,
dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Podle §39
odst. 5 zákona o silničním provozu smí v obytné zóně a pěší zóně řidič jet rychlostí nejvýše
20 km/h. Přitom musí dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, které nesmí ohrozit; v případě
nutnosti musí zastavit vozidlo. Stání je dovoleno jen na místech označených jako parkoviště.
Podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „porušil nezjištěný řidič motorového vozidla (…)
pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že stál v Ostravě na ulici K Šalomounu 2, přičemž
nerespektoval svislé dopravní značení ‚IZ 6a‘ – ‚Pěší zóna‘ s dodatkem ‚Zásobování do 6 t 18–10 hod‘ ?
a v působnosti tohoto dopravního značení parkoval mimo vyznačená parkoviště.“ Stěžovatel tak zjevně
porušil povinnost řídit se dopravním značením a také povinnost nestát na místech neoznačených
jako parkoviště.
[21] Interpretace rozdílu mezi pojmem stání a zastavení, jak ji provedl krajský soud, je podle
Nejvyššího správního soudu v souladu s právem. Krajský soud vycházel z rozsudku téhož soudu
ze dne 8. 6. 2016, č. j. 20 A 2/2015-19, z něhož jednoznačně plyne (zejména jeho body 19 a 20),
že pojmem odstavení vozidla je myšlena možnost okamžitě uvést vozidlo do pohybu, tedy možnost
okamžitého přemístění vozidla. Řidič je tedy primárně povinen zabezpečit provozní situaci,
tj. aby jeho vozidlo nepřekáželo dopravě nebo aby bylo případně přemístěno. Tyto závěry jsou
logické, platné a přiléhavé i na případ stěžovatele.
[22] Nejvyšší správní soud se v souladu s rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j.
9 Ads 295/2016-44, zabýval tím, zda je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
přezkoumatelné v části prokázání naplnění pojmu stání a nikoli zastavení. Správní orgán prvního
stupně při rozhodování o přestupku vycházel ze spisové dokumentace, jejímž obsahem
je oznámení o zahájení řízení ve věci přestupku, upozornění pro nepřítomného řidiče, obrazová
dokumentace přestupku, údaje z veřejné části Živnostenského rejstříku, náhled do centrální
evidence policie Ostrava, nákres a mapový výstup přestupku se zaznačením umístění dopravního
značení a parkujícího vozidla. Krajský soud shledal, že tyto podklady tvořily pro rozhodnutí
ucelený důkazní rámec a správní orgán prvního stupně provedl dostatečné dokazování a vyhověl
tak požadavku, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle kasačního
soudu již z popisu podkladů, které vzal správní orgán prvního stupně v úvahu (zejména
upozornění pro nepřítomného řidiče), bylo možné učinit závěr o naplnění pojmu stání ve smyslu
výše uvedené definice. Uvedené závěry krajského soudu jsou také v souladu s usnesením
rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71. Krajský soud svým rozsudkem nijak
nenahrazoval úvahu správního orgánu.
[23] Polemika týkající se nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace rozsudků není
kasační námitkou a kasační soud se jí již opakovaně zabýval; proto nebude své úvahy opakovat
a ve stručnosti odkazuje na předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 5. 2017,
č. j. Nao 175/2017-161, rozsudky ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018-35, či ze dne
23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019-33, atd.).
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod
pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jako úspěšnému účastníku právo na náhradu
nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu