ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.437.2020:25
sp. zn. 1 Azs 437/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenka Kaniová a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. T. P, zastoupený
JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2018, č. j. MV-40023-4/SO-2018, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2020, č. j. 30 A
325/2018 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) měl na území České republiky uděleno povolení
k dlouhodobému pobytu na základě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017
do 31. 12. 2018; zaměstnanecká karta mu byla vydána k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o.
na pracovní pozici brusiče, s místem výkonu práce X.
[2] Dne 21. 9. 2017 podal stěžovatel na Ministerstvo vnitra žádost o udělení souhlasu
se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty dle §42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České publiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu
cizinců“); k žádosti doložil pracovní smlouvu uzavřenou dne 1. 9. 2017 se společností HYSOP
Management s.r.o. na dobu určitou (1. 9. 2017 do 31. 12. 2019), s místem výkonu práce X.
[3] Ministerstvo požadovaný souhlas se změnou zaměstnavatele podle §42g odst. 7 zákona
o pobytu cizinců stěžovateli neudělilo s odkazem na §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců, a sice z důvodu zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území České republiky.
V místě jeho výkonu práce podle zaměstnanecké karty má totiž sídlo a provozovnu společnost
MHS – tlakové lití s. r. o., nikoliv společnost KOLASOL s. r. o. Dále vycházelo z informace
od jednatele společnosti MHS – tlakové lití s. r. o. ze dne 14. 11. 2017, že se společností
KOLASOL s. r. o. měla v období od 30. 4. 2014 do 31. 3. 2017 uzavřenou rámcovou smlouvu.
Z toho dovodilo, že společnost KOLASOL s. r. o., u níž měl stěžovatel od 6. 2. 2017
do současnosti pracovat, od 1. 4. 2017 nepůsobí v místě výkonu práce stěžovatele. Stěžovatel
tedy nemohl plnit účel povoleného pobytu.
[4] V odvolání proti rozhodnutí ministerstva stěžovatel namítal, že správní orgán zatížil řízení
vadami, nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, nedostatečně zjistil a vyhodnotil
skutkový stav, neprovedl žádné vlastní šetření; čerpal pouze ze zprostředkovaných neaktuálních
dokumentů z jiných řízení, aniž by ověřil rozhodné skutečnosti (např. možnost vyslání
stěžovatele na služební cestu, čerpání placené dovolené apod.) u společnosti KOLASOL s. r. o.
[5] Žalovaná dospěla k závěru, že jsou splněny podmínky pro neudělení souhlasu se změnou
zaměstnavatele z důvodu uvedeného v §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť
žalobce neplnil účel vydaného povolení, protože nepracoval v místě výkonu práce podle
zaměstnanecké karty. V odůvodnění odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
zejména na rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, v němž se soud zabýval otázkou
neurčitého právního pojmu obsaženého v §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců,
a na rozsudek ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Azs 248/2017 - 37, z něhož podle ní plyne, že je možné
nevydat zaměstnaneckou kartu i v situaci, v níž cizinec nemůže plnit účel pobytu, kterým je výkon
zaměstnání na pozici specifikované v žádosti. K namítanému překročení lhůty pro vydání
rozhodnutí odkázala na rozsudek ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, z něhož vyplývá,
že lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze lhůtami pořádkovými; v důsledku jejich překročení
přitom nebyla nijak zkrácena práva žalobce.
[6] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu. Tu krajský soud zamítl. Z obsahu
správního spisu vyplývá jednoznačný závěr, že společnost MHS - tlakové lití s. r. o. ukončila
spolupráci se společností KOLASOL s. r. o. k 31. 3. 2017 a pracovní místo, na něž byla
stěžovateli vydána zaměstnanecká karta, tak od 1. 4. 2017 fakticky neexistovalo. Stěžovatel,
přestože se seznámil s podklady pro rozhodnutí před vydáním prvoinstančního rozhodnutí,
netvrdil žádné konkrétní skutečnosti a ani neoznačil žádné důkazy vyvracející tento závěr
(ve správním řízení ani nenavrhl provedení důkazů stran výslechu svého zaměstnavatele).
V situaci, v níž byl skutkový stav zjištěn v takovém rozsahu, o němž nebyly důvodné
pochybnosti, a stěžovatel byl ve správním řízení pasivní, ač šlo o řízení návrhové, správní orgány
nepochybily, jestliže neopatřovaly další důkazy (např. stanovisko původního zaměstnavatele).
Stěžovatel navíc sám uvedl, že po určitou dobu nevykonával práci v místě práce dle pracovní
smlouvy. Správní orgány z listin opatřených v souladu se zákonem správně logicky vyvodily
závěry o závažné překážce pobytu cizince. Z informací získaných od jednatele společnosti
HMS-tlakové lití s.r.o. a šetření celní správy vyplynulo, že od 1. 4. 2017 na adrese výkonu práce
žalobce nemohou pracovat zaměstnanci společnosti KOLASOL s.r.o. a i v minulosti
zde pracovali 1 až 2 zaměstnanci, nikoliv společností KOLASOL s.r.o. tvrzených 7 zaměstnanců.
Při místním šetření provedeným celní správou nebyl žalobce v místě tvrzeného výkonu práce
přítomen.
[7] Pro posouzení věci je podle krajského soudu rovněž nerozhodné, zda a nakolik zaviněně
se stěžovatel podílel na tom, že nepracoval v místě výkonu práce podle vydané zaměstnanecké
karty; rozhodující je faktický stav neplnění účelu dosavadního pobytového oprávnění. To vyplývá
i z citované judikatury (rozsudek č. j. 4 Azs 248/2017 – 37). Zaměstnanecká karta opravňuje
k výkonu zaměstnání na určité pozici, není omezena osobou zaměstnavatele.
[8] Překročení lhůty pro vydání rozhodnutí správního orgánu nezakládá samo o sobě
nezákonnost rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Námitky žalobce (stěžovatele) uvedené v kasační stížnosti jsou téměř totožné s námitkami
žalobními. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto námitky odůvodňovaly zrušení napadeného
rozhodnutí žalované.
[10] Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem správního orgánu, s nímž se ztotožnil
i krajský soud, o tom, že nepracoval v místě výkonu práce X. Opětovně namítá, že správní orgán
v tomto směru neprovedl dostatečné dokazování, neoslovil-li společnost KOLASOL s. r. o.,
která byla zaměstnavatelem stěžovatele a mohla postavit najisto jeho výkon činnosti; postup
správního orgánu, který vycházel pouze z kopie informace inspektorátu práce a jednatele
společnosti MHS – tlakové lití s. r. o., považuje za nedostatečný. Správní orgán odpovídá za
zjištění skutkového stavu, není proto rozhodné, že některé námitky nevyslovil již v řízení před
těmito orgány.
[11] Žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkami stran zanedbání individuálního přístupu,
nerespektování institutu zákonné lhůty pro vydání souhlasu v žádosti, neakceptování základních
lidských práv, porušování a nerespektování §2 až 8 záko na č. 500/2004 Sb., správní řád,
a použití nesouvisejících starých nepodložených dokumentů z jiných řízení. Totožné pochybení
spatřuje rovněž v postupu krajského soudu, který pouze označil tento postup správního orgánu
za správný a námitky stěžovatele jako obecnou argumentaci; v této části je proto rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný.
[12] Správní orgány a krajský soud vyložily zákon o pobytu cizinců chybně a příliš
formalisticky. Situaci, která na straně zaměstnavatele nastala, stěžovatel nezavinil; není jeho vinou,
že se společnost KOLASOL s. r. o. dostala do problémů, které způsobily ukončení jeho činnosti,
včetně spolupráce se společností MHS – tlakové lití s. r. o. V době podání žádosti byl stěžovatel
stále zaměstnancem společnosti KOLASOL s. r. o., avšak po určitou dobu nevykonával práci
na adrese X. Společnost KOLASOL s. r. o. deklarovala, že pracovní poměr trvá do doby udělení
souhlasu se změnou zaměstnavatele dle §42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, a po celou dobu
řádně hradila poměrnou část mzdy ve výši 60 %. Správní orgán se i nedostatečně vypořádal
s námitkou překročení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí. Žádná ze shora uvedených
skutečností netvoří podle názoru stěžovatele závažnou překážku pobytu cizince na území České
republiky.
[13] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatňuje
v podané kasační stížnosti obdobné námitky jako v případě odvolacího řízení, resp. i řízení
před krajským soudem, plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozsudek
krajského soudu považuje za souladný se zákonem a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil; současně zkoumal, zda rozsudek
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že obdobnou otázkou týkající se téhož zaměstnavatele,
společnosti KOLASOL s. r. o., se zabýval ve věci jiného cizince již v rozsudku ze dne 4. 8. 2020,
č. j. 5 Azs 376/2019 - 33, a v rozsudku ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 Azs 110/2020 – 38. Neshledal
důvod se od tam uvedených právních závěrů odchýlit.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které
v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, uvedení
konkrétních stížnostních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání
nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím,
než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58).
[18] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní
argumentaci; formálně vyslovuje nesouhlas s tím, jak krajský soud vypořádal jednotlivé
žalobní body, fakticky jen reprodukuje svou žalobní argumentaci, aniž by polemizoval se závěry,
které k nim krajský soud vyslovil, a opakovaně vytýká postup žalované. Jestliže stěžovatel
k jednotlivým závěrům krajského soudu, s nimiž vyslovuje obecný nesouhlas, nepředestřel vlastní
konkurující argumentaci, lze přezkoumat napadený rozsudek krajského soudu v obecné rovině,
a to z hlediska jeho zákonnosti.
[19] Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud pouze
označil postup žalované za správný a žalobní argumentaci stěžovatele vzal za obecnou, jinými
slovy, nevypořádal řádně námitky, které stěžovatel v žalobě uplatnil.
[20] Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, nepřezkoumatelnost není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené
rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nejvyšší správní soud
proto považuje rozsudek krajského soudu za vnitřně souladný, srozumitelný a plně
přezkoumatelný. Rozsah odůvodnění odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností
správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle
vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní jako
s celkem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04).
[21] Precizace a konkretizace žalobních bodů předurčuje rozsah přezkumné činnosti krajského
soudu, potažmo rozsah odůvodnění, které je odrazem uplatněných námitek. Krajský soud
tak zcela v souladu se zákonem nemohl přezkoumávat tvrzení, která stěžovatel nepodložil
žádnými relevantními důkazy. V rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, Nejvyšší
správní soud konstatoval: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé,
proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li
krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou
osvojil.“ Pokud tedy krajský soud přitakal žalované v hodnocení věci co do zjištění skutkového
stavu i právního posouzení, není jeho rozsudek nepřezkoumatelný jen z toho důvodu, že vyjádřil
se závěry žalované souhlas.
[22] Stěžovatel opakovaně namítá správními orgány nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že s uvedenou námitkou se podrobně a řádně vypořádal
již krajský soud, jeho závěry mají oporu ve spisovém materiálu a Nejvyšší správní soud se s nimi
ztotožňuje.
[23] Ve věci není sporné, že stěžovateli bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu
na základě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017 do 31. 12. 2018. Zaměstnanecká karta
mu byla vydána k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o. na pracovní pozici brusiče, s místem výkonu
práce X.
[24] V místě výkonu práce zaznamenaného v zaměstnanecké kartě stěžovatele má sídlo
a provozovnu společnost MHS – tlakové lití s. r. o., nikoliv společnost KOLASOL s. r. o., která
zde sídlo ani provozovnu nikdy neměla (srov. rozsudek č. j. 2 Azs 110/2020 – 38). Součástí
správního spisu jsou dále písemná vyjádření jednatele společnosti MHS - tlakové lití s. r. o., pana
V. S., doručených Ministerstvu vnitra dne 17. 10. 2017 a 14. 11. 2017, z nichž vyplývá, že
společnost MHS – tlakové lití s. r. o. měla se společností KOLASOL s. r. o. v období od
30. 4. 2014 do 31. 3. 2017 uzavřenou rámcovou smlouvu o dílo, na základě níž pro ni společnost
KOLASOL s. r. o. jako subdodavatel zhotovovala výrobky. Z uvedeného je zřejmé, že
společnost KOLASOL s. r. o., u níž měl stěžovatel od 6. 2. 2017 pracovat, nejpozději od
1. 4. 2017 nepůsobila v místě výkonu práce stěžovatele podle jeho zaměstnanecké karty.
[25] Krajský soud správně poznamenal (odst. 23. napadeného rozsudku), že výše uvedený
závěr učiněný správními orgány potvrdil i sám stěžovatel, když v žalobě uvedl, že „po určitou dobu
nevykonával práci na adrese X.“
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná zjistila skutkový stav, o němž nejsou
pochyby, a důvodně dospěla k závěru, že jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti podle
§42g odst. 7 ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Byla zjištěna jiná závažná
překážka pobytu stěžovatele na území České republiky, jelikož činnost zaměstnavatele
v deklarovaném místě výkonu práce byla ukončena, tudíž místo výkonu práce přestalo reálně
existovat. Stěžovatel tak nemohl plnit účel vydaného povolení k dlouhodobému pobytu ve formě
zaměstnanecké karty (srov. rozsudek č. j. 2 Azs 110/2020 – 38).
[27] Pokud stěžovatel tvrdí, jak namítl i v žalobě, že společnost KOLASOL s. r. o. mu mohla
udělit pracovní volno nebo jej vyslat na pracovní cestu nebo mu udělit placenou či neplacenou
dovolenou, jakož i to, že mu měla vyplácet poměrnou část mzdy, je třeba dodat, že tato tvrzení
jsou pouze v rovině ničím nepodložených spekulací; stěžovatel v odvolání ani v žalobě nenabídl
žádný důkaz o tom, že tomu tak v jeho případě skutečně bylo. Ve svém vyjádření při seznámení
se s podklady rozhodnutí pouze obecně správnímu orgánu vytýkal délku a zmatečnost řízení,
v obecné rovině namítl porušení svých (lidských) práv a vyslovoval pouze své domněnky
o zmatečnosti řízení a jeho účelovosti a doporučoval přehodnocení postupu tak, aby jeho žádosti
bylo vyhověno. Za této situace nemůže být námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
důvodná.
[28] Zaměstnanecká karta vydaná podle §42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců opravňuje
jejího držitele pouze k výkonu práce na volném pracovním místě, na které byla vydána. Podle
§5 písm. e), bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, práce vykonávaná cizincem
v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto
zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově
převedeného zaměstnance nebo modrou kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců
na území České republiky nebo bez některé z těchto karet, je kvalifikována jako nelegální práce.
[29] Pokud hodlá cizinec změnit zaměstnavatele nebo být zaměstnán na jiné pozici uvedené
v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, musí
nejdříve požádat Ministerstvo vnitra o udělení souhlasu s takovou změnou. Teprve od právní
moci rozhodnutí o udělení souhlasu může cizinec začít na novém místě pracovat. Při posouzení
žádosti přitom správní orgán postupuje tak, že zjistí, zda jsou splněny pozitivní podmínky
pro udělení souhlasu se změnou a podmínky podání samotné žádosti a potřebných náležitostí
v souladu se zákonem. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že tak v daném případě učinil. Nicméně
dále musí správní orgán posoudit, zda nenastala také některá ze skutečností, která spadá
pod negativní podmínky udělení souhlasu. Jinými slovy, i pokud stěžovatel doloží požadované
náležitosti žádosti, nepostačuje to samo o sobě k udělení požadovaného povolení.
[30] Podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3,
ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo
je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Naplnění této jiné závažné překážky
shledal správní orgán důvodně v nevykonávání práce podle zaměstnanecké karty. Námitce
formálního výkladu citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[31] Pobyt cizince na území České republiky není samoúčelný. V rozsudku ze dne
27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o pobytu cizinců
„stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým
zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány“.
[32] Nejvyšší správní soud se aplikací §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zabýval
již několikrát. Zcela případně krajský soud vycházel z jeho rozsudku ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, v němž se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval vymezením
neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka“. Nejvyšší správní soud rovněž konstantně
judikuje, že za závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince na území České republiky
ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat i nenaplnění účelu předchozího pobytu
(srov. např. též rozsudky ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 29, ze dne 30. 1. 2013,
č. j. 9 As 117/2012 - 35, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 - 28, ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 4 As 114/2013 - 35, ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Azs 119/2014 - 20, ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 - 81, či ze dne 27. 9. 2013, č. j. 4 As 114/2013 - 35).
[33] Stěžovateli lze pouze částečně přisvědčit v tom, že v rozsudku ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 4 Azs 248/2017 - 37, posuzoval Nejvyšší správní soud skutkově odlišnou situaci,
kdy se cizinec dostal do nepříznivé situace proto, že mu byla přislíbena pracovní pozice, která
fakticky neexistovala, resp. záměrem jeho zaměstnavatele bylo dodat jej jako pracovní sílu jiné
společnosti, čímž by ve své podstatě došlo k porušení zákazu agenturního zaměstnávání cizinců.
Skutečně se tedy nejednalo o případ změny zaměstnavatele, ale o samotné udělení zaměstnanecké
karty, které bylo cizinci na základě řádně podané žádosti přislíbeno, resp. takový postup
předvídal. Nejvyšší správní soud konstatoval, že mu nevzniklo v souvislosti s vydáním potvrzení
o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty legitimní očekávání, že mu bude vydána
i zaměstnanecká karta samotná; rozhodující je, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní
skutečnosti, které odůvodňují zamítnutí žádosti. Nicméně na případ stěžovatele plně dopadají
závěry učiněné ve vztahu k naplnění obsahu neurčitého právního pojmu – jiná závažná překážka
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která byla spatřována v tom, že cizinec
nemůže fakticky vykonávat zaměstnání na požadovaném pracovním místě (jak správně uzavřel
krajský soud). Nejvyšší správní soud zde rovněž zdůraznil, že každý cizinec je povinen plnit účel,
pro který mu bylo povolení k pobytu uděleno, což by v daném případě nemohlo nastat (neboť
místo fakticky neexistovalo). Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že je nepodstatné,
zda překážku způsobuje okolnost na vůli cizince závislá, či nezávislá; ani fakt, že se cizinec
do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé, není způsobilý
zhojit skutečnost, že stěžovatel nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou,
tedy být zaměstnán na konkrétním pracovním místě. S ohledem na to, že pracovní místo, na které
byl stěžovatel k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o. přidělen, k 1. 4. 2017 zaniklo, tedy fakticky
neexistovalo, nemohl stěžovatel účel povoleného pobytu plnit. V tomto směru je aplikace
citovaného rozsudku zcela případná.
[34] Pokud stěžovatel zpochybňuje využití listin z jiných správních řízení, Nejvyšší správní
soud shodně s krajským soudem konstatuje, že správní řád, dle kterého bylo postupováno, takový
postup nevylučuje, resp. výslovně připouští. Podle §50 odst. 1 správního řádu „podklady pro vydání
rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.“ Využití
informací z jiných správních řízení však nemůže být svévolné a má své limity, které musí být
dodrženy. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány v nyní projednávané věci tuto
podmínku splnily – listiny obsahující rozhodná zjištění, tj. zejména vyjádření společnosti
MHS - tlakové lití s. r. o. doručená Ministerstvu vnitra dne 17. 10. 2017 a 14. 11. 2017 a výpisy
ze živnostenských rejstříků, jsou součástí správního spisu a stěžovatel měl možnost
se s veškerými těmito podklady pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim. Pravost listin
(kopie) nepopíral, skutečnosti v nich uvedené nezpochybnil. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí
s jejich vyhodnocením, které pro něho vyznělo nepříznivě. Z vyjádření jednatele MHS - tlakové
lití s. r. o. navíc vyplynulo, že v místě výkonu práce pracoval jeden až dva zaměstnanci
společnosti KOLASOL s.r.o., nikoliv sedm. V rámci místního šetření provedeného celní správou
v místě výkonu práce stěžovatele, nebyl stěžovatel identifikován.
[35] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná zákonně podřadila skutkové okolnosti
případu pod pojem závažná překážka pobytu cizince na území České republiky a své závěry
řádně odůvodnila. Krajský soud, který se se závěrem žalované ztotožnil, rovněž uvedl, proč
má její závěry za správné, vydal rozhodnutí souladné se zákonem, vycházel přitom z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[37] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl procesně úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované, které dle pravidla úspěchu v řízení právo na náhradu nákladů řízení
náleží, žádné náklady přesahující její běžnou správní činnost nevznikly, proto jí soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu