ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.201.2021:37
sp. zn. 10 As 201/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Česká muzika spol. s r. o.,
Křenovice 106, Dubné, zast. advokátem Mgr. Tomášem Bejčkem, Dukelských hrdinů 976/12,
Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, Antonína Čermáka
1057/2a, Praha 6 – Bubeneč, za účasti osob zúčastněných na řízení I) S.C. TEMATIC CABLE
S.R.L., Strada Calasior 15, Oradea, Rumunsko, II) Tematik Kábel Kft., Marvány u. 17,
Budapešť, Maďarsko, obě zastoupeny patentovým zástupcem Mgr. Jaroslavem Švestkou,
U Průhonu 827/5, Praha 7 – Holešovice, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
17. 8. 2018, čj. O-490052/D17093916/2017/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2021, čj. 9 A 202/2018 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V nynější věci se NSS zabývá otázkou, za jakých okolností je možné prohlásit ochrannou
známku za neplatnou z důvodu, že nebyla přihlášena v dobré víře podle §32 odst. 3 ve spojení
s §7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (ve znění účinném
do 31. 12. 2018, tedy do revize zákona v souvislostí s přijetím nové unijní legislativy k ochranným
známkám
1
). Mimo jiné nyní NSS řeší, jak při posouzení dobré víry při přihlášení ochranné
známky zohlednit obchodní spolupráci přihlašovatele známky a navrhovatele (prohlášení známky
1
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské
unie, OJ L 154, 16.6.2017, p. 1–99, a Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince
2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, OJ L 336, 23.12.2015, p. 1–26
za neplatnou), či za jakých podmínek je možné podat návrh na prohlášení ochranné známky
za neplatnou s využitím §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) přihlásila dne 7. 11. 2011 u žalovaného kombinovanou
ochrannou známku č. 325389 (viz níže). Pod touto ochrannou známkou následně provozovala
známý televizní kanál se zaměřením na lidovou hudbu.
Kombinovaná ochranná známka stěžovatelky č. 325398
[3] V roce 2015 obchodní společnost TEMATIC CABLE S.R.L. (osoba zúčastněná
na řízení I) navrhla žalovanému, aby prohlásil ochrannou známku Šlágr TV za neplatnou
podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. g) a k) zákona o ochranných známkách.
Společnost TEMATIC CABLE od roku 2009 provozovala v Maďarsku televizní kanál Nóta TV,
jehož součástí byl i pravidelný program Sláger TV, a označení Sláger TV měla společnost Tematik
Kábel Kft. (osoba zúčastněná II) zapsané v Maďarsku jako kombinovanou ochrannou známku
(ke které osobě zúčastněné I poskytla práva). Se stěžovatelkou jednala TEMATIC CABLE
o spolupráci při uvedení české mutace televizního kanálu Nóta TV v Česku. Na začátku prosince
2011 se stěžovatelkou uzavřela smlouvu o spolupráci na vysílání a přípravě programu. Osoby
zúčastněné tvrdily, že jim svědčí právo uživatele tzv. nezapsaného označení [důvod dle §7 odst. 1
písm. g) zákona o ochranných známkách], resp. že byly dotčeny na svých právech přihláškou
ochranné známky, kterou stěžovatelka nepodala v dobré víře [důvod dle §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách]. Žalovaný návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou
(z obou namítaných důvodů) nejprve zamítl. Společnost TEMATIC CABLE následně podala
rozklad k předsedovi žalovaného. Ten vyhověl jejím námitkám ohledně podání přihlášky
v nedobré víře a rozhodnutí změnil tak, že kombinovanou ochrannou známku Šlágr TV prohlásil
za neplatnou podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách.
Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí předsedy žalobu k městskému soudu,
který ji však jako nedůvodnou zamítl.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Tvrdí, že přihlášku ochranné známky Šlágr TV podala v dobré víře.
Navrhovatelkám nevzniklo k označení Sláger TV na území Česka žádné právo ani tady takové
označení neužívaly. Na českém území se v souladu se zásadou teritoriality ochrana takového
označení nevztahovala, osoby zúčastněné se proto nemohly domáhat prohlášení ochranné
známky stěžovatelky za neplatnou. K samotnému posouzení dobré víry namítá, že osoby
zúčastněné nedoložily, že stěžovatelka věděla o existenci označení Sláger TV a že nedobrou víru
nelze dovozovat ani z obsahu smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a osobu zúčastněnou I.
po přihlášení ochranné známky v Česku. Dodala také, že označení Šlágr TV je jejím nápadem
a že vložila do kanálu velké úsilí, aby byl úspěšný. Osoby zúčastněné podle ní chtějí nyní
nepoctivě těžit ze stěžovatelčina úspěchu. Namítla také nepřezkoumatelnost části rozsudku
městského soudu.
[5] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018,
viz výše bod [1]) prohlásí žalovaný ochrannou známku za neplatnou v řízení zahájeném na návrh
osoby uvedené v §7 tohoto zákona a z důvodů v tomto ustanovení uvedených. Podle §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách se zahájení tohoto řízení může domáhat ten, kdo je dotčen ve svých
právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Níže NSS řeší, zda byly osoby zúčastněné
oprávněny podat návrh na prohlášení ochranné známky Šlágr TV za neplatnou (část III. A.)
a zda byla stěžovatelka při přihlášení této ochranné známky v dobré víře (III. B.).
III. A. Osoby zúčastněné mohly podat návrh na prohlášení ochranné známky stěžovatelky za neplatnou
[8] Pokud jde o první okruh kasačních námitek, NSS připomíná, že zákon o ochranných
známkách v §7 odst. 1 písm. k) stanovil jednu jedinou podmínku pro podání námitek
proti přihlášce ochranné známky (a ve spojení s §32 odst. 3 zákona též pro podání návrhu
na prohlášení neplatnosti) – aby byl navrhovatel dotčen ve svých právech.
[9] V nynější věci byla tato podmínka bezpochyby splněna.
[10] Pro závěr, že navrhovatel byl dotčen ve svých právech ve smyslu §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách, postačí, že navrhovatel na své straně utrpí nějakou újmu a naopak
přihlašovatel získá nějakou nespravedlivou výhodu. O takovou situaci půjde např. při zamezení
vstupu navrhovateli na určitý trh nebo parazitování na zavedené značce (srov. rozsudky NSS
ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 3/2008 - 195, č. 1665/2008 Sb. NSS, věc MARSTALL, ze dne
7. 11. 2012, čj. 9 As 123/2011 - 115, věc REGULAVIT, nebo ze dne 11. 11. 2010,
čj. 7 As 59/2010-90, věc BUN & THIGH MAX).
[11] Ze správního spisu plyne, že osoba zúčastněná I v Maďarsku nejméně od roku 2009
vysílala v rámci kanálu Nóta TV televizní program Sláger TV. K tomuto označení měla osoba
zúčastněná II (viz výše bod [3]) od roku 2010 (s právem přednosti již od listopadu 2009)
v Maďarsku zapsanou i ochrannou známku č. 200674 ve vyobrazení Sláger TV. NSS také souhlasí
se závěry předsedy žalovaného i městského soudu, že označení Sláger TV a ochranná známka
Šlágr TV si jsou velmi podobné (byť se jejich grafické znázornění liší).
[12] Stěžovatelka přihláškou ochranné známky Šlágr TV znemožnila osobám zúčastněným,
aby pod značkou Sláger TV expandovaly na českém území (a to již od momentu podání přihlášky
stěžovatelkou), přestože osoby zúčastněné již dříve toto označení používaly a měly chráněné
v Maďarsku. To koneckonců dokládá i to, že osoby zúčastněné začaly v roce 2014 v České
republice vysílat kanál Nóta TV pod novým názvem Sláger TV, stěžovatelka je však v roce 2015
vyzvala, aby od vysílání pod tímto názvem upustily, a to výslovně s odkazem na jí vlastněnou
ochrannou známku a možnost, že by veřejnost obě známky zaměňovala. Není tedy pochyb,
že osoby zúčastněné byly dotčeny ve svých právech, jak tento pojem již NSS v minulosti vyložil.
[13] Naopak, pro podání návrhu na prohlášení ochranné známky ze neplatnou na základě
§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách není podstatné, zda osobám zúčastněným
v době podání návrhu svědčilo v Česku právo k nějaké ochranné známce či jinému nezapsanému
označení (nebylo tedy nutné zkoumat, zda snad Nóta TV byla již v době podání přihlášky
stěžovatelkou v Česku vysílána či v jaké podobě bylo možné v době podání přihlášky „naladit“
Sláger TV). Takovou podmínku pro námitky a návrhy v souvislosti s přihlášením známky
v nedobré víře zákon nestanovil. Opačný výklad by smysl a účel §7 odst. 1 písm. k) zcela
vyprázdnil (srov. např. 7 As 59/2010, BUN & THIGH MAX, s. 9). Pro ochranu vlastníka
již existujících ochranných známek na území Česka jsou určena ostatní písmena §7 odst. 1
zákona o ochranných známkách [ať už písm. a), b) nebo c)], písm. g) je pak určeno pro ochranu
uživatele nezapsaného označení používaného v České republice.
[14] Pro úplnost také NSS dodává, že to, že přihlášení ochranné známky stěžovatelkou mělo
pro osoby zúčastněné konkrétní negativní důsledky až po několika letech (v roce 2015, viz výše
bod [12]), nebrání splnění podmínky §7 odst. 1 písm. k) zákona. Stejně tak není
ani nepřezkoumatelný bod 50 rozsudku městského soudu, ve kterém se městský soud věnuje
právě výzvě z roku 2015. Přestože by odůvodnění městského soudu v této části mohlo být
přesnější, lze z něj vysledovat, že výzvu stěžovatelky nebere jako důkaz o nedostatku dobré víry
(která se posuzuje k okamžiku podání přihlášky), případně jako důkaz o dotčení práv osob
zúčastněných v roce 2011. Naopak, s odkazem na tuto výzvu jen městský soud ilustruje,
jak se s odstupem času konkrétně projevilo dotčení práv osob zúčastněných, a (byť v podstatě
nadbytečně) jím dokresluje své úvahy o tom, že stěžovatelka neměla pro své jednání v době
podání přihlášky žádné ospravedlnění.
[15] Výklad navrhovaný stěžovatelkou by byl nejenom příliš restriktivní a mohl by zabránit
samotnému projednání některých případů přihlášek bez dobré víry (viz níže bod [24]).
Mohl by navíc vést až k absurdním důsledkům. Aby se ten, kdo byl dotčen ve svých právech -
např. právě tím, že mu byl znemožněn vstup na český trh s ochrannou známkou již používanou
v zahraničí – mohl domáhat ochrany, musel by již stejnou ochrannou známku nebo nezapsané
označení v Česku mít. Právě to by mu ale přihláška ochranné známky v nedobré víře
pravděpodobně znemožnila.
[16] Nad rámec výše uvedeného NSS připomíná, že nyní řešené znění §7 odst. 1 písm. k)
zákona o ochranných známkách je v podstatě již „mrtvou literou“. Po novele č. 286/2018 Sb. zahájí
podle §32 odst. 1 zákona o ochranných známkách žalovaný řízení o prohlášení ochranné známky
za neplatnou na návrh jakékoli třetí osoby, která namítá, že ochranná známka nebyla přihlášena
v dobré víře. Tím zákon lépe odpovídá i znění směrnic o ochranných známkách
[srov. čl. 4 odst. 2 aktuálně platné směrnice, podle kterého je ochrannou známku možné prohlásit
za neplatnou, pokud přihlašovatel nepodal přihlášku ochranné známky v dobré víře. Obdobně pak podmínku
definovala i již zrušená směrnice 2008/95/ES
2
v čl. 3 odst. 2 písm. d)]. Stejně k podání návrhu
na základě absence dobré víry přistupuje i nařízení o ochranných známkách (ať už stávající
nařízení cit. v bodu [1], tak dřívější nařízení o ochranné známce Společenství
3
) a na něj navazující
judikatura Soudního dvora EU. Jak shrnula generální advokátka Kokott ve stanovisku ve věci
Koton: „není nutné, aby byl navrhovatel majitelem ochranné známky k totožným nebo podobným výrobkům
či službám. Návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky z důvodu neexistence dobré víry může
ve skutečnosti podat v zásadě kdokoli.“ (stanovisko generální advokátky ve věci C-104/18 P, Koton,
EU:C:2019:287, bod 27, viz též potvrzení tohoto názoru Soudním dvorem v rozsudku ze dne
12. 9. 2019, C-104/18 P, Koton, EU:C:2019:724, bod 57).
III. B. Stěžovatelka nepřihlásila ochrannou známku Šlágr TV v dobré víře
[17] NSS již v prvním rozsudku k §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách
vyslovil, že dobrou vírou podle tohoto ustanovení je vnitřní psychický stav přihlašovatele ochranné
2
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy
členských států o ochranných známkách OJ L 299, 8.11.2008, p. 25–33
3
Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, OJ L 11, 14.1.1994, p. 1–
36, Special edition in Czech: Chapter 17 Volume 001 P. 146–180
známky. Ten ale nemůže být předmětem dokazování a usuzuje se o něm pouze z vnějších,
objektivních okolností (srov. zmiňovaný rozsudek NSS 1 As 3/2008, MARSTALL,
nebo obdobně ve stejném období vydaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 6. 2009,
C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, EU:C:2009:361, bod 42). Smyslem tohoto
ustanovení bylo i dle důvodové zprávy k zákonu o ochranných známkách zamezit
např. přihlašování „spekulativních“ ochranných známek, které přihlašovatel nechtěl
ve skutečnosti sám používat, případně známek, kterými chtěl přihlašovatel parazitovat na pověsti
jiných, již zavedených známek. Již ve starších rozsudcích jak NSS, tak Soudní dvůr uznaly,
že posouzení existence či neexistence dobré víry se musí provést celkově, se zohledněním všech
relevantních skutečností (1 As 3/2008, MARSTALL a C-529/07, Chocoladefabriken Lindt &
Sprüngli, bod 37).
[18] Podle testu vytvořeného NSS ve věci MARSTALL (ze kterého vychází pozdější
judikatura NSS k posuzování dobré víry při přihlášce ochranné známky, viz např. rozsudky
ze dne 26. 3. 2015, 6 As 195/2014 - 28, věc Barrandov Studio, bod 26 a judikatura tam citovaná,
nebo ze dne 22. 1. 2021, čj. 5 As 112/2018 - 53, věc CZECH POINT 101, bod 43) je pro závěr
o nedostatku dobré víry u přihlašovatele ochranné známky potřeba posoudit několik podmínek:
1) zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky
(práva k označení) namítatele, 2) zda přihlášením ochranné známky poškodil přihlašovatel
namítatele a 3) zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil.
[19] Městský soud i žalovaný své závěry o tom, že stěžovatelka nepřihlásila ochrannou známku
v dobré víře, založili mj. na tom, že stěžovatelka věděla či musela vědět o existenci ochranné
známky osob zúčastněných (srov. především body 42-43 napadeného rozsudku). V nynější věci
ale podle NSS nevyplývá dostatečně ze správního spisu, resp. podkladů předložených osobami
zúčastněnými, že by stěžovatelka věděla, případně musela vědět o existenci ochranné známky
Sláger TV v Maďarsku.
[20] Z podkladů ve správním spisu plyne, že pořad Sláger TV byl součástí programové nabídky
Nóta TV. Stejně tak již k návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou předložila osoba
zúčastněná I doklady o obchodních jednáních se stěžovatelkou a znění smlouvy, kterou
s ní krátce po přihlášení ochranné známky Šlágr TV podepsala. Na druhou stranu jsou tyto
podklady – především přepis e-mailové komunikace zachycující vzájemná jednání – poměrně
kusé. Vyplývá z nich, že mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou I jednání probíhala poměrně
dlouho a mnoho měsíců před podpisem smlouvy byla dojednána přinejmenším její podstatná
podoba (k tomu viz níže body [29] a [30]). Podle smlouvy měla stěžovatelka především dodávat
obsah (televizní pořady, hudbu, klipy apod.) a poskytovat poradenství osobě zúčastněné. Stejně
tak si osoba zúčastněná I ve smlouvě ochránila práva, která dosud uplatňovala k označením
souvisejícím s televizním kanálem Nóta TV. Ze smlouvy a především ze záznamů z jednání
ale nevyplývá, že by se od stěžovatelky očekávalo, že se sama s programovou nabídkou
maďarského televizního kanálu seznámí. Naopak, i podle smlouvy to měla být stěžovatelka,
kdo měl osobě zúčastněné předkládat pravidelná programová schémata české mutace kanálu
Nóta TV. Jinak řečeno, podle NSS je stejně pravděpodobná možnost, že se v rámci vztahu
mezi stěžovatelkou a osobami zúčastněnými očekávalo, že si stěžovatelka aktivně bude zjišťovat
informace o podobě maďarského vysílání, jako možnost, že stěžovatelka měla „pouze“ dodávat
obsah pro české vysílání podle pokynů osoby zúčastněné I. Není dostatečně doloženo,
že stěžovatelce osoby zúčastněné zaslaly v době přihlášení ochranné známky programovou nabídku
nebo jiný materiál, ze kterého by se stěžovatelka mohla dozvědět o existenci a podobě označení
Sláger TV (což uznal i městský soud, srov. bod 41 napadeného rozsudku), nebo že by se snad
znalost stěžovatelky měla např. na základě povědomí o daném oboru měla presumovat (rozsudek
C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, bod 39).
[21] Závěr žalovaného a městského soudu, že se stěžovatelka seznámila s vysíláním Nóta TV
a věděla tak i o existenci pořadu Sláger TV (byť by takový postup stěžovatelky pochopitelně dával
smysl), není dostatečně podložen obsahem spisu a podklady, které osoba zúčastněná I. předložila.
Pro tento konkrétní závěr jsou tedy podklady nedostatečné.
[22] Nicméně je i tak možné dojít k závěru, že stěžovatelka nepřihlásila ochrannou známku
Šlágr TV v dobré víře, a to na základě vztahu mezi stěžovatelkou a osobami zúčastněnými
a úmyslu stěžovatelky, který nemohl odpovídat poctivým obchodním zvyklostem. NSS podotýká,
že tento závěr nemůže být pro stěžovatelku nijak překvapivý, neboť na něj odkazoval již městský
soud v bodu 44 napadeného rozsudku a v podstatě i žalovaný. První z podmínek vymezených
ve věci MARSTALL totiž již dále nelze chápat jako absolutní kritérium, bez jehož naplnění
se závěr o nedostatku dobré víry neobejde.
[23] Již ve stanovisku ve věci Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli uvedla generální advokátka
Sharpston, že „neexistenci dobré víry [je] nepochybně snazší rozpoznat, než vymezit“ (stanovisko generální
advokátky C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, EU:C:2009:148, bod 35). Stejně
tak o deset let později generální advokátka Kokott v reflexi na dosavadní vývoj judikatury
Soudního dvora uvedla, že „Soudní dvůr – stejně jako zákonodárce – dosud nezformuloval komplexní
definici pojmu ‚neexistence dobré víry‘. Tato zdrženlivost je pochopitelná, jelikož lze jen stěží předvídat,
jaké případy se v budoucnu vyskytnou a stanou se předmětem posouzení.“ (stanovisko generální advokátky
ve věci C-104/18 P, Koton, bod 30).
[24] Přihlášení ochranné známky bez dobré víry může nabývat různých podob. V některých
případech nemusí přihlašovatel vědět o existenci jiné, podobné známky nebo označení, případně
svým jednáním vůbec nemusí cílit na nějakou třetí osobu. V již zmíněné věci Koton Soudní dvůr
uznal, že „při neexistenci nebezpečí záměny mezi označením používaným třetí osobou a napadenou ochrannou
známkou nebo v případě, že třetí osoba neužívá označení totožné nebo podobné s napadenou ochrannou známkou,
mohou jiné skutkové okolnosti případně představovat relevantní a shodující se indicie prokazující neexistenci dobré
víry přihlašovatele.“ (C-104/18 P, Koton, bod 56). Z nejnovější judikatury Soudního dvora k nařízení
o ochranných známkách vyplývá, že o přihlášku ochranné známky v nikoli dobré víře půjde
obecně v případech, kdy přihlašovatel jedná „nikoli za účelem poctivé účasti v hospodářské soutěži,
ale s úmyslem poškodit zájmy třetích osob způsobem, který je v rozporu s poctivými zvyklostmi, nebo dosáhnout
výlučného práva pro jiné účely, než je účel vyplývající z funkcí ochranné známky, aniž se přitom nutně
zaměřil konkrétně na určitou třetí osobu.“ (rozsudek ze dne 29. 1. 2020, C-371/18,
Sky/SkyKick, EU:C:2020:45, body 75 a 77, zvýraznění doplnil NSS). Konečně i ve věci
Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli Soudní dvůr uvedl, že vědomost přihlašovatele o tom,
že třetí osoba používá přinejmenším v jednom členském státě totožné nebo podobné označení
pro totožné nebo podobné výrobky, které je zaměnitelné s označením, o jehož zápis žádá,
je jenom jedním z kritérií, které je potřeba zejména zkoumat. Soudní dvůr navíc tyto závěry učinil –
jak sám zdůraznil – na podkladu případu, „ve kterém více výrobců na trhu používalo v době podání
přihlášky k zápisu totožná nebo podobná označení pro totožné nebo podobné výrobky, zaměnitelná s označením,
jehož zápis byl požadován“ (C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, bod 36).
[25] V nynější věci je podle NSS namístě právě se zohledněním posunu v judikatuře Soudního
dvora upravit i dosavadní přístup, který vymezil NSS ve věci MARSTALL a který si osvojila
jeho dosavadní judikatura. Pojem dobré víry, resp. jejího nedostatku při podání přihlášky
je podle Soudního dvora EU autonomním pojmem unijního práva a „s ohledem na potřebu
soudržného uplatňování vnitrostátních režimů ochranných známek a režimu ochranných známek Unie je třeba
uvedený pojem vykládat stejným způsobem jak v kontextu první směrnice 89/104, tak v kontextu nařízení
č. 40/94.“ (C-371/18, Sky/SkyKick, bod 73, ve kterém Soudní dvůr pracoval s citovanou
„generací“ směrnice a nařízení, obdobně pak rozsudek ze dne 27. 6. 2013, C-320/12, Malaysia
Dairy Industries, EU:C:2013:435, body 34-35). V opačném případě by došlo k nevhodné situaci,
ve které by české právo nemuselo být schopné reagovat např. na tzv. „trademark squatting“
(stanovisko generální advokátky C-104/18 P, Koton, bod 34), případně na mimořádně široké
vymezení oblastí, kterých se ochranná známka týká (C-371/18, Sky/SkyKick, bod 77).
[26] To samozřejmě neznamená, že NSS v nynější věci otázku vědomosti o existenci jiného
chráněného označení bez dalšího „vymaže“ a zůstane pouze u zbývajících dvou sledovaných
kritérií. I nadále je potřeba, aby k újmě způsobené navrhovateli a absenci rozumného odůvodnění
ze strany přihlašovatele přistoupil nějaký nepoctivý záměr, nějaký prvek svědčící o tom,
že přihláška byla podána v rozporu s principy poctivého jednání.
[27] Jedním z možných indikátorů nedobré víry přihlašovatele může být i smluvní
nebo předsmluvní vztah mezi přihlašovatelem a navrhovatelem, jak vyplývá z evropské judikatury
(rozsudky Tribunálu ze dne 1. 2. 2012, T-291/09, Pollo Tropical chicken on the grill, EU:T:2012:39,
body 85-87, a ze dne 11. 7. 2013, T-321/10, Gruppo Salini, EU:T:2013:372, body 25-32)
a jak v bodu 45 napadeného rozsudku uvedl i městský soud. Je také třeba brát v potaz kontext
a okolnosti, za kterých byla ochranná známka přihlášena, a posloupnost událostí, které k jejímu
přihlášení vedly (srov. rozsudky Tribunálu T-33/11, Bigab, EU:T:2012:77, bod 21, nebo T-257,
Colourblind, EU:T:2015:115, bod 68).
[28] Jak již NSS uvedl výše, osoba zúčastněná I. přiložila k návrhu na prohlášení ochranné
známky za neplatnou řadu podkladů, z nichž jsou pro nynější věc nejdůležitější dva: smlouva
o spolupráci mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou ze dne 1. 12. 2011 a výpis z e-mailové
komunikace, která uzavření této smlouvy předcházela.
[29] Z e-mailové komunikace vyplývá, že po dlouhou dobu před uzavřením smlouvy
o spolupráci probíhala mezi stěžovatelkou a osobami zúčastněnými jednání o podobě vzájemné
smlouvy. Na jaře 2011 již byla mezi stranami dojednána (přinejmenším podstatná) podoba
smlouvy o spolupráci. Podle komunikace ze září 2011 pak mělo k finálním jednáním dojít v sídle
stěžovatelky, a to již v říjnu 2011 (tedy těsně před přihlášením ochranné známky). Je tedy zřejmé,
že mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou existoval již před přihláškou v listopadu 2011
dlouhodobější vztah a i poměrně jasné vymezení rolí při budoucí spolupráci.
[30] Neméně důležitá je i samotná smlouva. Ta byla sice podepsána až po přihlášení ochranné
známky (byť ani ne měsíc), její podoba je však zásadní pro posouzení vztahu mezi stěžovatelkou
a osobu zúčastněnou I. Z obsahu smlouvy jako celku, i z jejích jednotlivých ustanovení jasně
plyne, že rolí stěžovatelky mělo být zejména poradenství pro osobu zúčastněnou a dodávání
obsahu (programů, klipů, hudby apod.; srov. bod 2.3. smlouvy). Vzhledem k délce jednání
mezi oběma stranami i konečné podobě smlouvy je v podstatě vyloučeno, že stěžovatelčina role
měla jít kamkoliv dál a především, že by zahrnovala i přihlášení ochranné známky vlastním
jménem. Tento závěr dokresluje i to, že podle bodu 13.1.3. smlouvy stěžovatelka prohlásila,
že nezíská žádná práva k označením souvisejícím s televizním kanálem, na která již osoba
zúčastněná I. uplatňuje nějaká práva. Stejně tak i z délky trvání smluvního vztahu (3 roky, viz bod
15.1.) lze usuzovat na to, že rozdělení rolí mezi stěžovatelku a osobu zúčastněnou I. bylo bráno
jako dlouhodobé. Pokud by se český kanál měl vysílat pod názvem Šlágr TV a registrace
této ochranné známky by na základě dohody stran připadla stěžovatelce, jistě by to smlouva
o spolupráci řešila nebo alespoň předpokládala, nikoli naopak.
[31] Pro úplnost NSS dodává, že zohledněním smlouvy o spolupráci neporušuje požadavek,
že nedobrou víru přihlašovatele je třeba posuzovat vždy k okamžiku podání přihlášky ochranné
známky (opět vycházející již z rozsudku 1 As 3/2008/, MARSTALL). K tomu by došlo, kdyby
se NSS zabýval např. tím, z jakého důvodu nikdy nedošlo k naplnění smlouvy o spolupráci
(osoby zúčastněné totiž tvrdí, že stěžovatelka s nimi po podpisu smlouvy zcela přestala
komunikovat). Smlouva o spolupráci však bezprostředně souvisí s jednáním o jejím uzavření
a pomáhá dokreslit možné postoje, které stěžovatelka mohla mít v době podání přihlášky.
V opačném případě by NSS pravděpodobně nedostál zároveň požadavku, aby byly zohledněny
všechny relevantní okolnosti případu (viz výše bod [17]). Ani z práva EU totiž neplyne, že nelze
zohlednit jednání, ke kterému sice došlo po přihlášení ochranné známky, vysvětluje-li takové
jednání postoj přihlašovatele v okamžiku podání přihlášky (T-33/11, Bigab, bod 33).
[32] Postup stěžovatelky v momentu podání přihlášky – má-li být považován za postup
v dobré víře – tak postrádá jakékoli rozumné vysvětlení. Ať již stěžovatelka chtěla spekulativní
registrací známky získat nějakou materiální výhodu v závěru jednání (rozsudek Tribunálu ze dne
7. 7. 2016, T-82/14, LUCEO, EU:T:2016:396, bod 145) nebo snad již v okamžiku přihlášení
zamýšlela dojednávanou smlouvu nedodržet a fakticky vytlačit osoby zúčastněné z Česka
(C-371/18, Sky/SkyKick, bod 81, nebo obdobně C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, bod
44), nejde o postupy, kterým by NSS mohl přiznat právní ochranu.
[33] Stěžovatelka navíc v nynější věci ani nenabídla vysvětlení svého postupu.
To, že pod ochrannou známkou Šlágr TV dosáhla komerčního úspěchu, je jistě chvályhodné,
ovšem nikterak neodůvodňuje její jednání při registraci ochranné známky. Stejně tak ani tvrzení,
že označení Šlágr TV bylo jejím originálním nápadem, nezdůvodňuje podání přihlášky těsně
před podpisem dlouho dojednávané smlouvy. Vzhledem k tomu, že k poškození osob
zúčastněných rovněž došlo (viz výše body [11] a [12] výše), všechny okolnosti v nynější věci
dostatečně odůvodňují závěr, že stěžovatelka při podání přihlášky k ochranné známce Šlágr TV
nejednala v dobré víře.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Přestože NSS částečně korigoval úvahy městského soudu v nynější věci, jeho závěr byl
správný a důvody rozsudku městského soudu v podstatné míře obstály (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS). NSS
proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[35] Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto v souladu s §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů řízení,
jelikož mu žádné nevznikly nad rámec jeho běžné činnosti. Osobám zúčastněným na řízení žádné
náklady řízení před NSS nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu