ECLI:CZ:NSS:2021:10.AZS.177.2021:64
sp. zn. 10 Azs 177/2021 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: S. H., zast. advokátkou Mgr. Martinou
Šamlotovou, Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 – Nusle, proti rozhodnutí žalované
ze dne 10. 11. 2020, čj. MV-151272-5/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2021,
čj. 65 A 121/2020 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) je státním příslušníkem Republiky Severní Makedonie. Do ČR
přicestoval v roce 2005. Povolení k trvalému pobytu získal v roce 2012. Rozhodnutím ze dne
16. 7. 2020 Ministerstvo vnitra zrušilo stěžovateli platnost povolení k trvalému pobytu [výrok I;
§77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky].
Dále ministerstvo stěžovateli stanovilo lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů od právní
moci rozhodnutí a zároveň mu udělilo výjezdní příkaz s platností 30 dnů od právní moci
rozhodnutí (výrok II). Stěžovatel se odvolal. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 3. 2021 odvolání
zamítla. Stěžovatel se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl.
[2] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že správní orgány vysvětlily, proč v jeho případě převážil zájem
na zachování veřejného pořádku nad jeho soukromými právy. Ministerstvo neprovedlo
poměřování stěžovatelova práva a veřejného zájmu. Stěžovatel mj. upozorňuje, že v ČR žije
od 13 let, má zde rodiče a další příbuzné a do české společnosti se integroval. V Makedonii
má sice manželku a dítě, avšak jen proto, že v ČR neúspěšně žádaly o pobytový titul.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Dle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva
a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, a to za podmínky, že toto
rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.
[6] Jádrem tohoto sporu je, zda správní orgány dostatečně zdůvodnily svůj závěr,
že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu stěžovatele nepřiměřeně nezasáhlo do jeho soukromého
či rodinného života.
[7] V této souvislosti NSS připomíná, že přiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života zkoumá tak, že poměřuje „něco k něčemu“, v tomto případě veřejný zájem
na bezpečnosti státu a ochranu veřejného pořádku k soukromému a rodinnému životu
stěžovatele (podobně rozsudek ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 - 39, bod 35 a tam
cit. judikaturu). V tomto případě na jedné straně stojí opakovaná trestná činnost a další hrozby
spojené s osobou stěžovatele, na straně druhé pak stěžovatelův zájem setrvat s rodiči v ČR,
přemístit z Makedonie svou manželku a nezletilé dítě do ČR a zde dále žít a pracovat.
[8] Stěžovatel v žalobě vznesl námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
co do závěru, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ho nepřiměřeně nezasáhne
na právu na soukromý a rodinný život (bod III, s. 3 žaloby). Tuto námitku krajský soud
vypořádal v bodu 16 napadeného rozsudku. Vysvětlil, že ministerstvo se dopady rozhodnutí
do stěžovatelova rodinného života zabývalo. Ministerstvo také přezkoumatelným způsobem
vysvětlilo, proč v tomto případě převážil veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku nad právy
stěžovatele.
[9] NSS s tímto hodnocením souhlasí. Rozhodnutí správních orgánů vydané v prvním
a druhém stupni tvoří jeden celek. Proto obsah obou rozhodnutí je nutné vnímat v jejich
vzájemné souvislosti. Odvolací orgán může argumentaci správního orgánu prvního stupně
doplnit. A naopak mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly
jeho nepřezkoumatelnost, mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně (např. rozsudky ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009-48, č. 2646/2012 Sb. NSS,
bod 26 a násl.; a ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 - 25, LASSELSBERGER, bod 14).
V tomto případě stěžovatel tvrdil zejména nepřezkoumatelnost závěrů rozhodnutí ministerstva,
aniž se přímo vyjádřil k rozhodnutí žalované Komise. NSS přihlédl k tomu, že v otázce
hodnocení přiměřenosti je rozhodnutí ministerstva mnohem podrobnější než rozhodnutí
žalované. Stěžovatel totiž v odvolání neuplatnil žádnou „kvalitnější“ námitku nepřiměřenosti
dopadů rozhodnutí. Proto se NSS při hodnocení námitky přezkoumatelnosti správních
rozhodnutí zabýval zejména tím (i když ne výlučně), co v rozhodnutí uvedlo ministerstvo
jako správní orgán prvního stupně.
[10] Ministerstvo zahájilo řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, jelikož
obdrželo informaci o pravomocném odsouzení stěžovatele. České soudy ve třech případech
pravomocně uznaly stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů:
• přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, za což mu soud uložil trest
odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let
(rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 1 T 43/2017, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018). Stěžovatel na podzim
2016 lstivě pod smyšlenou záminkou potřeby uzavřít přívod vody v bytě vylákal klíče od poškozené,
která byla hospitalizována. Poté vnikl do jejího bytu, odkud odcizil finanční hotovost ve výši téměř
300 tis. Kč. Poškozená byla navíc starší osobou. Stěžovatel se k činu ani po přímé konfrontaci
s poškozenou nepřiznal a před konáním hlavního líčení se ji snažil ovlivnit.
• přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208
odst. 1 trestního zákoníku, za což mu soud uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 150
hodin; trest byl vykonán ke dni 11. 12. 2019 (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne
5. 10. 2018, sp. zn. 4 T 157/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 68 To 381/2018). Stěžovatel užíval nebytový prostor
od prosince 2016 do ledna 2018 přesto, že mu civilní soud uložil povinnost tento prostor vyklidit
a odevzdat poškozené. V tomto sporu sice stěžovatel uznal, že dluží na nájemném, ale pouze z toho
důvodu, že pronajaté prostory zhodnotil a požaduje náhradu. Trestní soud konstatoval, že míra
společenské škodlivosti v tomto případě přesahovala mez, v níž by postačovala uplatnit odpovědnost
dle jiných právních předpisů.
• přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku, za což
mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen
na zkušební dobu 30 měsíců, tj. do 20. 8. 2022, a dále trest zákazu činnosti na dobu 30 měsíců
spočívající v zákazu výkonu volné živnosti (rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne
18. 2. 2020, sp. zn. 1 T 61/2019). Stěžovatel v roce 2014 nevedl daňovou evidenci DPH,
čímž způsobil škodu necelých 700 tis. Kč. Nepravdivě tvrdil, že veškeré účetnictví předal účetním,
neposkytl součinnost účetní ani správci daně.
[11] Ministerstvo vedle těchto zjištění dále uvedlo, že stěžovatel byl dvakrát postižen
za přestupek proti zákonu o silničním provozu. České soudy zaměstnává nejen trestnou činností,
ale i občanskoprávními a exekučními spory. S orgány veřejné správy nespolupracuje,
na rozhodnutí zpravidla reaguje tak, že řízení dále protahuje. Má sklon k recidivě, nerespektuje
právo, a naopak ohrožuje veřejný pořádek (s. 3 a 4 rozhodnutí). Ministerstvo nesouhlasilo
s tvrzením, že popsaná trestná činnost je bagatelní, neshledalo ani, že by se stěžovatel v důsledku
vykonání trestu obecně prospěšných prací napravil.
[12] Proti těmto zjištěním a závěrům ministerstva stojí právo stěžovatele na soukromý
a rodinný život.
[13] NSS upozorňuje, že dle §174a odst. 1, věty poslední, zákona o pobytu cizinců je cizinec
v řízení povinen poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí. Ministerstvo mohlo posoudit jen ty skutečnosti, které mu byly v době
rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (rozsudek ze dne 7. 4. 2011,
čj. 5 As 7/2011 - 48, č. 2412/2011 Sb. NSS).
[14] V řízení před ministerstvem stěžovatel pohříchu netvrdil téměř nic. Navzdory tomu,
že ho ministerstvo opakovaně vyzývalo, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí, doložil jen,
že k 21. 10. 2019 vykonal necelou třetinu výměry trestu obecně prospěšných prací. A ve vyjádření
ze dne 12. 6. 2020 doplnil, že změnil svůj život, neboť „trestné činnosti se nedopouští a své dřívější
jednání se snaží rychle napravit, o čemž svědčí způsob, jakým vykonal koncem loňského roku trest obecně
prospěšných prací. V České republice žije od svých 13 let, prožil zde většinu svého života. Nemá se kam vrátit.
Má zde zdroj obživy, rodinu a přátele. Protože získal na trestnou činnost kritický náhled a vzhledem k tomu
že v České republice je dokonale integrován, bylo by zrušení povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně tvrdým
opatřením, které si aktuálně veřejný pořádek nevyžaduje“.
[15] Ministerstvo se těmito tvrzeními pečlivě zabývalo na s. 6 až 11 rozhodnutí. Dle NSS
ministerstvo zjistilo detailní informace o stěžovatelově soukromém a rodinném životě. Vzalo
na vědomí délku stěžovatelova pobytu v ČR (NSS dodává, že od věku 13 let v ČR pobýval cizinec
i v případě, který řešil rozsudek ze dne 7. 11. 2018, čj. 4 Azs 285/2018 - 35), skutečnost, že zde
podnikal a že zde žijí jeho rodiče i sestra apod. Zjistilo také, že stěžovatel pobýval v ČR spolu
s rodiči v Prostějově, avšak minimálně od roku 2015 se tam trvale nezdržují. Dle sdělení vlastníka
nemovitosti v Prostějově z června 2018 rodina byt opustila s dluhem na nájemném, poničený
a nevyklizený. V době rozhodování ministerstvo neznalo ani stěžovatelovu aktuální adresu,
resp. nebylo jasné, zda skutečně bydlí s rodiči. Stěžovatel v řízení rozhodně neprokázal,
že by jeho rodiče byli na něm nějak závislí.
[16] Navíc ministerstvo zjistilo (aniž to stěžovatel tvrdil), že stěžovatel má manželku a syna.
S manželkou se stěžovatel seznámil a oddal v Makedonii (svatba v září 2017), poté žili odděleně,
on v ČR, ona v Makedonii. Manželka přicestovala do ČR až v pokročilém stádiu těhotenství
(květen 2019) a zde porodila stěžovatelova syna (červen 2019). Ani manželka, ani jeho syn ovšem
nezískali pobytový titul (NSS jen pro úplnost dodává, že stěžovatelova manželka a syn z ČR
vycestovali, jak vyplývá z čestného prohlášení ze dne 17. 3. 2021 sepsaného v Gostivaru,
dle kterého jsou manželka a syn na stěžovateli finančně závislí).
[17] Manželka a syn stěžovatele tedy žijí v Makedonii (což stěžovatel uvádí též v kasační
stížnosti). Posuzuje-li soud přiměřenost zásahu do rodinného života, je tato okolnost pro nynější
věc klíčová. Není pochyb o tom, že stěžovatel do Makedonie opakovaně cestoval a ovládá
mateřský jazyk. Vazby k vlasti nikdy nezpřetrhal. Navíc za situace, kdy je stěžovatel
v produktivním věku a jeho zaměstnání v ČR (práce v cukrárně) nevyžadovalo vysokou
kvalifikaci, ani dle NSS nebude pro něj složité opětovně se v Makedonii integrovat.
[18] Stěžovatel nemá pravdu, že by všechny shora uvedené skutečnosti muselo ministerstvo
poměřovat ještě podrobněji, než učinilo v rozhodnutí. Plně postačilo, pokud tato dílčí zjištění
vyjmenovalo, zhodnotilo a následně konstatovalo, že v tomto případě je „veřejný zájem na zrušení
pobytu mnohem větší než dopad do jeho soukromého nebo rodinného života“ (s. 9 rozhodnutí ministerstva).
Povolení k trvalému pobytu je vyjma státního občanství „nejvyšším pobytovým statusem, a pokud cizinec
porušuje zákony, není ve veřejném zájmu, aby mu tento pobytový status zůstával“, a to navzdory chráněnému
(soukromému) právu stěžovatele (s. 10 rozhodnutí). Námitka nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí tedy není důvodná (viz bod [9] shora).
[19] Na tom nic nemění námitka, že se správní orgány nevěnovaly době, která uplynula
od narušení veřejného pořádku. Tato námitka není přesná. Jistě platí, že opatření odůvodněná
pomocí důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout vůči cizinci pouze
tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ukáže, že cizinec
představoval skutečné a závažné ohrožení veřejného pořádku nikoli jen v minulosti,
ale představuje jej též v současné době (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2018, právo pobytu a obvinění
z válečných zločinů, spojené věci C-331/16 a C-366/16, EU:C:2018:296, bod 52 a tam
cit. judikatura; podobně rozsudek SDEU ze dne 3. 9. 2020 ve spojených věcech C-503/19
a C-592/19, EU:C:2020:629, bod 40). Správní orgány sice mohly uvést data, v nichž stěžovatel
spáchal výše popsanou trestnou činnost, avšak v tomto případě nelze toto opomenutí považovat
za pochybení. Shora vyjmenované trestné činy spáchal stěžovatel v letech 2014, 2016 a 2016
až 2018. Stěžovatel trestnou činnost opakuje. Časový odstup od spáchání trestných činů
do momentu rozhodnutí v této věci (ministerstvo zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu
dne 16. 7. 2020) není nijak velký. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že páchal jen méně
závažnou trestnou činnost. Dle NSS nebylo třeba jen trpně čekat, až stěžovatel spáchá další
trestný čin, za který bude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (srov. rozsudek
ze dne 24. 9. 2021, čj. 10 Azs 266/2021 - 102, bod 23). Že stěžovatel představoval k okamžiku
vydání rozhodnutí ministerstva skutečné a aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek, je v tomto
případě nesporné.
[20] Rozhodně není důvodná námitka, že správní orgány měly zohlednit skutečnost,
že stěžovatel zamýšlí vést rodinný život s manželkou a synem výhradně v ČR, avšak v důsledku
nynějšího řízení jim české správní orgány neudělily pobytové tituly. Ani český právní řád, ani čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Při páchání úmyslné
trestné činnosti si stěžovatel mohl a měl být vědom veškerých možných důsledků, které s sebou
jeho odhalení ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců
[nález ÚS ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97 (N 28/13 SbNU 207)]. Žil-li na území státu,
jehož není občanem, musel počítat s tím, že opakované protiprávní jednání bude pravděpodobně
mít za následek, že ČR ukončí jeho právo na území pobývat, případně také neudělí pobytový titul
osobám, které se s ním chtějí sloučit za účelem rodinného soužití (obdobně rozsudek ze dne
22. 9. 2020, čj. 2 Azs 196/2019-27, bod 20 a tam cit. judikaturu).
[21] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované
náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu