ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.332.2020:75
sp. zn. 2 Afs 332/2020 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. R., zast. JUDr. Ing. Radkem
Jurčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Obilní trh 312/6, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. 26123/18/5300-21441-702127, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 30 Af 71/2018 - 115,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. JUDr. Ing. Radku Jurčíkovi, Ph.D., advokátovi se sídlem Obilní trh 312/6, Brno,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši
8228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
jehož výrokem I. byla zamítnuta jeho žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalovaného (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“) a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení o žalobě.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeny dodatečné
platební výměry Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne
25. 9. 2017, č. j. 4113799/17/3001-52521-705733, č. j. 4113859/17/3001-52521-705733,
č. j. 4113886/17/3001-52521-705733, č. j. 4113917/17/3001-52521-705733,
č. j. 4113945/17/3001-52521-705733, č. j. 4113967/17/3001-52521-705733,
č. j. 4113997/17/3001-52521-705733 a č. j. 4114044/17/3001-52521-705733 (dále
jen „dodatečné platební výměry“) na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012
a měsíců ledna až července 2013. Dodatečnými platebními výměry doměřil správce daně
stěžovateli daň z přidané hodnoty celkem ve výši 3 503 403 Kč a sdělil vznik povinnosti zaplatit
penále 700 678 Kč.
[3] Správce daně přistoupil k doměření daně na základě závěru, že stěžovatel neprokázal
přijetí zdanitelných plnění (obuv, vruty, turbo-jet, kosmetika, inject paper) od deklarovaného
dodavatele PRV-SOLAR s. r. o. (dále též „PRV-SOLAR“) podle §72 odst. 1 a odst. 3 a §73
odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodných zněních (dále
jen „ZDPH“); současně správce daně stěžovateli vytkl duplicitní uplatnění nároku na odpočet
daně (konkrétně ve zdaňovacích obdobích únor 2013 a březen 2013), a to navíc v jiné výši,
než jaká byla uvedena na příslušných daňových dokladech.
[4] Žalovaný v navazujícím odvolacím řízení dospěl k odlišnému právnímu názoru. Shledal,
že stěžovatel sice splnil hmotněprávní podmínky pro vznik uplatněného nároku na odpočet daně,
nicméně měl za to, že předmětné obchodní transakce byly součástí daňového podvodu, o němž
stěžovatel věděl nebo vědět mohl a měl, aniž učinil přiměřená preventivně-obezřetnostní
opatření. Dodatečné platební výměry nicméně i přes popsaný odlišný právní názor daně
v odvolacím řízení obstály (došlo toliko k záměně důvodů pro doměření totožně vyčíslené
daňové povinnosti a penále).
[5] Krajský soud na základě uplatněných žalobních námitek hodnotil přezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného, posuzoval opodstatněnost závěru žalovaného o existenci daňového
podvodu a stěžovatelovy vědomosti o něm, vč. žalobní námitky nepřípustného přenášení
důkazního břemene; rovněž se zabýval námitkou opomenutých důkazů a nesprávného stanovení
daně. Rozhodnutí žalovaného nicméně shledal přezkoumatelným a stěžovatelovy žalobní námitky
nedůvodnými; stěžovatelovu žalobu tudíž zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody dle §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s.
V obecné rovině tedy tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem, dále vadu řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a konečně stěžovatel tvrdí
i nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného
rozsudku, popřípadě v jiné vadě řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[7] V konkrétní rovině stěžovatel namítá, že žalovaný porušil zásadu dvojinstančnosti, když
stěžovatel nemohl uplatnit vůči jeho novému právnímu názoru (odlišnému od názoru správce
daně) odvolání. Má za to, že jde o obdobnou situaci jako v případě pojednávaném v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 - 105.
[8] Stěžovatel dále namítá, že mu daňový podvod nebyl prokázán a že není zřejmé, jaká
opatření měl učinit, jestliže institut nespolehlivého plátce existoval až od října 2013,
tedy až po vydání dodatečných platebních výměrů; dosud nefungoval ani uveřejněný účet
pro platbu DPH. K daňovému podvodu ze strany stěžovatele nedošlo, ostatně on sám ani nebyl
vyšetřován policií. Obecný závěr žalovaného o daňovém podvodu je nepřezkoumatelný, přičemž
není zřejmé, jaká zákonná ustanovení měl stěžovatel porušit (tuto informaci neobsahuje
ani napadený rozsudek); žalovaný ostatně sám uvedl, že ZDPH byl dodržen a že nárok na DPH
byl splněn. Krom toho měl krajský soud zrušit rozhodnutí žalovaného i k žalobní námitce
poukazující na to, že v rozhodnutí žalovaného chybí [v rozporu s §102 odst. 1 písm. d) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“)] odkaz
na hmotněprávní předpis. V řízení před žalovaným nebyly prokázány objektivní okolnosti,
na jejichž základě by měl stěžovatel získat povědomí o tom, že se předmětnými transakcemi
účastnil daňového podvodu.
[9] Podle stěžovatele není možné reálně vyhovět požadavkům žalovaného na prokázání
plnění; žalovaný neuvedl, jak konkrétně měl stěžovatel předejít jednání obchodních společností
v rámci obchodních vztahů, když zákonodárce „reagoval až později dalšími opatřeními“. Krajský
soud se podle stěžovatelova názoru nevypořádal řádně se všemi žalobcovými argumenty, a proto
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[10] Stěžovatel dále doplnil svou kasační stížnost podáním ze dne 30. 11. 2021. Namítl,
že se v řízení před krajským soudem domáhal provedení důkazu rozhodnutím celního úřadu
ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3529193/18/3001-52521-705733; krajský soud však na důkazní návrh
nijak nereagoval. Krajskému soudu nic nebránilo, aby stěžovatele vyzval k upřesnění žalobního
bodu, považoval-li jej za obecný či neurčitý; také mohl nařídit jednání, kde by tuto okolnost
stěžovatel mohl ozřejmit a při němž bývala mohla být skutková zjištění správních orgánů
doplněna. Namísto toho krajský soud bez dalšího tento důkazní návrh přešel s tím, že námitka
není důvodná. Stěžovatel považuje takový postup krajského soudu za rozporný s §77 s. ř. s.
a za porušení svého práva na spravedlivý proces, a to tím spíše, že stěžovatel nebyl v řízení
před krajským soudem zastoupen [krajský soud jeho žádost o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce zamítl, pročež se stěžovatel rovněž domnívá, že je napadený rozsudek
stižen i jinou vadou řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[11] Krajský soud, stejně jako žalovaný, nebere zejm. zřetel na okolnost, že stěžovatel není
velkou firmou, která by měla vlastní obchodní oddělení či pracovníky, kteří by se zabývali
detailním prověřováním historie ekonomických ukazatelů činnosti či míry plnění veřejnoprávních
povinností jeho obchodních partnerů. Stěžovatel byl prostý obchodník, a tudíž
mu např. povinnost obchodních společností zakládat do obchodního rejstříku účetní závěrky
(kterým by ostatně po obsahové stránce nerozuměl) nebyla známa; pro své podnikání musel
využívat služeb daňového poradce.
[12] Za neopodstatněné považuje stěžovatel hodnocení krajského soudu, podle kterého
nebylo stěžovatelovo počínání slučitelné s péčí řádného hospodáře; k tomu totiž nemůže
postačovat, že stěžovatel nevedl přesnou evidenci zemních vrutů dle jejich délky (ve skutečnosti
dle průměru), či evidenci obuvi podle velikosti a typu a že stěžovateli u obchodovaného
kosmetického zboží údajně nezáleželo na datu expirace. Stěžovatel byl totiž prostým
obchodníkem, jako celek zboží nakoupil a stejně tak je i prodal (neměl tedy ani potřebu vést
skladovou evidenci). Neměl ambice provozovat maloobchodní prodej, kde by řešil např. prodej
obuvi po jednotlivých velikostech. Z téhož důvodu ani nezkoumal, zda jde o zboží (boty) vadné,
původně reklamované, poškozené či nakoupené po exekuci či likvidaci výrobce; za rozhodnou
považoval vždy toliko cenu zboží. Podobný prodej není nijak neobvyklý např. v obchodní síti
second hand, kde se oblečení také neprodává po velikostech a typu, ale po kilogramech
a bez záruky. Totéž platí i o vrutech (přesněji šroubovicích) a expirované kosmetice. Nezkoumal,
za jakým účelem od něj kupující předmětné zboží pořizovali. Nelze ani vyloučit, že za zlomek
ceny takové zboží vykupují i samotní jeho výrobci, kteří je dokáží „recyklovat“. Stěžovatel
tedy obchodoval jen s tím zbožím, na které měl poptávku, a sice s marží takovou, aby jej uživila.
Stěžovatel skutečně neřešil otázky záruky za vady tohoto zboží v situaci, kdy za cenu lepšího
nanukového dortu prodával 50 párů „na stavbě použitelných“ bot, z nichž byla vždy jedna z páru
o půl až jedno číslo menší.
[13] Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěrem o neobezřetnosti při svém obchodním
počínání. Předně nikdy neuzavíral složité obchodní transakce, nýbrž pouze prosté obchodní
smlouvy; dohoda a stisk rukou pro něj znamená více než složité smluvní vztahy, pročež
se ani nevyhýbal platbám hotovostním. Krajský soud v tomto směru nekriticky a bez ohledu
na skutkové okolnosti věci (které jsou nadto i zčásti sporné) bezvýhradně převzal názory
žalovaného.
[14] Drogistické zboží, které mělo prošlou minimální dobu trvanlivosti, objektivně lze koupit
a prodat (bez záruky); stěžovatel tak činil velkoobchodně a se ziskem. Jeho marže vždy byla
odvislá od množství nakoupeného a prodaného zboží. Otázku dalšího využití stěžovatelem
prodávaného zboží je třeba klást jeho odběratelům, nikoli stěžovateli samotnému; nekupoval je
totiž jako konečný spotřebitel. S ohledem na zvolený způsob podnikání má stěžovatel
za pochopitelné, pokud zboží dílem nejprve prodal a z inkasovaných plateb dílem i uhradil nákup
prodaného zboží (krajským soudem poukazovaná „platba v obráceném sledu“); v každodenní
realitě osob samostatně výdělečně činných jde o běžnou praxi. Indicií o daňovém podvodu
pak nejsou ani poukazované dva případy, kdy stěžovatel porušil limit pro platby v hotovosti,
ani kdy v rozporu s údajem na faktuře proběhla platba v hotovosti (místo na bankovní účet).
[15] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle kterého je „objektivní okolností“,
to, že stěžovatel předložil při kontrole jen dvě písemné smlouvy (jednu na dodávku obuvi a jednu
na dodávku vrutů). K ostatním obchodním případům písemné smlouvy nepředložil. Okolnost,
že stěžovatel při daňové kontrole předložil písemné smlouvy toliko ke dvěma dodávkám,
nedokládá ničeho jiného, než že v ostatních případech uzavíral smlouvy ústní; nedokazuje to,
že by stěžovatel falšoval smlouvy, jejichž pravost by byla vyvrácena. Nepodstatné je
podle stěžovatele i to, že jeho výpověď stran dopravy se rozcházela s údaji v písemné smlouvě,
stejně jako se neshodovala s údaji o fakturovaných částkách; faktický stav má totiž přednost
před stavem formálním. V žádném případě nejde o objektivní okolnosti svědčící závěru,
že se stěžovatel zaviněně účastnil daňového podvodu. Mezi ty nepatří ani 2,5% marže, neboť
stěžovatel byl osobou samostatně výdělečně činnou, bez zaměstnanců a významnějších nákladů.
Krajským soudem dovozovaný příjem stěžovatele (53 203 Kč brutto měsíčně) není natolik nízký,
aby mohl být indicií o zaviněné účasti na daňovém podvodu.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 3. 2. 2021. Kasační stížnost
považuje za nedůvodnou. Námitku porušení zásady dvojinstančnosti v řízení o odvolání má
za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Ohledně námitky absence odkazu
na hmotněprávní předpis v rozhodnutí žalovaného poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 154/2007 - 64. S důkazními návrhy stěžovatele se krajský
soud ve všech případech řádně vypořádal, stejně jako s uplatněnými žalobními námitkami.
Existence podvodu na DPH, včetně chybějící daně, byla dostatečně prokázána. Ohledně
sporování jednotlivých zjištěných objektivních okolností svědčících o stěžovatelově vědomosti
(či možnosti vědět) o zapojení do podvodu na DPH žalovaný uvedl, že tyto námitky považuje
rovněž za nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Dále poznamenal, že preventivní opatření
musí přijímat všechny subjekty, bez ohledu na to, v jakém odvětví podnikají. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 233/2015 - 47, citoval,
že „[n]ení povinností daňových orgánů, aby identifikovaly a vymezily opatření, které DS mohl či měl přijmout.
Důkazní břemeno v tomto směru spočívá na DS a je jeho povinností prokázat, že přijal veškerá opatření, která
od něj bylo možné rozumně vyžadovat k ověření, že jeho plnění nepovede k účasti na daňovém podvodu.“ Bylo
tedy pouze na stěžovatelovu rozhodnutí, jaká opatření se v zájmu prevence své účasti
na daňovém podvodu rozhodl přijmout a případně jak se je v daňovém řízení pokoušel
prokazovat. Ke stěžovatelově námitce ohledně data zavedení institutu nespolehlivého plátce
DPH a povinnosti zveřejňovat účetní závěrky žalovaný poznamenává, že existuje celá škála
nástrojů, které mohou sloužit jako rozumná opatření za účelem zamezení účasti na podvodu.
Zopakoval však, že není povinností správních orgánů ani krajského soudu ex post snášet
daňovému subjektu jejich výčet či příklady.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je přípustná (jakožto celek) a projednatelná; nejsou však přípustné
některé kasační námitky.
[18] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které
jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je dané
ustanovení vykládáno tak, že nepřípustná je i dílčí kasační námitka, jejíž předobraz nebyl
stěžovatelem (je-li jím žalobce) uplatněn v předcházejícím řízení před krajským soudem
(srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155). Nejvyšší správní soud
porovnáním stěžovatelovy kasační a žalobní argumentace zjistil, že námitku porušení zásady
dvojinstančnosti stěžovatel neuplatnil v řízení o kasační stížnosti, ačkoli mu v tom patrně nic
nebránilo. Totéž lze uvést o kasačních námitkách, v nichž stěžovatel popisuje povahu svého
podnikání, ospravedlňuje výši své marže na sporných obchodních transakcích, obhajuje
předmětné zboží z hlediska jeho prodejnosti a upotřebitelnosti, namítá tehdejší neexistenci
institutů nespolehlivého plátce DPH (§106a ZDPH) a tzv. zveřejněného účtu (§96 odst. 1
ZDPH) a konečně i neprovádění vyšetřování osoby stěžovatele ze strany Policie České republiky;
tyto otázky nicméně ve své žalobě nijak nerozvíjel. Nejvyšší správní soud si je vědom, že je nyní
stěžovatel nastolil v reakci na některé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku; krajský soud
však svým poukazováním na tyto „objektivní okolnosti“ svědčící o existenci daňového podvodu
a v některých případech i o stěžovatelově vědomosti (resp. možnosti vědět) ohledně účasti
na podvodu nikterak nenahrazoval a nedoplňoval odůvodnění rozhodnutí žalovaného, nýbrž
toliko vypořádával povšechně nekonkrétní žalobní body spočívající převážně ve vágních
tvrzeních stěžovatele o tom, že žalovaný neprokázal existenci podvodu ani stěžovatelovu
zaviněnou účast na něm. Stěžovatel tak měl veškeré příležitosti k tomu, aby totéž, co nyní namítá
v kasační stížnosti, namítl již ve své žalobě, a reagoval tak na konkrétní obsah rozhodnutí
žalovaného cílenou argumentací. Fakt, že tak v řízení před krajským soudem neučinil, nelze
s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. zhojit uplatňováním nové právní argumentace v řízení o kasační
stížnosti. Uvedené námitky jsou tudíž nepřípustné a Nejvyšší správní soud se jimi dále
při posuzování důvodnosti kasační stížnosti nemohl zabývat.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud předně posuzoval přezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Případná nepřezkoumatelnost rozsudku je vadou, k níž je Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout i tehdy, neuplatní-li stěžovatel kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(srov. §109 odst. 4 téhož zákona). Jedná se o natolik závažný nedostatek soudního rozhodnutí,
který ze své podstaty brání jeho věcnému přezkoumání Nejvyšším správním soudem, a proto
zpravidla vede k nutnosti zrušení napadeného rozhodnutí. Bližší vymezení pojmu
nepřezkoumatelnost podal Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát.
Podle jeho ustálené judikatury je tak třeba za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů pokládat
zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost
je dána tehdy, pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán
po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané
správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho
odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož
skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně
soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech (dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[21] Žádnou z výše popsaných příčin nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud v kasační
stížností napadeném rozsudku nenalezl. Odůvodnění koresponduje s výrokovou částí rozsudku,
je srozumitelné, přehledně a logicky strukturované a krajský soud jím reagoval na všechny
uplatněné žalobní námitky; je z něj také zřejmé, proč neshledal krajský soud jednotlivé žalobní
námitky důvodnými.
[22] Stěžovatel namítl, že krajský soud opomenul jeho návrh na provedení důkazu
rozhodnutím „celního“ úřadu ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3529193/18/3001-52521-705733. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel skutečně v části 3) své žaloby navrhl provedení důkazu
rozhodnutím ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3529193/18/3001-52521-705733, avšak nemělo se jednat
o rozhodnutí celního úřadu, nýbrž rozhodnutí správce daně (Finančního úřadu pro Jihomoravský
kraj), jímž měla být stěžovateli stanovena daň z příjmů fyzických osob za totožná zdaňovací
období podle pomůcek. Z kontextu stěžovatelovy žaloby je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé,
že tento důkazní návrh měl směřovat k prokázání toho, že stěžovateli byla jiná daň (daň z příjmů
fyzických osob) vyměřena na základě pomůcek, ačkoli správce daně disponoval totožnými
důkazními prostředky jako v případě doměření daně z přidané hodnoty (zde však byla daň
doměřena na základě dokazování); tato skutková okolnost pak měla sloužit jako skutkový základ
stěžovatelovy žalobní námitky, podle níž měl žalovaný stanovit stěžovateli také daň z přidané
hodnoty podle pomůcek (namísto stanovení daně dokazováním). Dále je také pravdou,
že se krajský soud k tomuto formálně uplatněnému důkaznímu návrhu v odůvodnění
napadeného rozsudku výslovně nevyjádřil. Nejvyšší správní soud v tom však s ohledem
na následující úvahy neshledává žádné pochybení. Krajský soud totiž přistoupil rovnou
k vypořádání stěžovatelovy námitky ohledně způsobu stanovení daně, přičemž v odst. 84
vysvětlil, že i při prokázání toho, že stěžovateli byla daň z příjmů fyzických osob stanovena
podle pomůcek, nemůže být předmětná žalobní námitka důvodná, neboť „řízení týkající se daně
z přidané hodnoty a daně z příjmů vycházejí z jiného hmotněprávního předpisu, jsou postavena na rozdílných
institutech a mohou vést k odlišnému způsobu stanovení daně; to záleží vždy na konkrétní důkazní situaci
daňového subjektu v příslušném daňovém řízení. Soudu ani není zřejmé, kam žalobce předmětnou argumentací
směřuje, neboť předmětná tvrzení by mohla být zohledněna spíše v řízení týkajícím se daně z příjmů, v němž bylo
rozhodnutí vydáno později. V nyní projednávané věci soud žádné pochybení při volbě způsobu pro stanovení daně
neshledal.“ Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela
zjevná nadbytečnost provádění důkazu rozhodnutím správce daně ze dne 17. 7. 2018,
č. j. 3529193/18/3001-52521-705733. Krajský soud evidentně neměl žádný důvod provádět
důkaz ke skutkovému tvrzení, jež nebylo způsobilé mít vliv na výsledné posouzení důvodnosti
žaloby. Předmětná kasační námitka spočívající v tvrzení opomenutí důkazního návrhu je tudíž
nedůvodná.
[23] Spatřuje-li stěžovatel tzv. „jinou vadu“ řízení před krajským soudem [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] v tom, že jej krajský soud neosvobodil od soudních poplatků a pro řízení o žalobě
mu neustanovil zástupce, nemůže tomuto Nejvyšší správní soud přisvědčit. Touto námitkou
stěžovatel nepřípustně vybočil z předmětu soudního přezkumu v řízení o této kasační stížnosti.
Krajský soud rozhodl o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků a o návrhu
na ustanovení zástupce výrokem II. svého usnesení ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 71/2018 - 75,
a nikoli napadeným rozsudkem. Jakkoli bylo usnesení krajského soudu vydáno v tomtéž řízení
o žalobě, byla proti němu (přinejmenším proti jeho výroku II.) přípustná kasační stížnost (o čemž
byl stěžovatel v závěru daného usnesení výslovně poučen). Pakliže stěžovatel s rozhodnutím
krajského soudu o uvedených procesních návrzích nesouhlasil, měl se obrátit kasační stížností
na Nejvyšší správní soud; tohoto svého práva ovšem nevyužil.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve zbytku přípustných kasačních námitek stěžovatel
v podstatě opakuje některé své žalobní body, aniž by dále jakkoli sporoval ty části odůvodnění
napadeného rozsudku, jež skýtají jejich vypořádání. Stěžovatel tak sice namítá, že závěr
žalovaného o daňovém podvodu je nepřezkoumatelný, že není zřejmé, jaká zákonná ustanovení
měl stěžovatel porušit, a že krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit i k žalobní námitce
poukazující na to, že v rozhodnutí žalovaného chybí odkaz na hmotněprávní předpis; na každou
z těchto námitek mu krajský soud odpověděl v napadeném rozsudku. Pokud stěžovatel následně
stěžovatel v kasační stížnosti nebrojí proti vypořádání uvedených námitek ze strany krajského
soudu, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než v tomto ohledu na odůvodnění napadeného
rozsudku odkázat, neboť není povolán k tomu, aby za stěžovatele domýšlel kasační argumentaci.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud shledal uplatněné kasační námitky zčásti nepřípustnými, ve zbytku
pak nedůvodnými. Nezbylo tudíž, než kasační stížnost zamítnout v souladu s §110 odst. 1 in fine
s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. (přiměřeně dle §120 téhož zákona). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaný sice v řízení procesně úspěšný byl,
avšak nevznikly mu náklady, jež by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti, a jejichž
náhrada by mu tedy měla být přiznána (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
[27] Výrokem I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2020,
č. j. 2 Afs 332/2020 - 40, byl stěžovatel zcela osvobozen od soudních poplatků v řízení o kasační
stížnosti a výrokem II. téhož usnesení byl jeho zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
ustanoven JUDr. Ing. Radek Jurčík, Ph.D., advokát se sídlem Obilní trh 312/6, Brno. Odměnu
ustanoveného zástupce platí (v tomto případě zcela) stát (srov. §35 odst. 10 s. ř. s.). Zástupce
poskytl stěžovateli dva úkony právní služby [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“]; za každý z nich
náleží odměna 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu]
i paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 4 též vyhlášky). Odměnu
6800 Kč je třeba navýšit o DPH (1428 Kč), jejímž je ustanovený zástupce plátcem. Celkem
tedy ustanovenému zástupci náleží 8228 Kč, jež mu budou vyplaceny z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu