ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.179.2019:33
sp. zn. 2 As 179/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. K., proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 10. 2016, č. j. KUJI 79906/2016, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, č. j. 22 A 78/2016 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou ze dne 23. 8. 2016,
č. j. OD/656/16/RS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „silniční zákon“)
porušením povinnosti uložené v §6 odst. 1 písm. a) silničního zákona, a to z nedbalosti.
[2] Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 16. 4. 2016 v 7:55 hod. řídil po silnici
I. třídy č. 37 ulice Santiniho, v obci Žďár nad Sázavou, kolem cukrárny U tří hvězd, ve směru
od obce Stržanov do centra obce, motorové vozidlo Mercedes-Benz A140, reg. zn. X, přičemž
nebyl za jízdy na sedadle řidiče připoután bezpečnostním pásem, ačkoliv je jím sedadlo povinně
vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Žalobce byl následně v obci Žďár nad Sázavou
v ulici Bezručova u fotbalového stadionu zastaven a kontrolován policejní hlídkou DI Žďár nad
Sázavou. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena ve výši 1500 Kč.
[3] Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, aniž v něm uvedl konkrétní
důvody. Žalovaný jej svým rozhodnutím ze dne 21. 10. 2016, č. j. KUJI 79906/2016 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[4] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou. Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) ji však v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že byl připoután a že tvrzení policistů jsou
nevěrohodná. Soud vzal za prokázané, že se žalobce dopustil přestupkového jednání, a tvrzení
policistů, že nebyl připoután, za dostatečný a věrohodný důkaz. Policisté neměli (na rozdíl
od žalobce) zájem na projednávané věci a jejím výsledku, přičemž nebyl dán žádný důvod
zpochybňující jejich věrohodnost či nestrannost; rozpor v jejich výpovědi, zda byl žalobce vyzván
k předložení lékařského potvrzení o tom, že nemusí být připoután, označil za marginální. Krajský
soud odmítl provést důkaz ohledáním vozidla k zjištění barvy bezpečnostních pásů, neboť
to považoval za nadbytečné, jelikož nevyvstaly žádné pochybnosti o pravdivosti tvrzení svědků –
policistů; výslech obou policistů byl veden za přítomnosti zástupce žalobce, který měl možnost
jim klást otázky, přičemž se žádné pochybnosti neobjevily. Soud zároveň odmítl vyslechnout
údajnou žalobcovu spolujezdkyni; takový důkazní návrh považoval za účelový, neboť
ze svědeckých výpovědí policistů jednoznačně vyplývá, že ve vozidle se nenacházel nikdo jiný
než žalobce. Krajský soud současně nepřisvědčil námitkám napadajícím výrok prvostupňového
rozhodnutí kvůli absenci údaje o bodovém postihu a alternativním závěru o formě zavinění.
Stejně tak krajský soud shledal námitku absence materiální stránky přestupku nedůvodnou.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení napadeného rozsudku
v celém rozsahu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel zaprvé namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť
mu bylo znemožněno prokázat, že byl ve vozidle připoután bezpečnostním pásem, který však
splýval svou světlou barvou s jeho světlým oblečením, takže se policisté dopustili omylu,
když dovodili, že nebyl připoután. Správní orgán odmítl provést jím navržené důkazy, konkrétně
výslech spolujezdkyně a ohledání vozidla, byť k tomu nebyl legitimní důvod. Důvodem totiž
nemůže být skutečnost, že správní orgán účastníkovi na základě výpovědi policistů nevěří, neboť
věrohodnost důkazu lze hodnotit až po jeho provedení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40); správní orgán musí obviněnému
umožnit provést takové dokazování, které může hypoteticky změnit názor správního orgánu
na posuzovanou otázku. Správní orgán pochybil, když výpovědi policistů, na základě nichž
odmítl provést výslech spolujezdkyně, automaticky přikládal vyšší věrohodnost, čím měl porušit
presumpci neviny a zásadu rovnosti; v té souvislosti odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne
22. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 520/16. Stěžovatel zároveň zpochybnil věrohodnost výpovědi policistů,
neboť ti měli zájem potvrdit skutečnosti uvedené v úředním záznamu a jejich výpovědi
se neshodovaly; současně namítl, že měli použít služební kameru v policejním vozidle či jiné
zařízení pro zajištění objektivních důkazů. Na závěr upozornil na analogicky použitelnou
judikaturu Nejvyššího správního soudu k prokazování držení mobilního telefonu v ruce při řízení
motorového vozidla, podle které musí provedené důkazy po svém vyhodnocení vytvořit
dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,
které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že byl takový obtížně zachytitelný
přestupek spáchán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 102/2010 - 86).
[7] Stěžovatel zadruhé namítá, že krajský soud nevypořádal jeho odkazy na přiléhavou
judikaturu, a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč se krajský soud s judikaturou neztotožnil
a zda se jí vůbec zabýval. V té souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 742/14, podle kterého se soud musí vypořádat s odlišnou rozhodovací praxí jiných
soudů v typově stejných sporech.
[8] Stěžovatel zatřetí namítá, že krajský soud ve svém odůvodnění mylně odkazoval
na námitky uplatněné v odvolání před správním orgánem, ačkoli jeho odvolání bylo pouze
blanketní. Podle stěžovatele se tak krajský soud vyjadřoval ke zcela odlišnému rozhodnutí,
což svědčí o jeho nikoli řádném postupu při přípravě rozsudku, a napadený rozsudek je proto
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[9] Žalovaný ve svém stručném vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí,
své vyjádření k žalobě a ztotožňuje se s argumentací krajského soudu. Navrhuje proto,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační
stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil první kasační námitce, že bylo porušeno právo
stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo neprovedením navržených důkazů
znemožněno prokázat, že byl ve vozidle připoután bezpečnostním pásem.
[14] Přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem se řadí mezi přestupky pozorovatelné
pouhým okem, byť se obvykle jedná o tzv. obtížně zachytitelné jednání. Jelikož takový přestupek
obvykle nebývá obrazově zdokumentován, věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje
dostatečný důkaz jeho spáchání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 - 70, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, a ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 10 As 108/2014 - 25). Vytýkat absenci videodokumentace je tudíž bezpředmětné. Rozporuje-
li řidič spáchání takového přestupku, musí být policisté vyslechnuti jako svědci a obviněný,
popř. jeho zástupce, musí mít možnost klást jim při výslechu otázky. Úřední záznam k prokázání
viny nestačí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009
č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Žalovaný podle údajů vedených
ve spise těmto požadavkům řádně dostál.
[15] Výpovědi policistů nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, ale pro jejich
zpochybnění by musely svědčit konkrétní skutečnosti, např. neshody v podstatných okolnostech
věci. Nepodstatný rozdíl ve výpovědích policistů, který se netýká podstaty sporu, však takovou
skutečností není (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 As 22/2013 – 27). Věrohodnost jejich výpovědí může být narušena i v případě,
když při silniční kontrole postupují příliš horlivě, aniž by k tomu měli rozumný důvod
(např. bezdůvodná kontrola technického stavu vozidla, srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, či stěžovatelem citovaný rozsudek ze dne
22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86). V nyní projednávané věci však výpovědi policistů,
v nichž se objevila pouze jedna nepodstatná neshoda, ani jejich postup při silniční kontrole, který
nevykazoval žádné náznaky šikany, nezavdávají důvod k tomu pochybovat o jejich věrohodnosti.
[16] Výslechu policistů se aktivně zúčastnil i zástupce stěžovatele, a ačkoli se policisté jasně
vyjadřovali k bezpečnostním pásům, otázky zástupce se nijak netýkaly barevnosti pásů ani barvy
oblečení stěžovatele. Teprve ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí se stěžovatel zmínil,
že jeho bezpečnostní pásy byly světlé, a proto navrhuje provést důkaz ohledáním vozidla,
a současně navrhnul výslech údajné spolujezdkyně; policisté přitom při výslechu uvedli,
že stěžovatel jel v autě sám. Současně zpochybnil věrohodnost policistů pro jejich špatnou paměť
a nepodstatnou odchylku ve výpovědích. Ze spisu je navíc patrné, že stěžovatel podepsal
oznámení o přestupku a jasně viditelnou kolonku, do které mohl uvést své vysvětlení, ponechal
prázdnou.
[17] Nejvyšší správní soud se na základě výše uvedených skutečností ztotožňuje se závěry
správních orgánů a krajského soudu, že ohledání vozidla by bylo nepotřebným důkazem, stejně
jako výslech údajné spolujezdkyně. Bez ohledu na barevnost bezpečnostních pásů bylo
ze shromážděných podkladů zřejmé, že výpověď policistů je věrohodným důkazem, který sám
o sobě postačí k usvědčení pachatele přestupku. V obdobné věci může Nejvyšší správní soud
odkázat např. na své rozsudky ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012 - 30, a ze dne 24. 6. 2014,
č. j. 10 As 108/2014 - 25. Ačkoli soud v některých typově obdobných věcech přisvědčil
argumentům obviněných ze spáchání obtížně zachytitelného přestupku, v takových případech
se vyskytovaly jiné skutečnosti významně zpochybňující věrohodnost výpovědi policistů
či podstatné neshody v jejich výpovědích (např. neshoda na barvě oblečení obviněného,
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 2 As 198/2020 – 24,
popř. stěžovatelem citovaný rozsudek ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86).
[18] Ke druhé kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se nedopustil
zásadního pochybení, které by mělo vést ke zrušení jeho rozsudku, a námitka je proto
nedůvodná. Úkolem krajského soudu není reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle
vyvrátit, nýbrž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (např. rozsudky ze dne
3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, a ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 - 78), a to se týká
rovněž odkazů na judikaturu. Ve svém obsáhlém odůvodnění krajský soud přezkoumatelným
způsobem vysvětluje své úvahy a dochází k závěru, který je souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, jak je demonstrováno výše. Ačkoli by soud jistě mohl přesněji
vymezit své úvahy ve vztahu k jednotlivým liniím a zákoutím judikatury, ústavní požadavek
na vypořádání rozhodovací praxe v obdobných věcech, pokud se od jejich závěrů soud odchyluje,
byl naplněn.
[19] Třetí kasační námitka je zjevně nedůvodná, neboť z obsahu napadeného rozsudku jasně
plyne, že krajský soud se vyjadřoval k projednávané věci, a proto se nemůže jednat o vadu
nepřezkoumatelnosti. Ze strany krajského soudu se jednalo o zřejmý omyl, který však nic nemění
na přesvědčivosti jeho rozsáhlého odůvodnění, a proto námitce nelze vyhovět.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto řízení o kasační stížnosti
úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v souvislosti
s tímto řízením nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost, proto mu soud jejich
náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu