ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.282.2020:25
sp. zn. 2 As 282/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Lenky Bahýľové v právní věci žalobkyně: Lucky Money a. s.,
se sídlem K výtopně 1224, Praha 5, zast. Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem
Pernerova 697/35, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15,
Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Varnsdorf, se sídlem náměstí
E. Beneše 470, Varnsdorf, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 3. 6. 2014,
č. j. MF-111915/2013/34-2901-RK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, č. j. 6 Af 45/2014 – 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyni se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo n a náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhala zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 3. 6. 2014,
č. j. MF-111915/2013/34-2901-RK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut její
rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2013, č. j. MF-60690/3/2013/34 (dále
jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo zrušeno povolení žalobkyně k provozování
loterie nebo jiné podobné hry na adrese Východní 1528, Varnsdorf (dále jen „loterijní povolení“),
postupem podle §43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o loteriích“), a to pro jeho rozpor s obecně závaznou
vyhláškou města Varnsdorf č. 4/2012, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných
podobných her (dále jen „OZV č. 4/2012“).
[2] Ve značně rozsáhlé žalobě (obsahující celou řadu zde nereprodukovaných námitek) mimo
jiné poukazovala na to, že umožnění provozu loterií a jiných podobných her pouze na několika
vybraných místech obce je diskriminační a narušující hospodářskou soutěž na jejím území.
Předmětná obecně závazná vyhláška vytváří dle žalobkyně zcela absurdní situace, kdy na jedné
adrese je provoz loterií povolen, ovšem na adrese druhé, nacházející se v bezprostřední blízkosti,
je stejný provoz již zakázán.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 6 Af 45/2014 – 101 (dále jen „napadený
rozsudek“), napadené rozhodnutí ministra zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Všechny blíže nepojednané žalobní námitky shledal nedůvodnými (resp. v jednom případě
konstatoval vadný postup žalovaného v řízení, který však nemohl mít vliv na zákonnost
rozhodnutí).
[4] Napadené rozhodnutí tedy zrušil výhradně na základě důvodnosti námitky diskriminační
povahy OZV č. 4/2012. Ta ve svém čl. I povolila provozování sázkových her dle §2 písm. e), g),
i), l), m) a n) zákona o loteriích, loterií a jiných podobných her dle §2 písm. j) téhož zákona
a loterií a jiných podobných her dle §50 odst. 3 téhož zákona pouze na vyjmenovaných místech
(pod poř. č. 1 – 10); mezi těmito místy přitom nebyla uvedena adresa předmětné provozovny
žalobkyně na Východní 1528, Varnsdorf. Městský soud předeslal, že vycházel z rozsudku ze dne
20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77, ve kterém Nejvyšší správní soud výslovně odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (dále jen nález „Františkovy Lázně“),
a připomenul povinnost soudů posuzovat před samotnou aplikací každou obecně závaznou
vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených zákony a ústavním pořádkem. Dále uvedl,
že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 233/2017 – 34,
je obecně závaznou vyhlášku možné shledat diskriminační v případě, kdy pro různé subjekty
ve stejných situacích zakládá odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), případně na základě
zdánlivě neutrálních ustanovení jisté subjekty znevýhodňuje bez zdůvodnění legitimním cílem,
kdy prostředky k jeho dosažení nejsou přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace).
[5] Městský soud v řízení o žalobě vyzval město Varnsdorf mimo jiné ke sdělení konkrétních
skutečností, které vedly ke zvolené místní působnosti vyhlášky. To uvedlo, že hlavním cílem
regulace počtu míst provozování hracích přístrojů bylo zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku v zájmu občanů a obce. Předmětná regulace měla vést k eliminaci či alespoň
minimalizaci negativních faktorů (důsledků hazardu), se kterými se město potýká – jde o město
s vyloučenými lokalitami, region se potýká s vysokou nezaměstnaností a nízkými příjmy, projevují
se zde negativní vlivy související s gamblerstvím (rušení nočního klidu, drobné krádeže,
závažnější kriminalita, zneužívání sociálních dávek, užívání alkoholu atd.). Před přijetím obecně
závazné vyhlášky se za účelem dosažení maximálního cíle regulace přistoupilo ke spolupráci
všech zainteresovaných stran; současně byly brány ohledy na příjem města. Samotný výběr
povolených míst byl ponechán na zastupitelích. Město zároveň poukázalo, že Ministerstvo vnitra
shledalo OZV č. 4/2012 v souladu se zákonem, k čemuž zastupitelé přikládali zásadní význam.
[6] Soud konstatoval, že město Varnsdorf bylo v souladu se závěry nálezu Františkovy Lázně
zmocněno k vydání obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií a jiných podobných her
již na základě §10 písm. a) zákona o obcích; toto obecné zmocnění je přitom dále
konkretizováno §50 odst. 4 zákona o loteriích. Tato ustanovení svěřují obcím široké pravomoci
omezit provozování hracích přístrojů místem nebo časem či je zcela zakázat. Pravomoc obcí
k vydání obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií a jiných podobných her na svém území
tedy není ničím dalším podmíněna. Regulace nicméně musí vycházet z racionálních důvodů,
neutrálních a nediskriminačních ve vztahu ke konkrétním osobám, na které dopadá. Je to právě
správní soud, jenž má možnost případně obecně závaznou vyhláškou v uvedené části
neaplikovat. Městský soud provedl test ústavnosti OZV č. 4/2012. Naznal, že město Varnsdorf
mělo pravomoc vyhlášku vydat a že při jejím vydání nejednalo ultra vires. Z vyjádření města
Varnsdorf však soudu nebylo zřejmé, jaké konkrétní důvody jej vedly k právě takto provedené
regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her, kdy jejich provoz byl
povolen pouze na určitých místech (adresách), a to bez bližšího vysvětlení. Město Varnsdorf
soudu dostatečně nezdůvodnilo, na základě jakého konkrétního klíče takový výběr provedlo; tyto
důvody nebylo možné zjistit ani ze samotného znění OZV č. 4/2012. Racionální, neutrální
a nediskriminační důvody ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace dopadá, tedy nebylo
možné zjistit ze samotné vyhlášky, ani z vyjádření města v rámci řízení. Soud proto dospěl
k závěru, že OZV č. 4/2012 je diskriminační, a tudíž se rozhodl ji v souladu se závěry nálezu
Františkovy Lázně v předmětné věci neaplikovat. V důsledku toho shledal napadené rozhodnutí
nezákonným a přistoupil k jeho zrušení, neboť chyběl zákonný podklad pro jeho vydání.
II. Kasační stížnost žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítá,
že městský soud nesprávně posoudil právní otázku diskriminačního charakteru loterijní vyhlášky.
Účelem regulace provedené OZV č. 4/2012 byl sledován legitimní cíl spočívající v omezení
provozování hazardních her a snížení počtu lokalit, v nichž tyto hry lze provozovat, čímž mělo
dojít k omezení negativních jevů spojených s provozem těchto zařízení v rámci katastrálního
územní obce. Takový účel regulace je zcela v souladu jak s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, tak Ústavního soudu; k tomuto odkázal na nález Ústavního soudu Františkovy Lázně.
Loterijní vyhláška by byla dle stěžovatele diskriminační, pokud by pro různé subjekty
ve shodných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti nebo by určité subjekty
znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimního cíle na základě zdánlivě neutrálních ustanovení.
Předmětnou vyhláškou došlo ke koncentraci provozoven video-loterijních terminálů na oblast,
která odpovídala místním poměrům. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že OZV č. 4/2012
v žádném případě nemůže být diskriminační. Nesouhlasí s městským soudem, který městu
Varnsdorf klade za vinu, že podrobné odůvodnění přijeté vyhlášky není obsaženo v důvodové
zprávě. Takový názor je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 29/10, který uvedl, že na obce jako normotvůrce nelze klást příliš přísná formální
pravidla, ale vždy je nutné jít po úmyslu regulace s tím, že obec může tuto svou normotvorbu
objasnit právě v rámci soudního řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že předmětná vyhláška není
diskriminačního charakteru, když určovací kritérium nebylo namířeno proti konkrétním
subjektům provozující loterie, ale bylo určeno teritoriálně tak, aby byl v co největší míře omezen
vliv provozoven loterií a jiných podobných her na obyvatele obce. Dále upozorňuje,
že Ministerstvo vnitra v minulosti obdrželo podnět k zahájení výkonu dozoru ohledně dané
vyhlášky s tím, že správní řízení nebylo zahájeno, jelikož po posouzení skutkových okolností
dospělo k závěru, že město Varnsdorf při vydávání obecně závazné vyhlášky nikterak
nepochybilo a není důvodu pro její zrušení.
[8] Stěžovatel dále namítá, že městský soud již v minulosti rozhodoval v obdobné věci, tedy
o žalobě podané proti rozhodnutí o zrušení povolení k provozování hazardních her z důvodu
rozporu se shodnou obecně závaznou vyhláškou města Varnsdorf (č. 4/2012). V rozsudku
ze dne 4. 6. 2020, č. j. 11 Af 34/2014 – 255, přitom dospěl k závěru, že daná vyhláška není
diskriminační, a tedy ani nezákonná. V napadeném rozsudku se k tomu dřívějšímu rozhodnutí
žádným způsobem nevyjádřil a neodůvodnil odklon od tohoto dřívějšího rozhodnutí. Stěžovatel
má za to, že tímto postupem porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí plynoucí
např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04. Ta nevylučuje odlišné
posouzení, nicméně pouze v případě, že soud uvede důvody, pro které tak učinil a pokud tyto
důvody obstojí. Protože však městský soud v rámci napadeného rozsudku žádné takovéto
důvody neuvedl, považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[9] Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatele v řízení jedná osoba naplňující
podmínky §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný,
neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. Pokud
jde o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost, odkazuje na svou ustálenou judikaturu k této
otázce; srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Stěžovatel tvrdí
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku proto, že se v něm městský soud nevypořádal s jiným
rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 11 Af 34/2014 – 255, v němž naopak nedospěl
k závěru o diskriminační povaze OZV č. 4/2012. Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje,
že stěžovatel na tento rozsudek sám neodkazoval v žádném ze svých podání (tedy jím
neargumentoval, ani se v projednávané věci nedovolával zaujetí stejných závěrů), tudíž městský
soud neměl bez dalšího povinnost se k němu vyjádřit. Odkazovaný rozsudek byl navíc vydán
toliko měsíc před napadeným rozsudkem, tudíž nelze vyloučit, že v něm formulované právní
posouzení nebylo toho času účastníkům řízení ani rozhodujícímu senátu známo. Je pravdou,
že městský soud v rozsudku č. j. 11 Af 34/2014 – 255 dospěl k závěru, že totožná
OZV č. 4/2012 není diskriminační. Podstatné však je, že toto rozhodnutí bylo zrušeno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2021, č. j. 5 As 217/2020 – 32 (ostatně
v pořadí první rozsudek městského soudu v dané věci ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 11 Af 34/2014 - 117, byl již dříve zrušen rozsudkem NSS ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 5 As 255/2015 – 58, v pořadí druhý rozsudek ze dne 22. 9. 2016, č. j. 11 Af 34/2014 – 165,
pak byl znova zrušen rozsudkem NSS ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 – 49; oba přitom
posuzují mimo jiné diskriminační povahu předmětné vyhlášky). Městský soud proto nepochybil,
pokud odkazovaný rozsudek nenásledoval, resp. v nyní přezkoumávané věci dospěl ohledně
diskriminačního charakteru OZV č. 4/2012 k jinému závěru. Posouzení dané otázky nadto závisí
na schopnosti jejího vydavatele (nejpozději v řízení před soudem) patřičně obhájit v ní zvolenou
regulaci, což může v každém jednotlivém soudním řízení proběhnout odlišným způsobem
v závislosti na kvalitě a přesvědčivosti vyjádření obce. Jakkoli by tedy v přezkoumávaném případě
bylo jistě příhodné, kdyby si městský soud odlišného posouzení učiněného v jiné nedávno
předcházející věci týkající se téže loterijní vyhlášky byl vědom a reflektoval jej ve svém pozdějším
rozsudku, nelze absenci takového vymezení označit za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku.
[14] Nejvyšší správní soud již opakovaně vyložil (například v rozsudcích ze dne 26. 2. 2021,
č. j. 2 As 325/2016 – 46, či ze dne 22. 3. 2021, č. j. 3 As 240/2017 - 51), že plošná regulace
na území obce nebývá za běžných okolností ze své podstaty diskriminační; je z ní totiž zřejmý
legitimní záměr obce vymýtit provozování loterií z jejího území. Pravomoc obcí zcela zakázat
hazardní hry na svém území vyplývá ze zákona i z ústavního pořádku a byla potvrzena
i Ústavním soudem [§50 odst. 4 zákona o loteriích, §10 písm. a) zákona o obcích; nález
Ústavního soudu Františkovy Lázně]. Plošný zákaz mezi jednotlivými provozovateli nerozlišuje
přímo a obvykle ani svým dopadem. Skutečnost, že aktivní provozovatelé budou muset
v důsledku úpravy provoz ukončit, je důsledkem ústavně garantované možnosti obce hazardní
hry na svém území zcela zakázat. Obec přitom při výkonu tohoto práva nepoužívá žádné
rozlišovací kritérium; všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu,
mají stejné podmínky. V takovém případě princip rovnosti porušen není a Nejvyšší správní soud
dovodil již ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 – 49, že vyhláška města
vztahující zákaz provozování loterií na celé území není diskriminační a svévolná.
[15] V případě obecně závazných vyhlášek obsahujících výjimky ze zákazu provozování loterií
ovšem Nejvyšší správní soud opakovaně ukládá správním soudům povinnost zkoumat,
zda samospráva nepostupovala svévolně a diskriminačně. K omezení provozu loterií,
resp. povolení jejich provozu pouze na určitých místech (příp. časech) stanovených v obecně
závazné vyhlášce či její příloze, je třeba poukázat na judikaturu Ústavního soudu, která
konstantně zdůrazňuje, že soud musí být při aplikaci vyhlášky schopen posoudit, „zda obec
zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně“ (viz nález Ústavního
soudu Františkovy Lázně). Vymezení míst, na nichž je zakázáno (či oproti obecnému zákazu
povoleno) provozování loterií a jiných podobných her, se musí dle Ústavního soudu opírat
o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám,
na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností
nebo povahy věci, tíží nakonec obec, která obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost v řízení
před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit. Tyto závěry se týkají
především zákazu provozovat loterie a jiné podobné hry v konkrétně vymezených
nemovitostech, kdy hrozí, že by obec mohla účelově povolit jen hry „spřátelených
provozovatelů“.
[16] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, naznal,
že rozhodující „úroveň pro posuzování diskriminační povahy obecní úpravy je úroveň celé obce. Obec jako celek
je tím, kdo má pravomoc loterie na svém území regulovat. Právě obec proto musí zdůvodnit, proč na určitém území
stanoví určitý režim odlišný od území jiného.“ Obec proto musí uvést kritéria, kterými se při úpravě
řídila, a to takovým způsobem, že bude v každém konkrétním případě adresy provozovny
aplikace těchto kritérií objektivně ověřitelná. Tato kritéria by ideálně měla být uvedena
již v přílohových dokumentech k obecně závazným vyhláškám ve smyslu nálezu Ústavního soudu
Františkovy Lázně, lze nicméně akceptovat, i pokud je obec předestře až následně v soudním řízení
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 – 76, a ze dne
20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 – 77). Pak teprve je možné posoudit, zda úprava je souladná
s principem rovnosti a zákazem libovůle.
[17] Právě v rozsudku ze dne 4. 6. 2021, č. j. 5 As 217/2020 – 32 (týkajícím se mimo jiné téže
OZV č. 4/2012 a zrušujícím stěžovatelem poukazovaný rozsudek městského soudu ze dne
4. 6. 2020, č. j. 11 Af 34/2014 – 255) Nejvyšší správní soud konstatoval: „Vyjádření osob
zúčastněných na řízení (obcí vydávajících posuzované loterijní vyhlášky) zcela jednoznačně nevedou
k vyjasnění otázky, z jakých důvodů přistoupily k povolení provozování loterií právě v určitých ulicích
na regulovaném území, ačkoli v jiných částech města tak neučinily. (…) Argumentace městského
soudu - že se nejedná o nerovné zacházení, neboť rozhodné kritérium nebylo namířeno proti konkrétním
subjektům – obchází povinnost kladenou na obce Ústavním soudem, resp. i Nejvyšším správním soudem. Důvody
obcí vedoucí k vydání obecně závazných vyhlášek mohou být zákonné a ústavně legitimní, jsou-li vskutku opřeny
o dostatečně zřejmý skutkový základ (to zatím nebylo v řízení před městským soudem zjišťováno) a bude-li
patrné, že městem zmiňovaných cílů nemohlo být rozumně dosaženo méně razantním zásahem do práva podnikat
v podobě provozování loterií a jiných podobných her. Navrhuje-li pak městský soud stěžovateli přemístit
své provozovny do jiných lokalit, kde je provoz loterií a jiných podobných her stále povolen či kde nedošlo k jejich
časovému omezení, s tím, že taková individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace,
ale naopak ji (soud) považuje za racionálně odůvodněnou tím, že pokud již ve městě existují lokality s povoleným
provozem podobných her, je nanejvýš logické, aby se provozování hazardních her soustředilo pouze a výlučně tam,
pak s uvedeným nemůže kasační soud souhlasit. Pomine-li soud otázku, zda taková možnost vůbec reálně
přichází v úvahu, ať už s ohledem na kapacitní možnosti nebo konkurenční boj, pak přemístění subjektu
provozujícího loterie na dovolenou adresu přináší tomuto subjektu další náklady a rovněž tím přichází o klientelu,
která je vázána na místo provozování loterií a je zvyklá chodit k tomu konkrétnímu provozovateli. Možnou
nerovnost způsobuje právě tento dopad – některé subjekty náklady na stěhování a ztrátu klientely budou muset
v důsledku obecně závazné vyhlášky nést, jiné ne. Tato nerovnost je přitom nutným a přijatelným důsledkem
obecní úpravy míst provozování loterií, nesmí ale být svévolná, tj. založená na subjektivních důvodech tvůrce
právního předpisu. Musí být racionální a objektivně odůvodněná. Pokud obecně závazná vyhláška uvedené
požadavky nenaplňuje (a ani v řízení před městským soudem obec své důvody nedoplní), nelze tuto právní úpravu
aplikovat. Městský soud tedy pochybil, pokud posoudil, že vyhlášky, které nesplňují uvedená kritéria, nejsou
diskriminační, a bylo je možno aplikovat. Uvedené platí tím spíše, pokud (…) rozhodnutím ÚOHS ze dne
15. 6. 2018, byla městu Varnsdorf uložena pokuta ve výši 327 000 Kč za narušení hospodářské soutěže
na trhu provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her tím, že přijalo vyhlášku o provozování loterií
a jiných podobných her pouze na adresních místech uvedených v čl. 1 této vyhlášky, aniž by výběr adresních míst
provedlo na základě objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií. Stěžovatel dále předložil
i rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 12. 2. 2019, kterým byl zamítnut rozklad města Varnsdorf a rozhodnutí
ÚOHS ze dne 15. 6. 2018 bylo potvrzeno; a rozsudek městského soudu ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 10 Af 82/2014 – 118, kterým byla vyhláška města Varnsdorf č. 4/2012 pro absenci důvodů vedoucích
k povolení provozování loterií a jiných podobných her pouze ve vyhlášce stanovených místech shledána
diskriminační a rozhodnutí žalovaného byla zrušena.“
[18] Taktéž v rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017 – 141, se Nejvyšší správní
soud zabýval posouzením OZV č. 4/2012 z hlediska její diskriminační povahy. Konstatoval:
„Obecně závazná vyhláška města Varnsdorf vymezila pouze konkrétní místa, v nichž lze provozovat hazard.
Ve vyjádření v řízení před soudem město pouze uvedlo, že ve městě byla identifikována řada negativních faktorů
(např. jedná se o město s vyloučenými lokalitami). Město dále popsalo postup při přijetí obecně závazné vyhlášky.
NSS souhlasí s městským soudem, že město Varnsdorf neodůvodnilo, že důvody přijetí obecně závazné vyhlášky
byly neutrální a nediskriminační. Z vyjádření města nelze seznat, proč přistoupilo k výběru konkrétních míst,
kde lze provozovat hazard. Obecná tvrzení podaná v jeho vyjádření nelze považovat za dostatečná. NSS
nezpochybňuje právo obcí na samosprávu, a tudíž i na vydávání loterijních vyhlášek. Je však vždy nutné zkoumat,
zda taková vyhláška je neutrální. Je např. nepřijatelné, aby byly na území obce povoleny pouze hry spřátelených
provozovatelů, resp. aby pod pláštěm spravedlivého boje proti hazardu z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti
a veřejného pořádku nebyly sledovány jiné cíle (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 292/2016 - 71).
Nelze souhlasit, že jsou na obce kladeny vysoké formální náležitosti, co se týče obecně závazných vyhlášek. (…)
Obec může vysvětlit až v řízení před soudem konkrétní důvody, které ji vedly k přijetí vyhlášky. K argumentaci
žalovaného, že vyhláška města Varnsdorf nebyla Ministerstvem vnitra shledána jako nezákonná, NSS uvádí,
že to nebrání přezkoumání zákonnosti obecně závazné vyhlášky včetně její možné diskriminační povahy.
Žalovaný v kasační stížnosti uvedl, že městský soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2016,
č. j. 11 Af 34/2014 - 165, dospěl k závěru, že daná vyhláška města Varnsdorf není diskriminační. K tomu
NSS konstatuje, že citovaný rozsudek byl zdejším soudem zrušen rozsudkem ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 5 As 253/2016 - 49.
[19] Nejvyšší správní soud má za to, že výše citované závěry (obzvláště rozsudku ze dne
30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017 – 141) velmi přiléhavě dopadají na nyní projednávanou věc,
neboť se jedná o posouzení totožné loterijní vyhlášky města Varnsdorf č. 4/2012, a to hájené
jeho obsahově shodným vyjádřením v řízení před soudem. Dříve vyslovené závěry tohoto soudu
přitom reagují na všechny kasační námitky vznesené v tomto řízení (pročež je nadbytečné
je znova opakovat) a Nejvyšší správní soud zároveň nemá důvod se od nich jakkoli odchýlit.
Uzavírá tedy, že se ztotožňuje s posouzením městského soudu, který shledal předmětnou
vyhlášku diskriminační. Město Varnsdorf totiž žádným konkrétním způsobem (racionálními
a nediskriminační důvody) nevysvětlilo, a to v procesu přijímání dané vyhlášky ani následně
v řízení před soudem, proč umožnilo provoz loterií právě a pouze na deseti ve vyhlášce
konkrétně vyjmenovaných adresách. Toliko obecné tvrzení města, že výběr byl ponechán na jeho
zastupitelích, nemůže být pro naplnění podmínek nálezu Ústavního soudu Františkovy Lázně
absolutně dostačující. Zastupitelé jistě mají právo při své úvaze zvolit různá kritéria, například
i možnost koncentrace provozoven hazardních her do určité části obce; pak ale musí být určena
(a jasně vymezena) tato část obce, nikoliv vyjmenovány jen jednotlivé konkrétní adresy.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl v tomto kasačním řízení úspěch. Ze spisu
pak není zjevné, že by úspěšné žalobkyni vznikly jakékoli náklady, neboť se ke kasační stížnosti
nevyjádřila. Proto soud vyslovil, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni
ji nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí Nejvyšší
správní soud neuložil žádnou povinnost a ani neshledal jiné důvody hodné zvláštního zřetele
(§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu