ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.151.2021:38
sp. zn. 2 Azs 151/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. R, zastoupen
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 12. 2020, č. j. OAM-690/ZA-ZA11-D07-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, č. j. 1 Az 1/2021 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo n a náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 12. 2020, č. j. OAM-690/ZA-ZA11-D07-2020 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), byla žádost žalobce o mezinárodní ochranu shledána nepřípustnou
podle §10a odst. 1 písm. b) [městský soud nesprávně uvedl písm. e)] zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a proto bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno
podle §25 písm. i) téhož zákona. Současně bylo stanoveno, že státem příslušným k posouzení
žádosti žalobce podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země, nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Polská republika.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 1 Az 1/2021 – 33 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Předeslal mezi stranami nespornou skutečnost, že žalobce
v době podání žádosti o mezinárodní ochranu disponoval platným polským pracovním vízem.
Z čl. 7 nařízení Dublin III jednoznačně vyplývá, že při určování příslušnosti členského státu
k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu se postupuje podle kritérií uvedených v kapitole III
tohoto nařízení, a to v pořadí, v jakém jsou v ní uvedeny. Jelikož čl. 12 (pro jehož aplikaci byly
jednoznačně splněny v něm uvedené podmínky) předchází čl. 13 nařízení Dublin III, nelze
spatřovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný jeho aplikací
nezabýval. Soud dodal, že žalobcem odkazovaný čl. 7 odst. 3 nařízení Dublin III (povinnost
členských států zohlednit jakékoliv dostupné důkazy o přítomnosti rodinných příslušníků,
příbuzných či jiných členů rodiny) se výslovně vztahuje toliko na kritéria dle čl. 8, 10 a 16,
jejichž aplikace nepřicházela v úvahu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce není
nezletilou osobou a nikdy netvrdil, že by v České republice měl rodinné příslušníky, kteří jsou
zde žadateli o mezinárodní ochranu. Soud připustil, že tvrzení žalobce, že do České republiky
přicestoval za svou přítelkyní a její dcerou, by mohlo být relevantní z hlediska čl. 17 nařízení
Dublin III (diskreční pravomoc členských států odchýlit se od pravidel pro určení příslušnosti
k vyřízení žádosti); poukázal však na to, že se jedná o zcela nenárokový postup žalovaného (jeho
správní uvážení). V takovém případě soud pouze zkoumá, zda úvaha správního orgánu
nepřekročila zákonem stanovené meze nebo zda ji správní orgán nezneužil. Žalovaný nepoužití
čl. 17 nařízení Dublin III v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil; soud
se přitom ztotožnil s jeho závěrem, že vycestování žalobce do Polské republiky na dobu vyřízení
žádosti o mezinárodní ochranu nebude představovat rozpor s jeho právem na soukromý
a rodinný život (žalobce již v minulosti pobýval a pracoval v Polské republice, je zdravý a s ničím
se neléčí, ke dni konání pohovoru byl stále ženatý). Soud neshledal, že by se žalovaný dopustil
překročení či zneužití správního uvážení, když naznal, že převážily důvody, pro které setrval
na standardním postupu pro určení kritérií příslušnosti členského státu. Upozornil též na to,
že přítelkyni žalobce ani její dceru nelze považovat za rodinné příslušníky dle čl. 2 písm. g)
ani příbuzné dle čl. 2 písm. h) nařízení Dublin III. Samotná vůle žalobce žít v České republice
s přítelkyní a její dcerou dle soudu nepostačuje pro uplatnění odlišného kritéria pro stanovení
příslušné země k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu; žalobce přitom nebyl připraven
o právo na meritorní posouzení jeho žádosti, pouze bylo konstatováno, že k tomu není příslušný
žalovaný.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítá, že se soud
dostatečně nezabýval jeho životní situací a neposoudil ji v souladu s nařízením Dublin III.
Konstatuje své přesvědčení, že kasační stížnost je přijatelná, neboť svým významem podstatně
přesahuje jeho zájmy (aniž by však uváděl, v čem toto spočívá). Popisuje okolnosti,
za kterých přicestoval do České republiky, a průběh řízení o zajištění a správním vyhoštění.
Nesouhlasí se stanovením Polské republiky jako členského státu příslušného k posouzení jeho
žádosti o mezinárodní ochranu. Vytýká, že žalovaný ani městský soud nezaujali žádné stanovisko
k čl. 14 nařízení Dublin III. Dále namítá, že správní vyhoštění bylo uloženo nezákonně,
neboť překročil pouze ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky; neporušil
však zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nebere v potaz znění
čl. 7 odst. 1 nařízení Dublin III, dle nějž kritéria pro určení příslušného členského státu
se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole. Žalovaný rozhodoval podle čl. 12
tohoto nařízení; ten má přednost jak před čl. 13 (kterého se stěžovatel dovolával v žalobě),
tak i před čl. 14 (na nějž poukazuje nyní).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátkou dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[7] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se kasační
soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném od 1. 4. 2021 (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší
správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval
specializovaný samosoudce, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů
stěžovatele“ již zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015 do 31. 3. 2021
(viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl
rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační
stížnosti. Jak již zdejší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28,
tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti.
[8] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále
vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že stěžovatel v kasační stížnosti sám
nepředestřel žádné konkrétní důvody týkající se její přijatelnosti; konstatoval sice, že přesahuje
jeho vlastní zájmy, aniž však vyslovil, proč tomu tak je. Z judikatury přitom vyplývá, že řízení
o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční; obsah a kvalita kasační stížnosti do značné
míry předurčují nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu
(viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Důvody přijatelnosti
kasační stížnosti přitom nejsou patrné ani z tvrzení stěžovatele ve spojení s obsahem správního
spisu a spisu městského soudu.
[11] Cíli dublinského systému jsou nejen racionalizace posuzování žádostí o udělení
mezinárodní ochrany a zabránění zahlcení systému povinností státních orgánů zabývat
se několikanásobnými žádostmi podanými stejným žadatelem, ale také zvýšení právní jistoty,
pokud jde o určování státu odpovědného za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Tím dublinský systém směřuje k omezení až vyloučení jevu zvaného „forum shopping“, resp. asylum
shopping“ (srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve spojených
věcech N. S. a další, C-411/10, a M. E. a další, C-493/10, odst. 79). Čl. 17 nařízení Dublin III,
jehož (výjimečně užívané) aplikace se stěžovatel dovolával v řízení před žalovaným i městským
soudem, se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval; srov. např. rozsudky NSS ze dne
9. 7. 2015, č. j. 3 Azs 15/2015 - 50, ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 - 34, ze dne
26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 - 24, či ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44, nebo usnesení NSS ze dne 28. 7. 2016,
č. j. 9 Azs 118/2016 - 36, ze dne 15. 6. 2017, č. j. 1 Azs 145/2017 - 32, ze dne 14. 1. 2021,
č. j. 1 Azs 458/2020 - 29, či ze dne 8. 6. 2021, 2 Azs 37/2021 - 61. V rozsudku ze dne
28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 16/2017 – 61, NSS uvedl: „[u]žití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1
nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým
obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná menšina“. Posouzením konkrétní situace stěžovatele
právě s ohledem na možnou aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III se žalovaný výslovně
zabýval na str. 5 – 6 napadeného rozhodnutí; jeho závěry řádně přezkoumal městský soud
v odst. [25] – [31] napadeného rozsudku.
[12] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se městský soud nezabýval čl. 14 nařízení
Dublin III, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jeho aplikace doposud nedovolával,
a to ve správním řízení ani v žalobě; nadto z čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení plyne, že aplikace
čl. 12 má přednost před čl. 14. Posuzování zákonnosti stěžovateli uloženého správního vyhoštění
z území členských států EU pak není předmětem této věci a ani není nikterak relevantní v řízení
o udělení mezinárodní ochrany.
[13] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že samotná snaha
o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky NSS ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94, nebo ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14] Městský soud se v projednávané věci nedopustil žádného zásadního pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; respektoval judikaturu,
od níž se sám Nejvyšší správní soud nehodlá jakkoli odchýlit. Při přezkoumávání skutkového
stavu se nedopustil chyb, které by svojí povahou stály proti samotným základním zásadám
přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený rozsudek nevykazuje žádné nedostatky,
které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí, natož
pak nedostatky závažné.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; odmítl ji proto podle §104a
s. ř. s. jako nepřijatelnou. O věci rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, či ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 Azs 119/2021 – 55).
Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl
ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rozsah jeho úřední činnosti,
a proto ani jemu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu