ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.366.2020:39
sp. zn. 2 Azs 366/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: D. T. N., zastoupená
Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2018, č. j. MV-51471-5/SO-2018, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2020, č. j. 30 A 311/2018 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně dne 5. 6. 2017 požádala o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ.
[2] V záhlaví označeným rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla
odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, ze dne 8. 2. 2018, č. j. OAM-11372-18/DP-2017 (dále jen „prvostupňový správní orgán“
a „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla ve výroku I. podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3
a §37 odst. 1 písm. b) a dále ve výroku II. podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37
odst. 2 písm. b) v návaznosti na §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
ve znění účinném do 14. 8. 2017 zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - OSVČ. Prvostupňový správní orgán své
rozhodnutí opřel o skutečnosti, že žalobkyně vykonávala činnost v areálu společnosti Yazaki,
přičemž o své činnosti nerozhodovala, úkoly jí zadávala třetí osoba, komunikaci zprostředkovával
tlumočník, který jí předával potřebné výrobky ke kontrole a třídění a kontroloval její práci,
odměna jí byla vyplácena podle počtu zpracovaných kusů. Žalobkyně neměla nárok
na dovolenou, dlouhodobou nepřítomnost v práci oznamovala tlumočníkovi.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalobkyně brojila žalobou, již Krajský soud v Plzni
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“).
V návaznosti na toliko obecně formulovanou žalobní argumentaci žalobkyně krajský soud uvedl,
že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a je z něj patrné, z čeho žalovaná
i prvostupňový správní orgán vycházely. Podle krajského soudu je předpokladem prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ kumulativní splnění formální
i materiální podmínky podnikání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 – 81), přičemž materiální podmínka spočívá ve faktickém výkonu
podnikatelské činnosti. Podnikatel je ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet
a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit
tak soustavně za účelem dosažení zisku (§420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Žalovaná se povahou činnosti podrobně zabývala a správně dospěla k závěru, že žalobkyně
podnikatelskou činnost nevykonávala. Její činnost byla závislou prací, pro niž však neměla
povolení, a proto ji vykonávala nelegálně. Předkládané smlouvy o dílo nejsou podle krajského
soudu pro věc žalobkyně relevantní, jelikož podstatná je faktická povaha její činnosti, nikoliv
formální označení smluvního vztahu. Vše podstatné prvostupňový správní orgán zjistil
z výpovědi žalobkyně; nebylo tedy třeba provádět další dokazování. Podle krajského soudu
je při posuzování otázky, zda cizinec plní účel povoleného pobytu, prvostupňový správní orgán
oprávněn sám hodnotit charakter vykonávané výdělečné činnosti cizince (podnikání nebo závislá
práce) a činit si o této otázce vlastní úsudek bez nutnosti obracet se dle §57 odst. 1 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), s podnětem k zahájení řízení
na příslušný správní orgán rozhodující ve věcech zaměstnanosti. Zjištění jiné závažné překážky
pobytu cizince na území, pro niž byla žádost žalobkyně zamítnuta, spočívalo jednak v neplnění
účelu, pro který bylo žalobkyni vízum uděleno, jednak ve výkonu nelegální práce. Podezření
správního orgánu na obcházení zákona cizincem lze nepochybně hodnotit jako překážku pobytu
cizince na území České republiky dle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 66/2019 – 41). Závislá práce byla
výlučnou činností žalobkyně; nelegální práce tedy byla takové intenzity, která naplňuje znaky jiné
závažné překážky. Krajský soud se dále ztotožnil s posouzením dopadu napadeného rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobkyně a shledal jej přiměřeným. Bylo na žalobkyni,
aby přesvědčivým způsobem tvrdila a doložila, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání
zamítavého rozhodnutí (obdobně viz rozsudek ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 – 60).
Žalobkyně byla řádně při výslechu poučena o svých procesních právech, přičemž možnost
seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí nevyužila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítá, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by se dopouštěla výkonu
nelegální práce. Krajský soud nesprávně posoudil, že stěžovatelka svou práci nevykonávala
nezávisle, tj. pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a jeho závěr je v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 6 Ads 46/2013 - 35), podle níž musí být
při postihu nelegální práce prokázáno, že zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci
jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází
v podřízeném vztahu. Stěžovatelka dále namítá, že od počátku řízení tvrdila, že činnost vykonává
svým jménem a na vlastní odpovědnost a nebylo prokázáno, že by svou činnost vykonávala
jménem zaměstnavatele a soustavně. Nesouhlasí s posouzením krajského soudu, že měla
vyvinout vlastní procesní aktivitu. Naplnění všech judikaturních znaků výkonu nelegální práce
je povinen prokázat správní orgán, ale ten tak neučinil.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s posouzením
krajského soudu. Prvostupňový orgán prokázal naplnění všech znaků nelegální práce na základě
výslechu stěžovatelky bez důvodných pochybností. Nebylo třeba provádět další dokazování,
V podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka napadala rozsudek krajského soudu mimo jiné i pro nepřezkoumatelnost.
Neuvedla však, v čem konkrétně tuto vadu spatřuje. Nejvyšší správní soud ve smyslu své ustálené
judikatury shledal, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů a ze kterého je zřejmé, proč krajský soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku jeho
rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245.)
[11] Stěžovatelka v souhrnu dále namítá, že v jejím případě nebylo prokázáno, že vykonávala
práci nelegálně. To, že osobně a soustavně vykonávala práci jménem zaměstnavatele a podle jeho
pokynů a že se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu, správní orgány neprokázaly.
Otázku nelegálního výkonu její práce krajský soud nesprávně posoudil.
[12] Nejvyšší správní soud rekapituluje, že žádost stěžovatelky prvostupňový orgán zamítl
ve výroku I. podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017, a dále ve výroku II. podle §44a odst. 3 ve spojení s §35
odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona ve znění
účinném do 14. 8. 2017, tj. ve znění účinném ke dni podání žádosti. Z tohoto znění zákona
vycházely i žalovaná a krajský soud.
[13] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou, zda správní orgány věc
stěžovatelky posoudily podle správné právní úpravy, jestliže aplikovaly zákon ve znění účinném
ke dni podání žádosti. Ačkoliv to stěžovatelka výslovně nenamítá, Nejvyšší správní soud
je povinen takový úsudek učinit jakožto součást vypořádání stížní námitky stěžovatelky ohledně
nesprávného právního posouzení (podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87).
[14] Určením okamžiku, ke kterému má být hodnocen skutkový a právní stav v řízení
o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79. V něm uvedl, že „[p]odmínky pro povolení k dlouhodobému
pobytu, ale vůbec obecně podmínky pro vydání správního rozhodnutí, musí tedy být splněny nejen v době žádosti
a v průběhu správního řízení, ale především k okamžiku rozhodnutí správního orgánu.“ Následně svůj závěr
soud formuloval do právní věty: „Pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je rozhodující
skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení.“ Rozhodování správních
orgánů podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí vyplývá přímo z povahy
správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126,
publ. pod č. 1786/2009 Sb. NSS). Rozhodnutí o udělení pobytového oprávnění je rozhodnutím
s konstitutivními účinky, a proto teprve právní mocí takového rozhodnutí je cizinec oprávněn
pobývat na území České republiky na základě jím požadovaného pobytového titulu. Postup
správních orgánů, v rámci kterého posuzují splnění podmínek až ke dni vydání rozhodnutí, plně
odpovídá povaze takového rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2019,
č. j. 7 Azs 209/2018 – 37).
[15] Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily,
že na věc stěžovatelky se aplikuje zákonná úprava účinná do 14. 8. 2017. Žádost stěžovatelky
měla být posuzována podle právní úpravy účinné ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí,
resp. ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Toto pochybení však nemá vliv na zákonnost
napadeného rozsudku ani napadeného rozhodnutí, jelikož s účinností od 15. 8. 2017 (tj. v době
vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí) se relevantní právní úprava změnila de facto
pouze v tom, že pravidlo stanovené v §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců účinného
do 14. 8. 2017 bylo přesunuto do §37 odst. 2 písm. a) téhož zákona ve znění účinném
od 15. 8. 2017 do 20. 1. 2019. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost posoudil podle právní
úpravy účinné ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
[16] Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 1. 2019
se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu §35 odst. 2 a 3, §36 a §55 odst. 1
a 2 vztahují obdobně. Podle §35 odst. 3 téhož zákona ve znění účinném do 20. 1. 2019 platí,
že dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo
shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza.
[17] Podle §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 1. 2019
ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů
uvedených v §56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v §56 odst. 2 , za podmínky,
že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza.
Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince.
[18] Podle §37 odst. 1 písm. b) tohoto zákona ve znění účinném do 20. 1. 2019
ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který
mu bylo vízum uděleno.
[19] Dle §56 odst. 1 písm. j) téhož zákona ve znění účinném do 20. 1. 2019 dlouhodobé
vízum (…) ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České
republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
[20] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jiná závažná překážka pobytu
může být způsobena právě neplněním účelu pobytu po převážnou část doby platnosti
předchozího pobytu (rozsudek ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 43) nebo výkonem
nelegální práce (rozsudek ze dne 27. 11. 2011, č. j. 7 As 82/201 - 81, ze dne 19. 1. 2012,
č. j. 9 As 80/2011 - 69, ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 - 50, či ze dne 16. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 302/2017 - 27).
[21] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již ve svých rozsudcích ze dne 16. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 302/2017 - 27, ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 - 46, a ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 10 Azs 250/2019 - 25, výslech účastníka řízení je podle §169j zákona o pobytu cizinců
přípustným důkazem. Řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu podle §44a
téhož zákona je řízením o žádosti. Podle §51 odst. 3 správního řádu platí, že je-li v souladu
s požadavky §3 správního řádu zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět,
neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. V případě, že správní orgán
dospěje k závěru, že informace, které se dozvěděl z výpovědi účastníka řízení, jsou dostatečné
pro zamítnutí žádosti, nejedná se bez dalšího o vadný postup. Výpověď účastníka řízení,
žadatele o povolení k pobytu, tudíž může být - podle okolností případu – postačujícím
podkladem pro rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020,
č. j. 1 Azs 72/2020 - 38).
[22] Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán I. stupně během řízení pojal podezření
o charakteru práce vykonávané stěžovatelkou, a proto ji vyzval k prokázání provozování
živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti ve smyslu §103 písm. s) zákona o pobytu
cizinců. Na základě dokumentů předložených stěžovatelkou dle této výzvy ( výpis
z živnostenského rejstříku, výpisy z účtu za roky 2015 a 2016, přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za rok 2015 a 2016, dvě rámcové smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou
jako zhotovitelem a společnostmi AXION BLACK s. r. o. a EAST-WEST
TRADECOM s. r. o. jako objednatelem a smlouva o podnájmu nebytových prostor na adrese
sídla společnosti Yazaki uzavřená mezi stěžovatelkou jako podnájemkyní a společností
AXION BLACK s. r. o. jako nájemcem) správní orgán I. stupně stěžovatelku vyslechl.
Během výslechu vypověděla skutečnosti, které soud shrnul již v odstavci [ 1] tohoto rozsudku.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s posouzením krajského soudu v odstavcích 27 a 28
napadeného rozsudku, že na základě výpovědi žalobkyně a jí doložených dokumentů
prvostupňový správní orgán zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, přičemž nebylo
třeba provádět další dokazování. Ze způsobu, jakým stěžovatelka při výslechu popsala svou
pracovní aktivitu, je zřejmé, že fakticky nevykonávala činnost, která by splňovala všechny
podstatné rysy podnikání, byť formálně tuto činnost jako podnikání vykazovala (vystavování
faktur, zápis v živnostenském rejstříku, placení pojistného na sociální zabezpečení a daní jako
OSVČ). Pro posouzení věci však není podstatné, jak stěžovatelka svou výdělečnou aktivitu
označovala či formálně vykazovala, ale co bylo její podstatou. Z hlediska posouzení splnění
podmínek §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je nezbytné, aby podnikání bylo
uskutečňováno i fakticky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 - 71). Činnost vykonávaná stěžovatelkou nevykazovala znaky podnikání,
neboť nebyla vykonávána samostatně a nezávisle, pod vlastním jménem, na vlastní účet
a odpovědnost, ale naopak podle pokynů stěžovatelkou zmíněného tlumočníka, který
odměnu za vykonanou práci jménem společnosti Yazaki vyplácel (k tomu obdobně rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 – 46, či ze dne 2. 4. 2020,
č. j. 1 Azs 72/2020 - 38).
[24] Krajský soud správně dospěl k závěru, že z výpovědi stěžovatelky lze dovodit nejen
to, že fakticky nevykonávala podnikatelskou činnost, ale zároveň že její výdělečná činnost
naplňuje znaky závislé práce ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, na který sama stěžovatelka odkazuje: „Společným rysem
všech znaků závislé práce vymezených v §2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 je osobní či hospodářská
závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických
aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské
výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce [§5 písm. e) bodu 1 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec
osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči
zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu.“
[25] Krajský soud v bodě 27 napadeného rozsudku správně uvedl, že výdělečná činnost
stěžovatelky má charakter závislé práce. Stěžovatelka pracovala pro jeden subjekt v jeho
areálu soustavně (podle spisu po několik dní v týdnu od 5. 7. 2015), neurčovala si obsah své
činnosti, práci vykonávala podle časových potřeb tohoto subjektu. Ačkoliv neměla pevnou
pracovní dobu, o své docházce se nerozhodovala nezávisle, nýbrž docházela na zavolání
tlumočníka, který jí přiděloval práci. Práci stěžovatelky řídil subjekt skrze tlumočníka, kte rý
kontroloval její práci, a vystupoval tedy v pozici jejího nadřízeného. Z protokolu o výslechu
také vyplývá, že stěžovatelka byla ze strany subjektu proškolena ohledně bezpečnosti práce,
o čemž byl vyhotoven jí podepsaný záznam. Svou dlouhodobou nepřítomnost měla
povinnost hlásit tlumočníkovi. Stěžovatelka tedy fakticky o ničem nerozhodovala, neurčovala si,
u jakých zákazníků bude pracovat, jaký bude rozsah její práce, jak si práci rozvrhne. Naopak zcela
akceptovala stanovené podmínky, objem práce a potřeby subjektu. Jejím jediným zájmem
a povinností bylo docházet pravidelně na základě telefonické domluvy na pracoviště do areálu
subjektu a provádět zde činnost podle zadaných úkolů. Stěžovatelka práci vykonávala osobně
dle pokynů a pod kontrolou, avšak nikoliv nezávisle na základě vlastní vůle tak, aby si sama
určovala zadání. Její odpovědnost byla v podstatě omezena pouze na odpovědnost za vykonanou
práci, byla proškolena i o bezpečnosti práce. Z toho jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka
vykonávala závislou práci, k níž potřebovala platné pracovní povolení.
[26] Stran námitky stěžovatelky, že nebyla prokázána nelegálnost její činnosti, Nejvyšší
správní soud shledal, že při výslechu stěžovatelka sama uvedla, že pracovní povolení
od Úřadu práce České republiky nemá a ani o něj nikdy nežádala. Ve správním řízení nevyšly
najevo žádné okolnosti, které by toto tvrzení stěžovatelky zpochybnily.
[27] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že napadený rozsudek netrpí vadou nesprávného
právního posouzení. Neshledal ani vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
[30] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu (č. l. 21 a 22) zjistil, že stěžovatelka uhradila
soudní poplatek za kasační stížnost dvakrát, proto jí přeplatek na soudním poplatku ve výši
5000 Kč bude vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu