ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.75.2020:47
sp. zn. 2 Azs 75/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. F., zastoupen Mgr. Viktorem
Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 10. 2019, č. j. MV-121077-23/OAM-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 4 A 64/2019 – 71,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 4 A 64/2019 – 71,
se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Viktoru Klímovi, advokátovi, se sídlem
Melantrichova 477/20, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti ve výši 6353 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dní od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
jehož výrokem I. byla zamítnuta stěžovatelova žaloba směřující proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), výrokem II. bylo rozhodnuto
o nákladech řízení o žalobě a výrokem III. přiznána odměna ustanovenému zástupci stěžovatele
za zastupování v řízení o žalobě.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní orgán“) ze dne
10. 8. 2018, č. j. CPR-12031-26/ČJ-2017-931200-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo
„rozhodnutí o vyhoštění“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), se stanovením doby jednoho roku, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie. Doba k vycestování z území byla stanovena na 30 dnů po nabytí
právní moci rozhodnutí o vyhoštění, alternativně pak od okamžiku, kdy cizinec pozbude
postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné. Zároveň
správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování.
Z odůvodnění rozhodnutí o vyhoštění vyplývá, že stěžovateli skončila platnost výjezdního víza
dne 24. 12. 2016. Od té doby až do 24. 4. 2017, kdy se dostavil do Přijímacího střediska cizinců
Zastávka a podal tam žádost o udělení mezinárodní ochrany, pobýval na území České republiky
bez platného pobytového oprávnění.
[3] Žalovaný stěžovatelovo odvolání nejprve zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí
potvrdil svým rozhodnutím ze dne 14. 11. 2018, č. j. MV-121077-3/OAM-2018. Toto rozhodnutí
žalovaného ale bylo následně zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 16 A 2/2018 – 24 (dále jen „předchozí rozsudek“). Podle městského soudu žalovaný
pochybil, když si pro účely rozhodnutí o odvolání nevyžádal potvrzení či změnu závazného
stanoviska k možnosti vycestování, přestože stěžovatel ve svém odvolání proti obsahu závazného
stanoviska brojil.
[4] Žalovaný proto rozhodoval o stěžovatelově odvolání znovu, přičemž si v souladu
se závazným právním názorem dle zrušujícího rozsudku městského soudu vyžádal potvrzení
či změnu závazného stanoviska k možnosti vycestování. Vyšel tak ze závazného stanoviska
ministra vnitra ze dne 10. 6. 2019, č. j. MV-36853-2/OAM-2019, jímž bylo potvrzeno předchozí
závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 28. 4. 2017,
ev. č. ZS35178, a podle kterého je stěžovatelovo vycestování možné.
[5] Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného se podává, že žalovaný se neztotožnil s názorem
stěžovatele, podle kterého nebyl k vydání revizního závazného stanoviska k možnosti vycestování
oprávněn ministr vnitra, nýbrž Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Právní úprava
totiž nevylučuje případy, kdy je jak k vydání rozhodnutí ve věci samé, tak k vydání závazného
stanoviska podle §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 176/2018 Sb.
(dále jen „správní řád“), příslušný tentýž správní orgán, což je dáno organizačním rozdělením
pravomocí mezi jednotlivé odbory či jednotlivá oddělení, avšak poté se jedná o pracovníky
různých oddělení, která mají různé kompetence. K podpoře svého názoru odkázal žalovaný
na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2019, č. j. 33 A 10/2019 – 22, a připomněl
§178 odst. 2 větu pátou správního řádu, podle které platí, že „[n]adřízeným správním orgánem
ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu.“
[6] Žalovaný nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že by neměla být brána jako relevantní důkaz
zpráva „Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“ ze dne 25. 4. 2019 a Informace OAMP „Ukrajina. Vnitřně
vysídlené osoby, aktuální počty, legislativa, postavení ve společnosti, státní a nestátní asistence“ ze dne
20. 2. 2019, z důvodu, že tyto dokumenty byly vypracovány jedním z odborů žalovaného, který
musí být již z povahy věci podjatý. Žalovaný k tomu uvedl, že tyto dokumenty byly zpracovány
v souladu s pokyny Evropské unie pro zpracování informací o zemích původu a Zprávou
Podpůrného evropského azylového úřadu (EASO), a to na základě uznávaných a relevantních
veřejně dostupných informací, případně na základě informací získaných od dalších orgánů státní
správy nebo partnerských úřadů členských států Evropské unie a přidružených států.
[7] Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že do ozbrojeného konfliktu
na východě Ukrajiny nejsou nasazováni absolventi vojenské služby proti své vůli, ale pouze
dobrovolně, což potvrzují i závěry revizního závazného stanoviska. Na Ukrajině přitom existuje
možnost náhradní civilní, alternativní vojenské služby a vojáci základní vojenské služby nejsou
od podzimu 2014 povoláváni do oblasti bojů na východě země.
[8] K otázce zásahu, jejž bude správní vyhoštění pro soukromý a rodinný život stěžovatele
znamenat, se žalovaný vyjádřil tak, že stěžovatel je svobodný, bezdětný, v České republice
nevlastní žádný majetek. Nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, na území
České republiky se nenachází žádná osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost nebo by ji měl
v péči. Stěžovatel sám vypověděl, že kromě úzkého vztahu se svou matkou, státní občankou
Ukrajiny, nemá v tuzemsku žádné ekonomické, kulturní ani společenské vazby. Nebylo tedy
zjištěno, že by se i přes délku svého pobytu v České republice (od svých deseti let, tj. od roku
2004) zde výrazněji integroval, ačkoli se on sám považuje za tzv. faktického tuzemce.
Stěžovatelova matka je osobu výdělečně činnou a má oprávnění k pobytu na území České
republiky, přičemž může z území kdykoli vycestovat i se vrátit zpět. Na území Ukrajiny zůstaly
zachovány její rodinné vazby, neboť tam žije její matka a sestra; tedy i stěžovatel má na Ukrajině
zachovány určité rodinné vazby, neboť tam žije jeho babička a teta. Vzhledem ke svému věku
je stěžovatel osobou soběstačnou, dospělou, plně právně způsobilou a práceschopnou, a je tedy
zodpovědný za uspořádání vlastního života a zcela jistě nemusí být stále závislý na své matce.
Dobu jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit podle výroku rozhodnutí o vyhoštění vstup
na území členských států Evropské unie, nepovažuje žalovaný za natolik dlouhou, aby mohla
reálně přerušit či ohrozit rodinnou vazbu mezi stěžovatelem a jeho matkou. Stěžovateli a jeho
matce ostatně nic nebrání v realizování jejich rodinného života na Ukrajině, která je společnou
zemí jejich původu. Samotné právo na udržování rodinných vztahů stěžovatele s jeho matkou,
jež pobývá v ČR, není dle názoru žalovaného správním vyhoštěním nijak popřeno. Žalovaný dále
poznamenal, že nemůže být volán k odpovědnosti za to, že stěžovatelova matka v situaci,
kdy nebyla najisto postavena věc správního vyhoštění jejího syna (stěžovatele), zatížila svůj příjem
dvěma novými spotřebitelskými úvěry, jež uzavřela v průběhu června 2019. Žalovaný
mj. poznamenal, že s ohledem na dostupné komunikační technologie by stěžovatel mohl se svou
matkou udržovat kontakt i během (roční) doby, po kterou mu nebude lze umožnit vstup
na území členských států EU. Pokud stěžovatel namítal, že je na své matce ekonomicky závislý,
uvedl k tomu žalovaný, že existuje možnost, aby mu matka případně finanční prostředky zasílala
bezhotovostními platbami.
[9] Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku na základě stěžovatelem
uplatněných žalobních námitek zabýval posouzením, zda ukončení stěžovatelova pobytu
znamená nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zda je jeho vycestování v rozporu
s mezinárodními závazky ČR vzhledem ke stěžovatelovu tvrzení, že mu v zemi původu hrozí
nebezpečí vážné újmy jako civilistovi v ozbrojeném konfliktu, jakož i žalobní námitkou porušení
čl. 3 Úmluvy. Dále se městský soud zabýval námitkou, že ministr vnitra nebyl příslušný vydat
závazné stanovisko, neboť podle stěžovatelova názoru toto přísluší Komisi pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců, stejně jako námitkou, že úřední osoby Ministerstva vnitra jsou
systémově podjaté.
[10] Stěžovatelovu žalobu shledal městský soud nedůvodnou. Nejprve zrekapituloval,
že stěžovatel pobývá na území České republiky od svých zhruba deseti let, žije v Praze v bytě
se svou matkou, která zde má legální pobyt. Na Ukrajině má stěžovatel babičku a tetu, nicméně
s nimi se nestýká a uvádí, že neumí ukrajinsky ani rusky. V roce 2013 byl pravomocně odsouzen
za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, načež mu byl trvalý pobyt na území České
republiky zrušen a bylo mu vydáno výjezdní vízum. V listopadu roku 2016 si požádal o vízum
strpění pobytu, které mu ale nebylo uděleno. V následujícím roce stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Dne 24. 4. 2017 se dostavil do přijímacího střediska v Zastávce u Brna,
aby zde požádal o mezinárodní ochranu; ke své identifikaci předložil cestovní pas, v němž bylo
vyznačeno výjezdní vízum s platností do 24. 12. 2016. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
od 25. 12. 2016 pobýval na území České republiky neoprávněně, zahájil správní orgán prvního
stupně řízení o stěžovatelově vyhoštění.
[11] Městský soud stěžovateli nepřisvědčil v tom, že by revizní závazné stanovisko měla
vydávat Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, namísto ministra vnitra. Závazné
stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím ve správním řízení, nejsou jím
zakládána, měněna nebo rušena práva nebo povinnosti určené osoby. Závazné stanovisko bylo
vydáno ústředním správním úřadem, přičemž podle §178 odst. 2 správního řádu je nadřízeným
správním orgánem ústředního správního úřadu ministr.
[12] Pokud jde o žalobní námitku systémové podjatosti úředních osob, poukázal městský soud
na usnesení žalovaného ze dne 19. 8. 2019, č. j. MV-121077-20/OAM-2018, kterým nebylo
vyhověno vznesené námitce podjatosti týkající se úředních osob podílejících se na přípravě
podkladů pro vydání závazného stanoviska ministra vnitra. Stěžovatel byl v tomto usnesení
poučen o možnosti podat proti němu odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců, avšak této možnosti nevyužil. Městský soud proto konstatoval, že stěžovatelova námitka
podjatosti byla ve správním řízení pravomocně vypořádána, přičemž městský soud neshledal
důvod se obdobnou námitkou v řízení o žalobě proti správnímu vyhoštění zabývat.
[13] Městský soud se pak ztotožnil se závěry rozhodnutí žalovaného, že není dána žádná
okolnost, která by odůvodňovala stěžovatelovo tvrzení o nepřiměřeném zásahu do jeho práva
na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že jej lze považovat
za faktického tuzemce; stěžovatel přicestoval do ČR ve věku 10 let a předtím žil na Ukrajině.
Lze tedy předpokládat, že hovoří svým mateřským jazykem, neboť do svých 10 let jej s největší
pravděpodobností užíval. Stran bezpečnostní situace na Ukrajině vyšel městský soud z obsahu
podkladových zpráv Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jež jsou založeny
ve správním spisu a z nichž vycházel i ministr při vydání revizního závazného stanoviska
k možnosti stěžovatelova vycestování. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelovy obavy v tomto
ohledu nejsou důvodné. Dále podotknul, že stěžovatel není politicky činnou osobou, neangažuje
se v politice na Ukrajině, a nelze tedy předpokládat, že by mu hrozily případně postihy
od organizace SBU, na kterou bylo v průběhu správního řízení stěžovatelem a jeho matkou
odkazováno.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje námitky podřaditelné pod důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť namítá, že městský soud posoudil některé právní
otázky nesprávně, a že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Kasační stížností přitom napadá
rozsudek městského soudu v celém rozsahu (srov. odst. [1] výše).
[15] Stěžovatel setrvává na tom, že vyhoštění by znamenalo nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života podle §120 a §174a zákona o pobytu cizinců. Není pravdou,
že netvrdil a neprokazoval společenské a kulturní vazby, protože předkládal výuční listy
a potvrzení Dopravního podniku Hlavního města Prahy, že se měl stát řidičem vozu pouliční
dráhy. Nadto městskému soudu navrhoval provedení výslechu svědka O. K., svého souseda a
přítele, který mohl svědčit o stěžovatelových sociálních a kulturních vazbách na území České
republiky. Dále stěžovatel městskému soudu doložil dva dopisy od svých sousedek, jež informují
o stěžovatelově integraci do zdejší společnosti. Nebylo dostatečně zohledněno, že stěžovatel je
faktickým tuzemcem, když na Ukrajině pobýval pouze do svých deseti let věku.
[16] Městský soud se podle stěžovatele nezabýval ani jedním z kritérií vymezených v rozsudku
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Üner proti
Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99; to má zapříčiňovat nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Stěžovatel navíc není vyhošťován v souvislosti s žádným trestným činem,
nýbrž z důvodu, že na území ČR pobýval bez platného oprávnění k pobytu.
[17] Žalovaný a městský soud zcela opomněli, že vyhoštěním dojde k zásahu nejen
do rodinného, ale i do soukromého života stěžovatele.
[18] Závěr, že stěžovatel bude moci po dobu vyhoštění pobývat na Ukrajině u své babičky,
označuje stěžovatel za nepodložený, protože bylo prokázáno, že její obydlí bylo zničeno
v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Stěžovatel by se s ní ani nebyl s to dohovořit,
neboť sám již neovládá ukrajinštinu. Současně je již neznalý tamních poměrů,
což by v kombinaci s jazykovou bariérou způsobilo jeho závislost na babičce, se kterou však
již po mnoho let nemá bližší vztah.
[19] Stěžovatel dále v kasační stížnosti obsáhle předestírá vlastní provedení testu
proporcionality. Na jeho základě formuluje závěr, že rozhodnutí o jeho vyhoštění není opatřením
legitimním, má-li být jeho sledovaným cílem ukončení pobytu těch cizinců, kteří nedodrželi
právní předpisy na úseku přistěhovalectví. Pokud jde o aspekt vhodnosti, namítá stěžovatel,
že se nabízelo i mírnější, avšak stejně efektivní opatření, které spatřuje v uložení povinnosti
opustit území ČR dle §50a zákona o pobytu cizinců. Konečně pak k otázce přiměřenosti
zvoleného opatření v užším smyslu stěžovatel uvádí, že jemu takto způsobená újma bude
nepoměrně citelnější, než případný pozitivní efekt zachování veřejného zájmu na dodržování
právních předpisů; současně stěžovatel sporuje veřejný zájem na svém vyhoštění, s tím, že by zde
býval mohl odvádět daně z pracovní činnosti, čímž by jeho pobyt v ČR znamenal přínos
pro národní hospodářství. Správní orgán a žalovaný neprovedli test proporcionality vůbec,
zatímco městský soud jej neprovedl v plné šíři, resp. systematicky, ale spíše intuitivně a neúplně.
Napadený rozsudek proto stěžovatel shledává nezákonným a nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů.
[20] Další množina kasačních námitek směřuje k otázce možnosti stěžovatelova vycestování.
Ministr vnitra nebyl příslušný k vydání revizního závazného stanoviska k možnosti vycestování,
přičemž ve skutečnosti toto stanovisko stejně vydal žalovaný. Stanovisko se také nezabývá
individuální situací stěžovatele, ale jen formálním posouzením možnosti užití tzv. vnitřního
přesídlení v rámci Ukrajiny; stěžovateli nejsou poměry na Ukrajině známy a neovládá ukrajinštinu,
a proto pro něj není vnitřní přesídlení, na rozdíl od stálých obyvatel tohoto státu, vhodné.
Městský soud opomenul důkaz, který navrhoval stěžovatel článkem ze dne 9. 10. 2019,
o zkušenostech konkrétního vnitřně přesídleného obyvatele Ukrajiny, publikovaným Human
Rights Watch. Stěžovatel odkazoval i na další informační zdroje, například na zprávu Ministerstva
zahraničí Spojených států amerických, z níž má vyplývat, že Ukrajina není schopna zajistit vnitřně
přesídleným osobám základní životní potřeby, avšak i tento důkazní návrh městský soud
opomenul.
[21] Stěžovatel dále namítá, že mu městský soud sice přisvědčil v tom, že revizní závazné
stanovisko bylo zpracováno Odborem azylové a migrační politiky, avšak nevyvodil z toho žádné
důsledky. Je nepřípustné, aby přezkum závazného stanoviska prováděl tentýž subjekt, který
přezkoumávané stanovisko sám vydal; jedná se o perverzi smyslu §149 odst. 5 správního řádu
(ve znění účinném ke dni vydání tohoto rozsudku jde o §149 odst. 7 správního řádu; pozn. NSS).
Odůvodnění:
napadeného rozsudku proto stěžovatel shledává nesrozumitelným. Obdobně
stěžovatel setrvává na své žalobní argumentaci, že ministr vnitra není nadřízeným správním
orgánem příslušným k vydání revizního závazného stanoviska k možnosti vycestování. Za tento
orgán považuje stěžovatel i nadále Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, což vyvozuje
z toho, že Ministerstvo vnitra je prvostupňovým správním orgánem pro vydání závazného
stanoviska k možnosti vycestování, a tudíž s ohledem na §170a zákona o pobytu cizinců musí být
právě Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nadřízeným orgánem Ministerstva
vnitra, má-li být vydáno revizní závazné stanovisko k možnosti vycestování. Ustanovení §178
odst. 2 správního řádu považuje stěžovatel za obecnou normu, vůči níž je §170a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců normou speciální. Závazné stanovisko je podle stěžovatele vydáváno
jako náhrada za rozhodnutí, které by bylo jinak třeba od dotčeného správního orgánu vyžádat
(v tom stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 9 As 21/2009 – 150).
[22] Stěžovatel namítá systémovou podjatost pracovníků Odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „OAMP“) Ministerstva vnitra, která má pramenit z toho, že OAMP vydává závazné
stanovisko (v prvním stupni), rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a také
(fakticky) přezkoumává své vlastní závazné stanovisko v procesu vydávání revizního závazného
stanoviska. Již z písemného vyhotovení závazného stanoviska je zřejmé, že jej sepsaly úřední
osoby OAMP, konkrétně oddělení migrace, přičemž ministr vnitra k němu toliko připojil svůj
podpis.
[23] Dále stěžovatel namítá, že městský soud neodůvodnil, proč neprovedl navrhovaný důkaz
svědeckou výpovědí O. K. Spatřuje v tom závažnou vadu řízení, jež způsobuje nezákonnost
napadeného rozsudku. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž žádným
způsobem nevyjádřil k dopisům stěžovatelových sousedů, jimiž se stěžovatel snažil prokázat svou
integraci do zdejší společnosti.
[24] Stěžovatel kasační stížností napadl rovněž výrok III. rozsudku městského soudu, kterým
byla ustanovenému zástupci přiznána odměna za zastupování stěžovatele v řízení o žalobě
v rozsahu tří úkonů právní služby. Stěžovatel má za to, že ustanovenému zástupci měla být
přiznána odměna navíc za jeden další úkon právní služby spočívající v písemném podání
označeném jako „Duplika k vyjádření žalovaného“ ze dne 10. 12. 2019. Toto podání obsahovalo
jak důkazní návrhy, tak i argumentační reakce na vyjádření žalovaného a doplnění odkazu
na rozsudek Vrchního správního soudu Berlín – Braniborsko ze dne 11. 6. 2015,
sp. zn. 11 B 26.14. Jednalo se tedy o účelný úkon právní služby, jímž stěžovatel realizoval
své právo předestřít soudu svůj názor na argumenty žalovaného. Nepřiznání odměny
ustanovenému zástupci za související úkon právní služby proto považuje stěžovatel
za nepřípustné.
[25] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek, stejně jako předcházející rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu a vrátil
věc správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí i napadený
rozsudek považuje za správné a zákonné. Správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ
posuzoval ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu
správního řízení uvedl. Opatřil si také podklady a objektivní informace pro rozhodnutí.
Tyto následně řádně vyhodnotil. Žalovaný tak odkázal na obsah správního spisu, zejména
na odůvodnění předmětných správních rozhodnutí. Stěžovatel zcela jednoznačně pobýval
na území ČR neoprávněně a závazné stanovisko (včetně revizního závazného stanoviska)
konstatovalo, že jeho vycestování je možné. Stěžovatel neuvedl, že by jej k ČR poutaly vazby,
které by mu znemožňovaly návrat do země původu, nebo jejichž přerušení by nepřiměřeně
zasáhlo do jeho soukromého a rodinného života. Dostatečně byl i zohledněn a posouzen
stěžovatelův vztah s matkou. Případné okolnosti vedení stěžovatelova soukromého života
jej neopravňují k nedodržování právního řádu a porušování zákonů. Cizinci nadto nemají
zaručené subjektivní právo na pobyt na území České republiky a je věcí suverénního státu,
za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04). Kasační stížnost považuje žalovaný za nedůvodnou.
[27] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku ze dne 30. 6. 2020, v níž zopakoval (zcela
v duchu své kasační argumentace), že nesouhlasí s tvrzením žalovaného o vědomém porušování
právních předpisů na úseku přistěhovalectví, neboť byl v té době tehdejším zástupcem ujišťován,
že jeho pobytové oprávnění je „v pořádku“. Ihned poté, co se o pozbytí pobytového oprávnění
dozvěděl, se dostavil na pracoviště Ředitelství služby cizinecké policie, kde požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Vymezil se i proti konstataci žalovaného, že na území ČR nemá sociální
ani kulturní vazby. Jeho dlouhodobý pobyt na území je příčinou nepřiměřenosti dopadu
správního vyhoštění do soukromého a rodinného života. Možnost vnitřního přesídlení považuje
stěžovatel za toliko formální, avšak v praxi nefunkční. Ukrajinské prostředí je mu cizí, nejsou mu
známy tamější poměry a nedorozumí se ukrajinsky ani rusky.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[28] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[29] Kasační stížnost je důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. K takové případné vadě je ostatně povinen přihlédnout i tehdy, není-li v kasační
stížnosti výslovně namítána [§109 odst. 4 s. ř. s.]. Navíc, trpí-li napadené soudní rozhodnutí
vadou nepřezkoumatelnosti, je již z povahy toho nemožné přezkoumat jeho meritum, tedy
posuzovat správnost právního posouzení či dostatečnost opory skutkového základu v obsahu
správního spisu.
[31] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, konstatoval,
že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich 5 Afs 87/2018 závěrů je sama
o sobě dostatečná“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Ačkoli tedy v nyní posuzované věci napadl stěžovatel rozhodnutí
žalovaného nebývale rozsáhlou žalobou, není relativní stručnost odůvodnění napadeného
rozsudku sama o sobě příčinou jeho nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud nicméně
shledal, že zmíněná stručnost odůvodnění napadeného rozsudku je zapříčiněna několikerým
pochybením.
[32] V první řadě městský soud pochybil, když se náležitě nevypořádal s žalobní argumentací
poukazující na nepřiměřenost vyhoštění. Namísto vlastního uchopení a vypořádání tohoto
žalobního bodu totiž městský soud v zásadě přejal (citoval) příslušnou část odůvodnění svého
předchozího zrušujícího rozsudku, jímž bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno právě
a jen z důvodu, že žalovaný před rozhodnutím o odvolání nevyžádal potvrzení nebo změnu
závazného stanoviska (§149 odst. 5 správního řádu) k možnosti stěžovatelova vycestování (§179
zákona o pobytu cizinců).
[33] Je pravdou, že se městský soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku vyjádřil také
k žalobní námitce nepřiměřenosti vyhoštění jako zásahu do rodinného života stěžovatele, přičemž
ji shledal „podmíněně“ nedůvodnou. Konkrétně tehdy uvedl: „Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce
žije se svou matkou, na které je ekonomický závislý. K tomu soud uvádí, že žalobce není nezletilou osobou, která
by musela neustále pobývat se svou matkou. Matka žalobce je osoba s legálním pobytem na území České
republiky, je výdělečně činnou osobou a není vázána na pomoc jiných osob. V tomto směru by pro ni odloučení
od syna neznamenalo nenahraditelnou újmu. Za předpokladu, že by správní orgány dospěly k závěru,
že vycestování do země původu je možné z hlediska bezpečnosti, ztotožňuje se soud s tvrzením žalovaného,
kdy je možné, aby se matka přestěhovala se svým synem na Ukrajinu, kde mohou společně realizovat svůj rodinný
život. Navíc pokud se na území Ukrajiny nachází babička a teta žalobce. Sám žalobce uvedl, že na území České
republiky nemá kromě matky žádné jiné příbuzné. Žalobci byl navíc zákaz vstupu na území členských států
Evropské unie uložen v dolní hranici sazby, na jeden rok. V uvedeném nelze shledat nepřiměřený zásah
do rodinného života, pokud by se žalobce jako dospělý člověk neviděl jeden rok se svou matkou. S ohledem
na dnešní technologické prostředky by s ní mohl být v kontaktu i tímto způsobem. Pokud jde o okolnost,
že matka žalobce jej živí a on je na ní ekonomicky závislý, existuje rovněž možnost posílat žalobci finanční
prostředky na Ukrajinu. Správní orgány dostatečně v souladu s žalobcem namítaným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015-34, jenž vychází z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva, posoudily hlediska přiměřenosti správního vyhoštění. Povaha a závažnost dotčeného veřejného
zájmu byla shledána tím, že se žalobce vyskytoval nejméně čtyři měsíce nelegálně na území České republiky.
Délka pobytu žalobce v České republice, věk, zdravotní stav, případný počet dětí, rozsah kulturních a sociálních
vazeb na hostitelský stát, imigrační historie žalobce apod. byly žalovaným zevrubně hodnoceny. V tomto směru by
pak soud shledal žalobní námitku nedůvodnou“ (zvýraznění doplněno NSS). Nyní napadený rozsudek
městského soudu však opomíná, že takto byla dříve posouzena důvodnost jiné (jinak
formulované, méně podrobné atd.) žalobní námitky, resp. námitky v jiné žalobě. Nelze
předpokládat, že by stěžovatel ve své druhé žalobě nerozhojnil svou argumentaci
k nepřiměřenosti správního vyhoštění; jsou zde naopak důvody domnívat se, že tak učinil,
a to s ohledem na podstatnou odlišnost spočívající v tom, že v prvním řízení o žalobě nebyl
(alespoň podle záhlaví zrušujícího rozsudku městského soudu) zastoupen, kdežto v dalším řízení
před městským soudem mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů (který doplnil stěžovatelovu
žalobu podáním o rozsahu 21 stran). Zruší-li krajský soud napadené správní rozhodnutí v celém
rozsahu a vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení, vydává poté žalovaný správní orgán zcela nové
rozhodnutí o odvolání; je-li toto opět napadeno správní žalobou, není žalobce v dalším řízení
před krajským soudem nikterak omezen rozsahem či mírou podrobnosti své předchozí žaloby.
Současně také neplatí, že vyjádří-li se krajský soud v prvotním zrušujícím rozsudku
o nedůvodnosti ostatních žalobních námitek, musí tím být nutně předurčena neúspěšnost
námitek poukazujících na totožnou problematiku (zde nepřiměřenost správního vyhoštění)
v dalším řízení o žalobě proti novému rozhodnutí žalovaného, pakliže jsou tyto námitky
podrobnější, obsahují novou právní argumentaci apod. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že podle §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává krajský soud napadené výroky správního rozhodnutí
v mezích žalobních bodů, a této povinnosti se nemůže bez dalšího zprostit citací odůvodnění
svého předchozího zrušujícího rozsudku. To by bylo lze jen za předpokladu, že by se jednalo
o prakticky totožnou žalobní argumentaci, jaká byla uplatněna v žalobě předchozí; i tak by
ale bylo nezbytné, aby soud v odůvodnění rozsudku tuto shodu náležitě ozřejmil. Pro úplnost
pak Nejvyšší správní soud dodává, že na rozdíl od správního řízení před zrušujícím rozsudkem
městského soudu byl stěžovatel v dalším řízení o odvolání zastoupen na základě plné moci
Organizací pro pomoc uprchlíkům, která za stěžovatele podala obsáhlé vyjádření, v němž vůči
prvostupňovému rozhodnutí namítala existenci jeho sociálních a kulturních vazeb na území ČR,
vysokou míru stěžovatelovy integrace do zdejší společnosti, kvalifikaci jeho osoby jako faktického
tuzemce, nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP,
negativní vyznění testu proporcionality, dále poukazovala na judikaturu (zejm. výše zmíněný
rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku a další rozsudky tohoto soudu),
nevědomost stěžovatele o pozbytí pobytového oprávnění (tj. nedostatek zavinění), cizost
prostředí Ukrajiny, neschopnost dorozumět se ukrajinsky či rusky apod. V žádném případě tak
nelze setrvat na tom, že jedinou „přidanou hodnotou“ dalšího odvolacího řízení bylo vyžádání
a opatření potvrzení nebo změny závazného stanoviska k možnosti stěžovatelova vycestování,
resp. obsah, závěr a odůvodnění tohoto závazného stanoviska. Za takové situace Nejvyšší správní
soud tedy nepovažuje odkaz městského soudu na svůj předchozí zrušující rozsudek za dostatečné
vypořádání stěžovatelovy žalobní argumentace k nepřiměřenosti zásahu správního vyhoštění
do jeho soukromého a rodinného života.
[34] V důsledku výše uvedeného shledává Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. V jeho odůvodnění není dostatečně reagováno zejména na stěžovatelovu
námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života (např. stěžovatelovo tvrzení,
že je faktickým tuzemcem). Stěžovatel k tomuto tvrzení ostatně navrhl, aby městský soud provedl
důkaz svědeckou výpovědí jeho známého, O. K.; městský soud k tomuto důkaznímu návrhu
neuvedl v odůvodnění napadeného rozsudku ničeho. Nejvyšší správní soud pak ze zvukového
záznamu o jednání před městským soudem zjistil, že neprovedení navrhovaného důkazu městský
soud při jednání odůvodnil v podstatě jen konstatováním, že má k dispozici správní spis (O. K.
ovšem ve správním řízení jako svědek slyšen nebyl). Totéž lze ostatně uvést o přípisech
stěžovatelových sousedů, jež byly městskému soudu navrhovány k důkazu. Stěžovatel také
v žalobě předestřel vlastní provedení testu proporcionality, čemuž se ale v odůvodnění
napadeného rozsudku nedostalo patřičné reflexe; městský soud se zde (konkrétně v odst. 23 a 37)
omezil v podstatě na konstatování, že přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života se
žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval.
[35] V neposlední řadě pak způsob, jakým městský soud vypořádal stěžovatelovu námitku,
že neovládá ukrajinský ani ruský jazyk, shledává Nejvyšší správní soud spekulativním.
Je samozřejmě možné, že si stěžovatel leccos z uvedených jazyků stále pamatuje, přestože
již od svých deseti let věku pobývá výlučně v České republice, nelze to však tvrdit s jistotou.
Navíc tato žalobní námitka nejenom sporuje závěr o možnosti stěžovatelova vycestování,
ale podporuje také stěžovatelovo tvrzení o vlastní integraci v jiném jazykovém a společenském
prostředí (v České republice); tímto směrem však městský soud, alespoň podle obsahu
odůvodnění napadeného rozsudku, neuvažoval.
[36] Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje na důležitost přehledné strukturace vypořádání
pestré palety uplatněných žalobní námitek v odůvodnění rozsudku. Nelze totiž bez dalšího
směšovat otázku přiměřenosti správního vyhoštění (ve smyslu §174a odst. 1 ve spojení s §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců), kterou hodnotí v řízení o správním vyhoštění policie,
s problematikou možnosti vycestování cizince (§179 odst. 1, 2 ve spojení s §120a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců), kterou primárně posuzuje a vydává o ní závazné stanovisko Ministerstvo
vnitra). V prvním případě policie při posuzování dopadů rozhodnutí do rodinného života
a soukromého života „zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu
cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště“ (zvýraznění doplněno NSS).
Z textu zákona vyplývá, že jde o výčet příkladmý, a je proto třeba se přezkoumatelně vypořádat
se všemi tvrzeními, které v tomto kontextu cizinec uplatnil. Akcentovat je přitom třeba
především skutečnosti pojící se s místem stěžovatelova aktuálního pobytu, resp. s jeho
současným či převládajícím způsobem života. V případě shledání nepřiměřenosti uložení
správního vyhoštění nelze takové rozhodnutí vůbec vydat a správní orgán je povinen řízení
o vyhoštění zastavit. Naproti tomu možnost vycestování podmiňuje zákon o pobytu cizinců
absencí důvodné obavy, že „pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné
nebezpečí.“ Pojem „skutečné nebezpečí“ zákon ztotožňuje s navrácením cizince v rozporu s čl. 3
EÚLP (srov. §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Těžiště posuzování této podmínky spočívá
primárně v komplexním zohlednění obecné situace v zemi cizincova původu, s následným
promítnutím cizincovy individuality (historie jeho pobytu a působení v zemi původu, případných
potíží s tamními orgány veřejné moci, zdravotního stavu apod.). V případě shledání existence
důvodné obavy skutečného nebezpečí pak správní orgán, vázán závazným stanoviskem
o nemožnosti vycestování, přesto rozhodne (za naplnění zbývajících zákonných předpokladů)
o vyhoštění cizince. Nejde tedy již o překážku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
ale v rozhodnutí se tato skutečnost uvede a ministerstvo cizinci udělí vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu na území. Nejvyšší správní soud ilustrací odlišnosti obou
porovnávaných kategorií znovu zdůrazňuje nezbytnost přehledného rozčlenění žalobních
námitek v odůvodnění rozhodnutí o žalobě, neboť v odůvodnění nyní napadeného rozsudku
tuto kvalitu postrádá.
[37] Skutečnost, že Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek z (podstatné) části
nepřezkoumatelným, sice musí nevyhnutelně vést k závěru o důvodnosti kasační stížnosti
a ke zrušení rozsudku městského soudu, nebrání však posouzení dalších, relativně samostatných
a oddělitelných, kasačních námitek (analogicky usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74). K tomu Nejvyšší správní soud přistupuje
níže.
[38] Stěžovatel namítal, že k vydání potvrzení či změny závazného stanoviska ohledně
možnosti vycestování není příslušný ministr vnitra, nýbrž Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Letitá praxe správních
soudů implicitně operuje s tím, že ministr vnitra je orgánem příslušným k vydání potvrzení
či změny závazného stanoviska ve věci možnosti vycestování cizince dle §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 10 Azs 252/2018 – 32, nebo ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 Azs 72/2019 – 28). Explicitně pak
(byť nikoli k cílené kasační námitce) Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 3. 2021,
č. j. 8 Azs 212/2020 – 29, uvedl, že „[z]ávazné stanovisko ministra vnitra z 20. 4. 2020 bylo vydáno jako
potvrzující stanovisko pro účely odvolacího řízení v souladu s §149 odst. 5 správního řádu“. Nejvyšší správní
soud se navíc zcela ztotožňuje s právním názorem městského soudu v napadeném rozsudku,
že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců není, s ohledem na znění §170a odst. 1 in
fine zákona o pobytu cizinců, nadřízeným správním orgánem Ministerstva vnitra v neomezeném
rozsahu jeho působnosti, nýbrž pouze ve věcech, v nichž Ministerstvo vnitra rozhoduje v prvním
stupni a v dalších případech výslovně stanovených zákonem. V řízení o správním vyhoštění
rozhoduje v prvním stupni Policie České republiky, nikoli Ministerstvo vnitra; závazné stanovisko
ministerstva je toliko podkladem rozhodnutí (jakkoli závazným), a případné cizincovo odvolání
nesměřuje formálně proti závaznému stanovisku (byť mohou odvolací důvody směřovat vůči
jeho obsahu), nýbrž proti rozhodnutí policie. V jistém rozsahu lze tedy stěžovali dát zapravdu,
že §170a odst. 1 zákona o pobytu cizinců obsahuje co do určení nadřízeného správního orgánu
normu speciální vůči obecnému vymezení nadřízeného správního orgánu dle §178 správního
řádu, nedopadá však na rozhodování Policie České republiky o správním vyhoštění, a tedy
ani na vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování, které se odehrává v širším rámci
tohoto správního řízení.
[39] Další stěžovatelova námitka spočívá v tzv. systémové podjatosti pověřených úředních
osob Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky. Tyto osoby nejprve zpracovávaly
závazné stanovisko k možnosti stěžovatelova vycestování, aby následně v řízení o odvolání proti
rozhodnutí o vyhoštění toto stanovisko přezkoumávaly jako podklad odvoláním napadeného
rozhodnutí o vyhoštění. Tato námitka je podle názoru Nejvyššího správního soudu lichá.
Stěžovatel se totiž mýlí v tom, že by případná skutečnost, kdy úřední osoba Ministerstva vnitra
oprávněná k vypracování závazného stanoviska bude následně i oprávněnou úřední osobu
v řízení o odvolání proti souvisejícímu rozhodnutí o vyhoštění, mohla mít zásadnější vliv
na vedení řízení o odvolání nebo jeho výsledek. Nejvyšší správní soud již výše v tomto rozsudku
rozlišil důsledky nepřiměřenosti správního vyhoštění (dopad do soukromého a rodinného života
cizince) a existence důvodů znemožňujících vycestování. Při vydávání závazného stanoviska
posuzuje Ministerstvo vnitra (pověřená úřední osoba) naplnění specifických podmínek;
nerozhoduje ve věci samé. Závazná část (srov. §149 odst. 2 větu první správního řádu)
závazného stanoviska může mít na výsledek řízení o správním vyhoštění maximálně takový vliv,
že cizinci bude vydáno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území; nemůže
však zamezit tomu, aby policie rozhodla o uložení správního vyhoštění. Závaznost stanoviska
k důvodům znemožňujícím vycestování tedy není s to ovlivnit ani tak výrok rozhodnutí
o správním vyhoštění, ale spíše vykonatelnost (resp. realizaci) vyhoštění v budoucnu.
Za nejzásadnější však Nejvyšší správní soud považuje, že v následném řízení o odvolání proti
rozhodnutí policie o správním vyhoštění se samo Ministerstvo vnitra, jakožto autor závazného
stanoviska v prvostupňovém správním řízení (dosud tedy pouze dotčený správní orgán ve smyslu
§149 odst. 1 in fine správního řádu), stává odvolacím správním orgánem. V řízení o odvolání tedy
již nemá nadále postavení dotčeného správního orgánu, a proto je samo vázáno vlastním
„prvostupňovým“ závazným stanoviskem již z logiky toho, že jím byl vázán už prvostupňový
správní orgán. Toto závazné stanovisko tedy Ministerstvo vnitra v pozici odvolacího správního
orgánu nepřezkoumává, neboť je jím vázáno, a pokud obsah odvolání proti závaznému
stanovisku směřuje, musí pro účely rozhodnutí o odvolání nejprve postupem podle §149 odst. 5
správního řádu vyžádat od nadřízeného správního orgánu (kterým je ministr vnitra, jak uvedeno
výše v tomto rozsudku) potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. „Revizním“ stanoviskem
ministra vnitra je pak opět v řízení o odvolání vázáno. Nejvyšší správní soud tedy považuje
za zřejmé, že Ministerstvo vnitra jako odvolací správní orgán v řízení o správním vyhoštění
nepřezkoumává závazné stanovisko, které samo vydalo v prvním stupni správního řízení,
a proto ani nemůže být u jednotlivých úředních osob shledáno riziko systémové podjatosti.
[40] Stěžovatel svou kasační stížností napadl také výrok III. rozsudku městského soudu.
Zastává názor, že městský soud měl ustanovenému zástupci stěžovatele přiznat navíc i odměnu
za další úkon právní služby, který spočíval v podání „dupliky“ (terminologicky správně „replika“,
pozn. NSS) ze dne 10. 12. 2019 k vyjádření žalovaného. Nejvyšší správní soud ze spisu
městského soudu zjistil, že stěžovatelem zmíněné podání, jež za něj učinil ustanovený zástupce,
se rozprostírá včetně úvodní strany na celkem pěti stranách formátu A4. Strana 1 obsahuje
hlavičku advokátní kanceláře, údaje o adresátovi, označení účastníků soudního řízení, spisovou
značku městského soudu, název podání a dataci. Na druhé a třetí straně se nachází zcela zbytná
a obšírná rekapitulace dosavadního průběhu správního řízení před městským soudem, která
ostatně byla podána již v předchozím podání obsahujícím doplnění žaloby. Na str. 4 se opakuje,
že se stěžovatel považuje za tzv. faktického tuzemce, a že si nebyl vědom pozbytí svého
pobytového oprávnění. Velmi stroze se zde také konstatuje, že „žalovaný ani ve svém vyjádření nepodal
přesvědčivé vysvětlení důvodů, proč se na žalobce nevztahuje překážka vycestování a nebylo konstatováno, že jeho
vycestování není možné. V tomto ohledu žalobce odkazuje na svou žalobu a doplňuje, že jeho vycestování
je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.“ Na závěrečné (necelé) stránce se uplatňuje
dva důkazní návrhy, a sice svědeckými výpověďmi stěžovatelovy matky a souseda (O. K.). Pak už
následuje jen stručný shrnující odstavec a sdělení, že stěžovatel na své žalobě trvá. Nejvyšší
správní soud shledává tuto kasační námitku nedůvodnou.
[41] Podle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. platí, že „[z]a zastupování náleží odměna; pro určení její
výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny
odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb“. Podle §35 odst. 10 téhož zákona platí
odměnu ustanoveného zástupce stát. Ačkoli zákon v případě odměny ustanoveného zástupce
výslovně nestanoví, že se vyplácí pouze za důvodné úkony právní služby, lze toto pravidlo
analogicky dovodit ze zásady přiznávání toliko „důvodně vynaložených nákladů řízení“ (včetně
nákladů zastoupení advokátem) procesně úspěšnému účastníkovi řízení (srov. §60 odst. 1 s. ř. s.).
Nelze spravedlivě požadovat, aby stát platit odměnu ustanoveného zástupce i v rozsahu
vykázaných úkonů právní služby, které lze označit za nadbytečné. Nejvyšší správní soud je dalek
označení podání, jež ustanovený zástupce učinil vůči soudu a jímž mj. předestřel důkazní návrhy,
za zbytné. Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že obsah podání nejen že neumožňuje
přiřadit je k některému z úkonů právní služby dle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), ale ani svou
účelností ani významem se mu nepřibližuje. Jde o podání v drtivé většině rozsahu popisné
a shrnující, k čemuž přistupuje fakt, že stěžovateli zjevně nic nebránilo (a bylo by naopak
s ohledem na nadcházející nařízené soudní jednání vhodné) uplatnit tyto důkazní návrhy
již ve svém rozsáhlém doplnění žaloby. Z důvodů výše uvedených se Nejvyšší správní soud
ztotožnil s městským soudem v názoru, že za předmětné podání ne namístě ustanovenému
zástupci přiznat odměnu podle §11 advokátního tarifu.
IV. Závěr a odměna ustanoveného zástupce
[42] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost (jako celek) důvodnou, s tím, že napadený
rozsudek trpí z podstatné části vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nezbylo
proto, než napadený rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení v souladu
s §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s.
[43] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. bude městský soud v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku. Bude tak na městském soudu,
aby se přehledným, původním a strukturovaným způsobem vypořádal zejména s namítanou
nepřiměřeností dopadu správního vyhoštění do stěžovatelova soukromého i rodinného života
(a to adresně k oběma těmto dimenzím), stěžovatelovým vnímáním se jakožto faktického
tuzemce, tvrzenými důvody znemožňujícími vycestování, dále také s jeho tvrzením, že neovládá
ukrajinský ani ruský jazyk (tato případná neznalost přitom nemusí nutně znamenat překážku
vycestování); přesvědčivě se musí městský soud vypořádat také s veškerými stěžovatelovými
důkazními návrhy. Nejvyšší správní soud podotýká, že v tomto rozsudku nikterak nepředjímá
důvodnost těchto žalobních námitek.
[44] O náhradě nákladů řízení rozhodne s ohledem na §110 odst. 3 větu první s. ř. s. městský
soud v dalším řízení.
[45] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen v záhlaví označeným ustanoveným
zástupcem. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, odměnu za zastupování platí ustanovenému
zástupci stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Ustanovený zástupce poskytl stěžovateli v řízení o kasační
stížnosti dva úkony právní služby, když podal kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a návrh na přiznání odkladného účinku [§11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3
advokátního tarifu]. Náleží mu tedy odměna ve výši jedenapůlnásobku mimosmluvní sazby, která
v řízení o kasační stížnosti činí 3100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu], k tomu dvakrát částka paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního
tarifu (která činí 300 Kč za jeden úkon právní služby). Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem
DPH, a proto se celková částka zvyšuje o sazbu této daně. Celkem se proto ustanovenému
zástupci přiznává částka 6353 Kč, která mu bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena
do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Odměnu za úkon právní služby v podobě podání
repliky ze dne 30. 6. 2020 k vyjádření žalovaného Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
nepřiznal z důvodů totožných s těmi, jež jsou uvedeny výše v odst. [41] tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu