ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.84.2020:35
sp. zn. 3 As 84/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. H., zastoupený Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, č. j. 18 A
4/2019 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2018, č. j. MSK 81619/2018, zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne
25. 4. 2018, č. j. SMO/203579/18/DSČ/Šva, a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla
registrační značky X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích; konkrétně dne 9. 12. 2017 v 11:25 hodin, na 347. km dálnice D1
v tunelu Klimkovice ve směru jízdy na Brno, kde je dopravním značením „B20a“ stanovena
nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h, blíže nezjištěný řidič vozidla žalobce překročil nejvyšší
dovolenou rychlost, neboť mu byla naměřena silničním rychloměrem Unicam VELOCITY4
průměrná rychlost 98 km/h. Po odečtu odchylky měřícího zařízení tedy jel rychlostí nejméně 95
km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 15 km/h. Jednání řidiče
vykazuje znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu v
důsledku porušení §4 písm. c) téhož zákona, v návaznosti na §6 vyhlášky č. 294/2015 Sb.,
kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích. Za spáchaný přestupek byla
žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši
1 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“) žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 18 A 4/2019 – 27,
jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud nejprve nepřisvědčil námitce žalobce, že prvostupňový správní orgán
pochybil, jelikož neuvedl žádné polehčující okolnosti případu. Poukázal na to, že sankce uložená
žalobci byla na samé spodní hranici zákonného rozmezí a žalovaný uvedl, že žádné přitěžující
okolnosti neshledal. Podle krajského soudu nebylo nezbytné, aby se prvostupňový správní orgán
výslovně zabýval veškerými zákonnými kritérii rozhodnými pro výši sankce, dostatečné
je, že přezkoumatelně a dostatečně zdůvodnil uloženou pokutu. Nelze ani uvažovat o uplatnění
důvodů podle §44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
neboť okolnosti přestupku žalobce nedosahují takového významu, že by zakládaly potřebu úvahy
správních orgánů o aplikaci mimořádného institutu snížení výměry sankce. Jedná se o standardní
případ přestupkového jednání postihovaného konkrétními ustanoveními zákona o silničním
provozu.
[5] Žalobce dále v žalobě tvrdil, že nebylo měřeno automatizovaným technickým
prostředkem bez obsluhy. Této námitce krajský soud rovněž nepřisvědčil a odkázal na oznámení
o podezření ze spáchání přestupku ze dne 11. 12. 2017, kalibrační list měřidla ze dne 19. 10. 2016
a ověřovací list silničního rychloměru UnicamVelocity4 ze dne 10. 11. 2017, z nějž se mimo jiné
podává místo měření v Tunelu Klimkovice v obou směrech. Kalibrační list a ověřovací list
prokazuje, že použitý automat - automatizovaný technický prostředek - byl vyzkoušen, kalibrován
a certifikován, a tudíž byl plně způsobilý k měření. Ze správních spisů současně nevyplývá,
že by u měření byli přítomni policisté. Nelze po správních orgánech požadovat, aby za účastníka
řízení domýšlely hypoteticky možné verze skutkového děje, které on sám netvrdil, a následně
je vyvracely. Krajský soud uzavřel, že nevidí jakýkoliv důvod k posuzování toho, „co je to 'automat'
v rozhodnutí správních orgánů“ (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49).
[6] K námitce žalobce, že úsek měření rychlosti motorových vozidel nebyl označen dopravní
značkou upozorňující na provádění měření, krajský soud uvedl, že podle §79a zákona o silničním
provozu za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna
měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje
v součinnosti s policií. Z citovaného ustanovení je dle krajského soudu zřejmé, že měření rychlosti
policií není vázáno na označení úseku dopravní značkou. Poznámka žalobce ohledně dopravních
značek IP 31a „Měření rychlosti“ a IP 31b „Konec měření rychlosti“ je ir elevantní, neboť se vztahuje
na měření rychlosti obecní policií, přičemž žalobce byl změřen Policií ČR, dálničním oddělením
Ostrava. Krajský soud dodal, že z vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu
na pozemních komunikacích, nevyplývá, že by dopravní značky IP 31a a IP 31b sloužily pouze
ke stacionárnímu měření rychlosti, jak tvrdí žalobce. Výstup z provedeného měření - obrazový
snímek - je důkazem v řízeních týkajících se překročení nejvyšší dovolené rychlosti zcela běžným
a získaným v souladu s právními předpisy. Žalobní námitky tedy v tomto směru nejsou důvodné,
neboť měření rychlosti bylo provedeno v souladu se zákonem.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Nejprve namítá nesprávné posouzení žalobní námitky krajským soudem týkající
se nezohlednění polehčujících okolností případu. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud stroze uvedl,
že odůvodnění sankce je „dostatečné“, čímž však nevypořádal žalobní argumentaci stěžovatele, dle
které správní orgány zcela opomenuly hodnotit známé okolnosti svědčící ve prospěch
stěžovatele. Stěžovatel se dále neztotožňuje s argumentem soudu, dle kterého „byla sankce uložena
na samé spodní hranici a přestupek žalobce lze podkládat za běžný bez zvláštních okolností“. Není totiž
podstatné, zda byla sankce uložena na spodní hranici; důležité je, jestli mohla být uložena sankce
nižší, pokud by správní orgán při ukládání sankce uvážil takové okolnosti, které mu ukládá zákon,
a zda správní orgán provedl řádnou úvahu o sankci, včetně zvážení polehčujících okolností.
V daném případě přitom mohla být stanovena sankce nižší, a to o celé čtyři pětiny žalobci
uložené sankce (tím se stěžovatel zřejmě dovolává aplikace mimořádného institutu snížení
výměry sankce – pozn. NSS).
[9] Dále se stěžovatel vymezuje proti závěru krajského soudu, že okolnosti přestupku žalobce
nedosahují takového významu, že by zakládaly potřebu úvahy správních orgánů o aplikaci
mimořádného institutu snížení výměry sankce. S ohledem na to, že se krajský soud ani správní
orgány nezabývaly okolnostmi daného případu, nemohly posoudit, zda jsou dány důvody pro
mimořádné snížení výměry pokuty. Touto okolností je například to, že se přestupku dopustil
poprvé a za jeden celý rok se žádného dalšího přestupku nedopustil. Je tedy namístě mimořádné
snížení výměry pokuty, neboť k aplikaci tohoto institutu lze přistoupit tehdy, jestliže vzhledem
k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout.
[10] Stěžovatel také tvrdí, že krajský soud pochybil, jestliže aproboval nepřezkoumatelný
výrok o sankci prvostupňového správního orgánu (blíže však nerozvádí, v čem konkrétně
spatřuje nepřezkoumatelnost sankčního výroku), a nesprávně dovodil, že i odůvodnění
sankce je přezkoumatelné. Stěžovatel souhlasí s krajským soudem, že sankce být musí
především zákonná. Stěží lze ale posuzovat zákonnost sankce, pokud výrok o sankci není
přezkoumatelný jako v nynějším případě. Explicitní nevyjmenování kritérií, která nebyla
pro danou věc relevantní, nepředstavuje vadu napadeného rozhodnutí; v tomto závěru
se stěžovatel se soudem v obecné rovině ztotožňuje. Nicméně nezhodnocení zákonných
kritérií již je vadou zásadní. Nelze tvrdit, že zhodnocení povahy a závažnosti přestupku, jeho
následků a okolností, za nichž byl spáchán, jakož i polehčujících okolností, nebylo pro věc
relevantní.
[11] K námitkám ohledně neprokázání měření rychlosti vozidla automatem stěžovatel
uvádí, že ověřovací list - na který odkázal krajský soud - sice prokazuje, kde byl rychloměr
umístěn a že byl funkční, avšak nedokládá, že se jednalo o automat. Typ měřidla nezjišťoval
ani správní orgán. Další dokumenty k rychloměru zmíněné krajským soudem rovněž
prokazují funkčnost rychloměru, nikoliv to, že by byl automatem. Stejná sada dokumentů
se vztahuje i k rychloměrům, které automatem nejsou. Vytýká krajskému soudu,
že se nevyjádřil k závěrům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, z nějž stěžovatel
citoval v žalobě, ve kterém obdobná vada vedla ke zrušení napadeného správního
rozhodnutí. Tento rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové je napaden kasační stížností
(věc je vedena pod sp. zn. 8 As 197/2018). Stěžovatel navrhuje, aby bylo řízení o kasační
stížnosti přerušeno, dokud nebude rozhodnuto ve věci sp. zn. 8 As 197/2018.
[12] Stěžovatel nakonec nesouhlasí s tím, jak krajský soud vypořádal jeho žalobní námitku,
že on ani řidič vozidla nebyli upozorněni na měření rychlosti vozidel v uvedeném úseku
pozemní komunikace. Krajský soud dle stěžovatele tuto námitku nesprávně vypořádal
s odkazem na §79a zákona o silničním provozu a sdělením, že nebylo třeba, aby v místě
měření byla umístěna určitá dopravní značka. Stěžovatel však toliko tvrdil, že nebyl
upozorněn na zřízení automatického technického systému měřícího rychlost v daném úseku
komunikace a uvedl, že takové upozornění může být realizováno například dopravní značkou
IP 31. Podstatou námitky tedy bylo, zda byla veřejnost upozorněna na zřízení automatického
technického prostředku měřicího rychlost vozidel, na to ovšem krajský soud neodpověděl.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
O věci rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve se kasační soud zabýval námitkou, že krajský soud bez bližší konkretizace uvedl,
že odůvodnění sankce je dostatečné, čímž však nevypořádal argumentaci stěžovatele (a smysl jeho
žalobní námitky), dle které správní orgány zcela opomenuly hodnotit známé okolnosti svědčící
ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedeným stěžovatel de facto
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, dovolává se tedy
kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele.
Kasační soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka
tak není důvodná z důvodů předestřených níže.
[17] Krajský soud totiž vysvětlil, proč považuje odůvodnění výše stanovené sankce
za dostatečné. Poukázal na to, že ač prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí výslovně
neuvedl žádné polehčující okolnosti, podstatné je, že stěžovateli uložil sankci na samé spodní
hranici zákonného rozmezí. Dodal, že v řízení nevyšly najevo žádné zvláštní skutečnosti
relevantní z hlediska zákonných kritérií rozhodných pro výměru sankce, a tudíž nemělo smysl,
aby správní orgán u každého takového kritéria vždy zvlášť výslovně uváděl, že nezjistil žádné
přitěžující či polehčující okolnosti. Taková odpověď na uplatněnou žalobní námitku
je dostatečná.
[18] Také po věcné stránce výše popsanému závěru krajského soudu nelze nic vytknout.
Důležité je, že správní orgán v posuzované věci nepřekročil zákonné meze správního uvážení
a stanovil sankci v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek ze dne 16. 8. 2016,
č. j. 6 As 119/2016 – 36; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Je sice
pravdou, že odůvodnění sankce mohlo být podrobnější, nicméně na druhé straně je třeba vzít
v potaz, že trestání za přestupky tohoto typu (skutkově jednoznačné) má být v zásadě rutinní,
časově nenáročnou záležitostí, která předpokládá rychlé a efektivní vyřešení celé věci, a tudíž není
třeba klást nepřiměřené požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 As 80/2020 - 36).
[19] Důvodná není ani kasační argumentace stěžovatele týkající se aplikace mimořádného
snížení výměry sankce. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že okolnosti
projednávaného případu nemají takový charakter, aby zakládaly potřebu úvahy o aplikaci
mimořádného institutu snížení výměry sankce. Není pak pravdou, že krajský soud
a prvostupňový orgán se okolnostmi případu vůbec nezabývaly. Jelikož je - již podle svého
názvu - mimořádné snížení sankce výjimečným institutem, nelze s přihlédnutím k zásadě procesní
ekonomie po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění
rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu
(srov. rozsudek kasačního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45).
[20] Nelze přisvědčit stěžovateli, že krajský soud aproboval výrok o sankci prvostupňového
orgánu, který je nepřezkoumatelný. V této souvislosti lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS,
v němž se soud zabýval otázkou, jaké obsahové náležitosti musí splňovat výrok správního
rozhodnutí ve věci správního trestání. Jelikož stěžovatel blíže nerozvádí, v čem konkrétně
je výrok o sankci nepřezkoumatelný, Nejvyšší správní soud k této námitce také jen obecně uvádí,
že požadavkům dle shora uvedené judikatury prvostupňový orgán dostál.
[21] V další námitce brojí stěžovatel proti tomu, že přestupek nezjištěného řidiče nebyl
zaznamenán automatizovaným rychloměrem bez lidské obsluhy, resp. že tato skutečnost nebyla
prokázána. Krajský soud správně zjistil, že správní spis obsahuje podklady, z nichž vyplývá,
že bylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Ve spise
prvostupňového správního orgánu je mimo jiné založeno oznámení podezření ze spáchání
přestupku ze dne 11. 12. 2017, v němž je výslovně uvedeno, že přestupek byl zjištěn
automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, přičemž měření rychlosti
jízdy bylo provedeno „silničním rychloměrem Unicam VELOCITY4“ (viz oznámení založené
na č. l. 44 správního spisu). To je dostačující. V této souvislosti pak již není významné,
že na ověřovacím listu rychloměru není žádná indicie, zda se jedná o automat či nikoliv
(na což poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti).
[22] Důležité naproti tomu je, že ověřovací list měřidla prokazuje, že použitý automat byl
vyzkoušen, ověřen a certifikován, a tudíž byl plně způsobilý k měření rychlosti. S ohledem
na výše uvedené nevidí Nejvyšší správní soud v posuzované věci jakýkoli důvod k posuzování
toho, co je to „automat“ v rozhodnutí správních orgánů (srov. již zmiňovaný rozsudek kasačního
soudu č. j. 4 As 114/2018 – 49; viz odstavec [5] shora). Není ani pochybením, že se krajský soud
nevyjádřil k závěrům stěžovatelem odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. 6. 2018, č. j. 29 A 6/2017 – 45; podstatné je, že uvedl ucelenou argumentaci, která
dává odpověď na tento okruh žalobních námitek.
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal důvod pro přerušení řízení
do doby, než bude rozhodnuto o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 8 As 197/2018. Probíhající
řízení o kasační stížnosti před jiným „malým“ senátem Nejvyššího správního soudu zpravidla
není důvodem pro přerušení řízení dle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., neboť závěr jiného „malého“
senátu (oproti rozšířenému senátu) není pro zbylé senáty Nejvyššího správního soudu závazný.
To platí tím spíše, pokud je tento závěr - jako v nynějším případě - učiněn na podkladě skutkově
odlišné situace.
[24] V poslední kasační námitce stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nesprávně
vypořádal jeho námitku ohledně neinformování veřejnosti o daném úseku měření , respektive
že na ni odpověděl pouze částečně. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že p odstatou jeho
žalobní námitky nebylo, zda byly v daném úseku umístěny dopravní značky, ale zda byla
veřejnost upozorněna na zřízení automatického technického prostředku měřicího rychlost
vozidel.
[25] Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil, že stěžovatel tuto námitku označil nadpisem
„Neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou“, a tvrdil zde, že on ani řidič
vozidla nebyli upozorněni na měření rychlosti vozidel v uvedeném úseku pozemní
komunikace, a to například dopravní značkou. Jelikož veřejnost nebyla informována
o měřeném úseku, jsou dle stěžovatele fotografie dokládající spáchání přestupku
nepřípustnými důkazy.
[26] Je pravdou, že krajský soud výslovně neodpověděl na tvrzení stěžovatele, že veřejnost
nebyla informována o měření rychlosti vozidel jiným způsobem, a zaměřil se zejména
na argumentaci ohledně nutnosti značit úseky měření dopravní značkou. Takový postup
ovšem nelze krajskému soudu vytknout, neboť námitky ohledně nutnosti dopravního značení
tvořily převážnou část této argumentace, což ostatně vyplývá i z nadpisu této části žaloby,
tj. „Neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou“. Krajský soud proto
správně konstatoval, že z §79a zákona o silničním provozu nelze dovodit povinnost označit
úsek měření dopravními značkami. Dále trefně dodal, že z vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou
se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá, že by dopravní značky
IP 31a a IP 31b sloužily pouze k stacionárnímu měření rychlosti, jak tvrdil stěžovatel
v žalobě. Uzavřel, že výstup z provedeného měření - obrazový snímek - je důkazem
v řízeních týkajících se překročení nejvyšší dovolené rychlosti zcela běžným a získaným
v souladu s právními předpisy, čímž odpověděl na tvrzení stěžovatele, že fotografie dokládající
spáchání přestupku jsou nepřípustnými důkazy. Nelze tudíž přisvědčit stěžovateli, že krajský soud
neodpověděl na podstatu této žalobní námitky.
[27] Nejvyšší správní soud připouští, že by bylo vhodnější, kdyby krajský soud výslovně
odpověděl také na argumentaci ohledně neinformování veřejnosti o měřeném úseku jiným
způsobem. Jelikož však podstatu žalobní argumentace vypořádal (viz výše) a je zřejmé,
že námitku považoval za nedůvodnou jako celek, není napadený rozsudek ani z tohoto důvodu
nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 – 45).
[28] Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[29] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona;
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 9. prosince 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu