ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.114.2020:31
sp. zn. 3 Azs 114/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. B. N., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2020,
č. j. 16 A 71/2019 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 12. 2019, č. j. MV-143161-6/SO-2019, zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 4. 9. 2019, č. j. OAM-9909-20/PP-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně
zamítl podle §87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobcovu žádost
o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, neboť je důvodné nebezpečí,
že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně byla prvostupňovým
rozhodnutím žalobci stanovena lhůta 35 dní od právní moci rozhodnutí k vycestování z území
ČR.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 16 A 71/2019 – 41, zamítl
jako nedůvodnou. Jádrem žalobcových námitek bylo tvrzení, že nepředstavuje trvající, aktuální
a skutečné nebezpečí pro veřejný pořádek. Dále namítal, že správní orgány dostatečně nezjistily
skutkový stav věci, a to především ve vztahu k jeho rodinnému a soukromému životu v ČR.
[3] Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce na území ČR pobýval od roku 2004.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 3 T 4/2016,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 12 To 9/2017, byl
žalobce pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let
pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/ 2009 Sb.,
trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Uvedenými rozsudky byla pro tutéž trestnou činnost
odsouzena i jeho tehdejší družka a stávající manželka, která byla odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání 6 let, a dále bratr žalobce, jenž byl odsouzen rovněž k šestiletému trestu odnětí
svobody. Z trestních rozsudků vyplynulo, že žalobce nejméně od prosince 2011 do prosince
2013, jako člen organizované zločinecké skupiny, obchodoval s drogou metamfetamin (pervitin),
přičemž celou skupinu řídil, drogu prodával a přijímal za její prodej finanční hotovost. Celkem
se jednalo o distribuci 4 540 g drogy za minimální prodejní cenu 2 342 835 Kč. Žalobce
se ke spáchání trestného činu doznal. Při hlavním líčení se hájil tím, že jako příslušník vietnamské
komunity byl povinen pomáhat starším členům rodiny. Obchod s metamfetaminem řídila matka
jeho nynější manželky a ostatní členové rodiny ji museli jako mladší poslouchat. Ze spisu bylo
dále patrné, že žalobce byl rozhodnutím Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 5. 2019 podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let.
[4] Krajský soud uvedl, že správní orgány řádně odůvodnily závěr, že žalobce představuje
aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek, a vyložily, v čem spatřují pochybnosti o změně jeho
přístupu k respektování právních předpisů. Navzdory žalobní námitce tak shledal rozhodnutí
žalované i rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumatelnými. Ke správnosti těchto
závěrů poté krajský soud konstatoval, že společenskou nebezpečnost trestného činu spáchaného
žalobcem je nutné hodnotit jako vysokou. Nelze též pominout významné postavení žalobce
v rámci organizované zločinecké skupiny, který tuto skupinu řídil a kontroloval prodej
omamných látek, za nějž vybíral finanční hotovost. Trestnou činnost páchal úmyslně po dobu
dvou let za účelem dosažení značného zisku. Od spáchání trestného činu sice uplynulo již sedm
let, v mezidobí se žalobce další trestné činnosti nedopustil, ale z pohledu krajského soudu
nemůže být tato skutečnost považována za vedení řádného života. Po uvedenou dobu byl totiž
žalobce převážně buď ve vazbě, nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž byl v podstatě
„donucen“ vést řádný život. Aktuálnost a důvodnost nebezpečí pro veřejný pořádek nelze spojovat
pouze s okamžikem spáchání trestného činu.
[5] Podle krajského soudu se správní orgány nemohly bez dalšího spokojit s tím, že byl
žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Uplatnění institutu podmíněného propuštění totiž
samo o sobě nevypovídá nic o riziku dalšího protiprávního jednání žalobce, nezaručuje,
že se skutečně napravil, a to i s ohledem na povahu protiprávního jednání, kterého se dopustil,
a roli, kterou při tom zastával. Je to právě až zkušební doba, stanovená Okresním soudem
v Mostě, která může poskytnout dostatek času k prokázání, že se žalobce opravdu napravil.
Krajský soud v tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016 – 59, a ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 – 34. Krajský
soud též podotkl, že žalobce upřednostnil svou komunitu a rodinu před dodržováním zákona,
k této komunitě a rodině se po propuštění z vězení vrátil. Považoval proto za oprávněnou
pochybnost správních orgánů o změně v přístupu žalobce, neboť by znovu mohl nadřadit
poslušnost k rodině nad povinnost chovat se v souladu s právními předpisy.
[6] Krajský soud dále zmínil, že se správní orgány při posuzování aktuálnosti a důvodnosti
hrozby, kterou žalobce představuje pro veřejný pořádek do budoucna, nespokojily s pouhým
odkazem na skutečnost, že se v minulosti dopustil trestného činu. Naopak vzaly v úvahu
závažnost spáchaného trestného činu, úlohu žalobce a jeho rodiny v rámci trestné činnosti, dobu,
která od jejího spáchání uplynula, následné chování žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody,
jakož i rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění na svobodu. Zohlednily tedy individuální
okolnosti případu a své rozhodnutí nepostavily toliko na předchozím odsouzení žalobce.
[7] Krajský soud uzavřel, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně. Neztotožnil
se s námitkou, že správní orgány měly vyslechnout manželku a syna žalobce. Provedení těchto
důkazů považoval za nadbytečné. Rovněž důkazy předložené žalobcem v rámci odvolacího řízení
(oddací list, těhotenský průkaz manželky žalobce s lékařskou zprávou, informace Městského
úřadu Rumburk o vztahu syna žalobce a jeho rodičů po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody) nemohly na závěrech správního orgánu I. stupně nic změnit, neboť pouze potvrzovaly
nikým nerozporovanou skutečnost, a to existenci pouta vytvořeného mezi žalobcem a jeho
rodinou.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nejprve namítá, že nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti. Aktuálnost a důvodnost nebezpečí není možno dovozovat jen
z toho, že v minulosti spáchal závažný trestný čin, což učinil krajský soud. Stěžovatel v tomto
směru odkazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004,
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), podle níž musí být opatření přijatá z důvodu
veřejného pořádku založena výlučně na osobním chování dotčené osoby. Předchozí odsouzení
pro trestný čin samo o sobě pro vyvození jednoznačného závěru nepostačuje. Posledně uvedené
pravidlo považuje stěžovatel pro svůj případ za klíčové. Směrnice 2004/38/ES též zakazuje
generálně-preventivní opatření, právě to však bylo v dané věci aplikováno. Krajský soud své
závěry opřel výlučně o skutečnost, že stěžovatel spáchal trestný čin a jeho rozhodnutí je výrazem
generální prevence drogové kriminality. Stěžovatel je vzhledem ke svému chování
před i po spáchání trestné činnosti přesvědčen, že hrozbu pro veřejný pořádek nepředstavuje.
[9] Obdobně jako v žalobě dále argumentuje tím, že jej Okresní soud v Mostě podmíněně
propustil z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by tento soud zjistil jakoukoli skutečnost
odůvodňující závěr, že by stěžovatel mohl na svobodě závažně narušit veřejný pořádek, žádost
o podmíněné propuštění by zamítl. Okolnost stanovení dlouhé zkušební doby na to nemá žádný
vliv. Závěry orgánů veřejné moci by si neměly odporovat, to se ovšem v daném případě stalo,
neboť správní orgány nerespektovaly názor Okresního soudu v Mostě. Úvahy krajského soudu
nejsou v tomto ohledu srozumitelné. Krajský soud na jednu stranu uznal, že podmínkou
podmíněného propuštění z výkonu trestu je, aby odsouzený prokázal, že v budoucnu povede
řádný život. Na druhou stranu však konstatoval, že podmíněné propuštění samo o sobě
nevypovídá o riziku dalšího protiprávního chování a neznamená, že propuštěný již nepředstavuje
hrozbu pro společnost. Krajský soud tedy měl vysvětlit, proč na stěžovatele pohlíží jinak,
než jak na něj pohlížel Okresní soud v Mostě, který rozhodoval na základě aktuálního chování
stěžovatele.
[10] Podle stěžovatele také krajský soud porušil směrnici 2004/38/ES, neboť svoje závěry
opřel o to, že dosud neskončila zkušební doba stanovená rozhodnutím o podmíněném
propuštění. Úvaha, podle níž je propuštěný cizinec hrozbou pro společnost až do skončení
zkušební doby, je nelogická a příčí se institutu podmíněného propuštění. Aktuálnost hrozby
pro veřejný pořádek je možné zdůvodnit jen chováním cizince. Dále lze dle stěžovatele z názorů
krajského soudu odvodit, že to byl sám stěžovatel, kdo měl prokázat, že nebezpečí pro veřejný
pořádek již nepředstavuje. V tomto směru však leží „důkazní břemeno“ na správních orgánech.
[11] Stěžovatel dále na více místech kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu. Krajský soud neuvedl, proč se domnívá, že by stěžovatel mohl znovu nadřadit
poslušnost k rodině nad respekt k dodržování právních předpisů, a neobjasnil, co měl na mysli
návratem stěžovatele „ke své komunitě“. Nepřezkoumatelné jsou též úvahy soudu
o tom, že stěžovatel byl po dobu výkonu vazby a trestu odnětí svobody „donucen“ vést řádný
život. I osoby, které jsou ve vězení, mohou páchat další trestnou činnost či se dopouštět
kázeňských přestupků. Jen ti, kteří se chtějí chovat řádně, mohou být podmíněně propuštěni
z výkonu trestu. Krajský soud dále nikde v rozsudku nekonkretizoval, z jakých individuálních
okolností života stěžovatele – vyjma spáchané trestné činnosti – vycházel. Při aplikaci
§87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je třeba prokázat, že cizinec představuje hrozbu
pro veřejný pořádek, nikoli prokázat, že neexistují „záruky jeho spořádaného života“.
[12] V závěru kasační stížnosti vyjadřuje stěžovatel nesouhlas s názorem krajského soudu,
podle kterého byl ve správním řízení dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Krajský soud
se nevypořádal s tím, že manželka a syn žalobce jsou občany EU a po narození dalšího dítěte
budou ještě dlouho na stěžovateli závislí. Bez pobytu v ČR se bude muset celá rodina přesídlit
do Vietnamu.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[14] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší
správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem
s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze systematického hlediska je nejprve vhodné zabývat se kasačním důvodem podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu.
Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit,
a to i bez námitky stěžovatele. Zdejší soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným
neshledal, tato námitka tak není důvodná z důvodů předestřených níže.
[17] Krajský soud v rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí,
vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny
srozumitelnou a logickou argumentací (viz zejména odstavce 18 až 43 napadeného rozsudku).
O tom, že je napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí
i skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě
nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti k této otázce konkrétně uvádí, že krajský soud (a) neuvedl,
proč se domnívá, že by stěžovatel mohl znovu nadřadit poslušnost k rodině nad respekt
k dodržování právních předpisů, a neobjasnil, co měl na mysli návratem stěžovatele
„ke své komunitě“; (b) nezdůvodnil úvahu, že stěžovatel byl po dobu výkonu vazby a trestu odnětí
svobody „donucen“ vést řádný život; (c) nikde v rozsudku nekonkretizoval, z jakých individuálních
okolností života stěžovatele vycházel a (d) se nevypořádal s faktem, že manželka a syn žalobce
jsou občany EU a jsou na stěžovateli závislí.
[19] Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že stěžovatel evidentně zaměňuje nesouhlas
se závěry krajského soudu s jejich přezkoumatelností. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku
a správnost tam vyslovených závěrů jsou přitom odlišné kategorie. Jak již bylo uvedeno výše,
krajský soud napadený rozsudek dostatečně odůvodnil. K bodu (a) lze uvést, že krajský soud
ozřejmil, proč by podle jeho názoru mohl stěžovatel opětovně páchat trestnou činnost. Podotkl,
že organizovanou zločineckou skupinu tvořili výhradně rodinní příslušníci stěžovatele, s nimiž
i po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nadále žije. Sám stěžovatel přitom v trestním
řízení vypověděl, že si byl vědom protiprávnosti svého jednání, ale jako příslušník vietnamské
komunity musel poslouchat starší členy rodiny. Právě tím krajský soud odůvodnil domněnku,
že i v budoucnu by mohl stěžovatel v tomto přístupu k respektování právních norem pokračovat
(k tomu viz zejména odst. 30 napadeného rozsudku). Obdobně ani úvaha, že ve výkonu trestu
odnětí svobody „musel“ stěžovatel vést řádný život, není nepřezkoumatelná [viz bod (b) výše].
Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že odsouzený se ve výkonu trestu de facto nemusí chovat
řádně (tj. může se dopustit např. kázeňských deliktů), to nepochybně záleží na jeho osobním
přístupu. Uvedené však nesouvisí s přezkoumatelností závěrů krajského soudu, který danou
pasáží (viz odstavec 28 napadeného rozsudku) reagoval na žalobní námitky ohledně aktuálnosti
nebezpečí pro veřejný pořádek a to, že od spáchání trestného činu uplynulo již sedm let. Úvaha,
že osoba, která se nachází ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, zpravidla nepokračuje
v páchání trestné činnosti či jiném protiprávním jednání, není nelogická či iracionální.
[20] Důvodné není ani tvrzení, že krajský soud v rozsudku nekonkretizoval,
z jakých individuálních okolností života stěžovatele vycházel, kromě poukazu na jeho předchozí
odsouzení [viz bod (c) výše]. Ani v tomto ohledu není rozsudek nepřezkoumatelný,
neboť je z něj zřejmé, že krajský soud vzal v potaz nejen trestný čin stěžovatele a jeho závažnost,
ale i okolnosti jeho spáchání, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu či rodinné
poměry stěžovatele. K námitce sub (d) výše lze dodat, že krajský soud se otázce rodinných vazeb
stěžovatele v ČR a míře zjišťování skutkového stavu věci ze strany správních orgánů věnoval
především v odstavcích 36 až 40 napadeného rozsudku. Stěžovatel v žalobě namítal, že jeho
manželka a syn měli být účastníky správního řízení, měli být vyslechnuti a žalovaná též měla
zohlednit nové důkazy předložené spolu s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí.
Se všemi těmito námitkami se krajský soud v uvedených odstavcích svého rozsudku vypořádal
a jeho závěry jsou přezkoumatelné. Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy
není dán. Proti nesprávnému posouzení právních otázek krajským soudem lze kasační stížností
brojit důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což ostatně stěžovatel také činí.
[21] Ke správnosti právních závěrů krajského soudu uvádí Nejvyšší správní soud ve světle
argumentů stěžovatele následující.
[22] Podle §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo
závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
[23] Dle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné
bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné
osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování
dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních
zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou
přípustná.
[24] Stěžovatel především namítá, že krajský soud založil svoje závěry pouze na tom, že byl
odsouzen pro trestný čin, aniž by zohlednil osobní chování stěžovatele, a že je napadený
rozsudek projevem generální prevence před drogovou kriminalitou. Tomu Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit.
[25] Jak již bylo naznačeno (blíže k tomu viz rekapitulace argumentace krajského soudu
v odstavcích [4] až [6] výše), krajský soud vzal v potaz (stejně jako správní orgány) nejen
pravomocné odsouzení stěžovatele pro trestný čin, ale zohlednil i další konkrétní okolnosti
případu stěžovatele, především povahu a závažnost spáchaného trestného činu, roli stěžovatele
v rámci organizované zločinecké skupiny a důvody, které ho ke spáchání činu vedly, fakt, že byl
podmíněně propuštěn z výkonu trestu, apod. Není tak pravdou, že důvodem pro zamítnutí
žádosti o povolení k přechodnému pobytu na území ČR bylo bez dalšího jen samotné odsouzení
stěžovatele pro trestný čin, aniž by bylo zohledněno především jeho osobní chování. Odůvodnění
napadeného rozsudku se přímo vztahuje ke stěžovateli a je založeno na posouzení individuálních
okolností daného případu, „projev generální prevence“ v něm Nejvyšší správní soud nespatřuje.
Navíc stěžovatel v kasační stížnosti tento argument dále nerozvíjí, na tuto obecnou námitku
tak může od soudu dostat jen obecnou odpověď.
[26] Dalšími námitkami míří stěžovatel proti tomu, že správní orgány i krajský soud v rozporu
s principem předvídatelnosti de facto posoudily věc odlišně než Okresní soud v Mostě,
který stěžovatele podmíněně propustil na svobodu. Podle stěžovatele měl krajský soud vysvětlit,
proč nesdílí závěry Okresního soudu v Mostě, který v osobě stěžovatele aktuálně žádnou hrozbu
pro společnost nespatřoval. Ani této argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje.
[27] Předně je třeba uvést, že kasační soud souhlasí s názorem krajského soudu, že podmíněné
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě a bez dalšího neznamená, že se cizinec
napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu zákona
o pobytu cizinců nepředstavuje. Pokud by byly v tomto smyslu správní orgány vždy „vázány“
tím, že došlo k podmíněnému propuštění (či k propuštění po vykonání celého trestu), byla
by možnost aplikace výhrady veřejného pořádku de facto vyprázdněna. Otázku nebezpečí cizince
pro veřejný pořádek je třeba posuzovat samostatně, a to zejména s ohledem na povahu jeho
trestné činnosti a další zjištěné okolnosti, a to i poté, co byl z výkonu trestu (podmíněně)
propuštěn (srov. krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 10 Azs 312/2016 – 59; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[28] Rozhodování Okresního soudu v Mostě, jako soudu trestního, o podmíněném propuštění
stěžovatele, proto nelze směšovat s rozhodováním podle zákona o pobytu cizinců způsobem,
jak je naznačeno v kasační stížnosti (viz odstavec [9] výše). Smysl, účel a předmět obou řízení
je odlišný. Správní orgán I. stupně v rámci rozhodování o žádosti stěžovatele o přechodný pobyt
neposuzoval, jak se choval ve výkonu trestu odnětí svobody a zda plněním povinností prokázal
polepšení. Ustanovení §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců má preventivní charakter
a jeho účelem je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku.
[29] Významem podmíněného propuštění a chování cizince ve zkušební době pro posouzení
hrozby závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu §87e zákona o pobytu cizinců
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019 – 33, v němž
konstatoval, že „[p]ři posuzování osobnosti a prognózy dalšího chování osoby, která byla odsouzena pro trestný
čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je nutno rozlišovat dva úhly pohledu. Tím prvním
je hledisko trestněprávní a kriminologické. Druhým, a v řadě ohledů přísnějším z pohledu
nároků, které se na posuzovanou osobu kladou, je pak hledisko cizinecko-právní. (…) K podmíněnému
propuštění má podle §88 trestního zákoníku dojít poté, co soud shledá, že odsouzený svým chováním ve výkonu
prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Soud tedy k podmíněnému
propuštění odsouzeného přistupuje tehdy, je-li s ohledem na dosavadní chování přesvědčen o rozumné naději na jeho
nápravu. Trestněprávní pohled je – a musí – být vždy veden zásadou subsidiarity trestní represe, a tedy obecně
vzato 'dávat šanci' k návratu na svobodu, jsou-li rozumné důvody k víře, že bude využita. Míru této
'trestněprávní naděje' však nelze bez dalšího ztotožňovat s tím, nakolik ten odsouzený, který je současně cizincem,
představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Trestněprávní odsouzení
pro nikoli bagatelní trestný čin je zpravidla signálem toho, že takové důvodné nebezpečí je zde dáno. Signál
neznamená jistotu, avšak nelze jej nevzít v úvahu. Bylo-li nutno považovat výše popsaný trestný čin,
jehož se žalobce dopustil, za nebezpečný, musely by v řízení vyjít najevo významné
skutečnosti, jež by dávaly vysokou míru naděje, že přes minulé závažné pochybení již
žalobce nyní nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek,
nepředstavuje. Takovými skutečnostmi může být jeho chování po odsouzení, jež vyústilo v podmíněné
propuštění. Samo o sobě však podmíněné propuš tění nelze považovat za dostatečný důvod
pro závěr, že tako vé nebezpečí neexistuje. Jinak řečeno, aby správní orgán mohl učinit závěr,
že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musela by v době, kdy
je žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost,
že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohledech nebude představovat jeho pobyt
na území ČR nebezpečí pro veřejný pořádek. Poté, co žalovaný (míněno žalobce – pozn. NSS) svoji
důvěryhodnost zásadním způsobem zpochybnil spácháním trestného činu významné závažnosti, je spravedlivé
po něm vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho pro futuro již nehrozí. Tato
pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru 'trestněprávní naděje' na polepšení, jež mohla být důvodem pro
žalobcovo podmíněné propuštění“ (zvýraznění přidáno – pozn. NSS).
[30] Správní orgány tedy pochopitelně nemohou rozhodnutí trestního soudu o podmíněném
propuštění zcela pominout, to se však v dané věci nestalo, příslušné rozhodnutí Okresního soudu
v Mostě je ve správním spise založeno a správní orgány si především byly vědomy,
že k propuštění stěžovatele došlo. I krajský soud se pak této otázce v napadeném rozsudku
věnoval a zdůvodnil, proč stěžovatel i po propuštění z vězení může představovat hrozbu
pro veřejný pořádek. Ve shodě se správními orgány uvedl, že kromě značného zisku bylo
motivem stěžovatelova protiprávního jednání to, že musel poslouchat starší členy rodiny,
kteří výrobu a prodej drog organizovali. Poslušnost v rámci rodiny tak pro něj byla důležitější,
než respekt k zákonům země, která jej přijala a na jejímž území pobýval. Stěžovatel se přitom
i po propuštění z výkonu trestu vrátil mezi své rodinné příslušníky, se kterými v minulosti
závažnou trestnou činnost páchal, trvá proto důvodná obava, že by ji mohl i v budoucnu
opakovat. Významnou okolností též bylo to, že role stěžovatele v organizované zločinecké
skupině nebyla zanedbatelná, naopak byla velmi významná, neboť stěžovatel skupinu řídil
a omamné látky prodával odběratelům.
[31] S těmito závěry Nejvyšší správní soud souhlasí a to, že stěžovatel ve výkonu trestu
odnětí svobody svým chováním prokázal splnění podmínek pro podmíněné propuštění
(srov. §88 odst. 1 trestního zákoníku), není v daném případě dostatečnou zárukou,
že i na svobodě povede řádný život a má mu být uděleno požadované pobytové oprávnění.
Pro úplnost lze dodat, že usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 6 PP 66/2019 – 53 (viz č. l. 12 spisu správního orgánu I. stupně) neobsahuje odůvodnění,
neboť se po jeho vyhlášení odsouzený (stěžovatel) i státní zástupce vzdali práva stížnosti.
Je proto nepřípadná námitka, dle níž měl krajský soud vysvětlit, proč se odchýlil od závěrů
Okresního soudu v Mostě, neboť žádné konkrétní závěry nejsou z rozhodnutí o podmíněném
propuštění patrné.
[32] Konečně ani poslední námitka stěžovatele, podle níž krajský soud porušil směrnici
2004/38/ES, neboť konstatoval, že stěžovatel bude hrozbou pro veřejný pořádek až do skončení
pětileté zkušební doby, není důvodná. Krajský soud totiž nic takového neuvedl, pouze podotkl,
že je „[n]adto (…) přesvědčen, že je to až zkušební doba, která byla okresním soudem stanovena, jež může
poskytnout dostatek času, aby odsouzený prokázal, že účel trestu byl naplněn a prakticky osvědčil, že již vede
řádný život.“ Tato zmínka koresponduje s výše naznačenými okolnostmi případu stěžovatele,
u něhož nebylo možné bez dalšího konstatovat, že již samotné podmíněné propuštění svědčí
o tom, že nadále nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení pro zájmy
společnosti. Samo uplynutí zkušební doby nemusí představovat jasný mezník v intenzitě
nebezpečnosti cizince, jakkoli obvykle bude významným faktorem pro posouzení nebezpečí,
které může pro veřejný pořádek představovat (srov. výše citovaný rozsudek tohoto soudu
č. j. 2 Azs 29/2019 – 33). V nyní projednávané věci rozhodovaly správní orgány o žádosti
stěžovatele s odstupem jen několika měsíců poté, co byl propuštěn z věznice, stanovená pětiletá
zkušební doba tak byla teprve na počátku a neuplynul z ní ještě ani jeden celý rok.
[33] Dále není pravdou, že z napadeného rozsudku vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo měl
prokázat, že již nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Krajský soud nic takového
po stěžovateli nepožadoval, nepřenesl na něj „důkazní břemeno“, naopak se sám zabýval všemi
zjištěnými skutečnostmi rozhodnými pro posouzení, zda trvá ohrožení veřejného pořádku,
a nepochybil, jestliže za daného skutkového stavu věci žalobu zamítl.
[34] K námitce nezjištění skutkového stavu věci stěžovatel v podstatě nic bližšího neuvedl.
Jak již bylo uvedeno výše v rámci úvah o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, krajský soud
jej řádně odůvodnil a se souvisejícími žalobními námitkami se dostatečně a srozumitelně
vypořádal. Proti jeho závěrům stěžovatel v této souvislosti nepředestřel v kasační stížnosti
žádnou konkurující argumentaci, k níž by se mohl Nejvyšší správní soud vyjádřit. Zdejší soud
tak neshledal ani naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[35] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu
se zákonem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[36] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaná náhradu nákladů výslovně neuplatnila a Nejvyšší správní soud ani
ze spisu neshledal, že by jí vznikly náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti. Soud
proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. prosince 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu