ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.80.2020:28
sp. zn. 3 Azs 80/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: B. D., zastoupeného Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 787/6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Nádražní
2437/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2.
2020, č. j. 17 A 13/2020-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. KRPP-169807-3/ČJ-2019-030022, žalovaná
rozhodla podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s §129 odst. 3 tohoto zákona o zajištění žalobce
za účelem jeho předání podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky
o předávání a přebírání osob na společných státních hranicích (č. 1/2004 Sb.m.s.; dále jen
„readmisní dohoda“). Žalovaná zjistila, že žalobce vstoupil na území ČR v nákladním voze,
v prostoru domíchávače betonu, který dle údajů z mýtné brány projížděl dne 17. 12. 2019
slovensko-českou hranicí. Tuto skutečnost potvrdil ve své výpovědi řidič vozu. Protože žalobce
vstoupil na území ČR ze Slovenska, má Slovensko povinnost žalobce převzít. Jelikož předání
nebylo možné uskutečnit do 48 hodin od omezení osobní svobody žalobce, žalovaná jej
za účelem předání zajistila. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu
v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Krajský soud zejména nepřisvědčil námitce, že zajištění žalobce je v rozporu
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.;
dále jen „Úmluva“). K tomu konstatoval, že zajištění žalobce plní svůj účel – přípravu předání
žalobce na Slovensko.
[3] Nedůvodnou shledal také námitku, dle které nebyly splněny podmínky readmisní dohody,
konkrétně předchozí pobyt žalobce na Slovensku. Podmínku pobytu totiž readmisní dohoda
nestanoví. Podle jejího čl. 2 odst. 1 je relevantním kritériem vstup na území České republiky z území
Slovenské republiky. Sám žalobce takový vstup uznává. Pouze tvrdí, že nešlo o „pobyt“, protože
Slovenskem pouze krátce projížděl a toho, že se nachází na Slovensku, si nebyl vědom.
[4] Žalobce také nijak nerozvedl, v čem by mělo spočívat porušení zákazu non-refoulement.
Nevysvětlil, proč by mu na Slovensku mělo hrozit nebezpečí, a ani proč by snad mělo hrozit
zprostředkované nebezpečí následným předáním až do Tunisu. Žalobce není žadatelem
o mezinárodní ochranu a z ničeho neplyne, že by splňoval objektivní definici uprchlíka podle
Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve znění čl. 1 jejího protokolu z 31. ledna 1967
(č. 208/1993 Sb.). Za tohoto stavu není zřejmé, co by mělo jeho předání bránit.
[5] Krajský soud konečně nepřisvědčil žalobci ani v tom, že jeho předání na Slovensko
je v rozporu s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“). Tento rozpor namítal žalobce zcela nekvalifikovaně, neboť se ani nesnažil
vysvětlit, proč by faktický úkon předání měl být „rozhodnutím“ v autonomním smyslu
ústavního pořádku (zde krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2239/07). Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je nicméně rozhodnutí
o zajištění, které předání předchází. Proto ani nebylo třeba se touto námitkou vůbec zabývat.
[6] Krajský soud svůj právní názor na věc vyslovil jen stručně, přičemž v podrobnostech
odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 3. 7. 2018, č. j. 17 A 138/2017-70, a na něj navazující
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018-42, kde byla
posuzována skutkově prakticky totožná věc a stejné námitky zde byly vypořádány podrobně.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je fakticky namítán také kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatel tvrdí, že krajský soud dostatečně neodpověděl
na žalobní námitky, poukazující na rozpor zajištění s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
a čl. 36 odst. 2 Listiny. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde
tak o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, č. 161/2004 Sb. NSS; všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz).
[8] Stěžovatel především nesouhlasí s vypořádáním svých žalobních námitek odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 263/2018-42. Odůvodnění krajského soudu
postrádá ucelené vypořádání rozporu zajištění s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy; to nelze nahradit
stručným konstatováním, že zajištění stěžovatele plní svůj účel – přípravu předání na Slovensko.
[9] Stěžovatel opětovně poukazuje na skutečnost, že přes Slovensko byl pouze převážen
a vůbec nevěděl, že se tam nachází. V této souvislosti namítá, že Slovensko je země značně
nevstřícná k islámu a lidé této víry jsou na Slovensku nepřímo diskriminováni například
prostřednictvím úpravy náboženského sdružování (v roce 2016 byl zákonem zvýšen počet
podpisů nutných pro registraci náboženské obce z 20 na 50 tisíc). Muslimové na Slovensku
nemají mešity a čelí také útokům od různých extremistických skupin. Nelze proto zcela přejít
eventuální obtíže, kterým by stěžovatel v případě předání na Slovensko mohl čelit, ani obavy,
které by v tomto ohledu mohl mít. V této souvislosti žalované a krajskému soudu vytkl,
že se odmítly zabývat bližšími okolnostmi realizovatelnosti účelu jeho zajištění.
[10] Krajský soud podle stěžovatele také opomněl argumentaci rozporem zajištění
s čl. 36 odst. 2 Listiny; konkrétně, že důsledkem tohoto rozhodnutí je zásah do stěžovatelova
pobytu na území ČR, přičemž proti samotnému předání nemá stěžovatel žádné prostředky
ochrany. Proto je třeba k přezkoumání rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem předání
na Slovensko podle readmisní dohody přistoupit o to přísněji.
[11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě. Dodala,
že stěžovatel byl dne 2. 1. 2020 zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, neboť v Zařízení pro zajištění cizinců Balková podal žádost o mezinárodní ochranu.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu neshledal. Podle ustálené judikatury tohoto soudu nepřezkoumatelné rozhodnutí zpravidla
nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
Za nepřezkoumatelné lze označit zejména rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat
některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Nejvyšší správní soud má za to, že takovými vadami rozsudek krajského
soudu netrpí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud
vycházel i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden; vyplývá z něj, že krajský soud
zamítl žalobu proto, že jednak neshledal namítaný rozpor stěžovatelova zajištění
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, respektive čl. 36 odst. 2 Listiny, ani se zásadou non-refoulement,
jednak nepovažoval za relevantní, že stěžovatel na Slovensku fakticky nepobýval, ale pouze tímto
státem (nevědomě) projížděl. Poukázal přitom na skutečnost, že obsahově shodnou žalobu zamítl
rozsudkem č. j. 17 A 138/2017-70, přičemž toto rozhodnutí potvrdil Nejvyšší správní soud
rozsudkem č. j. 4 Azs 263/2018-42.
[15] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud
v jeho odůvodnění hojně odkazoval na výše citovaný rozsudek kasačního soudu ve skutkově
i právně obdobné věci, z něhož při posouzení věci vycházel. V této souvislosti lze přiměřeně
odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k podmínkám
přezkoumatelnosti rozsudků, podle níž, je-li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno,
je přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného
se souhlasnou poznámkou osvojil (rozsudky ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2012-47). V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem
soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené, ale přezkoumat
dříve učiněné závěry, přičemž panuje-li mezi názorem krajského soudu a názorem vysloveným
v jiné, skutkově i právně obdobné věci, shoda, není důvodu, proč by na tyto dříve vyslovené
závěry nemohlo být v podrobnostech odkázáno (srov. rozsudek č. j. 2 Afs 37/2012-47). Uvedené
závěry nelze jistě vykládat tak, že soud může na odůvodnění jiného rozsudku vydaného ve věci
jiných účastníků pouze bez dalšího odkázat. V dané věci tomu tak nebylo, neboť krajský soud
(byť velmi stručně) reagoval na jednotlivé žalobní námitky, a to v kontextu žalobních námitek,
které byly vzneseny pouze ve zcela obecné rovině (viz dále).
[16] K námitce rozporu zajištění s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy se krajský soud vyjádřil v bodu
7 napadeného rozsudku, kde uvedl, že touto vadou napadené rozhodnutí netrpí, neboť zajištění
stěžovatele plní svůj účel – přípravu jeho předání na Slovensko. Stěžovateli lze přisvědčit,
že vypořádání této námitky je vskutku velice stručné, Nejvyšší správní soud je nicméně shledává
dostatečným. Stěžovatel totiž předmětnou námitku formuloval veskrze obecně tím, že de facto
parafrázoval čl. 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy a stručně poukázal na výklad tohoto ustanovení
Evropským soudem pro lidská práva, neuvedl však, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto
článku žalovanou v jeho věci (viz bod II. odst. 4 žaloby). Z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu se přitom podává, že vznáší-li žalobce námitky toliko v obecné rovině, může
na ně soud reagovat srovnatelnou mírou obecnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Z tohoto důvodu postačovalo, pokud
krajský soud s odkazem na rozsudky č. j. 17 A 138/2017-70 a č. j. 4 Azs 263/2018-42, pouze
stručně konstatoval, že zajištění žalobce sleduje zákonem předvídaný účel, tj. přípravu readmise
stěžovatele slovenskou stranou.
[17] Krajský soud se neopomněl vyjádřit ani k namítanému rozporu zajištění
s čl. 36 odst. 2 Listiny. K tomu v bodu 10. napadeného rozsudku konstatoval, že předmětný
žalobní bod stěžovatel dostatečně nerozvedl tak, aby z něj bylo zřejmé, proč by readmise měla
být rozhodnutím ve smyslu citovaného článku. Podotkl však také, že tato námitka není pro věc
relevantní, neboť předmětem přezkumu je rozhodnutí o zajištění, které samotnému předání
předchází. K tomu odkázal na pasáž rozsudku č. j. 4 Azs 263/2018-42, v níž kasační soud
dovodil, že proti faktickému úkonu předání podle readmisní dohody se cizinec může bránit
žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu (§82 s. ř. s.), eventuálně návrhem na vydání
předběžného opatření (§38 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že kasační důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
[19] Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítal,
že Slovenskem byl jen přepravován (ukrytý v domíchávači), aniž by o tom věděl. S identickou
námitkou se však již přezkoumatelným způsobem vypořádal krajský soud v bodu 8. napadeného
rozsudku, kde vysvětlil, že pro účely posouzení splnění podmínek readmisní dohody není
relevantní předchozí pobyt na území Slovenska, ale toliko vstup na území ČR z území Slovenska, který
stěžovatel sám uznal. Proti tomuto závěru stěžovatel nevznáší žádné konkrétní argumenty;
namísto toho jen jinými slovy opisuje svoji žalobní námitku, aniž by s názorem krajského soudu
věcně polemizoval. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že stěžovatel
je v kasační stížnosti povinen vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů
se měl krajský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost
spatřována (viz rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, přiměřeně též rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS). Uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit
zopakováním odvolacích nebo žalobních námitek, neboť tyto námitky směřovaly proti jiným
rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané kasačním soudem (viz rozsudek tohoto soudu
ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). S ohledem na právě uvedené lze konstatovat,
že obsah kasační stížnosti v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky;
v tomto případě se proto věcně nejedná o kasační námitku ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s.
[20] Vytýká-li dále stěžovatel žalované, potažmo krajskému soudu, že se nezabývaly
realizovatelností účelu zajištění, nelze mu přisvědčit. Předně je třeba upozornit, že tato část
kasační stížnosti dosahuje kvality projednatelného kasačního bodu jen při maximálně vstřícném
přístupu soudu; stěžovatel i zde prakticky jen stručně parafrázuje obdobnou žalobní námitku,
přičemž nově připisuje pochybení, kterého se měla dopustit žalovaná, také krajskému soudu.
Tuto námitku ovšem dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal krajský soud v bodu
9. napadeného rozsudku, kde vyzdvihl, že stěžovatel nijak nespecifikoval, jaká překážka by měla
bránit jeho předání na Slovensko a v čem konkrétně by mělo spočívat porušení zákazu
non-refoulement. Odkázal přitom na body [23] až [25] rozsudku č. j. 4 Azs 263/2018-42, v nichž
se Nejvyšší správní soud vyjádřil k povinnosti správního orgánu zkoumat pravděpodobnost
naplnění účelu zajištění z hlediska dodržování zákazu nelidského či ponižujícího zacházení.
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval, že s ohledem na zásadu vzájemné důvěry
členských států není správní orgán povinen zabývat se výslovně systémovými nedostatky
právního státu ohrožujícími předávanou osobu na jejích základních právech, nejsou-li mu známy
nebo nenamítá-li je tato osoba sama. Tyto závěry krajský soud zcela správně vztáhl na případ
stěžovatele, protože ten při svém zajištění ani v žalobě nepoukázal na žádné konkrétní hrozby,
kterým by měl být v případě předání na Slovensko vystaven. Žádné pochybnosti o dodržování
výše uvedených základních práv na Slovensku pak nemá ani Nejvyšší správní soud a z ničeho
nevyplývá, že by je měla žalovaná či krajský soud.
[21] Teprve v kasační stížnosti uplatnil stěžovatel námitku týkající se hrozící vážné újmy
na Slovensku; tu spatřuje v diskriminaci muslimské menšiny a možných útocích extremistických
skupin na její členy. Jelikož předmětná kasační argumentace nemá svůj předobraz v konkrétní
řádně a včas uplatněné žalobní námitce (viz bod [20] výše), vyhodnotil ji Nejvyšší správní soud
jako námitku novou, a proto nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[22] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[23] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo
na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě procesně úspěšného účastníka – žalované
nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, překračující rámec běžné
úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
[24] Krajský soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce učinil v řízení
o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání soudu ve věci samé
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc
(dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy ustanovenému
zástupci za jeden úkon právní služby náleží 3.400 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), proto mu odměna nebyla o částku DPH navýšena. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce tak činí 3.400 Kč. Ta bude Mgr. Ladislavu Bártovi vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu