ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.490.2019:34
sp. zn. 4 Afs 490/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. P. K., zast. Mgr. Katarínou
Janiskovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 2. 2018, č. j.7127/18/5200-10424-709063, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2019, č. j. 29 Af 44/2018 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) platebním
výměrem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 3183681/17/3005-51524-702179, vyměřil podle zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a podle §147 a §139
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, žalobci na základě postupu k odstranění pochybností daň
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 52.800 Kč.
[2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl.
[4] Dospěl totiž k závěru, že z §13 odst. 1 zákona o daních z příjmů a z relevantní ustálené
judikatury správních soudů (zejména z rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 19. 6. 2019, č. j. 51 Af 15/2018 - 30, Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005,
č. j. 1 Afs 154/2004 - 63, či ze dne 13. 11. 2008, č. j. 5 Afs 128/2006 - 93) zcela jednoznačně
vyplývá, že na spolupracující osobu se přerozdělují jak příjmy, tak výdaje daňového subjektu,
který v dané situaci vystupuje jako tzv. „hlavní podnikatel“. „Hlavní podnikatel“ určuje, jaký
podíl příjmů a výdajů se rozdělí na spolupracující osobu; musí proto nejprve své celkové příjmy
a výdaje řádně zjistit. Není možný postup, při němž nejprve převede na spolupracující osobu část
příjmů a následně jak „hlavní daňový subjekt“, tak spolupracující osoba k takto rozděleným
příjmům paušálně stanoví výdaje k jejich dosažení. Výdaje spolupracující osoby se musí odvíjet
od výdajů „hlavního podnikatele“ či „hlavního daňového subjektu“, tedy od celkových
skutečných výdajů či od výdajů určených podle celkových příjmů „hlavního daňového subjektu“
paušální částkou.
[5] Krajský soud současně neshledal relevantními žalobcovy námitky týkající se výkladu
pojmů „hlavní daňový subjekt“ a „hlavní podnikatel“ ani námitky vztahující se k přirovnání
zdanění žalobce a spolupracující osoby ke zdanění osob podle §12 zákona o daních z příjmů
(společné příjmy a výdaje). Závěry k těmto otázkám totiž nemohou ničeho změnit na tom, jakým
způsobem se rozdělují příjmy a výdaje na spolupracující osobu podle §13 odst. 1 téhož zákona.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek, jakož i napadené
rozhodnutí, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel má především za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť v něm krajský soud řádně nevypořádal žalobní argumentaci
ani dostatečně nevysvětlil závěry své a daňových orgánů. Stěžovatel konkrétně krajskému soudu
vytýká, že v napadeném rozsudku neuvedl, jaké konkrétní závěry učinila ve vztahu k otázce, která
je předmětem řízení (rozdělování příjmů a výdajů mezi spolupracující osobu a hlavního
podnikatele), tvrzená ustálená judikatura správních soudů. V citovaném rozsudku
č. j. 1 Afs 154/2004 - 63 se podle stěžovatele Nejvyšší správní soud danou otázkou podrobněji
nezabýval. Stěžovatel je tudíž přesvědčený o tom, že poukaz krajského soudu na judikaturu
správních soudů nebyl způsobilý nahradit podrobnější vlastní odůvodnění napadeného rozsudku.
[8] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně vyložil znění §13
zákona o daních z příjmů ve spojení s §7 téhož zákona, proto je nesprávný i odkaz na ustálenou
judikaturu správních soudů k řešené otázce. Stěžovatel konkrétně uvádí, že se krajský soud
v napadeném rozsudku nevypořádal se skutečností, že podle §7 odst. 4 a 5 zákona o daních
z příjmů je například u osob podnikajících společně jako veřejná obchodní společnost
či komanditní společnost stanoven postup zcela opačný, než pro nynější věc dovozuje krajský
soud u spolupracující osoby. V případě uvedených osob se namísto prvotního zjištění (určení)
příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“ a následného rozdělení provede prvotní rozdělení
příjmů z podnikatelské činnosti mezi jednotlivé společníky a následně dojde k určení příjmů
a výdajů. Krajský soud přitom tuto odlišnost v napadeném rozsudku nevysvětlil.
[9] Stěžovatel zdůrazňuje, že institut spolupracující osoby je důsledkem skutečnosti,
že s podnikatelskou činností podnikatele skutečně nějaká osoba pomáhá v tom rozsahu,
že je nutné jí část příjmů připsat. Spolupracující osoba se pak v takovém případě stává
poplatníkem daně z příjmů fyzických osob ze samostatné činnosti, přičemž podle §7 odst. 7
zákona o daních z příjmů je to právě poplatník, kdo uplatňuje výdaje, a to ať už skutečně
vynaložené, nebo v paušální výši. Musí to být tedy zásadně právě tato osoba poplatníka
(tj. spolupracující osoba), kdo ze svých příjmů a výdajů určuje svou daňovou povinnost
v daňovém přiznání. S ohledem na tyto skutečnosti je podle stěžovatele nesprávný závěr,
že systematika zákona o daních z příjmů umožňuje postup jiný, tj. že výdaje nejdříve uplatní
„hlavní daňový subjekt“ a teprve poté je rozdělí mezi sebe a spolupracující osobu. Spolupracující
osoba by tak nebyla vůbec připuštěna k tomu, aby sama něco uplatňovala, uváděla či zjišťovala
ve svém daňovém přiznání a byla by vázána tím, co jí v tomto směru uloží tento „hlavní daňový
subjekt“, a to přesto, že by za správnost daňového přiznání i za úhradu daně nesla odpovědnost.
Argumentaci stěžovatele podle jeho názoru podporuje i skutečnost, že postup, který zvolil,
se uplatní i při stanovení dalších povinných plateb, jako je sociální či zdravotní pojištění.
Ani s těmito argumenty se však krajský soud nevypořádal, čímž založil nezákonnost napadeného
rozsudku.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. K namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky
je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, tedy že na určitou námitku může soud
reagovat například i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný
názor, který přesvědčivě odůvodní a toto odůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku
rozhodnutí. Není proto povinností soudu podrobně reagovat na každou jednotlivou žalobní
námitku, nýbrž vypořádat se stěžejní žalobní argumentací, a to i implicitním způsobem.
V nynějším případě byla jedinou rozhodnou právní otázkou, ke které směřovala veškerá
argumentace stěžovatele, otázka stanovení příjmů a výdajů ze samostatné činnosti podle §7
zákona o daních z příjmů a jejich následného rozdělení na spolupracující osobu podle §13
téhož zákona. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně a přesvědčivě odůvodnil závěr,
že v případě přerozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osobu podle ustanovení §13 zákona
o daních z příjmů je nejprve nutno určit výši příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“ tak,
aby tyto bylo možné následně přerozdělit na spolupracující osobu, jejíž příjmy a výdaje se zcela
odvíjí od příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“. Přezkoumatelným a logicky uceleným
způsobem tedy vyjádřil svůj právní názor odlišný od právního názoru stěžovatele.
Taktéž krajským soudem citovanou část rozsudku č. j. 1 Afs 154/2004 - 63 považuje žalovaný
za přiléhavou na nyní posuzovaný případ. Z uvedeného rozsudku jednoznačně plyne, že daňová
povinnost spolupracující osoby se zcela odvíjí od příjmů a výdajů zjištěných u „hlavního
daňového subjektu“, tedy je z něj zřejmé, že aby bylo možné příjmy a výdaje přerozdělit
na spolupracující osobu, musí tyto být nejprve zjištěny u „hlavního daňového subjektu“.
I zákonná restrikce maximální výše výdajů uplatněných procentem z příjmů podle §7 odst. 7
písm. a) zákona o daních z příjmů se tak uplatní ve vztahu k celkové výši výdajů „hlavního
daňového subjektu“ před jejich rozdělením na spolupracující osobu podle §13 téhož zákona.
[11] Ke stížnostní námitce, podle níž se krajský soud nevypořádal s otázkou postupu podle §7
odst. 4 a 5 zákona o daních z příjmů v případě komplementáře komanditní společnosti
a společníka veřejné obchodní společnosti, žalovaný dodává, že stěžovatel tuto otázkou neučinil
předmětem své žaloby, nadto tato nesouvisí s nyní posuzovaným případem.
[12] Ohledně kasační argumentace, že výklad §13 zákona o daních z příjmů zastávaný
žalovaným a krajským soudem vede k absurdnímu důsledku, neboť spolupracující osoba má nést
odpovědnost za správnost toho, co jí uložil „hlavní daňový subjekt“, žalovaný doplňuje,
že přerozdělování příjmů a výdajů na spolupracující osobu podle §13 zákona o daních z příjmů
je právem nikoliv povinností „hlavního daňového subjektu“. Uplatnění tohoto práva přitom
implicitně předpokládá určitou shodu mezi „hlavním daňovým subjektem“ a spolupracující
osobou. Spolupracující osoba proto není činěna odpovědnou za správnost údajů uvedených
v daňovém přiznání v důsledku nějakého autoritativního úkonu hlavního daňového subjektu,
který by jí něco ukládal, jak se snaží navodit stěžovatel.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel shledává rozsudek krajského soudu
mimo jiné nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je přitom vadou tak závažnou, že by se jí Nejvyšší
správní soud musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by ji stěžovatel sám nenamítl.
[16] Stěžovatel má konkrétně za to, že krajský soud v napadeném rozsudku řádně nevypořádal
žalobní argumentaci a že z něj není zřejmé, jaké konkrétní závěry zaujal v návaznosti
na jím citovanou judikaturu správních soudů ve vztahu ke stěžejní sporné otázce týkající
se rozdělování příjmů a výdajů mezi spolupracující osobu a hlavního podnikatele. Krajským
soudem citovaná judikatura nedává na tuto otázku odpověď. Stěžovatel také krajskému soudu
vytýká, že se v napadeném rozsudku nevyjádřil ke skutečnosti, že podle ustanovení §7 odst. 4
a odst. 5 zákona o daních z příjmů je například u osob podnikajících společně jako veřejná
obchodní společnost či komanditní společnost stanoven postup pro výpočet příjmů a výdajů
a jejich následného rozdělení zcela opačný, než pro nynější případ určil žalovaný i krajský soud.
[17] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy
však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém
rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech
konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[18] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že napadený rozsudek
vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu závěrů výše citované judikatury
nevykazuje. Krajský soud v napadeném rozsudku předestřel relevantní a ucelené právní závěry,
kterými vypořádal stěžejní žalobní argumentaci, tedy nesouhlas stěžovatele se způsobem
stanovení příjmů a výdajů a jejich následným rozdělením mezi daňový subjekt a spolupracující
osobu při přiznání daně z příjmů ze samostatné činnosti podle §7 ve spojení s §13 zákona
o daních z příjmů, jak jej provedly daňové orgány.
[19] Úvahy o způsobu rozdělení příjmů a výdajů mezi „hlavní daňový subjekt“
a s ním spolupracující osobu, z nichž při hodnocení stěžejní právní otázky vyšel, a způsob, jak
se vypořádal s žalobní argumentací stěžovatele, vyplývají zejména z odstavců 16 až 20
napadeného rozsudku. Ostatně stěžovatel proti výkladu podanému krajským soudem v kasační
stížnosti brojí vlastní věcnou argumentací a na více místech s ním polemizuje, což by v případě
chybějících důvodů prakticky nebylo možné. Skutečnost, že se s těmito závěry stěžovatel
neztotožňuje, však nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nezakládá
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[20] Žalobní námitky týkající se neprovedení výkladu pojmů „hlavní daňový subjekt“ a „hlavní
podnikatel“ a přirovnání zdanění stěžovatele a spolupracující osoby ke zdanění osob
ve společnosti (bez právní osobnosti) ve smyslu §12 zákona o daních z příjmů shledal krajský
soud bez významu k meritu věci, jelikož na závěrech, jimiž krajský soud vypořádal stěžejní
žalobní argumentaci, by tento výklad nemohl ničeho změnit. Je tudíž zřejmé, že se krajský soud
i k těmto námitkám vyjádřil, byť tak, že nejsou pro posouzení věci relevantní, neboť na přijatých
závěrech nemohou ničeho změnit. O opomenuté žalobní body se tudíž nejedná.
[21] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že krajský soud své závěry
v napadeném rozsudku nedostatečně odůvodnil, zejména, že namísto podrobného odůvodnění
odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů, aniž uvedl, jaké konkrétní závěry z této
judikatury vyplývají pro nyní posuzovanou věc. I podle mínění Nejvyššího správního soudu
je krajským soudem v odst. 18 napadeného rozsudku zmíněná judikatura přiléhavá a odkazem
na ni krajský soud nenahradil vlastní úvahy, nýbrž na tuto judikaturu odkázal toliko na podporu
samostatně přijatých závěrů o stěžejní sporné otázce týkající se rozdělení příjmů a výdajů mezi
daňový subjekt a spolupracující osobu. Napadený rozsudek obsahuje dostatek důvodů
podporujících jeho výrok a reagujících na stěžejní žalobní námitky a odkazem na související
judikaturu krajský soud tuto svoji argumentaci toliko podpořil. Takovému postupu nelze ničeho
vytknout.
[22] Vytýkal-li konečně stěžovatel také to, že se krajský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil
k otázce postupu podle ustanovení §7 odst. 4 a odst. 5 zákona o daních z příjmů v případě
komplementáře komanditní společnosti a společníka veřejné obchodní společnosti, Nejvyšší
správní soud dodává, že takovou žalobní argumentaci stěžovatel v žalobě jednak vůbec
neuplatňoval a nadto se v nynější věci jedná o argumentaci zcela mimoběžnou. Krajský soud
proto nikterak nepochybil, pokud se této otázce v napadeném rozsudku nevěnoval.
[23] Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
ale ani pro nesrozumitelnost a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení
před krajským soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost jím vydaného rozsudku,
lze shrnout, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje též kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Konkrétně namítá, že krajský soud pochybil při výkladu §13 zákona o daních z příjmů
ve spojení s jeho §7 a že se dovolával judikatury, která není na věc přiléhavá. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že podle §13 citovaného zákona je nejprve nutné zjistit
příjmy a výdaje (ať už skutečné či stanovené paušální částkou) „hlavního daňového subjektu“
a teprve poté je případně rozdělit na spolupracující osobu.
[25] Podle §7 odst. 1 zákona o daních z příjmů, příjmem ze samostatné činnosti, pokud nepatří
do příjmů uvedených v §6, je a) příjem ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, b) příjem
ze živnostenského podnikání, c) příjem z jiného podnikání neuvedeného v písmenech a) a b), ke kterému
je potřeba podnikatelské oprávnění, d) podíl společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní
společnosti na zisku. Podle odst. 3 téhož ustanovení, základem daně (dílčím základem daně) jsou příjmy
uvedené v odstavcích 1 a 2 s výjimkou uvedenou v odstavci 6. Tyto příjmy se snižují o výdaje vynaložené na jejich
dosažení, zajištění a udržení s výjimkou příjmů uvedených v odstavci 1 písm. d). Pro zjištění základu daně
(dílčího základu daně) se použijí ustanovení §23 až 33. Podle §7 odst. 7 písm. a) citovaného zákona
pak platí, že neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmu,
může uplatnit výdaje, s výjimkou uvedenou v §12, ve výši 80 % z příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního
hospodářství a z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného; nejvýše lze však uplatnit výdaje do částky
1 600 000 Kč.
[26] Pravidla týkající se rozdělní příjmů a výdajů mezi daňový subjekt a s ním spolupracující
osobu dále blíže vyplývají z §13 zákona o daních z příjmů.
[27] Podle §13 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, příjmy a výdaje na jejich dosažení,
zajištění a udržení při samostatné činnosti s výjimkou podílu společníka veřejné obchodní společnosti
a komplementáře komanditní společnosti mohou být rozděleny mezi poplatníka a s ním spolupracující osoby,
kterými se rozumí spolupracující manžel. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, u spolupracujících osob musí
být výše podílu na příjmech a výdajích stejná. Příjmy a výdaje se rozdělují tak, aby a) podíl příjmů a výdajů
připadající na spolupracující osoby nečinil v úhrnu více než 30 % a b) částka, o kterou příjmy převyšují výdaje,
činila 1. za zdaňovací období nejvýše 180000 Kč a 2. za každý započatý kalendářní měsíc spolupráce nejvýše
15000 Kč. Konečně podle §13 odst. 3 téhož ustanovení v případě, že je spolupracující osobou
pouze manžel, se příjmy a výdaje rozdělují tak, aby a) podíl příjmů a výdajů připadající na manžela nečinil více
než 50 % a b) částka, o kterou příjmy převyšují výdaje, činila 1. za zdaňovací období nejvýše 540000 Kč
a 2. za každý započatý kalendářní měsíc spolupráce nejvýše 45000 Kč.
[28] Nejvyšší správní soud se problematikou daňové povinnosti spolupracující osoby
ve smyslu §13 zákona o daních z příjmů již mnohokrát zabýval a opakovaně vyjádřil, že daňová
povinnost spolupracující osoby (kterou mohou být pouze spolupracující manžel/manželka,
spolupracující osoba žijící s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti nebo člen rodiny
zúčastněný na provozu rodinného závodu – viz §13 odst. 1 zákona o daních z příjmů), je úzce
spjata s daňovou povinností tzv. „hlavního daňového subjektu“, kterým je zde stěžovatel.
Na spolupracující osobu lze rozdělit z příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“ pouze
zákonem uvedené podíly těchto veličin (viz §13 odst. 3 zákona o daních z příjmů). Přitom
však vždy platí (srov. cit. §13 odst. 2 zákona o daních z příjmů), že u spolupracujících osob musí
být výše podílu na příjmech a výdajích stejná. Již z toho je zřejmé, že je správný závěr přijatý
krajským soudem, podle nějž je v případě spolupracující osoby třeba nejprve stanovit výši příjmů
a výdajů „hlavního daňového subjektu“, z něj poté podle pravidel vyplývajících z §13 zákona
o daních z příjmů stanovit podíl na příjmech a výdajích spolupracující osoby a následně stanovit
vlastní daňovou povinnost spolupracující osoby.
[29] Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že spolupracující osobě nelze v rámci daňového
řízení upřít právo na její samostatné procesní postavení, včetně možnosti uplatňovat všechna
práva přiznaná procesní úpravou „hlavnímu daňovému subjektu“, nic to však nemění
na základním faktu, že daňová povinnost spolupracující osoby je zcela závislá na výsledku
(dodatečně) vyměřené daně „hlavního daňového subjektu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 11. 2008, č. j. 5 Afs 128/2006 - 93, nebo ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 1 Afs 84/2012 - 39). V souladu s §13 zákona o daních příjmů tudíž také platí, že daňová
povinnost této spolupracující osoby se zcela odvíjí od poměru příjmů a výdajů zjištěných
u hlavního daňového subjektu (srov. již citovaný rozsudek č. j. 1 Afs 154/2004 - 63).
[30] Krajský soud v nynější věci v napadeném rozsudku odmítl stěžovatelovu argumentaci,
podle níž ze zákonné úpravy nevyplývá, že by nebylo možné nejprve rozdělit příjmy
ze živnostenského podnikání daňového subjektu (tzv. hlavního daňového subjektu)
na spolupracující osobu podle §13 zákona o daních z příjmů a následně ve vztahu k ní uplatnit
pro obě takto rozdělené části příjmů paušální částku výdajů ve výši 80 % z dosažených příjmů
podle §7 odst. 7 písm. a) téhož zákona až do zákonného limitu v rozsahu 1.600.000 Kč.
[31] Z §13 odst. 1 zákona o daních z příjmů (a to nejen z jeho jazykového,
ale i systematického výkladu) totiž zcela jednoznačně vyplývá, že na spolupracující osobu
se přerozdělují jak příjmy, tak výdaje daňového subjektu, který vystupuje jako tzv. „hlavní
podnikatel“. Právě tento daňový subjekt, „hlavní podnikatel“, určuje, jaký podíl (v rámci
zákonem stanovených limitů) příjmů a výdajů se přerozdělí na spolupracující osobu. Aby to mohl
učinit, musí nejprve své příjmy a výdaje řádně zjistit.
[32] Postup prezentovaný stěžovatelem, podle nějž se nejprve stanoví podíl příjmů připadající
na spolupracující osobu a následně jak „hlavní daňový subjekt“, tak i tato spolupracující osoba
k takto rozděleným příjmům paušálně stanovují výdaje k jejich dosažení v rozsahu paušální částky
80 % podle §7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů zákonu zjevně odporuje. Výdaje
spolupracující osoby se musí stejně jako příjmy odvíjet od výdajů a příjmů „hlavního daňového
subjektu“ a současně podíl příjmů a výdajů u spolupracující osoby musí být stejný (§13 odst. 2
zákona o daních z příjmů). Krajský soud shora citovanou právní úpravu vyložil správně
a Nejvyšší správní soud s ním souhlasí i v tom, že z platné právní úpravy nevyplývají jakékoliv
nejasnosti, které by zavdávaly příčinu k úvahám o jiném, než krajským soudem přijatém, výkladu.
Nepřisvědčil-li proto krajský soud stěžovatelovu tvrzení o tom, že se nabízí vícero možných
výkladů aplikovaného §13 zákona o daních z příjmů, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.
[33] Nejvyšší správní soud tudíž závěrům krajského soudu bez zbytku přitakává, aniž k nim
má jakákoliv další doplnění. Ostatně krajským soudem podaný výklad aplikovaných
ustanovení (§7 ve spojení s §13) zákona o daních z příjmů je také v souladu s judikaturou,
na niž v napadeném rozsudku poukázal (viz odst. 18 napadeného rozsudku, resp. odst. [4] tohoto
rozsudku). Stížnostní námitky týkající se způsobu rozdělení příjmů a výdajů mezi daňový subjekt
a spolupracující osobu jsou tudíž nedůvodné. Pro uvedené ani kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. není naplněn.
VI.
[34] Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a právo na náhradu
nákladů řízení tudíž nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníkovi žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu