ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.39.2021:50
sp. zn. 4 As 39/2021 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: F. T., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1.
2018, č. j. KUZL-79309/2017, sp. zn. KUSP-30834/2017/DOP/Ků, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2020, č. j. 34 A 10/2018 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Zlína (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2017,
č. j. MMZL 008863/2017, sp. zn. MMZL-105832/2016-MS-PŘ-OOSA-3396/2016, jímž
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu). Přestupku se žalobce z nedbalosti dopustil tím, že dne 29. 7. 2016
ve 22:26 hod, ve Zlíně, na silnici I. třídy č. 49, na třídě Tomáše Bati, v místě autobusové zastávky
„Zahradnická“, ve směru jízdy z centra Zlína na Otrokovice, při řízení motorového vozidla
tovární značky Audi Q7, registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci,
v úseku s povoleným rychlostním limitem 50 km/h, o 23 km/h, neboť hlídkou Policie ČR byla
výše uvedenému vozidlu zjištěna silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C okamžitá
rychlost jízdy 76 km/h. Při odečtení technické tolerance stanovené výrobcem rychloměru ve výši
± 3 km/h, byla jako nejnižší okamžitá rychlost jízdy zjištěna rychlost 73 km/h. Výše popsaným
jednáním žalobce porušil povinnost stanovenou v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
Správní orgán prvního stupně za tento přestupek žalobci uložil podle §125 odst. 5 písm. f)
zákona o silničním provozu a §11 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pokutu ve výši
2.800 Kč a dále mu uložil povinnost nahradit náklady řízení o přestupku 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal neadekvátnost
rychlostního limitu 50 km/h v daném úseku a nedostatečné odůvodnění a prokázání,
že by k přestupku došlo v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Upozornil, že správní
orgán z §18 odst. 4 zákona o silničním provozu bez dalšího dovodil rychlostní limit 50 km/h,
ačkoliv toto ustanovení obsahuje i další rychlostní limity pro obec v závislosti na tom, o jaký druh
pozemní komunikace se jedná. Správní orgán řádně nezdůvodnil uloženou pokutu. Vůbec
např. neuvádí, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši sankce. Porušení zásady dvojího
přičítání spočívá v tom, že správní orgány kladly žalobci při výměře sankce k tíži, že k přestupku
mělo dojít v zastavěném území, což je však typické pro obec a naplnění skutkové podstaty.
Správní orgán nesprávně posoudil jako přitěžující okolnost charakter dané pozemní komunikace.
Podle žalobce je naopak polehčující, že se jedná o vysoce kvalitní čtyřproudovou pozemní
komunikaci, která je v daném úseku rovná a velmi přehledná. Správní orgán nezohlednil,
že k naplnění dané skutkové podstaty mělo dojít těsně nad její spodní hranicí toliko o 4 km/h
a nezohlednil ani to, že k přestupku došlo v pozdní noční době, kdy byl nulový provoz. Pochybil
rovněž v tom, že při úvahách o adekvátnosti sankce nezohlednil, že žalobci je za přestupek vedle
pokuty ukládána též povinnost uhradit náklady řízení, která konečnou částku, kterou musí žalobci
uhradit, navyšuje o dalších 1.000 Kč.
[3] Žalobci nebylo prokázáno a řádně zdůvodněno zavinění ve formě nedbalosti vědomé.
Žalovaný se měl zabývat tím, zda není na místě postupovat podle §44 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich . Jelikož tak neučinil, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý
proces, jelikož žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda zákon č. 250/2016 Sb. není pro žalobce
příznivější. Žalovaný se nevypořádal s námitkami stran sankce, zejména o přehlédnutých
polehčujících okolnostech. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v rozporu
s §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle
kterých bylo rozhodováno. Žalobce zpochybnil zákonnost měření rychlosti a namítl, že úvahy
správního orgánu o zavinění jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rovněž
nelogické. Závěrem žalobce namítl, že došlo k prekluzi přestupku, neboť k němu mělo dojít
dne 29. 7. 2016, a projednat jej tak bylo možné pouze ve lhůtě do 29. 7. 2017.
[4] Krajský soud v Brně označeným rozsudkem žalobu zamítl. Třídu Tomáše Bati ve Zlíně
nelze označit za rychlostní silnici, přičemž vzhledem ke komplikovanosti a přesycenosti dopravy
na této komunikaci nelze ani uvažovat o zvýšení nejvyšší povolené rychlosti v obci místní
úpravou provozu. Vzhledem k místu spáchání přestupku nemohl žalobce pochybovat
o tom, že se nachází v intravilánu města Zlín, kde je obecně platný rychlostní limit 50 km/hod.
Uloženou pokutu krajský soud neshledal nesprávnou, nezákonnou či nepřezkoumatelnou.
Skutečnosti, které správní orgány ve svých rozhodnutích kladly žalobci k tíži, představovaly
jednoznačně přitěžující okolnosti. Nedůvodnou krajský soud shledal rovněž námitku,
že se správní orgán prvního stupně nezabýval tím, zda by byla pozdější právní úprava pro žalobce
příznivější. Zákon o silničním provozu od doby spáchání přestupku žalobce až do doby ukládání
sankce, resp. pravomocného rozhodnutí správních orgánů totiž nedoznal změny co do skutkové
podstaty přestupku, ani co do možnosti uložení sankce. K tvrzení žalobce, že by pro něj
byl zákon č. 250/2016 Sb. příznivější, neboť obsahuje možnost jít pod spodní hranici sankční
sazby, krajský soud uvedl, že pokuta uložená žalobci pohybuje jen lehce nad minimální výší,
kterou lze podle zákona za přestupek uložit (rozmezí 2.500 – 5.000 Kč). Pokutu vyměřenou
žalobci ve výši 2.800 Kč považuje krajský soud za přiměřenou až mírnou, neboť šlo o poměrně
závažný přestupek s překročením rychlostního limitu více než jen zanedbatelným způsobem.
Posouzením nedbalostního charakteru zavinění a jeho vztahu k výši uložené pokuty se správní
orgány zabývaly a napadená rozhodnutí nejsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. V případě
žalobce šlo o nedbalost vědomou.
[5] Neuvedení §12 odst. 1 zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí nepokládal krajský
soud za chybu. Výrok rozhodnutí žalovaného plně vyhovuje §68 správního řádu i §77 zákona
o přestupcích. Měření proběhlo řádně kalibrovaným rychloměrem. Je přitom nepodstatné,
že se tak stalo v policejním vozidle v civilním provedení. Zákonný účel měření rychlosti
byl jednoznačně naplněn a splněny byly rovněž podmínky měření rychlosti. Žalobce neuvedl
žádné relevantní skutečnosti, pro něž by bylo možné pokládat správní řízení za procesně vadné
s ohledem na zmocněnce, jehož si žalobce sám zvolil. S poukazem na závěry uvedené
v rozsudku NSS č. j. 7 As 87/2018 – 34 krajský soud nepřisvědčil ani námitce prekluze. Krajský
soud konstatoval, že k dalšímu přerušení běhu promlčecí doby a počátku běhu nové promlčecí
doby v délce 1 roku došlo vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 15. 3. 2017.
Jelikož k vydání rozhodnutí žalovaného došlo dne 8. 1. 2018 (toto rozhodnutí nabylo právní moci
dne 13. 1. 2018), o přestupku bylo pravomocně rozhodnuto v nově běžící lhůtě 1 roku. Současně
byla splněna i zákonná podmínka, že od spáchání přestupku neuplynuly 2 roky (přestupek
byl spáchán dne 29. 7. 2016).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil porušení zásady zákazu dvojího
přičítání, které stěžovatel spatřuje v tom, že mu správní orgán kladl k tíži, že přestupek
byl spáchán v zastavěném území, kde jsou chodníky, křižovatky, autobusové zastávky,
což jsou prvky typické pro obec, přičemž skutečnost, že k přestupku došlo v obci, bylo součástí
skutkové podstaty. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23.
[7] Krajský soud nesprávně posoudil také zákonnost přitěžující okolnosti spočívající
ve frekvenci provozu na dané pozemní komunikaci. Dle fotografií pořízených na místě bylo
vozidlo stěžovatele jediným vozidlem na čtyřproudé komunikaci, zároveň v okolí nebyl žádný
chodec. Stěžovateli je proto k tíži kladena vysoká frekvence provozu, kterou nikdo neprokázal,
z ničeho se nepodává a vše svědčí o opaku. Tvrzení soudu, že mu je z úřední činnost známo,
že na této komunikaci neustále projíždějí vozidla, byť v nočních hodinách s menší hustotou,
přičemž se jednalo o dobu prázdnin, kdy se ve 22:26 hod. poměrně hodně osob nachází venku
na ulici, označil stěžovatel za absurdní, neprokázané a vzdálené od reality. Z policejních statistik
provozu totiž vyplývá, že provoz v červenci klesá řádově o 30 – 60 %, neboť lidé čerpají
dovolené, tráví čas na chatě či v letních destinacích u moře, přičemž noční provoz (po 21 hod.)
je nejméně o 90 % nižší, než provoz v denní době. Z fotografie rychloměru je patrné, že na silnici
bylo pouze vozidlo stěžovatele. Stěžovateli tak není zřejmé, kterak za těchto okolností může být
soudu známo, že hodinu a půl před půlnocí byla ulice plná lidí a byla na ní vysoká frekvence
účastníků provozu. Takové tvrzení je neprokázané a neprokázal jej ani správní orgán. Krajský
soud měl za těchto okolnosti rozhodnutí žalovaného zrušit. Nadto zatížil řízení vadou, když
rozhodoval na základě znalosti z úřední činnosti, s níž však stěžovatele neseznámil a ani nevyjevil,
z jaké konkrétní úřední činnosti mu je daná okolnost známa.
[8] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil zákonnost dokazování a aproboval
rozhodnutí, jehož skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a dokazování nebylo provedeno či bylo
provedeno kabinetně. V souvislosti s vyhodnocením měření pomocí šablony stěžovatel uvedl,
že v soupisu důkazů provedených (přečtených) u jednání není o žádné šabloně zmínka.
Mezi provedenými důkazy se tak žádná šablona nenachází. Navzdory tvrzení správního orgánu
prvního stupně nebyla žádná šablona při jednání přikládána. Při ústním jednání byly jen čteny
některé důkazy. Stěžovatel tak nemohl ověřit, zda správní orgán šablonu přiložil správně a přesně
a dokazování přiložením šablony bylo prováděno bez přítomnosti stěžovatele či jeho zástupce.
Tvrdí-li krajský soud opak, pak jeho tvrzení nemá oporu v protokolu o ústním jednání.
[9] S ohledem na délku trvání jednání v délce 30 minut má navíc zástupce stěžovatele zásadní
pochyby o pravdivosti protokolu o ústním jednání ze dne 15. 11. 2016. Při tomto jednání totiž
dle protokolu bylo přečteno zmocněnci stěžovatele obvinění, rozsáhlé poučení, informace
o sankci, zástupce byl krátce vyslechnut a bylo prováděno dokazování čtením důkazů, mimo jiné
návodem k obsluze radaru na č. l. 7 – 81 spisu. Následně byl zmocněnec opět dovyslechnut
a pořídil si kopie spisu. Čtení jedné strany přitom trvá 2 minuty a přečtení návodu by tak trvalo
více než dvě hodiny. Krajský soud vyhodnotil žalobní námitku neprovedení důkazu při účasti
stěžovatele či jeho zástupce jako nedůvodnou s tím, že důkaz byl proveden při jednání.
Z protokolu o jednání se však podává, že žádný takový důkaz prováděn nebyl. Došlo
tak k porušení zásady přímosti a bezprostřednosti, správní orgán rozhodoval na základě důkazů
v řízení neprovedených, nebo provedených kabinetním způsobem.
[10] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel i jeho zástupce vyjádřili nesouhlas s vyvěšením jejich
osobních údajů na internetu Nejvyšším správním soudem prostřednictvím webu Nejvyššího
správního soudu, se zveřejněním neanonymizovaného rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího
správního soudu ve věci na webu Nejvyššího správního soudu.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že k porušení zásady zákazu dvojího
přičítání nedošlo. Poukázal v této souvislosti na rozsudky NSS ze dne 16. 7. 2020,
č. j. 3 As 72/2018 - 34, a ze dne 20. 10. 2020, č. j. 6 As 169/2020 - 57. Žalovaný upozornil,
že stěžovatel přestupek spáchal na nejfrekventovanější komunikaci města Zlína v době,
kdy se lidé navracejí do svých domovů po skončení kulturních akcí. K provádění dokazovaní
šablonou žalovaný uvedl, že šablona přiložená na snímek je součástí spisového materiálu
na č. l. 19 a do spisu byla vložena v den ústního jednání společně s mapami na č. l. 20 a 21.
S celým spisovým materiálem včetně listu č. 19 se zmocněnkyně stěžovatele seznámila, doba
k prostudování spisu byla dle ní dostatečná a sama si pomocí své záznamové techniky pořídila
fotokopii spisu v rozsahu čísel listů 1 – 21. Rovněž uvedla, že předloženým důkazům porozuměla
a nepožaduje k nim žádné další vysvětlení. Toto její vyjádření tak popírá tvrzení stěžovatele,
že neměl možnost ověřit, zda správní orgán přiložil šablonu správně, neboť to bylo zmocněnkyni
stěžovatele umožněno.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel nejprve namítal, že krajský soud nesprávně posoudil žalobní bod týkající se
porušení zásady zákazu dvojího přičítání, které stěžovatel spatřuje v tom, že mu správní orgán
kladl k tíži spáchání přestupku v zastavěném území, což je typický prvek pro obec, a spáchání
přestupku v obci bylo zároveň součástí skutkové podstaty. Tomu Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil, neboť jak již zdejší soud výstižně konstatoval v bodě 35 rozsudku
ze dne 19. 5. 2021, č. j. 5 As 342/2018 - 46, „zastavěnost území v úseku mezi dopravními značkami
upravujícími začátek a konec obce není podstatná pro naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího
v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci. Naopak zastavěnost území lze hodnotit v rámci společenské
škodlivosti skutku jako přitěžující, či polehčující okolnost.“
[15] Poukaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23,
není přiléhavý a relevantní, neboť v této stěžovatelem zmiňované věci byla za přitěžující okolnost
považována skutečnost, že protiprávního jednání se žalobce dopustil v obci, což je vskutku
součástí zákonné skutkové podstaty přestupků podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 až 4 zákona
o silničním provozu, na rozdíl od míry zastavěnosti území, která součástí skutkové podstaty
těchto přestupků není, a lze ji proto posuzovat jako přitěžující či polehčující okolnost.
[16] Pokud stěžovatel zpochybňuje závěr správních orgánů a krajského soudu, že přitěžující
okolnost v posuzované věci představuje rovněž frekvence provozu na pozemní komunikaci,
na níž se stěžovatel dopustil přestupku, Nejvyšší správní soud na základě snímků zobrazujících
předmětnou komunikaci, provoz na ní a její okolí, založených na č. l. 20 – 21 správního spisu
konstatuje, že v obecné rovině lze správním orgánům a krajskému soudu přisvědčit, že s ohledem
na charakter předmětné komunikace, její účel a okolí se jedná o intenzivně využívanou
komunikaci. Nelze sice vyloučit, že v době spáchání přestupku stěžovatelem byla s ohledem
na noční hodinu intenzita provozu nižší, z obsahu správního spisu však tato skutečnost
nevyplývá a ani stěžovatel ji nijak nedoložil. Obecné policejní statistiky provozu zmíněné
stěžovatelem nedokládají konkrétní situaci na místě v době spáchání přestupku stěžovatelem.
Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2.800 Kč, tj. na samé dolní hranici zákonného rozmezí
2.500 – 5.000 Kč uvedeného v §125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, z čehož
je zřejmé, že správní orgány přitěžující okolnosti nepovažovaly za závažné či podstatné.
I s ohledem na výše uvedené nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto argumentaci stěžovatele
za opodstatněnou.
[17] Konstatování krajského soudu, že mu je situace na místě známa z úřední činnosti
a znalosti místních poměrů, považuje Nejvyšší správní soud za dílčí nepřesnost v odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku, neboť krajský soud konkrétně neuvedl, z které jeho
konkrétní činnosti či postupu mu je situace na místě známa. Tento dílčí nedostatek v odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku však nemá za následek stěžovatelem tvrzenou vadu řízení,
neboť situace na místě popsaná krajským soudem je jasně patrná z výše již zmíněných snímků
založených ve správním spise a ostatně také krajský soud zároveň poukázal na příslušná
vyobrazení.
[18] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že krajský soud nesprávně posoudil
zákonnost dokazování, neboť v souvislosti s vyhodnocením měření pomocí šablony není
v soupisu důkazů provedených (přečtených) u jednání o šabloně zmínka a mezi provedenými
důkazy se šablona nenachází. Na č. l. 19 správního spisu se totiž nachází fotografie vozidla
stěžovatele, na níž je vyznačena předmětná šablona, kterou správní orgán prvního stupně
ověřoval naměřenou rychlost. Zmocněnkyně stěžovatele byla dle protokolu o jednání s tímto
důkazem seznámena, což potvrdila svým podpisem. V soupisu důkazů provedených u jednání
je tento důkaz šablonou uveden jako "Svazky (list číslo 19)”. Závěr krajského soudu, že předmětná
šablona byla u jednání provedena jako důkaz, je tudíž zcela správný.
[19] Opodstatněné nejsou ani pochybnosti stěžovatele o pravdivosti protokolu o ústním
jednání ze dne 15. 11. 2016, neboť zmocněnkyně stěžovatele k předloženým důkazům uvedla,
že jim porozuměla, nepožadovala k nim žádné další vysvětlení, žádné další důkazy nenavrhla,
neměla námitky ke spisovému materiálu, předloženým důkazům nebo k průběhu správního řízení
a na závěr uvedla, že si protokol přečetla a prohlásila, že obsah protokolu souhlasí s průběhem
ústního jednání a její výpovědí, a nežádá žádné další opravy změny, nebo doplnění protokolu
Požádala o pokynutí fotokopie návodu na použití silničního radarového rychloměru RAMER
10C v elektronické podobě a jeho zaslání na e-mail. Poté protokol podepsala. K poukazu
stěžovatele na čas potřebný k přečtení návodu rychloměru Nejvyšší správní soud konstatuje,
že čtení takto obsáhlých důkazů standardně v průběhu správních i soudních řízení probíhá
tak, že se stručně přednese jejich obsah a nečtou se celé od počátku do konce, nepožaduje-li
to přítomný účastník.
[20] Polemikou zástupce stěžovatele ohledně nezveřejňování osobních údajů a plné
anonymizace rozsudků se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval např. v usneseních
ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 – 161, a ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145,
a dále např. v rozsudcích ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 - 35, ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 6 As 106/2019 - 33, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 10 As 321/2017 - 38, a ze dne 2 8. 11. 2018 č. j. 8 As 64/2018 - 44). Tyto závěry
jsou tedy zástupci stěžovatele z předchozích řízení dostatečně známy. Nejvyšší správní soud
proto nebude své úvahy opakovat a ve stručnosti odkazuje na výše zmíněná rozhodnutí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu