ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.159.2021:37
sp. zn. 4 Azs 159/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. Z., zast. Mgr. Alenou
Holubkovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2018, č. j. MV - 157433-5/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2021,
č. j. 15 A 156/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 11. 2016,
č. j. OAM-32453-53/DP-2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla dle §44a odst. 3
ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §56 odst. 1 písm. j) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zamítnuta žalobcova žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky za účelem podnikání, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce
na území.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítl, že správní orgány
pochybily, když žádost žalobce o prodloužení povolení k pobytu zamítly z důvodu neplnění účelu
pobytu na území a naplnění skutkové podstaty jiné závažné překážky pobytu cizince na území.
Pojem „závažná překážka“ je neurčitý právní pojem, který by měl být vykládán v souladu
s argumentem „in dubio pro mitius“, což znamená, že pokud právní úprava umožňuje svojí
nejednoznačností několik možných výkladů a postupů, nelze aplikovat takový výklad, který
jde k tíži účastníka řízení. Za jinou závažnou překážku pobytu nemůže být vydáváno
to, že se žalobce v důsledku své podnikatelské činnosti zdržuje na území České republiky
sporadicky. Správní orgán se zcela nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem zabýval
naplněním pojmu závažné překážky pobytu. Žalovaná totiž neuvedla, jak vykládá pojem překážka
pobytu a zda jej vykládá v souladu s tím, jak ho právní řád užívá, ani neobjasnila, jak rozlišuje
mezi překážkou závažnou, a překážkou, která závažná není. Napadené rozhodnutí tak nese znaky
libovůle. Žalovaná se dále nedostatečně vypořádala s existencí společenských vazeb žalobce
v České republice. Postupem žalované tedy došlo k porušení základních zásad správního řízení
a cizineckého zákona.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná. Správní orgány popsaly skutkový stav,
ze kterého vycházely, specifikovaly právní úpravu, kterou pro rozhodnutí ve věci použily,
žalovaná se pak vypořádala s odvolacími námitkami žalobce a rozvedla úvahy, kterými
byla vedena při vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaná se dále v napadeném rozhodnutí
dostatečným a zcela přezkoumatelným způsobem zabývala tím, zda je možné v dané věci zjištěné
skutečnosti na straně žalobce jakožto žadatele o pobytové oprávnění považovat za „jinou
závažnou překážku pobytu cizince na území“. Při výkladu tohoto neurčitého
právního pojmu vycházela zejména z rozsudků NSS ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81,
a ze dne 19. 1. 2012. č. j. 9 As 80/2011 - 69, podle kterých takovouto jinou závažnou překážkou
pobytu může být i nenaplňování účelu předchozího pobytu.
[4] Bylo na žalobci, aby správním orgánům sdělil a doložil relevantní informace a uváděl
konkrétní tvrzení vztahující se k dopadům rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
Přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se zabýval zejména
správní orgán I. stupně, který vycházel z údajů uvedených v tiskopisu žádosti a výpisu z evidence
cizinců, podle kterých byl žalobce rozvedený a měl nezletilého syna, který nepobýval na území
České republiky. Žalobce byl držitelem pobytového oprávnění od roku 2011, bylo však zjištěno,
že minimálně v letech 2013 až 2015 na území České republiky pobýval pouze nepatrnou
část roku. Není tudíž reálné, že by jeho vztah k zemi původu byl zásadně narušen. Žalobce
dne 12. 2. 2016 při výslechu uvedl, že neprodloužení pobytu bude mít dopad do jeho
soukromého a rodinného života, neboť plánuje žít a bydlet s paní B., která by do Ruska odjet
nechtěla. Uvedl, že s paní B. bydlí na adrese, a to od 10. 2. 2016. Na žádost správního orgánu I.
stupně provedla policie na této adrese pobytovou kontrolu. Dne 12. 8. 2016 zjistila, že žádný
ze zvonků činžovního domu nebyl označen jménem žalobce ani paní B. Sousedé na zvonění
nereagovali. Totéž se opakovalo dne 15. a 16. 8. 2016. Správní orgán I. stupně s ohledem
na zjištění, podle kterého je žalobce schopen vykonávat práci ze zahraničí převážnou část roku,
považoval tvrzení žalobce za neopodstatněné. S ohledem na povahu řízení a aktivitu žalobce,
který údajné společenské vazby na území České republiky konkrétním způsobem nenamítal
v podaném odvolání ani v žalobě, soud považoval posouzení přiměřenosti dopadů napadeného
rozhodnutí provedené žalovanou, který se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně,
za zcela dostatečné a správné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností, přičemž v ní zopakoval žalobní body, vzhledem k tomu, že se krajský soud ztotožnil
se závěry správních orgánů. K tvrzení žalované, že stěžovatel dlouhodobě nepobýval na území
České republiky, a neplnil tak účel povoleného pobytu, stěžovatel poukázal, že dle tehdy platného
znění zákona o pobytu cizinců stěžovatel neměl zákonem uloženou povinnost pobývat na území
nepřetržitě. To, že stěžovatel účel pobytu plnil, vyplývá z toho, že stěžovatel ve společnosti
ANVANIT s.r.o. i přes svou nepřítomnost působil, tedy společnost řídil, když převážná část
klientů byla právě z Ruské federace. Správní orgány by měly posuzovat splnění závažné překážky
u jednotlivých případů zvlášť podle konkrétního skutkového stavu. Správní orgány pochybily,
když žádost stěžovatele zamítly z důvodu neplnění účelu pobytu na území a naplnění skutkové
podstaty jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Stěžovatel poukázal na rozsudek NSS
ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62, který se týkal nepřípustného formalismu.
[6] Zákon nedefinuje, co je třeba rozumět pod pojmem „jiná závažná překážka“. Jedná
se o neurčitý právní pojem, který by měl být vykládán v souladu s argumentem „in dubio
pro mitius“. To znamená, že v případě kdy právní úprava umožňuje svojí nejednoznačností několik
možných výkladů a postupů, nelze aplikovat takový výklad, který jde k tíži účastníka řízení.
Za závažnou překážku pobytu nemohlo být vydáváno to, že stěžovatel se v důsledku
své podnikatelské činnosti zdržoval na území České republiky sporadicky. Správní orgán
se přitom zcela nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem zabýval naplněním
pojmu závažné překážky pobytu. Žalovaná neuvedla, jak vykládá pojem překážka pobytu
a zda jej vykládá v souladu s tím, jak ho právní řád užívá, ani nijak neobjasnila, jak rozlišuje
mezi překážkou závažnou a překážkou, která závažná není. Napadené rozhodnutí tedy nese
znaky libovůle. Žalovaná pak porušila §2 odst. 3 a §3 správního řádu, jelikož nepostupovala
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pročež je napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaná nezjistila všechny okolnosti důležité pro ochranu
veřejného zájmu, kterým je v tomto případě zájem na řádném výkonu veřejné správy. Postupem
žalované došlo k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů Nejvyšší správní soud
konstatuje, že napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně touto vadou
zjevně netrpí (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů srov. např. rozsudky NSS
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, či ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 - 21).
Správní orgány se totiž zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabývaly ve vztahu
ke skutkovým okolnostem projednávané věci naplněním pojmu závažná překážka pobytu
stěžovatele na území České republiky (srov. s. 5 – 6 prvostupňového rozhodnutí a s. 5 - 7
rozhodnutí žalovaného). V rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu správní orgány
aplikaci tohoto neurčitého pojmu odůvodnily a vysvětlily, že závažnou překážku spatřují
v dlouhodobém neplnění účelu pobytu. Jednání stěžovatele podřadily pod tuto skutkovou
podstatu na základě zjištění získaných z jeho výpovědi učiněné v rámci ústního jednání a dalších
podkladů založených ve správním spisu. Hlavním důvodem byla skutečnost, že stěžovatel v době
platnosti původního povolení k dlouhodobému pobytu ve značném rozsahu neplnil na území
České republiky účel, k němuž mu byl pobyt povolen. Tímto účelem měla být účast stěžovatele
v právnické osobě, avšak z jeho výpovědi i dalších podkladů obsažených ve správním spisu
vyplynulo, že žádnou takovou činnost v průběhu platnosti uvedeného povolení na území
České republiky neplnil, když se převážnou část platnosti uvedeného povolení na území
České republiky ani nezdržoval. Veškeré závěry přitom správní orgány opřely o podklady
opatřené v průběhu správního řízení (zejm. protokol o výslechu stěžovatele ze dne
12. 2. 2016, č. j. OAM-32453-21/DP-2015; protokol o výslechu svědka ze dne 12. 2. 2016,
č. j. OAM-32453-19/DP-2015, kopie cestovního pasu stěžovatele), obecná námitka nedostatečně
zjištěného skutkového stavu je tedy rovněž nedůvodná.
[11] Jádro sporu představuje otázka, zda správní orgány postupovaly správně, pokud zamítly
žádost stěžovatele o prodloužení dlouhodobého pobytu z důvodu zjištění jiné závažné překážky
pobytu stěžovatele ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.
[12] Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
se §35 odst. 2 a 3, §36 a §46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně.
[13] Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu
nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza
(§37).
[14] Podle §37 odst. 2 písm. b) ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů,
jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky tohoto
rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží
zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (podtržení doplněno).
[15] Podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí,
jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu
cizince na území (podtržení doplněno).
[16] V daném případě byl stěžovateli povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání
v období od 7. 11. 2013 do 7. 11. 2015. Prvostupňovým rozhodnutím mu však nebyl tento pobyt
prodloužen, což potvrdila žalovaná napadeným rozhodnutím. Oba správní orgány vyšly
ze shodného skutkového i právního posouzení věci a žádost stěžovatele o prodloužení
jeho dlouhodobého pobytu za účelem podnikání zamítly s odkazem na shora citovaný §56
odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců – konkrétně z důvodu zjištění tzv. „jiné závažné překážky“
pobytu stěžovatele na území České republiky. Tu spatřovaly v tom, že stěžovatel svůj předchozí
pobyt v letech 2013 až 2015 nevyužíval, resp. nenaplnil, pokud pobýval na území České republiky
pouze sporadicky (mimo území pobýval v souhrnu 694 dnů z posuzovaného období 731 dnů),
přičemž účel pobytu, tj. podnikání na území České republiky, fakticky neplnil, což vyplývá
z podkladů shromážděných během správního řízení.
[17] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že „[z]ákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt
cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem,
a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány“ (viz rozsudek NSS ze dne
27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81). Na právě uvedený závěr navázal zdejší soud v rozsudku
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9 Azs 84/2014 - 37, ve kterém vyslovil, že „[s]myslu povolení pobytu za určitým
účelem by se příčila situace, kdy by cizinec po většinu doby platnosti povolení k pobytu účel pobytu neplnil a teprve
v době zahájení řízení směřujícího ke zrušení jeho povolení k pobytu by své porušování zákona napravil. Uznání
takové „účinné lítosti“ by jen podporovalo vypočítavé jednání směřující k nedodržování zákona. I z toho důvodu
je třeba zákonný text „jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno“ chápat tak, že cizinec je povinen
plnit účel, pro který mu bylo vízum či povolení k pobytu uděleno, zásadně po celou dobu svého pobytu“
(podtržení doplněno).
[18] Nejvyšší správní soud se již několikrát zabýval případy, kdy správní orgány odůvodnily
svá negativní rozhodnutí odkazem na jinou závažnou překážku pobytu, např. v rozsudcích ze dne
19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 29, ze dne 30. 1. 2013,
č. j. 9 As 117/2012 - 35, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 - 28, a ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 4 As 114/2013 - 35). Ve všech těchto případech se jednalo o situace, kdy cizinec žádal
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, resp. za účelem účasti
v právnické osobě, tj. obdobně jako tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud
v citovaných rozsudcích posuzoval situace, kdy správní orgány považovaly za závažnou překážku
pobytu cizince na území České republiky skutečnost, že v době platnosti předchozího povolení
k dlouhodobému pobytu neplnil cizinec jeho účel. Uvedená skutečnost byla důvodem
pro neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, resp. pro zrušení takového povolení.
Závěry vyplývající z citované judikatury lze přitom aplikovat na nyní projednávanou věc,
kdy stěžovatel po většinu doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (konkrétně 694 dní
ze 731 možných), pobýval mimo území České republiky a fakticky neplnil účel povoleného
pobytu, kterým bylo podnikání – účast v právnické osobě. Z podkladů opatřených správními
orgány během správního řízení je přitom zřejmé, že podnikatelské činnosti na území České
republiky se stěžovatel fakticky nevěnoval, když nejen že na území České republiky po většinu
doby povolení pobytu nepobýval, ale ani nebyl s to prokázat existenci obchodních vztahů
plynoucích z jeho podnikatelských aktivit na území České republiky (srov. zejména s. 4 protokolu
o výslechu stěžovatele a kopie cestovního pasu stěžovatele). V údajném sídle společnosti, jíž měl
být stěžovatel jednatelem, přitom nebyly zjištěny žádné kontaktní osoby a stěžovatel sám přiznal,
že v tomto sídle fakticky sídlo společnosti není, nejsou zde žádné dokumenty týkající
se podnikání stěžovatele, nýbrž se jedná o byt, navíc obývaný jinými lidmi, kteří s činností
společnosti, v níž má být stěžovatel jednatelem, nemají nic společného (srov. zejm. s. 3 protokolu
o výslechu stěžovatele a s. 3 - 4 protokolu o výslechu svědka – paní I. E.).
[19] Stěžovatel tedy po většinu původně stanovené doby pobytu fakticky podnikatelskou
činnost na území České republiky nevykonával, přičemž „[n]eplnění účelu předchozího pobytu (faktické
nevykonávání podnikatelské činnosti) po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum k pobytu
za účelem podnikání, je závažnou překážkou pobytu cizince na území, která je podle §56 odst. 1 písm. k)
zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ve spojení s §46 odst. 1
téhož zákona důvodem pro nevydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky“ (viz
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 - 50, č. 2951/2014 Sb.
NSS; podtržení doplněno). Správní orgány ani krajský soud tedy nepochybily, pokud dospěly
k závěru, že k prodloužení dlouhodobého pobytu stěžovatele brání jiná závažná překážka
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, přičemž tato překážka nespočívala pouze
v samotné krátkodobosti předchozího pobytu stěžovatele na území České republiky, ale zejména
v neplnění účelu, pro který byl původní pobyt povolen (srov. a contrario rozsudek NSS
ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 Azs 82/2016 - 29).
[20] K obecným námitkám stěžovatele stran tvrzeného zásahu napadeného rozhodnutí
do rodinného a soukromého života stěžovatele Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
zdůrazňuje, že bylo na stěžovateli, aby správním orgánům sdělil a doložil relevantní informace
a uváděl konkrétní tvrzení vztahující se k dopadům předmětného rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života. V kasační stížnosti však obdobně jako v žalobě žádné konkrétní
důvody spočívající v tvrzeném zásahu stěžovatel neuvedl. Přiměřeností dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatele se přitom správní orgány dostatečně zabývaly,
přičemž vycházely z podkladů opatřených v průběhu správního řízení. Dospěly však k závěru,
že napadené rozhodnutí je přiměřené (srov. zejm. s. 6 - 7 prvostupňového rozhodnutí
a s. 8 rozhodnutí žalované). Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje,
když z podkladů obsažených ve správním spise nevyplývají žádné skutečnosti svědčící
o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a soukromého
života stěžovatele. Obecnou námitku nepřiměřenosti tedy zdejší soud shledal nedůvodnou.
[21] Co se týče formulace kasačních námitek, považuje zdejší soud závěrem za nezbytné
podotknout, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3 věta
před středníkem s. ř. s.) a kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich
odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. přiměřeně rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, a ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Jinak řečeno, pro výsledek kasačního řízení je rozhodující, jak kvalitně
je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Pokud stížnostní námitky vznáší toliko
v obecné rovině, aniž by navíc konfrontoval závěry krajského soudu a uvedl k nim pádné
protiargumenty, může zdejší soud na tyto kasační body reagovat pouze srovnatelnou mírou
konkrétnosti. O případ, kdy se kasační námitky pohybují na samé hranici věcné projednatelnosti,
jde i v nyní posuzované věci (srov. též rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 - 24).
[22] Nejvyšší správní soud se proto ze všech uvedených důvodů plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu, že správní orgány postupovaly správně, pokud žádost stěžovatele o prodloužení
dlouhodobého pobytu zamítly z důvodu existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. K obecně formulovaným námitkám stran
porušení §50 odst. 3 správního řádu zdejší soud pouze stručně konstatuje, že z výše uvedeného
je patrné, že správní orgány zjistily všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.
Odkaz stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu ze dne ze dne 12. 1. 2012,
č. j. 7 As 142/2011 - 62, Nejvyšší správní soud shledal nepřípadným, neboť z výše uvedeného
je patrné, že v posuzovaném případě se správní orgány ani krajský soud žádného přepjatého
formalismu nedopustily, ale postupovaly plně v souladu s dikcí zákona o pobytu cizinců
a související judikaturou kasačního soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu